Ment Ljubljana 2024

Našinec má Lublaň spojenou se slavným rodákem Jožou Plečnikem nebo s industriálem kapely Laibach, pro mnohé je ale hlavní město Slovinska spojeno s hudebním festivalem Ment. Ten nabídl už podesáté konferenci a přehlídku toho – bez nadsázky – nejzajímavějšího (nejen) z regionální hudební scény.

Že se s hudebními konferencemi a showcaseovými festivaly (tedy přehlídkami hudby zaměřenými především na odborné publikum a promotéry) roztrhl, lidově řečeno, v posledním desetiletí pytel, je fakt. Číslo stále roste a festival s konferencí pro lidi z hudební scény už má téměř každá země od západu na východ.

Ment si však z mnoha důvodů udržuje výsostné postavení. Značnou devízou je lokalita – Lublaň je jednoduše krásné a příjemné místo, Ment se odehrává především v bývalém Kině Šiška fungujícím od roku 1961, v Metelkovo, kdysi kasárnách, poté slavném squatu, dnes pestrém autonomním kulturním centru uprostřed Lublaně, kde se nalézají umělecká studia, hned několik hudebních klubů, barů, ale také galerie či muzeum, a ve staré městské elektrárně, dnes multifunkčním sálu.

Pořadatelé Mentu však návštěvníky každým rokem překvapují a zavádí do dalších a mnohdy nečekaných prostor. Třeba do galerie současného umění, studentského divadla, bývalého cukrovaru, monstrózního brutalistního Cankarevova domu nebo na Lublaňský hrad tyčící se nad městem. O zážitky a překvapení rozhodně není nouze, ani co se nadžánrové dramaturgie týče. Letošní desátý ročník oslavil Ment programovou novinkou, sobotní noc pod názvem Ce:Ment zasvětil elektronické hudbě.

K té se ale delegáti a návštěvníci, kterých bylo na 7 000, museli propracovat přes tři noci nabité hudbou. Středa večer patřila tradičně zahájení. O peripetiích, které mohou nastat, když se vám rozbije auto na cestě, se rozepisovat nebudu, vydaly by na samostatnou a jazykově velice nevytříbenou reportáž. Dorazili jsme akorát na půlnoční vystoupení slovenských Berlin Manson v Šišce, které bylo dle mnohých vrcholem prvního večera. Charisma zpěváka Adama Draguna funguje mezinárodně, první řady pod pódiem sice tvořili především Češi a Slováci, přičemž obě výpravy dorazily v hojném počtu, nadšení ale neskrývali ani zahraniční kolegové a Berlin Manson se zhusta objevovali v nadšených recenzích festivalu.

Ve čtvrtek už se program zhušťoval. Přes den konference s workshopy, přednáškami i rozhovory, třeba o dvacetiletí nezávislého labelu Moonlee Records. Večer desítky koncertů v čele s oslavou právě slovinsko-chorvatského vydavatelství v klubu Gromka, na který se prý sjížděli fanoušci z celého Balkánu, především kvůli koncertu legendární hardcore/noise/punk kapely Analena. A byla to pořádně hlasitá i zábavná jízda korunovaná vokálem basistky Any Franjić, nedalo se nevzpomenout třeba na český Dybbuk.

Zůstat celý večer v jednom klubu by bylo lákavé, leč vzhledem k programové nabídce zcela nemožné. V Menze pri koritu vystupovali jihočeští postpunkoví Fotbal, pak už byl čas procpat se do natřískaného podzemí Channel Zero na vystoupení hudebníka a básníka Joshuy Idehena. Kořeny má v Nigérii, usadil se ve Švédsku, narodil se ale v Británii, kde patří k osobnostem současné jazzové a elektronické scény. Spolupracoval s The Comet Is Coming nebo Sons of Kemet, založil projekt Calabashed, loni se vydal na sólovou dráhu s mixtapem Learn To Swim. Idehen patřil k tomu nejsilnějšímu letošního Mentu, byl tu noc kazatelem, který smýval hříchy publika visící mu na rtech, a po jeho setu už se ani nechtělo pokračovat dál…

I pátek byl zasvěcen konferenci, dosti zábavná byla diskuze s Ivanem Novakem z Laibachu. Zakladatel kultovní formace vytahoval historky z počátků kariéry, otevřeně hovořil i o značně kontroverzních počinech kapely jako vystupování v Severní Koreji, netřeba dodávat že hodinové diskuzi vévodila naprostá nekorektnost a humor.

Páteční večer byl k neuběhání. Festivalové dění se rozdělilo mezi Lublaňský hrad, město Metelkova a Elektrárnu, spustil se vydatný déšť, člověk musel pečlivě rozmýšlet, kdy a kam se vydá. Po recepci české proexportní kanceláře SoundCzech jsme se rozcházeli do jednotlivých sálů. Velké nadšení u mě vzbudila sardinská zpěvačka a hudebnice Daniela Pes. Výrazný hlasový rozsah, procítěnost a naléhavost připomínaly projev zpěvaček flamenka či portugalského fada, debutové album Spira bylo časopisem Onda Rock označeno za jednu z nejpřekvapivějších italských desek roku 2023.

Set portugalské multiinstrumentalistky Any Luy Caiano byl radostným představením plným hravosti a síly, ze kterého se nedalo odejít, i když byla v nabitém sále, napůl vysekaném ve skále, viditelnost dost na pováženou. Estonka Kitty Florentine odzpívala většinu mezi lidmi pod pódiem, vtahovala do podivuhodného světa expresivního tance, až kabaretního přednesu a srdceryvných vyznání, a pokud organizátoři připravovali na smršť zážitků, rozhodně nepřeháněli. Hradní část pro mě zakončil Oliver Torr & Axonbody, lanovkou zpět do centra a Elektrárny, kde začínala KiKi a její kapela. Mladí hudebníci vytvořili atmosféru neokázalého nadšení, na směsici šansonu, folkového písničkářství, jazyků a neskrývané radosti byla radost pohledět. To nejrozjetější na závěr? Ada Oda, osmdesátková retro smršť, italský post-punk bruselské pětice v čele s báječnou zpěvačkou Victorií Barracato byla více než důstojnou tečkou.

Bonusem, i když mimo festivalová pódia, byla výstava slovinských malířek a sochařek tvořících v letech 1850–1950 (z nichž mnohé studovaly v Praze), plečnikovská architektura, kam se podíváš, a snídaně v Le Petit Café na náměstí Francouzské revoluce. Člověk si, ostatně jako pokaždé, když na Mentu pobývá, po cestě domů říkal, jak fantastický ročník to byl. Hvala!

Mejdan s Progress Productions: 20 let hledání budoucnosti v tvrdě elektronické scéně

Co nového může přinést darkwave scéna a electronic body music, zkráceně EBM, dekády po svých patnácti minutách slávy v 80. letech? O tom, že žánry, které jsou v současné době outsidery, se mohou nečekaně vrátit na vrchol (viz postpunková horečka současnosti), nám vydává švédské vydavatelství Progress Productions kontinuální svědectví zajímavou hudbou, kterou vydává. Oslavy dvaceti let fungování bude mít v domovském Göteborgu skromnou, ale o to srdečnější podobu.

Šéfem malého švédského vydavatelství Progress Produtions je Torny Gottberg, v době založení vydavatelství už poměrně ostřílený muzikant, který procestoval svět s temně elektronickým triem Project-X, a osoba s mnohaletou zkušeností z fungování nezávislého vydavatelského indie kolosu Energy Rekords. Právě zkušenost s pomalu se hroutícím labelem na začátku nového milénia byla pro Tornyho inspirací, jak vést vydavatelství jinak. Zlaté devadesátkové časy byly zkrátka minulostí. „Idea vedení mého nového vydavatelství byla dost odlišná od fungování Energy Rekords. To v posledních letech spíše licenčně vydávalo pro skandinávský trh materiál známých jmen, jakými byly v tu dobu například VNV Nation, In Strict Confidence, Front 242 apod. Byla to stále ještě docela zábava, ale pro mě bylo vedení labelu vždy spíše o budování nových věcí,“ přiznal mi v rozhovoru sám Torny. A pokračoval: „Má idea byla doprovázet spolupracující umělce na jejich hudební dráze. Mít s nimi užší, osobnější vztah. Velký rozdíl mezi Energy a Progress byl mimo jiné v tom, že všem našim umělcům platíme předem. Energy měli tradičněji postavené smlouvy, ve kterých umělci museli prodat alespoň 1500 desek, než sami získali svůj podíl z licenčních poplatků. Pro mě je zkrátka důležité, aby kapely vydělávaly peníze. Aby měly možnost se vyvíjet, kupovat nové vybavení atd.“

Prvním nosičem, kterým se Progress Productions uvedli na trh, byla v roce 2004 debutová deska skupiny 8kHz Mono, kterou vedl bývalý techno producent Krister Hessling. Ten je dnes druhou postavou vydavatelství, zodpovědný za finanční stránku labelu. Fungování vydavatelství ale není pouze věc těchto dvou osobností. Více vysvětluje Torny: „Jak jsem už mnohokrát řekl, snažím se do dění vydavatelství v maximální možné míře zapojit i samotné kapely. Na jejich názorech mi hodně záleží. Opravdu poslouchám a vážím si jejich vstupů/návrhů/nápadů atd. Progress neřídím na základě hesla JSEM ŠÉF VYDAVATELSTVÍ. Rád celou činnost vidím spíš jako rodinou spolupráci,“ dodává Gottberg, dnes stále aktivní i jako muzikant v duu Cryo.

Proč z čilého elektronického vydavatelského pelotonu ve Skandinávii se do čela nakonec probojovali zrovna letos slavící Progress Productions, a ne například kolegové z labelů Memento Materia, Sub Culture Records nebo SubSpace Communications? Protože se jim opakovaně podařilo přijít s výjimečnými projekty, které často přesahovali synthpopovou/EBM škatulku. Pár z nich si teď představíme.

Grandiózní, Energické, Inteligentní…divadlo Geisslers Hofcomoedianten

Soubor Geisslers Hofcomoedianten už dvacet let inscenuje barokní divadlo – po svém, inovativně, dynamicky a s humorem. Je spjatý s Kuksem a s tamním festivalem Theatrum Kuks, stejně jako s pražským Divadlem Vila Štvanice, kde má své stálé sídlo. Ke dvacetinám si nadělil knihu Let’s baROCK!, obsáhlou kompilaci textů o inscenacích, stejně jako o zdrojích inspirace, okolnostech událostí a osobních vzpomínkách. Kniha je navíc doplněna důmyslným aparátem odkazů, které vedou do elektronického prostoru. Od počátku jsou hybateli geisslerovského týmu Kateřina Bohadlová, překladatelka některých textů a ředitelka Theatra Kuks, a režisér Petr Hašek.

Název knihy odkazuje k rockové hudbě, hraje rock nějakou úlohu ve vašich inscenacích?

Petr Hašek (PH): Ten název bude výstižný v tom, že my nejsme k baroku příliš pietní. Hodně si s ním hrajeme, rozehráváme ho, rozbrnkáváme v rytmu… nevím, jestli v rytmu rocku, ale v rytmu současného divadla. Přetavujeme baroko do současnosti. Děláme z něj něco, jako by to byla hodně trendy záležitost. Hravě. Pojďme rozehrát baroko.

Kateřina Bohadlová (KB): Té naší fúzi starého s novým říkáme #novebaroko. A vnímáme v tom kontinuitu, ze které čerpáme, nekřísíme nějakou zakonzervovanou dobu. Žijeme v současnosti, tudíž se vůči ní nějak vymezujeme.

U představení Loutna česká na základě textů Václava Michny z Otradovic ovšem byl váš tým herců schopen nacvičit set písní jako rocková kapela a odehrát je. Představení Pudl a pudr se charakterizuje jako disco muzikál. A při hře Simply Simplicius tvoří živý doprovod…

PH: … country music.

Jak si ty použité žánry vybíráte?

PH: I baroko si hrálo s různými odkazy. Odkazovalo na předchozí období, na antiku nebo na křesťanství. Počítalo se s tím, co narážka v divákovi vyvolá. Přesně tohle se snažíme vypracovat, ale pro současného recipienta. Konkrétně u zmiňované Loutny české byl předlohou zpěvník, který se měl využívat při bohoslužbách, ty texty byly hodně známé. Tak jsme je přetransformovali do populární hudby, protože to je to, co dnes člověk každý den slyší v rádiích. To samé u Simply Simplicia, kde jsme zvolili country music, tudíž písničky jsou v angličtině. Je to dnešní univerzální jazyk, jakým byla v baroku latina.

Takže text Grimmelshausenova románu Dobrodružný Simplicius Simplicissimus vám přišel jako western? V předloze se jedná o putování mladíka světem rozvráceným třicetiletou válkou.

PH: Simplicius je alegorie války i celého světa, proto jsme se tomu snažili dát nějaký univerzální jazyk. S Divokým západem vidím mnoho paralel. Předloha je pikareskní. Nevypráví jen o hrůzách války, jde o celkové podobenství. Divoký západ ve skutečnosti souvisel s vyhlazováním původních obyvatel – indiánů, ale my ho máme velice spojený s určitou romantikou, a bavíme se jím. O hrůzách dlouhodobého konfliktu chceme mluvit s jistým nadhledem, což podle mě western přináší, protože je braný jako taková…

KB: Oddychovka.

PH: A to s naším záměrem krásně koresponduje. U hry Pudl a pudr jsme si vybrali disco. Snažili jsme se přiblížit, jak na českého posluchače v době baroka mohlo působit, když z Itálie náhle přišla zpívaná, inscenačně nádherná divadelní věc, nablýskaná, hodně dynamická… Předtím se hrály hodně statické, náboženské kusy, a teď to byla světská zábava. Myslím si, že je to obdoba situace, když přišlo disco.

KB: Hudbu si ale nevybíráme ad hoc, že bychom si řekli: Tohle vnímáme jako do country nebo do disca. Když se úplně na začátku bavíme o nové inscenaci, hledáme téma, které rezonuje v dnešní době. Zdrojový materiál může být jakýkoli, nemusí to být ani text, ale to téma se promítne do jednotlivých složek, ať už je to scénografie nebo hudba, protože hudba je nedílnou součástí celého werku.

U Simply Simplicia bylo tedy dnešní téma jaké, když Divoký západ to nebude?

PH: Mě osobně na tom příběhu zajímá vnitřní válka. Lidský život představuje určitý boj. Člověk se narodí čistý a pak se do něj to, co zažívá, obtiskuje, u nás to vyjadřujeme přímo, fyzicky…

Představení vyniká tím, co se na hlavního hrdinu doslova vylévá…

PH: A ten svět kolem na něj nějak působí, formuje ho. Buď mu podlehne, nebo se mu vzpouzí. Na úplném konci se buď očistí, anebo ne. Pro mě jde o souboj vnějšího a vnitřního, což je podle mě hodně barokní téma. Román má podtitul Kronika třicetileté války, což je trochu nepřesné, pojednává o abnormálně nadsazeném životě jednoho člověka, nicméně na reálných základech. Vůbec to není mrtvá kniha. Jde o jeden z nejzajímavějších románů, jaké jsem kdy četl.

Tisíc očí Harryho Jelínka

Kdo byl Harry Jelínek, ví dneska skoro každý. Přece ten, co za první republiky obalamutil americké byznysmeny! Legendy praví, že jednomu prodal v jednatřicátém Karlštejn, druhému pak o sedm let později linku pražské tramvaje číslo jedna. Míň se píše o Jelínkových aktivitách za druhé války: byl velký fanda Hitlera a Heydricha, štval ve svých novinových článcích i knižních publikacích proti Židům, přičinlivě udával kohokoli, přes nějž mohl posílit a mocensky zvýhodnit svou pozici. A jen výjimečně se zmiňuje, co dělal Harry (1905–1986) druhou půlku svého života, tedy po 17. dubnu 1945, kdy zmizel na motocyklu urychleně z Prahy za hranice…

Prý rozvíjel aktivity nejrůznějšího typu: v Německu, Rakousku, Polsku, Itálii, Spojených státech amerických. A možná i leckde jinde. Prý kádroval utečence z komunistického Československa pro americkou tajnou službu (1948). Prý založil nakladatelství Taurop, kde vydal mimo jiné svou vlastní knihu Und rückwärts ist die Hölle (1952). Prý se podruhé oženil, s jistou Erikou Bartschovou, rodačkou z Brna, bývalou spolupracovnicí gestapa (1956). Prý ho v sedmapadesátém ve Varšavě soudili (ještě se dvěma Poláky) za pašování hodinek a kšefty s pozdně středověkým obrazem. Prý v šedesátém roce zavítal do Československa jako turista. O čtyři roky později prý navštívil předvánoční Vídeň. A konečně: na stará kolena, v 60. až 80. letech, holdoval malířství – a jako talentovaný dědic těch nejlepších evropských avantgard prý mnohokrát vystavoval, posbíral řadu cen a dočkal se bilančního katalogu své práce. Jenže jsou to všecko vesměs legendy, přímého důkazního materiálu je k mání minimum. Ostatně tak jako u Harryho různorodých aktivit za první republiky a druhé války. Vždycky nějaký podstatný střípek chybí. Vždycky je k mání víc verzí. Vždycky se proplétá reálné s možným, historická skutečnost s fikční nadstavbou. Jako by za každým svým činem Jelínek důsledně zametal stopy, pálil mosty, vyklízel získané pozice. Prostě cíleně mátl druhé. Aby mohl s klidem začít znovu: jinde, jinou věc, jinak.

Co říká dovednost

U Harryho Jelínka člověk nikdy nevěděl za jeho života a po jeho smrti v roce 1986 – údajně v italském městečku Guarene d’Alba, vzdáleném nějakých pětačtyřicet kilometrů jihovýchodně od Turína – už neví tuplem. Možná bral svou existenci od počátku do konce jako umělecké dílo: jako jeden nepřetržitý happening, jednu nekonečnou akci, permanentní performanci svého druhu. Dlouho před Allanem Kaprowem, před všetečnou postmodernou, hravými konceptualisty. Jelínek byl z rodu totálních dobrodruhů, jako Američan John Dillinger, Francouz Jacques Mesrine – anebo zdejší Karel Vohryzek a Zdeněk Perský. Mystifikátor té nejvyšší jakosti. Herec mnoha rolí, muž nesčetných masek a převleků. Hochštapler a „baron Prášil“. Těžko najít Harryho skutečnou tvář. A spokojit se s psychopatologickou diagnózou narcistně narušené osobnosti, která lačnila po uznání za jakoukoli cenu, by byla v případě Jelínkova formátu škoda. Podobně v kauzách Perského, Vohryzka, Mesrina a Dillingera.

Tihle všichni sice pracovali na temném poli organizovaného zločinu – ale jak! Vynalézavě, kreativně, umělecky. Dillinger (1903–1934) byl bankovní lupič-kavalír. Když raboval v letech 1933 a 1934 krizí rozloženou ekonomiku Spojených států, bral to jako jedno velké kabaretní představení: úvodem každé akce sehrál roli výřečného prodejce bezpečnostních systémů anebo filmového producenta, co pátrá po nejlepším místě, kde by šlo natočit přepadení – načež vybílil sejf. A pokud byl nucen vzít na místě rukojmí, loučil se s nimi vlídným slovem a stiskem pravice. Nepřežil víc než rok. Mesrine (1936–1979) měl delší trvanlivost. Možná proto, že byl brutálnější: jak v samotné akci, tak v komice, kterou průběžně generoval. Praktikoval na třech kontinentech, měnil vizáž jednou plastickou operací za druhou, při činu pak vynalézavě zesměšňoval soudce, bachaře, policisty – jenže taky mučil a vraždil. Ovšem vraždu bral vždycky podle vzoru Thomase de Quinceyho jako „krásné umění“. Například jistého francouzského novináře, co mu soustavně zatápěl v bulváru, potrestal natřikrát: střelil ho nejprve do obličeje (aby „přestal nesmysly říkat“), pak do ruky (aby „přestal nesmysly psát“) a nakonec do nohy („pro potěšení“). Taky četl, a hlavně psal, prý v duchu existencialismu Alberta Camuse (jako dosvědčují tituly jeho prací, jako Smrtelný instinkt nebo Vinen je nevinný). Než ho zlikvidovali, postavil si v médiích solidní pomník: rád dával interview, rád se fotil na titulní stránku – prostě dělal své tvůrčí práci náležité promo.

A Vohryzek s Perským? Ti mají povahou svého života a díla k Harrymu Jelínkovi nejblíž. Karel Vohryzek (1876–1944) se sice navenek družil s českými anarchisty přelomu 19. a 20. století, byl plamenným řečníkem a příkladným „expropriátorem na vlastní pěst“, ale od počátku svého podvratného angažmá měl sympatie taky k oficiální moci: své soudruhy ochotně fízloval a práskal. Zorientoval se kdykoli kdekoli: v pozdním Rakousku-Uhersku, za první války, v nové republice, a hlavně v Brazílii, kam zmizel za podnikáním zkraje 20. let. Na sklonku života pak svému budoucímu nekrologistovi nadiktoval legendu: jak byl u všeho, jak byl vždycky skvělý – a že s nějakým práskáním a fízlováním neměl nikdy nic společného. Zdeněk Perský, před devětaosmdesátým prominentní pražský vekslák a kriminálník středního formátu, zadělával na svou legendarizaci ještě intenzivněji. Všecko to nakonec sepsal do memoáru, který nemohl nazvat jinak než: Kde domov můj (2005). Tituloval se tu jako „král Medimon“ a prohlásil, že na zloději je „nejdůležitější, co o něm říká jeho dovednost“. V praxi jeho uvedení do „kouzelnického stavu“ zahrnoval například prodej zásilky „vazačů procesoru univerzal“ – kufru narvaného bezcennými plíšky, které Perský prezentoval na kraji 90. let v jedné zastavárně jako předchůdce dnešních flash-disků. Jindy pak okradení spícího opilce na barové židli, jemuž nádavkem s kumpány rozstříhali veškeré oblečení na jemné proužky a naformátovali mu účes. Anebo číslo, do nějž se propsal přímo Jelínek: Když přišla Perskému pokuta od Dopravních podniků za jízdu načerno, kontroval, že je vlastníkem linky B pražského metra a že mu žalobce dluží víc než čtvrt miliardy korun. Na rozdíl od Harryho ale Perského lapli: odseděl si celkem čtrnáct let v různých českých věznicích. Na svobodě pak prodělal duchovní přerod a stal se promotérem světla a pravdy ve službách Ježíše, Osha a Johanky z Arku.

Věřil v konečné vítězství

Fug You!  XIX.: Malování bez štětce, básnění beze slov

Poté, co jsme si přiblížili tvorbu Walta Whitmana, Ezry Pounda, T. S. Eliota, Williama Carlose Williamse, Roberta Creeleyho a Charlese Olsona, tak ještě než se vrátíme k našemu známému Edu Sandersovi, zbývá nám jeden mimořádně důležitý a vlivný tvůrce – ne, že by jich nebylo více, ale… Oním autorem je Frank O´Hara, básník, podobně jako Sanders silně svázaný s New Yorkem.

Ale pěkně popořadě. Frank O´Hara, celým jménem Francis Russell O´Hara (1924–1966), se narodil v marylandském Baltimore, jako chlapec si přitom dlouho myslel, že se narodil v červnu, ve skutečnosti však přišel na svět již 27. března – jeho rodiče totiž posunutým datem zakrývali pro ně zřejmě nepříjemnou skutečnost, že jej počali již před sňatkem. Vyrůstal ve dvacetitisícovém Graftonu ve státě Massachusetts, v letech 1941 až 1944 studoval na konzervatoři v Bostonu hru na klavír, pak ale narukoval a za války sloužil v Tichomoří na torpédoborci jako obsluha sonaru, měl totiž výborný sluch, a protože i výborně viděl, na válečné lodi později sledoval oblohu, zdali se neblíží nepřátelská letadla. A jak vzpomíná, stále se obával, aby nezavinil smrt nějakého budoucího úžasného japonského skladatele. V roce 1950 vystudoval díky stipendiu pro válečné veterány Harvard a o rok později získal na michiganské univerzitě v Ann Arbor magistra. Jistě zajímavé je, že přestože byl výborným klavíristou a hudba mu byla vždy blízká, však ji studoval i na Harvardu, v Ann Arbor se věnoval anglistice. V každém případě se ale již na podzim 1951 přesunul do New Yorku a věnoval se především poezii – láska k hudbě, především soudobé, jej ale nikdy neopustila a do konce života přiváděl své nové partnery v úžas, když jim při návštěvě přehrál například Rachmaninova. Zároveň byl výrazně ovlivněn výtvarným uměním, zvláště newyorskými malíři. Mezi jeho oblíbené básníky patřili Jean-Arthur Rimbaud, Pierre Reverdy, Stéphane Mallarmé, Boris Pasternak a Vladimir Majakovskij, přátelil se s Allenem Ginsbergem, Gregorym Corsem, Kennethem Kochem, Johnem Ashberym (máme je všechny v českých překladech) a dalšími.

V New Yorku zpočátku přednášel na The New School, liberální univerzitě, kde mimochodem působili i Hannah Arendtová, John Cage, Woody Allen, Frank Lloyd Wright, Wilhelm Reich, Erich Fromm, André Breton či Claude-Lévi Strauss, a studovali zde například Jack Kerouac, Tennessee Williams či William Styron, přičemž nám již známá Black Mountain College svým způsobem právě na tuto newoyrskou univerzitu a její ideje navazovala. Od roku 1960 pak O´Hara pracoval jako kurátor v Muzeu moderního umění (MoMA), pořádal výstavy, psal výtvarné recenze.

Líbám se pouze s oholenými

Jistě, New York byl přeci jen otevřenější město než takový Středozápad či jižní státy, ale i v relativně tolerantních kruzích se homosexuálové a lesbičky se svou orientací příliš nechlubili – až na pár výjimek, jako byl třeba Allen Ginsberg, Truman Capote či právě Frank O´Hara, který žil životem neskrývaného homosexuála, a to i v paranoidních padesátých letech studené války, vědom si rizik, jež to představovalo pro jeho osobní bezpečnost nebo pro slušný život. Protože, jak bylo řečeno, současná atmosféra se s klimatem 50. let – přinejmenším v pohledu na sexuální menšiny – rozhodně nedá srovnávat. Vedle toho O´Hara, jakožto bytostný umělec se vším všudy, plně důvěřoval umění jako mocnému nástroji pro plnohodnotnější život a se svou mrštnou postavou a nosem, který vypadal, jako by dostal jednu nebo dvě rány, působil, jako by si troufal na kohokoli, kdo by mu řekl, aby dělal věci jinak. Poezie, již nám zanechal, ale i jeho vlastní život potvrzují, že si vše vždy dělal po svém. Naštěstí.

Pokud jde o ono žití, proč necitovat z jeho třetí sbírky Meditace ve stavu ohrožení (Meditations in an Emergency, 1957), a to titulní báseň v próze, již uvedeme celou, je v ní totiž – v podstatě – básníkův kompletní obraz:

Meditace ve stavu ohrožení

Mám se snad stát zhýralcem jako nějaký blondýn? Nebo nábožným jako nějaký Francouz?

Pokaždé, když mi krvácí srdce, činí mě to troufalejším (a jak se tatáž jména znovu a znovu objevují na onom nekonečném seznamu!), ale zanedlouho už nebude s čím si ještě troufat.

Proč bych se měl o tebe dělit? Proč nedáš pro změnu kvinde někomu jinému?

Jsem nejméně obtížný ze všech lidí. Chci jen bezmeznou lásku.

I stromy mi rozumějí! Doborotivá nebesa, ležím přece pod nimi, nebo ne? Jsem totéž, co hromada listí.

Nicméně jsem se nikdy nezalykal chválou pastorálního života ani nostalgií po nevinné minulosti zvráceností odehrávajících se na pastvinách. Ne. Člověk nemusí jaktěživ opustit hranice New Yorku, aby se mu dostalo vší zeleně, po jaké touží – nemůžu se potěšit ani stéblem trávy, pokud nevím, že mám po ruce podzemku nebo prodejnu gramodesek nebo nějakou další známku toho, že lidé nelitují totálně života. Je mnohem důležitější utvrzovat nejméně upřímné: mrakům se i takhle dostává dost pozornosti, a přesto táhnou dál. Vědí, o co přicházejí? Hmmm.

Moje oči jsou neurčitě modré, jako obloha, a neustále se mění; jsou to nerozlišitelné, ale těkavé, zcela zvláštní a nevěrné, takže mi nikdo nedůvěřuje. Neustále uhýbám pohledem stranou. Nebo se dívám na něco až poté, co se mě zřeklo. Jsem z toho nesvůj a nešťastný, ale nedokážu se na nic upřít. Kdybych je měl aspoň šedé, zelené, černé, hnědé, žluté; seděl bych doma a dělal něco. Ne, že bych byl zvědavý. Právě naopak, nudím se, ale je mou povinností být všímavý, věci mě potřebují, tak jako obloha musí být nad zemí. A v poslední době jejich úzkost tolik vzrostla, že si mohu dopřát trochu spánku.

Je pouze jediný muž, kterého rád líbám, když je neoholený. Heterosexualito! neúprosně se blížíš. (Jak se té ženské zbavit?)

Svatý Serafione, halím se v roucha tvé bělosti, která je jako půlnoc v Dostojevském. Jak se mám stát legendou, můj milý? Zkoušel jsem lásku, ale ta tě skrývá v náručí druhého a vždy od ní odskakuji dál jako lotus – extáze věčného rozpuku! (ale člověk se tím nesmí nechat rozptýlit!) nebo jako hyacint, „držet si špínu života od těla“, ano, tam, dokonce i v srdci, kam je špína pumpována, kde pomlouvá, znečišťuje a rozhoduje. Prosadím svou vůli, i když se možná stanu slavným záhadnou prázdnotou v onom oddělení, v onom skleníku.

Znič se, když si nejsi jist!

Je snadné být krásný: je těžké tak vypadat. Obdivuji tě, milovaný, za past, kterou jsi nastražil. Podobá se závěrečné kapitole, kterou nikdo nečte, protože zápletka je už rozuzlena.

„Fanny Brownová je na útěku – pláchla s kornetem od jízdy; mám tu malou Drzku opravdu ráda & doufám, že taky dojde štěstí, i když se mě tímhle Hrdinstvím něco nasoužila – Hlupáček Cecchina! nebo F: B: jak jsme jí říkávali. – Přeju jí dobrý výprask a 10 000 liber.“ – Paní Thraleová.

Musím se odsud dostat. Už jsem si vybral šátek a nejšpinavější letňáky. Vrátím se, vynořím se znovu, poražený, z údolí; nepřeješ si, abych šel s tebou tam, kam se ubíráš, a tak jdu, kam nechceš, abych šel. Je teprv odpoledne, tolik je toho před námi. Dole zas nebude žádná pošta. Otáčím se, plivám do zámku a dveřní knoflík se otáčí.

Sardinky a oranže

Foto Soňa Pokorná

S.d.Ch.: Nositel laskavých představ přichází

Pod pseudonymem S.d.Ch. se skrývá autor dramatických i prozaických textů, kolážista a lídr kapely Ruce naší Dory, Miloslav Vojtíšek, s nímž jsem si popovídal o jeho nejnovějších aktivitách, které jsou vskutku košaté.

Vydavatelství Polí5 právě vydalo nové album tvojí kapely Ruce naší Dory, přičemž sestava zůstala stejná jako na tom minulém, což není úplně obvyklé. Kolik vlastně prošlo Rukama hudebníků za celou dvaadvacetiletou éru kapely? A jsi s některými z nich ještě v kontaktu?
Vlastně ne moc. Když započítám dnešní sestavu tak dva bubeníci, jeden kytarista, čtyři basáci a jedna akordeonistka. S některými z bývalých členů jsem ve sporadickém kontaktu. Takže největší fluktuace byla na postu basové kytary.

Nové album Nositel laskavých představ bylo vydáno pouze na vinylu, přičemž digitální verze se dá stáhnout přes Bandcamp. Je to první vinyl v historii kapely, předtím jste měli vše na CD. Stál vás ten vinyl víc než kompaktní disk? Zaznamenal jsem na internetu, že na album zpětně vybíráte peníze od fanoušků přes Donio. V jakém nákladu to vlastně vyšlo?
Vydáváme 300 kusů našeho prvního vinylu a peníze vybíráme právě proto, že je jeho výroba výrazně dražší. Jenže CD už je pomalu na konci své cesty.

Osobně mi novinka hudebně i textově celkem plynule navazuje na předešlou desku Kráter po bazénu. Ostatně několik písní z Nositele hrajete na koncertech už docela dlouho. Vnímáš ty sám nějaký posun mezi dvěma posledními deskami?
Vnímám. Kapela zní vyhraněji. Do studia jsme šli se zavedeným repertoárem, který už prošel koncertním prováděním. A především jsme hostující hudebníky omezili na Ondřeje Ježka, který desku nahrával. Co tedy nenatočil on, natočil někdo z kapely.

Máš nějakou veselou příhodu z natáčení novinky? Mě nejvíc pobavila píseň Chata 131 o legendárním písničkáři Janu Nedvědovi, kterou tipuju na hit Rádia 1. V tom tracku jsou mluvené vsuvky harmonikářky Jany Viktorínové, že jste v jiné písni. Ty jsou autentické, nebo to je takto jen chytře stylizováno?
Je to chytrá stylizace od Ondřeje. Výhrada, že jsme v jiné písni, byla původně určena jemu, prostě se během nahrávání přehlédl či co, už nevím. V písničce to však působí, jako kdyby výtka směřovala na mě, já ji ignoruju a stále si jedu svůj rap o slavném folkařovi. Tyhle věci Ondřej ovládá. Když jsem poprvé slyšel jeho zvukařský proslov v Baumaxově parodii na Krajčovy hudební a textařské kýče, tak jsem spadnul pod stůl: „Tak ještě dvě tři kolečka toho tvýho úpění a bude to dobrý…“

Skloubit kariéru nekomerčního umělce s osobním životem a činností vedoucí k obživě není jednoduché. Ty jsi měl období, kdy jsi trochu tápal, teď ale pracuješ v knihkupectví a prodejně hudby Rekomando, které vlastní Pepa Jindrák, basák z tvé kapely a její vydavatel. Dá se říci, že tě tato práce konečně uspokojuje, a že se tak kruh uzavřel?
Já říkám, že pracuju jako příručí v knihkupectví, a doufám, že se tím nic neuzavírá, nejméně nějaký kruh. Nicméně napomáhat chodu kultovního prostoru, kterým Rekomando už léta je, beru jako privilegium svého druhu. Patřím mezi ty, kteří kritizovali zoufalství tuzemského kulturního provozu a jeho honorářovou kulturu, a dokonce jsem na tom vydělal nějaké peníze, protože jsem vytvořil řadu děl na tohle téma. V poslední době se mi ale věčné žehrání už hnusí, možná i proto, že se stalo jakousi požadovanou a běžnou agendou, nebo chceš-li folklorem. Člověk se musí zařídit jinak než mít trafiku jako užitečný idiot. Už proto, že na tom, jak ty říkáš nekomerčním umění, vydělávají někteří komerční duchové celkem pěkné peníze, přikrmené patřičným grantováním. A dokonce už jim není ani blbé parkovat svoje bouráky v blízkosti různých kulturních akcí a festivalů, kde se koncentruje veškerý umělecký prekariát.

Tím jsi mi nahrál na další otázku. Co říkáš na poslední dobou hodně propíraný status umělce? Jsi pro anebo proti, nebo tě to nechává chladným? Pokud by to opravdu zavedli, dokážu si představit tu nekonečnou frontu před úřadem, který by vydával potvrzení, že jsi umělec. A co my dva, taky bychom se v té frontě potkali?
A o to jde, že by podobné osvědčení neměl vydávat žádný úřad. Jasně, že nikdy nesestavíš ideální oborovou komisi a nenastavíš dokonalá kritéria, ale přesto jsem zastáncem statusu. Z vlastní zkušenosti vím, za jakých podmínek lidé v kulturním provozu pracují. A když ještě přijde k politickému veslu psychopatologická parta jako dnes, mohou se všichni ti bezesporu pracovití a mnozí i talentovaní lidé pást v nedůstojných grantových stádech. V primitivním prostředí, které neopouští myšlenku, že umělec je tak trochu parazit (pokud nefidlá v televizi), který se nemá mít příliš dobře, uprostřed tupého domnění, že investice do kultury jsou vyhazováním peněz, není status možností, ale vlastně nutností.

Kromě hudby seš aktivní na poli dramatu, literatury a komiksu, což je úzce provázáno. Co ti vyšlo loni za knihy a kde a co ti vyjde letos?
Vloni vyšly v nakladatelství Rubato dva svazky dramatických textů Metafyzická trilogie a Filmařská trilogie. A v nakladatelství Centrala kolážový komiks Varlén 10,11,12. Sto osmdesát šest stran bezprecedentního obsahu v barvě a na dobrém papíře. Příští rok vyjde v malém nakladatelství Jaryho Tvrdoně Piccola Praga sportovní povídka Moliérův učeň a snad bude dokončena dětská kniha, na které pracuju s Magdou Rutovou.

A píšeš ještě rozhlasové hry? Kolik jich vlastně bylo?
Naposledy jsem na objednávku Vltavy psal hru Můj vůz je před vraty k háchovskému výročí. Pak si ještě pamatuju tituly Pochodeň bez čísla, Ze všech sirek poslední zápalka a Poslední husička.

Varlén je takový tvůj nekonečný existenciální komiks. Už jednou jsi za něj dostal Cenu Muriel a nyní jsi byl na ni s novým dílem nominován znovu. Tuším s tím tehdy měl někdo problém, a tys tu cenu nepřevzal anebo ses nedostavil na ceremoniál? Je to tedy tak, že vytváříš Varléna kontinuálně bez myšlenek na to, že ho někdo vydá, a teprve v určité chvíli oslovíš nakladatele? Ivan Mečl z Divusu, který tě jako první začal vydávat, už není tolik aktivní? Nejméně tři knihy Varléna ti přece vydal právě Ivan. Proč ta změna?
Začnu od konce. Když drby, tak drby. Ivanovi jsem řekl, že tohohle posledního Varléna dělat nebudu, pokud ho nebude moct vydat, protože chápu, že je to drahá sranda, ale chtěl. Tím trochu odpovídám na podotázku, jestli ho vytvářím kontinuálně. To jsem dělal tak do čísla 6. Pochopil jsem, že kdybych to valil opravdu jako deník, měl bych vydavatelsky nezvládnutelná kvanta materiálu, a o to nestojím. Varlén vzniká pro jeho čtenáře. Ale zpátky. No, a když jsem byl s posledním číslem hotov, pomalu začalo vycházet najevo, že první barevný Varlén je nad jeho síly nebo ochotu. Počkal jsem necelé tři roky a svěřil se s bezprizorným materiálem dávnému varlénovskému příznivci Michalu Słomkovi, který provozuje nakladatelství Centrala. A snad že jsem se mu svěřil na pisoáru Horáckého divadla a snad že jsem mu vyložil, že tenhle Varlén musí vyjít barevně, nevyjádřil se hned, ale ozval se za pár týdnů, že by ho udělal. A Cenu Muriel dostal předchozí Varlén za lettering, ten současný byl nominován v hlavní kategorii. Sošku Muriel jsem převzal dodatečně, protože Ivanovi nepřišlo důležité si ocenění vyzvednout a já jsem měl ten večer koncert.

Vraťme se ještě k Filmařské trilogii. Pokud vím, tak jsi ji napsal vlastně na zakázku pro studenty FAMU, kteří tvou tvorbu mají rádi, což si myslím, že pro tebe musí být satisfakce i pozitivní motivace k nové tvorbě. Dokonce dotočili krátké filmové vstupy do tvého dramatu, pokud se nepletu. Můžeš to prosím tě upřesnit, jak to bylo a je, a kde můžou tví fanoušci toto multimediální dílo zhlédnout?
Přesněji Filmařská trilogie vznikla na zakázku filmové produkce GPO, která je tvořená absolventy i studenty filmové akademie. Ta stojí i za vznikem divadelního představení FA®MU!, což je název jedné z her trilogie. Nejprve ji ale knižně vydalo nakladatelství Rubato. Ony filmové vstupy jsou vlastně dva kompletní divadelní obrazy, které se odehrávají ve filmařském očistci, takže si o filmové ztvárnění vlastně říkaly. A o co jde? Objednaná hra měla reagovat na takzvanou hackerskou aféru, která právě probíhala na FAMU. Základem textu měly být uniklé e-maily některých členů profesorského sboru, ve kterých se nestandardně vyjadřovali o svých kolezích a studentech. Když jsem se s materiálem seznámil, bylo jasné, že e-maily nemohou být základem, ale jen doplňkem dramatického textu, který by mohl na poměrech v akademii ukázat něco z důsledků falešného mýtu našich novodobých dějin, který tu stvořili předlistopadoví umělečtí exponenti, kteří se hned po revoluci přimkli k vítěznému disentu a někteří i k výrazným postavám undergroundu. Někdy na přelomu února a března představení provedeme v kině Atlas a hledáme termíny pro další reprízy v A studiu Rubín. Na jaře se chystáme taky do táborské Truhlárny.

A jak je to tedy s divadlem? Ty jsi kdysi začínal jako loutkoherec a „loutkodramatik“ s Varlénovým loutkovým seminářem, což byla nádherná představení. Realizuješ ještě někdy nějakou loutkohru?
Těžko říct. Tady to rčení o dvojím vstupování do jedné řeky platí dvojnásob. Co by mě k tomu mělo vést? Touha po výdeji obrovské energie spojené se symbolickými honoráři? Já už jsem toho realizoval opravdu hodně, a opravdu mnoho jsem udělal za párek. Míra volontérství a kulturního spasitelství se naplnila. Už žádné kroužky kulturně-zájmové činnosti. V podstatě jsem realizoval a řekl, co jsem říct chtěl a teď už mě zajímá jen lákavá umělecká práce provázená dobrou a spravedlivou odměnou. Nejsem okoralý ani znechucený. Jen už chci šetřit silami a dělit čas svého života jiným způsobem než doposud.

Později jsi přešel od loutek ke scénickým čtením živých lidí a poslední léta se tu a tam objeví tvá hra na prknech, co znamenají svět. Naposledy jsem viděl v Divadle Orfeus tu parodii na Foglara Hostina pro jestřába. To jsem myslel, že spadnu smíchy ze židle, parádní provedení. Kde jinde se ještě v současnosti hrají tvá díla, případně kde je mají v plánu hrát?
V Kašparu hrají hru Politiku správcovny a hru 2084. A kde je mají v plánu provozovat, to bych ti říct mohl. Každý rok krouží kolem mých her upíři z předních divadel, aby z toho nakonec nic nebylo. Je to nějaký druh sadismu, který už naštěstí beru, jak říkal Václav Havel, sportovně. Věřím jen tomu, co pochází od Karla Krále, mého zásadního zastánce v polosvětě českého divadla. Kdosi řekl, že jsem knížetem divadelního podsvětí. To mi zní hrdě!

Mimochodem viděl jsem kdysi v již zaniklém divadle Perla scénické čtení tvého dramatu Jelení příkop a později jsem to viděl jako regulérní hru v Divadle Na Zábradlí. Musím se přiznat, že scénické čtení se mi líbilo víc než divadlo v provedení profesionálů. Jak ty vnímáš adaptace svých her na jevišti, nakolik se to protíná s tvou vlastní představou, jak by to mělo vypadat?
Naštěstí už jsem došel ke kýženému poznání, že protnutí jevištního ztvárnění s mojí vlastní představou není důležitým kritériem. Rád se v posledním čase nechávám překvapovat podobami inscenací, a pokud jejich tvůrci nepovažují můj text za surovinu či polotovar, ale za rovnocenný prvek inscenace, pak bývám s výsledkem spokojený. Poslední realizace v Divadle v Dlouhé, ve Studiu Kašpar i ve smíchovském Orfeu takové byly. Velmi si cením spolupráce s režisérem Davidem Pizingerem, který připravuje už třetí inscenaci mého dramatického textu, a jehož přístup k látce je naprosto ojedinělý svou citlivostí a pronikavostí.

Máš tři dcery, z toho dvě dospělé, přičemž jedna z nich vystudovala DAMU a viděl jsem ji ve scénickém čtení tvé funerální hry z Ruska v Kavárně Liberál. Dá se tedy říct, že jablko nepadlo daleko od stromu, a dcera se potatila? Hraje s tebou i v dalších projektech, nebo taky sama píše?
Prostřední dcera DAMU teprve studuje. Podle klauzur soudě, ovládá herecký obor na daleko vyšší úrovni než já. Umím obstojně zahrát starce a výborně nasrané číšníky, když je třeba. V mimoškolních projektech by studenti DAMU účinkovat neměli, takže o našem spoluúčinkování s dcerou nemám, co říct. Jako za Rakouska.

Chápu, spletl jsem se. To nebyla tvoje dcera, byla jí jen podobná. Každopádně ti děkuju za rozhovor.

Clarinet Factory: Tři dekády, čtyři věže

Provoz v Klarinetové fabrice letos pojede na tři směny. Svébytný ansámbl nejen vydává trojstranné 2LP pojmenované Towers, na kterém se vrací kromě dvou písňových výjimek k instrumentální tvorbě, ale také oslaví třicet let na scéně. Polovina kvarteta Jindřich Pavliš a Vojtěch Nýdl se ovšem zmíní také o mnoha dalších věcech. Třeba o přesunu z lomu do kostelních ruin s pověstí „magického místa“, kouzlu Kréty, dálněvýchodních karanténách, účasti na dokumentu nominovaném na BAFTA a tvůrčí svobodě.

Od vzniku Clarinet Factory, respektive původně Českého klarinetového kvarteta, uplynulo třicet let. Album Towers představuje určitou oslavu výročí, nebo se chystá i něco dalšího?

Jindřich Pavliš: Deska opravdu souvisí s výročím, ale máme i další plány, jak těch třicet let oslavit. Pomyslných třicet let, protože s naším začátkem je to trochu mlhavější. Těžko určit přesné datum. Začínali jsme jako Cimrman, pozvolna. Ale určitě jsme společně hráli už v roce 1993. Tehdy jsme vydali vlastním nákladem i kazetu s mixem klasiky a našich úprav, například Gershwina.

Vojtěch Nýdl: Album jsme dali v oslavách na první místo, ale v průběhu roku se ještě leccos dalšího stane. Plánujeme určité počiny, jen ještě nemůžeme prozradit jaké.

JP: Já přece jen trošku prozradím. Máme rozjednané tři cover verze našich písniček. Oslovili jsme tři kapely, které se uvolily, že je natočí. A mluvíme o společném projektu s kapelou Dunaj někdy v příštím roce. Zatím jde ovšem o takové námluvy, nikoliv o potvrzenou věc.

Určitě ovšem proběhne větší koncert 11. září v městské knihovně, spojený se křtem desky, ale zároveň pojatý i jako oslava „narozenin“ souboru.

Podle podkladů k albu jste těmi Towers, „Věžemi“ z názvu, vy sami. Jak je to myšleno?

VN: Hodí se k nám přirovnání k takovým věžím, které vedle sebe stojí, vyrůstají a jedna druhou potřebuje mít v prostoru kolem sebe. Přitom každá je trochu jiná a žije si svým vlastním životem. Dnes už můžeme říct, že jde o symbol našeho vlastně osudového setkání. Setkali jsme se už na pardubické konzervatoři, od těch dob jsme kamarádi a také naše rodiny se vzájemně znají.

Vztahy v kapele jsou zásadní a dlouhodobé, přestože vlastně Clarinet Factory nikdy nemohla být vaším hlavním zaměstnáním? Předpokládám, platí, že denním chlebem všech členů kvarteta zůstává hraní v tělesech jako PKF, SOČR…

JP: …a také Státní opera, kde hraje Luděk (Boura), Vojta natočil sólové album, všichni máme působiště v nějakém orchestru…

Petr Valášek hraje zajímavé úpravy lidovek s kapelou ČaroTaj…

VN: …a také vedle Orchestru Karla Vlacha, vedle toho stíhá soudobou hudbu na basklarinet nebo hraje na baskytaru s Maruškou Rottrovou. Je nejen multiinstrumentalista, ale navíc je žánrově naprosto všestranný.

JP: A ještě navíc všichni učíme na konzervatořích.

Vlastně si kvůli tomu udržujete, při vší svrchované profesionalitě a kvalitě tvorby, odstup od rutiny a nadšení typické pro „koníčkářské“ kapely?

VN: Půl napůl. Momentálně nejsme a asi nikdy nebudeme ve stavu, aby nás hraní jen s Clarinet Factory uživilo. A možná je to dobře, společné hraní je pro nás vzácnost. Na druhé straně si i díky hraní v orchestrech pořád udržujeme určitou kvalitu, nemusíme tudíž tolik řešit hráčské technické záležitosti, ladění…

JP: Koníček to určitě je, ale zároveň i profesionální ansámbl. Samozřejmě nehrajeme zadarmo… i když někdy také ano, protože děláme spoustu charit. A velkou část honorářů vrátíme zase do muziky, když si například platíme nahrávací studio. Ale fakt, že od hraní v Clarinet Factory nečekáme obživu, nám paradoxně dává svobodu. Nejen, že jde o životní styl, kdy můžeme být spolu, cestovat do světa a podívat se na místa, která bychom bez muziky asi neviděli. Svoboda je hlavně v tom, že i kdyby nám hraní s Clarinet Factory někdy nabídlo šanci uživit se, těžko říci, co by se stalo s muzikou. Jestli bychom nemuseli dělat daleko víc kompromisů kvůli různým komerčním tlakům. V současné situaci musíme dělat kompromisy jen sami mezi sebou. Jakmile se dohodneme, jak bude deska nebo koncert vypadat, uděláme to tak. A posluchači to buď vezmou, nebo nevezmou. Ale nemusíme se podbízet, abychom zaujali co nejvíc lidí.

VN: Svoboda oproti hraní v orchestrech zase spočívá i v tom, že v Clarinet Factory můžeme hrát, co si sami vybereme. Což jsou v posledních letech výhradně vlastní věci.

POP Z PŘESVĚDČENÍ

Dříve jste interpretovali soudobou hudbu i klasiku, samozřejmě podle vlastního vkusu. Kdyby vám dnes někdo napsal kompozici na míru, nebo se objevila objednávka na nastudování díla soudobého autora, už do toho nejdete?

JP: Jako interpreti jsme fungovali dlouho, točili díla soudobých autorů i vlastní úpravy klasiky, a samozřejmě nás to bavilo. Ale nějak se přirozeně vyvinulo, že v našem repertoáru začala převládat vlastní autorská tvorba, až jsme se interpretaci cizích děl úplně přestali věnovat. Vyhýbáme se jí. I kdyby někdo přišel s kompozicí napsanou speciálně pro nás, asi bychom s tím dost bojovali. Nikdy neříkej nikdy, ale muselo by to být něco příšerně zajímavého…

Třeba kdyby přišel Phil Glass…

JP: (smích) Ale i kdyby nám někdo dodal partituru, která by nás nadchla, tak bychom se už asi podprahově snažili do věci propašovat kus vlastní tvorby, uplatnit vlastní potenciál. Což se ostatně dělo i v minulosti, kdykoliv k nějaké podobné spolupráci došlo.

Zjednodušeně řečeno, když si chronologicky připomeneme nahrávky Clarinet Factory, postupně jste se posunuli od soudobé hudby a classical crossoveru v podstatě k „popu“, aniž by v tom termínu bylo cokoliv hanlivého. Ke kvalitní muzice, se spoustou přesahů i do té soudobé hudby, ale posluchačsky přístupné. Přitom jste se k popu dostali bez zmíněných komerčních tlaků, protože vás to baví, je to tak?

JP: Určitě je to tak a nijak se tím netajíme. Všichni čtyři jsme posluchačsky vyrostli kromě klasiky, kterou jsme studovali, na nejrůznějších žánrech. Náročných i nenáročných. Všichni jsme brnkali na kytary třeba folk. Pepíno (Petr Valášek) hrál vedle klarinetu také na piano a baskytaru v rodinné kapele, která měla v repertoáru úplně všechno, od folkloru po populár. Pocházíme z venkovského prostředí, kde každý muzikant musel umět na požádaní zahrát prakticky cokoliv.

Na popu nás láká srozumitelnost formy. Možná překvapím, ale já pravidelně a s chutí poslouchám americkou hitparádu Billboard Hot 100. V poslední době ještě častěji než kdy dříve. A jsem opravdu překvapený kvalitou těch věcí, ze kterých zdejší rádia zahrají tak maximálně dvě písničky. Dalších 98 nikdy neuslyšíte, přitom jde třeba o úžasné crossovery moderní country s rockem i hiphopem… Dokonalý relax a vlastně i inspirace.

Zároveň však popové vlivy vždy obrátíme naruby. Je pro nás důležitá srozumitelnost, aby bylo posluchačům jasné, o co ve skladbě jde, ale přidáváme do muziky vše, co máme rádi. Výlety do klasiky, ambient, jazz, folk…

TŘI STRANY JEDNÉ MINCE

Tuhle pestrost repertoáru jste vypíchli i na albu Towers, když jste ho rozdělili do „třístranného“ 2LP. Koncepci, kdy první strana LP půjde víc do přímočarého popu, druhá zachytí různé žánrové výlety a třetí nabídne ambientní či minimalistické inspirace, jste měli promyšlenou předem?

VN: Ne, koncepci nikdy dopředu nepromýšlíme. Vše zamícháme v kotli, dokud se neobjeví nějaké esence, které nás vedou dál. Zcela přirozeně, aniž bychom něco plánovali, vykrystalizovaly tři nálady, symbolizující tři desetiletí naší existence. Každé desetiletí v naší tvorbě mělo trochu jinou strukturu.

JP: Na stranu A jsme samozřejmě dali věci, o kterých se domníváme, že jsou nejkomunikativnější. Včetně dvou písní a dvou přímočařejších instrumentálních skladeb. Druhá strana obsahuje alternativnější, ale pořád formálně ucelené kusy. Teprve na třetí jsme ulítli do nějakého chill-outu nebo meditace. Na streamu to ale vše dohromady také dá určitý celek.

Změnil hudbu Clarinet Factory fakt, že zatímco na předchozím albu Pipers hostoval Milan Cimfe spíše „příležitostně“, později s vámi odehrál i část koncertů a na Towers už figuruje jako dejme tomu stálý host? Milan Cimfe ze studia Sono citlivě pracuje s elektronikou a beaty, ale zůstává rockovým bubeníkem…

JP: Milan má rockovou duši, ale také romantickou. Mám pocit, že mu vyhovuje právě to, že po něm nechceme zase tolik rocku. Navíc má z nahrávacího studia ohromnou spoustu zkušeností s natáčením nejrůznějších žánrů. I když z jeho podstaty ten rock stejně do hudby trošku prosákne, ať už v bubnování, nebo v používaní efektů.

Hudbu Clarinet Factory ale Milan určitě pozměnil. Když jsme stálejšího bubeníka neměli, tvořili jsme si rytmiku sami jen pomocí looperů. Ovšem když s ním můžeme počítat a využít sadu zvuků a beatů, které připravil, lze dát některým skladbám pro určitá pódia větší důraznost a přímočarost. Jinak zní beat vytvořený ze slapu na basklarinet, jinak z bicích.

Na desce Towers dobře působí i kombinace dvou bubenických přístupů, Milana Cimfeho a Dana Šoltise, který s vámi hostoval už na desce Meadows.

JP: Což byl přímo Danův nápad. S Milanovým přispěním, protože Milan Cimfe je mimo jiné takovým mediátorem, propojujícím lidi. Milan s Danem seděli někde po koncertě v karavanu, dávali si pivko. A Milan pustil Danovi naše náběry. Danko povídá: „Člověče, Milane, to tam nemůžeš nechat jen ty elektronický zvuky, to chce živýho muzikanta, aby to doplnil, já ti to přijedu nahrát.“ Danko se nabídl sám, pánové nám brnkli, jestli souhlasíme, a my samozřejmě zajásali. Danka vezmeme vždycky. Přijel na jeden den do studia, do několika písniček natočil krásné živé bicí, které se provázaly s Milanovými beaty, a vše začalo dýchat. Přitom jen díky šťastné náhodě, neplánovaně.

Beatu Hlavenkovou jste ovšem pozvali na Towers naopak plánovaně, ne? Ostatně znáte se už z dob Eternal Seekers.

JP: Pozvání Beaty jsme opravdu dlouho předem promýšleli. Vojta o ni hodně stál, jen jsme zprvu neslyšeli, co by mohla hrát. Ale rozhodli jsme se, že ji určitě na desce chceme. Ona si vyžádala materiály, připravila si čtyři nebo pět věcí a za den ve studiu natočila neskutečné množství variant a vrstev k výběru. Jednu krásnější než druhou. Mám tak doma spoustu materiálu, který si mohu poslechnout leda sám, ale verze, kterou jsme nakonec použili, je samozřejmě ta nejlepší.

BEETHOVEN MINIMALISTA

Krásné jsou její klavírní vstupy ve skladbě Eliška. Už název je vtipně výstižný, to má jako být „minimalismus podle Beethovena“?

JP: My jsme původně chtěli dokonce pojmenovat skladbu opravdu Für Elise, ale to už by asi bylo moc. Asi by ten fór ani nikdo nepochopil.

Právě tahle skladba ale pěkně ilustruje, jak vzniká náš repertoár. Někdo něco přinese, má to skoro hotové, a my mu do toho kecáme. Nebo přinesu něco já a oni mi do toho kecají. Někdy vznikne skladba spojením několika nápadů, jindy vyvstane z improvizace. S Eliškou přišel Luděk (Boura), velký ctitel minimalismu. Nám se ten nápad hned líbil, začali jsme ho různě předělávat, přebarvovat a vymýšlet mu formu. Luďka také napadlo přidat piano. Z čehož asi vznikl ten pocit „Für Elise“.

„Příběh za hudbou“ naznačuje i jedna ze dvou zpívaných skladeb alba, balada Paleochora s takovým lehce mystickým nádechem. Jde o nápad z dovolené?

VN: Opravdu to je nápad z mých cest na jižní Krétu. Máme tam oblíbenou vesnici Matala (Matala je nedaleko městečka Palaiochora, pozn. aut.), kam jezdíme se ženou, ale už jsem se i sbalil a vyrazil do Mataly na pět dní sám. Bývala tam slavná komunita hippies, kde chvíli žila i Joni Mitchell, a napsala o tom písničku Carey. Něco mě v Matale oslovilo, cítil jsem, že jde o místo, které mi něco dává, a stále se tam vracím. Což jsem nikdy nedělal, neměl jsem ve zvyku jezdit na dovolenou na stejné místo. Historie tam na člověka doslova dýchá. Neuvěřitelně si tam odpočinu, pocestuji po okolí a napadá mě spousta věcí, připadám si tam zvláštně „napojený“ na inspiraci. Řecky ale neumím, text je poskládaný z různých slov, jde řekněme o takový cestopis.

JP: Když Vojta tuhle písničku přinesl, okamžitě jsem se do ní zamiloval. Ani jsme mu do ní moc nekecali, Vojta si řídil aranžmá sám. Akorát máme ještě jednu alternativní verzi nahrávky, kterou jsme nakonec nepoužili. Také krásnou, se zvláštním sound designem od Beaty. Šlo o pořádné dilema. Nakonec jsme se rozhodli dát na album původní Vojtovu syrovější podobu, ale třeba někdy využijeme i tu zatím schovanou.

No až budete vydávat reedici 2LP, přibude čtvrtá strana s bonusy… Zmiňovali jste vznik skladeb improvizací. I na albech jste mívali improvizované pasáže. Pletu se, že už jich je méně, kromě sól? Nebo už jsou tak sehrané a nápadité, že je nepoznám?

JP: Těžko říct, jak v té hudbě žijeme, vlastně si to neuvědomujeme. Ale myslím, že je tam improvizace stále dost.

Pěnice a pěníci aneb Jazz a jeho odnože zpoza mikrofonů 2: Luciana a Becca

Tentokrát se zastavíme u dvou dam, které se na prvý pohled dost liší. Nikoli pouze zhruba dvacetiletým věkovým rozdílem. Ale není tomu tak docela, společné rysy u nich najdeme. Nicméně zatímco ta prvá a starší je častěji kreativní interpretkou, sama píše jen občas a cele patří na jazzovou scénu, u druhé je skoro všechno naopak.

Luciana Souza

Jazz odedávna zpestřovaly prvky přicházející ze střední i jižní části amerického kontinentu a z karibských ostrovů. Markantně například od 40. let nakažlivé afro-kubánské groovy. Ale nekomplexněji, tedy rytmicky, harmonicky i melodicky do jazzu pronikla a nesporně ho i poznamenala brazilská hudba. Počínaje objevným LP Getz / Gilberto (1964), které zpopularizovalo bossa novu i sambu, prodalo se ho přes milión kusů a bylo oceněno Grammy v hlavní kategorii album roku. Což se od té doby povedlo už jen jedinému jazzovému produktu, Hancockově disku River: The Joni Letters (2007), holdu tvorbě Joni Mitchellové. Skvěle produkovaném jejím ex-manželem, basistou Larrym Kleinem, který v songu Amelia do projektu zapojil i svou druhou ženu Lucianu Souzu. Co čert nechtěl, Brazilku! Z muzikantsko-básnické famílie, od let hudebních studií usazenou v USA a jedinečně kloubící současný jazz s hudbou své vlasti. Konkrétně s tím, co v Brazílii povstalo počátkem šesté dekády jako svébytná, moderní, byť z domácích tradic čerpající pop music. A také ovšem nejen svým svobodným duchem podvratná, a tudíž vojenským režimem svého času tvrdě potlačovaná. Ostatně na tropicalii, jak se říkalo novému stylu reprezentovanému jmény Antonio Carlos Jobim, Gilberto Gil, Djavan, Milton Nascimento, Caetano Veloso, Elis Regina, Ivan Lins, Gal Costa, Maria Bethánia atd., a na brazilskou hudbu vůbec, v tomto seriálu dojde vícekrát.

Sem palavras ou em português neboli da-ba-da i jak zobák narostl

Souza se zvlášť na některých albech k tropicalistickému odkazu otevřeně hlásí, ale jinde ho zase docela daleko překračuje nebo posunuje. A její instrumentální partneři jsou jednou úžasní akustičtí kytaristé Romero Lumambo, Guilherme Monteiro, Marco Pereira nebo Walter Santos na deskách Brazilian Duos (2001, první ze šesti nominací na Grammy), Duos II (2005) a Duos III (2012), s nimiž prokazuje, jak skvěle je na tom nejen intonačně a technicky (do vysokých poloh lehce šplhající a ohebný hlas zní ve středních až sametově), ale také po rytmické stránce. Koneckonců na koncertech s Lumambem hrává ve stoje metličkami na malou bicí soupravu. Jindy ji zase obklopují příslušníci současné elity amerického jazzu. A rozumí i fusion jazzu kapely The Yellowjackets, s níž na CD Raising Our Voice (2018) užívá hlas navíc jako další rovnocenný instrument neboli zpívá i beze slov. Což jí vepsala do partitur svých velkokapelových alb Concert In The Garden (2004) a Sky Blue (2007) také Maria Schneiderová. A řada takových míst je na desce Storytellers (2020), kde slovutný Vince Mendoza diriguje ve vlastních orchestracích bigband rozhlasu v Kolíně. Tedy nad Rýnem. A vyjma jeho Choro #3, kterou Souze ušil na tělo, respektive ,na hlas‛, a její rovněž neotextované Baião A Tempo, jde o songy největších tropicalistů historie. Čili v portugalštině.

Která zní výhradně i z loňské desky Cometa, kuriózně vzniklé: ve studiu rodného São Paula byla protagonistka se štosem předem připravených aranžmá a s ostříleným tamním klavírním triem Corrente, zatímco producent Klein seděl vzdálen tisíce kilometrů ve své losangelské domácí režii, připojený online. A jelikož drahá polovice probírala s muzikanty každý detail v mateřštině, Larry se co chvíli musel ptát, o čem jde zrovna řeč. Na kompaktním výsledku se to ovšem nijak negativně neprojevuje. V české kotlině sice člověku z pouhého poslechu asi nedojde poslání alba, totiž oslava, že se nedlouho před natáčením Brazilci zbavili autoritářského prezidenta Bolsanara, Trumpova obdivovatele, ale suverenita a zápal zpěvačky i radost z výsostného muzicírování celé čtyřky jsou přenosné.

Leonard a jiné poetické duše

Souza ovšem doma (s Kleinem mají patnáctiletého syna) samozřejmě mluví anglicky a mnohdy tak i zpívá. Přičemž sahává po básnících, jejichž dílka zhudebňuje, a jde o věhlasné a ne vždy jednoduché autory. Jakým je u nás málo známý e.e.cummings na CD sofistikovaných písní Tide (2009), kde vedle Kleina s baskytarou tvoří excelentní kapelu klávesista Larry Goldings, kytaristé Lumambo a Larry Koonse plus bubeník Vinnie Colaiuta a jeden z nejvyhledávanějších perkusistů Cyro Baptista. Několika texty přispěl písničkář David Batteau a chvílemi zádumčivě niterný komplet uzavírá miniaturní a opět bezeslovná zvláštnůstka Amulet, jíž pro Lucianu složil samotný Paul Simon – zpěvaččin hlas uvolněně stoupá a klesá v unisonech s Koonsovou španělkou jako ozvěna nějakého mlhavého snu.

Při vyřčení titulu Book Of Longing (2018) je znalcům jasno, že tu bude aspoň něco od Cohena. A taky jo, čtyři kousky vybrané z Knihy toužení, které ale Leonard i přes přátelství s Kleinem (byl i na jejich svatbě), nechtěl dovolit opatřit muzikou a dát na desku. Nakonec, zřejmě udolán, Souze kývl. Prý až napotřetí. Jenže než došlo k realizaci, Cohen zemřel a jelikož jeho ústní souhlas nic neznamenal, bylo nutné znovu přesvědčovat přehráváním demosnímků Leonardova syna Adama. Což se zaplaťbůh podařilo. Jinak bychom byli ochuzeni například o krásnou Paris (v převodu Miroslava Jindry Pařížské nebe: „Pařížské nebe / je modré a jasné / chce se mi létat / duše mi praskne / Má dlouhé nohy / srdce však plaché / řetěz je silný / já ale také.“ Chico Pinhero tu výjimečně použije na akustické kytaře efekt (octaver?) a zahraje báječně vystavěné sólo nad figurami kontrabasu Scotta Colleyho, které jsou páteří průzračné a neoposlouchatelné desky. Po hudební stránce zpěvaččiny autorské, napsala dokonce tři věci i s texty. O úvodní These Things poznamenal všímavý Thom Jurek ze serveru All Music, že v ní slyší stopy inspirace z výrazu Joni Mitchellové. Již Souza obdivovala už dávno, ale pak se o jejím vizionářském umění samozřejmě dozvěděla kdeco od manžela. A jde o osobitou a podmanivou nahrávku. Křehké album, postavené jen na dvou instrumentech (Luciana zastává občas i roli perkusistky), obsahuje také zhudebněné verše Edny St. Vincent Millayové a Christiny Rosettiové. A We Grow Accustomed To The Dark u nás oblíbené Emily Dickinsonové (v překladu Zbyňka Hejdy: „Tmě přivykáme teprve / když světlo zaniklo a není / jako když soused podrží / nám lampu, svědka rozloučení / a na okamžik, nejistě / pro novost noci vykročíme – / pak, přizpůsobíce zrak tmě – / potkáme cestu – a jdem přímě.“). A v The Book je vtipné, když Souza zpívá svou jedinečnou směsí jazzového a brazilského cítění i frázování Cohenova dosti osobní slova: „V kostech mě loupat začalo / za sebou táhnu nohu / Pilulek beru nemálo / dík za ně vzdávám B-hu.“  Tak totiž Leonard důsledně píše jméno Otce nebeského.

Pavel Zajíček: Pár střípků

Měli jsme na základce v čítance článek o úmrtí J. B. Foerstera – zesnulý však zde vůbec nevystupuje, je jakoby nepřítomný a o jeho skonu se dozvídáme z hovoru žen, věšících za krásného květnového dne prádlo. Umřel pan skladatel Foerster, říkají si, a dál se věnují své práci, autor, pokud si to dobře pamatuji, píše o červených střechách venkovských stavení, modrém nebi, zpěvu ptáků, zkrátka, mistr Foerster zemřel, je však připomenut, a ten krásný svět jde, i s vědomím jeho odchodu a ztráty, dál. Vše vyznívá – a jinak to ani v čítance z té doby být nemohlo – jako optimistické přitakání životu. A vlastně, proč ne.

Vracívá se mi tato čtenářská vzpomínka, a nepřekvapivě se vynořila i ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl o odchodu Pavla Zajíčka, který poté, co se popasoval s mozkovými mrtvicemi, podlehl 5. března zápalu plic. Ano, Pavel odešel, chybí nám všem, mluvíme, píšeme o něm – ale on zde již není. My zatím ano.

A vynořují se i další vzpomínky, dávné i nedávné, ze všech ale vychází Pavel jako člověk, kteý si vždy stál za svým, ať to stojí, co to stojí – a že to většinou stálo hodně, není snad třeba připomínat. Ostatně ukotvení v našem undergroundu, v jeho hodnotách, postojích, v jeho vymezení se vůči veškerému ohlupování, důrazu na osobní svobodu a co nejautentičtější tvorbu někoho, jako byl Pavel Zajíček, ani jinam směřovat nemohlo. „Když život není na hraně, tak stojí za hovno,“ řekl jednou.

Přesně takového si Pavla pamatuji, tichého, spíše introvertního, ne však jako někoho, kdo stojí stranou – vybavuje se mi noční bar, kde se ostře postavil proti frajerovi, co otravoval mladou ženu. A vzhledem k Pavlově metru devadesáti, širokým ramenům a rukám jako lopaty, však se v newyorské emigraci živil jako stěhovák, stačilo pár tichých slov, a obejda se stáhl. A to ještě nevěděl, že Pavel v New Yorku trénoval se starým japonským mistrem karate a že dělá každé ráno poctivě kliky a sprchuje se ledovou vodou.

„Člověk v sobě nese úzkost,“ řekl Voknu v roce 1993, „která je různě rozpínavá. Tu a tam je zaznamenatelná, tu a tam ne. Tu a tam je celá bytost úzkostí. Pokud jde o to něco měnit, já nemám ,alternativuʻ, jak by svět měl vypadat jinak. Spíš se stahovat do koutu. Já mám v sobě spíš potřebu, i když se to možná tu a tam nezdá, skutečné nenápadnosti. Až takový ,neviditelnostiʻ! To jsou ale nedosažitelný věci“.

Psal jsem někdy v lednu, že je Pavel „podoben taoistickým mnichům, tvořícím především ve svém nitru a nechávajícím vše, co se tam odehrává, vystoupit pouze onou jednou desetinou ledových ker. Vlastně to není tak daleko, ne snad, že by byl tak chladný, ovšem plující jako ostrov, odtržený od původní masy, to ano. A tak je také třeba k jeho výpovědím a samozřejmě i k jeho tvorbě přistupovat. Tvorbě nejen hudební, tedy k již zmíněným DG 307, ale také k jeho poezii, prózám, výtvarným dílům a skulpturám, k jeho životu a jeho příkladu – protože to vše má jediného jmenovatele: autenticitu, pokoru, neustálé hledání. V umění i v životě“.

Zmiňuje se Zajíčkova mlčenlivost, naprostá absence potřeby nějakého nezávazného klábosení, podobně jako v jeho textech, ať již písňových, v poezii či próze nebylo ani písmenko navíc, vše ořezané – a o to působivější. Seděli jsme jednou asi hodinu, možná dokonce dvě, v kavárně U Vojtěcha ve Vojtěšské ulici, bydlel totiž nedaleko, a sešli jsme se kvůli jeho vzpomínkám na Allena Ginsberga, které jsem potřeboval k jednomu textu. Vlastní rozhovor zabral možná půl hodiny, zbytek jsme v podstatě – nad kávou a zeleným čajem – promlčeli. Občas slovo, občas dvě, nic víc.

Připomíná mi to historku z knihy lidových zkazek z Austrálie, kdy dva lovci jedou celý den krajinou a mlčí. V jednu chvíli jeden z nich řekne, že to obilí vedle cesty je docela vzrostlé, a mlčí dál. Když se ráno probudí, z ohně se ještě kouří, ale je tam sám. Parťák se vytratil a na papír, který zatížil kamenem, napsal: „Moc řečí v tomhle kempu.“ Takže asi tak. A Pavlovi by se jistě tahle příhoda líbila.

Ostatně literaturu měl vždycky rád, však v jednom rozhovoru řekl: „Už od dospívání jsem ale taky hledal nějakou nefalšovanou komunikaci. Nejdřív jsem ji nacházel v útržcích literatury, vytahaných z místní knihovny. Četl jsem všechno možný, nakopli mě třeba beatnici nebo Walt Whitman.“ Četl toho tehdy ale daleko víc, Dostojevského, Ladislava Klímu, hodně četl poezii, vzpomínám, jak jsem k němu jednou přišel do mansardy v Polské ulici a překládal mi verše mladého švédského básníka, jméno jsem vůbec neznal, ale v Pavlově přednesu zněly skvěle. Ostatně poezie mu vždy udělala radost i na sklonku života, kdy si ji nechal předčítat. Jak vzpomínala Pavlova nejstarší dcera Míša, vždy to zabralo.

Jak to ale bylo se skutečnými vlivy, je zbytečné spekulovat. Však sám řekl v roce 1997 Lábusovi: „Ovlivnily mě fragmenty oprašovanejch myšlenek, ovlivnilo mě vědomí archetypu vyslovení. To první slovo. Ovlivnily mě lidský osudy, žitý až na doraz. Lidi žijící v jakýsi vnitřní věrnosti. Ovlivnili mě lidi, který byli schopný ve svejch ústech nést kámen skrze celej svůj život. Je to celá řada bezejmennejch i celá řada se jmény, ale ty nejsou vůbec důležitý.“

Pavel anebo, jak se někdy podepisoval, PZ, „pézetka“, byl známý především jako hudebník, člen kapely DG 307, v níž zpíval (no, spíš deklamoval) své texty, někdy hrával na harmonium, klávesy. Známý byl i jako básník, přičemž skladby DG 307 i jeho poezie byly zcela charakteristické, nezaměnitelné a na první pohled či poslech rozeznatelné: ano, tohle je PZ, tohle jsou DG.

O Zajíčkově hudební, literární, ale i výtvarné tvorbě – dělal velice zajímavé sochy, spíše objekty, skládané z nalezených předmětů – bylo napsáno hodně, ostatně i v UNI, proč tedy přidávat další (redundantní) slova, popisy, hodnocení. Nejlepší stejně je si nějakou jeho desku pustit, vzít do ruky některou z mnoha jeho knih – a mlčet.

Na albu Podobenství (2011), věnovaném ve čtyřech svitách památce Jana Steklíka, Nikolaje Stankoviče, Petra Kabeše a Mejly Hlavsy také zazní: „Potkal jsem v ranních ulicích Prahy / Petra K. / Jeho bezzubá ústa poznamenaná jizvou času / Zeptal jsem se, jestli ještě někdy píše / Moc ne, občas, odpověděl / Už toho bylo vysloveno dost, řekl jsem přiblble / On nesl ranní nákup / Já jsem šel přát svojí matce k svátku/ Bylo patnáctýho května / Nevyslovené příběhy se mísily s davem turistů / Úsměvy, které jsme si s Petrem vyměnili / Byly škleby a zavytí / Osamělejch vlků.“

Uchamžiky

Zajímat se o nějakou hudbu je nikdy nekončící řetězec dalších zájmů. Hudebních i jiných. Člověku to nedovolí přestat. Zrovna nedávno mi to došlo, když jsem dočítal skvělou knížku Ještě jedno, pane Lehmanne.

Začalo to nenápadně: Na chalupě jsem procházel své staré kazety. Zjišťoval jsem, které z nahrávek ještě nemám na CD. Většinu ano, ale přeci jen, sem tam se nějaké bílé místo objeví. Padla mi do oka devadesátka s kapelou Element Of Crime. „Pane jo, to jsem dlouho neslyšel!“ řekl jsem si a uvědomil si, že ani jedno z těch dvou alb (Basically Sad z roku 1986 a o rok mladší Try To Be Mensch) ještě na cédéčku nemám. Hned jsem to tedy napravil; na internetu stála obě dohromady o dost míň než tehdy ta prázdná kazeta, na kterou jsem si je nahrál. Znovu si poslechnout tuhle německou kapelu byla radost, byť hudebně (jak už název debutu napovídá) to žádná juchanda není. Není divu; skupina byla součástí tehdy velmi silné scény toho ještě „opravdového“ Západního Berlína, plného paradoxů, jaký zdí obehnaný ostrůvek svobody uprostřed totalitního státu mohl přinášet. Už si ani nevzpomínám, jak jsem na ně začátkem devadesátých let přišel. Asi mi je někdo doporučil. Určitě tomu dopomohlo i to, že Try To Be Mensch produkoval John Cale.

Jelikož ale v té době ještě nebyl internet a na rozdíl od takového Cavea a Bad Seeds nestáli EOC ani v popředí zájmu hudebních publicistů, jsem toho o nich tenkrát moc nevěděl. Teď mi stačilo pár kliků, abych si rozšířil obzory u dávno známé pevniny. Tak jsem zjistil, že zpěvák Sven Regener je i spisovatel. Dočetl jsem se, že v roce 2001 vydal knížku, která zaznamenala značný ohlas a časem vyšla i v českém překladu. Pak už stačilo mít kliku a díky kliku v online antikvariátu si ji objednat.

A nezklamala! Příběh téměř třicetiletého, výrazně neambiciózního barmana z Kreuzbergu je z rodu knížek, kde se toho moc neděje, dialogy jsou „o ničem“ a dějinné události (v tomto případě pád Berlínské zdi), byť nadohled, jsou prakticky mimo zorný úhel hlavního hrdiny (vyhnout se protivnému psu na ranní liduprázdné ulici pro něj bylo výrazně větším dobrodružstvím). Přesto toho o atmosféře doby a místa řekne víc, než mnohé rozsáhlé romány nebo historické publikace. Pomáhá i to, že vyprávění je prosycené nenásilným humorem a spoustou hudebních odkazů, které si zase budu moci dohledat. Inu, je to nikdy nekončící řetězec…

Další články
sinekfilmizle.com