Terapii smíchem vůči současné agresivitě kremelského vládce a jeho kompliců lze absolvovat při groteskní černé komedii Dejvického divadla Ztratili jsme Stalina. Komiksovou předlohu (sérii grafických novel) francouzských autorů Fabiena Nuryho a Thierry Robina z roku 2010 si jako výchozí materiál zvolili režisér Michal Vajdička s tvůrcem dramatizace Danielem Majlingem. Filmovou verzi Armanda Ianoucciho se Stevem Buscemim v roli Chruščova (2017), jímž byl pobouřen druhdy vynikající filmař a jinak hlásná trouba Putinova režimu Nikita Michalkov, v programu coby inspiraci neuvádějí.
Situace, která vznikla v březnu 1953 po smrti obludného diktátora a odstartovala brutální boj o moc, se v předloze a pochopitelně také v divadelní novince od historické skutečnosti dost liší, jde spíš o šťavnatou fantasmagorii, v níž se prezentují bývalí nohsledi a budoucí vládcové ve skvělých hereckých kreacích dejvických herců. Nejvýznamnější figurou je pochopitelně Nikita Sergejevič Chruščov, budoucí nejmocnější muž sovětského impéria, který i přes svoje nezpochybnitelné viny za stav věcí vstoupil do dějin jako ten, který odhalil Stalinovy zločiny. My pamětníci ovšem nezapomeneme na jeho drasticky konzervativní projev, týkající se umění a – jak jinak – také s dopadem na aktivity českých kumštýřů, ani na neuvěřitelné číslo při vystoupení v OSN, kdy důraz svým postojům dodával mlácením boty v blízkosti mikrofonu. V dejvické inscenaci tak činí již vlastně mnoho let dopředu. Chruščova jako do jisté míry bázlivého, ale také obmyslného intrikána ztvárňuje Jaroslav Plesl, částečná měkkost spojená s baziliščím úsměvem ovšem při spřádání intrik triumfuje. Plesl je zcela jiný psychofyzický typ než rustikálně buranský Nikita Sergejevič, jeho kreace v paruce se začínající pleší má ovšem znaky mistrovského výkonu a soustředí na sebe oprávněně hlavní pozornost. Nezaostávají za ním ani představitelé Beriji (Tomáš Jeřábek), Malenkova (Lukáš Příkazký) a Molotova (Pavel Šimčík). Padouch Berija, pověstný svou krutostí, v Jeřábkově interpretaci sice vyhrožuje všem, že na ně něco má, když je však poražen a předtím, než ho generál Žukov přímo při zasedání Ústředního výboru bolševické partaje zastřelí (v inscenaci asi nejzřetelnější odchylka od běhu dějin), škemrá o milost. Příkazkého Malenkov má v této grotesce (také patrně ne v souladu s reálným předobrazem) vlastnosti homosexuála, zasedání mocných se účastní celý v bílém, při typicky sovětském soudružském hubičkování se chvěje a pokouší se o výraznější fyzický nátisk, dva mladé strážce pak vede s jednoznačným úmyslem do svého kabinetu. Šimčíkův Molotov představuje mimoně, který by v reálně fungující mocenské šachové hře neměl šanci, vše, co řekl a vykonal Stalin, je mu svaté (včetně věznění vlastní manželky), přísahá hlavně na to, co se schválilo jednomyslně. Při intrikách, kdy se stále mění situace, se s ním hráčům, kteří ho potřebují po další tahy, nepracuje zrovna ideálně. Tupou vojenskou sílu – generála Žukova – předvádí v menší roli spolehlivě Petr Vršek. A ustrašeného lékaře, povolaného k umírajícímu Stalinovi, s naléhavým třasem servíruje Denis Šafařík. Ve víru divoké fabule, v níž jsou jednotlivé výstupy při zatmívačce oddělovány hudbou Michala Novinského s častými variacemi na nejprofláknutější ruské lidovky Oči čornyje a Kalinka, mají výraznou úlohu také dvě ženy. Klára Melíšková ztvárňuje Stalinovu dceru Světlanu s až přepjatou expresí. Hraje opilou trosku, při zprávách o otcově smrti i skonu svého milence, na němž má pochopitelně vinu hlava tajné policie Berija, kvílí jako sbíječka. Berija jí chce nabídnout jako odškodnění za ten „lapsus“ jiného milence a poručí jednomu z mladých strážců, ať se svlékne (statečný výkon člena divadelní techniky). Světlana ho v dané situaci víc než rozpačitého začne „na zkoušku“ objímat, ale zjišťuje, že to nebude ten pravý. Druhou ženou v dějovém propletenci je vynikající klavíristka Marie Judina, která Stalina nenáviděla také proto, že dal zlikvidovat několik jejích příbuzných, a chovala se vůči tyranovi dost statečně. V noblesní interpretaci Anny Fialové vytváří tato figura jevištní kontrapunkt k trapně upoceným zločincům z Ústředního výboru. Judina měla kdysi vštěpovat základy hry na klávesy Chruščovově manželce, on, jako organizátor Stalinova pohřbu, chce jejího interpretačního umu při dějinné akci využít, všechno se však zvrtne a dopadne docela jinak, dojde k totálnímu chaosu a spousta lidí je ušlapáno, Chruščov totiž zrušil Berijův příkaz nepouštět vlaky s truchlícími do Moskvy.
Při návštěvě inscenace si lze pořídit konkrétními daty nabitou programovou brožurku (sestavila dramaturgyně Eva Suková), v níž se dozvíme základní informace o „hlavních podezřelých“, některé medailonky doplňují citace z jejich veřejných prezentací, usvědčující je z kolosálních lží.
