Hard to Frame: V maloměstě ví každý o každém

Skupinu Hard to Frame založili před více než deseti lety saxofonistka a klávesistka Vendula Černohorská a klávesista Ondřej Černohorský (Ocze). Dalšími původními členy byli bubeník Matouš Bureš, který v kapele působí doposud, a baskytarista Dario Cadorini. Kapela kombinující drum and bass, breakbeat a dubstep, vydala spolu se zpěvačkou Annou Doležalovou (N) a raperem Petrem Eliškou (eFox) v roce 2015 EP Out of Frame. Po odchodu Doležalové, Cadoriniho a Elišky nastoupili do kapely v roce 2017 zpěvačka Karolina Tremko a baskytarista Samuel Barcík. V roce 2019 Hard to Frame vydali na vinylu své první album Ghosts. Na místo Vendy, kterou odvolaly mateřské povinnosti, se ke kapele v roce 2020 přidal Lukáš Horký. Nejnovější album, pojmenované Plastic Stars, vyšlo v listopadu 2023. K rozhovoru jsem se sešel se zakládajícím členem Oczem a zpěvačkou Karolinou.

Co jsou Plastic Stars z názvu alba?

OČ: Konceptem alba je přemýšlení nad noční oblohou. Písnička Plastic Stars Above je o cestě do neznáma. Slova Plastic Stars vyjadřují civilnost. Jde o úplně civilní písničku o tom, jak sebrat odvahu udělat první krok a překonat strach.

Zatímco na Ghosts převažovaly taneční písničky, album Plastic Stars vyžaduje soustředěný poslech. Souvisí to s osobnostním vývojem členů kapely?

KT: Určitě jsme se posunuli. Od té doby se také stalo hodně věcí, ovlivnila nás třeba i pandemická restrikce.

OČ: Rozdíl je i v tom, že jsme si začali psát texty sami. Vznikaly spolu s muzikou. Tu desku jsme chtěli mít ucelenou. Proto na ní na rozdíl od Ghosts nejsou žádní hosté, aby nepůsobila jako několik tracků pohromadě, ale spíš jako svébytné dílo, které obstojí samo o sobě jako celek.

KT: Ty texty jsou zásadní. Dříve je psal náš kamarád a textař Tomáš Dvořák. Byly skvělé, ale byl to prvek zvenčí, který bylo nutné nějak zakomponovat. Nyní napsal texty až na jednu výjimku Ondra, a tím pádem to ladilo s hudbou.

OČ: Když člověk píše souběžně text i hudbu, je tím výsledek hodně ovlivněný. Museli jsme hodně věcí měnit, až se album usadilo do výsledné podoby, a věřím, že hudební i tematickou jednolitost se nám podařilo zachovat. K tomu patří i ta introspektivní hudba. Chtěli jsme, aby písničky byly více založené na příběhu.

Hudba a texty spolu tedy tvoří jeden celek. Jak je to s grafikou alba?

OČ: Propojili jsme se s naším kamarádem malířem Oldou Navrátilem. On znal náš záměr. Vybrali jsme si ho záměrně, protože nám jeho tvorba ladila s tou naší. Albu předcházely tři singly a on ke každému z nich vytvořil obraz. My je nafotili, zdigitalizovali a jsou uvnitř vinylu. Spolu s přední a zadní stranou obalu je to pět obrazů o rozměru 80 x 80, které pro tuto desku vznikly.

Měli jste na podobu obrazů vliv?

OČ: S Oldou jsem grafiku nejvíc řešil já a on nám posílal návrhy.

KT: A my pak hlasovali na messengeru, který návrh se nám nejvíc líbí.

Karolino, jsi vystudovaná jazzová zpěvačka. Neplánuješ časem zpívat jazz?

KT: Já si občas jazz zazpívám – většinou v duu nebo v triu, s kytarou a basou. Není ale moc času a momentálně nemám energii na další projekt. Chci ji věnovat téhle kapele, pokud by se ale něco změnilo, určitě bych se něčemu dalšímu nebránila.

Chystáte netradičně pojaté album Beat of the Week. Jaká je jeho historie?

OČ: Beat of the Week je taková specialita. Není to klasické album, ale kompilace tracků, které vznikly loni v rámci našeho instagramového seriálu. Každý týden jeden z nás vytvořil jednu skladbu. Měli jsme na to hodně málo času, ty nápady jsou proto syrové a neotřelé. To je ve shodě s vizí, že to má být rychlé a spontánní. Vzniklo čtyřicet věcí a z nich jsme pro album vybrali deset až dvanáct nejlepších.

KT: S každým trackem byla většinou spojená spolupráce s nějakým dalším členem. Málokdy to dělal jen jeden člověk. Někdo něco vymyslel a někdo další do toho něco přidal, pomáhali jsme si i s grafikou nebo vizuálem.

OČ: Snažili jsme se, aby to bylo krátké a mělo to kolem minuty, a aby to mělo obrazovou složku v podobě videa.

Ve finále jsou to tedy písničky kapely, nikoli jednoho člena?

OČ: Ano, jeden člověk vykopl nápad, poslal ho mezi lidi, přijal nápady a pak to zfinalizoval.

KT: Ty věci jsou zatím vzájemně hodně odlišné. Na desku jim ale dáme trochu víc „kapelního“ zvuku.

Jak vznikla počáteční myšlenka na vytvoření alba?

Jaroslav Zajpt: Na živé hraní potřebuju lidi, které znám

Rock Café zaplnili v sobotu 27. dubna lidé, kteří byli v roce 1991 u jeho počátků a kteří pomáhali utvářet podobu pražské scény druhé poloviny osmdesátých let. Křtila se tam deska skupiny Ayrobus. Jméno je sice nové, ale jde o nový projekt vedoucího Omnibusu Jaroslava Zajpta. Ten se vrátil na scénu po třiceti letech, 33 let poté, co stál s dalšími muzikanty u vzniku Rock Café, aby měly spřízněné kapely kde hrát. Název alba 66 pak odkazuje na Zajptův věk.

I když byl klub spojený především s nezávislou kytarovou scénou reprezentovanou Jižním Pólem, Čínskou čtvrtí a Toyen a vystupovala v ní i Extáze sv. Terezy, Omnibus nehrál vždycky takovouto hudbu. Věnoval se EBM i reggae. Když v něm působil Jaroslav Palát, experimentoval s industriálem. Většinu podob Omnibusu jsem v osmdesátých letech viděl naživo a křest Ayrobusu jsem si nemohl nechat uniknout. S Jardou jsem mluvil po koncertu v jeho zkušebně v garáži.

Proč ses po letech vrátil k hraní?

Protože jsem za covidu seděl a neměl co dělat. Když jsme se naposled potkali, tak u squashe, ale sportovat se za covidu nesmělo. Lidi se nesměli setkávat, sportovní centra byla zavřená. Taky jsem dělal reklamu, jenomže za mnou nikdo nechodil. Jak jsem tu seděl, tak koukám na jedinou kytaru, kterou jsem si nechal, SG které jsem kupoval v Rock Café. Tak jsem si začal brnkat. Pak jsem si říkal, že začnu skládat a dokupovat komponenty. Nestačí ti osm stop, tak si koupíš 24 stop, pak potřebuješ tohle a tamto. Nakonec jsem se divil, že s tím vším vlastně nikoho dalšího nepotřebuješ. To je na tom nejlepší.

Protože jsem přece jen dlouho hrál, tak se to posouvalo, až jsem si říkal – mám materiál na desku. Jenomže jsem neměl žádné velké zkušenosti s nahráváním. To, co jsem nahrál, jsem proto odnesl k Luboši Lauterbachovi, který má studio. On tam něco dohrával a potom to ve finále masteroval.

Ale na albu se podílelo víc lidí než jen Lauterbach, co hrával kromě Omnibusu v Diskrétním skoku. Byl mezi nimi kytarista bývalých HSB Petr Hrubeš.

S Petrem jsem hrál poslední koncert Omnibusu v Rock Café. V dubnu 1994. Ve třech jsme hráli takovej bigbít. Pak jsme třicet let nehráli. Petr je velmi šikovnej, má kapelu Bad Times Blues, špatná doba pro blues, hraje to výborně. Mně se líbí jeho kytara, tak jsem ji chtěl na nahrávce mít. Nahrál mi myslím tři skladby. Ale moc se nehrnul do živého hraní. Takže přišel Ota Mandelík, dal jsem mu svoje party, abych nemusel hrát, to je dřina.

I když Lauterbach a Mandelík hráli v Omnibusu, desku jsi nevydal pod jeho hlavičkou.

Nechtěl jsem, aby to bylo moc výrazně spojované s dřívějším Omnibusem, protože ten hrál různé styly a prošla jím spousta lidí. Ayrobus je od Ayro, což je moje přezdívka od Jaroslav. A bus představuje lidi, kteří nastoupí do tohoto busu. Není to stálé složení, proto jsou všichni na desce kromě mě napsaní jako hosté.

Slovo omnibus má víc významů, je to koktejl, nějaký porno klub v Americe, ale hlavně dostavník tažený koněm. Vždycky mi připadalo, že to pořád musím táhnout. To je nemoc, protože to už fungovalo samo.

Já myslel, že název byl dán dobou, když v sedmdesátých letech hrál Elektrobus.

To byl usku, a na křtu bohužel nebyl. Chodili jsme spolu na elektrotechnickou průmyslovku a začali jsme vyrábět různé elektrické nástroje, kvákadla a podobný blbosti, bylo to fajn. Já mám támhle z toho období desku, která se vydala (vinylové dvojalbum Israels / Rhythmus, na jedné desce jsou nahrávky s Dikanem, na druhé nahrávky v duchu EBM z kazety Rhythmus – pozn. aut.). Přijel chlapík z vydavatelství (Endless Illusion – pozn. aut.) a říkal, že na mě dostal tip, že mám nějaké nahrávky. Ve sklepě jsem našel pásky a on mi volal, že je vydá. Říkal jsem – dobrý. Povedlo se to, ale dneska to už nechci poslouchat. Ani nemám gramofon, ale pro sběratele to může mít nějakou cenu. Vypovídá to o době.

Je zvláštní, že kapela, kterou prošlo několik známých lidí, nevydala v devadesátých letech žádnou desku. V té době přitom vycházely desky skoro každému. Neříkej, že to nikoho nezajímalo.

Už mi volalo pár lidí, jestli nemám něco s Alešem nebo Jardou Palátem. Volal mi Roman Holý nebo bubeník z Monkey Business, abych nekecal, a chtěli nahrávky z té doby, že je to zajímalo. Já jsem je neměl, zmizely. A teď si představ, po spoustě let se mi ozval člověk, že něco má. Pošle mi to. Je z Karlových Varů a má dlouhý seznam kapel. Taky tam byl Petr Korál, ten málem dostal tři infarkty, co všechno má…

Taky jsi hrál v duu s Jirkou Křivkou hudbu trochu v duchu ambientu Roberta Frippa.

To byl Zakkurit. Z toho nemám vůbec žádnou nahrávku, vůbec si to nepamatuju. S Jirkou jsme se viděli po čtyřiceti letech na lavičce u metra. Kupoval jsem od něj snímač DiMarzio, ale o muzice jsme se nebavili. No a pak jsme se viděli až teď na křtu. Udělali jsme si selfie. Předtím jsme měli fotku z hajzlíku v Dejvicích.

Tehdy jsi myslím hrál na dvoukrkou kytaru.

Tu jsem vyměnil za auto do Německa. Měl jsem tam známé a zmínil jsem se o ní. Oni dělali do aut a já měl starý auto, tak jsme to nakonec vymysleli. Já jsem neprodělal, asi nikdo neprodělal. Taky jsem vyměnil starý nástroje po dědovi, protože děda hrál na pozoun, na tubu, flétny a hlavně na housle, na hally a další efekty. Dneska by to mělo samozřejmě jinou cenu, ale tehdy to bylo jinak.

Takže jsi z muzikantské rodiny?

Od pěti jsem chodil do houslí. Asi sedm let. V té době mě to nebavilo. Kdyby tam byly snímače a efekty, tak by to bylo jiné. Po sedmi letech jsem zdrhnul. Profesor Sedlák, ke kterému jsem chodil, jednou potkal moji mámu a říkal jí: „Ten váš Jára, proč už nechodí?“ Ona se divila: „Jak to, že nechodí?“ No, já jsem si vzal vždycky housle a šel jsem někam hrát fotbal. Na housle jsem už nedošel. Pak jsem si našel učitele na kytaru. Táta mi pak koupil první kytaru a první motorku. To bylo bezva. No a moje máma, které je 89 let, což je úžasný věk a pořád jí to pálí, mi před třemi měsíci řekla, že hrála na kontrabas v kostele. Když za ní jedu, hodně si povídáme o minulosti. A její sestra-dvojče hrála na varhany.

Děda hrál na pozoun, tubu a na housle. Pohřby a svatby. Měl čezetu sto padesátku, taky jsem si ji pořídil. Jednou jel někam hrát, ale nedojel, spadl, rozbil si držku a dorazil zmlácený, tubu pomačkanou, ale přišel. Byl to muzikant.

Zvuky futurismu – intonarumori aneb Intonovat hluk

Z pódia se valil nepopsatelný hluk. Mísilo se v něm skřípání a vrzání otáčejících a drhnoucích kotoučů. Jejich rychlost se proměňovala, tu zrychlovaly, tu zpomalovaly, občas něco zarachotilo nebo cvaklo, jako když přeskočí převod nebo se tlačí dvoukolák s dřevěnými koly po kočičích hlavách. Tu a tam se ozval bolestný ryk, smrtelný chropot dokonávajícího stroje.

Intenzitou a strukturou či spíše absencí jasné struktury to trochu připomínalo Napalmed, až na to, že tam nebyla žádná elektronika, žádné snímače, mikrofony a efekty zkreslující zvuk, natož kvílející zpětná vazba. Vše bylo mechanické. Na pódiu stály tři zfalcované dřevěné bedny, připomínající staré deskové velkoformátové fotoaparáty. Tento dojem umocňovalo, že měly v přední části měděné komolé kužely, v těch však nebyla žádná optika, jen usměrňovaly zvuk vibrující blány. Zbytek byl odlišný. Na horní desce byla veliká páka, kterou hráči posouvají vpřed nebo vzad. Neschovávali se pod černým suknem a neříkali „Teď vyletí ptáček“, ani nemačkali spoušť. Soustředěně otáčeli klikou intonarumori, jak se tyto podivné hlukostroje nazývají, a přitahovali, nebo povolovali ohromnou páku.

Intonarumori zazněly 28. června v rámci Dnů nové opery v Ostravě v tamním Divadle loutek na premiéře inscenace Hořký konec Russolův. Ta přibližovala ideje italského futuristy, malíře a teoretika Luigiho Russola, který rozvíjel futuristické myšlenky odmítnutí stávající kultury v hudbě, kde požadoval zavrhnout melodie a uplatňovat zvuky, jakých byla plná hlučná rychle se rozvíjející průmyslová města. Ty ale tradiční nástroje nedokázaly vytvořit ani napodobit. Protože mu nešlo o melodii, natož o harmonii, ale o hluk, tak s Ugem Piattim sestrojili nástroje, které nazvali intonarumori a vytvořili pro ně i několik skladeb.

Zatímco na počátku 20. století byl jeho výboj odmítnut jako bizarní výstřelek, pouhá provokace – futuristé provokovali rádi a hodně – tak s plynoucím časem se ukázalo, že mnohé z idejí, které Russolo zformuloval ve svém manifestu Umění hluku z roku 1913, je platných. Russolo upozorňoval, že hudba využívá jen velmi omezenou část z ohromného zvukového spektra, tedy jen čisté tóny a půltóny, vše mezi nimi se pomíjí stejně jako tzv. nehudební zvuky. Russolovy koncepty ovlivnily meziválečné tvůrce mikrotonální hudby stejně jako Edgarda Varèseho s jeho konceptem organizovaného zvuku, který se později věnoval elektronice, ovšem ve skladbě Ionisation pro třináct hráčů na perkuse využil i dvě sirény nebo frikční buben, kdy blánou prochází struna, která ji rozeznívá jako u cuica. Po druhé světové válce Russolovy ideje ovlivnily tvůrce konkrétní hudby, a od ní a od elektroniky vede cesta až k industriálu a noisu, které nejsou zdaleka tak nové, jak si mnozí na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let mysleli.

Inscenace přibližuje Russolovu cestu k vytvoření nástrojů vytvářejících hluk. Postupně zjišťuje, že tradiční nástroje nejsou schopny vyjádřit ryk bitvy, zklame ho Beethovenovo Wellingtonovo vítězství známé taky jako Bitevní symfonie, a neuspokojí ho ani bouře v Rossiniho Popelce.

Libreto fenomenologa, teoretika umění a operního kritika Petra Rezka je trochu didaktické, což moc nevadí, protože jde o málo známou postavu, navíc je vše podáno odlehčeně, trochu kožený bouřlivák Russolo má na scéně dva protihráče, cynického černého kocoura Giacomma v podání Petra Ference, který se nenechá ničím rozhodit, a svou krásnou a chytrou pomocnici v domácnosti Georgettu v podání velmi přesvědčivé, komickým talentem oplývající Lucie Zachovalové, která byla hybnou postavou Hořkého konce.

Ovšem těmi hlavními – nemohu napsat postavami – ale předměty jsou tři Russolovi miláčci, rekonstruované intonarumori, jejichž zvuk ukazuje, o co Russolo usiloval. Klíčovou roli proto mají tři muzikanti, hráči na intonarumori, Luciano Chessa, který napsal i Russolovu biografii, Anna Clementi a Werner Durand. Chessa navíc hraje na amplifikovanou jednostrunnou vietnamskou citeru dan bau a Durand na píšťaly. Neměli by ovšem na co hrát, kdyby Jan Kolář nedokázal intonarumori postavit, protože originály se nezachovaly.

Jak se hraje na intonarumori? S pákou nahoře to vypadá, jako byste byli v autě a měnili převodové stupně.

Anna Clementi: Je to jako u jakéhokoli jiného nástroje otázka zkoušení a rozvoje cítění nástroje, tedy jak vysoký tón hrajete, jak nahlas a kdy jste jemnější. Rozvíjíte svůj vztah k nástroji.

Jak ale vytváříte skladby a jak zaznamenáváte, co jste vytvořili? U houslí, kdy výška tónu závisí na poloze prstů na hmatníku, je to jasné. Improvizujete? A zapisujete si, co hrajete?

Anna Clementi? Rozhodujeme se, jak hlasitě, jak agresivně, nebo naopak jemně budeme hrát, spolu zkoušíme a děláme si poznámky.

Luciano Chessa: Nástroj není o ladění, o výšce tónu, o pevném ladění, klíčový je charakter zvuku.

Anna Clementi: Je to o výškách a hloubkách.

Luciano Chessa: Ale zvuk je mnohem bohatší než jeden tón. Je velmi bohatý, některým lidem může připadat ošklivý, ale je to komplexní zvuk.

Anna Clementi: Není ošklivý.

Werner Durand: Vy jste zmiňoval housle, ale kdybyste chtěl po intonarumori zvuk houslí, bylo by to nepochopení. Nástroj byl vytvořen, protože se chtěli dostat pryč od konvenčně znějících nástrojů, aby odhalovali zvuky průmyslové doby, rané průmyslové doby, aby nabízeli odraz této průmyslové éry na rozdíl od klasické hudby té doby.

Anna Clementi: Když doslovně přeložíte název nástroje, tak rumori je hluk a intona intonovat, je to jako ladit hluk. Vytvářet hudbu z hluku.

Nechybí ale rytmus, který intonarumori nevytvářejí, pokud nepoklepáváte na korpusy nástrojů.

Anna Clementi? Někdy tluču do nástroje.

Luciano Chessa: Ale je tam rytmus textury, ne však metrum.

Jak dlouho hrajete na intonarumori?

Fug You! XXII.: Nejhnusnější, nejšpinavější a nejvulgárnější

Již jsme prošli řadou zákrut amerického undergroundu, filmového, hudebního, podívali jsme se na tvorbu řady básníků, kteří nějak ovlivňovali jednoho z našich protagonistů, jímž je Ed Sanders, mimochodem 17. srpna čerstvý pětaosmdesátník. Sláva mu!

Možná si to ještě vybavíte, možná jsme to ale ani neuvedli, takže: celý seriál původně začal jako nápad popsat v jednom textu vznik a dráhu kapely The Fugs, všechny peripetie, přiblížit jejich alba, texty, zkrátka, jak jsme v prvním díle psali, splatit velký dluh. Ovšem, a již jste měli možnost být toho svědkem, krapet se nám to pod rukama rozrostlo, a milá kapela přitom stále ještě ani nebrnkla do svých rozladěných kytar, nezazpívala ani jeden falešný a často pěkně vyostřený refrén. Čas vše napravit!

Takže, nebojíme se to přiznat, za vše samozřejmě mohou předešlé aktivity jak Eda Sanderse, tak Tuliho Kupferberga, otců zakladatelů – básnické, vydavatelské, angažované. Dostatečně jsme je snad přiblížili, a i nadále se jimi budeme zabývat. Druhým rozhodujícím faktorem při vzniku The Fugs bylo příznivé prostředí, podmínky – zkrátka, možná to tak nějak viselo ve vzduchu. Sanders i Kupferberg se pohybovali v mimořádně plodné a inspirativní atmosféře, protože to byla dlouhá léta samozřejmě newyorská, přesněji manhattanská čtvrť Greenwich Village, odkud vycházela většina toho, co bylo v newyorském umění zajímavého. Ostatně, samotná tato čtvrť a její role při formování nezávislé americké kultury, a to již počátkem 20. století, a vlastně i dříve, by si zasloužila vlastní studii. Doufejme, že taková existuje… A právě zde vzniklo v první polovině šedesátých let hnutí protestujících folkařů, odtud vyšel Bob Dylan. A také The Fugs.

Kapela vskutku jedinečná! A také potřebná, protože vším, co vytvářeli, co představovali, naplňovali protipól komerční, podbízivé kultuře, společnosti nastavovali zrcadlo, vyslovovali se nebojácně k nepříjemným tématům, bořili veškerá tabu. Ano, nezapomínejme, a již to kdysi dávno zaznělo, jak Tuli Kupferberg, tak Ed Sanders, byli angažovanými tvůrci, zároveň měli oba na co navazovat – i o tom již byla řeč. U Kupferberga to sahalo až k anarchistům před první světovou válkou, u Sanderse především k beatnikům a Allenu Ginsbergovi. Samozřejmě zjednodušujeme…

The Fugs jako první rocková kapela zhudebňovali Algernona Charlese Swinburna, Williama Blakea, Allena Ginsberga, Mojžíše, respektive Boha, Matthewa Arnolda či Williama Burroughse – a zároveň byli ve nejen své době jistě kapelou nejen nejvzdělanější, ale i nejsečtělejší, i když nepodceňujme takové The Beatles či The Doors, o Bobu Dylanovi a dalších písničkářích nemluvě. Ovšem The Fugs, to byla přeci jen jiná liga.

The Fugs se pro rock’n’roll druhé poloviny 60. let stali tím, co představoval Lenny Bruce pro komedii v 50. letech. Byli známi svými neskutečnými politickými, společenskými a kulturními vystoupeními, která šla mimo všechny známé meze, a z nichž byla starší generace mimořádně nervózní a nejistá, pokud šlo o budoucnost Ameriky. Ostatně jsme o tom již psali v úplně prvním díle našeho ohlížení se, když jsme citovali Roberta Christgaua – pro připomenutí ještě jednou: „The Fugs byli první skutečnou a pravou undergroundovou kapelou z Lower East Side,“ a také napsal, že pokud jde o The Fugs, „musíme akceptovat, že nikdy nebudou znít tak dobře, jak bychom si přáli. A možná se domníváte, že první pravá undergroundová kapela z Lower East Side budou ti tvrdí, zaťatí, minimalističtí městští protopunkeři. Kdepak, tohle byla až ta druhá pravá undergroundová kapela z Lower East Side, která přitom nebyla vůbec tak undergroundová, jak by naznačoval její název. Lou Reed se živil jako skladatel na zakázku, Andy Warhol byl umělec-celebrita, takže Velveti podepsali smlouvu s velkou firmou a jejich debutové album vyšplhalo na 171. místo v žebříčku Billboardu. The Fugs nahrávali nejdříve pro značku Broadside, odnož společnosti Folkways, a pak pro ESP-Disk, jež vznikla kvůli propagaci esperanta“.

A ještě připomeňme jeden výrok z prvního dílu. Zakládající člen, bubeník Ken Weaver, to v roce 2005 viděl takto: „The Fugs byli tím, co si 50. léta zasloužila. Padesátá léta je totiž stvořila vnucené pokrytectví, přílišné sebevědomí a arogance, a všichni ti spravedliví obcházeli celým světem, sráželi a oddělávali lidi. Politici nikdy nestaví lidi na první místo. Nikdy. Nás stvořila Amerika.“

A tomu také odpovídá to, jak byli The Fugs Amerikou, tedy tou částí, o níž mluvil Ken Weaver, nahlíženi. Krásný příklad pro to najdeme přímo v archivu FBI, kde se – překvapivě ve složce o The Doors – o kapele a jejím třetím albu Virgin Fugs z roku 1967 dočteme následující: „Je to ta nejhnusnější, nejšpinavější a nejvulgárnější věc, jakou by si kdy dokázala lidská mysl vymyslet…“

Skvělé hodnocení, že. A věříme, že se hochům mimořádně líbilo, a jako slogan na reklamu také jistě není k zahození. Stejně jako tentokráte pochvalná slova spisovatele Toma Robbinse z roku 1968, potvrzující, co jsme napsali výše: „Možná je to absurdní, nicméně tohle trio vlasatých neotesaných kundích píchačů je tím nejintelektuálnějším, nejsofistikovanějším a nejliterárnějším souborem v rocku.“ A teď si můžete vybrat!

„Nebyli jsme Mormon Tabernacle Choir,“ říká Ed Sanders o kontroverzních textech skupiny. „Nebyli jsme The Beach Boys. Byli jsme The Fugs. A měli jsme svůj vlastní šmrnc, energii a elán, zejména na začátku. Z těch starých desek to prostě přímo prostě křičí, jsme plni radosti a zábavy a zvedáme pěsti k nebi, abychom se dožadovali nového typu americké reality.“

Ano, jako většina rockových kapel i The Fugs zpívali o sexu, jejich písně ale byly daleko popisnější a zároveň satiričtější, uveďme zde alespoň tři: Group Grope, Wet Dream Over You a Coca-Cola Douche. Nebojte, o tyto štěpné texty vás rozhodně neošidíme!

V polovině 60. let se The Fugs stali na kulturní scéně Greenwich Village docela populární svými koncerty, kdy vystupovali několikrát týdně se svou směsí poezie, vyprávění a rocku v Playhouse Theater na Astor Place. A právě tam, ale i v různých podnicích na proslulé McDougal Street (poprvé právě zde vystupoval Bob Dylan, začínal zde Jimi Hendrix, beatnici ale i Jack London a meziválečná bohéma a dnes zde mimo jiné bydlí v hezkém domečku Patti Smith…) se počala jejich slavná dráha, vedoucí k třinácti studiovým (z toho jedno nevydané) a pěti živým albům, přičemž, jak mi před pár týdny Sanders napsal: „Letos je to 60 let od vzniku The Fugs, které jsme založili s Tulim v roce 1964. Možná koncem roku natočíme album na oslavu toho výročí…“

Jak to tedy vlastně bylo?

Ludvík Kuba: Malíř krásných slunečných barev, který zachraňoval písně

Malíř, etnolog, hudebník a sběratel lidových písní všech slovanských zemí Ludvík Kuba zdokumentoval a zachránil tisíce lidových písní. I díky jeho zápalu vlastně žijí dodnes. Začněme ale několika známými verši:

„Tam jste se toulal se svým stojanem,

v tom kraji teskném, nemilovaném.

Když ret je rozbit, dechu namále

a krví orosena tráva,

z úst lidu píseň jako dozrálé

zrníčko vína k zemi odpadává.

A malíř spěchá – jaká proměna,

políbit lid v ta ústa raněná.“

Básník Jaroslav Seifert takto vznešeně zachytil dvojjedinou práci Ludvíka Kuby v rozsáhlé básni Malíř Ludvík Kuba ze své sbírky Ruka a plamen. A skutečně: Ludvíku Kubovi se podařilo vykonat velkolepé dílo jak ve výtvarném umění, tak v oblasti, které se dnes populárně říká „world music“.

Ludvík Kuba totiž věnoval největší část svého života praktickému studiu slovanských lidových písní, krojů a zvyků, a bývá proto považován za zakladatele slovanské hudební folkloristiky. Jeho životní dílo tvoří monumentální sbírka lidových písní všech slovanských národů v patnácti svazcích (vždy jeden pro každý slovanský národ). Dále stovky obrazů zachycujících lidové kroje, lidové zvyky a další náměty, a také knihy ze sběratelských cest po slovanských zemích.

Písně celého slovanského světa

Vlastně ještě na střední škole, hluboko za Rakousko-Uherska, na Učitelském ústavu v Kutné Hoře, se Ludvík Kuba stal obdivovatelem a podporovatelem slovanských lidových tradic. Se spolužáky založil tajný slovanský spolek a začal pod pseudonymem (např. F. Zaremba) přispívat články do místního tisku o nešťastném pádu Polska a tehdejší situaci i v dalších slovanských zemích.

V té době se také rozhodl uskutečnit rozsáhlé dílo, které se později stalo jeho téměř celoživotním údělem. Totiž vydat sbírku lidových písní všech slovanských národů „Slovanstvo ve svých zpěvech“. Začal nejprve českými písněmi, které převzal z dostupných obrozeneckých sbírek. Teprve tehdy si ale uvědomil, jak ohromné dílo si předsevzal uskutečnit. Ukázalo se totiž, že v mnoha slovanských zemích sbírky lidových písní ještě vůbec neexistují. V průběhu následujících 45 let proto procestoval (či spíše prochodil) slovanské země a zejména na venkově zapisoval tamní lidové písně, zaznamenával prostřednictvím kreseb a maleb lidové kroje a tradice a studoval tradiční kulturu.

Kuba zachránil tisíce lidových písní

Vůbec první svoji sběratelskou cestu uskutečnil v roce 1885 – na Slovensko. To mu bylo teprve 22 let. Putování začal na „moravském Slovensku“, tedy dnešním Slovácku, které dával za příklad smířlivosti a česko-slovenské vzájemnosti – prý mimo jiné i tím, že lidé zde přijali to „děsivé“ české „ř“.

V následujících letech Kuba za písněmi procestuje křížem krážem – nejčastěji koňmo – všechny slovanské země. Většina Kubových zápisů lidových písní byla vůbec první a takto řadu lidových písní bezpochyby zachránil před zapomněním. Celkově zapíše přes 4 000 lidových písní slovanského světa, a to bez možnosti nahrávky! Samozřejmě se kvůli svým sběrům a komunikaci s lidmi na venkově musel naučit jejich jazyky, včetně různých krajových nářečí.

Všechny písně přitom nejenom prostě dokumentuje, ale i harmonizuje pro klavír a zpěv, a se spolupracovníkem je přeloží do češtiny pro jejich snadnější popularizaci v Čechách. Harmonizací do písní samozřejmě vnese svůj „západní“ pohled, a tím je také přizpůsobí českému publiku. Možnosti doprovodu jsou ovšem svým způsobem omezeny použitím klavíru, který neumožňuje hraní menších než půltónových intervalů, takže třeba u balkánské hudby aranžmá vyžaduje určitou invenci.

Zveřejňování písní je však velice náročné. Desátý díl Slovanstva ve svých zpěvech (Písně dalmatské) mohl být vůbec posledním, protože vydávání tak rozsáhlého díla vlastním nákladem přivede Kubu do značných finančních potíží. Na dlouhých třicet let musí proto vydávání Slovanstva přerušit. Zbývajících pět knih Slovanstva může vyjít až za první republiky, mimo jiné i díky štědré podpoře prezidenta T. G. Masaryka.

Canciones Sefarditas z Bosny a Hercegoviny

Ludvík Kuba se však zajímal o písně a kulturu všech lidí ve slovanských zemích. O tom svědčí i fakt, že v jeho pozůstalosti byl nalezen také nikdy nepublikovaný rukopis notových záznamů písní sefardských židů z Bosny a Hercegoviny. Kuba jej zřejmě nezveřejnil proto, že nebyl spokojen s kvalitou a úplností svého zápisu textů v jazyce ladino. Jak se ale ukázalo, jedná se o jediný záznam písní „jugoslávských“ židů před 20. stoletím. Více než sto let po jeho vzniku byl proto detailně studován a v roce 1990 publikován v Jeruzalémě.

Sefardské písně z Bosny a Hercegoviny pak nebyly v přirozeném prostředí zaznamenány kromě Ludvíka Kuby vlastně nikdy. Teprve po druhé světové válce, spolu s tzv. folkovým revivalem v padesátých letech, oživila písně své babičky např. bosensko-americká zpěvačka Flory Jagoda (1923–2021), která však po útěku před holokaustem v té době již mnoho let žila v USA.

Ani v Čechách zpěv ještě neumlkl

Ludvík Kuba zapsal – přímo od lidí – mnoho lidových písní i v českém prostoru. Například roku 1893 na základě úkolu Národopisné společnosti a stipendia Akademie věd zmapoval velké množství písní chodské lidové hudby. V té době už byl etablovaným odborníkem a měl vydaných deset dílů svého Slovanstva. Stipendium od Akademie pro něj přesto nebyla žádná malá „brigáda“: na Domažlicku se mu podařilo zapsat celkem 592 písní, většina z nich přitom nebyla nikdy předtím vydána.

Úspěch sběru u Chodů ho samotného překvapil: lidová píseň se v té době už vytrácela:

„Zde v Čechách totiž již umlkl národní zpěv. Dnes uslyšíme již jen chroptění opilce nebo školskou píseň, jež odrostlému děvčeti v hlavě uvázla, a podobné, pro etnografii zcela bezvýznamné zpěvy,“ napsal Kuba již o dekádu dříve, v roce 1884.

Knižně Kuba vydal v bohatě ilustrovaném populárním zpěvníku Česká muzika na Domažlicku pouze výběr chodských písní, a to až v roce 1947. Další písně z Kubových sběrů vyšly v šedesátých letech. Kompletní sborník Ludvíka Kuby Lidové písně z Chodska ale Akademie věd ČR zveřejnila knižně až v roce 1995, tedy více než sto let po jejich sběru.

Původně totiž měla být sbírka péčí Akademie vydána již na počátku 20. století ve známém Vilímkově nakladatelství. Avšak to bohužel vyhořelo a tisk referoval i o zničení Kubova opusu. Kubu nehoda trápila více než 40 let, než byl rukopis znovu nalezen – zapadlý ale téměř nepoškozený v archivu Ústavu pro lidovou píseň. Chybělo jen několik skladeb, z nichž část se ale v devadesátých letech pro monografii Akademie naštěstí ještě podařilo dohledat.

Těžké pořízení sběratele – na lovu „úhořů“

Ze svých cest psal řadu fejetonů a odborných článků, které se běžně dostávaly na titulní stránky českých i jiných novin. Později je zveřejnil i knižně ve své sérii Čtení o… jednotlivých navštívených zemích. O sbírání lidových písní vydal rovněž několik odborných knih: Cesty za slovanskou písní, Křížem krážem – Slovanským světem a další.

Vylíčil v nich velké množství historek a anekdot zejména s venkovskými lidmi, z nichž je patrné, jak moc si je oblíbil. Právě oni mu zpívali své písně. Od „hojákání“ bačů mezi salašemi přes zpěv pasáků na pastvině nebo děvčat dojících krávy až po cikánské písně, jejichž pěvci se prý upraveností i oděvem tehdy podobali bankéřům. Že sbírání nebylo vždy jednoduché, ukazuje i tato roztomilá historka s pasáky krav Floriánem a Karolem Chlebkem a Jozefem Salašem z okolí Námestova:

Doufali jsme uloviti od hochů nějakou písničku, ale zdráhali se zpívat. Ani gazda, jenž se tu nachomýtl a pobízel chlapce, řka: „Len naučte tych pánov spievať!“, ničeho nesvedl. „Sa hambíme“, byla jejich stálá odpověď. Slibujeme, že jim zaplatíme, ale marně. „Tož si vlezte támhle za křoví, když je vám hanba!“ navrhuji a hoši opravdu mizí v zeleni, kde po delší úradě spustí.

L. Kuba, Hlas národa, Praha 1888

Jindy zase písně přicházely téměř samy:

Zašli jsme si s přítelem na vínko do dubňanské hospody, které se už také Musa lidu zmocnila. (…) A když k nám později doléhala řeč pana starosty vedle ze šenkovny, pozvali jsme ho k sobě. Mého přítele měl od srdce rád a po nedlouhém zdráhání uvolil se zazpívati. Podívav se na pohár vína, nebyl v rozpacích, jakou spustiti.

Ej, vínko, vínko, dobré je,

Ej, kdo nám ho naleje?

Naleje nám ho svatý Ján,

Požehná nám ho Kristus pán.

Šelmové – Slováci! Nezapomínají při víně na pobožnost, aby zase při pobožnosti směli mysliti na víno.

L. Kuba: Cesty za slovanskou písní

Ale i tehdy, když už se píseň podaří zapsat, ještě zdaleka není vyhráno. Jednou mu třeba v šenku (kam se údajně uchýlil kvůli lijáku) ve vesnici Račice (ve Slovinsku) doporučili jistou Apolenu, pomocnici hostinské, která teprve po dlouhém přemlouvání zanotovala nyvou píseň – ale byla to známá umělá skladba, ne lidová. Kuba zapisuje o sto šest, aby se Apolena neurazila a přidala i další. Tak to prý šlo celý večer a Kuba si pak ve svém cestovním deníku povzdechl:

„Zapsanou píseň můžete pohodlně studovati, rozebírati a srovnávati jako živočišný preparát v museu. Ale to už není živá bytost, to není živočich sám. To je jen mrtvola. Jeho život je pryč. Život písně můžete pozorovati jen na písni živé. Ta nežije na papíře, ale v duši, v srdci, v mysli lidu. Taková je pak jako úhoř. Nesnadno se vám zjeví, ještě nesnadněji se uloví. Dnes jsem o ni ani nezavadil.“

L. Kuba: V okolí Bledu, Hlas národa, 1890

Ludvík Kuba – spisovatel prý důstojný a platný

O fejetonech a cestopisech Ludvíka Kuby se později velice pěkně vyjádřil i jeho rodinný přítel, spisovatel, básník, překladatel z dvanácti jazyků a literární vědec Pavel Eisner, blízký spolupracovník Jaroslava Seiferta – zejména z válečných let, kdy Eisner kvůli svému židovskému původu nemohl publikovat.

„Ludvík Kuba, k jehož životnímu dílu budou pokolení budoucnosti vzhlížet jako k čemusi sice skutečnému, ale přece legendárnímu, je také velmi významný spisovatel, dosud ani zdaleka nedoceněný. Významný spisovatel je takový, který o dosažených obsazích pojednává důstojně a platně, s osobitou promyšleností, s obohacující původností, a který tím přimnožuje nejen naše vědění, ale i naši citlivost a zřivost. A naši vůli k životu,“ napsal Pavel Eisner v rozsáhlé předmluvě k jedné z Kubových knih.

Lidové písně a P. I. Čajkovskij

Již Kubovy první sbírky (česká, moravská a slovenská) byly zřejmě na svou dobu zcela mimořádným počinem. Vycházely o nich recenze i mimo Rakousko-Uhersko, a dokonce si jich velice cenili i hudební skladatelé Béla Bartók nebo Pjotr Iljič Čajkovskij. S ním se mladý Ludvík Kuba osobně seznámil na Čajkovského klavírním koncertě v Praze 19. února 1888 a roky si potom dopisovali. Část jejich korespondence byla zveřejněna i v sebraných spisech P. I. Čajkovského v Moskvě. V jednom z dopisů tehdy 48letý Čajkovskij na vrcholu své kariéry nadšeně píše:

„Od svého návratu do Ruska na vás často živě vzpomínám, protože vaše krásná sbírka mě velmi zajímá a čas od času věnuji svůj volný čas jejímu studiu. Dovolíte-li, jednou Vám sdělím některé své upřímné soudy o Vaší nádherné práci, – ale už teď mohu říci, že se skláním před vynikajícími kvalitami Vaší sbírky. Vložil jste do ní mnoho trpělivosti, svědomité práce, lásky k umění a ke své národnosti a konečně i mnoho hudebního talentu, neboť Vaše harmonizace jsou nádherné. Prohlédl jsem si nyní Vámi zmíněné moravské a slovenské písně a shledávám je opravdu plné půvabu.“

(P. I. Čajkovskij, červenec1888)

„World music“ Ludvíka Kuby

Sbírky lidových písní Ludvíka Kuby byly uznávané již ve své době a nejspíš ovlivnily i (česko)slovenskou historii. Ludvík Kuba totiž po poradě s vůdčími osobnostmi slovenského národního hnutí vybral jako první píseň do své vlivné slovenské sbírky (vycházela na pokračování mezi lety 1884–1887) píseň Nad Tatrou sa blýska, budoucí slovenskou hymnu. V české sbírce Kuba uvedl jako první píseň chorál Ktož jsú Boží bojovníci.

Jaroslav Seifert napsal nejen ódu Malíř Ludvík Kuba citovanou v úvodu, ale monumentální sbírky Ludvíka Kuby také přímo využil. S Kubovou pomocí si z ní vybral několik desítek písní z různých zemí a znovu je nádherně přebásnil do češtiny pro svou známou sbírku Láska v písních celého světa.

Písně z Kubových sbírek najdeme dnes u řady hudebních skupin slovanského světa. V České republice jmenujme za všechny Lidovou muziku z Chrástu, Linha Singers (sefardské písně) nebo Ahmed má hlad. Oblíbený pražský profesionální NeoKlasik orchestr Václava Dlaska celkem 25 písní ze sbírek Ludvíka Kuby v nedávné době poprvé upravil i pro komorní orchestr. Písně z Kubových sbírek v současnosti ale využívají zpěváci a tělesa z celého slovanského světa.

Ludvík Kuba – malíř dvou století

Veřejnost však Ludvíka Kubu zná možná spíše jako malíře. Vedle sbírky písní vytvořil totiž na svých cestách po slovanských zemích i rozsáhlý soubor obrazů dokumentujících lidové tradice a místní reálie. Malířství se proto rozhodl věnovat důkladně a v již relativně pokročilém věku 28 let jej začal studovat. Zpoždění pak dlouho litoval. Jako druhé ze třinácti dětí v rodině zámečníka by si ale studium dříve nejspíš ani nemohl dovolit. Studoval nejprve na pražské Akademii, později na Académie Julian v Paříži. Od roku 1896 celých osm let strávil ve škole Antona Ažbeho v Mnichově. Mezi jeho spolužáky patřila řada později věhlasných malířů, např. Vasilij Kandinskij, který do školy nastoupil v témže roce.

Maloval pak neúnavně až do samého konce svého dlouhého života – dožil se na svou dobu obdivuhodných 93 let. Kolekce jeho obrazů proto zahrnuje celkem téměř 4 000 děl. Vedle běžného života obyčejných lidí rovněž krajinky, zátiší a (auto)portréty.

Vítězslav Nezval, další z blízkých přátel Ludvíka Kuby, zachytil své dojmy jak jinak než básní:

Vaše podobizny nestárnou,

Ve Vašich barvách je stále větší jas.

Vašim pivoňkám a růžím neublížil čas.

Mluvil jste všemi lidskými jazyky,

Jejich nejvroucnější mateřštinou.

Hle, hodiny, dny, léta plynou.

Vítězslav Nezval: K 90. narozeninám Ludvíka Kuby, 1953 (úryvek)

Pět souběžných výstav obrazů

Malířské dílo Ludvíka Kuby se však ještě nedávno zdálo v ČR nedoceněné a možná slavnější byl v jiných zemích. V posledních zhruba deseti letech se ale opět stává velmi populárním malířem. Jistě i kvůli rozsáhlé retrospektivní výstavě Poslední impresionista v Národní galerii v Praze, kterou v roce 2013 připravila kurátorka Veronika Hulíková k jeho tehdejším 150. narozeninám.

U příležitosti stošedesátého výročí byly nyní jeho obrazy jen v České republice ke zhlédnutí na pěti samostatných výstavách. Spolu s nimi se také konalo mnoho dalších kulturních akcí, včetně koncertů z jeho sbírek lidových písní slovanského světa, mj. pražské Slovenky Světlany Sarkisian, bosenské zpěvačky Aidy Mujačić nebo Polky Ewy Żurakowské.

Náměty Kubových obrazů zahrnují celý slovanský svět, od „naší“ Lužice (především v dnešním Sasku a Braniborsku) až na tajemný Balkán ke slovanským muslimům z Bosny a Hercegoviny. Návštěvníci výstav zejména oceňují, do jakých detailů je v obrazech Ludvíka Kuby zpracován každý kroj, každý knoflík a každá výšivka, se všemi barevnými odstíny, a jakou pozornost a úsilí jim musel věnovat. Krásné slunečné barvy jeho venkovských motivů jsou další obdivovanou signaturou Kubova malířského rukopisu– a jiní malíři mu je mohou jen závidět.

Ludvík Kuba – první národní umělec-malíř

Za své práce na zachování slovanských lidových tradic získal Ludvík Kuba, vpravdě renesanční osobnost slovanského světa, mnoho ocenění v celé řadě zemí. Jeho jméno nesou ulice nejen v ČR (včetně Prahy a Brna), ale také v dalších zemích Evropy, zejména bývalé Jugoslávie. V Československu byl jako vůbec první malíř v roce 1945 vládou jmenován národním umělcem, společně s malíři Václavem Rabasem, Václavem Špálou a Maxem Švabinským. Předtím, v době první republiky, mu byl udělen čestný doktorát Univerzity Karlovy, čestné členství Jugoslávské akademie věd a umění v Záhřebu nebo francouzské Société de musicologie. Mimo jiné rovněž obdržel Bulharskou cenu nebo srbský Řád sv. Sávy. V roce 1928 se stal zástupcem Československa v Mezinárodní komisi pro lidové umění při Společnosti národů (předchůdkyni dnešní OSN), kde byl zvolen do jejího pětičlenného řídicího výboru. V roce 1945 byl rovněž poctěn čestným občanstvím srbské Lužice.

Ludvík Kuba opět učitelem

Ludvík Kuba strávil život studiem a podporou slovanských myšlenek. Ne nadarmo jej proto v několika zemích považují za jejich národního buditele.

Malby, kresby i akvarely se i dnes často draží v aukcích a mezi širokou veřejností se těší čím dál větší oblibě. Písně z jeho sbírek přebírají, upravují a hrají početná česká i zahraniční hudební tělesa. Věříme proto, že jeho dílo je nejen živé, ale že se od Ludvíka Kuby můžeme leccos přiučit i dnes.

——–

V den 160. narozenin Ludvíka Kuby loni v dubnu o něm autor začal publikovat soubor článků v hlavních denících slovanských zemí, pro něž Ludvík Kuba vykonal veliké dílo. Články dosud vyšly v Bosně a Hercegovině, Bulharsku, Černé Hoře, České republice, Chorvatsku, Makedonii, Německu (srbské Lužici), Slovensku, Slovinsku a v Srbsku.

Alois Nožička: Dát svou tmu blednoucímu znamení na omítce

Poznal jsem ho nejdřív přes fotografii. Jednu konkrétní, černobílou. Tu z obálky manifestačního Surrealistického východiska (1969). V obdélníku se tam ztrácí menší obdélník, v něm ještě menší atd. Pozadí je nějaká rozsekaná zeď, zřejmě tam, pod povrchem reálu, něco nefungovalo, haprovalo. Měřítka v tom záběru se mění s geometrickou pravidelností, objekt se vzdaluje, smysl rozostřuje. To vzdalování a rozostřování je pro Aloise Nožičku typické.

Jako fotograf snímal vždycky nejednoznačnosti, výseky skutečnosti se zřetelným herním nebo fantazijním potenciálem. Navenek blízko abstrakci nebo surrealismu, od struktur k analogiím – od povrchů, které žijí pohybem, nečekanými čarami svých magických energií, po známé tvary, které najednou vybafnou na diváka z konstelace, kterou nečekal, odjinud; tu se vynoří nenápadně kus těla, postava, tu oči, tvář, celá hlava na tisíc a jeden způsob. Akcenty se pak různí: jednou komika, jindy erotika, do třetice kritika. Anebo všecky ty tři fazety naráz.

01

Alois Nožička, narozený právě před devadesáti lety, 19. srpna 1934, se ale vzdaluje, rozostřuje, vymezuje i celkově, koncepčně – když se jeden snaží definovat jeho poetiku. Je umíněný, autonomní, zarytě svůj. „Surrealisté na moji tvorbu přímý vliv neměli,“ řekl mi v rozhovoru před sedmnácti lety. A chtěl tu větu dát rovnou do titulku. Byla pro něj důležitá. A nejen ta. Po otázce na Milana Nápravníka (1931–2017), který mu představil kontexty zdejšího surrealismu konce padesátých, a především šedesátých let, seznámil jej s hybateli tehdejšího skupinového dění, jako byli Vratislav Effenberger, Stanislav Dvorský nebo Petr Král, přišla odpověď ostrá jak břitva: „… on pro moji tvorbu nebyl nikdy podstatný – to je mýtus, omyl.“ A pak zúčtování do třetice: „Nápravník dostal v roce 1967 nějaké literární stipendium v Berlíně, a když rok nato přijely do Prahy tanky, už se nevrátil. Tanky rozdrtily celou, tehdy spíše básnickou skupinu: Král s Linhartovou odešli do Francie, Dvorský se stáhl a zbytků kolem Effenbergera se ujali výtvarně agresivní Švankmajer a jeho společníci. Tím pro mě celá věc skončila.“

Nožička se narodil v Rudíkově u Třebíče; té Třebíče, kterou zapsal na mapu evropské nebo aspoň středoevropské kultury minulého století Ladislav Novák. S ním toho ale fotograf moc společného neměl: Novák byl odstředivý, neklidný typ, Nožička dostředivý, soustředěný; Novák šel po cestě spontaneity, náhody, hledal všemi směry, Nožička trval od osmapadesátého urputně na svém. V roce 1958 otevřel svůj dosud neuzavřený cyklus, který pojmenoval „Komplementární svědectví“. Čili svědectví doplňkové, ukázky toho, co v realitě chybí, co v ní není k mání. Jakkoli se Nožička distancuje od Jana Švankmajera (mimochodem mladšího jen o dva týdny), mají oba právě tohle v jádře společné: ukázat skutečnosti, co ztratila, co nemá, o čem se jí ani nesnilo. Ovšem skutečnosti prefabrikované, nikoli té přírodní, přirozené; skutečnosti poničené účelností a užitností civilizace, toho dobyvačného tažení, co člověk rozjel pod praporem rozumu. Proto hledal Nožička potravu pro své záběry vždycky na okraji nebo rovnou za ním – na skládce, na smetištích, v kupách všeho toho, co bylo označeno jako zbytné a zbytečné. Vytěsněno jako nedůstojné, nehodnotné. Právě tady začal fotograf soustavný lov všech těch fantómů, mátoh a antropomorfizovaných děsů, které daly jeho dílu základnu i úběžník.

02

Nožičku to táhlo k vidění od počátku. Nejdřív studoval užitou fotografii a grafiku na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně, absolvoval ji rok po Stalinově smrti; pak přešel do Prahy na FAMU, kde nastoupil na katedru filmové kamery. Už v Brně měl štěstí na učitele: „Jelikož vedoucím našeho ročníku byl skalní fotoreportér K. O. Hrubý, podnikali jsme často výlety na různá místa kolem Brna a zkoušeli reportážní snímky. Jindy portréty; ve škole jsme dokonce kreslili podle živého modelu. Ale především šlo o témata pro užitou fotografii – třeba obrazové ilustrace k upoutávkám na nové filmy nebo reklamu na právě otevřený obchodní dům. Díky K. O. Hrubému, který nějakým způsobem získával švýcarský měsíčník Camera, což byl luxusně tištěný a evropsky uznávaný časopis o fotografii, a dával nám ho k dispozici, jsem objevil třeba Mana Raye.“ Karel Otto Hrubý (1916–1998) byl člověk jemného, citlivého přístupu a všetečného typu: zčásti nostalgik po předminulém století, zčásti průkopník nových cest z minulého století blíž k současnosti. Celým svým životem a dílem hledal a poznával, otvíral prudce a doširoka jedny dveře za druhými; jako učitel musel být inspirativní, podnětný, a pokud jde o tvůrčí autonomii, pak jistě nabádavý – navzdory brutálnímu režimnímu dozoru.

Na FAMU to měl Nožička v letech 1954 až 1959 podobně: „Jakmile jsem zjistil, že na FAMU existuje obor filmová kamera, vzal jsem pakl svých fotografií a jel dělat zkoušky. Přijali mě napoprvé. Nastoupil jsem do ročníku s Jaromilem Jirešem, Vladimírem Skalským, Sašou Štrelingerem a Jurajem Šajmovičem, který byl mým dobrým kamarádem po celá studia – i když po letech jsem zjistil, že na mě psal celou dobu kádrové posudky.“ Když studia dokončil, nastoupil do Československé televize. Vydržel tam jako kameraman šestatřicet let. Podílel se na více než čtyřech stech padesáti filmech, od drobností po velké věci. Bral tu práci jako nutné světlo, aby mohl vzniknout a vyniknout stín, jeho „komplementární svědectví“ – „můj osobní doplněk k tomu, co jsem dělal oficiálně, reakce na ty falešné ksichty a prostředí, na které jsem se musel kamerou dennodenně koukat“. To dává Nožičkově fotografii docela podvratnou dimenzi: navenek kameroval oficialitu, ovšem privátně tuhle práci karikoval, předváděl její jednorozměrnost, zoufalou prózu. Fotografiemi zbásňoval zakázané prostory, věci totálně mimo hru.

Uchamžiky

Vždycky se mi děsně líbilo, jak Andy Warhol v knížce Od A k B a zase zpět mluví o tom, že se oženil s magnetofonem. Přišlo mi to jako geniální řešení lidské touhy po partnerství. Pop Art Nerství. Také jsem zatoužil pořídit si nějaké přenosné nahrávací zařízení! Stal se jím takový starý rozhrkaný walkman, kterého mi kdosi přenechal někdy na jaře 1993. Aniž bych chtěl koukat na zuby darovanému koni, nebyl nic moc. Nahrával jen mono, ale hlavně děsně vrzal a skřípal. Takže na každé nahrávce bylo nejvíc slyšet právě toto vrzání a skřípání. Teprve až potom trochu povídání, hudby, zvukových efektů nebo cokoli, co jsem se snažil zaznamenat. Z určitého pohledu ovšem neexistuje špatná nahrávka. „Kvalitní“ nebo „nekvalitní“ zvuk je jen sociální konstrukt, že? To, že jste chtěli nahrát něčí povídání a na kazetě máte jen nesrozumitelné hučení překryté hlasitým skřípáním, sice neodpovídá vašemu záměru, ale neznamená to, že se jedná o nezajímavou nahrávku! Jen s tím asi neuspějete u špionáže nebo u novin.

Na svůj druhý rekordér ale už nedám dopustit. Byl to model Sony TCM 359V, který jsme v roce 1996 pořídili s mámou v nějakém letištním tax free shopu. Skvělý přístroj! Mikrofon na dvířkách walkmana měl dvě úrovně nahrávání, takže se dalo pěkně nahrát jak běžné povídání, tak hlasitý „bordel“ ze zkušebny. S tímto přístrojem se ze mě stal regulérní lovec zvuků. Nahrával jsem kecání s kamarády, dopravní hlášení, zkoušky kapely, vzkazy na záznamníku. Měl jsem ho u postele, takže jsem si rozespalý mohl zaznamenávat nápady před usnutím – ty bývají nejlepší, ale člověk je většinou zapomene. S TCM 359V tenhle mýtus trochu padl, nahrávky dokázaly, že zas tak zázračné nápady to nebyly, ale i tohle zjištění bylo vlastně cenné.

Shodou okolností jsem nedávno zjistil, že tento diktafon je pro mnohé hudebníky stále kultovním modelem. Na bandcampu jsem si pořídil desku Jabka Hrušky Meotary od Stratocluster a album zvukových koláží, výstřižků a úryvků od jednočlenného projektu Count Portmon nazvaného přímo Sony TCM-359V. Obě desky jsou víc než deset let staré, ale nikdy není pozdě objevit nějakou zajímavou starou novinku! A je mi jasné, že jsem tím jen lehce štrejchnul špičku ledovce analogového království. Každopádně na obou albech poznávám nezaměnitelný charakter nedostižného soňáckého diktafonu. Něco, o co jsem s digitalizací svého terénního nahrávání kolem roku 2000 přišel. Ale o tom až příště…

Postila

V pražské Ruzyni není jen letiště, ale i věznice, svého druhu vazební. V té druhé budově jsem měl tu čest v roce 1967 přebývat, naštěstí dočasně. Do cely pro čtyři přinesli stejný počet knížek. A jaké. Josef a bratří jeho od Thomase Manna, Safijánská zima od Matěje Kuděje, Jan Maria Plojhar od Julia Zeyera a konečně Její pastorkyňa od Gabriely Preissové. Inu, s různými stupni potěšení jsem si je četl.

Post illa verba dodávám, že četba byla nepovinná. Přemýšlel jsem, čí je vina, že chovanci nečtou Manna. Je to chyba výchovy, když jim nikdo nepoví, že svět vět je z nebe mana? Přitom o sobotě ulehčil chléb otěž, jako by ho pekli v nebi. To byla též shůry mana, dík ní zas byla mens sana, což poznal poslední nebich. I vězněná kurtizána. Ale nemylte se, vazba není plesem. A zde bylo publikum – trestanecké unikum. Přestupníci a co více – oddělená přestupnice. Nastojte i pastorkyně, najmě jedna ve své vině. Byla to ta pravá „Její“, svíjící se v beznaději. A co pravá kostelnička? Zdvihla víčka do nebíčka. Byla potrestána vina? Inu, jak jinak než jinak.

Jinakosti „jináče“

zhudebnil sám Janáček

objevený Brodem Maxem

díky dodnes platné taxe.

Než stačím vytáhnout kolt

než koně přeskočí Taxis

taxislužba

moje tužba

přijede rychlej než Bolt.

Bolt se tyčí jak pylon

jako před zet ypsilon.

Zda roznáší

vtipnou kaši?

Zatím mi ji bez hesla

taxislužba přinesla.

A já

jak k pylonu majík

v kvaltu jí

účtuji

za heslo

z více slov:

Je to holt Bolt!

Ad hot

V 70. letech české máničky, ať jen tak po ramena, nebo až na lopatky, vzývaly asi nejvíc vedle Zappy ještě „Majála“. Ačkoli si byli hudebně vzdáleni. Ale když britský pravověrný bluesman John Mayall zjara 1968 vyrazil na cosi jako studijní prázdniny do L.A., u Zappových bydlel! V místech, o kterých hned po návratu natočil LP Blues From Laurel Canyon, na němž je song 2004, což bylo číslo tehdy Frankem pronajatého dřevěného domu, v podstatě průchoďáku nejen rockových celebrit. A domácí pán byl jako kytarista jistě zvědav na chlapíka, v jehož The Bluesbreakers se těsně za sebou vystřídala šestistrunná esa Clapton, Peter Green a Mick Taylor. Nadto skupiny Cream, Fleetwood Mac a Colosseum založili muzikanti od Mayalla vždy po dvou po třech ve stejnou chvíli uteklí. Čuch na talentované měl nesporný. Jenže ti zase rychle rostli a kvetli.

Plejáda těchhle výtečníků mu také vynesla zlatý zápis do rockových análů. Ale bylo by nefér vnímat Johna Mayalla, který 22. července zemřel v devadesáti letech, jen skrze proslavené a většinou kreativnější kolegy. Hrál po svém a výborně na harmoniku, prostředněji na piano, varhany i kytaru, jako zpěvák zůstával nevšedně ve vysokých polohách (určitě ho ovlivnil J. B. Lenoir i Otis Rush) a psal si na tělo songy vycházející z bluesových základů. A hlavně několikrát, svižně a úplně změnil charakter kapely. Když Rolling Stones zlanařili Micka Taylora, otráveně se po letech zřekl dominantní sólovky a sestavil průzračné akustické kvarteto se saxofonem, španělkou a šokujícně bez bubeníka! Viz LP The Turning Point (1969). Pak pořád žádné bicí, ale strhující elektrické housle (Don ,Sugarcaneʻ Harris hrával také se Zappou!), na desce USA Union (1970). Načež angažoval černé soul-jazzmany, včetně slavného trumpetisty Blue Mitchella, a nechal je v podstatě jamovat (Jazz Blues Fusion, 1972). Takové odvážné a překvapivé tahy mu přitom zblajzly i ty dávné české máničky. A spousta se toho dá vyzobávat z cca sedmdesáti alb, půl na půl studiových a živých. Ale co naplat, při vyslovení Mayallova jména asi vždycky vytane na mysli jako první deska z roku 1966, na jejíž obálce sedí čtyři bluesbrejkři u zaflákané zdi a Eric Clapton (trochu s účesem à la Kájínek), si čte komiks The Beano. A hraje tam tak, že se z toho celý kytarový svět úplně pobláznil.

Do Trutnova na The Jesus And Mary Chain

Už je to čtyřicet lety, kdy se poprvé Martin Věchet s přáteli pokusil uspořádat první ročník hudebního festivalu v Trutnově. Tehdy pořadatele i návštěvníky rozehnala komunistická policie. V současné době patří TrutnOFF k nejstarším festivalům v Česku. Ke svému výročí si přiveze v tradičním termínu od 22. do 25. srpna hned několik pozoruhodných zahraničních kapel. Největším jménem mezi nimi jsou bezesporu The Jesus And Mary Chain, vrcholní představitelé shoegaze rocku, kteří v současné době slaví velký comeback i s úspěšným novým albem. Publikum roztančí folk-punkoví Flogging Molly a rozpogují legendární britští punkeři UK Subs, zahrají i hardcoroví Walls Of Jericho nebo představitelé africké world music NDOX Electrique; podporu svobodě Ukrajiny vyjadřuje festival pozváním ukrajinské folk-elektronické kapely Go_A.

Tradičně velmi široký záběr bude mít trutnoffský program po domácí linii. Na festivalu vystoupí celkem zhruba čtyřicet účinkujících, mezi nimi například David Koller & Band, MIG 21, Visací zámek, Monkey Business, Cocotte Minute, Michal Prokop & Framus Five, Michal Horák s kapelou, Mucha, Znouzectnost, Rozálie, Hentai Corporation, Bára Hrzánová & Bachtale Apsa, Kill The Dandies!, SPS, Garage & Tony Ducháček, Záviš, Jaroslav Hutka, Petr Váša a Ty Syčáci, Monika Načeva a Zdivočelí koně, Satisfucktion, Fru Fru, Vítrholc, !V.V.Ú., Totální nasazení a další.

Další články
sinekfilmizle.com