Jaroslav Kořán, Petr Varjú, Petr Tichý: Par Avion

Jaroslav Kořán, který začínal s industriálem, je nejznámější z proměnlivého Zapomenutého orchestru země snivců. Jeho záběr je však širší, zahrnuje i scénickou hudbu a jak ukazuje Par Avion, během své kariéry se věnoval i čistému free jazzu. V triu hraje na bicí a perkuse s dalšími snivci, saxofonistou a klarinetistou Petrem Varjů a známým kontrabasistou Petrem Tichým.

Deska byla natočená před dvaceti lety, ale vyšla až teď, což není až tak překvapivé. Zcela se vymyká nejen tvorbě Jaroslava Kořána, ale téměř všemu, co se v té době u nás, ale i ve světě tehdy hrálo. Nápadně připomíná nahrávky, které vycházely v polovině šedesátých let na značce Impulse, kde vydával John Coltrane a začínali exponenti free jazzu Archie Shepp a Pharoah Sanders, ale také Max Roach, Sonny Rollins nebo McCoy Tyner.

Par Avion se nese v podobném duchu, i když Varjú, jehož altka, baryton saxofon a klarinet dominují nahrávkám, není žádný Trane, hraje přece jen konvenčněji. Nahrávky přibližuje k experimentálnímu free jazzu (myšleno tomu z šedesátých let) právě Kořán. Umí sice hrát jazzový doprovod, dokonce i swingující, ale většinou to nedělá. Místo toho si pohrává se zvukomalebností, jak to ukazují Par Avion 4 a 5, nebo vytvoří tribální figuru tomů. Skladbu Par Avion 7 zahajuje jeho divoká hra na plechy, od nichž pak ve stejně vysokém tempu přejde k perkusi. Varjú sotva stíhá. Zvuk Kořán ozvláštňuje i foukáním do lahví.

Petr Tichý, který se v té době teprve začínal prosazovat, je jako obvykle skvělým a citlivým sidemanem, který umí účelně doplňovat free sóla, ale taky převzít hlavní strukturotvornou roli, když je hra dechů až moc divoká ─ jako v Par Avion 4.

Par Avion ukazuje, že ani v novém tisíciletí se na tuzemské scéně nepřestávalo experimentovat a hledat se dalo i mimo mainstream. Bohužel tyto experimenty často zapadly, protože neměly komerční potenciál. Začátkem roku vychází druhá deska tria zachycující křehčí kusy.

Sacha Mullin: Casino Wilderness Period

Zpěvák a skladatel z Chicaga vzdoruje jakýmkoliv stylistickým charakterizacím. Zdánlivě pop s jazzovým feelingem, ale ne tradičním be-bopovým způsobem, jindy pak skoro ryzí funky jazz s chytlavými popůvkami, jenže ani náhodou ve smyslu posledních newyorských rap-hip-hopových úletů Milese Davise či veškerých nástupníků. Sem tam se vrhne do rockového vytvrzení. Někteří hodně opatrní = hluší recenzenti si po jeho fenomenálním debutu Whelm (2013) pomáhali škatulkou R&B. Což je totální nonsens, protože právě tady si Mullin nebere servítky vůči komukoli a čemukoli – je to absolutně svobodné a jeho nejrockovější autorské album. Jenže ten hlas, práce s hlasem, přerazí jakékoli fádní stylové škatule. Určitě je v něm bolavě vznětlivé nitro Jeffa Buckleyho, někdy snad i George Michaela, kdyby teda byli zpěváky kapely avant legendy Gong. Mullinův zpěv je až absolutně neuvěřitelně variační a v mnoha polohách připomene emočně vypjaté vokály Kate Bush nebo ve výpravných koloraturách Joni Mitchell. Ne darmo si Sachu Mullina po druhém albu Duplex (2017) na koncertní turné hostovsky brali kapely či persony jako rockoví experimentoři Dead Rider, prog-metaloví Kayo Dot, psycho-noisoví alternativci Cheer-Accident, jazz-punkoví Lovely Little Girls nebo vokální všedivín Bobby McFerrin, který svého mladého kolegu označil za anděla a mimozemšťana. Julee Cruise, v červnu 2022 ze své vůle tento svět opustivší hudební múza Davida Lynche a blízká kamarádka Sachy Mullina: „Páni, to je ale hlas! Skutečný klenot.“

Vše výše řečené je k novému albu tak nějak málo. Mullin tu zpívá s rozsahem, který snadno posune z falzetu do jiného světa během jediného nádechu, jediného tlukotu srdce. Všechny písně jsou filmově evokační, strhující a odvážně cool vlnivě/poutavě dynamické. Tapisérie utkaná ze žánrů, emocí a příběhů, s geniální muzikálností tvořící atmosféru říše divů. Pojímá hudbu v celé její šíři a popírá jakékoli žánrové hranice. Jaká radost! Hostina!

THE SMILE: Wall Of Eyes

Koronavirová pandemie důkladně zamíchala děním na hudební scéně. Dala mimo jiné vzniknout i trojici The Smile, kterou tvoří dvě úhlavní postavy alternativně rockových veličin Radiohead, zpěvák Thom Yorke a multiinstrumentalista Jonny Greenwood. Třetím do party je bývalý bubeník jazzových Sons of Kemet Tom Skinner. Trojice dala rychle dohromady nový autorský materiál, ten vydala na debutové desce A Light For Attracting Attention, a ihned poté vyrazila na turné, které jednou zastávkou zasáhlo i Českou republiku. Jenže The Smile se nechovají jako standardní vedlejší projekt, který by po této erupci poslušně ustoupil do pozadí ve prospěch hlavní kapely. Už v loňském roce trio začalo do svých setů zařazovat nové kompozice. První z nich, osmiminutová balada Bending Hectic, poté vyšla oficiálně už před loňským létem, aby začala připravovat posluchače na dlouhohrajícího následovníka. Ten po sérii dalších singlů vyšel koncem ledna pojmenovaný Wall Of Eye (vzpomínáte, že takto chtěli před lety Radiohead pojmenovat jedno své EP?). Už od začátku se jedná o kolekci s typickými znaky rukopisu členů Radiohead, na druhu stranu deska je v mnoha dalších momentech jiná. Jistě ve změně má prsty producent Sam Petts-Davies (ten vystřídal Nigela Godriche z dva roky starého debutu), ale ještě větší vliv na nové nahrávky má ještě užší spjatost všech tři protagonistů utužená intenzivním koncertováním The Smile. Kapela si většinu materiálu ohrála během loňské koncertní sezóny. K funky a přímočarému rockovému vzteku debutu přidává Wall of Eyes v osmi delších kompozicích nejen psychedeličtější podtón, ale také německou krautrockovou  motoriku 70. let a smyčce London Contemporary Orchestra. Yorke se s Greenwoodem částečně osvobodili od očekávání, která jsou logicky spojena s vydáním první desky každého vedlejšího oddenku mateřské kapely. Zatímco na kytarových figurách postavená Under The Pillows kontinuitu s hlavní kapelou nezapře, hned následující Friends Of A Friend nasazuje až šansoniérsky rozšafnou náladu. Tu podporují postupně gradující smyčce a odměřený Yorkův klavír. Vedle toho album obsahuje i cyklicky zabalenou kompozici I Quit, postavenou na elektronických linkách, které podporuje svým mimořádně barevným bubnováním Tom Skinner. Jeho rytmický rukopis je často výrazně ornamentální, úplně opačně postavený, než je cítění bubeníka Radiohead Phila Selwaye. Co Wall of Eyes postrádá, je šok z nového. Jedná se zkrátka o druhé album, přičemž velká část materiálu byla známa z koncertů. Deska fakticky obsahuje pouze dvě novinky. Konec alba ale sází na stůl ty nejsilnější trumfy, kterými trojice na druhé desce disponuje – mimořádně silnou atmosférou spojenou s nezvyklým rukopisem všech tří protagonistů. The Smile nepřestávají koncertovat, 12. června vystoupí v pražském Foru Karlín. Druhá deska Wall Of Eye je pro toto setkání dobrou pozvánou.

Pavel Zelinka

(Nová vizuální identita FAUN festivalu. Autorem je Štěpán Marko)

FAUN: Druhý ročník festivalu aktuální hudby a zvukových umění

Druhý ročník festivalu FAUN, opět pod dramaturgickým vedením Radima Hanouska a Jana Lichého, má ambice navázat na úspěšný první ročník a zanechat ještě výraznější otisk na kulturní mapě Brna. Festival nabídne mimořádně pestrou zvukovou paletu, překvapivé žánrové průsečíky, radikální hudební vize, rituální taneční performance, ale zároveň zůstane divácky přívětivý, nezaujatý a maximálně otevřený.

Stejně jako minulý rok nestaví dramaturgie festivalu pouze na žánrové pestrosti, ale i na pestrosti hudebních přístupů – od elektronické a elektroakustické kompozice až po strukturálně bohatý zvuk živých kapel, od noise až k maximálnímu tichu, od progresivní západní hudby po rituály kultur východních; přesně v duchu festivalového motta Explorations in Sound. Společným jmenovatelem jsou originalita, progresivita, vysoká umělecká hodnota, technická vytříbenost a zvuková virtuozita.

Neoficiálním tématem letošního ročníku je tradice a rituál v kontextu současných hudebních trendů. Své nekonvenční vize přijedou představit umělci z Japonska, Iráku, Singapuru, Norska, Slovenska nebo Belgie.

Hlavní koncertní program festivalu proběhne v sobotu 13. dubna na velké a sklepní scéně divadla Husa na provázku, kterými opět prostoupí eklektický hudební koktejl obsahující EDM elektroniku, ambient, současný jazz, hudební improvizace či vokální experimenty. Japonské duo KAKUHAN vypálí dávku matematicky přesného elektronického soundu (Koširo Hino) nenuceně propojeného s křehkými ambientními plochami cella (Júki Nakagawa). Belgický multiinstrumentalista a zvukový experimentátor Bram Bosteels v Brně představí novou desku projektu Kaboom Karavan – směsici elektroniky, živých houslí a starých akustických nástrojů. Velkou scénu Husy na provázku dále rozezní syrové EDM beaty v Berlíně usazené producentky Ziúr rozšířené o hlasovou akrobacii skotské hudební nomádky Elvin Brandhi. Slovensko-norská dvojice Michaela Antalová, Adrian Myhr přivezou do Husy žánrový mix soudobé a tradiční hudby obou zemí s prvky folklóru, živou elektronikou a terénními nahrávkami doplněný strhující světelnou projekcí norského umělce Torda Knudsena.

Sklepní scénu obsadí i se svými Buchla modulárními syntetizátory rumunská zvuková umělkyně Alina Kalancea. Improvizační duo Les Marquises (Emilie Škrijelj – akordeon, elektronika, gramofony a Tom Malmendier – bicí) nabídne elektroakustickou bouři se závratnými tempy. Nigar Hasib společně se Sun Sun Yap předvedou své vokální umění v audiovizuální performanci Memory VI, jež zahrnuje tradiční kurdské hlasové techniky, fyzické divadlo i komponovanou experimentální hudbu.

V pátek 12. dubna proběhne prolog festivalu v Domě umění města Brna, kde FAUN v české premiéře představí britskou experimentální turtablistku Mariam Rezaei, která redefinovala možnosti gramofonu jako hudebního nástroje a jejíž album Bown většina hudebních serverů a kritiků oprávněně zařadila mezi nejlepší nahrávky loňského roku. Na zcela opačné straně zvukového spektra bude vystoupení italské butó tanečnice Eleny Boschi, která za naprostého ticha předvede svou pohybovou ekvilibristiku.

Druhý ročník festivalu FAUN nabídne i doprovodný program. Pro všechny, kdo mají zájem prozkoumat své hlasové možnosti a objevit umění tradičních horských a hrdelních zpěvů, je určen hlasový workshop zpěvaček Nigar Hasib a Sun Sun Yap. Norský avantgardní skladatel a trumpetista Didrik Ingvaldsen přiveze otevřené partitury vytvořené speciálně pro festival FAUN a se studenty Hudební fakulty JAMU připraví program, který 11. dubna odstartuje v Komorním sále JAMU celý festival.

Předprogram hlavního festivalového večera nabídne v sobotu 13. dubna v zasedacím sále divadla Husa na provázku DEEP DRONE Listening Session. Komentovaná poslechová seance vyzve návštěvníky k ponoru do hudby, která nabízí jedinečný psychofyzický zážitek. S počátkem šedesátých let začali skladatelé jako LaMonte Young se svými ansámbly provozovat hudbu dlouhých tónů, takzvaných drones. Někdy pořádali i celonoční seance, v nichž se tvůrčí hledání prostupovalo s psychedelickými stavy. V říši akustických i elektronických zvuků se tak ustanovila nová linie hudby, která obklopuje posluchače spojitým živlem rezonujícího zvuku a počítá s překvapivými akustickými vlastnostmi prostředí. Ze vzrušující historie hudby dronů, která přešla ze skladatelského prostředí také k post-klubovým experimentům, vybírá a komentuje Pavel Klusák. V průběhu večera zazní: La Monte Young, Marian Zazeela, Pandit Pran Nath, Pauline Oliveros, Phill Niblock, Rhys Chatham, C. C. Hennix, Eliane Radigue a další. Program je věnován památce Philla Niblocka (1933-2024).

Součástí druhého ročníku projektu FAUN je i mezinárodní výstava sound artu a hybridních médií Beyond the Sound, kterou kurátorsky připravil Jiří Suchánek. Přehlídka, která je svým zaměřením a rozsahem ojedinělá a která představí mezinárodně etablované zvukové umělce, dokumentuje dlouhodobý celosvětový zájem o tuto stále neukotvenou a experimentující uměleckou formu. Výstava nabídne specifický průřez disciplínou od sonifikací planetárních jevů jako jsou telurické proudy (Raviv Ganchrow), Shumannovy rezonance (::vtol::), či změny elektrických potenciálů mikrobiálních buněk (Interspecifics), přes mistrovsky zpracované terénní nahrávky jarních podmořských krajin na hranicích tajících ledovců (Jana Winderen), akustické a paměťové jevy v kapalinových analogových počítačích a stárnoucích EPROM čipech (Ioana Vreme Moser), až po rozeznívání textur ohořelých korkových kmenů (Gil Delindro), nebo neslyšitelným ultrazvukem vznikající imploze vzduchových mikro bublinek (Evelina Domnitch + Dmitry Gelfand). Zvuk bude představován jako médium – nástroj sloužící k průzkumu a vyjevování jinak mnohdy i zrakem nerozpoznatelných efemérních fenoménů.

Výstava Beyond the Sound proběhne ve spolupráci s Domem umění města Brna, kde i výstava proběhne v termínu 5. dubna až 14. července 2024. Vernisáž se bude konat ve čtvrtek 4. Dubna v 17 hodin

Vstupenky jsou od 14. února v prodeji v síti smsticket.cz.

Festival Věčná naděje 2024

Sedmý ročník festivalu Věčná naděje zahájí 21. února PKF – Prague Philharmonia s klarinetistkou Annou Paulovou pod vedením dirigenta Roberta Kružíka v kostele sv. Šimona a Judy. Od února do dubna festivalová pódia přivítají Bennewitzovo kvarteto, Bellu Adamovou, Igora Ardaševa či Dětskou operu Praha.

Rok 2024 je rokem české hudby. Festival Věčná naděje se však nezaměří na vývoj české klasické hudby ve 20. století, ale na možný hudebně kulturní vývoj 20. a 21. století bez následků 2. světové války, která vtiskla nesmazatelnou stopu na vývoj poválečné hudby. Zazní dílo Pavla Haase (1899–1944), Viktora Ullmanna (1898–1944), Gideona Kleina (1919–1945), Erwina Schulhoffa (1894–1942), Ilse Weberové (1903–1944) a mnoha dalších.

„Tématem letošního ročníku jsou Hudební kontrasty. Představíme paralely mezi nejuznávanějšími skladateli klasiky a tzv. terezínskými autory, kteří by mohli stanout po boku velikánů světové klasické hudby, nebýt hrůz 2. světové války. Naším novým projektem je čtyřletý cyklus „Gideon Klein, klavírista terezínského ghetta“, v jehož rámci nám Igor Ardašev 27. března představí jeden z programů, který Klein často prezentoval svým spoluvězňům v Terezíně. Osobně se také velmi těším na koncert Bennewitzova kvarteta, které nám kromě skladeb Pavla Haase a Bedřicha Smetany zahraje i vítězný smyčcový kvartet 1. ročníku skladatelské soutěže našeho festivalu,“ přibližuje letošní program dramaturg, Petr Nouzovský.

Festivalovou novinkou je uspořádání mezinárodní skladatelské soutěže. Vyhlášení vítězné skladby z více než dvou desítek přihlášených děl proběhne 24. února ve Španělské synagoze.

  1. února čeká na dětské návštěvníky zpěvohra Jaroslava Křičky a Josefa Čapka Tlustý pradědeček a loupežníci. Premiéra se uskutečnila v pražském Národním divadle roku 1932, Dětská opera Praha se rozhodla pohádku k Roku české hudby nastudovat a premiérově uvést v rámci festivalu Věčná naděje. Marek Švejkar a Lenka Korecká představí v kostele sv. Vavřince 29. února ojedinělý program. Pro mladého klarinetistu je jedním z hlavních cílů etablování sólového klarinetu, čemuž pomáhá nejen uváděním významných skladeb v transkripci pro klarinet. A právě Hot Sonate Erwina Schulhoffa napsaná původně pro alt saxofon a klavír zazní v české premiéře v transkripci pro klarinet.

Hudební paralely prezentující na první pohled zdánlivou nesourodost písní Pavla Haase, Gustava Mahlera, Viktora Ullmanna, Erwina Schulhoffa a Ilse Weberové budou jedinečným pilířem benefičního večera 14. března v Zrcadlové kapli Klementina protknutého vášní, nadějí a kontrasty, v provedení mezzosopranistky Belly Adamove a pianisty Malte Schäfera. Weberová byla básnířkou, skladatelkou písní a spisovatelkou knížek pro děti, v koncentračním táboře Terezín pracovala jako dětská sestra. Dobrovolně nastoupila do transportu do Auschwitz-Birkenau, kde byla zavražděna spolu se svým mladším synem Tomášem. Právě její písňová tvorba je jednou z nejsilnějších výpovědí o životě v Terezíně za druhé světové války. Charitativní koncert podpoří nákup hudebních nástrojů pro Jedličkův ústav a školy.

Jarní část festivalu zakončí 21. dubna ve Vile Volman v Čelákovicích Petra Ernyei Quartet s názvem Jazzové a židovské písně. Zazní i nová skladba inspirovaná básněmi Ilse Weberové zkomponovaná přímo pro festival Věčná naděje.

 

Vstupenky na festival zakoupíte v prodejní síti GoOut. Kompletní informace a program naleznete na webu vecnanadeje.org.

Výstava jako smírčí rituál: projekt Kamily Ženaté MOJE BOTY, TVOJE BOTY otevírá témata mezigeneračního traumatu a rodinných příběhů

Je možné změnit rodinné vzorce předávané z generace na generaci? Co všechno řídí naše rozhodnutí? Jaké důvody nás znovu vedou do situací, v nichž jsme se už mnohokrát ocitli? Tyto a další otázky si klade ojedinělý výtvarný projekt Moje boty, tvoje boty, který iniciovala terapeutka a výtvarnice Kamila Ženatá. Vyzvala v něm osm umělkyň a jejich dcery ke generačnímu dialogu.

Výstava Moje boty, tvoje boty bude v Kampusu Hybernská k vidění od 2. března do 18. května. Zahájí ji v pátek 1. března 2024 slavnostní vernisáž. Ve stejný den se v Kampusu otevře výstava Barotrauma – Čas & Tlak, která představí tvorbu Pavla Tichoně.

„Propojení rodinné ženské linie rodu a iniciace k tvůrčí spolupráci je v prostoru výtvarného umění ojedinělá. V tom je náš projekt unikátní,” vysvětluje Kamila Ženatá.

Paměť rodu i předávaná traumata

„Náš projekt se liší se od běžných skupinových výstav i tím, že jsem oslovila umělkyně z jiných uměleckých oblastí,” upřesňuje Ženatá. „Tereza Marečková je dramaturgyně Divadla v Dlouhé, Denisa Václavová je kurátorka a organizátorka kulturních akcí, Jana Preková je scénografka, Olina Stehlíková básnířka, ostatní autorky (Daniela Baráčková, Lucie Nováčková, Zuzana Růžičková, Kateřina Závodová) se kontinuálně věnují vizuálnímu umění. Skupina autorek na projektu pracovala několik měsíců, konečná podoba výstavy vznikala postupně. Důležitý byl i proces, který autorky prožívaly během otevřených mezigeneračních rozhovorů, nebo návštěvy míst, jež souvisí s rodinnou historií.”

 

Pro projekt Moje boty, tvoje boty vyzvala Kamila Ženatá osm umělkyň a jejich dcery ke generačnímu dialogu, který zkoumá emoční odkaz jejich rodů. Při této příležitosti se HYB4 Galerie A v Kampusu Hybernská promění v byt rozdělený do několika pokojů. V každém z nich se odehrává příběh, který vytvořila „rodinná sestava” autorek – matek a dcer. Jsou to záznamy vzpomínek, mapy krajiny vědomí a nevědomí, abstrakt emocí a snů, zpracovávání rodových příběhů a linií předávaných z generace na generaci ženami – babičkami, matkami, dcerami, vnučkami.

Děje, události, vzpomínky a emoce vytvářejí paměť rodu. Jsou to jakési sociální a emoční mapy, prorůstající napříč generacemi. Součástí takto předávaných rodových map můžou být pozitivní emoce, ale i traumata, která pak způsobují zranění v podobě konfliktních a destruktivních sil. Trauma sice člověka i společnost rozpojuje, zároveň má ale ohromný potenciál propojování. Výstava Moje boty, tvoje boty je smírčím rituálem svého druhu. Rituálem, který provádějí všechny ženy, které se na výstavě podílejí. A zapojit se do něj mohou i návštěvníci.

„Transgenerační přenos traumatu je problém, který zasluhuje pozornost. Přináší totiž nezpracovaná tabu, úzkosti a agresi. Věnuji se dlouhodobě projektům, které se zabývají nevědomím, emocemi, pamětí a podobně,“ říká autorka konceptu Kamila Ženatá.

„Výstavní projekt Kamily Ženaté Moje boty, tvoje boty je po Lence Tyrpeklové a výstavě Dno den druhým projektem otevřeně reflektující palčivá a často i nevyřčená témata naší společnosti, jako je právě mezigenerační trauma,” popisuje kurátor HYB4 Galerie Filip Kazda. „Umění má – přes svou až romantizující polohu zobrazování krásna – dar prezentovat kreativní formou právě taková témata, která by jinak zůstávala skryta. Z dlouhodobé hlediska je pro nás důležité podporovat
a rozvíjet právě experimentální výstavy tohoto typu a vytvářet tak prostor ke společenskému sebe-rozvoji,” dodává Kazda.

Na výstavě se podílejí:

Daniela Baráčková, Karla Ema Nováková, Božena Baráčková, Tereza Marečková, Zora Marečková, Viola Marečková, Lucie Nováčková, Žofie Jarkovská, Jana Preková, Lilian Rullerová, Zuzana Růžičková, Alice Probstová, Olga Stehlíková, Rosaria Viola Mlčková, Denisa Václavová, Emma Kintera, Maya Kintera, Kateřina Závodová, Viola Závodová, Kamila Ženatá, Tereza Bečičková, Alena Bečičková.

Součástí projektu je katalog, který obsahuje rozhovory s umělkyněmi a fotodokumentaci jednotlivých instalací. Výstavu doplní i doprovodné akce včetně přednášek předních českých odborníků a odbornic z oblasti psychiatrie, psychoterapie a psychologie. Chystají se také komentované prohlídky za doprovodu kurátora a vybraných umělkyň. Podrobný program budeme průběžně zveřejňovat na webu Kampusu Hybernská.

 

Program přednáškového cyklu:

Mgr. Gabriela Dymešová – (U)Tajené dědictví žen v rodové linii
(Od matek k dcerám a zpět k babičkám)
26. března 2024 v 18:00

MUDr. Peter Pöethe – Kdo jsem, když nejsem (Vztah, trauma, identita)

  1. dubna 2024 v 18:00

Prof. MUDr. Horáček Jiří – Jak trauma ovlivňuje mozek a prožitek vlastní existence

  1. dubna 2024 v 18:00

 

PhDr. Šebek Michael – Náš život s traumaty: ničivost i tvořivost

  1. dubna 2024 v 18:00

 

Mgr. Ženatý J. Jan – ​Odolnost (Post-traumatický růst)

  1. dubna 2024 v 18:00

Min Tanaka: Nepojmenovatelný tanec

Divadla Archa ukončila sólová představení japonského tanečníka Mina Tanaky, což bylo symbolické, protože Tanaka s Johnem Calem v červnu 1994 divadlo otvíral. Propojení je však silnější, Ondřej Hrab pořádal Tanakova vystoupení ještě za socialismu.

Poslední tři představení Nepojmenovatelného tance však nebyla pouhým ohlédnutím se nebo vzpomínáním na minulost. Osmasedmdesátiletý tanečník nabídl jedno z nejlepších vystoupení, přičemž v tom posledním ze sebe vydal všechno. Tanaka je šedivý, obličej má už plný vrásek, ale věk na jeho tanci není patrný, i když už nestaví jako zamlada na muskulaturním těle. Na pódium přišel pomalu starý muž v tradičním oděvu, ovšem po chvíli se roztančil ve vysokém tempu jako křepký junák. Na nohou, které jsou pro butó klíčové, se věk neprojevil. Po skončení vystoupení si pochvaloval: „Tělo mi funguje dobře.“  Chvílemi svými delikátními pohyby připomínal Kazua Ónoa v La Argentině či při jeho vystoupení v Disku na začátku devadesátých let.

Představení bylo hodně temné, odráželo současný svět se zuřícími válkami. Na scéně unikal před rachotem nalétávajících bombardérů.  Není to poprvé, kdy se Tanaka k tématu války vrátil, sám si ji sice nepamatuje, narodil se v březnu 1945, ale vyrůstal v poválečné chudobě, a současné války ho znepokojují.

Silný byl také moment, kdy pomalým krokem odcházel do otevřeného zákulisí, kde svítila oranžová světla, což některým divákům evokovalo krematorium.

Tanaka plně využil možnosti Archy, kde se dá každá část podlahy zvednout. Nejprve se v ní zamotával do spuštěných provazů, potom mu sloužila jako druh úkrytu, který prozkoumával a z něhož vynesl pro něj typickou rekvizitu – plechový kýbl. S tím pak tančil a cákal okolo sebe vodu. V třetím představení vodu z celého kbelíku vychrstl, a nakonec úplně vyčerpaný padl a lehl si na břicho s rozpaženýma rukama. Hrab si lehl vedle něj.

Jednotlivá představení se od sebe velmi lišila. i když všechna měla stejnou kostru a nesla příznačný název Nepojmenovatelný tanec – Tanaka už v polovině devadesátých let při diskusi s významným kritikem Nariem Godou říkal, že mnoho v tanci nejde pojmenovat slovy.

Tanaku sice proslavila velká představení se souborem Mai-juku jako bylo v Národním uvedené Svěcení jara nebo v pro Archu nastudované temné Jsem zrozen z hlíny, jež také bylo o smrti. Měli jsme mimořádnou možnost vidět celou řadu jeho silných představení, v nichž byla vždy patrná podstata jeho tance, ať už to bylo Já sedím, či sólo na benefičním večeru pro vyplavenou Archu v Státní opeře a v plenéru na Rohanském ostrově uvedený Šťastný strom.

Množství uvedených představení ukazuje na silné Minovy vazby na Archu, pro kterou připravil nejen společné vystoupení s Johnem Calem, jehož do té doby neznal (a nutno podotknout, že tančit butó na písně s pevnou kostrou a tempem není skutečně lehké), nebo trilogii Grimm Grimm zpracovávající motivy z témat bratří Grimmů, ale při znovuotevření Archy dokonce přeplaval Vltavu.

Vyzdvihnout je potřeba nejen scénografii a nasvícení, ale také hudbu, kterou vytvořila jeho žena Rin Ishihara, jež s ním tančila v roce 2016 v Destination of the Stone.

Nejbližší: Joshua Harmon

V Činoherním klubu se v posledních měsících téměř výhradně zaměřili na české premiéry současných britských a amerických her, ne vždy jde o ovšem tituly „prvoligové“. Poslední položkou této nabídky je smutná komedie Nejbližší (Significant Other), prověřující téma samoty očima mladého gaye, který se třemi kamarádkami tvoří vcelku rozdováděnou partu, dívky se ovšem jedna po druhé vdávají. Autor kusu Joshua Harmon (1983) ho v jevištním provedení mohl poprvé zhlédnout v roce 2015, hra vznikla ovšem už o dva roky dříve. Vydařený, mluvně pružný překlad Viktora Janiše nastudovala teď v české premiéře režisérka Tereza Říhová. Harmon samotný se může pochlubit celou řadou provozovaných opusů, za zmínku stojí jistě pikantní informace o hře z roku 2016 Ivanka: a Medea for Right now, „inspirovaná dcerou prezidentského kandidáta Donalda Trumpa“, jak jsem se dočetl v programové brožurce.

Pražská inscenace začíná poněkud infantilním tanečním dováděním vydařené partičky na jakémsi mejdanu, představují se tak čtyři hlavní postavy, Jordan Berman (Jakub Burýšek) a jeho kamarádky Laura (Sandra Černodrinská), Kiki (Marta Dancingerová) a Vanessa (Anežka Rusevová). Jejich veselý rej je zároveň ve fotografických „zkratkách“ promítán na plátno za nimi. Jde o vztahy velmi důvěrné, každý z kvarteta se ostatním svěřuje se svými milostnými úspěchy či neúspěchy, a také plány v této oblasti. Dámy se sice vyznačují každá jiným temperamentem, ale jejich zkušenosti se sobě navzájem dost podobají, ty Jordanovy jsou pochopitelně odlišné a hra je servíruje ve zvýšené míře. Téměř třicátník se pokouší o navázání vztahu s novým příchozím do firmy, kde je zaměstnán. Sbližování se s Willem (Václav Šanda), začínající pozváním do kina a nesmělou snahou o tělesné přiblížení se, na které ovšem Will nereaguje (víc ho zajímá film), Jordan svým kamarádkám podrobně převypráví a očekává jejich reakci. Ony zůstávají spolu s tím, o němž se vede řeč, stále přítomny na jevišti, Jordan si od nich nechá také radit ohledně obsahu e-mailu, který pak chce vyhlédnutému objektu touhy odeslat. Podobnými akcemi je inscenace naplněna, zpestřují ji také návštěvy u mladíkovy babičky (Jana Břežková), a debaty s ní vykazují tu a tam momenty tradiční židovské moudrosti, občas ovšem trochu šustí papírem (kupříkladu přirovnání života ke dlouhé knize o mnoha kapitolách). V inscenaci se objeví ještě další mužské postavy, konkrétně nastávající manželé jmenovaných Jordanových parťaček a také několika gayů, ztvárňují je již jmenovaný Václav Šanda a Viktor Zavadil, každý má na kontě tři role. Jednu ze „sofistikovaných“ rozprav vede přátelské kvarteto v Muzeu moderního umění před známým zpodobením džungle od celníka Rousseaua, dílo je také promítnuto, ale v rámci rozprav o sexuální orientaci se v kompozici náhle objeví Michelangelův David, také se chvíli díváme spolu s hrdiny inscenace na jeden obraz Joana Miróa. Večírky i svatby vyplňuje taneční víření, ale jaksi mimo jeviště, slyšíme ovšem hudební podkres. Autor předepsal k provozování díla několik konkrétních songů, na backgroundu se však podílí i komponista Matěj Štrunc, jehož vklad do inscenace se vyznačuje jakousi posmutnělou energií, k náladě hry adekvátně přiléhající. Když už má dojít k třetí svatbě a všechny Jordanovy družky tak definitivně zaujmou jiné životní role než ty nezávazně přátelsky skupinové, začíná se hlavní hrdina chovat trochu křečovitě, a výstup s Laurou, s níž si možná rozuměl nejvíc ze všech, se promění ve vodopád výčitek. Pak dojde ke zklidnění, na svatbu rozbolestněný singl přece jen dorazí, i když v jednu chvíli byl rozhodnut pozvání odmítnout, ale po výzvě, ať si jde také zatančit, sdělí ostatním, že se do akce zapojí později. Finále pak – po jeho krátké nerozhodné meditaci – nabídne cosi jako „pochlapení“. Jordan jde ke kovovému rámu, v němž byl před přestávkou umístěn materiál, na který se promítalo, a po určitém úsilí s touto alespoň na pohled těžkou konstrukcí pohne. Působí to jako by inspirováno koncovkou Formanova Přeletu nad kukaččím hnízdem, nám pamětníkům (a nebyl jsem sám) výjev nepříjemně evokoval také „heroickou“ poetiku budovatelských děl minulého režimu.

Inscenace, jejíž fabule se vlastně stále protáčí v kruhu, by snesla kratší stopáž (a to byl text proškrtán!), přesto může nabídnout kvalitu především v hereckých kreacích. Výrazným výkonem zaujme Jakub Burýšek v hlavní roli (před nedávnem přibyl do souboru jako posila od ostravských Bezručů). Obdařil Jordana vroucí bezprostředností, smolařskými promluvami postavy probleskuje i schopnost sebeironie, a když je na jevišti při několika monolozích sám, cele ho svou energií ovládá. Dobře hrají vlastně všichni, rozdurděnou razanci vkládá do postavy Vanessy Anežka Rusevová, přesným interpretačním timingem s psychologickou věrohodností lze ohodnotit také zmiňovanou scénu v kině, kterou ztvárnil Burýšek spolu s Václavem Šandou. Osvěžení do domácího diváckého povědomí může vnést i to, že se nejedná o projekt nijak aktivistický, ale prezentující menšinové formy lidské přirozenosti jako samozřejmé.

To se mi snad zdá

Když se společnou noční můrou společnosti stane stárnoucí bílý muž – i tak by se dal shrnout tragikomický film To se mi snad zdá (Dream Scenario, režie Kristoffer Borgli) arthousové produkční společnosti A24 s Nicolasem Cagem v hlavní roli.

Nevýrazný evoluční biolog Paul Matthews zrovna nesbírá akademické úspěchy. Své dlouho hýčkané plány na monografii o mravencích si kvůli své pasivitě nechá vyfouknout nadanějšími kolegy, není zván na intelektuální konverzační večírky a jeho přednášky nejsou nijak objevné. Přesto se přes noc Paul stane virální celebritou. Zvědavé pohledy, poznámky známých a přátel ho postupně upozorní na nevysvětlitelný jev: všem se pravidelně zjevuje v nočních snech. Do povědomí ostatních se dostává jako postava neschopně přihlížející nepříjemným snovým příběhům. Adobe Creative Suite 6 Master Collection software: abcoemstore.com/product/adobe-creative-suite-6-master-collection/ is the ultimate design environment for realizing your creative vision.

Paranormální premisa filmu slouží k satirickému podobenství zrodu slávy, mediální popularity a narcismu. Paul se přes noc stane popkulturním fenoménem. Image důvěrně známého obyčejného chlápka – šedá bunda, zapínací mikina, rozvážné pohyby, roztřesený hlas, pleš a brýle – se od tohoto okamžiku stane jeho jedinou charakteristikou. Naděje, že mu zviditelnění přinese vliv a zájem nakladatelů o jeho práci, se rozplynou, když jedinou nabídku ke spolupráci dostane od markeťáckého týmu pracujícího pro Sprite. Snahy důstojně monetizovat svou slávu se záhy Paul vzdá.

Paulova vzrůstající frustrace a zklamání z nové popularity, která z něj udělala chodící mem, se začne projevovat právě ve snech. Ze zvláštních epizod se stanou neskutečně brutální noční můry, které traumatizují celou společnost. Paulova reputace klesne tak rychle, jako stoupla, přijde o zaměstnání a prakticky všechen mezilidský kontakt.

Právem zdrcený Paul se považuje za oběť cancel culture, výuku vynechávající studenty považuje za módně traumatizované sněhové vločky a slabochy. Jakási snaha o podobiznu dnešního mediálního světa se ale v tento moment zvrhává v béčkový horor plný agrese a brutality. Jako by si scénárista nebyl jist, jak pokračovat s výchozí anekdotou příběhu. A tak se do první třetiny výborná satira stane nakonec snímkem, který se ztratil v hledání vlastního smyslu.

Režisér a scenárista Kristoffer Borgli může být tuzemským divákům znám také díky svému celovečernímu hranému debutu Je mi ze sebe špatně (2022). Oba snímky pojí právě snaha zachytit současný mediální svět, influencerství a patologickou touhu stát se slavným. Stejně tak je pro oba počiny společný černý humor a žánrová neukotvenost. Bohužel se ukazuje, že přes chytlavé nápady a nekompromisní humor je Borgliho tvorba spíše těkavou koláží nedokončených myšlenek, trefných přirovnání a konců vyznívajících do ztracena.

Anna Šípová

Michael Rittstein: Nohy na stole

Rittstein – čili jízda na kameni. Nebo jízda kamenem. Prostě schopnost „osedlat“, ztvárnit a zdolat i to nejtvrdší, zdánlivě nezdolné téma. Téma, které má paměť, dějiny, silnou linii organických předchůdců. Malíř Michael Rittstein, jemuž bude letos v září pětasedmdesát let, patří minimálně po devětaosmdesátém roce, spíš ale rovnou poslední půlstoletí, k nejvýraznějším postavám zdejší nové figurace. Drží se klasické techniky, drží se nejzákladnějšího námětu, ale jakoukoli svou kreací dokazuje, že všecko v jeho výtvarném světě je permanentně živé, v pohybu, v autentickém vývoji. Že závěsný obraz pořád funguje: září, dýchá, pulzuje. Aktuální důkaz o tom podává výstava v pražském Museu Kampa, kde má Rittstein k dispozici přízemí a první patro.

Novou figuraci poznalo české publikum prvně v šestašedesátém roce, kdy proběhla v Galerii Václava Špály výstava La figuration narrative. To adjektivum „narrative“ je důležité. Nová figurace pracuje totiž nejenom s tvarem, barvou, novými způsoby rozložení figury v prostoru, ale taky s jistou výpravností, potenciální literárností. Ty obrazy fungují jako texty svého druhu; jsou v nich uloženy motivy, které se dají stopovat jako příběh – jakkoli s přetržitým, nesoustavným dějem a často bez pointy. V českých zemích se nová figurace ujala rychle. V šedesátých a sedmdesátých letech měla první řadu. Vesměs posloužila jako východisko. Nejdřív byli všichni podobní, pak byl rychle každý svůj: Nepraš, Němec, Načeradský, Slavík, Šimotová, sestry Válovy, Kmentová, Plíšková, Slavík nebo Sopko. Rittstein se připojil o dekádu později. Na výstavě v Museu Kampa je nejstarší práce datovaná rokem 1976. Ta nejnovější 2023.

Rittsteinova figura je expresivní, v podtextu jasně sexualizovaná. Výrazná barevnost, rozbitá perspektiva, střídavá měřítka, svérázné úhly pohledu. A maximální, totální formáty přes celou stěnu. Postavy, a nejen lidské, taky zvířecí, jsou vždycky uprostřed činnosti: horečnaté, divoké, zběsilé. Ježek mlátí do klavíru. Ženská válí těsto z vlastních ňader. Postavy rožní nad prudkým ohněm obří rybu. Jindy jsou ve zdánlivém klidu, čerpají chvíli odpočinku; právě takové je plátno „Nohy na stole“, které dalo výstavě jméno. Jenže i klid je u Rittsteina neklidný. Nohy se derou z obrazu ven, na stole je čurbes, žena má ve tváři čiré šílenství. Vždycky ale platí: ze tří metrů první příběh, z desítek centimetrů, v rafinovaně propracovaném detailu, pak příběh druhý. Navíc expresivitu Rittstein násobí groteskou. Ta vstoupila do zdejší neoficiální kultury zkraje osmdesátých let, její manifest sepsal v roce 1980 Josef Kroutvor. Neoficiální groteska prořízla oficiální šeď; nasvítila, uvolnila, rozesmála. Na rubu měla samozřejmě úzkost, strachy, obavy. I ty u Rittsteina najdeme, třeba v některých pracích z přelomu osmé a deváté dekády; kulisy tady působí vesmírně, odcizeně, dokonce geometrizovaně, barvy jsou chladné, expresivita poněkud vyklidila pozice ve prospěch náznaku, tajemství. Slast ale celkově vítězí.

Člověk je u Rittsteina vždycky trochu zvíře. Má svou nezkrotnou animalitu, která ho podmiňuje, určuje. Navzdory vnějšímu řádu, stereotypu, nutnosti. Je neposedný, nevypočitatelný, v pohybu. Překvapuje: prchá a ztrácí se, zjevuje se a roste. Mění se před očima. A není v tom žádný kalkul, je to malba z nezbytí. Malba životem, malba o život. Michael Rittstein je malířem lidské existence, bytí a žití člověka. Sebe sama – jako kohokoli z nás.

Další články
sinekfilmizle.com