Zevrubný rozhovor s Karlem Vepřekem jsem plánoval dlouho. Vlastně jsem tu myšlenku nosil v hlavě od chvíle, kdy vydal roku 2018 překrásné album Blázen jsem ve své vsi se zhudebněnými básněmi Bohuslava Reynka. Další obrysy můj plán dostával v roce 2021 v souvislosti s vydáním impozantního osmicédéčkového dvojboxu „sebraných spisů“, na kterém jsou nahrávky od roku 1983 po současnost, jak sólové, tak s nejrůznějšími muzikantskými sestavami. Protože ale Karla znám dlouhá léta a vím, že co do publicity je s ním trochu těžké pořízení, pořád jsem to odkládal. K definitivnímu rozhodnutí, že udělat takový rozhovor je prostě potřeba, mě popostrčilo poslední Karlovo album Písně ze dvora krále Magora se zhudebněnou Jirousovou poezií, které mě po loňském podzimním vydání naprosto očarovalo a stalo se pro mě nejlepším českým albem loňského roku (aspoň z toho, co jsem slyšel). Karel se nejprve, jak je jeho zvykem, trochu bránil, nakonec ale souhlasil.
Protože Karel žije v malé vesničce ve Středočeském kraji, vysnil jsem si naše povídání jako takovou reynkovskou rustikální idylu. A musím říct, že se to přesně tak povedlo. Seděli jsme v jeho podkrovním malířském ateliéru obklopeni Karlovými krásnými obrazy nebo na dvoře, kde vznikají jeho písničky, pili kafe s lógrem a lahvové pivo, přikusovali Karlem vlastnoručně upečené šátečky se zelím a párky. Domácí pán nás vzal na obhlídku svého „panství“, ukázal nám výběh se slepicemi, louku, kde se pasou ovce, a seznámil nás s kočičí smečkou vedenou starým kocourem jménem – jak jinak – Bohuslav Reynek z Petrkova. A mezi tím vším jsme vedli řeči, které si můžete přečíst na následujících stránkách.
Jsi původně z Prahy, ale už dlouhá léta žiješ na venkově. Našel jsi tu něco jiného než ve městě?
Pro celý můj život platí, že mě věci potkávají, aniž bych si je sám vymýšlel. Prostě se mi to děje, má to průběhový čas. Do té doby, než jsem se před patnácti lety nastěhoval sem, kde bydlím, jsem se pohyboval v místech, kde jsem zrovna měl přátele, partnerky, manželku. Vždycky jsem šel za někým. A i sem jsem šel za ženou, která si tenhle způsob života vybrala. Když takovou věc přijmeš, najednou si uvědomíš, že jsi o něčem podobném dlouho zpíval třeba v Reynkových básních. Že ses s tímhle životem potkával zprostředkovaně v muzice nebo poezii, a najednou to můžeš i žít. Ale rozhodně to nebylo tak, že bych si jednoho dne najednou řekl, že se uzavřu před Prahou a odstěhuju se na venkov. Vždyť já ještě v době, kdy jsem se sem nastěhoval, pracoval v rozhlase a ještě dlouhé čtyři roky jsem pořád jezdil do Prahy do práce. Ale tady jsem měl domov, který jsem celý život hledal. Předtím jsem se neustále stěhoval, když jsem to jednou počítal, vyšlo mi, že jsem bydlel asi na dvaceti místech, byl jsem takový nomád. Vždycky jsem záviděl lidem, kteří se někde narodí, vyrostou tam a zestárnou, pořád na jednom místě.
Když jsi byl takový nomád, nenapadlo tě nikdy za minulého režimu emigrovat?
Ale to víš, že jsme o tom jednu dobu s první ženou, když jsme měli malé děti, uvažovali. Ale neměli jsme na to odvahu, byli jsme spíš takoví „zaprdění“. Neuměl jsem si moc představit, co bych v té emigraci dělal. Hudbou a písničkami jsem se sice nikdy neživil, ale ten český jazyk, kterým jsem se v písničkách vyjadřoval, by mi chyběl. Byl pro mě dost důležitý, zvlášť když jsem se nikdy pořádně nenaučil žádný cizí jazyk. Myslím si, že třeba takový Hutka v Holandsku nebyl úplně šťastný, i když se tam snažil hrát a zpíval i písničky v holandštině, ale nic závažného z toho asi nevzniklo.
Zjistil jsi o sobě na venkově něco, co jsi nevěděl?
Nevěděl jsem spoustu věcí. Každý den jsi postavený před novou situaci. Lidi z města na venkovany nahlíží trochu s despektem – že jsou to burani, kteří žijí nějakým primitivním životem. Ale on je ten život tady velice pestrý a každý den jsi postaven před nějaké nové situace. Na venkově se prostě vytvářejí hodnoty. Možná ti to bude znít banálně nebo směšně, ale mluvím o tom, že se seče a suší tráva, že se sázejí stromy, pečuje se o půdu a o zvířata. Jsi postavený před takové bytostné nažívání: musíš si nadělat dřevo, aby ses ohřál, musíš nakrmit slepice, ovce, kočky. Moje žena vždycky říká, že člověk je až na druhém místě. Nejdřív musíš dát zvířatům a pak se teprve můžeš sám nasnídat nebo jít na pivo. A to nemluvím o tom, že já osobně jsem extrémně nešikovný, takže se pořád učím, pořád něco dělám blbě a musím to opravovat, takže mi všechno trvá dvakrát déle.
Změnil život na venkově tvoji autorskou tvorbu a vnímání poezie?
To je těžká otázka. Já nevím, jestli jsem schopen se nějak měnit, mám pocit, že jsem pořád stejný. Akorát jsem si to v mládí moc neuvědomoval. Neměl jsem dostatek sebevědomí věřit tomu, co dělám, a beze studu to někomu předkládat. Teď se mi stává, že někdo řekne, ať zahraju písničku, a já to s radostí udělám. Ale zamlada jsem vždycky říkal, že ne, že nic hrát nebudu, že to je blbý, a měl jsem takový názor, že to budu já, kdo bude určovat, co se bude hrát. Teď se víc nechávám vést jinými lidmi.
Ony jsou to takové hypotézy, co by se dělo, kdybych byl někde jinde někdy jindy. Třeba jestli bych zhudebňoval Magora. Já na to měl tady čtyři roky klidu, protože jsem do roku 2020 dělal pečovatele v důchoďáku, to jsem s covidem utnul, protože jsem se dál nemohl koukat, jak to tam pytlíkujou, šel jsem na pracák a pak požádal o předčasný důchod. Takže jsem teď poslední čtyři vlastně už skoro pět let takzvaně na volné noze a zažívám to, co měli písničkáři dřív. A tak si můžu k tomu, co musím dělat kolem domu, zahrady a zvířat, sedět na dvoře a vymýšlet si. Původně jsem chtěl vydat jenom „písničky ze dvora“, tedy to, co se mi za tu dobu nashromáždilo, protože jsem za posledních patnáct let vlastně nevydal řadovou desku. Poslední byla v roce 2010, pak jsem udělal kompilaci zhudebněného Reynka a pak mi Milan Páleš na Indies Scope vydal ty „sebrané spisy“, jak říkám těm osmi cédéčkům. No a teď, Písně ze dvora krále Magora, je taky koncept, není to řadová deska. Ale tady na tom našem dvoře vznikla řada mých nových textů a zhudebnil jsem další věci od Reynka, a to jsem ještě nenahrál.
Ale abych se vrátil k tvojí otázce. Asi mi opravdu pomohlo, že teď žiju tady. Ale nevím, člověk nikdy neví, co by bylo někde jinde. Prostě to vypadá takhle, když jsem tady.
Vím, že jsi hodně introvertní, ale přece jen: nechybí ti tady, kde jsi odříznutý od kamarádů a jiných muzikantů, sociální kontakt? Ten máš, asi jen když vyjedeš na koncert.
No, já to mám se sebou docela zvláštní. Když mi bylo nějakých sedm let, musel jsem být úplně nesnesitelné extrovertní dítě. Pořád jsem se předváděl, o přestávkách ve škole jsem zlobil a dělal různé brikule. Posmíval jsem se spolužákovi Papouškovi, honil ho po třídě a říkal mu Papagáj. Když k nám přišla návštěva, hned jsem vytáhl loutkové divadlo. A rodiče mě odmalička předváděli jako takové to dítě: „Podívejte se, jak ten náš chlapec umí zpívat a recitovat“. Jenže pak jsme se z Prahy přestěhovali do Čelákovic, kde jsem nikoho neznal, neměl jsem schopnost okamžitě navázat nové sociální vazby a stát se součástí kolektivu. Takže jsem začal vyčuhovat naopak tím, že jsem nesnesitelně introvertní. Ale to bylo jen mojí neschopností se snadno seznamovat, k čemuž mě rodiče nevedli. Myslel jsem jenom na sebe, a když se mi něco nelíbilo, prostě jsem se uzavřel a nekomunikoval.
Důsledkem toho se vlastně stalo to moje písničkaření, protože v patnácti jsem se z těch Čelákovic zase najednou ocitl zpátky v Praze, bydlel jsem u dědečka a u babičky. Představ si ponurý vinohradský byt 3+1 v prvním patře, s obrovskou halou, do které nešlo slunce, protože jediná okna byla do ulice, kde naproti stál další obrovský barák. V téhle temnotě jsem pobýval dva roky při studiu na gymplu v Říčanech, kde si všichni žili svým kamarádským životem, ale já tam jezdil jen na otočku. A tak jsem si v té temné hale začal hrát písničky Karla Kryla. My měli jeho Bratříčka, kterého otec hned po vydání v roce 1969 koupil, a tak jsem to dobře znal. Musím říct, že vlastně většinu svého poznání kvalitní muziky mám díky svému otci. I když to nebyl žádný hudebník, měl dobrý vkus a kupoval dobré desky. Nevím, možná jen z nějakého snobství, ale všechny zásadní věci, co vyšly, jsme měli doma. A tak jsem pak na první chmelové brigádě vytáhl sešitek s Krylovými písničkami, chodil s děvčaty do polí a zpíval jim je, z čehož byla úplně nadšená.
Takže mně byla ta introvertnost v podstatě vnucena, protože původním založením jako dítě jsem byl extrovert. A člověk, který chce vystupovat před lidmi, něco jim nabízet nebo předvádět, určitou dávku extrovertnosti potřebuje. Takže se to časem prolomilo, i když jsem pak často, v dobách, kdy jsme hráli s kapelou Chudák paní Popelková, klukům říkal, že mě lidi nezajímají. Byl jsem hloupej. I teď na té vesnici potkávám lidi, se kterými si velice dobře promluvím, a obohacuje mě to, byť samozřejmě ne se všemi.
A pak jsou tu ještě sociální sítě. Musím se přiznat, že jsem na nich trošku ulítlý, protože vždycky ráno a večer, když nic jiného nedělám, se koukám na Facebook. Samozřejmě, že to není komunikace jako taková, stejně jako to, že se občas přistihnu, že si tady na dvoře něco říkám sám sobě. Ale mám v sobě určitou dávku sobectví, kdy mi vyhovuje zalézt si sám k sobě a nemuset se o nic zajímat. Ještě že mám tady ženu, která je schopná mi ledacos říct, se kterou si můžu promluvit…
Poprvé jsem tě na pódiu zaznamenal na samém začátku devadesátých let na festivalu v Lipnici nad Sázavou. Ale vlastně vůbec nevím, jak to s tvým koncertováním bylo předtím.
Za bolševika by se to dalo spočítat na prstech. První vystoupení bylo na koncertě Vladimíra Merty v klubu SSM v Kutné Hoře. Někdy tak v roce 1979. Vláďa měl tehdy zakázanou Prahu a v Kutné Hoře pořádal koncerty Ivan Hartman, o kterém jsem věděl, že ho chválil Jiří Černý, že vydával krásný časopis o folku Nové koření. No a Ivan tam Vláďu pozval. Přišlo tam jen pár lidí, a když viděl Vláďa ten poloprázdný klub, řekl, že venku je pěkné atrium a že druhou půlku odehraje tam, jen tak, mezi lidmi. Tak jsme si tam posedali na lavičky. A Merta vždycky, když takhle někam přijel, hledal někoho, kdo taky hraje, aby se předvedl. Já tam byl se spolužáky z gymplu, kteří věděli, že zpívám písničky, a tak do mě šťouchali, ať tam jdu. Což jsem celý rozklepaný udělal, Merta mi půjčil tu svoji úžasnou kytaru, a když jsem na ni hrál, měl jsem pocit, že jsou na ní natažené provázky, jak byly ty struny krásně měkké. Přehrál jsem tam asi tři svoje songy, Merta mě doprovázel a Martin Choura, který v Kutné Hoře tehdy bydlel, to nahrával na kotoučák – celá léta se z něj snažím tu nahrávku dostat, ale tvrdí, že ji ztratil. Mě by to hrozně zajímalo, to by byl obrovský unikát.
Ke druhému veřejnému vystoupení došlo tak, že mě po koncertě v Nerudovce seznámil kamarád Michal Kunst s Oldřichem Janotou. Když jsme šli Nerudovkou dolů, Janota tlačil kolo a Michal do něj vandroval, že by mě mohl někdy někam vzít zahrát. Oldřich tedy řekl, ať přijdu za čtrnáct dní do Malostranské besedy. Ale tam ten koncert byl celý koncepční, Oldřich hrál na harmonium, už tam někde byl ve vzduchu zrod jeho kapely Mozart K, a tak mi řekl, že to tentokrát nejde, ale ať přijdu za dalších čtrnáct dní na Baráčnickou rychtu, tam že bude hrát sólo. Tak jsem přišel, Rychta byla úplně narvaná, lidi seděli i na zemi, a těm jsem přehrál všech asi pět písniček, co jsem tenkrát měl.
No a když jsem studoval strojárnu, kde jsem strávil jen dva semestry čistě proto, abych nemusel na vojnu, jsem se seznámil s klukem, takovým alkoholikem, který hrozně miloval Voskovce a Wericha a pořád přehrával jejich scénky z filmů, a ten přišel s tím, že viděl inzerát divadla Zavadilka, to bylo na Hanspaulce, že hledají nové členy a že bychom se mohli přihlásit. Já řekl, že hrát jako herec nebudu, ale že bych to mohl třeba hudebně doprovázet. Byla tam režisérka Olga Fialová, úžasná ženská, která připravovala pohádku podle Boženy Němcové, a já k ní opravdu udělal komplet písničky. A taky pořádala festival pražských písničkářů, kde hráli Hlas, Kalousek a takovéhle hvězdy, a mě taky pozvala, takže i tam jsem zahrál těch svých pět songů. Důležité setkání ale byla taky Zdena Heřmanová, která v tom divadle hrála a měla za manžela chartistu Pavla Heřmana, se kterým přišli na tenhle koncert, a Pavel si mě tam oblíbil a stali se z nás blízcí kamarádi. Už při prvním setkání mimochodem říkal, že jsem inkarnace Jakuba Demla, což byl takový vtip, nicméně pak jsme zjistili, že Deml zemřel v roce 1961 a já se v roce 1961 narodil…
K Pavlu Heřmanovi se asi ještě dostaneme. Měl jsi ještě nějaké další zajímavé koncerty?
Na tom večeru pražských písničkářů mě taky slyšeli nějací dva kluci z letničního hnutí, kteří se rozhodli, že v roce 1983 uspořádají festival v Ondřejově. Hráli tam Voňková, Merta, Lutka, nevím, kdo ještě, a já – což jsem tedy vůbec nepochopil, nicméně se to stalo. A to bylo moje největší vystoupení v té době, dokonce z toho existují nahrávky a vznikla tam řada přátelství, která trvají dodnes. Pak jsem hrál na všech dalších ročnících toho festivalu a byly to vlastně moje jediné koncerty.
Pak už se muselo nějak schylovat k založení kapely Chudák paní Popelková, ne?
Na festivalu v Ondřejově se objevil s flétničkou Jarda Šebesta, jinak saxofonista, a tam jsme si řekli, že spolu musíme někdy hrát. To bylo v tom roce 1983 a trvalo dalších pět let, než jsme se domluvili. A to jen kvůli tomu, že se Jardovi líbily kresby mojí dcery, která ve čtyřech letech dělala úžasné, hodně zvláštní obrázky, a on jí na Žižkově v Bořivojce na dvoře uspořádal výstavu. Tam jsme si poprvé zahráli, já na heligonku a on na saxofon, a to bylo jádro skupiny Chudák paní Popelková, se kterou jsme pak občas hráli v nějakých hospodách nebo na Karlově mostě. Dokonce se v roce 1989 ve Večerní Praze objevila naše fotka u nějakého přiblblého článku o tom, že je Praha plná pouličních muzikantů.
A to už jste se jmenovali Chudák paní Popelková?
Jo. Paní Popelková byla taková tichá stará paní, která bydlela přes světlík v Bořivojce, kde bydlel Jarda a kde jsme zkoušeli. Autorem názvu je vlastně Pavel Heřman, kterého jsme jednou pozvali do bytu k Jardovi, kde zrovna byly složené bicí a Pavel, který nikdy na nic nehrál, do nich začal bouchat a cinkat, mně se to líbilo, tak jsme ho vzali jako člena kapely. A po jedné takové zkoušce Pavel řekl „Chudák paní Popelková…“ – a bylo to.
Vždycky mi vrtalo hlavou, jak jsou tvoje písničky pro „Popelkovou“ radikálně odlišné od těch, které hraješ sám. To byl nějaký ventil?
Ona v tom roce 1988 byla blbá doba a já si doma drtil pořád takové temné a zapšklé písničky. Na normálně naladěnou kytaru. A pak jsem, myslím, že přes Donovana, zjistil, že se dá kytara taky naladit jinak, do akordu. A že to zní jinak. Tak jsem to zkusil. Ale to ještě nestačilo. Někde v bazaru jsem narazil na heligonku, takovou normální Amati Kraslice, žádnou historickou. A zkoušel jsem na ni hrát. U svého dědy jsem našel prvorepublikovou školu hry na heligonku, kde jsem díky tomu, že jsem od deseti let chodil do lidušky na kytaru, a tudíž znal noty, zjistil, co který čudlík hraje, a začal jsem si na ni vytvářet nějaké svoje „kraviny“. Byl to takový relax hrát něco úplně jiného, takový výsměch té blbé době. Byly to jen takové výkřiky, nikdy jsem to nepovažoval za seriózní písně. Samozřejmě jsme byli taky ovlivněni Plastiky a podobnou hudbou, kde jsme zjistili, že se dá dělat muzika jinak, třeba i trochu disharmonicky. Prostě jsme si blbli. A od té doby to mám vlastně pořád. Vždycky mám takové blbnoucí období, a po něm se zase poslušně vrátím k tomu, že jsem ten seriózní písničkář. Takhle to vnímám třeba i u Neila Younga, který je takový ten lyrický písničkář s kytarou, ale pak najednou potřebuje nějaký ventil, ohulí elektriku a začne to prát do lidí. Má to uvolňovací efekt. Znám to i od sebe. Nahrál jsem spoustu písniček jen s akustickou kytarou, ale od jednoho zdejšího dřevorubce jsem dostal kytarové kombo, tak jsem si na jednu starou gibsonku nainstaloval snímač a občas to pořádně zesílím.
Ano, tak jsem tě zažil na festivalu Podzim života u Slavonic, to bylo hodně youngovské…
No, ale občas s tím mají lidi problém. Nedávno jsem takhle hrál v synagoze v Hořicích, což – uznávám – asi není ideální prostor pro takovýhle kravál, a přišel za mnou nějaký člověk a říkal, že tohle asi nebyl můj úplně nejlepší koncert… No jo, ale když přišel Dylan s elektrikou, taky mu říkali, že je to špatně a takhle se to nemá dělat. Jenže co s tím, když to člověku, který to produkuje, dělá radost?
Zmínil jsi Plastiky. Jaké jsi vlastně měl kontakty s undergroundem? Mně se vždycky zdálo, že stojíš mimo tyhle struktury, ale i mimo ty klasické písničkářské kruhy. Že jsi i v tomhle solitér.
Pamatuju si,
