Ano, Pavel Zajíček již téměř jistě nic nového nenatočí, naštěstí je však stále co nalézat a vydávat – a stejně, jako v případě „novinky“, to vždy stojí za to. Souhrou okolností jde přitom o dvoustý guerillový titul, přičemž číslo jedna byli též DG 307 (Uměle ochuceno/artificially flavored d-constructed, 2001). Základy nahrávek tvořící album Sinusoida totiž byly pořízeny již 24. září 2011 na koncertě v pražském Vagonu, kde kapela vystoupila ve složení Pavel Zajíček (hlas, slova, text), Tomáš Vtípil (housle, elektronika, ruchy, hudba) a Michal Koval (basová kytara), ovšem pak ležely v archivu. Poté ale, v září a říjnu 2023, proběhla „intervence“, kdy si ve studiu tyto živé základy podali Tomáš Vtípil, který si přibral preparovaný klavír a trubku, a zpěvačka Monika Načeva – sám Vtípil k tomu říká: „Primárně jsem vyšel z názvu Sinusoida. Je to postavené na určité vlně, jsou tam různé gradace, zrcadlení. Je to otevřená, proměnlivá věc.“

Vtípilovi se excelentně podařilo připravit živnou půdu, na níž vykvétají Zajíčkovy texty, který je přesně dle vydavatele chrlí s až vzteklou intenzitou. Vtípil, který se Zajíčkem spolupracoval od roku 2005, již daleko dříve prokázal, jak má PZ „přečteného“, jeho hudba totiž vychází jak z totalitního odkazu DG 307, včetně různých náznaků, tak z jeho vlastních zkušeností a preferencí, krásně tak symbioticky souzní „staré“ s „mladým“. Slyšíme to již úvodem alba, kdy drhnutí smyčce o struny (?) podložil ruchy a zpracovaným hlasem Načevy, jindy vystupují do popředí zvlněné (ano, sinusoidy) melodické linky, nelze ovšem nezmínit neinvazivní dubovou basu Michala Kovala. Vtípil nechal jednotlivé skladby plynout jako jediný čtyřicetiminutový kousek, dobrá volba, album je tím daleko kompaktnější, Zajíčkova výpověď tak není tříštěna. „Naučit se mluvit / Je to tvrdá práce,“ říká v čísle 10, dodejme, že se PZ naučil mluvit až moc dobře – teď jen naučit se naslouchat…

Jak tu hudbu popsat? Tiché, kontemplativní plynutí mimo čas? Pokorný sestup do ztichlých, leč nikoliv bezhlasých hlubin? Samotný autor vysvětluje: „Neustále hledám něco, co by bylo možno nazvat křehkostí a ponorem.“ V Demočově pojetí minimalismus (pokud tedy lze použít tento nepřesný termín pro tak maximální účinek rozvážné hry tónů a zvukových interferencí) is not dead a rozhodně neřekl poslední slovo či spíš notu.

Slovenský, ve Španělsku žijící skladatel Adrián Demoč považuje, zjednodušeně řečeno, za svoje současné téma čas v hudbě. Jeho pojetí, dynamiku jeho plynutí a zdánlivá zastavení. Podstatou a „vtipem“ titulní šestatřicetiminutové kompozice je jediný krátký, prostý motiv, který ovšem každý z trojice hudebníků pojímá v lehce odlišném tempu, které občas záměrně lehoulince „zpožďuje“. Svůj „timing“ přitom navíc průběžně mění. Nenápadné rozostřování, těkání, rozcházení a následně potkávání pak působí jako neustálé znovunastolování klidu a harmonie, rušivým momentům navzdory. Druhá z kompozic Ma fin est mon commencement (Můj konec je můj začátek) působí vlastně podobně. „Podle mě se oba kusy navzájem doplňují,“ potvrzuje Demoč a odhaluje i inspiraci a podstatu působivosti skladby: „Vnější hlasy, housle a klarinet jsou většinou vedeny přesným protipohybem. Zatímco piano hraje napříč téměř celou skladbou pouze jeden tón. Pro všechny epizodní výjimky z tohoto přísného pravidla kontrapunktu je pro mě ovšem velmi důležité, bych nakreslil květiny. Jako to udělal Arvo Pärt v rukopisné partituře Für Alina.“

Asi ani není třeba dodávat, že interpretace obou kusů houslistou Davidem Danelem, klarinetistou Ronaldem Šebestou a pianistou Ivanem Šillerem (Ensemble Ricercata) je dokonale zasvěcená a prožitá. Bude-li jenom trochu chtít, Hudba (Za názvom) snad „vyzenuje“ i posluchače ─ notorického hyperaktivního cholerika.

Zcela nadžánrová skupina Choroš, přímý potomek někdejšího Neočekávaného dýchánku, letos v tichosti oslaví deset let činnosti. A po pětileté pauze na sklonku minulého roku navázala na debut Přichází jednorožec druhým albem Srst. Majʾ to zkrátka vymyšlený!
Žánrově by se mělo mluvit o novodobém šansonu – navzdory tomu, že klávesy si docela užívají nejrůznějších zvukových rejstříků a neomezují se na usedlý zvuk tradičního piana, přesto si lze snadno představit pozdní hodinu ve francouzské hospůdce. Ale pozor – i když dveřmi vyhozené slovo „šraml“ se potutelně vkrádá zadním okénkem ve skládku sudů a příchodem okolo záchodků zpět, ve skutečnosti má tahle sofistikovaně aranžovaná hudba k barovému jamování sakra daleko. Stejně jako skvělá, uhrančivá i podmanivá atmosféra, provází ty písně pečlivě muzikantsky vypiplané linky jednotlivých nástrojů, kdy okolo piana a stručných bicích, které s jistotou podporují dominantní zpěv, vytryskují další okrasy a zpestření. Tu nejen čisté, ale občas i brutálně zkreslené tóny kytary, tu „kráčející“ baskytara a sem tam i překvapivé pazvuky. Vše do sebe přirozeně zapadá, včetně jistého neklidu, provázejícího všechny, kteří nemají ve všem ihned jasno. A pokud bychom chtěli hledat kroky vpřed oproti debutu i dávné minulosti, je to právě tato promyšlenost a skladatelská rafinovanost.

„Vytáhnu svý kule z lisu, tam to bylo mimo mísu, úplně mi postačí, až mi někdo oči zatlačí…“ Aneb speciální kapitola sama pro sebe jsou texty. Překvapivé obraty a poetická přirovnání spolu s existenciálními otázkami posluchače až zahrnují lavinou slov, které si nezadá s chrlením raperů. Jenže tady jsou navíc šarmantní barva hlasu a životními zkušenostmi napresované emoce.
Skladby Choroše, tak jak je najdete i na aktuální nahrávce – která by mimochodem mohla být trochu špinavější a syrovější, protože vyumělkovanost hraje spíš proti – si jen stěží budou v dnešní přebujelé scéně hledat své místo. Pokud se ale rozhodnete vyrazit sami za nimi, bohatě se vám odmění.

Jedno z nejsilnějších tuzemských alb roku 2023 natočila Gabriela Vermelho. Název Rok ticha se váže ke covidové pandemii, což autorka komentuje slovy: „Období covidového zmatku bylo pro […] mne obdobím velkého klidu a zastavení se nejen zvenčí, ale hlavně uvnitř mne. Měla jsem štěstí, že jsem mohla dělat práci, kterou miluji nade vše, a tou je hudba.“ Zpěvačka a multiinstrumentalistka na svém novém albu spojila dva projekty. Jedním z nich je hudba k tanečnímu představení, respektive filmu Maruška („životní příběh dívky-hrdinky, která uvěřila ranému komunismu jako spáse světa“, ano, jde o Marušku Kudeříkovou). Tím druhým pak hudba k novému filmu Vladimíra Morávka Banditi pro baladu.

Právě tato druhá část alba k sobě bude zřejmě strhávat více pozornosti. Vermelho si totiž „dovolila“ znovu zhudebnit ikonické texty Milana Uhdeho k Baladě pro banditu. Nechat stranou zlidovělé melodie Miloše Štědroně a vymyslet něco svého vyžadovalo kus odvahy. Nešlo jen o to, aby se do „bylo tu, není tu“ a „zabili, zabili“ nepletly nápěvy, které všichni známe. Ale především o to, aby nové zpracování dávalo vůbec smysl. Gabriele Vermelho se to povedlo. Propojila svou skladatelskou invenci s aranžérskými nápady (na albu používá kvinton, elektrickou kytaru, housle, violoncello, bicí, ale také sklenice nebo kravské zvonce) a také s prací se známým textem, který strukturovala po svém a v některých případech jej přímo dekonstruovala (viz práce se slovem zabili).

V případě Marušky, rodačky z Vnorov na Slovácku, pak Vermelho zvolila texty lidových písní ze Strání a ze Slovenska a k tomu přidala slova z dopisů, které Kudeříková posílala z vězení domů na rozloučenou předtím, než ji nacisté „zabili, zabili“. Obě části alba tak spojuje téma smrti mladého člověka, ale písně jako Těžko je ni, těžko nebo Sloboděnka moja obstojí jako velmi silné i samostatně.

Dávid Kollár nebo chcete-li nyní častěji mezinárodně bez čárek, je jedním z nejoriginálnějších federálních kytaristů, což loni potvrdila výborná deska s trumpetistou Arve Henriksenem Where Are They? Loni však vyšla ještě jedna Kollárova nahrávka, minialbum Neznámý strach s hudbou k dokumentu o pandemii.

Všech osmnáct krátkých skladeb je vzhledem k tématu filmu v pomalejším tempu a má pochopitelně mrazivou a bezútěšnou atmosféru. Objevují se v nich smyčce spolu s osamělými tóny piana, tu a tam zazní i temný úder nebo neúprosně tepající basový motiv, ale žádné typické kytary.

I když jsou skladby krátké, většinou cca minutové, svou stavbou a vývojem obstojí jako miniatury. Současně však album tvoří integrální celek, protože z něj žádný kus nevybočuje, všechny mají podobnou náladu a objevují se v nich stejné nástroje. Posluchač však nemá pocit, že se něco opakuje, spíše je to oscilace okolo stejného ohniska, které je však pokaždé nahlíženo z jiného úhlu.

Kollár není jen vynikající originální kytarista, ale také velmi dobrý skladatel. Navíc mu prospělo omezení, které dává tvorba filmové hudby. Musel být sevřený a dbát na celkové vyznění, takže je album velmi konzistentní.  Neobjevují se na něm nepochopitelná vybočení jako na některých jeho sólových deskách s více hosty, ani příliš dlouhé rozvíjení jednoho motivu či postupu.

Po této ryze ambientní desce vyšlo hned 1. ledna další minialbum Za zamrznutým oknom, kde se Kollár představuje v další poloze ambientního písničkáře s kytarou. Ambientní táhlé tóny nebo piano a v jednom případě Arveho trubka její linku jen střídmě podmalovávají. V pečlivě prokomponované titulní skladbě si Dávid vystačil sám, další hudba doprovází poezii Valerije Kupky. Zatímco verše ve slovenštině recituje Kollár, přeložené do angličtiny jeho dcera. Album tvoří celek, do kterého dobře zapadl cover Ryuchiho Sakamota.

Po dvou letech od skvělé desky Roan (viz UNI 12/2021) je Arnaud Quevedo se svými výsostně talentovanými přáteli zpět s novinkou, která si zaslouží přídomek ohromující. Řídicí pan učitel Quevedo od roku 2018 vyučuje soudobou hudbu na konzervatoři v La Rochelle a vystavěl čtyřdílnou suitu 2nd Life jako rozprostřenou, nevázaně dělenou symfonii se čtyřmi kompozičními vsuvkami – Any 2.0, Yuki, No Soy Breton a Ekinox 2.0.

K tomuto počinu skladateli a kytaristovi sekundují coby Friends mistři muzikanti: Anthony Raynal na bicí, mimořádný Noé Russeil na baskytaru a doprovodné vokály, Lucille Mille s flétnou, Julien Gomila na saxofony, Marin Michelat a Arnaud Houpert na klávesy a výtečná pěvkyně Eloïse Baleynaud. Hned vstupní desetiminutová 2nd Life –Part 1 ─ Awakening je úžasně tkanou 5/4taktovanou rytmickou hudební krajinou plnorockového bandu s dechovými nástroji a dýchavě zpěvnou až milostnou libostí paní Eloïse, která vilně vylne v takřka brutál rockové finále. Any 2.0 je zcela nově rekonstruovanou verzí z EP OniZ (2012) s mohutnou nadjazzovou dynamikou celé kapely i beztextového vokálu Eloïse Baleynaud. Yuki je pak přiznaným křížencem Frippových „guitar circles“ s Vanderovskou magmatickou hustotou rytmů. 2nd Life – Part 2 – Journey je asi nejujetější a nejkomplikovanější, rozuměj pro posluchače nejméně přístupnou/nepohodlnou věcí na albu. Krouží totiž v okolí třeba od těžko vjemných, krkolomných atonálií symfonické tvorby Franka Zappy po Mr. Bungle. To samé v přímější zbroji a ostřeji jedou v No Soy Breton. Poslední dvě části 2nd Life, Part 3 – Inner Demons a Part 4 – Hindsight’s, dovypráví příběh. Vnitřní démoni přes ryzí hybný elektrický jazz zhrubnou v metalové riffy a Zpětný pohled je optimistickým závěrem, v němž skladby Arnauda Queveda docilují vpravdě expanzivního zvuku. Pokud by nějaká hudba měla být v současnosti identifikována jako opravdu progresivní rock bez fádního patosu, tak je to 2nd Life francouzské kapely Arnaud Quevedo & Friends.

Tady Havel, tady Havel… Jako kdyby se hlásil do telefonu, a to včetně charakteristického ráčkování, nejde však o telefonní hovor, ale o dramatikem vlastnoručně načtený text jeho hry Pokoušení – vše si ale žádá dovysvětlení. Takže,

Havel v sobě „faustovské“ téma hry nosil dlouho, vlastně po propuštění z prvního kriminálu v roce 1977, kdy prošel velkou krizí, měl totiž pocit, že si s StB zadal. Nakonec, po dlouhém promýšlení, kdy původní koncept procházel proměnami, hru napsal až v roce 1985, a než text odeslal do Vídně, kde měla v Burgtheatru proběhnout světová premiéra, pro jistotu si jej nahrál na magnetofon, dřív, než mu jedinou kopii fízlové seberou.

Havel požádal Mejlu Hlavsu, aby ke hře napsal scénickou hudbu, která měla vyplňovat pauzy mezi jednotlivými obrazy, zatímco se mění kulisy. Hlavsovi se podařilo zadání splnit na výbornou, jeho scénická hudba nejenže komentuje dění končícího, a uvádí následující obraz, zároveň, jak hra graduje – ponecháme stranou děj, doufejme dostatečně známý – přiostřuje se a nabírá na důraznosti. A průraznosti. Hned v prvním vstupu Plastiků do hry přitom, a o tom jsem přesvědčen, Hlavsa předvádí skvělé variace na naši hymnu, kdy ji harmonicky sleduje, zároveň zvolený rejstřík Janíčkova syntezátoru, krásně melancholický, posmutnělý, dobře ilustruje stav věcí (nelze nezmínit repliku zástupce primáře, apelujícího na „chladnou hlavu, planoucí srdce a čisté ruce“, tedy krédo zakladatele Čeky Dzeržinského) – zároveň, a není to chyba, si Hlavsa tento motiv půjčil do své další skladby, konkrétně Básníků ticha (Fiction, DG 307), podobně hudba k šestému obrazu jako by vypadla z Půlnoční myši. Hlavsa kladl v aranži důraz na syntezátor a zmnožené smyčce, hezké jsou vstupy trombónu Vladimíra Dědka. Pikantní je naplnění Havlova požadavku, aby na samém konci hry zazněla co možná nejbanálnější komerční hudba, můžeme si tedy poslechnout božského Karla a jeho song Zůstanu svůj. Skvělá četba, skvělá hudba, skvělý počin.

Trochu (sympaticky) naivní, letorou středoškolská kapela, našeptává cosi vždy při setkání s dalšími alby Hromosvodu. Ale ouha, to se jen přihlásil o slovo strýček stereotyp. Alba Zimní čas (2010), Divoký ticho Žižkova (2015) a dál jsou dávno zralá. Z původní skupiny mnoho nezbylo. Dávno v ní hrají ostřílení profesionální muzikanti jako basista Jaryn Janek nebo houslistka Hana Vyšínská (Český národní symfonický orchestr, Inflagranti, Mydy Rabycad a jiné žánrové přemety). Na desce vydatně hostuje třeba multiinstrumentalista Matěj Belko. A stejně tak principál nabral zkušenosti životní i muzikantské, kvůli roli sidemana Vladimíra Merty či Luboše Pospíšila.

Ale on ten prvotní dojem přece jen úplně neklame. Klukovství z Fenclových folkrockových písniček pořád dýchá. Vlastně by se deska mohla jmenovat Sen nenasytných věčných kluků. „S každým dalším douškem zlata neprodleně mládnu / zalejvám si v sobě kytku přece neuvadnu / myšlenky jak mocnou silou prorážejí stěny / jenže ráno vracejí se odmocněný,“ zpívá Fencl v titulní a zároveň úvodní písni. Výstižné a přesvědčivé. Do textů se vedle rozverností (Všecky jsou stejný) i posmutnělých lascivností (Holka z konce března) dostalo i pár odrazů životních hořkostí (Hráli jsme do rána) a hodně sentimentu (Bylo nám míň, V kapkách rosy), zato naštěstí žádné moralizování. Nejzdařilejší text? Možná Ramzová, kde se Fencl představuje jako empatický pozorovatel.

Muzika těší pestrými aranžmá, byť je vlastně krajně konzervativní a předvídatelná. Občas Fencl jako skladatel sklouzne k vyloženým klišé (Zemřelý město). Což ale k „civilně poetickým“ písničkám vlastně nejlépe sedí, tudíž v tomto případě nejde o výtku. Akorát snímek na obalu spolu s titulem desky trochu mate tělem (během), evokuje obsah mnohem povrchnější. Dlouholeté příznivce vynálezu Prokopa Diviše ovšem nesplete ani neodradí.

V duu s minimalistickým názvem se sešli dva zruční i etablovaní tvůrci – frontman kvarteta Planety a kytarista několika dalších spolků Ondřej „Orel“ Krochmalný a zpěvačka Lenka Zbořilová, v poslední době aktivní hlavně jako Ivy Z. Debutové album, které shrnuje zhruba dvouletku jejich spolupráce, se objevilo naprosto nenápadně a bez zbytečného mediálního humbuku, ale o to víc může překvapit. Osm skladeb s legračně bizarními názvy (např. Kuřecí komedie nebo King Trombón) dává tušit, že tady se tvoří korespondenčně – nejde o písničky v tradičním slova smyslu, ale o vrstvené kompozice, které namísto nudných schémat a předvídatelnosti sázejí na atmosféru i aranžérsko-zvuková dobrodružství. Navzdory experimentální povaze nejsou ale nijak těžko poslouchatelná – prosté, až folkově oduševnělé melodie i svěží Orlovy kytary a dreampopově zastřený, echovaný zpěv se přelévají od shoegaze rozmazanosti k elektronickému tepání, které spíš než kašírovanost, agresivitu a pompéznost taneční scény evokuje rytmicky minimalistická přediva pionýrů typu Kraftwerk.
Mnohde jako by si Ys teprve „ohmatávali terén“, ale album je sexy právě svou chutí hledat a objevovat i tam, kde už ostatní zjevně mají pocit, že bylo vše nalezeno a objeveno, a také je sympatické až okázale krásnou atmosférou, jasně se nesoucí na vlně pozitivismu a optimisticky všudypřítomné naděje. V době, kdy trendy přinášejí buď programovou posmutnělost a melancholii, nebo naopak tupě primitivní, osmdesátkově rozjuchané popěvky s texty na úrovni základní školy, jde o velmi osvěžující záležitost.
Je pravděpodobné, že duo Ys zůstane jen vedlejším projektem, sekundujícím mateřským aktivitám obou protagonistů, ale pakliže se to stane, bude to víc než škoda. Potenciál, který debutová nahrávka nijak neskrývá, dává tušit, že oba zúčastnění mají nejen invence na rozdávání, ale i schopnost sdělovat a dávat svým nápadům kreativní podobu i jistou míru nakažlivosti. Trochu obdivuju a trochu závidím.

Elektronik Vince Clarke se veřejnosti představil už v několika podobách a slavných projektech. Z těch nejznámějších můžeme jmenovat první album Depeche Mode, Yazoo nebo Erasure. Před lety překvapil minimalisticky tanečním albem ve spolupráci s Martinem Gorem z Depeche Mode. Jeho nový počin ale zaskočí možná i poměrně informované fanoušky. Angličanův debut vydaný pod občanským jménem se jmenuje Songs Of Silence a přinesl ryze instrumentální exkurz, který Clarke vyplnil devítkou vlastních instrumentálních, často těžce zařaditelných ambientních krajinomaleb. U kompozic, které prý věrně vykreslují autorovo rozpoložení během covidu, který strávil převážně sám ve svém domácím studiu v New Yorku. Při bezcílném komponování si Clarke stanovil dvě pravidla: zaprvé, že zvuky, které pro album vygeneroval, budou pocházet výhradně z modulárního systému Eurorack, a zadruhé, že každá skladba bude založena na jedné notě, přičemž bude po celou dobu zachována jedna tónina. „Nikoho v mé domácnosti zvlášť nezajímalo, co jsem v tu dobu páchal ve studiu,“ vzpomínal na covidovou uzávěru Vince. „Dokonce i naše kočka mě opouštěla po hodině poslechu dronů,“ dodal autor s úsměvem. Výsledná podoba ale nemá tak radikálně minimalistickou podobu, jak se na první pohled zdá. V prvním singlu, na monotónním základu exceluje violoncello Reeda Hayse, vangelisovská Passage si vypomohla bezeslovným vokálem Caroline Joy Clarke. Tam, kde mohlo hrozit uspání, si Clarke vypomohl pulzující rytmikou. Drobné kytarové přihrávky spíše hlukového původu do poloviny skladeb natočil v Česku usazený producent Steve Walsh. Každopádně máme co do činění s překvapivou nahrávkou, která je na hony vzdálená synthpopovému světu Erasure. Oč je kolekce více vzdálena hudebnímu „domácímu rybníčku“ autora, o to hmatatelněji a uhrančivěji přibližuje nejistotu prožité covidové doby.