Babel Music XP: Marseille, 28.─30. 3. 2024

Přístav Marseille po staletí propojuje Evropu se severní Afrikou. Babylonské prolínání kultur napříč Středozemním mořem se otisklo i do názvu festivalu Babel Music XP, který probíhá v areálu bývalých marseillských doků. Ten se zařadil k nejsledovanějším jarním akcím, umělce si sem chodí vybírat i programoví ředitelé našich festivalů včetně pražského Respectu. Podobně jako v předešlých ročnících byl program oslavou hudební rozmanitosti, s akcentem na francouzské regionální styly.

Sbor Belugueta je součástí trendu nové oksitánské polyfonie, který před dvaceti lety nastartovala marseillská skupina Lo Cor de la Plana. Skladby Beluguety kombinují zpěvné melodie a tiché minimalistické ornamenty se smrští pětihlasého sboru. V detailu ale působí jako hlavolamy s fascinující logikou: uvnitř jednotlivých bloků se jako v kouzelné baňce skrývají drobnější struktury, každá s vlastní stavbou či hudebním příběhem. Sestavu tvoří tři zpěvačky a dva zpěváci, jeden z nich z francouzského Baskicka. Jeho otec, Beñat Achiari, před třiceti lety propojil baskickou tradici s avantgardou. Syn Julen na tento odkaz navazuje, ale úplně jinak, s maximálně expresivním projevem přesahujícím veškeré rutiny. Vedle Beluguety jsme ho v Marseilli slyšeli i jako vedoucího skupiny Haratago, což znamená Dále, a je tedy výzvou k překročení hranic známého světa. Sestavu tvoří klarinet, basová viola da gamba, niněra, perkuse, a především Achiariho hlas, překypující nejen syrovou energií, ale též závratnými piruetami, které znalcům súfijské hudby připomenou Nusrata Fateha Aliho Khana z Pákistánu či Alima Qasimova z Ázerbajdžánu. „Ano,“ vysvětluje Achiari, „já sice vycházím z horských zpěvů rodného kraje, ale s kapelou z nich vytváříme súfijskou hudbu, která je napojena na přírodu.“

Francouzská muzikantka Éléonore Fourniau hraje též na již zmíněnou niněru, tedy houslím příbuzný nástroj ze středověku, který má místo smyčce bubínek poháněný klikou. Uvedla jej ovšem do zcela nového kontextu, během studií si zamilovala hudbu Kurdů z území Turecka a vystudovala konzervatoř v Istanbulu. Vystoupila s triem, v němž hrál i Efrén Lopez, všemi respektovaný multiinstrumentalista z Katalánska. Spolupráce obou umělců má logiku, Lopéz je specialista na modální hudbu, která se ve středověku hrála v Evropě a dnes žije ve formě maqamů a rag ve východních zemích. I když Éléonore Fourniau si renomé teprve získává, zajímavě vyvažuje spektrum kurdských či tureckých kapel s opačnou trajektorií, tedy pohybujících se z východu na západ.

Do zcela jiného světa posluchače zavedl Naghash Ensemble z Arménie. Jeho název i repertoár inspiroval Mkrtich Naghash, arménský básník a kněz, který žil 150 let před Shakespearem. Kuriozní je, že vedoucím sestavy je John Hodian, Armén narozený ve Spojených státech. Čím ho Naghashova poezie inspirovala? „Poezie se tehdy recitovala před publikem, nebyla to psaná forma jako teď. Aby dobře zněla, musela mít rytmus. Byla napsaná tak, aby se dala dobře zpívat. Zhudebňovat takové texty, to je pro skladatele cesta rájem, kde za vás autor odvedl polovinu práce. Z mé hudby určitě slyšíte arménské vlivy, ale také je v nich řada skrytých inspirací, středověká polyfonie, americký minimalismus. Mezi jeho průkopníky jsem v New Yorku vyrůstal.“

Sestavu tvoří klavír, loutna oud, arménské flétna duduk, a především tři ženské hlasy. Zatímco instrumentální sekce zněla jako uměřená západní moderna, bylo to právě vedení ženských hlasů, které hudbě dodalo silnou identitu, až člověku v paměti vyskákaly vzpomínky na avantgardní rock 70. let a francouzskou skupinu Magma. Podobnost nepřímá, ale v konceptu. „Ano, nejste sám, kdo to tak slyší,“ ujistil mě John Hodian po koncertě.

Hodian se narodil v New Yorku jako potomek přeživších obětí arménské genocidy a stejný původ měl i další z účinkujících festivalu. Bubeník Pascal Semerdjian je z Libanonu, kde se jeho prababička ocitla v době arménské genocidy jako válečný sirotek. V Marseilli Semerdjian vystoupil s libanonskou skupinou Sanam. Ta patřila k největším překvapením festivalu, nejen díky uhrančivé, a přitom zcela přirozené a nic nepředstírající zpěvačce Sandy Chamoun. Navzdory rockové instrumentaci, obohacené jen o syrský bouzouq, skupina hraje mimo všechna vyšlapaná klišé, takže termíny jako postpunk či post rock tu moc nedávají smysl. Popsat jinými slovy, proč to bylo tak dobré, je oříšek. Hudba vás natolik pohltí emotivně i energií, že zkrátka nemůžete vyskočit z kůže posluchače a začít analyzovat. Leccos napovídá vznik skupiny. „Před třemi lety jsme měli na festivalu v Bejrůtu workshop s Hansem Joachimem Irmlerem, z té slavné krautrockové skupiny Faust,“ říká Sandy. Takže on vás naučil pracovat s elektronikou? „Nevedl nás k ničemu konkrétnímu. Jen jak uniknout rutinám, méně kalkulovat a řídit se intuicí.“ Hudba Sanam naznačuje, že Libanon se stává hudební velmocí, kterou západ teprve objevuje. „Potřebujeme se probourat ven z bubliny, která nás izoluje od ostatního světa, chceme změnu,“ vysvětluje Sandy Chamoun. „Žene nás hlad po kultuře, navíc jsme prošli tolika krizemi a válkami, že toho máme hodně světu co sdělit.“

Festival nabídl tucty dalších zážitků: Alostmen, afro-garážovou veselici s DIY kytarami z plechovek z Ghany, řeckou zpěvačku Dafné Kritharas s přesahy do sefardských písní, projekt Poil Ueda spojující epický japonský zpěv s hard core avantgardou, tuniskou muzikantku Azu Tiwaline, přenášející pouštní rytmy do elektronických smyček s přispěním íránského perkusisty Cinna Peyghamy, libanonské duo Rust, které žije mimochodem v Praze, i Zar Electrik s marseillsko-maghrebskou party music spojující elektrickou koru s nástroji marockých Gnawů.

Nejhlouběji se do paměti vryl koncert bretaňských dudáků, nikoli ovšem s tradičním repertoárem, ale s kombinací velkých skotských dud a bretaňských bombardů, ve vizionářském aranžmá skladeb newyorského minimalisty Phila Glasse. Ne, nejde o žánrový kotrmelec. Na programu byly skladby z roku 1969, které Glass napsal po cestě po severní Africe a Indii, kdy byl hutnými barvami lokálních nástrojů okouzlen, a ztvárnění bretaňského dudáckého maestra Erwana Keravece je vrací do světa, který Glasse inspiroval. Dudy navíc kvůli měchům poskytují „rovný“ tón bez potřeby se nadechnout, což je ideální stavební materiál k minimalistickým repetitivním strukturám.

Výsledek byl úchvatný i scénickým provedením: dudáci hráli z not, rozestavěni do sekcí, někdy mezi diváky, jindy zčásti na pódiu. Šokem byl konec, ve fortissimu všichni skončili naráz, jako když utne. Mimochodem, Erwan Keravec s tímto projektem vystoupí v Praze uprostřed června na festivalu Respect.

Mejdan s Darla Records: 30 let nenápadné podpory nejen indie rockového světa

Americké vydavatelství Darla Records je opakem ctižádostivých nezávislých žraloků, jakými jsou Domino Recordings nebo XL Records. Darla od začátku trpělivě podporuje spíše submisivnější spolky, nejen rockového spektra, ale i elektronické nebo ambientní projekty. K tomu je distribuční sítí pro stovky malých vydavatelství z celého světa. Očekávejme tichý večírek mimo vír velkoměsta s vlídnou, vnímavou rodinnou atmosférou.

Za vlivným vydavatelstvím a distribuční firmou stojí životní partneři James Agren a Chandra Tobey, kteří se seznámili v roce 1982 v San Francisku nejprve jako fanoušci v lokálním obchodu s deskami, aby posléze na sebe narazili i jako redaktoři místní univerzitní rozhlasové stanice KUSF. Cesta k založení vydavatelství nebyla jednoduchá. James si vyzkoušel hned několik obchodních pozic, než převážila láska k hudbě, které se oba ve svém volném čase věnovali. Hned od začátku, to znamená od roku 1994, byla Darla nejen vydavatelstvím, ale i zásilkovým obchodem a velkoobchodní distribucí specializující se na nezávislou scénu. V jednom z prvních rozhovorů pro list Metropolitan dvojice přiznala, že první roky fungování vydavatelství, do kterého společníci vložili 2 000 Euro, nebyly zas tak obtížné. Pomohla mnohaletá rozhlasová praxe. Díky ní měla dvojice podrobně zmapované hudební nezávislé podhoubí, takže první vlastní nosiče byly věnovány tehdejším indie rockovým nadějím západního pobřeží Spojených států. Především první díl kompilace Little Darla Has A Treat For You se stal manifestem scény, kvůli němu se začalo více mluvit i o Darla Records. Není divu, že kompilační série se rozrostla na třicet pokračování.

Vedle indie rocku label začal kvůli spolupráci s podobně smýšlejícími labely jako Cher Doll Records v Seattlu, Fuzzy Box Records v New Jersey nebo Cardinal Records v Tokiu vydávat nové popové objevy. Zásadnějším krokem vydavatelství bylo zaměření labelu ambientním směrem, a to kvůli vzniku sublabelu Bliss Out. Své desky, které často brousily i do vod shoegaze nebo jemné taneční elektroniky, zde vydali například Windy & Carl, Amp, Piano Magic nebo Aarktica. Největším komerčním úspěchem Darla Records bylo ale objevení indie rockerů My Morning Jacket, přičemž jejich druhé album At Dawn z roku 2001 považuje osobně James Agren za jednu z nejoblíbenějších desek historie vydavatelství.

Dalším významným milníkem, o dekádu později, bylo spojení Darla s dvojicí výrazných ambientních osobností – pianistou Haroldem Buddem a bývalým kytaristou Cocteau Twins, Robinem Guthrie. Darla mezi roky 2007 a 2015 vydala řadu sólových nahrávek obou autorů, ale i několik podařených kolaborací. I když pro majitele Darla Records byla srdcovým formátem vinylová deska, přesto už v roce 1996 obchod rozjel plný provoz i v internetovém prostředí. Nejprve jako distribuční síť, v roce 2009 začalo vydavatelství prodávat na svých stránkách hudbu i v digitální podobě. Není divu, že pro své unikátní zacílení a moderní přístup byl label v první dekádě 21. století zvolen řadou magazínů a portálů vydavatelstvím roku. Přesto i dnes Darla Records považuje, i kvůli své distribuční divizi, fyzické nosiče (především vinyly a CDčka) za základ své činnosti.

foto Marcel Skýba

Popdivnisti: Leeb0rn

Olomouckou shoegazovou kapelu Leeb0rn založili koncem roku 2017 Dominika (bicí, zpěv) a Jan (basa, kytara, zpěv) Srostlíkovi spolu s basákem Lukášem Bartulcem. O dva roky později vydali na kazetě debutové EP The Pulley System. S Lukášem nahráli ještě EP Reach One’s Destination (2021), pak se složení kapely změnilo. Novým basákem se stal Martin Navrátil a dále přibyla zpívající houslistka Klára Švachová. Noví členové ovšem vydrželi v kapele sotva rok. Kapela se proměnila v duo a začala pracovat na nahrávání prvního alba, které vyšlo letos v únoru. Album dostalo název Hauau. Jeho zvuk je oproti předchozím nahrávkám kapely méně rockový, jemnější, a přesto bohatší. Koncertní sestavu nedávno doplnil klávesista, kytarista a zpěvák Denis Bujko.

Album jste nahrávali ve dvou a měli jste volnější ruce, než když jste byli čtyři. Dá se tedy říct, že vás nyní hudba a texty víc vystihují?

DS: Předchozí členové byli skvělí lidé, ale byli méně ambiciózní a brzdili nás. Teď mám radost ze zpětné vazby po koncertech od fanoušků, kdy nás přirovnávají ke kapelám, které mám ráda. Hrát hudbu podobnou té, kterou poslouchám, byl vždycky můj sen.

O navýšení počtu členů kapely tedy neuvažujete?

DS: Zatím není potřeba. Už teď máme připravených hrozně moc věcí a kdybychom přibrali člena, bylo by toho pravděpodobně ještě víc. Víc členů znamená víc problémů, méně termínů, kdy se člověk potká na zkoušce, takže hraní v triu je super.

Jak moc velkou změnu znamenal příchod Denise?

DB: Na koncertech zpívám jeden vlastní song a přidali jsme některé mé nápady. Například v Bond a Never Roam Alone jsem autorem synťákových partů. Jsem prostě dalším člověkem, který může pomoct, když řešíme zvuk nebo vizuální stránku.

Co znamená slovo Hauau?

Jaroslav Rudiš a Kafka Band

Jako germanista se nemohl jeden z nejčtenějších českých spisovatelů současnosti Franzi Kafkovi vyhnout. Tohle propojení jaksi oficializoval před deseti lety, když se stal společně s Jaromírem 99 frontmanem skupiny Kafka Band, která formou ucelených koncertních programů a studiových alb zpracovala všechny tři Kafkovy romány, tedy Zámek, Ameriku a Proces. Je jasné, že rozhovor s Jaroslavem Rudišem nemohl v monotematickém kafkovském čísle UNI chybět. Jeho čtenáře asi příliš nepřekvapí, že na otázky odpovídal písemnou formou – ve vlaku…

Vzpomeneš si, kdy jsi zaznamenal existenci Franze Kafky?

Bylo to na gymnáziu v Turnově u nás v Českém ráji. Měli jsme skvělého češtináře, a ten nám Kafku představil. A vyprávěl nám, jak Kafka Turnov znal a jak zde pár týdnů pracoval v zahradnictví, aby si vyčistil mysl. To tam tenkrát ještě stálo, kousek od gymplu. A část snad existuje i dnes.

Kdy a co jsi od něj četl poprvé a jak jsi k tomu přišel?

Byla to Proměna. Vím, že mi to přišlo nejdřív trochu těžké, ale pak se mi to strašně líbilo. A že jsme se té temnotě i smáli. Četli to kolem mě všichni, stejně jako Hrabala, Kunderu, Škvoreckého. Muselo to být kolem sametové revoluce. V létě po maturitě, to bylo v roce 1991, jsem se s jednou dívkou od nás toulal po nocích Prahou s jeho povídkami v kapse. Když na to teď vzpomínám, tak právě z těchto prvních nočních toulek možná vznikl mnohem později námět na komiks Noční chodci, který nakreslil Nicolas Mahler, a povídku Vánoce v Praze, kterou ilustroval Jaromír 99. V obou se ta dívka, Hana, ve vzpomínkách objevuje. A ve Vánocích v Praze i Kafka. Akorát, že se jmenuje Kavka. A není to spisovatel, ale pracuje na poště, což mu ale nikdo nevěří. Když si dá pivo, začne mu svítit hlava. Stane se z něj takový pouliční maják. Vánoce v Praze vyjdou letos na podzim v Labyrintu.

Byl pro tebe Kafka stěžejní autor v době, kdy se formoval tvůj pohled na svět, tedy nejspíš v (post)pubertě?

Určitě. Po povídkách jsem četl Proces a Zámek. Ten jsem ale tenkrát nedokázal dočíst, pořád jsem se v těch textových závějích, v té Kafkově vánici, ztrácel. Ale možná to tak má i být. Nakonec i zeměměřič K. se v příběhu zas a znova ztrácí. Nevyzná se v těch složitých vztazích ve vesnici, neví, co to je za divnou temnou lásku s Frídou, ve sněhu mu cestou k Zámku docházejí síly a málem tam umře.

Předpokládám, že jsi Kafku přečetl celého. Kdy to bylo?

Úplně všechno jsem určitě nepřečetl. Kafku jsem četl postupně, ty tři nejslavnější románové fragmenty i několikrát, jak jsme na nich s kapelou a také v divadle v Brémách pracovali.

Které Kafkovo dílo tě nejvíc zasáhlo? A je to to samé, jaké povazuješ za nejkvalitnější?

Zas a znova onen tajemný Zámek, tedy Das Schloss. Ten román má úžasnou atmosféru, kterou jsme se pak s kapelou snažili dostat i na naše první album. Myslím, že to je opravdu mistrovské dílo.

Sehrál Kafka nějakou roli ve tvé germanistické orientaci?

Určitě. Co mě baví, jsou hádky o Kafku. Německá germanistika si ho ráda přivlastňuje a považuje ho za německého autora. Ale pak se hned přihlásí o slovo Rakušáci. A my Češi někdy nevíme, kam s ním. Myslím, že Kafka je součástí světové literatury. Ale velmi ho formovala Praha, to dvojjazyčné prostředí, to se často zapomíná. Kafka psal německy, ale uměl i velmi dobře česky. Prahu a Kafku nejde oddělit.

Je Kafka stejný v němčině jako v češtině?

Němčina je velmi přesný jazyk. Kafka si vystačí s poměrně malou slovní zásobou. nepíše tak květnatě, jako třeba jeho kolega a přítel Max Brod. Ale právě to, že je někdy takový strohý, z něj myslím dělá nadčasového autora. Pak tu jsou samozřejmě jeho nadčasová témata jako úzkost, strach, nepochopení, ztracení… Myslím, že máme skvělé germanisty a překladatele, kteří vycházejí ze stejného kulturního kontextu jako Kafka. Takže Kafka se čte česky výborně.

Považuješ některé Kafkovo dílo za přeceněné, a jiné naopak za nedoceněné?

Někdy mě mrzí, že čtenáři zůstávají jen u Proměny. Nebo že ho vůbec nečtou, protože mají strach, že to je jen temné a depresivní. Často ano, ale ruku v ruce s tím kráčí i groteskno a humor. Kafka je mnohdy výzva. Ale je to vysoce nadčasové psaní, základ moderní světové literatury. Věřím, že se Kafka bude číst i za sto let.

Je pro tebe zajímavý či inspirativní Kafka i jako člověk, osobnost, nebo jen spisovatel?

Mě velmi zajímá ono přirozené přebývání v dvojjazyčném prostředí. Tuhle přirozenost jsme bohužel ztratili a je to velká škoda.

Zajímáš se o kafkovskou reflexi v jiných uměleckých žánrech (divadlo, film, výtvarné umění, hudba, komiks)?

Určitě. Jaromír 99 nakreslil podle scénáře Davida Mairowitze Zámek a podařilo se jim myslím skvěle román vystihnout, včetně té atmosféry. Reiner Stach, autor nejobsáhlejší Kafkovy biografie a patrně největší odborník na Kafkovo dílo, tenhle komiks považuje za jeden z vůbec nejlepších komiksů, které kdy vyšly. Měl celosvětový úspěch. A podle zmíněné biografie Reinera Stacha nyní vzniknul i skvěle obsazený televizní seriál, který natočil David Schalko. To, že zas a znova mají umělci chuť Kafku nově vyprávět a diváky to zajímá, ukazuje, jak nadčasový autor Kafka je.

Jak moc tě Kafka ovlivnil jako spisovatele?

Tomu asi nejde uniknout. Ale stejně tak mám pocit, že mě ovlivnili Jaroslav Hašek, Bohumil Hrabal, Robert Musil, Joseph Roth nebo Thomas Bernhard. Střední Evropa prostě.

Jak vlastně vznikla idea Kafka Bandu? A kdo byl jejím původcem a hlavním tvůrčím jádrem?

Naše první album je soundtrackem ke komiksu Zámek Jaromíra 99 a Davida Mairowitze. Komiks byl uvedený také na výstavě v Literárním domě ve Stuttgartu. A my tam hráli jako vernisážová kapela. Jaromír oslovil mě a Dušana Neuwertha, který se stal naším kapelníkem a producentem. Ale kapela se nám rychle rozrostla. Mysleli jsme si, že to bude jen tenhle jeden večer ve Stuttgartu a jeden podobný v Praze. Jenže v publiku seděl Reiner Stach a další germanisté a kafkologové, a my dostali hned pozvání na další koncerty. A najednou se to neuvěřitelně rozjelo. Vyšlo první album. Vznikla divadelní adaptace Zámku v Brémách, kde kapela živě hrála. Vzápětí jsme přímo pro divadlo adaptovali Ameriku.

Takže to pořadí kafkovských projektů – Zámek, Ameriku a Proces – se víceméně vyvinulo postupně.

Tak to prostě vyšlo. Když jsme po Zámku natočili Ameriku, byla jasná výzva podívat se i na Proces, a tím tu naši trilogii uzavřít. Natočili jsme ale ještě dva singly – jeden inspirovaný povídkou Děti na silnici a druhý kratičkým textem Stromy. Ty písničky nemohou být rozdílnější. Ta první má velkou energii, která je cítit z literární předlohy. Naopak ta druhá je velmi křehká. Stromy vyjdou jako singl už nyní v květnu.

Je kromě tebe a Jaromíra 99 důležité další muzikantské obsazení kapely pro ten který konkrétní projekt?

Sestava se za těch deset let maličko proměnila. A zvuk se velmi vyvíjel. Každá ta kniha je jiná, a tak jsme chtěli, aby byla jiná i každá deska. Zámek je takový literárně-hudební melodram, atmosférický, ale někdy i dost syrový. Amerika je plná odcizení, nových technologií, samoty. A Proces je asi nejvíce písničkové album. I zde je cítit úzkost, ale vydali jsme se s Kafkou i do nočních tančíren. Nakonec, sám do nich taky chodil.

Šlo vám v jednotlivých programech o rozdílné uchopení Kafkova díla, ať už po stránce libreta nebo hudby?

Ano, ale vždy se snažíme odvyprávět celý příběh knihy. Někdy beze slov jen hudbou, často písničkou, někdy čtením s hudbou.

Na koncertech kromě uceleného programu vždy ke konkrétnímu albu, naposledy k Procesu, hrajete i písně vybrané z předešlých alb, které jsou vlastně vytržené z kontextu. Nevadí to? Nejste přece standardní písničková kapela.

Myslím, že to nevadí, doplňuje se to. Sám jsem překvapený, jak publikum na ty starší písně reaguje, že je zná, že to funguje. Třeba skladba Hrob z první desky Zámek. Nebo Zmizelý z Ameriky.

Kafkovy romány máte zpracované. Co dál? Nabízí se třeba povídka Proměna…

Tu jsme skutečně jednou už složili! A dokonce ji i jednou zahráli. Ale nějak jsme se v té Proměně ztratili. Nikdy neříkej nikdy, ale myslím, že Procesem a dvěma chystanými singly se ta naše cesta hezky uzavírá. Nikdy by mě nenapadlo, že budeme hrát více než deset let. V létě nás čeká ještě hodně koncertů, nějaké budou i příští rok.

Aeroplánem na zámek aneb Kafka v komiksu

Franz Kafka v komiksu – to může znít nepřípadně. Například Reiner Stach, autor třídílné kafkovské monografie, která zabírá zhruba dva tisíce stránek, o médium komiksu ani jednou nezavadí. V Dějinách československého komiksu 20. století autorského čtyřlístku Prokůpek–Kořínek–Foret–Jareš je pak o Kafkovi jediná zmínka, a to ještě nepřímá.

Jenže jsou tu i jiné skutečnosti: Kafka sám byl hlavně v první dekádě minulého století nadšeným kreslířem. Inspiraci pobral nejvíc z japonského umění kresby a dřevořezu, fascinoval ho důraz na výrazový minimalismus v součinnosti s maximální obsahovostí, hluboce soustředěnou myšlenkou; souzněl ovšem taky s dobovým uměním Evropy, hlavně s jednou z prvních avantgard 20. století – s expresionismem. Lákala ho figura na sto plus jeden způsob: od realismu přes grotesku ke zneklidňující fantazii. V interiéru i otevřené krajině. Celek i torzo. Postava zakutaná v posteli. Postava zhroucená na stole. Postava šermíře, žokeje, chodce, běžce anebo běsného opilce se sklenicí vína. Bojácná postava v čekárně. Zadumaná postava vsedě na židli. Postava před obřím zrcadlem. Postava v trojúhelníkové ohradě. Vždy jen v černé a bílé. Základními tahy. Blízko kresbě Paula Klee nebo Ernsta Ludwiga Kirchnera. Některé motivické skrumáže mají volnou korespondenci s dadaistickou koláží a montáží. Jiné jsou na hraně abstrakce. V dalších pak hraje prim rychlý pohyb, svižná akce; v jedné postavě, která vyloženě běží s větrem o závod, jako by Kafka syntetizoval futuristicky rozehrané kulisy ze své reportáže „Aeroplány v Brescii“ (1909).

A navíc komiks

Kafka výtvarný

Každý má svého Kafku, opakuje často v rozhovorech Otto M. Urban, kurátor právě probíhající výstavy Kafkaesque v pražském DOXu, která reflektuje dílo Franze Kafky prostřednictvím děl současných českých i zahraničních umělců, včetně hvězd jako David Lynch, Matt Collishaw, Jake a Dinos Chapmanovi nebo Josef Bolf. S jistou nadsázkou by se chtělo dodat – svého Kafku a nedořešený vztah k otci, protože odkaz právě na Kafkův Dopis otci se objevuje na výstavě hned několikrát.

Vliv Kafky na umění započal už za života spisovatele. Sám spisovatel, znalý světa umění, se obával příliš doslovných ilustrací svého literárního díla a nabádal vydavatele k opatrnému výběru ilustrátorů. Což se nesetkalo s velkým nadšením, a knihy tak získaly svůj výtvarný doprovod až po Kafkově smrti. Za první ilustrace jsou považovány barevné akvarely německého výtvarníka Wilhelma Wessela k Proměně z roku 1924, roku 1935 se protnuly cesty Kafky a Toyen na obálce prvního českého vydání Zámku. Česko-americká grafička Jarmila Mařanová byla jedním z prvních umělců, kteří se zabývali holocaustem. Kafkou se zabývala dlouhodobě, doprovodila Proces, řadu povídek i Kafkovy dopisy.

V říjnu 1936 se v Praze uskutečnil Večer Franze Kafky, o čemž informoval deník Právo lidu: „Mladý grafik Hans Fronius vystavuje v Krasoumné jednotě (Praha II., Pštrossova 12) své dřevoryty a kresby. [sic] z nichž největší část ilustruje dílo pražského básníka Franze Kafky. V rámci výstavy bude uspořádána ve čtvrtek 1. října o 20. hodině přednáška (německy mluví Max Brod a Otto Pick) o dosud nezveřejněné pozůstalosti Franze Kafky. Po přednášce budou předneseny ukázky z neznámých Kafkových prací. Vstupné 3 Kč.“ Fronius se Kafkou zabýval celoživotně a vytvořil na tři stovky expresivních prací.

I grafik a malíř František Tichý nakreslil v roce 1957 ilustrace ke Kafkově povídce Doupě, nejslavnější je však jeho Kafkův portrét z téhož roku. Vydání Procesu z roku 1958 v nakladatelství Československý spisovatel pojal včetně obálky, typografie a vazby Zdenek Seydl. Všechny ilustrátory jmenovat nezvládneme, ale komiksové ztvárnění Zámku Jaromírem 99 a Davidem Zane Mairowitzem vynechat nemůžeme.

Ke Kafkovi se hlásil český informel, strukturální abstrakce se syrovou estetikou – Jan Koblasa, Mikuláš Medek, Josef Istler, Zbyněk Sekal, Robert Piesen, Jiří Balcar, Zbyšek Sion. Kafka byl oblíbeným námětem i Adolfa Hoffmeistera. V devadesátých letech sice začíná Prahu zaplavovat nános kafkovských suvenýrů, vznikají ale také díla podobizny Kafky od Josefa Istlera, Vladimíra Suchánka nebo Jiřího Slívy, Michael Rittstein maluje Řehoře Samsu na dovolené v Karibiku, fanouškem Franze Kafky je i umělec Jan Gemrot. A pak je tu Jan Švankmajer. Podvědomí, absurdita, temný humor a vizuální působivost zkoumající témata proměny s Kafkou značně rezonují.

V pražském veřejném prostoru nalezneme hned několik Kafkových památníků. Prvním je busta z roku 1966 na zdi bývalého domu U věže v sousedství kostela sv. Mikuláše na Starém městě, kde se Kafka narodil. Sochař Karel Hladík dílo konzultoval s Kafkovou neteří i Maxem Brodem, který vybral výslednou variantu, dobový tisk ale o díle mluvil jako o Strašidle z Kaprovy ulice. Z roku 2003 je známá socha Jaroslava Róny s Kafkou sedícím na prázdném obleku v ulici Dušní. Soutěž vypsala Společnost Franze Kafky, zúčastnili se Karel Nepraš, Olbram Zoubek nebo Stefan Milkov, jehož bronzová busta Kafky je dnes v hotelu Savoy (dříve Krone) ve Špindlerově Mlýně, kde Kafka pobýval a rozepsal Zámek. Nepřehlédnutelná technologicky výjimečná leč spíše turisty vyhledávaná je otáčivá socha Davida Černého u Národní třídy.

A co Kafka za hranicemi českých zemí?

Fondazione Prada v Miláně uspořádala roku 2020 výstavu „K“ inspirovanou třemi nedokončenými díly – Amerika, Proces a Zámek, která byla posmrtně vydána v letech 1925 až 1927. Nedokončenost umožnila mnohostranné interpretace, které pro výstavu zkoumali výtvarný umělec Martin Kippenberger, filmový režisér Orson Welles a kapela Tangerine Dream. Kippenbergerova instalace The Happy End of Franz Kafka’s America z roku 1994 a film Orsona Wellese Proces z roku 1962 doplnilo album Franz Kafka The Castle od skupiny Tangerine Dream.

Psychologická hloubka, symbolika, metafory, existenciální témata a absurdita Kafkova světa ale lákala a láká i další velká jména světového umění. Významný představitel surrealismu Max Ernst byl Kafkovými spisy hluboce ovlivněn a ilustroval i Kafkovu Proměnu. Salvador Dalí našel inspiraci v Kafkových tématech metamorfózy a psychologického neklidu. René Magritte sdílel Kafkovu fascinaci tajemným a nevysvětlitelným. Magrittův životopisec napsal: „Magritte je mistrem zvědavého oka, klíčové dírky, dveří, prahu… Je snad jediným umělcem, který může soupeřit s největším ze všech praktiků v této oblasti, Franzem Kafkou.“

Franz K. na domácích divadelních scénách

Poté, co liblická konference o Franzi Kafkovi z roku 1963 rozvířila na mnoho let dopředu domácí kulturně-politické poměry, posrpnové neblaze proslulé Poučení z krizového vývoje ji dokonce jmenovalo jako jeden ze zárodků kontrarevoluce (pro později narozené: šlo o hanlivé označení pro přechodné tání ideologických ledů), objevila se první domácí divadelní inscenace, inspirovaná dosud tabuizovaným pražským německým literátem. V roce 1966 inscenoval v Divadle Na zábradlí Jan Grossmann svoji dramatizaci románu Proces, Josefa K. ztvárnil Jan Přeučil. I když jsem v těch letech jako student v Praze pobýval, žádnou z repríz jsem nestihl, o ostatních kafkovských divadelních zážitcích už budu ovšem referovat z osobní zkušenosti, i když paměť není vždy posílena recenzními odkazy.

Na dlouho dobu byla Grossmannova inscenace kvůli vzniklé normalizaci ojedinělá, blýskat na lepší časy se začalo až v roce, na jehož sklonku to konečně prasklo. V roce 1989 se dokonce z iniciativy aktivu mladých divadelníků, z nichž se později formovala redakce i redakční okruh časopisu Svět a divadlo, konal kafkovský minifestival, na němž bylo možné zhlédnout adaptaci Ameriky Studia Ypsilon (Kafkův text v dramatizaci Zdeňka Hořínka nastudoval principál souboru Jan Schmid), stejnou předlohu připravil s brněnským Ochotnickým kroužkem tehdy ještě ne příliš známý Jan Antonín Pitínský, rovněž amatérský soubor ze slovenského Zelenče přivezl do Prahy inscenaci Proměny v režii pozdějšího muzikálového přeborníka Jozefa Bednárika, a HaDivadlo, které se z Prostějova v té době už přestěhovalo do Brna, zapůsobilo na diváky sugestivně pochmurnou atmosférou Procesu s nezapomenutelnou kreací Jána Sedala v roli absurditou zasaženého a obžalovaného Josefa K. Jevištní dílo nastudoval Arnošt Goldflam. Některé z těchto inscenací byly však již poněkud staršího data a signalizovaly tak pohyb, k němuž v osmdesátých letech v nekonformních divadelních souborech docházelo.

Pokusme se další Kafkou inspirované inscenace seřadit podle titulů. Proces přivezlo už v roce 1990 na svou minipřehlídku do Prahy bratislavské divadlo Astorka-Korzo 90 (dnes známé pod kratším a přehlednějším označením Astorka), uvádím ho jako domácí inscenaci, tehdy jsme ještě nebyli „rozpůleni“. Režisér Roman Polák připravil dynamickou podívanou s Matejem Landlem v hlavní roli, projekt působil tehdy dost provokativně i vzhledem ke spoře oděným (dámské role) či obnaženým (trestaní hlídači) protagonistům, tehdy taková – dnes téměř všední – prezentace byla ještě vzácná. Proces, který prezentoval Jan Antonín Pitínský ve zlínském divadle (se Zdeňkem Julinou jako Josefem K.) v roce 1998, měl tvar velké jevištní fresky a také připomněl, že s tímto divadelním souborem na východě republiky je nutné počítat i při vzniku náročných, nepodbízivých jevištních děl. Významnou divadelní událostí pak bylo zpracování znepokojivého románu Dušanem Pařízkem v Pražském komorním divadle v roce 2007 s Martinem Fingerem v hlavní roli, představitel zprvu dlouhou část první kapitoly vyprávěl jako monolog a až pozvolna se tvar začal vyjevovat jako divadelní hra, na jeviště přibyly další postavy. Gabriela Míčová ztvárňovala všechny ženské, mezi herci se objevil i komponista Ivan Acher, který byl autorem nervního hudebního podkresu tohoto jinak „civilně“ vyhlížejícího díla. O čtyři roky později nastudoval Ivan Rajmont Proces v dramatizaci Evalda Schorma s ostravským divadlem Aréna, a jak Pařízkova, tak tato kafkovská variace znamenaly drobné či výraznější posuny v zobrazení hlavního, absurdně souzeného hrdiny v porovnání s Kafkovým „osudem smýkaným“ Josefem. V Pařízkově verzi ho dokonce oslovovali Pepo. O obou jevištních dílech jsem psal v Divadelních novinách, z toho, které se týká projektu Ivana Rajmonta, si dovolím krátkou citaci: „Humor, který je v originální předloze nepochybně přítomen, akcentuje inscenace velmi výrazně. Stálá hvězda souboru Michal Čapka ztvárňuje Josefa K. jako nepříliš sympatického úřednického náfuku, což dodává celku zvláštní dráždivost, okořeněnou nezapomenutelnými proměnami ,ženského principu‘ v podání talentované Terezy Dočkalové.“

V roce 2022 připravil Proces v brněnském divadle Polárka, zaměřeném především na rozšiřování kulturního obzoru dětí a mládeže, režisér Filip Nuckolls, zásadní a dodnes uváděné zpracování předlohy vzniklo o rok později u ostravských Bezručů v režii Jana Holce. Inscenace v black and white výpravě Jána Tereby – a využívající i live cinema – představuje Josefa K. (v interpretaci Jáchyma Kučery) jako bytost nikoliv zaskočenou a pasivní, ale vzpurnou. Řada kolegů kritiků považuje proto projekt za málo kafkovský. Já ho oceňuji, nelze si také nepovšimnout další muzikantské participace Ivana Achera, tentokrát herci zpívají v inscenaci jeho songy na Kafkovy texty (německy). A na červen tohoto roku chystá premiéru Procesu pražská formace Art Way, působící v Divadle Kolowrat. Lze předpokládat, že v souvislosti s jubileem se objeví i další projekty, „oslavencem“ a jeho dílem inspirované.

Zámek je ve srovnání s deskriptivním Procesem literárním dílem o poznání enigmatičtějším, odpovídají tomu i inscenace, s románem s větším či menším úspěchem zápasící. K těm méně podařeným patřil v roce 1993 pokus režiséra Petra Palouše, který nastudoval v Divadle Ká (dnes Divadlo Komedie) dramatizaci Jana Vedrala s Lukášem Vaculíkem v hlavní roli. Na Zámek pak došlo až v roce 2002, kdy téměř souběžně vznikly inscenace v Ostravě a v Brně. Tu ostravskou v divadle Aréna nastudoval Pavel Cisovský, brněnskou pro tamní statutárně hlavní činohru (dnes Národní divadlo Brno) připravil tehdy teprve začínající Martin Čičvák. Dílo se vyznačovalo svěží senzibilitou i přízračnou kafkovskou tajemností, zeměměřiče K. ztvárnil Filip Čapka (starší bratr již zmiňovaného Michala), jednoho ze dvou poslů Václav „Zátopek“ Neužil. Autor předlohy by se myslím nepodivoval nad tím, že z představitele vedlejší role vyrostla divadelní a filmová hvězda, zatímco interpret partu hlavního, s nímž si poradil znamenitě, dnes moderuje televizní kutilské magazíny (Polopatě). A v roce 2010 se k dramaturgické odvaze vzepjali v Divadle na Vinohradech a Zámek tam nastudovala Natálie Deáková. Inscenace s Jiřím Dvořákem v roli K. stála rozhodně za pozornost, repríz ovšem proběhlo v konzervativním měšťanském divadelním stánku pramálo.

Hráč s tísní a černým humorem

Skoro neznámý unikátní jedenáctiminutový kraťas Jana Němce Matka a syn (1967) byl cosi jako spouštěč pro ještě tvrdší zákaz čehokoli kafkovského v celém tehdejším východním bloku. Film experimentálně a na rychlo vznikl po telefonickém, cenzurou a StB přerušovaném, hovoru Jana Němce s Ester Krumbachovou během třídenní pocty dvěma autorovým dílům Mučedníci lásky a O slavnosti a hostech (oba 1966) na Amsterdamském filmovém festivalu. I ten největší vrah vychází z lůna a lásky věčně milující matky.   

„Film je vyumělkovaný, falešný konstrukt. Předstírá, že rekonstruuje realitu. Ale nedělá to, je to manipulativní forma. Je to lež, která odhaluje pravdu. Ale když film není dílem umění, je právě spoluviníkem v procesu manipulace.“ Dvaaosmdesátiletý rakouský režisér Michael Haneke (*23. 3. 1942 v Mnichově) saframentsky dobře ví, o čem mluví a jak to pojmenovat. Je podivínským mistrem, jehož filmy se vymykají běžným představám o hraném filmu. Tiché dlouhé záběry/scény zdánlivě ničeho, inscenované až do bolestného něčeho-čehosi natolik až buněčně niterného, že si senzitivní divák, nikoli (s)prostý pragmatický intelektuál, fyzicky odžije a ještě nějakou dobu po projekci nese vpravdě svíravou bolest, i opačný pól – oddech a naději, že ještě žije. Haneke v roce 1997 natočil dvouhodinovou svéráznou para-adaptaci Kafkova myslím nejsložitějšího románového textu Zámek (Das Schloß). Zdánlivě a zde záměrně zřetelně fádní příběh zeměměřiče K., který přijíždí neznámo odkud do neznámé vesnice pod hradem-zámkem, aby pro mapy zaznamenal geodetická měření. Brzy si všímá, že se mu místní obyvatelé vyhýbají, s očima šejdrem ho sice zdraví, ale bojí se ho, strach z neznámého, z cizince, je zřetelný. K. postupně začíná chápat, že celý zdejší život i fungování ovlivňuje a řídí onen tajuplný zámek nad vesnicí prostřednictvím systému byrokracie neznámo jak volených více či méně významných person. Přes své jasné zadání od zaměstnavatele pragmaticky zmapovat geodetické míry si vlastně při střetu s touto podivností začne uvědomovat a rozklíčovávat, proč mu jeho nadřízení zadali takhle nesplnitelný úkol, když k „zámku“ není možné se dostat, a hlavně: Kdo je jeho zaměstnavatel!? A proč mu hází klacky pod nohy, když on jen plní úkol!?

Úplně rozumím, že výše popsaná absurdní linie Kafkova Zámku je filmaři často kradeným tematoidem, variačně užívaným ve všelijakých možných i nemožných motivických verzích od krimi přes sociální drama po sci-fi, ale nikdo ze scenáristů se naplno nepřizná k epigonství.

Kafkárna jako fenomén

Filmy byly pro spisovatele Franze Kafku a jeho přátele pravidelnou záležitostí. Zemřel sice před příchodem zvuku, ale žil dost dlouho na to, aby viděl to nejlepší z němé éry. Pražský Němec, filmový kritik a scenárista Willy Haas vyprávěl v časopise Literární svět, který redigoval, jak vídal přítele Franze plakat při záběrech jeho vysněného města Berlín, kam stále toužil utéct. Kafka totiž pochopil sílu pohyblivého obrazu, jak diváka dokáže pohltit, ba mnohdy dokonce bolestně pronásledovat. „Nejmilejší obrazy jsou ty krásné. Obrazy jsou něco, bez čeho se neobejdeme, ale jsou také mučením,“ píše ve svém nedokončeném románu Amerika.

Kafkovy příběhy jsou filmové. Obrazy, které vytváří ze slov ve své mysli a barvitým stylem je přetváří v děje, implantuje do vaší mysli s takovou intenzitou, že ve vás zůstanou. Jako by se všemi možnostmi jazyka snažil dosáhnout síly filmového obrazu v literární podobě. Přestože pojem kafkovský se často používá k popisu bezmoci jednotlivce v soukolí byrokracie systému (státu), jeho příběhy většinou pojednávají o systému nepřizpůsobivých, nejistých, křehkých mužích, kteří se navzdory snaze zapadnout do okolního světa řítí do neštěstí. Jeho tvorba může být tísnivě tragická, ale nikdy se neobejde bez humoru. Zvláštního typu humoru, dlužno podotknout. Strnul jsem v (ú)děsu z reakcí při malém osobním průzkumu mezi intelektuální mládeží cca padesáti studentů lecjakých vysokých škol, především uměleckého zaměření, k dotazu, zda četli aspoň víc než jednu věc od Franze Kafky. Všichni multislovně kroužili kolem pojmu kafkárna a zkratkovitě uměli popsat výše řečenou pofiderní tezi o zmateném nešťastníkovi, který se nedokáže popasovat s úřednickou vrchností. Výsledek se tedy rovná nula. Nula je v běžné matematice prosté nic, konstanta prázdna mezi plusem a mínusem. Podivné zjištění. Možná proto kdysi svého blízkého přítele, taktéž spisovatele, Maxe Broda ve vlastní predikci smrti Franz Kafka výslovně a důrazně žádal, aby všechny jeho písemnosti po jeho skonu ihned spálil. Max Brod to příteli slíbil, avšak naštěstí slib nedodržel. Přitom veškerá Kafkova literární díla, od nejkratších povídek po veleznámé tři romány, mají stavbu i významovou perfekcionalitu hodnou filmového scénáře. Sugestivní vykreslení charakterů postav s jejich váhavostmi i silnými stránkami, architektura a časová horizontála příběhu jsou i přes odbočky či zátočiny do myšlení/fantazie hlavních person brilantně kámen po kameni napsané = pochopitelné. Mistrovsky a vždy jazykově čistě úsporné. V příkladu s více méně podobně do nebes vynášenými spisovateli, Bohumilem Hrabalem či Milanem Kunderou, kteří modelovali „situace miniatur“, a z nich pak seskládali své knihy-romány-románky-slepence, budoval Franz Kafka slovo za slovem katedrálu od záměru architekta přes dramatickou práci lidských rukou po nádhernou, unikátní a nezaměnitelnou stavbu. Maxem Brodem zachovanou.               

Proces za zavřenými dveřmi                    

Jeho díla byla mnohokrát adaptována, jiné filmy se pak inspirovaly životem autora a pokusem proniknout do jeho způsobu myšlení. Není zas takové množství filmařských person, které by pochopily a takzvaně šly krok za krokem, obraz za obrazem s Kafkou. Není v možnostech na prostoru tohoto článku obsáhnout velkou sumu kinematografických adaptací jeho literárního díla, tak se alespoň zmíním o těch pravděpodobně nejvydařenějších, případně nejzajímavějších. Ostatně – jak bylo výše řečeno – právě protože byl Franz Kafka mistrem obrazové stavby pro film a jeho příběhy jsou takřka hotovými literárními scénáři, má filmový tvůrce tímto vlastně omezený prostor pro „své“ autorské obrazy, svůj novotvarný pohled a rukopis.

Stejný rok, kdy kritiky už odepsaný Orson Welles v kooperační režii s Tadem Danielewskim vypustil do světa existencionalistickou nálož volného přepisu moderního pekla podle J. P. Sartra No Exit (Za zavřenými dveřmi, 1962), dokončil v italsko-francouzské koprodukci The Trial (Proces). Ovlivněn Kafkou byl už podle svých slov při psaní scénáře ikonického debutu Občan Kane (1941), který natočil v pětadvaceti letech, a i na hollywoodské poměry si prosadil své obsazení do hlavní role. Zde persona mocného tiskového magnáta Charlese Fostera Kanea v dějově jednoduchém schématu postupně skrze zjevné manipulativní lži ztrácí svou gloriolu. V Procesu je Josef K. (Anthony Perkins) přiveden před soud jako obžalovaný z jakéhosi zločinu spiknutí, o kterém se ani on ani my nic bližšího nedozvíme, což je děsivé. Je zjevně nevinný, ale před soudem se jako nevinný nechová. Nevíme, z čeho je vinen, ale na rozdíl od magnáta Kanea se naše sympatie velmi nenápadně s dějem překlápějí opačným směrem, fandíme podivínskému Josefu K., aniž bychom měli jasno o jeho vině či bezúhonnosti v konstrukci spiknutí.

Kromě vynikající adaptace románu se Wellesovi totiž podařilo do Procesu vpojit Kafkovu povídku Před zákonem, která je ve zkratce dokonalou metaforou celého Procesu. Před „zákonem“ stojí dveřník, k němuž přijde venkovský muž (tedy zde jde o konkretizaci, ale ve skutečnosti jakýkoli lidský tvor čili člověk hledající), a dožaduje se vstupu do „zákonu“ a chce znát, proč je na světě, jaký smysl má jeho život, když na Zemi je jen dočasně. Dveřník mu odmítne vstup za tyto dveře a nechává ho mluvit, snad v naději, že ho přesvědčí k rezignaci a ústupu. Muž tam ale čeká a stárne. Už mu dal vše, co měl. Řekl mu vše. A stále nic. Nakonec mu dveřník řekne, že je jen První dveřník, za ním je další a za ním další… „A proč jsem přišel právě sem? A proč jen já?“ „Protože tahle cesta byla určena tobě,“ zní odpověď, a tím povídka a vlastně i podstata románu Proces končí. Wellesův Josef K. je ale odolnější než Kafkův. Je obžalován ze spoluviny v nejmenovaném spiknutí a snaží se domoci spravedlnosti. Režisér však rozumí kafkovskému duchu černé komedie a místy vnáší do filmu i zábavný noirový nádech.

Orson Welles vždy

Franz Kafka, co vy na to?

Michal Viewegh

Na sklonku minulého století jsem se coby student oboru český jazyk – literatura na FF UK, a ke všemu ještě i začínající spisovatel, samozřejmě nemohl Kafkovým knihám úplně vyhnout a několik jsem jich přečetl (některé s převažujícím zaujetím, jiné s převažující nechutí), ale rozhodně bych lhal, pokud bych nyní pro účely této ankety tvrdil, že na mne měly větší a významnější vliv než desítky úplně jiných knih úplně jiných spisovatelů.

Markéta Hejkalová

Kafkův Proces i Zámek jsme měli doma v knihovně, ale tam jsem ho spíš míjela. Objevila jsem ho až díky němčinářce na gymnáziu, paní profesorce Zuzaně Valíčkové. Pražská německá literatura asi nebyla v druhé polovině 70. let součástí osnov, ale ona nás pro ni dokázala úplně nadchnout. Díky ní jsem si přečetla Kafkův životopis od Maxe Broda, v Týnském chrámu v Praze jsem hledala okno Kafkova pokoje, které vedlo do katolického chrámu. Četla jsem Proces i Ameriku, ale s největším nadšením jsem hltala Zámek. S nadšením, ale i s děsem. Nemožnost proniknout na zámek, tedy udělat zdánlivě jednoduchou věc, až příliš připomínala některé situace ze skutečného života – a jak jsem zjistila později, bohužel to nebyl jen život v reálném socialismu.

Petr Placák

Osudová pitomost

Když jsem Kafku coby dospívající četl, tak to nebyla literatura, ale skutečnost, v jejímž rámci jsem si coby kluk prošel cestu, kterou vedli Josefa K. přes kamenný most z města Újezdem vzhůru na popravu a hledal jsem na Strahově lom, kde byl Josef K. utracen „jako pes“, jako kdybych sledoval stopy nějakých reálných událostí. To, co mě na Kafkových románech a povídkách znepokojovalo, byla až jakási nelidská či mimozemská lhostejnost, kterou ovšem člověk cítil všude kolem sebe: lhostejnost, se kterou se vše dělo, jako kdyby ani nestálo za to k tomu něco říct, nějak se vyslovit: každá pitomost byla jednou provždy daná, jako kdyby měla transcendentní rozměr – byla to osudovost zapsaná v osnově světa a jen vyslovit se k ní byla ta největší pošetilost, natož se jí jakkoli bránit. Nešlo přitom o nějaký vnější nátlak, ale právě o tuhle citovou i rozumovou lhostejnost, která předem kapitulovala před jakoukoli snahou něco třeba jen odmítnout, nebo se k něčemu přihlásit, co utvářelo svět kolem nás, který jako by se zhmotnil z Kafkových textů. A tuhle literaturu, která je realitou, cítím v téhle společnosti dodnes: pitomost, která je osudová, k čemuž patří i to, že se Kafka při předčítání svých povídek přátelům smál.

Pavla Horáková

Jako mladistvá intelektuálka z Prahy jsem Kafkovi samozřejmě nemohla uniknout. Četla jsem ty divné texty, kterým jsem nerozuměla, a opájela se jejich unikavostí a nejednoznačností, protože temnota, tajuplnost a zastřenost jsou v mladém věku veliká hodnota. Dnes mě víc než Kafka-spisovatel baví Kafka-německojazyčný Pražan přelomu století, potomek poměštělých venkovských židovských rodů. Mnohem víc si užívám jeho korespondenci, deníky a sekundární literaturu o něm jako svědectví o staré Praze, která byla od Kafkových časů hned několikrát vykuchaná a zbavená duše.

Patrik Ouředník

Na anketní otázku neodpověděl, ale poslal nám písničku Suzanne Gabriello z roku 1966 Z’avez pas lu Kafka?

Tomáš Míka

S Franzem Kafkou bych určitě nechtěl bydlet na koleji, ale jeho dílo mě oslovilo víc než díla všech jiných pilířů modernismu. Zhltal jsem mezi patnáctým a osmnáctým rokem skoro všechno a vzpomínám dodnes na přečtené s obdivem a láskou a tu a tam si něco i zopakuju (naposled letmo dva nejnovější překlady Zámku).
Popis jednoho zápasu možná nejvíc zasáhl. A Proces, Dopis otci a krátké povídky. Nejméně Amerika.
Navzdory tričkům a jinému merči a celému tomu dnešnímu pokleslému mumraji a byznysu kolem něj trefil hlavičku člověka 20. století tak pronikavým hřebíčkem, že si ho z ní jen tak nevyndá.

Patrik Linhart

Vskutku rád bych řekl několik vět o Kafkově životu v hudbě – a půjdu na to zeširoka. Máme jen velmi chabé znalosti (mluvím za sebe) o vztahu milých literárních výstředníků počátku 20. století k muzice, a to, co víme, je děsivé… Tak například Ladislav Klíma píše (nepřesně cituji): „Hned jak jsem se doslechl, že v okolí hraje vesnická kutálka, běžel jsem třeba i v zimě a bos do sousední vesnice.“ H. P. Lovecraft si zjevně liboval „uprostřed tlumeného, třeštícího výprasku odporných bubnů a mělkého, jednotvárného fňukání zlořečených fléten“. Arthur Machen nesnášel hudbu svého ctitele skladatele Johna Irelanda a miloval kabaretní odrhovačky typu „Ta-Ra-Ra-Boom-deay“. Franz Kafka svůj vztah k hudbě manifestoval Karlovým sólem na plechový bubínek (přinejmenším ve filmu Amerika je to skvěle zachyceno, samotný román jsem nečetl) a zejména ve své proslulé povídce začínající slovy: „Naše zpěvačka se jmenuje Josefína. Kdo ji neslyšel, neví, jaká síla je ve zpěvu. Není nikdo, koho její zpěv nestrhne, což má tím větší cenu, že naše plémě hudbu vcelku nemiluje.“ Nicméně pro milovníky hudby a čtenáře Kafky mám dobrou zprávu – rozhodl jsem se napsat libreto k muzikálu Proměna (pracovní název). Zatím mám jen výstup Řehoře Samsy (v té roli bych rád Tomáše Kluse): „Ať je noc nebo den, v ohavný hmyz jsem byl proměněn, na chlupatých nožičkách se bytem ploužím po špičkách…“ a tak dále da capo.

Hana Lundiaková Stinka

Kafky je mi líto… že se stal zdrojem obživy pro pány obchodníky. Jistě se obrací v hrobě.

Open AI

Franz Kafka pro mě ztělesňuje složitý tanec mezi existencialismem, absurditou a lidským stavem. Jeho díla, jako jsou Proměna, se ponoří do surrealistických říší mysli, zkoumají témata odcizení, byrokracie a vlastní absurdity existence. Kafkův styl psaní, charakteristický svými strašidelně živými obrazy a surrealistickými scénáři, zanechal v literatuře nesmazatelnou stopu a inspiroval generace čtenářů i spisovatelů. Jeho schopnost vyvolat ve čtenářích pocit neklidu a neklidu je nedostižná a jeho zkoumání individuálního boje proti neosobním, nepochopitelným silám hluboce rezonuje v dnešním světě. Dílo Franze Kafky v podstatě slouží jako dojemná připomínka složitosti lidské zkušenosti a často marného hledání smyslu ve lhostejném vesmíru. Zůstává vysokou postavou literární krajiny, vyzývá čtenáře, aby se postavili absurditě existence a našli útěchu v kráse jeho prózy.

Ivan Wernisch

Inu Kafka. Co naplat.

Jakub Šofar

Kafka. To je ten spisovatel, kterého už dávno vyčetli ti před námi, takže v něm nic nezůstalo. Našli v něm existenciální úzkost a z té vystavěli festovní bobovou dráhu, jen to sviští (nemyslím z luštěnin). Když si někdo dovolil myslet něco jiného, třeba jakýsi Breton, jenž označil Kafku za humoristu, tak byl zcela oslyšen. Protože surrealismus už nikoho nezajímá, a to dokonce ani u nás. Podle posledních výzkumů CVVM z roku 2022 (Centrum pro výzkum veřejného mínění) je u nás všehovšudy 37 surrealistů a jejich sympatizantů, ani jeden z nich není z Ústavu pro českou literaturu AV ČR (ale pár jich je v zákonodárných orgánech). Přitom co jiného je humor než odpověď na existenciální úzkost.

Nicméně ti tehdejší absolutní čtenáři hledali témata, která se jim hodila do matematických vzorců doby. Na ta ostatní se vykašlali. Proto je třeba Kafku číst jinak, tzv. indiánským během. To vyčtené přeběhnout, to nedotčené/nedočtené pomalu procházet. Pak uzříme Franze jako aktuálního angažovaného autora a budeme z toho zření zírat. Například jak se prorocky vyslovil k tzv. statusu umělce a umělkyně v oblasti literatury.

Viz: „Lidé si už zvykli na tu podivnou věc, že se v dnešní době chce někdo dožadovat pozornosti pro umělce v hladovění, a tím, že si zvykli, byl nad tím vysloven ortel. Mohl si hladovět, jak uměl, a on to dělal; ale nic už ho nemohlo zachránit, nevšímali si ho. Pokoušejte se někomu vyložit umění hladovět! Kdo to necítí, tomu to nelze vykládat. Krátké nápisy zašly špínou a byly nečitelné, strhli je, nikomu ani nenapadlo, aby je nahradil; tabulka s počtem prohladovělých dnů, již zpočátku den co den pečlivě upravovali, se už dávno neměnila, neboť po prvních týdnech omrzela personál i tato nepatrná práce; a tak hladověl sice umělec v hladovění dál, jak o tom kdysi sníval, dařilo se mu to bez námahy, jak to tenkrát předpovídal, ale nikdo nepočítal dny, nikdo, ani umělec v hladovění sám nevěděl, jaký podává výkon, a kolem srdce mu začalo být těžko.“ (Umělec v hladovění).

Nebo: „Brzy přijde chvíle, kdy poslední její zapísknutí zazní a zmlkne. Je malou epizodou ve věčných dějinách našeho národa a národ tu ztrátu překoná. Lehké to pro nás, pravda, nebude; jak budou možná shromáždění v naprosté tichosti? Ovšem, nebyla snad i s Josefínou tichá? Bylo její skutečné pištění nějak zjevně hlasitější a živější, než bude vzpomínka na ně? Což i za jejího života bylo něčím víc než pouhou vzpomínkou? Nevyzvedl snad spíš náš národ ve své moudrosti Josefínin zpěv proto tak vysoko, aby se tím stal nepomíjivým?

Možná, že tedy vůbec nebudeme obzvlášť mnoho postrádat, zato Josefína, vykoupena z pozemského soužení, jež je však podle ní uchystáno všem vyvolencům, radostně mizí v nesčetném zástupu hrdinů našeho národa a brzy – neboť dějepis se u nás nepěstuje – dojde ve vyšším vykoupení stejného zapomenutí jako všichni její bratři.“ (Zpěvačka Josefína aneb Myší národ)

Pokud se obě tyto ukázky (z knihy Povídky, SNKLU 1964, v překladu Vladimíra Kafky) stanou součástí paragrafovaného znění statusu umělce a umělkyně v oblasti literatury, pak bude v naší zemi dobře.

Jiří Dynka

Do vlastních rukou

Než se s ním začalo chodit pro vodu,

byl už džbán puklý. Píše Kafka – v dopisu

do vlastních rukou. Osud

žije můj život – nenechá nic náhodě.

Náhoda je výmluva. Která přišla o rozum.

Já to ale mám ve svých rukou. Puklý džbán

v přestupný den osudu.

29. 2. 2024

Wanda Heinrichová

Pomník od Jaroslava Róny. Hlava od Davida Černého. Cena Franze Kafky. Cirkus FK se v Praze drží, ale svět nám neustále šlape na paty.

Nějaký důkladný Němec nedávno o Kafkovi vydal nejmonumentálnější monografii. Tři tlusté díly byly hned přeloženy do češtiny – a prý se čtou lépe než Kafkovy romány. No bodejť. Vypasené životopisy slavných se prodávají, a knihám, kvůli nimž se slavní stali slavnými, se u čtenářstva nedaří. „Já jsem se z jeho románů nic nedozvěděla,“ prohlásila paní z Památníku národního písemnictví, „zato z té knihy o něm jsem se toho dozvěděla hodně“.

Tak, a máme to, milý Franzi! Ke stému výročí tvého úmrtí navrhuji uspořádat happening na Staroměstském náměstí. Je na čase, aby bylo tvé dílo spáleno. Třeba jsi to s tou poslední vůlí nemyslel úplně doslova, ale uznej: kdo se má v tobě vyznat? Tvé texty čtenáře jen matou. S tím se musí nadobro skoncovat. Rozsáhlá sekundární literatura nám bude pevnou oporou v dalším budování tvého kultu.

Tedy v pondělí 3. června 2024 ve 21:00 (stmívá se pozdě) před palácem Kinských. Plameny budou šlehat vysoko, převýší pomník Jana Husa. Ach, Franzi! Konečně bude jasné, že tě bereme vážně!

Štěpán Kučera

V alžírském táboře

Co já na Franze Kafku? Dvakrát mi nečekaně vkročil do knížek.

Poprvé do knížky Gablonz/Jablonec jako úředník Úrazové pojišťovny dělnické pro Království české, který jezdil do Jablonce řešit pracovní nehody. A mezi jabloneckými Němci se říká, že právě ty kruté úrazy ve sklářských provozech ho inspirovaly k napsání hororově laděné povídky V kárném táboře, která patří k jeho nejlepším.

Podruhé jsem se s ním potkal v Alžíru, kde jsem psal knížku Alžírské arabesky. Franz Kafka je v Alžírsku překvapivě docela oblíbený spisovatel, po Milanu Kunderovi určitě nejoblíbenější spisovatel pocházející z českých zemí. „Proč“? ptám se alžírského kamaráda. Odpovídá: „Alžírsko je samo o sobě vcelku kafkovské. Byrokracie, nefunkční vláda, politické represe… Tohle všechno usnadňuje Alžířanům porozumět absurditě Kafkových knih a identifikovat se s nimi.“

Takže vlastně nakonec nevím, jestli je to dobře, že je tam Franz Kafka tak srozumitelný.

Vít Kremlička

Franz Kafka je celkem čtivý autor. Četl jsem ho na gymplu a jeho šarády mě bavily. O nějaký čas později jsem pročítal znovu jeho povídky a seznal dál, že ač se v jeho příbězích z povrchu děje málo, až nic, tu a tam vykoukne zábavný cíp. Kupříkladu povídka Proměna, inspirovaná principem z Ovidiových Proměn, kde se člověk rozhodnutím božstva změní v nějakého živočicha nebo rostlinu: kdo čte pozorně, příčiny proměny příručího Řehoře Samsy na brouka najde v jednom detailu. Musí se to číst jako detektivka, více nenapovím.

Píšící pojišťovák Franz Kafka se za uplynulé století dokázal stát objektem vědeckého bádání i pokémonem jako Švejk. Umístil jsem jej proto i s jeho družkou Milenou Jesenskou do jedné svojí povídky O zlatém prasátku, již fanklub Franze Kafky najde v konvolutu mých povídek Můj život s vínem, vydaném v nakladatelství Malvern v roce 2023. Děje se v Drážďanech, protože Franci jako ženich nebyl od Berouna; čtenářstvo jistě bude zaujato tím příběhem!

Emil Hakl

Kafkovy texty jsem četl z povinnosti, ale připadaly mi beznadějně suché, cizí, bez humoru – asi jako obrazy italských surrealistů (kromě Giorgia de Chirica).

Když mi bylo 50, dostal jsem epileptický záchvat, ležel pár dní na neurologii, a tam mi to došlo – Proměna. Z člověka se stane mentální chroust, všem (včetně personálu) na obtíž. Nevnímá v tom stavu ani tak sebe, jako strach svých blízkých z toho, co se z něj stalo. Proměna je univerzální text, aplikovatelný na změny vztahů, povahy, na všechny typy odcizení.

Poté jsem si ještě znovu přečetl povídky a Ameriku, ale jen jsem si potvrdil, že mě Kafkovo dílo jako celek nadále míjí.

Karel Outloň

Geniální! Na bolavá kolena i podebraný krk jedině franckafka.

Milan Ohnisko

Franz Kafka do mě vstoupil, když mi bylo šestnáct – a už zůstal. Hltal jsem Povídky, Proces, Zámek, Ameriku, Aforismy. Dodnes se k těm knížkám vracím a znovu mě fascinují. Tuším v nich onen bod, jímž „počínaje, není již návratu“, a točí se mi z toho hlava. Není mnoho autorů, o nichž bych něco podobného mohl říct, a pokud – jsou to hlavně básníci. Podle Ivana Diviše byl ostatně Kafka gruntem básník…

Radek Fridrich

Kafka v Bodenbachu

Jo, von ten Franzi Kafka byl pěknej ptáček, vo tom bych vám mohl hodně vyprávět, každej ho tu v Bodenbachu, kam jezdil často do lázní, znal, ale co se vo něm povidalo, to by si asi za rámeček nedal, to teda ne. Napřed to vypadalo, že se tu jako léčí, chodil na dlouhý vycházky podél Elbe z Prostředního Grundu až do Tschirty a zpátky, krok měl prej dlouhej a pravidelnej.

Taky ženský, co ráno pásly husy, povidaly, že ho párkrát viděly plavat, když se mlha pomalu zvedala z labský hladiny, a pískovcový skály se začaly pomalu rýsovat na protilehlym břehu přímo u Šibeničního vrchu, ale pak to chytlo jinýho šmíra.

Von se ten ptáček začal motat kolem podmokelský synagógy a tam prej našel nějaký divný zvíře, vostatně to asi budete znát, napsal vo něm nějaký ercélung, ale to by nebylo zas tak podstatný. Podstatnější je, že tam potkal takovou mešuge divnou médl, výrazně mladší, na to byl ten kujón špecialista a pak se prej začaly dít věci. No, co prej jí všechno šeptal do ouška, je v nějaký tajný zašifrovaný korespondenci, kdyby se to prej dověděla ségra Ottla nebo nedejbože Felicie Bauerová, co měla ty zkažený zuby, červenaly by se až na těch svejch židovskejch panímandách. Ale prej jen u šeptanejch slovíček v synagóze nezůstalo, ba ne, ba ne, děly se pak daleko hrůznější věci…řek’ bych vám pár vartovnejch historek, rozevlátejch do všech koutů česnekem zasmrádlejch uliček Bodenbachu; řek’ bych vám je, řek’, hlavně ty noční, ty pikantní, ale nemůžu a hlavně nechci!

Karl Friedrich, noční hlídač, Bodenbach, asi 1911

Kafka a židovství

Ona portrétní Kafkova fotografie ze sklonku života, zmíněná v textu Nebohý i veselý Franz Kafka, je zároveň prototypem jinakosti. Jinými slovy říká: Tento muž je Žid. A znovu je třeba připomenout, že k marketingovému pojetí Kafky patří, že je Žid, tedy že znamená něco podobného jako Rabi Löw nebo jeho výtvor, Golem. Pražskou pozoruhodnost – a zároveň představitele čehosi tajemně vzrušujícího.

Je to paradox, protože judaismus jako náboženství je především praktickým souborem pokynů, jak morálně žít. Má svůj mystický proud, ale jeho většina je tak srozumitelná (byť obsahově bohatá), že nemůže být přímočařejší – proto ty stovky jednoznačných pokynů, které má věřící Žid zachovávat. A pokyn usilovat o světovládu, bohatnout či potajmu vraždit jinověrce mezi těmi příkazy věru není. Jde o něco osobního, rodinného, domácího, povýtce soukromého. Ostatně judaismus patří k náboženstvím, která si nekladou za cíl obracet jinověrce na víru.

Vůči Kafkovi je židovská značka konstatováním faktu – a zároveň hlubokým nedorozuměním. Narodil se v rodině, kde se zkřížily dvě větve. Robustní, energická větev kafkovská – Franzův otec Hermann pocházel z řeznické rodiny ve vsi Osek a vlastní pílí se vypracoval na prosperujícího obchodníka s látkami, galanterií a vším možným – a přemýšlivá větev löwyovská – matka Julie se narodila v obchodnické rodině v Poděbradech, v níž se vyskytovali intelektuálně zaměření, až podivínští jedinci. Sám Kafka se křižovatkou obou směrů v sobě samém zabýval. Byla to součást jeho celoživotního úsilí pochopit, kým je.

Čím se zabývat nemusel, bylo tak zřejmé, že o tom nebylo třeba mluvit. Náboženská příslušnost se v druhé půli devatenáctého století stávala stále více pouhou formalitou. Otec Hermann navštěvoval se synem (prvorozeným, po něm následovaly sestry) synagogu jen o nejdůležitějších svátcích. Franz se jako dítě hebrejsky nenaučil a při konfirmaci (tento termín byl použit na pozvánce) – neboli bar micva – jen předstíral, že čte nabiflovaný text.

Otec, matka i syn navíc pocházeli z prostředí, kde se přirozeně míchaly dva jazyky. Čeština a němčina se prolínaly do té míry, že se věty při rodinné konverzaci špikovaly výrazy z druhého jazyka, až třeba věta do druhého jazyka úplně přešla. O tom, že Kafka psal německy, rozhodla zřejmě prozíravá úvaha rodičů: aby před Franzem jako židovským dítětem stály lepší vyhlídky, bude se vzdělávat v němčině. V ní absolvoval obecnou školu, gymnázium i univerzitní studia. Ostatně na německé základní škole se sešly především německojazyčné židovské děti, takže nehrozil útlak od křesťanských dítek, i to hrálo roli. Kafka zároveň ovládal češtinu do té míry, že v ní byl schopen písemně komunikovat se svým zaměstnavatelem, a Mileně Jesenské přiznal, jak je mu čeština emocionálně blízká.

To, že je Kafka český spisovatel, je tedy stejně platné tvrzení, jako že je německý, anebo židovský spisovatel. Všechno je to pravda, a všechno jenom částečně.

V druhé půli devatenáctého století náboženský zápal českých Židů slábl. Stěhovali se za lepší budoucností z vesnic do měst a náboženství nechávali v židovských uličkách svých rodišť, obrazně řečeno. Židovství se stávalo spíše kulturní než náboženskou záležitostí – přestože „ti druzí“, respektive „ti první“ dokázali Židům připomenout, že „ti druzí“ jsou oni.

Například při výtržnostech, které propukly po zrušení Badeniho jazykových nařízení, zrovnopravňujících češtinu v roce 1897, a při hilsneriádě, v roce 1899. Kafkovi bylo čtrnáct, respektive šestnáct let. Prosperující obchod Kafkových zůstal ušetřen vyplenění kvůli českému personálu, trikolóře ve výloze a pragmatickým postojům majitelů. Hermann Kafka se ostatně při sčítání lidu hlásil k české národnosti. Na Staroměstském náměstí, nedaleko od podniku a bydliště Kafkových, ovšem hořela obrovská hranice vystavěná ze zařízení blízké kavárny židovského majitele.

Další články
sinekfilmizle.com