K hudbě DVA vždy patřila potrhlá hravost, se kterou duo vypiplalo „folklor neexistujících národů“, „evergreeny neexistujících kapel“ nebo „hity neexistujících rádií“. Potrhlost, samozřejmě se závažnějším poselstvím, a bezuzdná hravost neopustila DVA ani v roce občanskoprávní plnoletosti, rozuměj 18 let od vzniku. A nezředila ji ani desetiletá pauza v činnosti dua, přerušovaná jen nějakou tou drobnou domácí prací na hudbě k počítačovým hrám. Comeback Piri Piri, což údajně v jazyce DVA znamená „úmorné vedro“, můžeme zaškatulkovat třeba jako „hudbu neexistující dance party na rozpáleném konci světa“.

Základem alba, natočeného s pomocí britského producenta Tima Brinkhursta (raveoví Soho, později Young Fathers), opravdu jsou nakažlivé taneční beaty. Ovšem nad nimi se v případě DVA pochopitelně děje mnohem více zajímavých věcí, než bývá v raveovém kraji zvykem. Nejen zpěvné až diskotékově „jakoby vlezlé“ melodické chytlavosti, ale i spousta aranžérských vtípků ve vokálech i dechových nástrojích (flétně, saxofonu, basklarinetu) Báry Ungerové i kytarách a starých analogových syntezátorech (Roland Jupiter 6 z první poloviny 80. let dodává nahrávce jakýsi neurčitě-retro charakter) Jana Kratochvíla.

No a texty, texty jsou opět zábavný dada mazec. I když, dada. Ony dávají smysl, tedy můžeme-li věřit jediné existující překladatelce z jazyka DVA Báře Ungerové. Ale asi můžeme, neb při pečlivě tvorbě vlastní řeči vychází z jazyků existujících. Tak vzniklo třeba ze španělského loco (blázen) ve „DVAštině“ lococo, – „mega magor“. Ostatně „překlady“ textů najdete v bookletu.

A co ono „závažnější poselství“, točící se, opentleno centrálním motivem posledního nekončícího tance, kolem tématu katastrofického globálního oteplení? Carpe diem, quam minimum credula postero? Kdepak, nejen užít dne a pasivně čekat, co přinese čas příští, ale přece jen se snažit o tu budoucnost dbát. Třeba i silami skromnými, ale bez malomyslnosti.

Kvinteto Conamara Chaos doprovodilo svůj debut několika stylově „chaotickými“ informacemi: Anord, přeloženo z irštiny, znamená chaos. A Conamara Chaos je označení chaotického terénu na povrchu jupiterova měsíce Europy, který změtí rozpraskaných ledových ker a bloků připomíná krajinu v irském regionu Connemara mezi hrabstvími Mayo a Galway. Na hudbě ovšem nic chaotického není. Naopak jde o pěkně uspořádanou, dle všech pravidel „správně“ hranou, akustickou, irskou „tradicionalistickou“ muziku. Ovšem většinou nikoliv vyloženě lidovou, ale autorskou, ohlasovou, popřípadě převzatou. Jako je píseň The Hill Of Thieves zpěvačky Cary Dillon z roku 2008 (napsala ji spolu se Samem Lakemanem). Byť třeba rebelský song Peadara Kearneyho Down By The Glenside z roku 1916 už zlidovělý je.

Conamara Chaos založili v roce 2017 ostřílení a v irských, potažmo bretonských žánrech kovaní muzikanti. Hlavním autorem původních jigů a reelů je flétnista Radvan Markus, ten, co hrával s Dún an Doras, jinak překladatel z irštiny. Ale zájmy má široké, Foxrock Set věnoval například liškám a jezevcům, kterým se v Irsku podařilo stát synantropními živočichy, a usídlili se ve městech. Houslistka Jana Markusová hrávala zase v Marw atd. Výraznou postavou je v kapele kontrabasistka a zpěvačka Svatava Hlávková Štěpánková, známá spíše z okruhu moderní country, ale jak je slyšet, se srdcem také irsky bijícím. Právě ona zkomponovala dojemný waltz Heartbreaking a křišťálovým hlasem zpívá výše zmíněné cover-verze. Mimochodem album produkoval a jako host si na něm zahrál Radek Hlávka, momentálně z Druhé trávy. Když mrkneme na příjmení, trochu (několika)rodinný podnik, což je pro sehranost jedině dobře.

Nejlepší je, že naprostá profesionalita tu neznamená akademičnost. Navzdory oné organizovanosti a hráčské čistotě neztratila temperament. Prožito někde v pubu, Conamara Chaos jistě dokáží vytvořit velepříjemný, roztančený, ehm, chaos.

Spoluhráči pianisty Ethana Iversona jsou basista Thomas Morgan a bubeník Kush Abadey, ve dvou titulech je zaskočili basista Simón Willson a bicista Vinnie Sperrazza. Jedenáct skladeb Iversona doplňují dva standardy. Sólovou Piano Sonatu věnoval virtuóznímu newyorskému pianistovi Yegoru Shevtsovovi, původem ze Lvova, jehož vyjádření „technicky přijatelné“ se stalo názvem alba, také titulní skladby. Úvodní kratičké a libozvučně naléhavé Conundrum Iverson inzeruje jako nepoužitou znělku TV-kvízu. Victory Is Assured (Alla Breve) nás roztančí v milé retro vzpomínce na styl klasického Kansas jump blues, který vládl klavírní hře swingového období 20.–40. let. V titulní skladbě si vychutnáme souhru celého tria – skladba je také odkazem k počátkům moderních klavírních trií, evokuje například melodickou přímočarost Errolla Garnera. Obdobně lze mluvit o skladbě Who Are You, Really?, kterouž to otázku vložil imaginárně do úst saxofonisty Dextera Gordona. The Chicago Style: Iversona inspirovala činnost skladatele moderní americké hudby Ralpha Shapeye (1921─2002), jeho modernistického přístupu k romantismu. Rytmicky důrazné je blues It´s Fine To Decline. The Way Things Are je verzí zpívané modlitby anonymních alkoholiků, původem ze 30. let, má patřičně spirituální neodbytnost. Instrumentální provedení soulové balady Kiling Me Softly With His Song Charles Foxe, píseň proslavená Robertou Flackovou, trio představuje coby skvělé samonosné téma i pro jazzovou improvizaci. Thelonious Monk by podobně jako já byl rozpačitý z provedení své slavné balady ´Round Midnight thereminem, ovládaným hostujícím skladatelem a specialistou hry na tento nástroj Robem Schwimmerem; duch skladby se vytratil. Piano Sonata (Allegro moderatto, Andante, Rondo) nás vrací na pomezí jazzové historie a moderní artificiální hudby meziválečných let, je vrcholem alba; obzvláště odvázané je Andante, v Rondu slyšíme i zřejmé „gershwinovské“ ozvěny.

Na Caveova předcházející dvě alba Skeleton Tree a Ghosteen se dost lišily názory. Ne, že by někdo zpochybňoval jejich emoční sílu související s tragédiemi, které zpěvák musel prožít, šlo spíš o extrémně nesdělnou formu, o oproštění od písňových forem, zkrátka o dost radikální změnu stylu, ne vždy přijímanou jako pozitivní vývoj. V každém, kdo měl s těmi alby takový či onaký problém, se ovšem už od vydání prvních dvou singlů z alba Wild God musela rozhořet naděje, která po vydání celé kolekce zažehla téměř požár. Tohle album je totiž už zase Nick Cave takový, jaký je nejsilnější. Nejde o nějaký konzervativní pohled, který by měl nutit umělce stát na jednom místě, ostatně, Cave se vyvíjí a proměňuje po celý život. Ale je to prostě talentovaný písničkář a je tedy jasné, že mu nejvíce svědčí písničky. Melodramy ať dělají jiní.

Ostatně formy písní tu nejsou až tak svázané a aranžmá i celé hudební pojetí je i teď na hony vzdáleno od toho, jak jsme Cavea znali řekněme v devadesátých letech, kdy se zvolna z alternativní ikony stával hvězdou globálního „divného popu“. Už vstupní Song Of The Lake zní skoro europopově. Rozmáchlé instrumentace řady skladeb včetně té titulní, v nichž se setkává orchestr a sbor s akustickým klavírem a zdroji zvuku, ve kterých si tolik libuje Caveova pravá ruka a zároveň koproducent tohoto alba Warren Ellis, mohou evokovat určitě gospelové názvuky, ale vlastně nejde o nic jiného než o skvěle vymyšlený mainstream.

Teď, kdy čtete tento text, je na spadnutí Caveův pražský koncert (17. října, O2 Arena). Ve chvíli, kdy recenze vzniká, je k dispozici jen setlist z prvního koncertu evropského turné, v německém Oberhausenu. Podle něj Nick Cave naživo hraje devět z deseti písní nového alba, což je množství, které odehrál z aktuální novinky naposledy snad někdy v době Henry’s Dream. Je zjevné, že i on má z alba radost. Ta se řekne anglicky Joy. A tak se jmenuje i jedna z písní alba, ta, kterou teď Cave svoje koncerty otevírá…

V žádném případě se nedá říct, že by to byl blesk z čistého nebe nebo nějaké převratné překvapení: kdo Karla Vepřeka zná, dobře ví, jak je jeho tvorba kvalitativně nejen vyrovnaná, ale jak také ční nad spoustou mnohem známějších písničkářů. Těch obeznámených ale určitě není tolik, kolik by si Vepřek zasloužil. Je to jak jeho přísnou solitérností, tak tím, že velkou část jeho tvorby tvoří zhudebněná poezie, navíc většinou duchovně laděná. Což v tomto agnostickém národě rozhodně není bod k mediálnímu dobru.

Předchozí Vepřekovo řadové album Blázen jsem ve své vsi tvořily zhudebněné básně Bohuslava Reynka a překrásně je produkovala Dorota Barová. Velmi šťastnou ruku měl Vepřek na producenta i tentokrát, je jím multiinstrumentalista a hudební „všeuměl“ Tomáš Vtípil, který naprosto pochopil, o co Vepřekovi jde, nikterak se ani jemu, ani jeho písním nevetřel do „kruhů“, ale jaksi je dokreslil svými nástroji, zejména houslemi, ale i trubkou, harmoniem či jemnou ambientní elektronikou tak, aby fungovaly ještě lépe. Nic víc, nic míň.

Jak název alba napovídá, jedná se – až na pár výjimek (Paul Fort, Svatopluk Karásek) – o zhudebněné verše Ivana Martina Jirouse. Verše vesměs vzniklé za jeho pobytů v kriminálech, a verše, které ukazují jeho úplně jinou tvář, než s jakou jej mají spojeni povrchní pozorovatelé. Ti, kteří je nikdy nečetli, netuší, že týž člověk, který se zapsal do jejich povědomí na festivalech coby „vrchní opilec“ schopný kdekoho pozurážet nebo se i porvat, byl pod touhle drsnou slupkou hluboce citlivý a věřící člověk, který dokázal svoje myšlenky soustředit do nádherných básní, jež nebyly nijak metaforicky zašmodrchané, měly svoji přímočarost, ale zároveň mimořádně silnou poetiku. Zároveň ale nikdy nebyly určeny ke zpívání, Jirous nebyl, byť třeba jen potenciální, písňový textař. A to je také asi důvod, proč jeho básně byly zhudebňovány jen velmi zřídka. Karel Vepřek se nebál tuhle rukavici zvednout, protože má za sebou řadu podobných výzev. Vepřek má ovšem dar s poezií zacházet zcela přirozeně, vyhmátnout z ní až nečekaný rytmus, dát jí písňové členění. A kdesi ve vzduchu, díky svému talentu, ulovit i tak silnou melodii, že vám celý den nezmizí z hlavy.

Jirousovy básně jsou hluboce osobní, často v nich zmiňuje svoje děti, svoji ženu, svoje přátele nebo ty, které obdivuje. A jsou také reflexí jeho víry, což je každého ryze osobní věc. Přesto se Vepřekovi daří je interpretovat tak, že mu lze věřit skutečně každé slovo, každé hnutí mysli, ve svých písních vlastně s Magorem úplně splynul. Protože umět zprostředkovat i tak silné sdělení, jako je esenciální čtyřverší „Poprosím vroucně Marii Pannu / ať ochraňuje Julianu, / modlitbu tichou pouštím ze rtů / opatruj Františku a Martu“ z klíčové, jaksi ústřední písně/básně alba Když vypustí nás z našich cel, to je v kontextu zhudebňování básní na české scéně naprosto unikátní.