Postila

„Ty, hlavičko upírova, mráz tě bude tupírovat.“ Tak pravil Nikolaj Stankovič – a lépe by to nesvedl ani Vergilius. On totiž, Nikolaj, nikoli Vergilius, přišel na to, že každé slovo je homonymum, aniž by tu tezi uváděl prolegomenaticky v kantovském smyslu, ostatně v jakémpak jiném než v tom, z nějž se pravda line. Je to pravda předzjednaná, platí v půlnoci i zrána.

Post illa verba dodávám, že Tomášovou pravdou byla shoda věci s rozumem. Kant zavedl pro jistotu rozumy dva: Verstand, překládáno rozum, a Vernunft, překládáno rozmysl. TGM Vernunft převádí jako nadrozum. Kdo chce pochopit, co je Vernunft, tomu doporučuji přečíst si Kritiku čistého rozumu. Chce-li se návdavkem dovědět, co je Verstand, nechť si přečte Kritiku praktického rozumu. Komu předcházející návod nepřipadá dosti soudný, ať si přečte Kritiku soudnosti. Vše je prostě kritika, jež se přednesena chórem všechněch forem dotýká: metafyziky, etiky a estetiky.

To vše Nikolaj věděl, ale jako z udělání na tom seděl. Nevyvodil důsledek, chtěl ušetřit za ledek. A to ledek přenesený, ještě lépe přinesený. Doufal, že se běsů, které číhaly jak Vesuv, s mou pomocí zbaví. Netušil, že stačila by jedna hrst živoucí trávy. Měl jsem do špitálu dojít – a nedošel včasně. Oba jsme se mohli spojit v taktu živné básně. Promluvil jsem nad rakví víceméně jak Akvín, ale bylo pozdě fňukat nářků po zdech. A tak pouštím prasátka na jatka. Co to všechno implikuje, ukazuje to, co tu je, tedy túje. Když se ještě zaživa Nikolaj dověděl, že pod tisem se kumulují smrtonosné páry, prohlásil v Pythagorově stylu „Nikdy neuléhej opilý pod tisem!“ Teď může Nikolaj zažít ve své sluji, jaké je to – vše je detto – ulehnout pod tújí.

Nezbývá než chleba skýva – za vším vězí Havel Ivan – a hlt vína, jakpak jinak. Nicméně to víno třeba dekantovat – a s ním i souběžná slova. A tak naše dekantáta bez Kanta je na to tata. Ani přípitek nechybí. Ač nás Nezval k němu nezval, – dobře věděl, že nás túje stigmaticky přesahuje – nezapřem, že se nám líbí.

Jak by řekl Uhde,

Bůh-moc, Bůh-noc, Bůh-den.

Z přízemí: bOŽÍ mUKA

Kamil Danda je šikovný zvukař a majitel východočeského nahrávacího studia Aluna, které oplývá útulnou, domáckou a příjemnou atmosférou, a tak trochu vypadá, jako by s ním výtvarně pomáhal Josef Váchal. Zároveň má za sebou minulost muzikanta – i když to chvíli vypadalo, že je to opravdu už jen minulost: „Někdy kolem roku 2020 se mně zastesklo po aktivním hraní. Předtím, předchozích sedm let, jsem totiž vůbec nehrál, a to ani sám pro sebe. V podstatě jsem se ani nedotkl nástroje,“ vzpomíná s odstupem. „Po deseti letech harcování po podnájmech jsem opustil Prahu, rozpustil kapelu Fousy Mojo a naplno se věnoval čerstvě založené rodině, rekonstrukci roubené usedlosti na venkově a stavbě nahrávacího studia. Když děti už byly větší, všechno už tak nějak fungovalo svým zaběhnutým způsobem, a to prázdný místo se ve mně odhalilo a zase se to ozvalo. Tušil jsem, že to zase přijde, ale popravdě jsem nevěděl, od čeho se odpíchnout.“

Typická krize středního věku u muzikanta, napadne jednoho. Ale právě studio pomohlo k návratu i na klubová pódia. Snadné to ovšem nebylo: „Nějak jsem necítil žádný vnitřní opěrný bod, ani témata. Ke konci mýho pražskýho hraní jsem už trochu vyhořel, dělal jsem ty písničky spíš automaticky a řemeslně, a nijak už to se mnou víc nerezonovalo. Potřeboval jsem nějakou vnitřní změnu, osobnostní posun,“ vysvětluje už vyrovnaně.  A pak to přišlo: „Jednou u mě byla jako klientka Andrea Hybnerová a nějak se dostala ke starým nahrávkám Heřmana Šviháka a Fousy Mojo a hrozně mi nadávala, že už to nedělám. To bylo takový postrčení něco zkusit. Ona hraje trochu na piano, tak jsme spolu začali zkoušet.“ Další oslovení byli z předchozích kapel a třeba kytarista Michal Dufek přišel na inzerát.

Premiéru si kapela odbyla nedaleko – na pověstné chaotické akci Kozí mejdan, kterou její pořadatel, chovatel koz a někdejší disident Standa Penc, rád označuje za festival, ačkoli samotný název má k realitě mnohem blíže. Ještě než ale Boží muka opravdu začala aktivně koncertovat, rovnou se vtrhla do nahrávání debutového alba. „Z vracejícího se klienta Víta Maršálka se vyklubal moc talentovanej producent a zakořenil u mě ve studiu jako kolega. A vzápětí jsme ho do týhle taškařice taky namočili,“ směje se Kamil. „Mysleli jsme si, že budeme hrát nějaký moje starý písničky, mám jich za ta léta asi 200. Nějaký prostě vybereme a občas si někde brnkneme. A s tím jsme to i spustili, ale hodně rychle začaly vznikat nový, a tak to dopadlo nakonec úplně jinak.“ Možná i proto byla debutová deska Za humna vydaná u malé značky ROCKnGO nakonec hodně žánrově rozevlátá a navzdory příjemným písničkám působila značně nevyrovnaně a neujasněně. „Trochu to je následek i toho, že já jsem spíš takovej písničkář a nijak si nelámu hlavu s tím, co to stádo makaků v mojí hlavě zrovna vyplodí a jak to pasuje do nějakýho rámce kapely,“ přiznává Kamil, a zároveň doplňuje: „Dojem roztříštěnosti ještě podpořilo velký množství různých hostů a taky to, že se měnilo za pochodu obsazení, a vůbec jsme tak nějak ještě nevěděli, co vlastně budeme hrát.“

Svoje sehrálo i to, že každý z členů má jiné kořeny, a bylo nejprve potřeba si ujasnit, co všechno se z nich promítne. Ostatně i sám Kamil Danda přiznává, že různé přístupy ho provázejí celý život: „Měl jsem v minulosti několik autorských kapel – Fousy Moudžou Rajzin (underground), Hrobníkovu Lopatu (punkrock), Heřmana Šviháka (folk) a Fousy Mojo (indie, alternative rock). Řekl bych že Boží muka jsou takovým přirozeným vyústěním, syntézou, všech těch předchozích přístupů, jak se to za ta léta ve mně pomíchalo.“ Jednoznačným spojovacím prvkem je určitá lehkost a všudypřítomnost nadhledu: „Mám v povaze všechno následně shodit. Nevydržím dlouho brát něco vážně, ten červíček pochybností se vždycky ozve a odlehčí to. Bavíme se tím, vyhovuje nám to tak, je v tom pak větší lehkost. Možná je to strach z patosu, nějaká podvědomá obrana, aby se na člověka ten barák nezřítil nebo se nemusel příliš dlouho koukat do temnoty vlastní studny,“ komentuje to Kamil.
Stačí si ale poslechnout pár skladeb, aby bylo jasné, jak moc jsou u Božích muk texty důležité. I proto na nich frontman Kamil, kterému prý jde skládání mnohem snáze, v poslední době spolupracuje s textařem Markem Blažíčkem.
S jarem 2023 následovala dva roky po debutu druhá nahrávka, čtyřskladbové EP Na správný cestě. Avizovalo ho vtipné promovideo a klip zas doprovázel píseň Tramvaj, ve které hostuje celá řada kolegů – Honzou Ungerem ze Zrní či Jakubem Cermaquem počínaje, přes Honzu Vacíka (Čtvrtnasmrt) a Báru Zmekovou až po například Ondřeje Ježka. Zdařilá videa dobře ukazují, že smysl i nutnost sociálních sítí a schopnost oslovovat nejen samotnou hudbou už dnes pomalu chápe nejen ta nejmladší generace. Kapela také už na nahrávce ukazuje svou současnou tvář, vedle původních členů (Kamil Danda – kytara a zpěv, Michal Dufek – kytara a František Škorpil – bicí) a na klávesy hostujícího producenta Víta Maršálka tu už hraje i současný baskytarista Dominik Sauer. Boží muka EP vydali jako určitou upoutávku na chystanou druhou desku.   
„Dobrý je, že jsme parta tvůrců. Sice hrajeme moje písničky, ale Michal Dufek skládá i svojí folkovou tvorbu, Dominik Sauer pro svůj one-man-show projekt Kinimot a Vítek Maršálek pro kohokoliv, kdo potřebuje. Panuje tam invenční třesk a kluci se nebojej do toho vstupovat a utvářet,“ pochvaluje si současnost kapely Kamil. I proto je nakonec skoro jisté, že skladby z EP na druhém albu už nebudou, protože nového materiálu má kapela víc než dost. Navíc se rozhodla k dalšímu pozoruhodnému projektu – jednotlivé písně nahrává každou zvlášť, z nahrávání pořizuje video, a to pokaždé zveřejňuje jako nový díl seriálu Mučírna v nahrávacím studiu, publikovaného na muzikantském webu Frontman.cz. Až prý budou zveřejněny všechny, vyjde druhé album.
Kapela Boží muka je zkrátka jednou z těch mnoha part, které tvoří podhoubí a rozmanitost české klubové scény. Jsou už dost staří na to, aby je netrápily přebujelé ambice a třeba sen se hraním živit, a měli vše dostatečně ujasněné: „Chceme dotočit album a ještě bychom rádi natočili živě koncert, možná ve studiu nebo u nás na dvoře, ale zkrátka najednou a s videem. Taky bychom rádi už zaplnili místo na postu stálého klávesisty nebo klávesistky. Pohráváme si i s myšlenkou dalšího – ženského – hlasu. Stran koncertování jsme všichni docela vytížení v soukromých životech a má to svoje limity, ale zase jdeme spíš cestou kvality než kvantity. Za jakýkoliv posun blíž k lidem budeme rádi, i když to může být běh na dlouhou trať. U nás je ale cíl ta cesta, žijeme tím, co právě děláme. Na prvním místě máme tvůrčí svobodu, musí nás to bavit a být nám spolu dobře.“

Marka Míková: Kdo ví, co ještě bude.

Hraje divadlo, je autorkou her, a ještě je většinou i režíruje. Píše knížky pro děti, dělala například i dabingovou režisérku. Hudební svět ji zná jako nejvýraznější a nejdéle hrající členku kapel Plyn, Dybbuk a Zuby nehty, ke kterým si před časem přibrala Malé Zuby, a navíc ještě vystupuje i jako sólová písničkářka. A kdysi se objevila i v několika filmech, a tak skoro všichni, a to i ti, kteří její knihy a písničky neznají, si pamatují princeznu Růženku z filmové pohádky Jak se budí princezny.
Někdy mi připadá, že Marka Míková zvládá a dokázala to, na co by jiným nestačily ani tři životy…

Už léta vedeš soubor Loutky v nemocnici. Myslím si správně, že je tvou asi nejméně nápadnou, ale nejdůležitější současnou aktivitou?
Určitě je to činnost, která mi v současnosti zabírá nejvíc času z mého obvyklého pracovního dne… (smích)

Kdy a kde se ten nápad, hrát dětem, které se zrovna ocitly v nemocnici, objevil?
Úplně na začátku byla moje výpomoc panu Otokarovi Seifertovi, což byl kamarád mojí maminky, žijící v Německu, kam emigroval. Měl malé loutkové divadlo, těžce onemocněl cukrovkou, a jak byl dlouho v nemocnici, tak ho napadlo, že by mohl hrát divadlo tam. Já jsem tou dobou studovala režii a dramaturgii na katedře loutkového divadla na DAMU, a když jsme se setkali, oslovil mě, zda bych mu nepomohla vymyslet, jak by to celé mohlo probíhat a fungovat. Začali jsme na tom spolupracovat, pak jsem za ním byla i ve Stuttgartu a Ravensburgu, kde už jsme spolu hráli v nemocnici. A to už byl jen krůček k tomu založit něco podobného i tady. Takže jsme s kamarády založili občanské sdružení. Teď už je to devatenáct let, co se tomu věnujeme, a úspěšně se rozrůstáme.

Ale takové aktivity, jako jsou třeba tzv. Zdravotní klauni, už asi v té době existovaly, ne?

Akorát zrovna začínali. Vlastně jsme s tou myšlenkou přišli zhruba souběžně. Oni už ale tou dobou měli sehnané financování, my jsme začínali jako dobrovolníci a peníze jsme nejdřív vůbec neřešili.

Jak to funguje dnes?
Máme producenta a manažera Jakuba Matějku, který shání podporu, kde se dá, a za tu dobu, co to děláme, už máme i vybudovanou síť podporovatelů, kdy nám jednotliví dárci posílají i třeba jen sto korun, a z toho vzniká takový veliký polštář, který nám to umožňuje dělat, i když třeba nedostaneme grant nebo se nám zrovna nedaří sehnat nějakého sponzora.

Loutky v nemocnici ovšem už dnes nevystupují jen tam, hrávají i jinde, vydávají alba písniček… Liší se to nějak hrát pro nemocné a pro relativně zdravé?
Liší se to hodně. Pro veřejnost, třeba v divadlech či různých kulturních střediscích, hrajeme standardní představení. Do nemocnice jdeme s malým kufříkem, ve kterém máme menší loutky. Chodíme vždy ve dvojici, jeden z nás je hlavně muzikant a ten druhý loutkář. Chodíme většinou po jednotlivých pokojích. Dost často by to ani nešlo, aby děti byly pohromadě, mnohdy kvůli infekci, nebo jsou zrovna nepohyblivé, bylo by to moc složité. Čili jdeme pokoj od pokoje a ptáme se, zda mají chuť na písničku nebo krátkou loutkovou scénku. A samozřejmě nevíme, zda tam budou děti, kterým jsou tři roky, anebo takové, kterým je sedmnáct. Navíc někdo je v nemocnici jen na dva dny, někdo na pozorování, jiný je dlouhodobě těžce nemocný. Obvykle začneme muzikou, u toho zjistíme, co je baví, co poslouchají…, máme mezi sebou řadu skvělých, i klasicky vzdělaných muzikantů, často zapojujeme i samotné pacienty, kterým rozdáme různá chřestidla a rytmické nástroje. A je úžasné pozorovat, jak se ta nálada mění. Že i když je někdo třeba na kapačce, tak ho to vytrhne z jeho letargie, najednou se něco prostě stane. A když je pak atmosféra přátelská, vytáhneme loutky, a pokud je to opravdu mrně, tak si s ním chvíli jen hrajeme, a když jsou děti větší, tak dojde i třeba na nějaký celistvý příběh. Další možnost je, že děti mohou být společně v herně – a tam pak můžeme zahrát i celou pohádku nebo nějaký příběh pro ty větší. Většinou představení trvá tak patnáct minut, aby se moc neunavily, a potom zpíváme písničky. A třetí varianta je celé představení, které hráváme v léčebnách. Často navštěvujeme psychiatrické léčebny, kam chodí málokdo, takže ti pacienti jsou hodně vděční, ale zase neustále řešíme, co jim vlastně nabídnout, protože tam spíš převažují teenageři. Někdy je to i regulérní koncert, který pro ně zahrajeme. Pak chodíme do léčeben třeba s respiračními nemocemi a v poslední době stále častěji hrajeme i pro seniory v různých stacionářích.

Jak často tam chodíte?
Třeba do Motola pravidelně třikrát týdně. Chodíme po dvojicích, takže pondělí, úterý, středa dvě dvojice. Je nás hodně, střídáme se. Je dobré chodit ve dvou. Ti dva se mohou i vzájemně podpořit, když občas nastane nějaká náročná chvilka – člověk se setká s kdečím a občas to je i emocionálně náročné. Teď už hráváme i v léčebnách dlouhodobě nemocných.

Napadá mě u toho, jak vlastně došlo k tomu, že ses v divadle začala orientovat hlavně na děti? Kdysi, začátkem devadesátých let, jsem asi jako první od tebe viděl představení Matky, a to bylo určené pro dospělé, i když se hrálo s loutkami. To už tě dnes neláká?
Nevím přesně, proč se to tak stalo. To, o čem mluvíš, jsem dělala v začátcích, krátce po DAMU, měla jsem kolem sebe skvělé lidi – Lenku Vychodilovou, Arjanu Shameti, Dana Karáska a další. Bylo to snadné. Ale proniknout do divadla pro dospělé nastálo je pro mě asi nějak těžší. Loutky jsou blízké dětem. Měla jsem tehdy i vlastní děti, hrála jsem v kapele, nějak nebyl důvod to někam tlačit. Často se mě i při besedách k mým knížkám lidi ptají, proč píšu jen pro děti… Možná je to pro mě snazší, přirozenější cesta. Ale zpětně se k těm tématům pro dospělé vracím. Kdo ví, co ještě bude?

Zmínila jsi psaní a nedávno ti i vyšla nová knížka Papouščí leporelo. Kdy ses vlastně při tom všem divadle a muzice ještě stihla „stát spisovatelkou“?
První knížka mi vyšla v roce 2002. Asi za to může hlavně můj věčný pošťuchovatel Pavla Jonssonová. To ona mě nutila, abych dopsala už rozepsané texty. Dala jsem jí třeba přečíst Rochese a Bžundu, a jí se to hrozně líbilo a hned: „Už jsi to někomu nabídla, aby to vydal? Okamžitě to někomu nabídni!“

A nabídla jsi?
No samozřejmě, skoro všem. Včetně Albatrosu. Ale nikdo to nechtěl. Všude mi říkali, že to tak nějak balancuje mezi věkovýma kategoriemi, není to ani striktně pro děti, ani pro dospělé… Až pak mi Pavla poradila, abych zkusila ještě Baobab… Tak jsem jim to tam odvezla, předala, a ještě než jsem pak dojela domů, už mi volali, že to chtějí.

Kdy nejraději píšeš?
Mám taková období. Někdy píšu hodiny a dny a nemůžu se odtrhnout. Potřebuju se na to soustředit, vždy si na to vyhradit delší čas, abych se do toho dostala. A naštěstí mám i taková místa, kam mohu odjet a kde to jde. Každý den to nejde. Musí přijít ten nápad, který je neodbytný, pořád se mi honí v hlavě, a já abych se toho zbavila, to musím napsat. Jinak mě to pořád prohání. Pak se seberu a odjedu někam, třeba na chalupu, a jak už to začnu, tak už to jde lehce.

Jako autorka jsi byla už i oceněna. Přináší to něco? Otevírá to třeba snáze dveře k vydavatelům?
Nemyslím, že by se od doby, co jsem dostala cenu Magnesia Litera, něco zásadního změnilo. Samozřejmě to potěší, ale jinak ta cena vypadá jako takový obal knihy, na kterém není ani moje jméno, ani rok: Je to celé hodně těžké, takže mi to dobře drží knihy, aby mi nepadaly (smích). Ani žádné peníze s tím nebyly spojené. Odměnou byl rezidenční pobyt v broumovském klášteře, který jsem využila minulé léto. Bydlela jsem v takovém malém domečku s mojí ilustrátorkou Kabátu a kabelky Galinou Miklínovou. Ona malovala, já jsem psala, a bylo to krásný.

Dnes už ale nevydáváš jen u Baobabu?
Ta nakladatelství mám jako takové své miláčky. Vždycky, když píšu, nikdy dopředu nevím, komu to vlastně nabídnu. Až pak mi to tak bleskne, že tohle třeba bude skvělé pro Meander. Teď jsem zrovna trošku s chvěním nabízela jednu věc Argu. Prostě nemám „svého nakladatele“, který by vydával všechny mé knížky, mám jich několik. A všichni už naštěstí dnes o to stojí. To je moc hezký.

Vedle toho ovšem i po letech pořád píšeš i hodně písniček – pro Zuby nehty, pro Malé zuby, dětské pro divadlo i ty pro své písničkářské sólové vystupování. Ve srovnání s tvými vrstevníky jich je vlastně hrozně moc…
Je to podobné jako s těmi nápady pro knížky. Když už mě to téma chytne, honem chci mít tu písničku hotovou, jsem hrozně zvědavá, co tomu holky řeknou, a jestli ji vůbec budou chtít… takže když třeba není čas s holkama zkoušet, tak už vyhlížím, kdy budeme mít písničkářský večer, abych si ji mohla zahrát a pozorovala reakce posluchačů…. musí se narodit.

Takže ani tady nevíš předem, pro koho bude?
Ne. Dokonce si vzpomínám na písničku Jaguár, která vznikla vyloženě pro děti, ale Zuby nehty, jak ji slyšely, tak po ní ihned skočily. A nakonec jsem i musela dopsat ještě jednu sloku, aby to nebylo tak krátké.

Naposledy vyšlo album Malým Zubům, což je cosi jako „malá parta velkých Zubů a nehtů“, kde ale s tebou hraje hlavně Pavla Jonssonová. Bereš je jako samostatnou kapelu? Koukal jsem, že třeba Indies, kteří album vydali, ho v katalogu řadí pod Zuby nehty… Anebo jinak – jsou pro tebe něčím odlišné?

Jiné jsou stoprocentně. Určitě jsou méně líbivé, a možná i víc alternativní. Vyprávěl mi můj syn, který jezdí s Uberem, že si při ježdění tu desku občas pouští, a už se setkal i s reakcí zákazníka „Co to, proboha, je?“, vyslovenou s naprostým despektem… (smích) Takže oproti Zubům nehtům je to určitě syrovější, víc tam je v popředí nápad a text než dokonalé provedení a propracovaná aranžmá. Ty písničky jsou s Pavlou od nás obou, provázejí je i určité příběhy. Jsou osobní a je důležité odhalit, proč každá z nich vznikla a o čem je. V Malých zubech je taky důležitá Jana Kaplanová, která naprosto neopakovatelně a skvěle bubnuje, zpívá a hraje na trubku. Když teď ty písničky hrajeme na koncertech, tak mi tam ta trubka moc chybí. Bohužel Jana bydlí v Podkrkonoší, je to daleko, a když ten koncert není dobře zaplacený, tak si nemůže dovolit přijet. Pak hrajeme jen ve dvou, a tam je to vždy trochu na tenkém ledu, protože chybí rytmus, trubka a třetí hlas.

A co Zuby nehty? Snažíte se po těch letech třeba ještě pravidelně zkoušet?
Bohužel. Ta situace je jasně daná. Všichni jsou hrozně vytížení, Alice navíc bydlí v Teplicích, což je sice kousek, ale pořídila si tam hospodu, takže všechen čas tráví tam. Jana žije u Vrchlabí a hlavně má čtyři děti, Kateřina je v divadle a Honza pracuje v České televizi… A teď jsme ještě navíc přišli o manažera.

Co tvá písničkářská dráha? Nějaké sólové album se nerýsuje?
Kdo by ho chtěl? (smích) Už jsem jednou takový nápad měla, dohodla jsem se s Fumasem z Původního Bureše, on má takové nahrávací vybavení… Tak jsme to v kuchyni nahráli, já jsem si to pak vypálila na CD, udělala obal… Myslela jsem to tak spíš pro lidi ze svého okolí, nevím, jestli by byl zájem širšího okruhu posluchačů… Ale z toho, že jsem součástí komunity Osamělých písničkářů, mám pořád radost. A jsem i ráda, že mě tam kdysi Caine ze Znouzectnosti, v době, kdy jsme s kapelou skoro vůbec nehráli, přivedl. Je to úžasně svobodný prostor a všichni, kdo tam hrávají, jsou moc fajn lidi. Každý je úplně jiný. Je to takové přirozené, lidské, inspirativní. A když mi pak někdo jako Dáša Voňková, které si hrozně vážím, řekne, že se jí moje písnička líbila, tak to jsem na vrcholu blaha.

Co tě autorsky dnes nejvíc inspiruje? Zmínili jsme fakt, že v hodně skladbách se objevuje zvířecí svět, na posledním albu Zubů nehtů Srdce ven cítím velkou motivaci v cestování a v poznávání cizí jinakosti, a u Malých zubů to zas jsou skoro až existenciální otázky…?
Možná ty cesty a příroda, to je velká inspirace. Třeba ta Urubamba v Peru, co o ní zpívám v Zubech nehtech, …ta řeka ti prostě zůstane v hlavě napořád. Nebo San Francisco… To je hrozně zvláštní město. Dokud tam člověk nepřijede, tak o něm neví vůbec nic. Má jen spoustu zkreslených představ. Najednou tam přijede a zjistí: „Aha, ono je to docela malé město… Aha, ono tu vůbec není teplo… A to moře – Tichý oceán…vždyť ty vlny jsou tak obrovský, že se tam vůbec nedá plavat. A ty kostely jsou takový zvláštní…“ Říká se slunná Kalifornie, ale když si večer nevezmeš svetr, tak zmrzneš. A do moře lidi chodí jen v neoprenu, protože je to úplná ledárna. Ti beatníci a historie tam pořád jsou cítit, ale jinak tě na ulicí víc míjejí samí ajťáci a kravaťáci. A všude je hrozně moc bezdomovců, kteří jsou úplně jiní než u nás, a mnohdy se tam cítíš i nebezpečně… Prostě jiný kontinent. I ta zvířata a ptáci tam jsou jiní. I lidé. Třeba evropskou realitu vůbec nechápou a nerozumí jí… „Jak vám může stačit tak málo peněz…?“

Máš docela hodně dětí. Bereš je jako své nástupce? Mají svoje kapely, hrají s tebou i divadlo…
Jsem z toho nadšená. A hlavně z toho, že jsou sví, úplně jiní, než jsem já. Dívat se třeba na kapelu Iritující pýchora, kde bubnuje a zpívá Kryštof, je i pro mě zábavné, protože je to hudebně naprosto jiný svět, nevnímám tam se Zuby nehty žádné spojnice. Navíc jsou takoví hraví, nic nepředstírají… Matyáš zas hraje na piano v Představy postavy a vyrůstá z něj hodně zvláštní básník… je to přirozený leader, začínal skoro sám, toho myslím ještě hodně čeká. Je to zajímavé, zvláštní, jak se kluci postupně učí hrát, tak to stále lépe drží pohromadě a získává to větší osobitost. Nejsem ta hrdá matka, co chodí na všechny koncerty, při mém vytížení by to ani nešlo, ale přistihuji se, že vždycky, když mají něco nového, tak to prostě chci vidět. A jsem ráda, že se vždy zajímají o to, co tomu říkám. Musím zmínit i Šimona – svérázného saxofonistu, který rád improvizuje jak na ulici, tak s různými kamarády muzikanty.

Když tak poslouchám, co tě všechno těší – lituješ někdy toho, co jsi nestihla? Promarněných a nenaskytnutých se příležitostí? Kdysi mi vyprávěl režisér Petr Slabý, že prý jsi měla hrát roli učitelky ve filmu Vesničko má středisková, jen z toho pak sešlo ze zdravotních důvodů, a tak ji nakonec hrála Magda Šebestová… To by třeba přebilo i tu princeznu Růženku, která tě provází celý život?
Zatím jsem o tom nikdy takhle nepřemýšlela, nikdy mě to netrápilo. Třeba to ještě přijde, až mě dostihne stáří. Ale když se podívám na svoji maminku, které je osmdesát šest a pořád lítá někde po světě, tak si ani tím nejsem úplně jistá.

Ad hot

Pařížská olympiáda je takřka na dohled, ale furt není jasné, co s těmi zatracenými Rusy a Bělorusy. Což je dost skandální, měli by přece zůstat doma, a ne běhat, skákat, vrhat a podobně pod Eiffelkou. I kdyby na dresech neměli symboly putinolandu. Jistě, je to smůla, museli už před časem přestat do sebe ládovat podpůrné drogy, aby v létě prošli aspoň s odřenýma ušima testy, a nakonec nic? Někomu jich může být dokonce líto. K čemuž se však těžko připojit. Prostě jsou občany odporně teroristického státu. Který se nadto, jak víme z rozsáhlých podvodů na sočských zimních hrách před deseti roky, chová i v oblasti sportu příšerně. A trapné jsou řeči o tom, že politika do sportu nepatří. To by sice bylo idealisticky pěkné, jenže historie říká něco docela jiného.

Jen si to vemte: v osmačtyřicátém nesměli do Londýna ve válce poražení Němci. Však by taky na ně, neřkuli na jejich případné medaile, měli občané ještě stále Göringem pobořené metropole těžko náladu. A nemohli přijet ani Japonci. Zatímco Itálie z hříchů osy Berlín–Řím–Tokio vyklouzla, neboť se už na podzim 43 oficiálně připojila ke spojencům. Západem jakž takž uznaná NDR musela v Melbourne (1956) i v Římě (1960) tvořit společnou výpravu se Západním Německem. Jenže po stavbě berlínské zdi s tím byl konec a vrátilo se to, až když bylo Německo sjednocené, tedy do Barcelony 1992. V 80. letech do Moskvy odmítly přijet USA kvůli Brežněvově afghánské avantuře. K čemuž se přidala Kanada s Japonskem, Západním Německem, a dokonce i Čínou. Británie, Francie a Austrálie to sice podpořily, ale nechaly účast na samotných sportovcích a například britská výprava nakonec dorazila. Čistě na revanš čili bez podobného důvodu, sabotovalo SSSR a jeho satelity (vyjma Ceaușeskova svéhlavého Rumunska) o čtyři roky později Los Angeles. Kam se ovšem zase po skoro třiceti letech dostavila Čína, která uraženě odjela ze zmíněného Melbourne, když tehdy neprosadila vyloučení Tchaj-wanců. A děly se všelijaké další bojkoty. Třeba řady afrických států kvůli apartheidu v JAR při montrealských hrách v roce 1976. V létě 88 zase odmítla účast Severní Korea v sousedním Soulu. Stačí?

Z letmého výčtu tedy plyne, že se politika do sportu chtěj nechtěj míchá až běda. A leckdy zcela ospravedlnitelně. To ovšem nějak nechce chápat předseda Mezinárodního olympijského výboru Thomas Bach. Fuj! Na rozdíl od pařížské starostky Anne Hidalgové. Sláva jí! 

Aktuální držitelka jazzové Grammy Samara Joy v Brně

V roce 2022 nadchla na koncertě v Tišnově, pořádaném v gesci JazzFestBrno, nyní, o dva roky později, už bude jednou z hlavních hvězd tohoto festivalu a zazpívá v brněnském Sono Centru 13. dubna. Kariéra mladé newyorské zpěvačky nabrala raketovou rychlost.

Do hlavních, tedy nadžánrových kategorií cen Grammy se v roce 2023 po letech vrátil jazz, a neuvěřitelné se stalo skutkem. Jistě to překvapilo i čtyřiadvacetiletou vítězku kategorie Nejlepší nový umělec Samaru Joy. Mladá zpěvačka je teprve druhou jazzmankou na soupisce vítězů v historii těchto cen. První byla v roce 2011 zpěvačka a kontrabasistka Esperanza Spalding. Vítězství Samary Joy je o to podivuhodnější, že na rozdíl od své předchůdkyně, zaměřené přece jen více do široka a beroucí si tu z funku, tu z popu, aktuální vítězka kategorie žádné kompromisy nepřipouští. Je jazzovou zpěvačkou v tom nejklasičtějším slova smyslu, následovnicí takových dam, jako byly Billie Holiday, Ella Fitzgerald nebo Sarah Vaughan – z jejichž repertoáru si také ostatně vybírá písně, které intepretuje na koncertech i na dvou dosud vydaných albech. To druhé, loňské Linger Awhile, přineslo ostatně zpěvačce druhou letošn

Festival Open House Praha 2024 otevře v květnu město pro všechny a oslaví desetileté výročí

Jubilejní desátý ročník festivalu otevřených budov Open House Praha letos proběhne v termínu od 13. do 19. května 2024. Zatímco v týdnu od 13. května bude připraven bohatý doprovodný program, o víkendu 18. a 19. května zpřístupní festival zdarma 115 budov a prostorů na celém území hlavního města. Seznam otevřených budov je zveřejněn na www.openhousepraha.cz/festival-2024/.

 

 „Open House Praha nechá veřejnost nahlédnout do budov spojených s významnými českými architekty, jejichž životní jubilea si letos připomínáme – například Josefa Fuchse, Oldřicha Tyla, Adolfa Benše, Josefa Fanty, Jana Gillara, Karla Hubáčka a dalších. Současně se bude věnovat tématu přístupnosti a otevřenosti města všem skupinám obyvatel,“ říká ředitelka festivalu Klára Veselá.

 

Budovy a výročí – Fuchs, Tyl, Benš, Fanta, Hubáček

Během festivalového víkendu bude otevřeno několik funkcionalistických skvostů, které připomínají významné československé architekty. Tou první je budova bývalé restaurace zimního stadionu Štvanice od Josefa Fuchse (*130 let). Stadion v minulosti několikrát sloužil jako místo konání mistrovství světa v hokeji a po roce 1959 byl využíván jako místo bruslení pro veřejnost. Jeho stav ale postupně chátral a roku 2011 byl i přes svou památkovou ochranu zbourán. Ušetřen zůstal jen objekt kavárny, kde dnes sídlí klub Fuchs2.

 

Návštěvníci se budou moci podívat i do technického zázemí nebo na střešní terasu  Veletržního paláce, jedné z realizací architektů Josefa Fuchse a Oldřicha Tyla (*140 let). V době svého vzniku patřila tato osmipodlažní konstruktivistická stavba, svého druhu největší na světě, k absolutní špičce moderní architektury. Kromě výstavních prostorů zde bylo kino, restaurace a kavárna na střešní terase. V roce 1974, tj. před 50 lety,  však palác zničil obrovský požár. Po dlouhých diskuzích bylo rozhodnuto tuto výjimečnou stavbu obnovit pro potřeby Národní galerie. V seznamu budov je ještě jedna nenápadná realizace od architekta Oldřicha Tyla – Garáže Pod Slovany na Novém Městě. V době své největší slávy nabízely garáže prvotřídní servis pro vozy své zámožné klientely a některé detaily z jejich bohatého vybavení se podařilo uchovat až dodnes.

 

„V souvislosti s letošními jubilanty jsme ve spolupráci se Zdeňkem Lukešem připravili v rámci doprovodného programu na úterý 14. května od 18 hodin přednášku věnovanou tvorbě Oldřicha Tyla a Josefa Fuchse, která se uskuteční v netradičních prostorách klubu Fuchs2. Objekt bývalé restaurace u rušné magistrály je posledním mementem kdysi slavného a dnes již zbouraného areálu zimního stadionu na ostrově Štvanice, kde se psaly sportovní dějiny. Přednáška přiblíží nejen historii místa, ale lidé budou mít také příležitost se podívat, jak prostor v posledních letech ožil alternativní kulturou a uměleckými instalacemi,“ říká Andrea Šenkyříková, kreativní ředitelka festivalu.

 

Během víkendu zájemci nahlédnou i do Základní školy a Mateřské školy Bílá, označované jako malý klenot československého funkcionalismu, který vynesl svému velmi mladému autorovi Janu Gillarovi (*120 let) mezinárodní uznání. Školní areál byl dokončen před devadesáti lety po vzoru nizozemských a německých škol typu open-air, jeho základem byl železobetonový skelet. Důraz byl kladen na maximalizaci plochy učeben, jejich přirozené osvětlení a propojení s okolní zelení.

 

K zástupcům českého funkcionalismu patří také stavby od Adolfa Benše (*140 let) jako budova Elektrických podniků Praha – Bubenská 1 a Terminál 4 na Letišti Václava Havla.

 

Letošních 70 let od úmrtí Josefa Fanty připomene festival zpřístupněním  neorenesanční budovy Hlávkovy studentské koleje, která byla slavnostně otevřena před 120 lety. Její fasádu zdobí sgrafita s motivy studentů, zemských znaků a svatováclavské orlice. Po několikaleté rekonstrukci budou otevřeny úchvatné secesní prostory v severním křídle Fantovy budovy Hlavního nádraží. K nahlédnutí bude i vládní salonek na 1. nástupišti, kde trávil čas při čekání na vlak císař František Josef I. nebo prezident T. G. Masaryk. Fantovo dílo připomene i budova Ministerstva obchodu a průmyslu ČR s ikonickou prosklenou kopulí, do které budou moci lidé v rámci festivalu vystoupat.

 

Posledního letošního jubilanta Karla Hubáčka (*100 let) připomene netradiční umělecký prostor Divadla DISK se střechou ve tvaru ponorky. Návštěvníci si budou moci prohlédnout nejen divadelní zázemí, ale i spletité podzemní chodby, jejichž historie sahá až do dávných středověkých dob. Karel Hubáček se také podílel se svým architektonickým ateliérem SIAL na rekonstrukci již zmiňovaného Veletržního paláce.

 

Novinky

Festival Open House Praha nabídne v programu více než 35 novinek na území 13 městských částí. Jednou z nich je například honosný Palác První české zajišťovací banky na Smetanově nábřeží ve stylu florální secese, který dnes obývá Goethe-Institut. Málokdo by hádal, že v těchto honosných prostorách je ukryta i dodnes funkční sauna, která zde byla zbudována v 70. letech, kdy v budově sídlilo Velvyslanectví Německé demokratické republiky. Sauna bude v průběhu festivalového víkendu otevřena k nahlédnutí, stejně jako honosné a dobře opečovávané interiéry. Foyer budovy bude navíc patřit výstavě Fotoalbum rodiny Kafkových, která nabídne mnoho dosud nepublikovaných fotografií ze života rodiny Franze Kafky, a připomene tím letošních 100 let od jeho úmrtí.

 

Další z novinek je Palác Škodových závodů, nynější sídlo Magistrátu hlavního města Prahy, které vzniklo podle návrhu významného českého architekta Pavla Janáka. V rámci festivalu budou k vidění reprezentativní Škodovy salonky s mimořádnou  umělecko-řemeslnou interiérovou výzdobou a zrestaurovaným dobovým mobiliářem.

 

Návštěvníkům se mimořádně otevře i velkolepá neorenesanční budova Staroměstské tržnice v Rytířské ulici. Ta vznikla podle návrhu Jindřicha Fialky, architekta vodárenské věže na Letné. Naposledy zde byly obchody a supermarket. Celý objekt byl následně v roce 2020 uzavřen v rámci plánů na celkovou rekonstrukci s cílem obnovit jeho původní funkci. O rok později od toho však rada města upustila, a od té doby tato historická památka v centru města stále čeká na svou obnovu.

 

Součástí letošního programu je Palác Městské pojišťovny na Staroměstském náměstí, kde dnes sídlí Ministerstvo pro místní rozvoj ČR. Autor návrhu této secesní budovy Osvald Polívka tehdy ke spolupráci přizval největší jména tehdejší výtvarné scény, a díky tomu zde můžeme dodnes obdivovat sochařská díla Bohuslava Schnircha nebo Ladislava Šalouna. Malebné atrium a prostory Knihovny Václava Havla zpřístupní klasicistní Deymův palác, v němž měl po roce 1989 svůj byt i Karel Schwarzenberg, jehož rodině palác patří. V blízkosti rušného náměstí Republiky se otevře i Měšťanský dům, dnes sídlo Domu zahraniční spolupráce, který je významnou pozdně klasicistní památkou. Letos se festivalu poprvé podařilo získat přístup i do kubistické soukromé vily Na Libušince, jedné z trojice unikátních obytných domů na Rašínově nábřeží, za jejímž návrhem stál významný český architekt Emil Králíček, mj. autor ikonické kubistické lampy na Jungmannově náměstí.

 

Poprvé do programu festivalu se připojí i několik budov v rámci areálu Pražského hradu. Navštívit bude možné například Prezidentskou rezidenci. Původně ji navrhl architekt Pavel Janák pro Edvarda Beneše, který se ale dokončení nedočkal, a tak dům využívali až komunističtí prezidenti. Od roku 1989 dům téměř nebyl obýván a sloužil většinou jako zázemí pro tiskové konference nebo jednání. V posledních letech však prošel rozsáhlými rekonstrukcemi, při kterých se dbalo na zachování původních Janákových prvků. Návštěvníkům se otevře i další mimořádný objekt v Královské zahradě – Nová oranžerie od Evy Jiřičné, patronky festivalu. Stavbu této high-tech budovy ze skla a oceli iniciovala manželka prezidenta Olga Havlová. Provoz skleníku a péči o teplomilné rostliny zajišťuje řada automatických systémů a součástí skleníku jsou i dvě malé kašny – první od slovinského architekta Jožeho Plečnika a druhá, jejímž autorem byl Otto Rothmayer. Poslední otevřenou budovou na Pražském hradě pak bude Lobkowiczký palác, který v sobě elegantně mísí stavební prvky renesance i baroka. Dnes je palác jedinou soukromě vlastněnou částí Pražského hradu, která slouží jako muzeum s cennou sbírkou rodiny Lobkowiczů, jež je považována za největší a nejstarší soukromou uměleckou sbírku v České republice.

 

Jeden z největších moderních archivních areálů světa na pražském Chodovci letos oslaví 30 let od svého otevření a při té příležitosti budou moci zájemci nahlédnout do jeho útrob. Zpřístupněny budou Národní archiv a Státní oblastní archiv v Praze. Dominantou stavby jsou tři vysoké depozitární bloky s nápadným barevným keramickým obkladem, které ční nad okolní zástavbou. Návštěvníci si mohou projít místní knihovnu, ale také zdejší kinosál, badatelny, depozitáře či dezinfekční linku pro archiválie.

 

Poprvé bude zpřístupněna i monumentální trojkřídlá historická budova Národního archivu umístěná na třídě Milady Horákové v Dejvicích, v níž dnes sídlí ředitelství, knihovna a I. oddělení archivu. Během festivalové prohlídky bude možné nahlédnout i do bývalého bytu ředitele archivu a vystavena bude faksimile tzv. Zlaté buly sicilské, vydané 26. září 1212 v Basileji, která je dokumentem prvořadého významu pro české panovníky a české země.

 

Přístupnost a inkluze

I v letošním ročníku se organizátoři snaží bořit bariéry a otevřít město pro všechny. Přístupnost je jedním z hlavních témat a prolínat se bude napříč celým programem – ať už formou speciálních prohlídek pro návštěvníky se zrakovým postižením, neslyšící a děti, debaty o přístupnosti města, workshopu věnovanému fyzické přístupnosti budov či interaktivní městské hry Open Senses. Tu připravují ve spolupráci s Open House Praha na festivalový víkend studenti Katedry arts managementu VŠE a jejím cílem bude, vyzkoušet si na vlastní kůži, jakým výzvám musí každodenně čelit lidé s různými formami hendikepu při pohybu po městě. Inkluzivní program je možné realizovat díky zapojení do projektu Open House Europe s podporou Evropské unie.

 

Dobrovolníci

Festival Open House Praha je komunitní akcí. Budovy se otevřou díky zapojení stovek dobrovolníků*nic, ale také majitelům*kám, správcům*kyním budov a zaměstnancům*kyním firem, které v nich sídlí. Přihlásit se a pomoci s prováděním či koordinací provozu může každý, koho láká nahlédnout do zákulisí příprav akce. Ambasadorkou dobrovolnického programu je moderátorka, modelka, bývalá mluvčí ministra pro lidská práva a národnostní menšiny a dobrovolnice Lejla Abbasová. Podívejte se na náborové video.

 

Infocentrum

Od 13. května se otevře v prostorách Kampusu Hybernská (Hybernská 998/4, Praha 1) festivalové infocentrum a nabídne možnost zakoupení Festivalového průvodce, limitované edice merchandise i dalších materiálů. Otevírací doba: po–pá 10–18 hodin, so–ne 9–19 hodin.

 

Praktické informace

Většina budov (a prostorů) je otevřena po oba víkendové dny od 10 do 18 hodin, existují ale výjimky. Konkrétní časy zpřístupnění a další informace (např. o bezbariérovosti) najdou lidé na www.openhousepraha.cz/festival-2024. Vstup do budov je zdarma bez nutnosti předchozí registrace. Prohlídky budou odbavovány průběžně nebo v předem avizovaných časech (nevidomí, neslyšící, děti či AJ). Informace o aktuálním provozu v otevřených budovách se lidé budou moci dozvědět v nové festivalové aplikaci, která bude ke stažení pro systémy Android i iOS na začátku května.

Na hradě ve Strakonicích se otevírá unikátní knihařská dílna a expozice knižní vazby, výjimečná svou uceleností a plnou funkčností

Ve Strakonicích bude od června v provozu Knihodělna – jedinečná knihařská dílna a muzeum Bedřicha Zákosteleckého. Slavnostní otevření, jehož součástí bude také bohatý kulturní program, proběhne v pátek 31. 5. 2024 na třetím nádvoří strakonického hradu. V následujících měsících bude možné navštívit workshopy zaměřující se na základní knihařské techniky, které povede sám Bedřich Zákostelecký. Tento významný knihař zasvětil dílně více než 40 let svého života. Za tuto dobu vybudoval ojedinělou sbírku knihařských strojů a nástrojů, jaká v podobném rozsahu není jinde k nalezení. Veřejnost se může přes léto těšit na komentované prohlídky, během nichž bude představeno jak samotné řemeslo, tak i některé knihařské práce.

Knihodělna, tedy knihařská dílna a muzeum Bedřicha Zákosteleckého, je nevšedně zachovalou, kompletní dílnou svého druhu u nás. Strakonická kulturní nabídka se tak v červnu rozšíří o tento unikát s rozmanitým programem. Slavnostní otevření se uskuteční 31. 5. 2024 na třetím nádvoří strakonického hradu a nabídne jak vynikající hudební vystoupení a divadelní představení, tak neméně zajímavý doprovodný program. Ten se zaměří na knihařské řemeslo v podobě výtvarných dílen či netradiční výstavy.

Bedřich Zákostelecký se věnuje knihařině přes čtyřicet let a za tu dobu nasbíral cenné zkušenosti u světově známých knihařů z tuzemska i zahraničí. Základ jeho dílny tvoří 15 dobových strojů, doplněných stovkami předmětů sloužícími k ručnímu zlacení, šití, lisování či vyřezávání. Zmiňované činnosti si budou moci zájemci vyzkoušet již v prvním roce fungování dílny. Nabídka kurzů se bude soustředit na knihařské techniky. Účastníci se během nich seznámí se základy rukodělné práce. Všechny své výtvory si budou moci odnést domů. Lektorské úlohy se ujme sám Bedřich Zákostelecký se svou kolegyní.

„Zasvětili jsme přípravě Knihodělny a jejímu přesunu z Přeštic na strakonický hrad poslední 3 roky a jsme nadšení, že po letech práce ji konečně můžeme představit veřejnosti. Věříme, že si brzy najde své publikum a bude sloužit laikům, studentům uměleckých oborů i profesionálním knihařům“, uvedl Jan Zákostelecký, syn knihaře Bedřicha, který měl uvedení Knihodělny v život na starosti. Sám knihař Zákostelecký doplnil: „Mnoho let jsem se věnoval knižní vazbě a teď je důležité, aby má dílna sloužila dál. Jsem rád, že ji budou moci využívat všichni, kteří mají o toto krásné, ale ohrožené řemeslo stále zájem. Dílnu jsem začal budovat právě ve Strakonicích, kam na konci mé profesní dráhy opět doputovala, aby sloužila dalším začínajícím i pokročilým řemeslníkům.“

Duben s festivalem JazzFestBrno: hvězdná Samara Joy, klubový vibe, i mezinárodní den jazzu s Emmetem Cohenem

3. dubna 2024 – 30. dubna se po celém světě slaví mezinárodní den jazzu. V Brně ale budou slavit díky festivalu JazzFestBrno nejen poslední dubnový den, ale po celý měsíc. V rámci nové klubové řady Club Life zahraje již 9. dubna ve stylovém prostředí Cabaretu des Péchés v české premiéře americké trio New Jazz Underground, které spojuje virtuozitu, improvizaci a energii s humorem. S čerstvou Grammy jako jedna z největších hvězd světového jazzu přijede 13. dubna do již vyprodaného Sono Centra americká zpěvačka Samara Joy. 18. dubna se pak opět v Cabaretu des Péchés společně představí americká zpěvačka Gretchen Parlato a beninský kytarista a zpěvák Lionel Loueke s repertoárem, v němž se snoubí pop a jazz s latinou, R&B a afrobeatem. Řadu Club Life pak pro první polovinu letošního roku uzavře 21. dubna americký klavírista a klávesista Julian “J3PO” Pollack se svým triem, které fúzuje elektroniku, syntezátory, samply a lo-fi beaty. Jazzový duben pak v Brně vyvrcholí oslavami mezinárodního dne jazzu 30. dubna, které obstarají v CED – Huse na provázku americký pianista Emmet Cohen se svým triem a Kravchenko Clees Duo ukrajinské zpěvačky Kateryny Kravchenko a lucemburského vibrafonisty Arthura Cleese. Program, více informací a předprodej vstupenek najdou zájemci na webu www.jazzfestbrno.cz.

Amerického trio New Jazz Underground tvoří dvacátníci Abdias Armenteros (saxofon), Sebastian Rios (kontrabas) a TJ Reddick (bicí), kteří se setkali na slavné a prestižní Julliard School, kde tuto kapelu založili v období pandemie koronaviru. Nemožnosti hrát v klubech se ale nelekli a začali vystupovat na ulicích či v parcích. Zároveň si založili YouTube kanál, na kterém oslovili dva miliony diváků. „Jejich hudba swinguje i bluesuje v jazzové tradici, je ovšem postavena na ryze současné improvizaci a hlavně mladistvé energii. Navíc názvy jejich skladeb navíc napovídají, že kromě skvělé hudby si s nimi užijeme i spoustu zábavy,” přibližuje umělecký ředitel festivalu Vilém Spilka.

Zpěvačka Samara Joy nadchla diváky poprvé v roce 2022 na festivalovém koncertě v Tišnově. „Od té doby kariéra mladé newyorské zpěvačky doby nabrala raketovou rychlost. Se třemi Grammy se vyšvihla v pouhých čtyřiadvaceti mezi smetánku jazzového zpěvu. Sama je interpretkou v tom nejklasičtějším slova smyslu, následovnicí Billie Holiday, Elly Fitzgerald nebo Sarah Vaughan. Z jejich repertoáru si také vybírá písně pro koncerty i alba,” říká Spilka.

Sedmačtyřicetiletá americká zpěvačka Gretchen Parlato patří mezi nejoceňovanější jazzové zpěvačky střední generace. O tři roky starší kytarista a zpěvák Lionel Loueke je původem z Beninu, student pařížské konzervatoře a bostonské Berklee. Oba se potkali v roce 2001 během studií na Thelonious Monk Institute of Jazz v Los Angeles. „Začali jsme spolu hrát víc a víc. Bylo mi jasné, že jsme propojeni,“ říká Loueke. Vzájemné hostování se opakovalo ještě několikrát, teprve loňské album Lean In, na němž je doprovodili vrcholní jazzoví profesionálové, ukázalo naplno možnosti dua a bylo nominováno na Grammy za loňský rok.

Sérii Club Life pak pro první půlrok uzavře americký klavírista a klávesista Julian “J3PO” Pollack se svým triem, které fúzuje elektroniku, syntezátory, samply a lo-fi beaty. J3PO patří  mezi největší syntezátorové mistry dneška. Newyorský Timeout o něm napsal, že „vyvažuje virtuozitu s něhou“. Už ve dvaceti letech měl Julian Pollack na kontě dvě alba s klavírním triem. Prostředí New Yorku ale jeho zájmy soustředily také na elektroniku, hip hop a soudobé jazzové fúze. V roce 2019 obohatil svoje občanské jméno přezdívkou J3PO a vydal album Small Plates, které úplně převrátilo jeho dosavadní rukopis. „Elektronika, syntezátory, samply, lo-fi beaty, skladby sahaly od syrových elektronických struktur až po ty sofistikované označované jako „jazztronica future house“, přibližuje jeho styl publicista Ondřej Bezr.

Oslavy mezinárodního dne jazzu 30. dubna obstarají v CED – Huse na provázku americký pianista Emmet Cohen se svým triem a Kravchenko Clees Duo ukrajinské zpěvačky Kateryny Kravchenko a lucemburského vibrafonisty Arthura Cleese. „Emmet Cohen ve svých třiceti třech letech stihl udělat pro jazzovou scénu víc, než zástupy jiných,” zdůrazňuje Vilém Spilka. Založil totiž videostream s mnoha milionovou sledovaností Live from Emmet’s Place, kde týden co týden se svým triem hrál jazz a hostil zajímavé další muzikanty, jak starší generace, jako je Joe Lovano, nebo nové objevy, mezi nimiž byla třeba Samara Joy. Duo s lucemburským vibrafonistou Arthurem Cleesem je pro Katerynu Kravchenko v současné době nejkomornější projekt, kterému se věnuje a pro který skládá své písně. „Je to pro mě prostor pro experimenty. Píšeme spolu hudbu a zkoumáme barvy naší neobvyklé kombinace nástrojů – vibrafonu a zpěvu,“ říká polovina dua.

 

Výjimečný jazzový program bude v Brně pokračovat i v květnu. Nejprve legendární americká formace Snarky Puppy, pětinásobní držitelé Grammy, zahraje na jediném tuzemském koncertě 1. května v Brně v rámci turné, na kterém oslaví dvacet let od svého založení. Držitel Grammy za desku Impressions Chris Botti, nejen Stingův dvorní trumpetista, ale i spoluhráč Paula Simona a mnohých dalších světových hvězd, přiveze 12. května do Brna vlastní kapelu pohybující se na hraně R´n´B, jazzu, funku a gospelu. První polovinu letošního ročníku festivalu JazzFestBrno pak zakončí 2. června v CED – Huse na provázku tradiční Slavnosti synkop. Tentokrát poprvé s česko-americkým programem, rozděleným půl na půl: Immanuel Wilkins, Kassa Overall, 2in2out a Limbo.

 

Podrobný program a vstupenky jsou v prodeji na www.jazzfestbrno.cz.

 

JAZZFESTBRNO 2024 – PROGRAM:

 

středa 31.01.2024 / Cabaret des Péchés (Club Life): Nduduzo Makhathini

 

čtvrtek 15.02.2024 v 17:00 a 19:30 / Sono: Béla Fleck: My Bluegrass Heart

 

sobota 17.02.2024 / Besední dům: Bill Laurance & Michael League

 

středa 13.03.2024 / Cabaret des Péchés (Club Life): Keyon Harrold

 

čtvrtek 21.03.2024 / CED (Club Life): Lakecia Benjamin, Takuya Kuroda

 

úterý 26.03.2024 / Cabaret des Péchés (Club Life): Trio Grande

 

úterý 09.04.2024 / Cabaret des Péchés (Club Life): New Jazz Underground

 

sobota 13.04.2024 / Sono: Samara Joy

 

čtvrtek 18.04.2024 / Cabaret des Péchés (Club Life): Gretchen Parlato & Lionel Loueke

 

neděle 21.04.2024 / Cabaret des Péchés (Club Life): Julian „J3PO“ Pollack Trio

 

středa 24.04.2024 / Divadlo na Orlí: Koncert studentů Katedry jazzu JAMU

 

úterý 30.04.2024 / CED: International Jazz Day: Kravchenko Clees Duo, Emmet Cohen Trio

 

středa 01.05.2024 / Sono: Snarky Puppy

 

neděle 12.05.2024 / Janáčkovo divadlo: Chris Botti

 

neděle 02.06.2024 / CED: Slavnosti synkop  

Divadelní Flora zve na sedm desítek akcí zastřešených mottem Volnost. Předprodej vstupenek startuje v úterý 9. dubna

Do Olomouce dorazí v polovině května renomované divadelní osobnosti a soubory z jedenácti zemí. V univerzitním městě bude probíhat jeden z nejvýznamnějších středoevropských festivalů – 27. Divadelní Flora. Na sedmdesát akcí, které nesoutěžní přehlídka nabídne, zastřeší motto VOLNOST.

 

Dvanáct dní s exkluzivním prologem

Pořadatelský spolek Flora Theatre Festival tradičně neanoncuje „výběr toho nejlepšího“ z českého nebo zahraničního divadla. Kritériem dramaturgické volby organizátorů je vždy právě ročníkové motto a snahou představit díla, která s ním inspirativně komunikují, polemizují, zdůrazňují je nebo oživují v neotřelých souvislostech. Dvanáctidenní hlavní program 27DF představí žánrově pestré portfolio čtyřiadvaceti inscenací, které doplní široké spektrum doprovodných aktivit.

„Jsme nadšeni z toho, že v rámci slavnostního zahájení můžeme v Olomouci znovu po dvou letech přivítat špičkový ansámbl Schauspielhaus Bochum a pozvat na výjimečný titul Nový život, jenž otevíral 59. Berliner Theatertreffen. Nespoutaná interpretace Dantovy předlohy, opřená o virtuózní herecké výkony a famózní hudbu, je dílem jednoho z nejoriginálnějších a nejvlivnějších současných evropských režisérů – Christophera Rüpinga,“ upozorňuje na reprezentativní úvod Flory jedna z jejích dramaturgyň Dominika Široká.

 

Reflexe války

Festivalové motto emotivně exponují dva polsko-ukrajinské projekty choreografa Macieje Kuźmińského. Inscenace Every Minute Motherland, na níž Kuźmiński spolupracoval s ekipou ukrajinských tanečnic, je sugestivní reakcí na zločinnou ruskou agresi, sólo Darii Koval Resistance Movement (oceněné na Gdaňském festivalu tance 2023) pak autentickou výpovědí ženy bezprostředně zasažené válkou.

Válka hraje stěžejní roli i v diptychu Divadla X10 Na západní frontě klid / Zelené koridory. Polyfonii palčivých nadčasových témat rozezněl na scéně českého Divadla roku režisér Dušan D. Pařízek, jenž v adaptaci Remarquova legendárního románu reflektuje nesmyslné utrpení vojáků první světové války a v prvním tuzemském uvedení textu současné ukrajinské autorky Natalie Vorožbyt nahlíží válečný konflikt přes bolestnou osobní zkušenost ukrajinských uprchlic.

 

Ženy bojující a nepodléhající

Nepoddajné ženské hrdinky jsou protagonistkami podstatné části festivalových inscenací. Nerovný souboj s rigidním systémem podstoupí advokátka Tessa Marie Štípkové v soudním dramatu Na první pohled režisérky Lucie Ferenzové a Švandova divadla, svou nezávislost si ve stand-upu Iris režisérky Miřenky Čechové vybojuje charismatická Iris Kristeková.

Motto 27DF explicitně podtrhuje jarní novinka činohry Moravského divadla a jejího šéfa Romana Vencla, jejichž muzikál Ela! ztvární životní příběh slavné automobilové závodnice a olomoucké rodačky Elišky Junkové, oceňovaná Anomalie slovenské choreografky Evy Urbanové s mimořádným fyzickým výkonem francouzské tanečnice Agathe Tarillon i „divadelní pseudodokument“ herečky Milady Vyhnálkové a režisérky Silvie Vollmann – Masaryk(ová) Divadla na cucky.

Postavením a svobodou ženy v rozličných kulturních a společensko-historických kontextech se zabývá v Rakousku působící Maďarka Anna Biczók a trio tanečnic ze tří zemí v choreografii Delicate, která byla nominována na Cenu Rudolfa Labana pro nejlepší maďarský taneční počin loňského roku.

Politickým statementem, postulujícím volnost jako základní podmínku důstojného života, je autorská výpověď íránské divadelnice a filmařky Sahar Rezaei, jež nechá v apelativní finální performanci 27DF Happy Birthday zaznít revoluční heslo svých krajanek „Žena, život, svoboda!“

 

Volnost jako premisa smysluplné existence

Volnost je ústředním tématem všech vybraných produkcí. V obou svých festivalových příspěvcích – Peer Gynt v podání sehraného souboru ústeckého Činoherního studia a Vojcek v divokém „remixu“ Lachende Bestien – je radikálně podtrhává režisér Michal Hába; prostupuje Lagarceovou intimní zpovědí Jenom konec světa v citlivé reprodukci uměleckého šéfa HaDivadla Ivana Buraje; osciluje fascinujícím světem jevištního poselství Příchozí vršovického Vzletu – v empatické režii a dramaturgii Alžběty Novákové a Elišky Říhové; je do jeho „posledního vydechnutí“ nezpochybnitelným fundamentem životního postoje Alfreda Hirsche – hrdiny inscenace Jana Nebeského, Miloslava Königa a Masopustu Fredy; fatálně se promítá do operního debutu Ad Matrem (Moravské divadlo Olomouc) tvůrčího tandemu Petr Erbes – Boris Jedinák.

„Svébytně k festivalovému leitmotivu přispějí salcburští Hungry Sharks, které poprvé představíme v České republice. Jejich performance Béton Brut, v níž se protíná svět architektury a urban dance, důmyslně komentuje souvislosti mezi betonovým brutalismem a pilířem hiphopové kultury – breakdance. Vtipná inscenace je potenciálním diváckým hitem Flory,“ komentuje žánrové i tematické rozpětí festivalového programu dramaturgyně jeho taneční části Jitka Pavlišová.

 

Západní přísliby

Poprvé v ČR se díky Floře představí také unikátní moldavská umělecká platforma teatru-spălătorie a Nationaltheater Mannheim.

Žánrově hraniční „divadelní koncert“ Symfonie pokroku umělecké šéfky kišiněvského teatru-spălătorie Nicolety Esinencu vznikl v koprodukci s HAU Hebbel am Ufer Berlin a vzbudil mimořádnou pozornost na respektovaných festivalech politického divadla. Skrze reálné epizody poukazuje na odvrácenou tvář fenoménu otevřené Evropy a diskriminaci, s níž se na západ od svých domovů setkávají lidé toužící po lepším životě.

Mannheimské Juices jsou adaptací metaforického textu Ewe Benbenek, jež byla čerstvě pozvána na nejvýznamnější přehlídku inscenací německojazyčných textů Mülheimer Theatertage. Úspěšný titul, odkrývající tabuizované pracovní podmínky přistěhovalkyň v Německu, nese (na scéně programově mapující východoevropskou divadelní perspektivu) výraznou českou stopu. Režírovala jej – ve spolupráci s výtvarníkem a scénografem Antonínem Šilarem – Kamila Polívková.

Polívková je, spolu s dramaturgyní Viktorií Knotkovou, podepsána i pod aktivitou brněnského Centra experimentálního divadla, která je součástí doprovodného programu 27DF. Její motto budou na konci festivalu akcentovat diskuze za účasti ženských osobností německojazyčného divadla – intendantky Maxim Gorki Theater Berlin Shermin Langhoff, programové ředitelky festivalu Radar Ost Birgit Lengers, intendantky & režisérky Theater Dortmund Julie Wissert a kreativní producentky & šéfdramaturgyně Schauspielhaus Zürich Katinky Deecke (a také Lenky Havlíkové, Sodji Lotker, Nicolety Esinencu a dalších reprezentantek středoevropské a východoevropské divadelní scény).

 

Premiéry, FloraLab, koncerty, besedy

V první polovině DF proběhnou dvě premiéry. První nabídne – ve spolupráci s nově fungující scénou Central olomouckého Muzea umění – baletní soubor Moravského divadla. Komponovaný večer Freedom in Motion tvoří tituly WHITEflag day italské choreografky Roberty Ferrary a Inventing Freedom tanečníka a choreografa Štěpána Pechara. O druhou se postará Divadlo na cucky s autorskou inscenací slovenského režiséra Šimona Spišáka Tragédi. Obě novinky se během Flory dočkají dvou uvedení.  

Pošesté bude součástí DF i edukativní program FloraLab určený několika desítkám studentů s divadlem spřízněných uměleckých a uměnovědných oborů českých a slovenských univerzit (DAMU a FF UK Praha, JAMU a FF MU Brno, FF UP Olomouc a VŠMU Bratislava).

Nejen dětské publikum pak osloví Jazmína Piktorová a Sabina Bočková s hravým, poetickým a k interakci provokujícím představením Mikrosvěty, jež bylo aktuálně zařazeno do prestižního výběru letošní mezinárodní taneční platformy Aerowaves.

Flora pozve též na velké množství hudebních produkcí ve festivalovém šapitó – k magnetům koncertního programu bude patřit vystoupení dua PΛST nebo německo-rakouská fúze skladatelů scénické a filmové hudby Alexandera Vičara a Dominika Giesriegla noise control barrier.

 

Divadelní Flora poukazuje na umělecké, divadelní trendy reprezentující reflexe zásadních sociálních fenoménů a svým návštěvníkům umožňuje těsný kontakt s výjimečnými tvůrci a tvůrkyněmi. Díky besedám, prezentacím a workshopům zprostředkovává jejich dialog s publikem – o inscenačních principech, motivačních zdrojích i občanských postojích.

„Věříme, že leitmotiv Flory bude rezonovat všemi scénami a jeho étos zazní jak v oficiálních diskuzích, tak během stovek neformálních střetnutí. Budujeme multižánrovou, široké veřejnosti otevřenou platformu mezioborových setkávání s nonkonformní atmosférou sdílení a těšíme se, že nad zásadními problémy naší doby společně povedeme otevřený a výsostně svobodný rozhovor,“ zve do květnové Olomouce hlavní dramaturg a ředitel festivalu Petr Nerušil.

 

(Spolu)autorem letošního festivalového vizuálu „Volnost“ je výtvarník Jiří Sedlák.

 

Předprodej vstupenek startuje 9. dubna ve 12 hodin;

bližší informace na www.divadelniflora.cz.

Jaké podoby může mít kreativní učení, jak do něj zapojit děti nebo rodiče a čím se inspirovat v zahraničí?

Svět kreativního učení otevře Festival umění a kreativity ve vzdělávání v Praze i v dalších sedmi regionech 

Už počtvrté se pedagogové, rodiče, odborná i širší veřejnost či profesionálové z oblasti kultury a umění mohou nechat inspirovat, jak se dá kreativita využít ve výuce. Festival umění a kreativity ve vzdělávání (FUK) proběhne od 20. do 28. dubna v Praze a až do 2. června bude mít dalších sedm zastávek v regionech napříč Českem. Organizátorem festivalu je kulturně-vzdělávací platforma uMĚNÍM ve spolupráci s Centrem současného umění DOX, pražskou Kunsthalle, Národní galerií Praha a Společností pro kreativitu ve vzdělávání. Dalšími zapojenými kulturními institucemi v Praze jsou například Atrium Žižkov, GHMP nebo Post Bellum. V regionech se zapojí Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, Divadlo Kladno, 8smička Humpolec, Moravská galerie Brno, Divadlo Drak a mnoho dalších.

 

Podoba a forma vzdělávání je jednou z nejaktuálnějších společenských otázek, zasahující značnou část populace. Jak měnit vzdělávání pomocí umění a kreativity? Jak se učit pro budoucnost? Jak zapojit do procesu vzdělávání děti, které mají kreativity na rozdávání? A co na to rodiče? To jsou jen některé z otázek, kterými se Festival umění a kreativity ve vzdělávání (FUK) zabývá či je reflektuje a vyslovuje nahlas. Pražská část festivalu, která proběhne od 20. do 28. dubna v různých kulturních institucích v Praze, má svůj program rozdělen na kurátorovanou a volnou část. V rámci té kurátorované proběhne celkem 5 bloků, každý zaměřený na specifickou cílovou skupinu. Jedním z klíčových témat je letos digitální wellbeing, ale důležitou roli bude mít sdílení dobré praxe ze zahraničí. Cílem letošního ročníku je otevřít otázky a hledat odpovědi či inspiraci k problematice využívání digitálních technologií tak, aby rozvíjely kreativitu a podpořily duševní zdraví, a jak se naopak vyhnout těm, které spíše škodí a rozptylují.

 

První den (20. 4.) bude věnován rodinám a uskuteční se v Centru současného umění DOX. Program věnovaný dětem a jejich (pra)rodičům bude plný workshopů, výtvarného umění, knižní ilustrace, nového cirkusu, filmu, divadla a dalších uměleckých forem. Ty návštěvníkům představí a v rámci workshopů budou s dětmi rozvíjet Post Bellum, umělecké uskupení FysioART věnující se tanečnímu a pohybovému divadlu, tvůrčí centrum nového cirkusu Cirqueon, Atrium Žižkov, nakladatelství Baobab a další. Zajímavostí je, že letošní program rodinného dne je koncipován tak, aby jeho značná část byla vhodná už pro děti od 1,5 roku. Dveře jsou tak otevřené opravdu všem dětem a jejich dospělým, bez rozdílu věku.

Druhý festivalový den je věnován studentům. Respektive tvořen studenty pro studenty. Studenti Akademie výtvarných umění (AVU) vyzvou k tomu, aby návštěvníci přišli umění ZA/ŽÍT, což je kromě názvu workshopu také metoda, se kterou mladí umělci a umělkyně pracují. Hledají odpovědi na otázky: Jak vypadá nic? Kde začíná tvorba? Jak konzervovat prožitky? Co je to umělecká inteligence? Ve spolupráci s vršovickým VZLETEM festival uvádí představení První rána kapitána, které vytvořili studenti ve spolupráci s dramaturgy divadla. Jedná se o mezigenerační dialog a bude uveden v podvečerních hodinách tohoto festivalového dne ve VZLETU.

Den třetí je otevřen odborníkům – z kreativních odvětví, vzdělávání, politiky, municipalit a dalším, kteří řeší či se ve své agendě zabývají vzděláváním. Dobrý příklad z praxe představí v DOXu hosté z Walesu, kterými budou zástupci velšské vlády a Arts Council of Wales, dále odborníci na vzdělávání a umělci zapojení do vzdělávacích projektů. Klíčovým tématem setkání a sdílení praxe bude „kreativita jako pilíř vzdělávání”. Ve Walesu je jedním ze základních čtyř pilířů vzdělávání kreativita, umění a kultura. Otázkou bude, co si z tohoto příkladu může vzít české prostředí a jak se lze v této problematice posouvat dál i u nás. Inspiraci v dalším programu třetího dne najdou i rodiče. V letenském Biu Oko bude večer věnován rodičům, kteří chtějí vzdělávání měnit prostřednictvím umění. Jak se mohou podílet na změně vzdělávání a jakou roli v tom může hrát umění a kreativita? Inspirací budou osobní příběhy lidí, kteří zapojili do výchovy svých dětí umění!

Čtvrtý den bude patřit učitelům, pro které se v pražské Kunsthalle uskuteční seminář se zaměřením na možná propojení digitálních technologií, wellbeingu a kreativního učení. V rámci semináře vystoupí rakouský umělec Emanuel Gollob, který se ve své praxi zaměřuje na nicnedělání a jeho dopad na vnímání, myšlení a tvořivost. Vysokoškolská pedagožka Michaela Slussareff se bude věnovat digitálním technologiím ve vztahu k vývoji zdraví dětí a dospělých a zakladatelka AI dětem Eva Nečasová se zamyslí nad efektivitou a naším wellbeingem při užívání umělé inteligence. Témata tedy nanejvýš aktuální v naší společnosti i každodenní praxi. Poslední kurátorovaný den je určen pro networking členů platformy uMĚNÍM, dalšímu rozvoji festivalu a aktivit platformy.

Následně až do 28. dubna proběhne na dalších místech Prahy program určený pedagogům, rodičům i všem, které zajímá kreativita v praxi, umění a vzdělávání. Všem, kterým není jedno, jak český vzdělávací systém funguje, ať už mají vlastní děti či ne. Jednotlivé programy jsou zveřejněné na webu festivalu, kde jsou rovněž dostupné vstupenky na vybrané akce.

 

Festival ale není otevřen jen návštěvníkům a odborníkům v Praze. Až do 2. června bude probíhat v dalších sedmi krajích – Středočeském, Jihočeském, Vysočina, Jihomoravském, Ústeckém, Karlovarském a Královéhradeckém. Cílem je představit kreativní programy a prakticky ukázat, jak lze kreativně a pomocí umění učit kdekoliv, kde jsou tomu otevřeni. Návštěvníci tak mohou zavítat například do Hradce Králové na KreatFest, kde se představí (mimo jiné) Marie Othilie Hundevadt a podělí se o své zkušenosti s kreativním učením v Norsku. V Brně zas zájemci budou moct zavítat přímo do Kanceláře architekta města, kde se seznámí se stavebnicí ArchLab, která vznikla jako nástroj pro experimentální edukační programy pro mateřské školy a rodiny s dětmi ve spolupráci Fa VUT a PdF MU v rámci projektu Srozumitelná Architektura. Jihočeská Sladovna v Písku zase nabídne workshop kreativní animace, ke které se účastníci dostanou skrz pohled do krasohledů.

 

Snaha o prosazení změny ale není jednorázovou záležitostí, a proto v únoru vznikla MAPA uMĚNÍM, za kterou stojí stejnojmenná platforma. Z mapy si mohou ti, kteří hledají nové cesty jak učit, nyní vybrat kvalitní program z nejširší nabídky kreativního vzdělávání na jednom místě.

Další články
sinekfilmizle.com