Jeden z nejuznávanějších malířů nejen německé romantiky, ale německého malířství vůbec, by letos slavil dvousté padesáté narozeniny. Drážďanské Albertinum mu proto jako dárek připravilo reprezentativní výstavu.
Vskutku velkolepě pojatá expozice nenechává nikoho na pochybách, jaký byl Friedrich mistr, podívejme se ale nejdříve na umělcův životaběh. Narozen v Greifswaldu v tehdejším Švédském Pomořansku, a to 5. září 1774, jako šesté z deseti dětí, otec byl mýdlařem – nicméně ne všichni sourozenci se dožili dospělého věku. První rána přišla, když mu bylo sedm a zemřela mu matka. O rok později zemřely dvě sestry, a když mu bylo třináct, došlo k obzvlášť velké tragédii – když se pod Casparem Davidem probořil na moři led, jeho o rok mladší bratr se jej pokusil zachránit a sám přitom utonul. Jistě, dětská a obecně úmrtnost byla tehdy vysoká, bolest a stopu, již úmrtí zanechala v dětské duši, to jistě nezmírnilo. Mimořádně výtvarně nadaný mladík začal studovat na Dánské umělecké akademii v Kodani, kde se cvičil především v kresbě kopírováním podle předloh, zajímavé přitom je, že malba se tam nevyučovala. A když se po mnoha letech, v roce 1830, ohlížel za tamním studiem, své profesory rozhodně nešetřil: „Ne všemu se lze naučit, ne všechno si lze nacvičit a dosáhnout pouhou mrtvou praxí, neboť to, co lze v umění skutečně nazvat čistě duchovním, leží za úzkými hranicemi řemesla. Proto vy, učitelé umění, kteří si myslíte, že jste tak velcí svými znalostmi a dovednostmi, dávejte velký pozor, abyste své učení a pravidla tyransky nevnucovali všem, neboť tím můžete snadno rozdrtit křehké květy, zničit chrám originality, bez něhož člověk nedokáže nic velkého.“ V roce 1798 proto Kodaň opustil a zamířil do Drážďan, které se mu na dalších dvaačtyřicet let, až do smrti, staly domovem. Výuka, již nabízeli drážďanští profesoři, byla daleko benevolentnější, zvláště pak Adrian Zingg vedl své studenty k tomu, aby se vyjadřovali svobodně a vždy hleděli na své nitro, co v nich malované téma vyvolává.
V Drážďanech se také Friedrich oženil a také v roce 1840 zemřel. Po celou dobu drážďanského pobytu vyrážel na výlety do okolí, ale také do nedalekých Čech – a když poprvé spatřil česká pohoří, tehdy to byly Krušné hory, byl jako očarovaný, vnímal v nich totiž jasný projev a důkaz božské síly. A můžeme připomenout Žalm 121, v němž čteme: „Pozvedám své oči k horám: Odkud mi přijde pomoc?“ A za Friedricha dodejme: ano, pomoc přijde, a právě z hor. Tedy přinejmenším pokud jde o umění či vnímání. A také víru. Dodejme jen, vzhledem k době, že nepřekvapí umělcovo silné náboženské založení, a z jeho díla je to cítit. Ovšem pozor, žádná hloupá a prvoplánová agitka, ale hluboce procítěné a výsostné umění. A tím se dostáváme k jádru Friedrichova úspěchu – sám říkal, že pokud chceme něco skutečně namalovat, máme zavřít své „tělesné“, tedy fyzické zraky, a hledět na vše vnitřním zrakem. Vzhledem k době jistě velice novátorský přístup, připomeňme ale Friedrichova současníka Williama Blakea (1757–1827), který by mohl Friedrichovu maximu jen podepsat.
Caspar David Friedrich je znám především svými krajinami, vidíme tak možná až notoricky známá díla, jako jsou Poutník nad mořem mlhy, Dva muži při pozorování měsíce, Kříž v horách (Děčínský oltář), Horská krajina s duhou či Česká krajina s Milešovkou – záměrně jsme uvedli díla, jež s jedinou výjimkou prozrazují vazby na české země. V čem? Inu, ač to není v názvu (a ani na výstavní popisce) přiznáno, poutník hledící do mlžného moře má před sebou v dáli Růžovský vrch, na Horské krajině s duhou vidíme Milešovku, Friedrich maloval či kreslil i jiné české vrcholky, a to i z Krkonoš, kam ostatně podnikl v roce 1810 s přítelem velký výlet. A majestát Krkonoš na něj musel silně zapůsobit, vždyť ještě o deset let později namaloval velký olej Krkonošská krajina se zvedající se mlhou, a daleko později, v roce 1835, vytvořil Vzpomínku na Krkonoše. Mimochodem dva roky poté, co svou krkonošskou pouť podnikl třiadvacetiletý Karel Hynek Mácha… Na Friedrichových skicách pak nacházíme Studenec, Pravčickou bránu i další výjevy z Krkonoš, Kletečnou, Zámecký vrch u Teplic, Sněžku, zříceninu Riesenburgu nad Osekem, maloval scenérie z Labských pískovců i údolí Labe…
Můžeme jen žasnout, kolik motivů Caspar David Friedrich v českých zemích zachytil, ať již jako skici, či hotová díla. Zároveň je zajímavé, že zatímco pro své „temné“ oleje, na nichž zachycoval hřbitovy či ruiny klášterů, si – s výjimkou skic pár zřícenin – z české krajiny vždy vybíral k nebi, tedy k Bohu se tyčící hory. A to i přesto, že i v Německu, pokud by chtěl, by je také našel. Ovšem právě české hory otevřely ve Friedrichovi jiné vnímání krajiny. Zároveň je to někdy i dobrá detektivní práce, vyhledávat předlohy, jež poté, co si je naskicoval, přenášel do svých olejů. Caspar David Friedrich totiž krajiny – a například Kříž v horách je toho čítankovým příkladem – často skládal jako stavebnici, stromy vzal z jedné skici například odněkud od Drážďan, vrcholek hory z Českého středohoří, skaliska zase odjinud, a pokud tam byla nějaká postava, často se nechal inspirovat nějakým obrazem holandského či vlámského mistra, jejichž díla znal ze Zwingeru, kam často chodil, ostatně bydlel nedaleko. A těchto imaginárních či absolutních krajin je v Albertinu k vidění víc než dost. Zároveň se opakovaně přesvědčujeme, jak mnohostranný je umělcův odkaz. Však jej také obdivovali takoví mistři jako René Magritte či Max Ernst, ale i americký abstraktní expresionista Mark Rothko či drážďanský rodák Gerhard Richter. A mimochodem, koho by to zajímalo, lze jen doporučit vynikající čtyřdílný pořad Caspar David Friedrich a jeho inspirace českou krajinou, jenž je k nalezení v archivu Vltavy. Ovšem výstava, ta potrvá pouze do 5. ledna 2025 – takže neváhejte, ostatně z Prahy je to do Drážďan blíž než do Brna.
