Velmi pracovitý, povětšinou autorský tvůrce a včetně tohoto filmu čtyřnásobný oscarový nominant je už od svých filmařských začátků jedním z mála režisérů bez kvalitativních výkyvů. Každé jeho dílo je vítaně specifické, pokud ne navenek opulentně zahlcené obrazy, vždy chytré uvnitř nenápadných obrazů. Po několika krátkých a víceméně na muzice postavených filmech absolvoval v roce 1970 Mnichovskou filmovou univerzitu celovečerákem Summer in the City (Dedicated to The Kinks), což je v názvu duální odkaz na píseň jedné z jeho oblíbených kapel The Lovin’ Spoonful a v podtitulu The Kinks. Hudba, rocková hudba, ve filmech Wima Wenderse vždy plnila podstatnou roli jakéhosi dalšího herce. „Začal jsem dělat filmy, abych se mohl seznámit se svými oblíbenými muzikanty.“ Je to zřejmé a zřetelné v takřka každém filmu, ať už jde o dokument, či hraný spektákl.
A v Perfect Days jako by se způsobem myšlení – vedením i snímáním herců, kompozicí scén a jejich stavby na užité hudbě, nenápadným zlomům v ději atp. – vracel ke svým raným více či méně filozofujícím filmům, které odjakživa určovaly jeho styl. Zde s tímto svým „trademarkem“ pracuje velmi chytře a s jakousi až samozřejmou přirozeností. Ani stopy po otázkách a nejasných, vícesmyslových/vícerozměrových odpovědích z předchozího dialogického intimna Krásné dny v Aranjuez (2016). Když Wenders týden před první promo projekcí prozradil, že jeho nový film byl inspirován veřejnými záchodky v Tokiu, novináři to brali jako vtip. „Záchody jsou v Evropě opakem kultury“, řekl ve videokonferenci, „ale v Japonsku, kde se film natáčel, tomu tak není. Záchod je zde součástí kultury a velmi specifickým projevem úcty či rituálu vítání (…), a zároveň respektu k této samozřejmé lidské potřebě,“ dodal.
Málomluvný hlavní hrdina středního věku Hirayma (Kôji Yakusho) je uklízeč, který má na starosti čistotu veřejných záchodků v centru Tokia navržených slavnými architekty. Je pečlivý ve své práci a rytmu činností. V prvních minutách vidíme, jak se probudí, opláchne obličej, čistí si zuby, holí se, s roztomilou precizností úhledně tvaruje knírek, opečovává své rostlinky a jede do práce. Ve své dodávce pak poslouchá z kazet muziku – mj. House of the Rising Sun od Animals, Redondo Beach Patti Smith, Pale Blue Eyes Velvet Underground, Aoi Sakana japonské folkrockerky Sachiko Kanenobu, Brown Eyed Girl Van Morrisona, Perfect Day Lou Reeda nebo v posledních třech katarzních minutách filmu Feeling Good Niny Simone. K té v jediném nepřetržitém detailním záběru Hirayma odehraje očima, mikromimikou obličeje, vrásek či odlesků na kůži tváře odkaz písně na nové začátky, naději, radost z nezadušené přírody, svobody a života. Všechny okamžiky bytí tak obyčejné, že by je žádný scenárista nikdy nebral v úvahu, pokud by hned nenásledoval nějaký zásadní zlom, tragická událost nebo objev. Namísto jakéhokoli z těchto možných akcentů si Hirayma obleče firemní dress code s nápisem Tokijské toalety. Jako každý den. Podle našich zvyklostí fádní, nudný koloběh. Protože tady v západní kultuře většinově věříme, že žijeme jen tehdy, když se nám stane něco speciálního a mimořádného. Fascinace tohoto filmu spočívá v neustálé podivnosti jemně vrstvených situací, kdy příběh vyjevuje úvahy o osamělosti ve městě, komunitě a stárnutí nikoli okatě, ale naprosto přirozeně a volně, čistě uvěřitelně skoro až dokumentárním způsobem. Dějový zlom ale samozřejmě přijde. Žádná rána, šok, vtáhne si vás sám. Prý Wenders převzal název filmu z Lou Reedovy Perfect Day, která nás zve, abychom se naučili být šťastní a oslavovali jednoduché věci, kvůli kterým se cítíme dobře. Možná. Gró filmu je v momentu, kdy se náhle objeví Hiraymova neteř, která utekla z domova. Tady začne fungovat generačně lomený model „konzerva vs. moderna“. Při cyklovýletu podél řeky chce mladá dívka pokračovat až k ústí moře a strýc Hirayma jí řekne: „Příště (…). Tentokrát je tentokrát a příště bude příště.“ Je tu plno srandy, žádná nudně sucharská psychofilozofárna. Naopak, inteligentní humor stavící do kontrastu realitu, na níž lpí Hirayma, s virtuálem jeho neteře (ovšem též reálným), která chce třeba zjistit, zda lze strýcovy kazety s tou skvělou muzikou přehrávat v iPhonu a poslouchat na Spotify a zcela vážně se ptá, „kde je ten obchod“, myšleno obchod jako prodejna i obchod jako byznys. A spustí slavný song Sunny Afternoon od The Kinks. Minimalismus a filmová poezie, do které pozvolna a jemně vstupují dějové linky.
Wenders na scénáři spolupracoval s japonským reklamním tvůrcem Takumou Takasakim a ve filmu ponechal jen málo dialogů, aby překlenul jazykovou propast (i výsledná verze je v japonštině). Čili jakkoli myšlenkově i filozoficky zde navazuje na svá nejlepší díla, v Perfect Days je dialogicky mimořádně úsporný, vypráví obrazem, filmovou řečí, kooperující s množstvím užitých písní. „Hlavním jazykem filmu jsou stále oči.“ Dokonalé dny mu daly příležitost vyjádřit úctu japonské kultuře. A objevoval důležité maličkosti. Například pojem komorebi, výraz pro sluneční světlo pableskující skrze koruny stromů, které Hirayma zachycuje videokamerou během svých poledních přestávek. Wenderse zaujala existence slova, jednoho slova, vyjadřujícího „tyto nádherné malé světelné úkazy“ a představuje pro něj ono docenění maličkostí, které považujeme za samozřejmé nebo je ani nevidíme.
Z role Hirayamy si do osobního života/způsobu/rytmu mnohé přenesl i herec Kôji Yakusho. Složité techniky čištění záchodů a další rutinní činnosti, které se musel naučit, mu prý evokovaly lekce příprav mnicha na duchovní poslání. „Když film skončil, trochu jsem záviděl, že Hirayama našel malé, ale skutečné radosti. A každý den, když ráno vycházím z domu, musím vzhlédnout k nebi a zhluboka se nadechnout.“
