Genesis Breyer P-Orridge: Lascivně tepající chrupavka

V přibližování života a tvorby Genesise P´Orridge jsme se rozloučili v bodě, kdy se aktivity COUM Transmission staly nejen tématem pro konzervativní politiky a bulvár, ale zároveň se začaly přelévat do nových – a ještě ambicióznějších a zajímavějších projektů.

Takže mluvíme o době, kdy již všichni členové, tedy ti, kteří zrovna neseděli, žili v Londýně, kam se v roce 1973 kvůli již zmiňovanému patronátu kulturymilovné policie přesunuli. COUM pokračovali v dalších performancích, Cosey fotila pro pornomagazíny, GPO ale cítil, že je opět potřeba změnit směr a také se zabývat zase více hudbou. A tak 3. září 1975 oficiálně vznikli Throbbing Gristle, další střípek do pestré mozaiky.

Chris Carter, Peter Christopherson, Genesis P´Orridge a Cosey Fanni Tutti si v bývalé, lehce rozpadlé škole v Hackney zřídili nahrávací studio, které pojmenovali Death Factory, a začali zkoušet. Poslední známé vystoupení COUM Transmissions v říjnu 1976, nazvané Prostitution, proběhlo v rámci stejnojmenné výstavy a bylo zároveň veřejným debutem Throbbing Gristle. A právě jeho provokativní sexuální obsah vstoupil do té nejvyšší politiky, když poslanec konzervativní strany Nicholas Fairbairn pronesl 19. října 1976 zásadní větu: „Tihle lidé jsou záškodníci civilizace.“ Anebo také ničitelé či vylupovači, angličtina nabízí u slova „wrecker“ více významů, jak je komu libo, pasuje ale všechno.

Název kapely je opět zajímavý, jednak je to v yorkshirském slangu výraz pro erekci, stačí si to představit: tepající, škubající se, cukající, zároveň „the gristle“ ve slangu znamená jak penis, tak klitoris, ale i onanistu, což se GPO jistě muselo líbit. „Chtěli jsme uplatnit analýzu uměleckého světa na archetyp populární kultury,“ vysvětloval v roce 1979, „a zároveň nevyplašit mladé lidi, vyhnout se tomu, aby jim došlo, že je v podstatě vzděláváme nebo jim předkládáme koncepty, které by normálně odzívli.“

TG jsou představením životního stylu, neustálého přehodnocování všech hodnot a myšlenek, ústrojným příkladem pokroku a sebevyjádření. Jinými slovy, jsou vylepšením starého a jediného poselství rock´n´rollu pro 80. léta: konformovat, nebo ne, stát v lajně, nebo ne, anebo klást si otázku: zemřít vestoje, nebo žít na kolenou?

Anebo, jak říká GPO, „existuje mnoho vedlejších záležitostí, ovšem jediná skutečná revoluce probíhá v hlavě, je to proto velice pomalý, ústrojný proces – což není nějaký defétismus, ale prostě uvědomění si toho, že s čím člověk pracuje, jsou lidé, ne politika, a tak se snažíme pohnout s lidmi, aby jich stále více vnímalo svět takový, jaký je, realisticky. A v podstatě vše, co děláme, je zaměřeno na přijít na to, jak je myšlení lidí manipulováno – a pak to vše zkratovat.“

Odpověď na otázku, proč se GPO rozhodl věnovat více hudbě, je tak zcela jasná: „Z jediného důvodu: je to platforma, na níž lze šířit propagandu. Zároveň je to způsob, jak uplatnit naše ideje a ukázat, že aniž bychom měli nějaké hudební vzdělání nebo minulost, tím, že uplatníme naši filozofii na hudbu, může ta hudba fungovat. Zkrátka, že nemeleme blbosti. Ona filozofie ale musí mít něco v sobě, jinak by ty desky nefungovaly a neměli bychom takový vliv, jaký máme. A to i s tím, v čem nejsme školení. Protože pokud nebudete školit lidi k tomu, aby řešili problémy (protože si myslí, že vše běží podle pravidel), tak když přijdou na to, že pravidla nefungují, nemají žádnou možnost přežít. Zatímco když je cvičíte odmala, aby hledali řešení, tak když něco nefunguje, zkusí to a změní způsob, jakým něco dělají, aplikují nové ideje, aby to zase fungovalo. Naprosto jasné, že – a přesto se mi nezdá, že by to nějak někdo moc bral na vědomí.“ I v tom se vlastně COUM přelil do Throbbing Gristle.

Slimáčí návnada

Ještě předtím, než se pustili do nahrávání, samozřejmě jednak vystupovali, zároveň založili vydavatelství Industrial Records, jež vydávalo nejen nahrávky Throbbing Gristle, ale později i amerického performera Monte Cazazzu, švédské Leather Nun, SPK, Clock DVA, Cabaret Voltaire a Thomase Leera s Robertem Rentalem. Přičemž jak svým založením, tak přístupem k celé produkci razili IR průkopnickou cestu, v té době ještě ne tak obvyklou, kdy měli vše pod naprostou kontrolou. Mimochodem, napadají nás Plastici či DG 307 a jejich privátní nahrávání, též nezávislé na „velkých“ firmách, jistě, ve zcela jiném kontextu…

V květnu 1977 začali TG pracovat na prvním albu nazvaném The Second Annual Report, původní plán byl vylisovat pouze sto kusů a prodávat je po pěti librách. Po konečné kalkulaci ale došli k počtu 785 výlisků, přičemž náklady byly kolem sedmi set liber. Kapela je ovšem srazila na minimum, celé album bylo s výjimkou After Cease to Exist natočené na kazeťák Sony s kondenzátorovým mikrofonem a na kazetu, vše asi za 15 liber. Masterování na vypůjčeném Revoxu je stálo čtyřicet liber a pásek, na který nahrávali, byl z bazaru a předtím na něm byla nějaká klasika. Takže kdyby si toho Christopherson nevšiml, TG by byli podmalováni vážnou hudbou. Možná by to ale nevadilo, naopak…

Album vyšlo v listopadu 1977 a předčilo všechna očekávání, GPO totiž počítal s tím, že se bude prodávat nejméně tři roky. Náklad byl za šest týdnů rozebraný a v lednu 1978 jim zbývalo jen asi čtyřicet kusů. Jak psal GPO kamarádovi v únoru 1978, „desku si koupil Elton John, koupil si ji Peter Gabriel i Frank Zappa. Divné, co? Ale je to pravda.“

Není divu, recenze byly víc než dobré. „Throbbing Gristle vytvářejí dojem (dezorientace/klaustrofobie/fascinace), který připomíná současný popis Explodující plastické nevyhnutelnosti Andyho Warhola před dvanácti lety. Throbbing Gristle jsou stejně tak noví a extrémní,“ napsal Jon Savage. Newyorský Village Voice byl stručnější: „Throbbing Gristle jsou Velvety nové doby.“ A vlivný magazín Sounds napsal: „Je to naprosto jedinečné, angažované a žádá si vaši pozornost. Představuje výzvu všem předpojatostem a úsudkům, zvukovým i technickým, kterých se dnes drží snad každý. Dokonce i punkoví maestrové znají pár akordů, zatímco Throbbing Gristle si vyvinuli vlastní standardy muzikantství, aby vyhovovaly jejich vlastním potřebám. Není to punk rock, není to nic, co byste mohli nějak pojmenovat.“ I když o jedno označení se možná pokusil jejich přítel Monte Cazazza, když jejich tvorbu označil za „industriální hudbu pro industriální lidi“.

Album přitom představovalo něco naprosto jiného, než bylo tehdy ke slyšení, jedinou paralelu bychom snad našli k raným Velvetům. Však také, jak GPO přiznal, „s Throbbing Gristle jsem se snažil, aby byli jako The Velvet Underground, ale ani jsme to neuměli jako oni, ani jsme neměli jejich vybavení, takže z toho nakonec vyšlo něco úplně jiného a neznělo to moc jako oni, a to je dobře. Ale ten základní podnět byl takový, že oni zněli hodně jinak, což byl dobrý začátek. Neohlížet se na nějaká komerční kritéria, na to, co zrovna frčí a mohlo by přinést úspěch. Naopak dělat to, co nám přišlo vzrušující. To nemůže dopadnout špatně!“ A nedopadlo!

Takže po úvodní Industrial Introduction přišla první bomba, krutá, živě natočená skladba Slug Bait, vycházející ze skutečné události – a snad se nikdo nebude zlobit, když o textu opravdu referovat nebudeme. Tématu sexu a násilí se věnovala i další skladba, druhá strana byla přeci jen klidnější, ambientnější, chtělo by se říct. Jistě, v kontextu TG…

Již zaznělo, že hudba je vhodnou platformou pro šíření propagandy, a šířeji vzato i k šíření informací. „Vždy jsme tvrdili, že Throbbing Gristle pracují s konceptem přinášení zpráv – svým způsobem žurnalismu – a s představováním informací, protože lidé jsou pod vlivem předsudků, tak či onak, a tím, co jim o té informaci řeknete. Informační válka stále zuří,“ řekl GPO v roce 1988.

Na albu též v bookletu najdeme zajímavý příspěvek, nazvaný Prodloužená předehra, v němž jakási Michelle z pařížské rue Jean Barmen píše: „Již je to dlouho, co jsme se s mým přítelem milovali za poslechu hudby (samozřejmě používáme alba, ne singly). Mám pocit, že naposledy to byla deska Gandharva dua Beaver and Krause a možná nějací Tangerine Dream. On ale před pár dny přišel ke mně do bytu na Levém břehu a to, co se stalo, mě nutí k tomu, zamyslet se nad tím, kam se náš vztah vyvine. Řekl, že má nějaké album a že to při něm musíme dělat – je to přesně ono. Mělo bílý obal a vypadalo fajn. Takže zhasnul, zatáhnul závěsy a pustil desku. Byl dobrej a deska k tomu sedla. Když jsem se ho ale ptala, co to bylo za kapelu, řekl ,Throbbing Gristleʿ. Mám dobrou angličtinu, a tak jsem věděla, co to znamená. Názvy skladeb mě děsily, vypadají zle a zkaženě, a mně je teď tak nějak hnusně z toho, co jsme to spolu dělali, když jsme poslouchali tyhle zkažené Anglány. A nevím, kam to s námi po tomhle půjde dál.“ Jako reklama – byť si to nejspíš napsala kapela sama, zvláště když internet žádnou takovou ulici v Paříži nenachází – jistě skvělé, že. A zároveň dobře míněné upozornění: pozor na to, co vám někdo při zhasnutých světlech pustí…

Žádná prsa, žádné demo

Po úspěšném debutu vydali v květnu 1978 první singl United / Zyklon B Zombie. United je svérázná milostná píseň, „Ty a já / Ty a já / Žít spolu / Milovat se věčně / Sjednoceni / Stáváš se mnou / A já se stávám tebou…“ (Zajímavá i proto, že se zde předznamenaly pozdější snahy sjednotit se fyzicky se svou druhou ženou v projektu Pandrogyne, kdy oba podstoupili řadu plastických operací, GPO si nechal operativně vytvořit prsa, atd.) A skladba Zyklon B Zombie, podivné disko, je inspirovaná koncentračními tábory, mimochodem jednou z obsesí GPO. Ovšem přestože jak CUOM, tak TG zobrazovali témata, která mohla někomu připadat nechutná či cynická, nebyli to žádní úchylové – jen referovali, nastavovali zrcadlo. Ale i to stačilo…

Konfrontační charakter jak hudby, tak její prezentace, užívání leckdy znepokojujících obrazů, a to včetně pornografie a fotografií nacistických koncentráků, přineslo kapele nechvalné renomé. TG však vždy tvrdili, že než aby vytvářeli atraktivní hudbu, šlo jim o to, postavit se temnějším a obsesivním stránkám lidské existence a prozkoumávat je. Jejich alba jsou tak jako tisková komuniké specifických zpráv anebo celkového smyslu. A jak říkají, „novináři zcela zapomínají na jedno: nejsme žádní baviči. Nejsme nijak uniformní nebo konzistentní, proměňujeme se podle potřeby. A posluchačům to rozhodně nechceme jakkoli usnadnit“.

Nicméně brzy rychle omezili počet písní s tématy násilí, pokud totiž měli pocit, že v roce 1976 je třeba vybudit lidi z apatie šokem, teď, v roce 1978, je zajímaly jemnější způsoby komunikace. Stále ovšem nebyli kapelou k žehlení či chlebíčkům. A stále se drželi své svobody a nezávislosti, byť to samozřejmě nebylo zadarmo. Nechtěli se hudbou živit, aby nebyli závislí na komerčním úspěchu, drželi si proto civilní zaměstnání a nikdy nepodepsali smlouvu s velkou firmou. „Nemuseli jsme tak přistupovat na kompromisy,“ vysvětluje GPO. „Krásně to ilustruje historka s Virgin – ti když viděli pětihvězdičkovou recenzi na náš debut, zavolali nám a chtěli, abychom to s nimi podepsali, zároveň po nás chtěli demonahrávky a také, aby na obalu příští desky byla Cosey s obnaženými prsy. Tak jsme jim místo dema poslali kazetu, kterou jsme rozbili kladivem, takže nešla přehrát, a napsali: ,žádné fotky, a tady máte to demoʿ. A bylo vymalováno.“ Přesně tak.

Ndox Electrique: Krvelačné hudební násilí konající dobro

„Tam žijí rybáři Lebou věřící na duchy,“ mávl rukou směrem k dakarské Medině náš senegalský průvodce a ostentativně kráčel dál, zatímco my s úžasem zůstali přikovaní na místě. „Provozují exorcismus a plazí se u toho po zemi,“ snažil se nás odradit od vstupu do nejstarší části čtvrti. Nepomohlo, zájem spíš stoupal, ale nebyl čas, spěchali jsme. Dosud neznámý léčebný rituál ndöep nám tak zprostředkovaně představila až loni skupina Ndox Electrique. A když uvedeme, že poprvé i světu, nebudeme přehánět.

Skupinu vedou francouzský kytarista a programátor François R. Cambuzat a italská baskytaristka Gianna Greco, jinak známí coby „antikomerční, anti-rock’n’rollové a antikapitalistické“ duo Putan Club. A pokud se k nim přidá americká zpěvačka Lydia Lunch, už prý jde o „božsky vytříbenou jednotku nemilosrdného uměleckého odporu“. Radikálními manifesty dvojice obklopila také projekt The Trans-Aeolian Transmission stojící na konceptu několikaměsíční rezidence schválené místní komunitou, zkoumání tranzovních rituálů a natáčení s lokálními hudebníky. Výstupem se stávají alba a multimediální koncerty využívající natočenou filmovou dokumentaci volně přístupnou na You Tube. Nepovažují se za etnomuzikology, takže se do hlubších studií nepouštějí. Jde jim především o tranzovní hudbu, která nás má katarzně vytrhovat ze sebe samých. Sympatie si rovněž získali jasným odmítáním, že by se, byť náznakem, pokoušeli původní rituály přenést na západní pódia. Vždy pouze mluví o iniciačním zážitku překlopeném do zcela vlastní rockové verze.

Po spolupráci s ujgurskými šamany z čínské provincie Sin-ťiang nás v roce 2017 se skupinou Ifriqiyya Electrique zavedli do samého středu léčivého rituálu tuniské černošské komunity Banga a nebylo těžké je za propojení autenticity s industriální elektronikou a syrově zbustrovanými kytarami pochválit. Body si ale srazili řečmi, že Swans jsou proti nim jeptišky a world music odrazem barvotiskového obrázku o nekonfliktní hudbě. Prestižní média, významné festivaly, veletrh Womex a zasvěcené publicisty měli za strhující koncerty a skvělé album Rûwâhîne na své straně, přesto si dál vedli svou přešponovanou mediální notu nepochybně zaměřenou na nic netušícího mainstreamového posluchače. Budiž.

Jistě si na Ifriqiyya Electric pamatujete. Pořádný nářez, rozdělující však koncertní sály na půlku. První skákala nadšením a nejraději by si je vzala domů. Druhá stála zamračená s rukama zkříženýma na prsou a nemusela ani nic říkat. S Ndox Electrique vás čeká to samé: elektro rock zapletený se starobylým rituálem, akorát že senegalským. A také okřídlená otázka: kam s tím. Není těžké odpovědět: mezi fúze marocké gnawy s čímkoliv, třeba s jazzem nebo tuniské elektronické stambeli. Původně rovněž léčebné obřady, bez námitek ovšem zanesené na popkulturní scénu, kde se zbavené duchovního jádra prosazují jako nové umělecké formy.

Pohanské, animistické a súfijské hudební léčivé obřady představují pro leckoho dodnes často jediný způsob, jak se tranzovním tancem zbavit duševního trápení a psychických traumat, které buď přinesl život, nebo zlí duchové, a obecně vůbec všeho, co se vymyká definici chápání. Vědci se sice mohou přetrhnout, aby prokazatelně fungující prastaré praktiky zpochybnili, nebo se jejich metafyzické jádro alespoň snaží pochopit, leč bez větších úspěchů. Na mix tradic, mytologie, hluboké víry v nadpřirozenost a přesvědčení, že když něco nelze vysvětlit, tak za to zkrátka mohou džinové, totiž nahlížejí západní optikou, což je prostě špatně; stejně tak vnímat extatické rituály pouze z medicínského pohledu a dávat jim náboženský podtext. Vždyť nad salentským tarantismem zlámala hůl i katolická církev a než by se předkřesťanský rituál snažila vymýtit, což se jí ve zbytku Evropy s jinými obřady dokonale povedlo, spojila ho s oslavou svatého Pavla a pro klid obyvatelstva jihu Itálie nechala raději na pokoji, takže se dochoval až do 50. let minulého století. Také egyptský zar, gnawa, stambeli nebo alžírský dīwān sice vycházejí z islámského súfismu, s konkrétní božskou pomocí však až na požehnání Nejvyššího nemají nic společného: zlé džiny nemocným z těla vyhánějí obřadní mistři a tranzovní hudba. Takže žádné kam nemůže doktor, dorazí Bůh. Ne, v severní Africe nebo Senegalu se dodnes spoléhají na léčivé rituály.

Depresemi, úzkostmi, stresem, apatií, psychosomatickými poruchami, sexuálními traumaty a nevysvětlitelnými stavy trpící lidé, shodou okolností převážně ženy, přicházejí za duchovními mistry a objednají si léčivý obřad. Ačkoliv spouštěčem nemoci jsou nejspíš chudoba, frustrace, neutěšené sociální rodinné podmínky nebo potřeba komunitního zapojení, výhradní vina je přikládána džinům. Ty je nejprve potřeba identifikovat, ztotožnit s nemocným, a tím pádem zjistit míru a druh postižení. A následně pacifikovat vhodně zvoleným tranzovním tancem, jehož „choreografii určují duchové“, uvádějící dotyčného do stavu pozměněného vědomí. V soukromí nebo veřejně a často se zvířecími oběťmi.

Problém severoafrických léčivých seancí spočívá v tom,

VRï : Tříčlenný sbor o šesti hlasech

VRï je velšská skupina o šesti hlasech – tři muži, kteří zpívají, a zároveň každý z nich ovládá jeden melodický nástroj – housle, violu a violoncello. V roce 2023 trio odehrálo hned dva velmi silné koncerty na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou. Tam také vznikl následující rozhovor. Kolektivně odpovídají všichni tři členové skupiny: Jordan Price Williams (violoncello), Aneirin Jones (housle) a Patrick Rimes (housle, viola).

Chceme-li se zabývat velšskou lidovou hudbou, narazíme na pojem metodistické obrození. Co se tedy ve Walesu na počátku 19. století stalo?

Život lidí v té době byl až neuvěřitelným způsobem spojený s náboženstvím. Naše hudba není duchovní, ale důležité pro nás je, že lidé tehdy vzali lidové písně a udělali z nich křesťanské hymny. V tehdejší velšské komunitě tedy zpívání těchto hymnů nahradilo zpěv lidových písní. A důsledky této kulturní proměny jsou ve Walesu zřetelné dodnes. V současné době tyto hymny neuslyšíte pouze v kostele, ale třeba také na ragbyovém stadionu. Je to hudba, kterou mají Velšané v srdci, a my z tohoto bohatství čerpáme. Jen k tomu používáme jiné hudební vyjádření. 

Co se z velšské lidové hudby do dnešních dnů dochovalo, srovnáme-li to například se situací v kulturně blízkém Irsku a Skotsku?

Wales se od ostatních keltských zemí, jako jsou Skotsko nebo Irsko, liší v tom, že tam se hudba předávala ústní tradicí z generace na generaci, a to nejen melodie a samotné písně, ale také jejich styl, způsob hraní, frázování, ornamentice. U nás se toho tolik nedochovalo, ale máme to štěstí, že se v Národní knihovně v Aberystwythu nacházejí sbírky rukopisů od různých autorů z celého Walesu a my k nim máme přístup. Sami se však musíme rozhodnout, jaký způsob interpretace zvolíme, na nás je volba stylu a ornamentace a vůbec to, jak tyto melodie nebo písně autorsky posuneme. Kromě toho se na jihu Walesu v Sain Ffagan nachází Muzeum velšského života, které uchovává zvukový archiv s písněmi nahranými v 50. a 60. letech minulého století. To je také hodnotný zdroj písní, které lidé znali a zpívali před téměř sto lety. Hodně toho dlužíme také kočovné romské komunitě ve Walesu. Tito lidé totiž žili mimo většinovou společnost, netýkala se jich metodistická nařízení, a tím pádem se u nich zachovala nepřerušená tradice hry na harfu a housle. Známou osobností z této komunity byl Abraham Wood, praotec velšského stylu hry na housle, a vůbec celá rodina Woodova. Mnoho těchto Romů hrálo také na harfu, a proto dnes máme nepřerušenou tradici této instrumentální hudby.

Vy z této staré velšské hudby čerpáte, ale určitě nejste jediní. V čem se lišíte od jiných souborů?

To, co děláme, je svým způsobem jedinečné. Lidová hudba je ve Walesu velmi oblíbená a děje se tam mnoho věcí. Jako bychom se trochu snažili dohnat irský a skotský folklor, v jejichž rámci funguje velké množství umělců a existuje mnoho různých žánrů v rámci lidové hudby. Ale v našem přístupu k folkloru je opravdu něco jedinečného. Nemáme v sestavě kytaru, akordeon ani bubny. Hrajeme v obsazení dvoje housle a cello. Tím pádem je naše hudba taková povznášející, přímo éterická. Jinak ale ve Walesu existuje velká tradice kapel, které hrají lidovou hudbu. Patrick je například členem jedné z nejvýznamnějších velšských skupin posledních patnácti let, která velmi pomohla dostat velšskou lidovou hudbu do povědomí. A už předtím tu byla spousta jiných zásadních kapel a hudebníků, z nichž asi nejdůležitější postavou je Robin Huw Bowen. Tento hráč na harfu udělal obrovské množství práce nejen v propagaci hry na tento nástroj, ale také tím, že znovuobjevil mnoho tanečních skladeb. I když tedy podobně významných hudebníků nebylo mnoho, jejich vliv byl obrovský. A my jim za to, co udělali, vděčíme.

Ve vaší kapele funguje s trochou nadsázky šest melodických nástrojů vedle sebe – tři lidské hlasy a tři smyčcové nástroje – což dohromady tvoří takový malý sbor. Vnímáte to tak?

Pěnice a pěníci aneb Jazz a jeho odnože zpoza mikrofonů 1: Samara, Gretchen, Lionel a Nicole

Nedávno jsme si postupně připomínali sto let od narození Billie Holidayové (1917), Elly Fitzgeraldové (1917) a Carmen McRaeové (1920). Letos totéž výročí připadá na Sarah Vaughanovou a Dinah Washingtonovou. Což bude silně znít světovým veřejným prostorem a u obou dam se zastavíme i v UNI. S tím ovšem, že jde o příležitost upozornit na nejvýraznější současné následovnice téhle obecně uznávané ,velké pětky‘ vokalistek jazzové historie. Dojde ovšem i na muže. I když těch vždy bylo a stále je v oboru jazzového zpěvu podstatně méně. O to ale pozoruhodnějších. Časem bude také řeč o vokalistkách a vokalistech nikoli vyhraněně jazzových, nicméně blízce příbuzných.

A v úvodu volné série nemohl nastat ideálnější moment, neboť k nám aktuálně míří hned tři zpěvačky a vlastně i jeden zpěvák z absolutní světové špičky. Doslova ověšení cenami Grammy, nominacemi na ně i mnohými dalšími poctami.

SAMARA JOY

Pouze dvě jazzmanky získaly Grammy v prestižní kategorii ,nový umělec roku‘, Esperanza Spaldingová skrze album Chamber Music Society (2011) a vloni Samara Joy za svou druhou desku Linger Awhile, vyhlášenou i coby nejvydařenější jazzovou vokální. Letos si pak čtyřiadvacetiletá rodačka z Bronxu odnesla ještě Grammy za výkon ve strhujícím singlovém snímku Tight, songu, který napsala a roku 1976 nahrála Betty Carterová. Mimochodem na CD Nightmoves (2006) ho zařadil Kurt Elling a v podobně fastové verzi jako Joy zazpívala Tight roku 2017 také Jazzmenia Hornová, která dělá dojem, společně s Cécile McLorin Salvantovou, mimořádně nadané dívky s moderním přístupem ke standardům, osobitým rukopisem původního materiálu i tím, že obě mají vlastní výborné kapely.

Nicméně Samara prozatím jednoznačně vychází z velkých vzorů minulosti a jak na eponymní desce (2021), tak na Linger Awhile najdeme řadu písní proslavených předními divami jazzové minulosti. K nim se ale dostala relativně pozdě a jako holka ze zpěvumilovné rodiny (dědeček i otec působili v gospelových ansámblech) poslouchala hlavně černý pop. A uměla sice do noty zascatovat trumpetové sólo z písně Do I Do Stevieho Wondera, ale nevšimla si, že na nahrávce hostuje Wonderem přitom bombasticky ohlašovaný Dizzy Gillespie!

Přesto vyhrála významnou soutěž pojmenovanou po Sarah Vaughanové a získala stipendium Elly Fitzgeraldové ke studiu na newyorské škole SUNY-Purchase. Teprve tam začala objevovat umění svých pomyslných dobrodinek. A zároveň si uvědomila, že ony, stejně jako Abbey Lincolnová, Betty Carterová nebo Carmen McRaeová, byly stylovými inovátorkami. Vliv vrcholných zpěvaček především moderního jazzu je u ní evidentní, stačí porovnat některé její nahrávky se starými snímky jmenovaných (namátkou If You’d Stay The Way I Dream About You McRaeové), ale nelze pominout jakou přirozenou hudebností, bravurní technikou a krásným, plným hlasem v celém rozsahu vládne. A že se sice hlásí k odkazu těch největších, ale jejich přístupy vlastně kombinuje a empatickým pojetím s důrazem na text posunuje. Například temnou atmosféru Monkovy ’Round Midnight s křídlovkovým sólem Terella Stafforda nebo Gershwinovu Someone To Watch Over Me, duet s Pasqualem Grassem, připomínající, ale nenapodobující Ellu s Joem Passem.

Různé tendence

Od prvých kroků na profi scéně má po boku slavného producenta Matta Piersona, výtečného mainstreamového kytaristu Pasquala Grassa, v NYC usazeného Itala a renomovaného bubeníka Kennyho Washingtona, svoje profesory ze SUNY-Purchase. Po úspěchu prvé desky podpořené asi třemi stovkami štací po USA a Evropě (před dvěma roky vystoupila jako ještě téměř neznámá v Tišnově na jednom z koncertů série JazzFestBrno on the Road) čili zásadním sbíráním pódiových zkušeností, následoval kontrakt s velkou firmou Verve Records, který Samara hned zkraje zúročila na sto procent a kolem nevšedního talentu se dnes koná doslova tanec. Až si člověk říká, jestli to tahle donedávna plaše působící slečna zvládne. A také ovšem, jestli nebude mít hudební průmysl tendence držet ji v zavedené roli dokonalé interpretky starší muziky. A trochu jí, jako už se to pár jejím slibným předchůdkyním přihodilo, přistřihnout křídla, které přitom sama míní rozpínat a „zpívat jazz jako někdo, kdo má za sebou rozmanité vlivy“. Pierson ji zatím do jiných poloh netlačil ani na loňském šestitrackovém vánočním EP Joyful Holiday. Ale ještě letos by mělo vyjít třetí album, které třeba leccos o vývoji jednoznačně brilantního talentu napoví. V každém případě je však už teď Samara Joy zjevením prvého řádu. Nepřesvědčit se tom na vlastní uši a oči 13. dubna v brněnském Sono Centru je takřka odsouzeníhodné.

GRETCHEN PARLATO & LIONEL LOUEKE

Byť to není nejgalantnější, je třeba říct, že Kaliforňanku Gretchen Parlato, jejíž tatínek hrával na baskytaru s kdekým (snad včetně Zappy) a dědeček byl zase trumpetista, dělí od Samary Joy poctivá generace; narodila se roku 1976. A mají také zcela odlišný přístup k jazzu. Parlato dostala do vínku hlas subtilní, s nímž ale umí podivuhodně působivě a mnohdy bezeslovně nakládat. Kupříkladu ve variaci na Bachovu cellovou suitu z alba Flor (2021), doposud posledního z celkem pěti sólových a nominovaného na Grammy. Totéž se přihodilo i Live in NYC (2015) a loňskému Lean In, o němž ještě bude řeč. Její desky ostatně vychvaluje kritika pravidelně do nebes. Však se jich také Gretchenina průrazná, křehká a zároveň nanejvýš osobitá tvorba takřka skutečně dotýká.

Okouzlené relevantní

Uchamžiky

Přihodily se mi v poslední době dva pěkné koncertní zážitky. Viděl jsem anglické indie-novovlnné-synth-popové klasiky OMD a dva dny na to zatím ještě neklasické, tuzemské něco něco (respektuji způsob, jakým kapela svůj název píše, i když je to v souvislém textu trochu matoucí; ne vždy je zcela jasné, že „něco něco“ je název, a ne jen tak něco).

Možná je trochu umělé hledat souvislosti mezi dvěma kapelami jen proto, že jsem je viděl krátce po sobě, ale nemohu si pomoct. Láká mě objevovat souvislosti i tam, kde nejsou. A pár jsem jich opravdu našel! Kromě některých hudebních je to určitá nenápadnost kombinovaná s kvalitou. O Orchestral Manoeuvres In The Dark se určitě nedá psát jako o neznámé nebo zapomenuté kapele, na to měla moc hitů. Ale na rozdíl od některých svých souputníků se nikdy nestali takovým kultem jako třeba New Order, nepodmanili si mainstreamové hitparády jako Pet Shop Boys, ani neměli tak početné a oddané fanoušky jako Depeche Mode. Přitom nejsou o nic méně významní! Původní sestava se rozpadla na konci osmdesátek, ta nepůvodní to definitivně zabalila v roce 1996. Naštěstí ale tak definitivně ne, protože v roce 2008 prodělali comeback, který pokračuje dodnes. A konečně dorazili i k nám. Lístek jsem dostal pod stromeček, takže jsem měl v únoru druhé Vánoce! Atmosféra koncertu mě strhla tak, že jsem si potom koupil jejich hrníček. Nemohl jsem si pomoct. Teď mě s každým lokem čaje hřeje i vzpomínka na některou z jejich písniček.

něco něco (Mám malé písmeno v názvu dodržovat, i když je na začátku věty? Co je víc: umělecký záměr nebo pravopis?) jsem poznal vlastně přes desku Kvietah. Bylo mi sympatické, že label, na kterém její deska vyšla, se jmenuje Divnosti. Tak jsem se pídil dál a zjistil jsem, že pro Divnosti jsou něco něco něco jako Longital pro Slnko Records. Hned se mi zalíbili. Mám slabost pro pop, který se nestydí být popem, přitom ale postrádá nabubřelost a upocenou snahu o pozornost. Ta kapela je skromným způsobem bombastická. Hrnečky na prodej neměli, ale dušičky umí polapit i bez nich. (A koupil jsem si tričko – to také trochu zahřeje.) Jejich klubový koncert působil ještě skromněji než osmdesátkových veteránů, což mu ale vůbec neubralo na atmosféře. Civilní totiž neznamená obyčejný. A už vůbec ne nezajímavý. Taneční synth-popový post-punk bez manýr a s upřímným sdělením. Což mě jako bývalého studenta střední školy sdělovací techniky nemůže neoslovit!

Postila

Měl jsem koncept

ne na ocet.

Na seriál v celém roce.

Brzy se však ukázalo,

jako by to bylo málo,

že sám Milan Uhde též.

Nebyla to lež jak věž.

Už se nepamatuji,

čímž sám sebe matuji,

kdo ved tehdy televizi,

jako by mu byla cizí,

ale pamatuji si, zač stál.

Zdálo se, že mně to dají,

a potají

jsem řek žertem,

tedy čertem,

že Uhde se souží,

neb nemá to, po čem toužil.

Řečené, ne že ne,

zaslech Pavel Kohout

a dal dál.

Když se to dověděl Uhde,

pramálo o tu při dbal.

Přišel za mnou

ruce si mnout:

„Naše přátelství,

jež se stále skví,

si rozvracet nedáme.“

Padla kosa na kámen.

Pavlu Kohoutovi v tuto chvíli

jsme jako jeden muž odpustili,

neboť nebylo co.

Ať čeká, až přijde kocour.

Ani jeden z nás,

sper to ďas,

seriál

nedostal.

Ad hot

Až vyjde toto UNI, budou zřejmě letošní filmoví Lvi rozdáni. A níže podepsaný netuší, jak se vedlo patnáctkrát nominovanému snímku Bratři režiséra Tomáše Mašína a scenáristy Marka Epsteina. A třebaže neviděl úplně všechny další navrhované tituly, těšilo by ho, kdyby Bratři uspěli. Nejen kvůli respektábl uchopení tématu dekády rozcukaného. Ale hlavně proto, že by se tím – víceméně – mohla začít činit tečka za hodnocením dávné dramatické eskapády Josefa a Radka Mašínových.

V 80. letech napsal někdejší agent-chodec a politický vězeň Ota Rambousek po emigraci do USA a spřátelení s Mašíny knihu Jenom ne strach. Kterou ale na rozdíl od jeho memoárů odmítli publikovat v Kanadě Škvorečtí. Neboť jim to vzkázal Havel. Mašíny jednak zřejmě coby naivní divočáky zrovna neobdivující, ale i dopředu vidící. Že by šlo o lehké poskytnutí záminky Husákově garnituře k ještě hrubší dehonestaci podstatného vydavatelství 68 Publishers (Hleďte, oslavují prachsprosté hrdolřezy!), tak kvůli rozporům nad kauzou v domácím i zahraničním disentu.

Které po roce 1989 stejně nastaly. Jelikož se Mašínové s MiIanem Paumerem roku 1953 bezprecedentně prostříleli skrz desítky tisíců ozbrojenců tehdejší NDR a tam usazených jednotek Rudé armády až do Západního Berlína, ponížení komunisté o nich mlčeli. Akorát je po letech anonymně ztvárnili v jednom z nejhnusnějších dílů 30 případů majora Zemana. Teprve po publikaci Rambouskovy knihy se stalo obecným předmětem sporů usmrcení dvou příslušníků SNB při opatřování zbraní (zvlášť to nožem bez hlučného výstřelu, třebaže omámeného), tak i smrt civilního pokladníka v autě. Vybaveného však služebním revolverem čili velmi prověřeného. To vše prachem asi nezapadne ani po případném úspěchu Bratrů na Lvech. Nicméně: motivace počínání Mašínů, synů úžasného hrdinského otce, je z filmu srozumitelná. Vlastně neutíkali, jen se probíjeli za hranice ukradené vlasti. Nabuzení ji co nejdřív osvobodit. Když to v závěru filmu po příšerných týdnech, zbídačelí, ale zázračně přeživší lámaně vysvětlují americkému důstojníkovi, ten jen zaskočeně zírá. Ale řekněte, nebylo by to krásný, kdyby Pepa s Radkem řekněme roku 1954 přisvištěli tankem typu Sherman na Hradčanský náměstí? A jak by Zápotonda čuměl?

Průkopníci DYI kultury se vracejí do Prahy

To, že holandská skupina The Ex bývá označována za „post rockovou“ či spojována s punkovými kořeny nebo experimentální scénou, může být zavádějící: podstatné je, že tato výjimečná sestava představuje stálici a kvalitu napříč hudebními žánry, nezávislou na dobových trendech.

Výčet jmen, s nimiž The Ex spolupracovali, připomíná encyklopedii Who-Is-Who posledního čtvrtstoletí: Sonic Youth, Tortoise, Tom Cora, Chumbawamba, John Cale Band, Shellac, Fugazi, John Butcher, Ken Wandermark a další. Tento úctyhodný seznam ještě rozšířili hudebníci world music: malijský hráč na koru Djibril Diabate, Konono No.1 z Konga, kurdský hráč na saz Brader Musuki a řada etiopských umělců. Mezi nejvýznamnější z nich patří společný projekt The EX a veterána etiopské hudební scény, saxofonisty Getachewa Mekurii.

Od svého vzniku vydala kapela 29 řadových alb, odehrála na dva tisíce koncertů po celém světě, nahrávala hudbu k filmům a modernímu tanci, pořádá vlastní festivaly… Některá řadová alba natočil a produkoval legendární Steve Albini. The Ex jsou průkopníky DIY kultury, vydávají alba na své vlastní značce EX Records, vedle toho mají kytarista Terrie label Terp Records a zpěvák Arnold label Makkum Records. The Ex zahrají 21. března v pražských Kasárnách Karlín v sestavě: Arnold de Boer – zpěv, kytara, Terrie Hessels – kytara, Andy Moor – kytara a Katherina Bornefeld – bicí, zpěv.

Hvězdné Trio Grande

„Odvážné a příjemně nepředvídatelné.“ Za takové označil kritik prestižního časopisu Downbeat první album tohoto all-stars projektu, vydané koncem roku 2020. A platí to i pro jeho koncerty, přestože na bubenickém postu nahradil hvězdného Antonia Sáncheze neméně výtečný Nate Wood.

V Triu Grande se původně spojili kytarista Gilad Hekselman, saxofonista Will Vinson a bubeník Antonio Sánchez a natočili eponymní album. „Je to mnohem víc než jen hvězdná session; jedná se o výjimečné spojení. Každý hráč přináší na talíř svou jedinečnou vizi, ale společný součet je svěží a vzrušující,“ pokračuje Downbeat. Projekt vytvářel fúzi mezi jazzem, funkem, rockem, ale třeba i karibskou hudbou. Bez zajímavosti není absence basového nástroje – nejhlubší tóny obstarává kytarista za pomoci elektronických efektů, takže výsledkem je mimořádně hutný souzvuk.

Muzikanti se v triu sešli mimořádně zkušení. V New Yorku domestikovaný izraelský rodák Gilad Hekselman hrál mimo jiné s Anat Cohen, Esperanzou Spalding, Chrisem Potterem nebo Johnem Scofieldem a na kontě má desítku alb s vlastním autorským materiálem. Rodilý Londýňan Will Vinson, který se s kolegou Hekselmanem setkal po svém přestěhování do New Yorku, je mj. stálým členem kapely Gonzala Rubalcaby a v jeho vlastních skupinách, s nimiž natočil šest autorských alb, hráli tak významní muzikanti jako Lage Lund, Jeff Ballard, Aaron Parks, Kurt Rosenwinkel nebo Shai Maestro.

Po první etapě, v níž za bicími seděl Antonio Sánchez, ale která kvůli covidu nikdy nevystoupila naživo, se na bubenickém postu objevil americký bubeník (ve skutečnosti ovšem obdivuhodný multiinstrumentalista) Nate Wood. Člen skupiny Kneebody a alespoň občasný spoluhráč zajímavého spektra hvězd od George Harrisona přes Stinga až po Tigrana Hamasyana či Donnyho McCaslina má v portfoliu čtyři sólová autorská alba. Aktuálně oživuje koncerty Tria Grande svojí neuvěřitelnou technikou, díky níž je schopen v některých momentech vystoupení zároveň obstarat bicí i baskytaru. Vzhledem k tomu, že Will Vinson kromě saxofonu ovládá i klávesy a Gilad Hekselman zvuk svého nástroje barví širokým spektrem přídavných efektů, Trio Grande je schopno na pódiu vytvořit nadstandardně bohatý sound, daleko přesahující obvyklé možnosti jazzového tria. Tak neortodoxní přístup k hudební materii rozhodně stojí za zvýšenou pozornost.

Ruce naší Dory vydávají výroční album

Na podzim tohoto roku tomu bude dvacet let, co kapela Ruce naší Dory vydala svou první desku, šedé CD Poemuzie, dnes už nedostupné. Nahráli ho doslova na koleně, vypálili na cédéčko a obal ručně slepili na chalupě v Křekovicích. Další alba se realizovala už ve spolupráci s labelem Polí5, který statečně nesl stoupající náklady spojené s rozšiřováním produkční a postprodukční péče.

Při přípravě nejnovějšího alba Nositel laskavých představ dosáhne tahle spolupráce vrcholu. Nahrávka vznikala už od samotného počátku ve studiu Jámor pod dohledem vynikajícího producenta Ondřeje Ježka a vůbec poprvé v historii kapely bude vylisována na vinylový nosič (LP). Dvanáct původních skladeb, dvanáct enigmatických textů, dvanáct jímavých až vemlouvavých melodií, dvanáct křehkých, citlivých i dynamických aranží vtlačených na dvanáctipalcový černý kotouč ukrytý v přebalu, který kolážovou technikou vytvořil lídr a textař kapely, dramatik, spisovatel a výtvarník S.d.Ch. ve spolupráci s knižním grafikem Jarkou Tvrdoněm. Ten připravil také vkusnou brožuru s texty, která bude součástí alba.

Křest proběhne v historickém centru Prahy 15. 3. v divadle A Studio Rubín od 20:00 (předprodej: https://goout.net/cs/ruce-nasi-dory-krest-alba/szqbeww/)

Na vydání alba už významně přispěly fanoušci v rámci kampaně na Donio, která ještě běží do 14. 3.! (https://www.donio.cz/ruce-nasi-dory-vydavaji-album-budte-u-toho)

 

 

kapela: Ruce naší Dory

název titulu: Nositel laskavých představ

vydavatel: Polí5

katalogové číslo: EPP 250-1

EAN: 8595026667211

doporučená pultová cena včetně DPH: 599,-

celková stopáž: 46:55 (LP 43:06 + digital bonus 3:47)

nosič: LP (vinyl), digital download

Za pár dní startuje 16. Festival bulharských filmů

Bulharská kinematografie již po šestnácté láká do kina na nejnovější hrané filmy. Soustředíme se na filmy, které sklidily úspěch na filmových festivalech, ale i na filmy populární u bulharských diváků a letos poprvé zařazujeme speciální promítání pro děti. Doufáme, že se nám podaří ho zachovat a vychovávat si nové diváky.

V posledních letech je z bulharských filmů cítit deziluze společnosti a tematicky se obrací i k bulharským imigrantům. Letos se těchto témat dotýkají všechny filmy s výjimkou dětského.

Festival zahájíme 14. 3. 2024 v 18:30 oceňovaným a uznávaným snímkem Blažiny lekce, který vyhrál hlavní cenu Křišťálový globus na 57. Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. Film přijedou představit herečky Eli Skorčeva a Rozalia Abgarian a herec Gerasim Georgiev-Gero. Eli Skorčeva, představitelka bývalé učitelky bulharštiny Blagy obdržela za svůj výkon ve filmu Blažiny lekce Křišťálový globus na loňském Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. Bulharská herečka pověsila svou hereckou kariéru v 90. letech tzv. na hřebíček. Hlavní role, za kterou sklízí jednu cenu za druhou, ji katapultovala zpátky na vrchol. Film odhaluje tíživou situaci současných bulharských seniorů, kteří se často stávají oběťmi tzv. šmejdů. Režisér filmu Stefan Komandarev při přebírání ceny v Karlových Varech řekl, že cena patří generaci jeho rodičů, protože ti jsou hlavními protagonisty filmu, ti se v Bulharsku stali rukojmími bolestivé cesty k demokracii.

V pátek 15. 3. přivítáme ve velkém sále kina Lucerna herce Malina Krasteva, který přiveze celovečerní debut režiséra Tonislava Hristova pod názvem Správný řidič. Drama jednoho muže, který se před zraky diváků vyrovnává s vlastními chybami a jejich následky. Film klade otázku, zda neustálá honba za penězi a samotné peníze mohou odčinit chyby, kterých se jako lidé dopouštíme na své rodině, či přátelích.

V sobotu 16. 3. V 16:00 představí režisér Andrey Hadjivasilev svůj film Případ Tesla o snaživém mladém vynálezci. Andrey Hadjivasilev je v posledních letech jediný, kdo se v Bulharsku soustředí na dětské publikum.

Večer (16. 3. 18:30) vnese do Lucerny jemný humor bulharsko-španělská koprodukce Vasil, ve které exceluje Ivan Barnev. Promítání jsme připravili společně s Instituto Cervantes de Praga.

V neděli uzavřeme festival společně s hercem Ivanem Barnevem, který osobně představí film Vůně lípy. Film odhalující pocity většiny imigrantů byl natočen v USA během pandemie covid-19. Režisérce Sissy Denkovové se podařilo vyřídit pro všechny bulharské herce vstupní víza, zbytek štábu je americký.

Věříme, že si odnesete příjemný zážitek nejen z filmů, ale i z osobního setkání s hosty.

Sledujte náš Facebook a Instagram, ať vám nic neuteče!

https://www.facebook.com/BulharskyKulturniInstitutPraha

@bki_praha1

Celý program, synopse filmů a ukázky naleznete na www.bki.cz

Vstupenky jsou v prodeji online či na pokladně v kině Lucerna.

https://www.kinolucerna.cz/klient-263/kino-68/stranka-1224

 

Festival bulharských filmů organizuje Velvyslanectví Bulharské republiky v ČR a Bulharský kulturní institut v Praze s podporou bulharského Národního filmového centra.

Záštitu nad 16. ročníkem Festivalu bulharských filmů převzali Ministr kultury České republiky pan Martin Baxa a Ministr kultury Bulharské republiky pan Krastyo Krastev.

14.-17. 3. 2024, kino Lucerna, Vodičkova 36, Praha 1

Další články
sinekfilmizle.com