Přerod Jana Běťáka z interpreta zdařilých úprav lidových písní (Bezobratři, Lilium liste, s tím, že přerod nemusí nutně znamenat opuštění starších dovedností) v písničkáře s vlastním poetickým jazykem na albu Napodobování písma (2023, recenze UNI 10/23) nepředstavoval odbočku, ale zjevně začátek další cesty. Smysluplné cesty. „Viděl jsem zrezivělým kopím probodené bytí / viděl jsem beránka a za ním černé stopy,“ vykresluje Běťák svoji osobní verzi A Hard Rain’s a-Gonna Fall působivě a přesvědčivě. Stejně jako v písni Plaváček, kde využívá podobný obraz viděných šíleností a ponurostí. Nejde o žádný plagiát, ale o jisté navázání. Možná nevědomé, nechtěné, ale co do asociací silné. A i když dojde na moralitu („co děláš se svým životem?“, Světlonoš), nevyzní protivně školometsky.

Tematicky a poetikou navazuje deska Jazykem květin na Napodobování písma, v instrumentaci je ovšem nahrávka mnohem bohatší než převážně kytarová, byť též hosty ozdobená autorská prvotina. Zpěvem opět vypomohla Beata Bocek, nově i Marie Puttnerová či Vladimír Javorský. Ale hlavně, většinu písní nese rytmika (kontrabasista Tomáš Spiřík, bubeník a také hráč na elektrickou kytaru Martin Novák) a sound dotváří výtečná akordeonistka Žaneta Vítová (ano, ta z Contriology, zde méně zaměřená na netradiční techniky hry, trochu „konvenčnější“, protože se to k písničkám víc hodí), trumpetista Jan Přibyl a producent Broněk Šmid zahrál i na fagot. K tomu něco smyčců v aranžmá Ondřeje Kyase atd. K dobru věci, protože aranžmá neruší vyznění textů, ale podporují ho.

„V písních se zrcadlí moje rozpaky ze současného těkavého a neustále se zrychlujícího světa, a propisuje se do nich touha po návratu ke klidnějšímu a pozornějšímu životu,“ napsal Běťák ke svému druhému písničkářskému albu. Inspirací k tomu třetímu bude mít ještě víc, neb se nezdá, že by hrozilo nějaké zpomalení, natož zklidnění. Pro posluchače dobře, pro svět… Inu.

Vydání debutového studiového alba představuje přelomový moment nejen v kariéře Adamy Janlo a nejen v rámci skandinávské hudební scény, ale také pro celoevropskou „kořennou“ hudbu. Norská zpěvačka a autorka s gambijskými předky vytvořila dílo, které v sobě snoubí hlubokou úctu k tradicím blues a soulu, s invenčním pohledem do budoucnosti prostřednictvím moderních produkčních postupů. Adama Janlo je označována za nejsilnější soulový vokál Skandinávie. Její projev je fúzí dvou světů – na jedné straně tradiční gambijské hudby jejích rodičů, na druhé vlivu ikon amerického soulu jako Stevie Wonder, Otis Redding či Aretha Franklin.

Název alba reflektuje autorčinu snahu o emancipaci v uměleckém i osobním smyslu. Adama Janlo ve své hudbě zkoumá vlastní historii a identitu, například v emocionální písni Bloodline, která je poctou zpěvaččině zesnulé babičce. Písně jako Faith In Your Heart ve stylu tradiční černé hudby přetvářejí osobní zkušenost autorky do univerzálních příběhů.

Produkce Kima Edwarda Bergsetha se vyznačuje organickým propojením klasických nástrojů s moderními technologiemi, což je nejvíce patrné ve skvělém singlu Come Over Here, kombinujícím retro-soul s prvky alternativního popu. Významným prvkem je spolupráce s kytaristou Amundem Maarudem, jehož party dodávají albu bluesový šmrnc.   

Adama Janlo je ovšem tím typem zpěvačky, kterou nejlépe doceníme naživo. Mimořádně působivá jsou už jen její videa na YouTube, zanedlouho, konkrétně v polovině dubna, bude k vidění v polských Katovicích, kde bude reprezentovat Norsko na respektované vyhledávací soutěži European Blues Challenge. Její výběr je jasným signálem, že evropský trh je na její tvorbu připraven.

Adama Janlo je skvělým mladým hlasem přicházejícím v tomto stylu vlastně z poměrně nepravděpodobného směru, o to je její nástup cennější. A album A Free Woman je komplexním dílem, které stylově inovativním způsobem uzavírá první velkou kapitolu zpěvaččiny kariéry.

O ztracené vodě je první česká jazzová opera pro děti, autorka jí něžně říká oper(k)a. Ty skládali mnozí, ale jen Krásova z Terezína a nyní Balcarové ekologicky naučná mají závažnější podtext, nikoli ryze pohádkový. Autorkou hudby je jazzová skladatelka, kapelnice a trumpetistka Štěpánka Balcarová, námět a libreto sepsal Zdeněk Havlíček. Premiéra proběhla na lodi Tajemství bratří Formanů v létě 2023. Počin byl iniciovaný kulturním centrem v Broumově, proto většina rolí byla svěřena tamnímu sboru ZUŠ Amicitia. Sólisty byli recitátor Matěj Forman, vokalisté Andrea Šulcová, Barbora Mochowa, Martin Růža a Vít Křišťan – zde rovněž pianista. Ansámbl tvoří Balcarová /tp, okarina/, Marcel Bárta /cl, bcl/, Robert Fischmann /fl, afl/, Jiří Slavík /cb/, Kamil Slezák /ds/, Pavel Bořkovec Quartet. Název opery prozrazuje téma. V předehře klavír podkresluje sugestivní Formanův projev; po impresi lesa představí zvířecí postavy, jejichž vystižení dokreslují nástroje jazzového tria /p, cb, ds/. Strojíme veselku uvede fanfára Balcarové trubky a zpívá sbor za doprovodu kompletního hudebního ansámblu. Od této chvíle děj popisem posunují recitativy, árie, vše s pestrým hudebním podkresem. Dojde i na Nokturno smyčcového kvarteta před dramatickým zjištěním Rosničky, že voda není ani ve studni a úvodní sólo flétny před árií Žabky. Následuje dechovkové echo Pochod naděje při hledání vody v lese. Před árií Prasete zní echo New Orleansu. Hudba střídá styly, třeba i kuplet, lyrický je part Zeptáme se. Bigbandově zní sborové Suchá už je mez, rytmicky dramatický je doprovod árie Ježka. Part Zaženeme Prase je označen jako zvířecí rap, s plným nasazením souboru. Pasáží Budiž v kámen vyryto dochází ke katarzi idey operky, v níž zazní i slogan Hej rup!. Autorka CD obohatila o „bonusový track k usínání“ Zvuky lesa, evokující Velebného koncept Jazzových nebajek. Toto dílo si určitě zaslouží další provádění v budoucnu.

Je dobře, že Etc… udržují repertoár Vladimíra Mišíka, jenž už ze zdravotních důvodů nevystupuje na pódiích. Zpěvák Pavel Bohatý už kdysi dávno, třeba téměř před dvěma dekádami na vystoupení v Arše k Mišíkovým šedesátinám a pak znovu a znovu ukázal, jak zasvěceným interpretem téhle bigbítové „klasiky“ je. Nemusí se nijak stylizovat, zůstává sám sebou, a přesto mu přirozeně sednou písně ze všech Vladimírových období včetně toho „kuřecího“. A už v dobách Mišíkových přece tu tam sólově zapěli i Olin Nejezchleba či Pavel Skála, proč by v tom nepokračovali. Je dobře, že kapela uspořádala koncerty k – cca – padesáti letům existence Etc. a sestřih záznamu vystoupení (19. a 20. března 2025 v Malostranské besedě) vydává na desce, i když vlastně z pamětníků těch úplně prvních sestav nehraje na albu PlíŽIVĚ vpřed nikdo. Nicméně ti, kteří hrají, prostě patří do zavedené party či kruhu blízkých kamarádů. Včetně souputníka Norbiho Kovácse. A je úplně nejlépe, že současná sestava neopakuje stará aranžmá otrocky, ale hraje písně trochu jinak, a vytáhla na scénu i ty méně provařené, dlouho nehrané. Navíc se na desku vešla i filmová instrumentálka Music For A Found Harmonium, původně z repertoáru Pinguin Café Orchestra, kterou sice Etc… hráli už v Mišíkových letech, ale záznam tuším dříve nevydali.

Co trochu chybí? Já vím, současná podoba Etc… je prostě myšlena jako sebe-retro band, v tom dobrém smyslu. Hraje pro publikum, které chce slyšet známé kousky. Možná je nesmysl, chtít po dnešních Etc… i něco nového. Nicméně opravdu živoucí kapela by měla rozšiřovat repertoár nejen z archivu. Však v Etc… hrají i pánové skladatelsky činní. Navíc spojení třeba s Jiřím Dědečkem, který si přišel zahulákat do svého textu v hardrockové verzi Víno, ženy, zpěv, funguje. O verše by jistě nebyla nouze. Tak proč občas nepřekvapit publikum nějakou „zbrusu novinkou“? Milovníky Mišíkových písní by to neodradilo. To by teprve byly koncerty, potažmo desky.

Ryan Truesdell (n.1985), dnes už proslulý skladatel a aranžér, především díky oceňovanému projektu hudby Gila Evanse (1912–1988). Po zdařilém albu Centennial: Newly Discovered Works of Gil Evans (2012) z dosud nepublikovaných skladeb Evanse, vydává Truesdell album Lines Of Color: Live at Jazz Standard (2015) a nově Shades Of Sound, s podtitulem Gil Evans Project live at Jazz Standard Vol. 2. Nejde o pietu někdejší hudby, o melodie standardů, ale o provedení současným big bandem zdůrazňující nadčasovost této hudby: umožňuje aranžérům a sólistům přidat hodnoty současnosti. CD otvírá chytlavé a rytmicky „zaklíněné“ rhythm&blues Spoonful Willieho Dixona, vděčná skladba modálního charakteru, jež měla vliv i na rockery. Uhranula také Gila Evanse, ten ji nahrál na jedno ze svých nejlepších alb The Individualism of Gil Evans (1964). Na Truesdellově albu je ve skladbě vynikající, soulově razantní tenorsaxofonista Donny McCaslin, také pianista Frank Kimbrough (1956–2020; jeho památce je album věnováno) – oba jsou stěžejními sólisty alba. McCaslin se dokáže též lyricky projevit v Barbara Songu Kurta Weilla – sólo postupně expresivně zdramatizuje. Orchestr má 22 členů a zpěvačku Wendy Gillesovou: v klasickém jazzovém vokálu si pohraje ve swingujícím Laughlin at Life, v retro atmosféře I Had Someone Else Before I Had You nebo v pravdivě sentimentální Itʼs The Sentinental Thing To You. V písních se představí příjemný tón altsaxofonu Stevea Wilsona. Pianista Kimbrough s trombonistou Ryanem Keberlem se postarají o téměř komorní vyznění The Ballad Of The Sad Young Men. Evansovým příspěvkem je potemnělé, s náladou Spoonful spřízněné Neetieʼs Blues, v němž zaslechneme také kytaru Jamese Chirilla a sólo tenora Toma Christensena, dále svižně swingující Busterʼs Last Stand. Dalšími sólisty jsou bubeník Lewis Nash, trombonista Marshall Gilkes a trumpetista Greg Gisbert. Stručně lze k albu říci: jazz je radost!

Vzácně se objevuje hudba skutečně originální, jakoby vytržená z času a zároveň reflektující chvění přítomného momentu. Sólový debut Veroniky Linhartové do této kategorie patří.

Veru Linhartová (též Cirk La Putyka, Vesna, Zvíře jménem podzim) se neváhala svěřit i s intimním pozadím přípravy alba: „Proces nahrávání začala, když ještě netušila, že je podruhé těhotná, poslední natáčecí den pak byl na sklonku 9. měsíce.“ Ona informace je totiž pro vnímání nahrávky důležitá. Hudba působí jako emoční cesta od myšlenky ke zrodu hudebního tvaru, se všemi obavami, nadějemi, citovými turbulencemi i etapami zklidnění. Linhartová zjevně vnímá tvorbu jako fyzickou součást sebe sama, když uvádí: „Pro mě je deska potvrzením toho, co dělám a miluji celý život. Navíc důkaz, že jako matka jsem nepřestala být hudbou a jako hudba nepřestávám být matkou.“

Hudba je to hodně intenzivní a expresivní. S dokonalým využitím dunících ozvěn, elektronických ataků, rytmický smyček, filigránsky vrstvených stop houslí i zpěvu. Perkusivních zvuků, kdy každý úder, skřípot, zvukový šleh mají svoje místo. Hudba vypráví sama o sobě, což ale neznamená, že by slova byla nepodstatná. Třeba verše „neboj se tmy / světlo se objeví“ (Halí belí) jsou spíše než mateřským konejšením dodáváním naděje sobě samé. Ona skladba také není žádná ukolébavka, působí dost nervně, přestože jedním ze zvuků v pozadí je i kníknutí dětské gumové hračky. Podobně verše „zapálíš hranici / postavíš čarodějnici / ve starém jazyce bráníš si svý pozice / a pak tu sedíme / ty na mě křičíš / celá se třesu… tak o tom píšu písně / ty co nebudeš chtít slyšet“ (Hranice) nevyznívají jako nářek či stížnost na věčný souboj ženských a mužských principů, ale coby přijetí skutečnosti.

Tenhle vír citů může vyznít pro někoho až příliš pateticky. Ale že se Linhartová cítí „být hudbou“, nikoliv pouze někým, kdo „hraje hudbu“, je z desky znát, a dělá to z ní mimořádný počin.

V netotalitní zemi s normálním „šoubyznysem“ by v 60. letech tak zásadní a aktivní jazzová sestava jako SHQ vydávala desku či dvě ročně. Benevolence zdejších vydavatelských národních podniků a schvalovacích komisí v případě Velebného seskupení žel končila rokem 1966 a třetím albem kapely. Další desky (Týnom tánom) se členové SHQ v Československu dočkali až v roce 1970. Pravda, v roce 1968 vyšel v tehdejším Západním Německu titul Nonet SHQ & Woodwinds a o rok později v USA eponymní, dle „nemocniční“ fotografie přezdívaný vinyl PF 69. Jenže to nebylo zdejším posluchačům moc platné.
Vakuum na vinylech naštěstí vyplnily snímky pro rozhlas, byť občasně vysílané náladovky jistě nejsou totéž co albová dramaturgie. Jenže znovuobjeveny, shrnuty a vydány na 4CD díky průzkumné archivní činnosti Jaroslava Riedela, jenž o kvalitě materiálu už dlouho právem básnil, představují vítané doplnění souvislostí. S hudebníky ve vrcholné formě. V různých obsazeních, třeba v tom s Rudolfem Daškem, nebo v experimentech se Smyčcovým kvartetem Zdeňka Bezušky. Jsou tu i jiné, ale podobně znějící a kvalitní verze skladeb, které kapela natočila v legendárním schwarzwaldském studiu pro německé (Troubí psovi do ucha, Straš a čaruj, Cestou necestou…) i americké (Waldi On The Castle Steps) album. Nechybí snímky s nizozemskou zpěvačkou surinamského původu Heny Vonk ani záznam vystoupení s klarinetistou Tonym Scottem v rámci festivalu Československý jazz 68 v Lucerně.
Celkem by materiál vydal na osm (!) plnohodnotných dobových LP. Plusem je vlastně i to, že není vyčerpávající, chybí třeba uchopení některých standardů. Což ovšem zaručuje vyrovnanost kvality i ucelenost dramaturgie kompletu. Samozřejmě 4CD doplňují zasvěcená stať Jardy Riedela a řada archivních fotografií.
Krátce řečeno, tohle 4CD je truhlička plná pokladů.