Víra, Naděje a Masakr: Nick Cave, Seán O’Hagan

„Nakonec jsem se po mnoha letech rozhodl pro chaos v hlavě a pořádek na pracovišti.“

Přiznejme si, že obligátně dryáčnický název nové knihy rockového zpěváka Nicka Cavea může u mnohých fanoušků či čtenářů vyvolat ambivalentní představy či očekávání. Kniha vznikla na základě více než čtyřiceti hodin telefonických rozhovorů, které zpěvák vedl s irským publicistou Seánem O’Haganem během covidového období, přesněji řečeno zhruba mezi létem 2020 a létem 2021. A ano, jak se uvádí na přebalu, skutečně jde o osobitou „meditaci o víře, umění, hudbě, svobodě, smutku a lásce“. Dobrá zpráva je, že pokud vás tahle silná slova neodradí a do knihy se ať už zdráhavě, anebo zvědavě začtete, pravděpodobně jí už jen tak neodložíte. Dost možná ji dokonce zhltnete jako nečekaně inspirovanou sondu do duše umělce, který má dnešnímu světu stále co říci. Bez ohledu na formu, kterou si pro své vyjádření vybere.

Frontmana skupiny The Bad Seeds není čtenářům tohoto časopisu třeba představovat. Své publikum si napůl dekadentní, napůl sladkobolný dědic Elvise, Leonarda Cohena a Johnnyho Cashe australského původu našel v Čechách už dávno. Ostatně mnoho domácích čtenářů či posluchačů spíš zavzpomíná na jeho typicky exaltované koncerty v Lucerně z devadesátek než na kritikou opěvovaná alba z posledních let. Ale ať už je to s naší pozorností k jeho poslední tvorbě jakkoliv, nelze popřít, že si Cave postupem let ve světě alternativního rocku vybudoval a udržel záviděníhodnou pozici miláčka publika i hudebního tisku. Možná i proto někdo trochu nabubřelý název jeho nové knihy přivítá s notnou dávkou skepse, či dokonce podezření. Nejedna pop hvězda už své místo na mediálním výsluní zúročila zbytečnými memoáry, kuchařkou nebo aspoň knihou pro děti… Takže proč by nás bývalý enfant terrible berlínského undergroundu neobšťastnil sbírkou lechtivých vzpomínek přelakovaných hlubokomyslnými úvahami na víru obráceného feťáka?

Možná si proto pojďme nejdříve říci, co tahle kniha není. Určitě to není obvyklá zpověď stárnoucího rockera, samožerbuch nebo hagiografie v režii nekritického a dobře zaplaceného spoluviníka. A až na několik odlehčujících výjimek se kniha programově vyhýbá i v tomto žánru očekávanému souboru „historek z natáčení“. Cave a jeho zpovědník se přesvědčivě vyhnuli i megalomanské grafománii popových hvězd, které se s tloustnoucím pupíkem a řídnoucí hřívou či bankovním kontem neubrání pokušení podělit se s námi o své názory na bezmasou dietu, umělou inteligenci nebo globální oteplování. A přestože kniha za svou existenci určitě vděčí fyzickým i existenciálním dopadům pandemické karantény, je zjevně něčím víc než jen zredigovaným „lockdownovým deníkem“.

„Každý z nás je v ohrožení…“

Co tahle kniha tedy je? Na prvním místě je to určitě nástroj a nepřímo sdílený návod osobní i kolektivní terapie. „Jako by přišel konec světa,“ glosuje Cave ten pandemií inspirovaný masakr v názvu knihy. Trauma covidových let v Caveově případě ale jen prohloubilo dlouholetý proces vyrovnávání se se ztrátou syna Arthura, který v roce 2015 nečekaně zahynul ve svých patnácti letech. Caveovi jde na stránkách knihy zcela otevřeně o pokorné hledání smyslu uprostřed osobní a rodinné tragédie, která nakonec rezonuje s miliony dalších „postižených“ kolem něj a nás.

Toto existenciální hledání ho vede nejen k radikálnímu obnažení jeho vlastních démonů a nejistot, ale i ke kořenům našich vztahů s druhými, k umělecké tvorbě a k náboženství. Právě těmto tématům věnují rozmluvy obou spoluautorů největší prostor. Snad nejúchvatnější na nich je upřímnost a autentičnost sebereflexe, s nimiž se Cave otevírá svému irskému „spoluhráči“. Cítit, jak moc si ho umělec, potvrzující svou letitou nechuť k rozhovorům v médiích, pouští k tělu. A dlouholetý přispěvatel do Observeru a Guardianu mu to spiklenecky oplácí místy dost neúprosnými otázkami pod kůži. Jistě, oba přátelé se spolu potkali dávno před zahájením těchto rozhovorů. Jejich empatie a odvaha jsou přesto nadstandardní a mají hlavní zásluhu na přesvědčivosti celé knihy.

Přestože hudba a umělecká tvorba nejsou jediným námětem těchto dialogických meditací, jistě jsou jejich hlavním východiskem. Hodně místa spoluautoři věnují tvůrčím mukám provázejícím skládání písniček v soukromí domova i dalším fázím tvorby ve studiu. Cave se zde ukazuje jako tvůrce typicky rozpažený mezi racionálním přístupem sebestylizovaného „dělníka umění od píchaček do píchaček“ („Já do inspirace nikdy žádnou velkou důvěru nevkládal.“ – str. 299) a pokorným, sebezpytujícím mystikem, který ví, že umění vzniká jen „v prostoru hluboké touhy“ (str. 44). Vhled do hudební dílny, který nám zde Cave a jeho spoluautor nabízejí svou hloubkou, otevřeností a metodičností nemá v publikacích o populární hudbě mnoho obdoby. (Nevím proč, protože jde zjevně o uměleckou náturu Cavevovi na hony vzdálenou, ale nemohl jsem se při četbě zbavit vzpomínek na neméně objevné úvahy zveřejněné kdysi hudebníkem a producentem Brianem Enem v knize s názvem A Year with Swollen Appendices.)

„Přestal jsem si dělat starosti…“

A jak se z „prostoru hluboké touhy“, tj. od umění dostaneme k náboženství a víře? „Umění má schopnost nás zachránit (…) jako okamžik spásy, protože má potenciál vrátit do života krásu. A to samo o sobě je způsobem, jak něco odčinit, jak se se světem usmířit. Umění má moc vrátit věci do rovnováhy, napravit naše chyby, naše hříchy.“ (str. 265) Témata víry, hříchu a odpuštění jsou v knize všudypřítomná jako biblické obrazy v jeho písních. Cave nepochybuje o tom, že „ze všech věcí na světě nás právě hudba může pozvednout k posvátnu“ (str. 38), ale zároveň skeptiky racionálně ujišťuje, že víra je vlastně „zdravotní bonus“, protože „Proč bych si upíral něco, co mi zjevně prospívá, jen protože to nedává smysl?“ (str. 87). Cavevovy věrné posluchače meditace o hudbě „zaplňující tu díru v nás ve tvaru Boha“ (str. 88) jistě nepřekvapí, přestože si ani při této příležitosti nehraje na žádného svatouška nebo náborčího Svědků Jehovových. Jen realisticky přiznává, že „největším darem pro ateismus, je asi organizované náboženství“ (str. 33).

Abychom byli féroví, musíme zmínit, že kniha nakonec přináší i vítanou dávku životopisných ohlédnutí za umělcovým dětstvím a mládím v Austrálii, jeho vztahem k rodičům, ženám a spoluhráčům i za překonanou drogovou závislostí. Čtenáři Cavevovi asi klidně uvěří jeho překvapivé vysvětlení, že ho nikdy nezajímala psychedelika nebo jiné drogy, pod jejichž vlivem by nedokázal psát písničky. Ale jenom neúnavnému stachanovci alt-rocku projdou bonmoty, jako je tenhle: „Někdo se sjíždí, protože miluje chaos a zmatek – já bral heroin, protože uspokojoval moji potřebu konzervativního a spořádaného života“ (str. 106). Nejen milovníky Cavevovy silně vizuální estetiky nakonec zaujme i jeho přiznání, jak ho v mládí zdrtil osobní neúspěch na výtvarné umělecké škole v Melbourne („Chtěl jsem být malířem“ str. 196) a jak se jedna z největších stálic nezávislého rocku dodnes cítí ve studiu nebo na pódiu málem jako hochštapler…

P.S. Klobouk dolů před nakladatelstvím Argo za to, že se knížka dostala na pulty domácích knihkupectví jen o rok později než anglický originál, a to ve skvělém, tj. čtivém i přesném překladu Boba Hýska!

DJ Mobley

PPU – Egon Bondy Tour 2024

Letí to, letí, a byť se tomu možná nechce věřit, od natočení debutového alba Plastiků Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned uběhlo již padesát let. O albu samotném píšeme jinde, poctu mu však na celkem šestnácti koncertech vzdává PPU Egon Bondy Tour 2024. Jen k názvu tohoto maratonu – vzhledem k rozštěpení původní kapely a tomu, jak píše pořádající Guerilla Records, že „název The Plastic People Of The Universe je zaregistrován ochrannou známkou a nebyla vůle ho pro jarní turné propůjčit, byť s odlišnou datací 2024, respektovali jsme to a vypomohli si zkratkou, se kterou se Plastici – samozřejmě že marně – pokusili odehrát pár veřejných koncertů v roce 1987“.

Na turné, které začalo 4. dubna v pražské Akropoli (již předtím ale hráli PPU pro pozvané přátele 25. března v Kaštanu) a skončí 29. června na hradě Houska, vždy vedle hlavní hvězdy vystoupí různé předkapely, podle dané lokality, všechny ale vydávají u Guerilly. A soudě podle zatím vyprodaných sálů je již teď jasné, že o koncerty bude velký zájem a také že ohlasy jsou více než dobré. Prostě Mejla by měl jistě radost, nemluvě o Bondym, byť ne všechny odehrané skladby skrývají jeho verše.

Pochvalu si Guerilla zaslouží jak za turné samotné, tak za skvělý dramaturgický nápad, kdy PPU tvoří ne nějací najatí hráči, kteří by doplnili chybějící původní muzikanty, ale výhradně ti, kteří se podíleli na nahrávání některého z předlistopadových alb. Jednak je tím legitimizován průřez hudební historií kapely, zároveň lze turné vnímat i jako svébytnou poctu celé jedné kapitole undergroundu, ale i jednotlivým osobnostem, které se kdy na činnosti Plastiků podílely.

A než si přiblížíme pražský výkop, úvodem možná trochu statistiky – takže z pěti muzikantů se pouze hráč na klávesy (a dříve i kytaru) Josef Janíček podílel na nahrávání všech předlistopadových alb Plastiků, tedy od roku 1974. Bubeník Jan Brabec hrál na albech Pašijové hry velikonoční (1978, uváděny jsou roky nahrávání), Jak bude po smrti (1979), Co znamená vésti koně (1981), Hovězí porážka (1983) a Půlnoční myš (1985). Basista Ivan Bierhanzl hrál sice pouze na Pašijových hrách velikonočních, ale podílel se na nahrávání téměř všech alb coby zvukový technik. Trombonista Vladimír Dědek hrál na albu Půlnoční myš a „havlovském“ albu Pokoušení a violoncellista Tomáš Schilla nahrával party na Pokoušení (1986).

Stejně tak zajímavý je výběr skladeb – z celkových sedmnácti jich logicky nejvíce, šest, pochází z jubilejního alba Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned (1974), konkrétně Podivuhodný mandarin, Okolo okna, Spofa blues, Nikdo, Toxika a Magické noci. Čtyři (Nenávist vola k řeznickýmu psu, Petřín, Šel pro krev a Kanárek) jsou z Hovězí porážky a po dvou (Rozvaha neuškodí ani kuřeti a Samson) z alb Co znamená vésti koně, eventuálně Půlnoční myš (Mladý holky a Ruka / Co zde sním a co zde vypiju). Jedna skladba, Hudebníci z konzervy, je vzpomínkou na Pavla Zajíčka a na staré DG 307 a písně Jaro léto podzim zima a Prší, prší na žádném z regulérních alb nebyly, první je na však na nahrávce pořízené 7. října 1973 v Klukovicích, druhá pak byla nahrána 1. září 1974 v Postupicích na Prvním festivalu druhé kultury. Takže potud statistika, nyní se můžeme podívat na koncert samotný.

Jak bylo naznačeno, obsazení PPU bylo omezené, bylo tedy třeba tomu jednotlivé skladby přizpůsobit, přearanžovat – což není ke škodě, naopak, jak každý ví, právě při adaptování se prokážou kvality originálu, buďto se ještě více vyloupnou, anebo jsou zcela potlačeny. A tušíte správně, došlo na první možnost.

Takže po úvodním ajznboňáckém úvodu zazněla klasika Hudebníci z konzervy (DG 307), zpívaná a capella, jež krásně navodila atmosféru, protože následující Podivuhodný mandarin byl již naplno, přičemž hutný motiv basy (všimli jste si, jak skvělé basové linky si uměl Mejla psát?!?) zdvojovaly Janíčkovy klávesy, které nezřídka suplovaly saxofon Vráti Brabence. Ve skladbě Šel pro krev s Wernischovým textem nosný motiv basy doplňovali Dědek se Schillou, a Janíčkovo sólo dostalo oproti původní verzi více prostoru. A třeba se Samsonem, kompozicí ne zrovna snadnou, si hoši poradili skvěle, stejně jako třeba v Bondyho rozjuchané halekačce Mladý holky, kde Dědkův trombon hraje místo basklarinetu (Václav Stádník) a klarinetu Petra Placáka, hodně vyplňuje též Janíček s klávesami, houslového sóla se ujal Tomáš Schilla i s kvákadlem.

Bondyovská Toxika začala místo ostrých houslí lehčím free úvodem, pak ovšem Brabec odklepl paličkami a Janíček rozjel motiv kláves, pak se přidal Schilla s violoncellem místo Kabešových houslí, které supluje i Dědkův trombon, který i občas pěkně houkl, zpíval Honza Brabec. A tak podobně to šlo celý večer, přičemž vyprodaná Akropole vítala každý kousek nadšeným jásotem. Ostatně, soudě podle reakcí z dalších, zatím proběhnuvších koncertů, tedy v Brně a Olomouci, podobný úspěch měli PPU i tam, a dlužno dodat, že si to očividně užívali i muzikanti. Lze se tedy jen těšit na živé album, které by se mělo točit 26. dubna v Plzni. Snad jen, že přesně takhle by měla vypadat připomenutí dávných alb – s nadhledem, ano, i pietně, ne však ochranářsky, protože to bychom si přeci mohli pustit originál a nostalgicky vzpomínat…

Josef Rauvolf

Dave Matthews Band

DAVE MATTHEWS BAND

Praha, O2 Universum, 16. 4. 2024

Koncerty Dave Matthews Bandu dokážou posluchače doslova vcucnout do děje. Kvůli euforizující energii vám připadá více než dvouapůlhodinové vystoupení jako mžik. Navíc si díky Matthewsově a spol. schopnosti navázat s diváky kontakt připadáte i ve velkém sále jako v nějakém klubíku. Vůbec se nedivím skalním fanouškům, kteří „jedou“ s kapelou třeba na celé turné. Nejde jen o fakt, že každý koncert je kvůli neustálému prostřídávání a přeskládávání několikasetpísňového aktivního repertoáru a improvizovaným plochám jiný. Ona je ta atmosféra svým způsobem „návyková“.

Také v Praze došlo na několik „tour debutů“, tedy písní, které dosud na probíhající koncertní šňůře nezazněly. (Ne, že bych celou statistiku odehraných kusů dokázal sám vyhodnotit, ale fanoušci se právě tímhle baví a jednotlivé setlisty publikují a srovnávají na webu.) Hned úvodní píseň Pig patřila nejen k letošním tour debutům, ale vůbec ke skladbám slýchaným naživo jen zřídka. Celá kapela se ale dle očekávání dostala do obrátek už při prvních notách a Matthews nešetřil emocemi: „Chamtivé prasátko, přestaň jenom koukat, jak ti svět uniká / to je teď tvůj problém / všechno to bude mrtvé a pryč za pár krátkých let,“ vyzýval k prožívání života naplno a tady a teď, což je vlastně výborné téma pro zahájení show. Přes ono zdánlivě už na začátku maximální nasazení ovšem DMB dokázal koncert stále gradovat.

Pověst brilantního jam bandu, hýřícího improvizačními nápady, potvrdil DMB třetí skladbou The Dreaming Tree. Už ve studiové verzi končí tahle píseň sólem na whistle. Naživo Jeff Coffin improvizovanou pasáž patřičně natáhl, vystavěl do závratných konstrukcí. A pak ještě předal sólo trumpetistovi Rashawnovi Rossovi, který se rád nechal vyhecovat. V průběhu večera pochopitelně dostali sólový prostor všichni. Došlo na úžasné hammondkové sólo Buddyho Stronga, na několik strhujících „kytarových vyšťavení“ Tima Reynoldse, funkové baskytarové třeštění Stefana Lessarda. Na krátkou a údernou, ostatními ve „staccatových“ rolích podporovanou, a tudíž vůbec ne pro „nebubeníky“ nudnou bubenickou exhibici Cartera Beauforda v So Much To Say. To vše různě promícháváno, přehazováno, doplňováno a odpovídáno „všemi na vše“. Jamy měly ovšem společné to, že byly přiměřené. Nikdy nebyly dlouhé nebo samoúčelné tak, aby začaly nudit. Zevšednět nemůže ani neskutečná práce s dynamikou. A Matthewsovy pěvecké kejkle při plynulých, i v náročných intervalech naprosto přesných přeskocích mezi hlubokými hlasovými polohami a falzetem, jemnými pasážemi a vypjatým, bolestným rykem. Tuhle „gymnastiku“ totiž písničkář neprovádí jako nějakou exhibici (i když by mohl), ale jen a jen kvůli písni, kvůli podtržení textu a hudby.

K některým skladbám měla kapela připravené vizuály. I když snad ke zpestření ani nebyly potřeba. Po Matthewsově hlášce před písní Walk Around The Moon, že od minule měl (kvůli lockdownu) víc času experimentovat s houbičkami, působily snivé záběry lesních scenérií a pestrobarevných, fantaskních mykologických objektů hodně psychedelicky. Nejsilněji ale filmové dotáčky vyzněly ve Funny The Way It Is, s textem stavějícím do protikladu různé nespravedlivé reálie světa. Přesně podle veršů „budova se hroutí po výbuchu bomby / je slyšet smích, děti si hrají na válku“ či „při posledním výdechu vojáka se jinde rodí jeho dítě“ se tu střídaly záběry válečné s těmi na smějící se a blbnoucí děcka. Nejvíc ale mrazilo v zádech během do závratě vyšponované kompozice Madman’s Eyes s „orientální“ melodikou. Když ztichlá, přemýšlivá balada Typical Situation vygradovala dalším dechberoucím jamem. Nebo při náporovce What You Are, která končila hlavní blok koncertu.

Na první přídavek přišel Dave Matthews osamocený, zašpásoval cosi o komunismu a Peteovi Seegerovi (ve smyslu „ňáký dobrý ideály, ale blbej výsledek, co?“) a stylově promluvu doložil opileckou, původně skotskou lidovku Rye Whiskey (píseň upravil a proslavil meziválečný countryový bard Tex Ritter, ale hráli ji i Woody Guthrie a další hybatelé folkového revivalu). Zbytek přídavkového bloku Granny a Shake Me Like A Monkey opět nadoraz dotáhla celá kapela, a vůbec se nedivím těm, co nemají dost, a klidně by si koncert DMB zítra zopakovali.

U většinového „domácího“ publika se jam bandy jako DMB netěší velké známosti, plnou halu měli na svědomí z určité části „hosté“. Zdaleka už to ale nebylo jako na vystoupení např. Phish koncem devadesátých let ve „velké“ Lucerně, kdy v publiku výrazně převládali „pražští Američané“. Těch jazyků už znělo v jevišti vícero a čeština nebyla v menšině. Další příjemná věc, onen zážitek sounáležité kosmopolitnosti. Takový malinký odraz, že naštěstí žijeme v té otevřené části světa.

Tomáš S. Polívka

Danilo Pérez, John Patitucci, Adam Cruz

„Když máte blbej den, tak si pískejte, to vám zlepší náladu,“ pronesl Danilo Pérez, a první motiv zahájilo hvězdné trio hvízdáním. Blbým dnem mohl mít pianista na mysli organizační problémy způsobené zpožděním letadla, a následně skluzu všeho dalšího včetně zvukové zkoušky. Pánové ovšem prokázali naprostou profesionalitu, koncert zahájili přesně na čas a náladu si zlepšili od samého začátku. Pohotově vygenerovanou hráčskou euforii také hned přenesli na publikum. Ale i když je škoda kazit historku, přiznejme, že stejnou hláškou, hvízdaným úvodem a skladbou Whistle To Adversity (Pískáním proti nepřízni) zahajovali i předchozí koncerty turné.

Ačkoliv Pérez, Patitucci a Cruz hrají v obsazení tradičního jazzového klavírního tria, jde o sestavu s hodně rozšířenými zvukovými možnostmi. Pérez sice dával přednost akustickému klavíru, ale po ruce měl i syntezátor, na kterém lovil zvuk moogu či elektrického piana. S chutí hrál každou rukou na jiný nástroj a pořádal výlety do fusion. Stejně jako Patitucci, který už pro druhou kompozici Rediscovering The Pacific Ocean vyměnil kontrabas za šestistrunnou baskytaru prohnanou sérií efektových „krabiček“. Famózně vygradovanou závěrečnou skladbu hlavního bloku koncertu Point Of No Return odpíchl Pérez dokonce smyčkou zachycenou v sekvenceru syntezátoru, což s podporou dýchajících a pulzujících Cruzových bicích vyhecovalo podstatnou část plného sálu k pohupování na židlích a podupávání, jen jen vyskočit. „Jestli chcete tancovat, tak můžete,“ ocenil atmosféru se smíchem Pérez a ukazoval spoluhráčům na obzvláště pohybově nadanou dámu v publiku.

Trio nehrálo zdaleka jen podle mustru rutinérů ve stylu téma – impro – téma – šlus. Sázelo spíše na košaté, prokomponované kusy o několika větách. Jedním z vrcholů koncertu byla skladba Beloved, věnovaná americké spisovatelce Toni Morrion. Začínala a končila velebnou melodií zahranou Patituccim arco. A mezitím se dělo něco jako malá symfonie, se střídáním dramatických pasáží a klavírních meditací. V podobě skladby Wayne, dedikace zkomponované Patituccim, nechybělo ani okénko věnované „našemu mentorovi a géniovi Waynemu Shoterovi“, v jehož kvartetu Pérez a Patitucci sloužili věrně dvě dekády. Odtud možná i záliba v promyšlených klasicizujících skladbách, byť si sofistikovanost a náročnost formy nijak nepřekážela s latinskoamerickým temperamentem hudby. Což vlastně bylo na vystoupení nejlepší: Kombinace svrchovaně kvalitní, posluchačsky vlastně nelehké hudby, s tak radostnou a živelnou interpretací, jaká dokáže diváky „odvázat“.

Opakované ovace ve stoje přiměly trio i k neplánovaným přídavkům. Pérez si dokonce dal „bubenický souboj“ (na syntezátoru si nastavil samply perkusí) s Cruzem a publikum rozezpíval. „Výborné publikum, zítra hrajeme v Lisabonu, nechcete jet s náma?“ lichotil Pérez. No, jde o dost vousatý bonmot, už jsem ho párkrát slyšel od různých muzikantů. Jenže rozjařenému pianistovi se dal věřit.

Beata Hlavenková, Kristina Barta, SOČR

Koncertní řada Nové horizonty, spojující SOČR s autory a interprety z „neklasické“, především cca jazzové oblasti, je už zavedená. Tudíž díky předchozím projektům (např. s Tomášem Sýkorou, zároveň kurátorem Nových horizontů, Štěpánkou Balcarovou, Martinem Brunnerem, Tomášem Liškou atd.) tolik nepřekvapuje, že „to funguje“. Jakkoliv je spojení např. jazzové kapely s úplně jinak rytmicky, aranžérsky atd. uvažujícím klasickým ansámblem záludné a náročné. Ona zavedenost ovšem neznamená, že by pokračování nebyla záslužná a zdravě umělecky riskantní. Milé je už to, že se Beatě Hlavenkové mohl splnit sen, cituji, „zahrát si svoje písně s orchestrem“. A důležité to, že „symfonické“ pojetí Beatiných písní dopadlo výtečně a nadchlo vyprodaný sál DOX+ až k ovacím vestoje. A Kristině Barta dokonce umožnilo vytvořit zcela novou, rozsáhlou crossoverovou kompozici.

DOBRÝ DEN, NOCI

Beata Hlavenková si vybrala jako volnou koncepci svojí půle večera zhudebněnou poezii a program nazvala Dobrý den, noci. To podle básně Emily Dickinson, kterou uchopila na albu Žijutě (2021). A když po druhé písni Radost (napsané na báseň Bohuslava Reynka) bylo z publika nápadně cítit, že si chce zaplácat rukama, Beata okamžitě vtipně zareagovala „tady si klidně můžete zatleskat, mně to pomáhá“. A vysvětlila, že „tohle není tak úplně suita“. Jinými slovy, šlo o pásmo samostatných kratších kusů s orchestrálním aranžmá, což se ukázalo jako dobrá volba.

Skladby ovšem vyzněly úplně jinak, než jak je Hlavenková hraje s Kapelou Snů, nejen díky orchestru. Z jejích pravidelných spoluhráčů tentokrát vystoupil pouze Oskar Török (skvěle provázal sólovou trubkou například písně Od úsvitu do soumraku a Radost). Obvyklé obsazení skupiny zmizelo, chyběl i syntezátor. Aranžmá stála „jen“ na zpívající autorce s klavírem, akustických nástrojích, orchestru. Vzniklo tak skutečné pásmo symfonických písní, nikoliv obvyklejší „art pop s přidanou orchestrální koloraturou“. A znělo to nádherně.

Plná, barevná aranžmá pro symfonické těleso napsal Matěj Kroupa a výtečně SOČR využil. Zároveň se mu podařilo skladby nepřesytit, vše působilo mimořádně citlivě a vkusně. Samotný Kroupa se pak postaral o několik sólových partů violy a… pily. Když poprvé došlo před písní Husa v mlze k „uvedení pily“ představou, jak musel hudebník nakupovat v nějakém obchodu pro kutily, pochopitelně to diváky pobavilo. Samotná hra na pilu prostě působí úsměvně. Jenže on tajemný, lehce „strašidelný“ zvuk smyčcem hrané pily do skladeb skvěle zapadl. Vlastně do jisté míry suploval Beatinu zálibu v elektronickém sound designu, jenom jaksi „přírodně“. S trochou nadsázky, takový akustický theremin. Navíc Kroupa (ne)tlačil na pilu se stejným citem pro míru a účelnost, s jakým aranžoval pro symfonické těleso.

Zpívat s orchestrem za zády je výzva a koncert opět potvrdil pěvecké kvality Beaty Hlavenkové. Zpívala naprosto přesvědčivě, včetně rozsahově náročných koloratur v písni Žena. Jedna z nejzajímavějších kompozic večera byla ovšem shodou okolností instrumentální. Pour David S. věnovala Hlavenková kultovnímu anglickému hudebníkovi Davidovi Sylvianovi, „se kterým jsem tak trochu v kontaktu a patří k lidem, kteří mě přesvědčovali, ať zpívám“. Autorka a aranžér si tu vynalézavě pohráli s tzv. disonancí (tedy ono záleží spíš na uších, co je dnes považováno za disonantní, že), netradičními technikami hry (v bicí sekci orchestru třeba smyčcem na gong), šerosvitnými zvukovými odstíny.

Přestože Beata nebrala celý program jako suitu, ale pásmo skladeb, samozřejmě šlo o promyšlenou dramaturgii. S písní Prameny jako s přirozeným, hymnickým, povznášejícím finále. Opět tu exceloval i Oskar Török, tentokrát jako vokalista.

K sympaticky civilnímu vyznění celého vystoupení ale přispěla ještě jedna zásadní věc nehudebního charakteru. Beatin smysl pro humor. Šotek se v tištěném programu koncertu postaral o jistou chybku v letopočtu narození skladatelky: „Na to, že jsem se narodila v předminulém století, vypadám dost dobře.“

IMPROVIZACE PODLE SV. JANA

Pianistka Kristina Barta si pro čtyřicetiminutovou skladbu Women bring new lives into this world pro jazzové kvinteto a orchestr vybrala emočně i fyzicky silnou inspiraci. „Osobní zážitek z příchodu nového života“ neboli porod. „Ne, zhudebnit tento zážitek mě nenapadlo při porodu, ale až týden po něm. A když přišla nabídka podílet se na řadě Nové horizonty, donutilo mě to skladbu dopsat a zaranžovat,“ vysvětlila autorka. Jako motto použila úryvek z Janova evangelia „Žena, když rodí, má zármutek, protože přišla její hodina; ale když porodí dítě, nevzpomíná již na soužení pro radost, že se na svět narodil člověk.“

Když věci neznalý muž-Marťan použije větu „to byl tedy porod“, má na mysli něco velmi těžce vznikajícího, bolestivého, krvavého. Hudba taková nebyla. Ač obsahovala dramatické pasáže a několik zvratů nálad a temp, plynula hladce. Kompozici vystavěla Barta na střídání pasáží pro jazzové combo, s velkým podílem improvizovaných sól a „vypsané“ orchestrace. Při obojím pak skvěle pracovala s dynamikou soundu. V momentech, kdy hráli všichni hudebníci společně, docházelo k určitému napětí mezi rytmickým myšlením „jazzové sekce“ a tím „klasickým“. Což vůbec nebylo nezajímavé, natož špatné. Naopak, dodávalo to celku na sdělnosti a udržovalo pozornost.

Úvodní gradaci nesl typicky vzletně rozvíjeným kytarovým sólem David Dorůžka. O příjemné překvapení se pak postaral v programu neuvedený, na webu neohlášený slovinský, i v Americe etablovaný, a hlavně nápaditě improvizující saxofonista Jure Pukl. Byť se asi jeho přítomnost dala čekat, s Kristinou spolupracuje v poslední době pravidelně. S Dorůžkou si Pukl intuitivně přehazoval sóla, jako kdyby spolu hráli běžně. Došlo i na v logice celku dobře načasované sólové vstupy kontrabasisty Petera Kormana a bubeníka Marka Urbánka. Samotná Kristina Barta hrála velmi emotivně, což se týkalo jak rozjímavých (hezký sólový motiv po prvním stoptimu) i dramatických pasáží.

Ve druhé části kompozice ještě oživila zvuk a přidala další emoce zpěvačka Petra Brabencová. Nejdříve scatem, často zrytmizovaným s riffy smyčců, později koloraturami. Třeba hezkou vypsanou melodií v odpovědích s flétnou. Končilo se opět velebně, kontrastem jazzového kvinteta v „euforickém“ rytmu a pomalých orchestrálních „vln“. Netřeba polopaticky vypisovat, co zde chtěla autorka vyjádřit. Radost zněla v hudbě málem hmatatelně.

SOČR už je vlastně v „synkopických záležitostech“ ostřílený. A na hladkém propojení dvou světů měl samozřejmě zásluhu francouzský dirigent Bastien Stil. Známý nejen provedeními klasických kusů napříč Evropou či přesahy k muzikálům a scénické hudbě, ale i spoluprací s Waynem Shorterem, Avishaiem Cohenem, Lizz Wright a také Jazem Colemanem (projekt Led Zeppelin Symphonic) či kapelou Magma. Věru slušný nadžánrový rozhled. Koncert Stila evidentně bavil, zdálo se, že si užívá i sóla jazzmenů v momentech, kdy nedirigoval. K nezaplacení byl také nepředstíraně udivený výraz, když si v přestávce prohlížel odloženou Kroupovu pilu. I když už ji musel znát z generálních zkoušek.

V průběhu večera byl ohlášen i další plánovaný termín řady Nové horizonty. Koncert SOČRu s Ondřejem Pivcem, Kennedy Administration a Concept Art Orchestra v nastudování Štěpánky Balcarové 25. října 2024. Symfonické bigbandové funky a R&B? To vypadá také dost zajímavě.

Tomáš S. Polívka

Babel Music XP: Marseille, 28.─30. 3. 2024

Přístav Marseille po staletí propojuje Evropu se severní Afrikou. Babylonské prolínání kultur napříč Středozemním mořem se otisklo i do názvu festivalu Babel Music XP, který probíhá v areálu bývalých marseillských doků. Ten se zařadil k nejsledovanějším jarním akcím, umělce si sem chodí vybírat i programoví ředitelé našich festivalů včetně pražského Respectu. Podobně jako v předešlých ročnících byl program oslavou hudební rozmanitosti, s akcentem na francouzské regionální styly.

Sbor Belugueta je součástí trendu nové oksitánské polyfonie, který před dvaceti lety nastartovala marseillská skupina Lo Cor de la Plana. Skladby Beluguety kombinují zpěvné melodie a tiché minimalistické ornamenty se smrští pětihlasého sboru. V detailu ale působí jako hlavolamy s fascinující logikou: uvnitř jednotlivých bloků se jako v kouzelné baňce skrývají drobnější struktury, každá s vlastní stavbou či hudebním příběhem. Sestavu tvoří tři zpěvačky a dva zpěváci, jeden z nich z francouzského Baskicka. Jeho otec, Beñat Achiari, před třiceti lety propojil baskickou tradici s avantgardou. Syn Julen na tento odkaz navazuje, ale úplně jinak, s maximálně expresivním projevem přesahujícím veškeré rutiny. Vedle Beluguety jsme ho v Marseilli slyšeli i jako vedoucího skupiny Haratago, což znamená Dále, a je tedy výzvou k překročení hranic známého světa. Sestavu tvoří klarinet, basová viola da gamba, niněra, perkuse, a především Achiariho hlas, překypující nejen syrovou energií, ale též závratnými piruetami, které znalcům súfijské hudby připomenou Nusrata Fateha Aliho Khana z Pákistánu či Alima Qasimova z Ázerbajdžánu. „Ano,“ vysvětluje Achiari, „já sice vycházím z horských zpěvů rodného kraje, ale s kapelou z nich vytváříme súfijskou hudbu, která je napojena na přírodu.“

Francouzská muzikantka Éléonore Fourniau hraje též na již zmíněnou niněru, tedy houslím příbuzný nástroj ze středověku, který má místo smyčce bubínek poháněný klikou. Uvedla jej ovšem do zcela nového kontextu, během studií si zamilovala hudbu Kurdů z území Turecka a vystudovala konzervatoř v Istanbulu. Vystoupila s triem, v němž hrál i Efrén Lopez, všemi respektovaný multiinstrumentalista z Katalánska. Spolupráce obou umělců má logiku, Lopéz je specialista na modální hudbu, která se ve středověku hrála v Evropě a dnes žije ve formě maqamů a rag ve východních zemích. I když Éléonore Fourniau si renomé teprve získává, zajímavě vyvažuje spektrum kurdských či tureckých kapel s opačnou trajektorií, tedy pohybujících se z východu na západ.

Do zcela jiného světa posluchače zavedl Naghash Ensemble z Arménie. Jeho název i repertoár inspiroval Mkrtich Naghash, arménský básník a kněz, který žil 150 let před Shakespearem. Kuriozní je, že vedoucím sestavy je John Hodian, Armén narozený ve Spojených státech. Čím ho Naghashova poezie inspirovala? „Poezie se tehdy recitovala před publikem, nebyla to psaná forma jako teď. Aby dobře zněla, musela mít rytmus. Byla napsaná tak, aby se dala dobře zpívat. Zhudebňovat takové texty, to je pro skladatele cesta rájem, kde za vás autor odvedl polovinu práce. Z mé hudby určitě slyšíte arménské vlivy, ale také je v nich řada skrytých inspirací, středověká polyfonie, americký minimalismus. Mezi jeho průkopníky jsem v New Yorku vyrůstal.“

Sestavu tvoří klavír, loutna oud, arménské flétna duduk, a především tři ženské hlasy. Zatímco instrumentální sekce zněla jako uměřená západní moderna, bylo to právě vedení ženských hlasů, které hudbě dodalo silnou identitu, až člověku v paměti vyskákaly vzpomínky na avantgardní rock 70. let a francouzskou skupinu Magma. Podobnost nepřímá, ale v konceptu. „Ano, nejste sám, kdo to tak slyší,“ ujistil mě John Hodian po koncertě.

Hodian se narodil v New Yorku jako potomek přeživších obětí arménské genocidy a stejný původ měl i další z účinkujících festivalu. Bubeník Pascal Semerdjian je z Libanonu, kde se jeho prababička ocitla v době arménské genocidy jako válečný sirotek. V Marseilli Semerdjian vystoupil s libanonskou skupinou Sanam. Ta patřila k největším překvapením festivalu, nejen díky uhrančivé, a přitom zcela přirozené a nic nepředstírající zpěvačce Sandy Chamoun. Navzdory rockové instrumentaci, obohacené jen o syrský bouzouq, skupina hraje mimo všechna vyšlapaná klišé, takže termíny jako postpunk či post rock tu moc nedávají smysl. Popsat jinými slovy, proč to bylo tak dobré, je oříšek. Hudba vás natolik pohltí emotivně i energií, že zkrátka nemůžete vyskočit z kůže posluchače a začít analyzovat. Leccos napovídá vznik skupiny. „Před třemi lety jsme měli na festivalu v Bejrůtu workshop s Hansem Joachimem Irmlerem, z té slavné krautrockové skupiny Faust,“ říká Sandy. Takže on vás naučil pracovat s elektronikou? „Nevedl nás k ničemu konkrétnímu. Jen jak uniknout rutinám, méně kalkulovat a řídit se intuicí.“ Hudba Sanam naznačuje, že Libanon se stává hudební velmocí, kterou západ teprve objevuje. „Potřebujeme se probourat ven z bubliny, která nás izoluje od ostatního světa, chceme změnu,“ vysvětluje Sandy Chamoun. „Žene nás hlad po kultuře, navíc jsme prošli tolika krizemi a válkami, že toho máme hodně světu co sdělit.“

Festival nabídl tucty dalších zážitků: Alostmen, afro-garážovou veselici s DIY kytarami z plechovek z Ghany, řeckou zpěvačku Dafné Kritharas s přesahy do sefardských písní, projekt Poil Ueda spojující epický japonský zpěv s hard core avantgardou, tuniskou muzikantku Azu Tiwaline, přenášející pouštní rytmy do elektronických smyček s přispěním íránského perkusisty Cinna Peyghamy, libanonské duo Rust, které žije mimochodem v Praze, i Zar Electrik s marseillsko-maghrebskou party music spojující elektrickou koru s nástroji marockých Gnawů.

Nejhlouběji se do paměti vryl koncert bretaňských dudáků, nikoli ovšem s tradičním repertoárem, ale s kombinací velkých skotských dud a bretaňských bombardů, ve vizionářském aranžmá skladeb newyorského minimalisty Phila Glasse. Ne, nejde o žánrový kotrmelec. Na programu byly skladby z roku 1969, které Glass napsal po cestě po severní Africe a Indii, kdy byl hutnými barvami lokálních nástrojů okouzlen, a ztvárnění bretaňského dudáckého maestra Erwana Keravece je vrací do světa, který Glasse inspiroval. Dudy navíc kvůli měchům poskytují „rovný“ tón bez potřeby se nadechnout, což je ideální stavební materiál k minimalistickým repetitivním strukturám.

Výsledek byl úchvatný i scénickým provedením: dudáci hráli z not, rozestavěni do sekcí, někdy mezi diváky, jindy zčásti na pódiu. Šokem byl konec, ve fortissimu všichni skončili naráz, jako když utne. Mimochodem, Erwan Keravec s tímto projektem vystoupí v Praze uprostřed června na festivalu Respect.

Mejdan s Darla Records: 30 let nenápadné podpory nejen indie rockového světa

Americké vydavatelství Darla Records je opakem ctižádostivých nezávislých žraloků, jakými jsou Domino Recordings nebo XL Records. Darla od začátku trpělivě podporuje spíše submisivnější spolky, nejen rockového spektra, ale i elektronické nebo ambientní projekty. K tomu je distribuční sítí pro stovky malých vydavatelství z celého světa. Očekávejme tichý večírek mimo vír velkoměsta s vlídnou, vnímavou rodinnou atmosférou.

Za vlivným vydavatelstvím a distribuční firmou stojí životní partneři James Agren a Chandra Tobey, kteří se seznámili v roce 1982 v San Francisku nejprve jako fanoušci v lokálním obchodu s deskami, aby posléze na sebe narazili i jako redaktoři místní univerzitní rozhlasové stanice KUSF. Cesta k založení vydavatelství nebyla jednoduchá. James si vyzkoušel hned několik obchodních pozic, než převážila láska k hudbě, které se oba ve svém volném čase věnovali. Hned od začátku, to znamená od roku 1994, byla Darla nejen vydavatelstvím, ale i zásilkovým obchodem a velkoobchodní distribucí specializující se na nezávislou scénu. V jednom z prvních rozhovorů pro list Metropolitan dvojice přiznala, že první roky fungování vydavatelství, do kterého společníci vložili 2 000 Euro, nebyly zas tak obtížné. Pomohla mnohaletá rozhlasová praxe. Díky ní měla dvojice podrobně zmapované hudební nezávislé podhoubí, takže první vlastní nosiče byly věnovány tehdejším indie rockovým nadějím západního pobřeží Spojených států. Především první díl kompilace Little Darla Has A Treat For You se stal manifestem scény, kvůli němu se začalo více mluvit i o Darla Records. Není divu, že kompilační série se rozrostla na třicet pokračování.

Vedle indie rocku label začal kvůli spolupráci s podobně smýšlejícími labely jako Cher Doll Records v Seattlu, Fuzzy Box Records v New Jersey nebo Cardinal Records v Tokiu vydávat nové popové objevy. Zásadnějším krokem vydavatelství bylo zaměření labelu ambientním směrem, a to kvůli vzniku sublabelu Bliss Out. Své desky, které často brousily i do vod shoegaze nebo jemné taneční elektroniky, zde vydali například Windy & Carl, Amp, Piano Magic nebo Aarktica. Největším komerčním úspěchem Darla Records bylo ale objevení indie rockerů My Morning Jacket, přičemž jejich druhé album At Dawn z roku 2001 považuje osobně James Agren za jednu z nejoblíbenějších desek historie vydavatelství.

Dalším významným milníkem, o dekádu později, bylo spojení Darla s dvojicí výrazných ambientních osobností – pianistou Haroldem Buddem a bývalým kytaristou Cocteau Twins, Robinem Guthrie. Darla mezi roky 2007 a 2015 vydala řadu sólových nahrávek obou autorů, ale i několik podařených kolaborací. I když pro majitele Darla Records byla srdcovým formátem vinylová deska, přesto už v roce 1996 obchod rozjel plný provoz i v internetovém prostředí. Nejprve jako distribuční síť, v roce 2009 začalo vydavatelství prodávat na svých stránkách hudbu i v digitální podobě. Není divu, že pro své unikátní zacílení a moderní přístup byl label v první dekádě 21. století zvolen řadou magazínů a portálů vydavatelstvím roku. Přesto i dnes Darla Records považuje, i kvůli své distribuční divizi, fyzické nosiče (především vinyly a CDčka) za základ své činnosti.

foto Marcel Skýba

Popdivnisti: Leeb0rn

Olomouckou shoegazovou kapelu Leeb0rn založili koncem roku 2017 Dominika (bicí, zpěv) a Jan (basa, kytara, zpěv) Srostlíkovi spolu s basákem Lukášem Bartulcem. O dva roky později vydali na kazetě debutové EP The Pulley System. S Lukášem nahráli ještě EP Reach One’s Destination (2021), pak se složení kapely změnilo. Novým basákem se stal Martin Navrátil a dále přibyla zpívající houslistka Klára Švachová. Noví členové ovšem vydrželi v kapele sotva rok. Kapela se proměnila v duo a začala pracovat na nahrávání prvního alba, které vyšlo letos v únoru. Album dostalo název Hauau. Jeho zvuk je oproti předchozím nahrávkám kapely méně rockový, jemnější, a přesto bohatší. Koncertní sestavu nedávno doplnil klávesista, kytarista a zpěvák Denis Bujko.

Album jste nahrávali ve dvou a měli jste volnější ruce, než když jste byli čtyři. Dá se tedy říct, že vás nyní hudba a texty víc vystihují?

DS: Předchozí členové byli skvělí lidé, ale byli méně ambiciózní a brzdili nás. Teď mám radost ze zpětné vazby po koncertech od fanoušků, kdy nás přirovnávají ke kapelám, které mám ráda. Hrát hudbu podobnou té, kterou poslouchám, byl vždycky můj sen.

O navýšení počtu členů kapely tedy neuvažujete?

DS: Zatím není potřeba. Už teď máme připravených hrozně moc věcí a kdybychom přibrali člena, bylo by toho pravděpodobně ještě víc. Víc členů znamená víc problémů, méně termínů, kdy se člověk potká na zkoušce, takže hraní v triu je super.

Jak moc velkou změnu znamenal příchod Denise?

DB: Na koncertech zpívám jeden vlastní song a přidali jsme některé mé nápady. Například v Bond a Never Roam Alone jsem autorem synťákových partů. Jsem prostě dalším člověkem, který může pomoct, když řešíme zvuk nebo vizuální stránku.

Co znamená slovo Hauau?

Jaroslav Rudiš a Kafka Band

Jako germanista se nemohl jeden z nejčtenějších českých spisovatelů současnosti Franzi Kafkovi vyhnout. Tohle propojení jaksi oficializoval před deseti lety, když se stal společně s Jaromírem 99 frontmanem skupiny Kafka Band, která formou ucelených koncertních programů a studiových alb zpracovala všechny tři Kafkovy romány, tedy Zámek, Ameriku a Proces. Je jasné, že rozhovor s Jaroslavem Rudišem nemohl v monotematickém kafkovském čísle UNI chybět. Jeho čtenáře asi příliš nepřekvapí, že na otázky odpovídal písemnou formou – ve vlaku…

Vzpomeneš si, kdy jsi zaznamenal existenci Franze Kafky?

Bylo to na gymnáziu v Turnově u nás v Českém ráji. Měli jsme skvělého češtináře, a ten nám Kafku představil. A vyprávěl nám, jak Kafka Turnov znal a jak zde pár týdnů pracoval v zahradnictví, aby si vyčistil mysl. To tam tenkrát ještě stálo, kousek od gymplu. A část snad existuje i dnes.

Kdy a co jsi od něj četl poprvé a jak jsi k tomu přišel?

Byla to Proměna. Vím, že mi to přišlo nejdřív trochu těžké, ale pak se mi to strašně líbilo. A že jsme se té temnotě i smáli. Četli to kolem mě všichni, stejně jako Hrabala, Kunderu, Škvoreckého. Muselo to být kolem sametové revoluce. V létě po maturitě, to bylo v roce 1991, jsem se s jednou dívkou od nás toulal po nocích Prahou s jeho povídkami v kapse. Když na to teď vzpomínám, tak právě z těchto prvních nočních toulek možná vznikl mnohem později námět na komiks Noční chodci, který nakreslil Nicolas Mahler, a povídku Vánoce v Praze, kterou ilustroval Jaromír 99. V obou se ta dívka, Hana, ve vzpomínkách objevuje. A ve Vánocích v Praze i Kafka. Akorát, že se jmenuje Kavka. A není to spisovatel, ale pracuje na poště, což mu ale nikdo nevěří. Když si dá pivo, začne mu svítit hlava. Stane se z něj takový pouliční maják. Vánoce v Praze vyjdou letos na podzim v Labyrintu.

Byl pro tebe Kafka stěžejní autor v době, kdy se formoval tvůj pohled na svět, tedy nejspíš v (post)pubertě?

Určitě. Po povídkách jsem četl Proces a Zámek. Ten jsem ale tenkrát nedokázal dočíst, pořád jsem se v těch textových závějích, v té Kafkově vánici, ztrácel. Ale možná to tak má i být. Nakonec i zeměměřič K. se v příběhu zas a znova ztrácí. Nevyzná se v těch složitých vztazích ve vesnici, neví, co to je za divnou temnou lásku s Frídou, ve sněhu mu cestou k Zámku docházejí síly a málem tam umře.

Předpokládám, že jsi Kafku přečetl celého. Kdy to bylo?

Úplně všechno jsem určitě nepřečetl. Kafku jsem četl postupně, ty tři nejslavnější románové fragmenty i několikrát, jak jsme na nich s kapelou a také v divadle v Brémách pracovali.

Které Kafkovo dílo tě nejvíc zasáhlo? A je to to samé, jaké povazuješ za nejkvalitnější?

Zas a znova onen tajemný Zámek, tedy Das Schloss. Ten román má úžasnou atmosféru, kterou jsme se pak s kapelou snažili dostat i na naše první album. Myslím, že to je opravdu mistrovské dílo.

Sehrál Kafka nějakou roli ve tvé germanistické orientaci?

Určitě. Co mě baví, jsou hádky o Kafku. Německá germanistika si ho ráda přivlastňuje a považuje ho za německého autora. Ale pak se hned přihlásí o slovo Rakušáci. A my Češi někdy nevíme, kam s ním. Myslím, že Kafka je součástí světové literatury. Ale velmi ho formovala Praha, to dvojjazyčné prostředí, to se často zapomíná. Kafka psal německy, ale uměl i velmi dobře česky. Prahu a Kafku nejde oddělit.

Je Kafka stejný v němčině jako v češtině?

Němčina je velmi přesný jazyk. Kafka si vystačí s poměrně malou slovní zásobou. nepíše tak květnatě, jako třeba jeho kolega a přítel Max Brod. Ale právě to, že je někdy takový strohý, z něj myslím dělá nadčasového autora. Pak tu jsou samozřejmě jeho nadčasová témata jako úzkost, strach, nepochopení, ztracení… Myslím, že máme skvělé germanisty a překladatele, kteří vycházejí ze stejného kulturního kontextu jako Kafka. Takže Kafka se čte česky výborně.

Považuješ některé Kafkovo dílo za přeceněné, a jiné naopak za nedoceněné?

Někdy mě mrzí, že čtenáři zůstávají jen u Proměny. Nebo že ho vůbec nečtou, protože mají strach, že to je jen temné a depresivní. Často ano, ale ruku v ruce s tím kráčí i groteskno a humor. Kafka je mnohdy výzva. Ale je to vysoce nadčasové psaní, základ moderní světové literatury. Věřím, že se Kafka bude číst i za sto let.

Je pro tebe zajímavý či inspirativní Kafka i jako člověk, osobnost, nebo jen spisovatel?

Mě velmi zajímá ono přirozené přebývání v dvojjazyčném prostředí. Tuhle přirozenost jsme bohužel ztratili a je to velká škoda.

Zajímáš se o kafkovskou reflexi v jiných uměleckých žánrech (divadlo, film, výtvarné umění, hudba, komiks)?

Určitě. Jaromír 99 nakreslil podle scénáře Davida Mairowitze Zámek a podařilo se jim myslím skvěle román vystihnout, včetně té atmosféry. Reiner Stach, autor nejobsáhlejší Kafkovy biografie a patrně největší odborník na Kafkovo dílo, tenhle komiks považuje za jeden z vůbec nejlepších komiksů, které kdy vyšly. Měl celosvětový úspěch. A podle zmíněné biografie Reinera Stacha nyní vzniknul i skvěle obsazený televizní seriál, který natočil David Schalko. To, že zas a znova mají umělci chuť Kafku nově vyprávět a diváky to zajímá, ukazuje, jak nadčasový autor Kafka je.

Jak moc tě Kafka ovlivnil jako spisovatele?

Tomu asi nejde uniknout. Ale stejně tak mám pocit, že mě ovlivnili Jaroslav Hašek, Bohumil Hrabal, Robert Musil, Joseph Roth nebo Thomas Bernhard. Střední Evropa prostě.

Jak vlastně vznikla idea Kafka Bandu? A kdo byl jejím původcem a hlavním tvůrčím jádrem?

Naše první album je soundtrackem ke komiksu Zámek Jaromíra 99 a Davida Mairowitze. Komiks byl uvedený také na výstavě v Literárním domě ve Stuttgartu. A my tam hráli jako vernisážová kapela. Jaromír oslovil mě a Dušana Neuwertha, který se stal naším kapelníkem a producentem. Ale kapela se nám rychle rozrostla. Mysleli jsme si, že to bude jen tenhle jeden večer ve Stuttgartu a jeden podobný v Praze. Jenže v publiku seděl Reiner Stach a další germanisté a kafkologové, a my dostali hned pozvání na další koncerty. A najednou se to neuvěřitelně rozjelo. Vyšlo první album. Vznikla divadelní adaptace Zámku v Brémách, kde kapela živě hrála. Vzápětí jsme přímo pro divadlo adaptovali Ameriku.

Takže to pořadí kafkovských projektů – Zámek, Ameriku a Proces – se víceméně vyvinulo postupně.

Tak to prostě vyšlo. Když jsme po Zámku natočili Ameriku, byla jasná výzva podívat se i na Proces, a tím tu naši trilogii uzavřít. Natočili jsme ale ještě dva singly – jeden inspirovaný povídkou Děti na silnici a druhý kratičkým textem Stromy. Ty písničky nemohou být rozdílnější. Ta první má velkou energii, která je cítit z literární předlohy. Naopak ta druhá je velmi křehká. Stromy vyjdou jako singl už nyní v květnu.

Je kromě tebe a Jaromíra 99 důležité další muzikantské obsazení kapely pro ten který konkrétní projekt?

Sestava se za těch deset let maličko proměnila. A zvuk se velmi vyvíjel. Každá ta kniha je jiná, a tak jsme chtěli, aby byla jiná i každá deska. Zámek je takový literárně-hudební melodram, atmosférický, ale někdy i dost syrový. Amerika je plná odcizení, nových technologií, samoty. A Proces je asi nejvíce písničkové album. I zde je cítit úzkost, ale vydali jsme se s Kafkou i do nočních tančíren. Nakonec, sám do nich taky chodil.

Šlo vám v jednotlivých programech o rozdílné uchopení Kafkova díla, ať už po stránce libreta nebo hudby?

Ano, ale vždy se snažíme odvyprávět celý příběh knihy. Někdy beze slov jen hudbou, často písničkou, někdy čtením s hudbou.

Na koncertech kromě uceleného programu vždy ke konkrétnímu albu, naposledy k Procesu, hrajete i písně vybrané z předešlých alb, které jsou vlastně vytržené z kontextu. Nevadí to? Nejste přece standardní písničková kapela.

Myslím, že to nevadí, doplňuje se to. Sám jsem překvapený, jak publikum na ty starší písně reaguje, že je zná, že to funguje. Třeba skladba Hrob z první desky Zámek. Nebo Zmizelý z Ameriky.

Kafkovy romány máte zpracované. Co dál? Nabízí se třeba povídka Proměna…

Tu jsme skutečně jednou už složili! A dokonce ji i jednou zahráli. Ale nějak jsme se v té Proměně ztratili. Nikdy neříkej nikdy, ale myslím, že Procesem a dvěma chystanými singly se ta naše cesta hezky uzavírá. Nikdy by mě nenapadlo, že budeme hrát více než deset let. V létě nás čeká ještě hodně koncertů, nějaké budou i příští rok.

Aeroplánem na zámek aneb Kafka v komiksu

Franz Kafka v komiksu – to může znít nepřípadně. Například Reiner Stach, autor třídílné kafkovské monografie, která zabírá zhruba dva tisíce stránek, o médium komiksu ani jednou nezavadí. V Dějinách československého komiksu 20. století autorského čtyřlístku Prokůpek–Kořínek–Foret–Jareš je pak o Kafkovi jediná zmínka, a to ještě nepřímá.

Jenže jsou tu i jiné skutečnosti: Kafka sám byl hlavně v první dekádě minulého století nadšeným kreslířem. Inspiraci pobral nejvíc z japonského umění kresby a dřevořezu, fascinoval ho důraz na výrazový minimalismus v součinnosti s maximální obsahovostí, hluboce soustředěnou myšlenkou; souzněl ovšem taky s dobovým uměním Evropy, hlavně s jednou z prvních avantgard 20. století – s expresionismem. Lákala ho figura na sto plus jeden způsob: od realismu přes grotesku ke zneklidňující fantazii. V interiéru i otevřené krajině. Celek i torzo. Postava zakutaná v posteli. Postava zhroucená na stole. Postava šermíře, žokeje, chodce, běžce anebo běsného opilce se sklenicí vína. Bojácná postava v čekárně. Zadumaná postava vsedě na židli. Postava před obřím zrcadlem. Postava v trojúhelníkové ohradě. Vždy jen v černé a bílé. Základními tahy. Blízko kresbě Paula Klee nebo Ernsta Ludwiga Kirchnera. Některé motivické skrumáže mají volnou korespondenci s dadaistickou koláží a montáží. Jiné jsou na hraně abstrakce. V dalších pak hraje prim rychlý pohyb, svižná akce; v jedné postavě, která vyloženě běží s větrem o závod, jako by Kafka syntetizoval futuristicky rozehrané kulisy ze své reportáže „Aeroplány v Brescii“ (1909).

A navíc komiks

Další články