Kudy cestička aneb folklor na křídlech Indies

O moravský, stejně jako o český a slovenský folklor pečovala před rokem 1989 různou měrou státní vydavatelství (Supraphon, Panton a Opus). Vycházely tam z hlediska dramaturgie i provedení zajímavé tituly, přičemž s některými z nich se v posledních letech můžeme setkat v reedicích na CD (například ve vydavatelství Supraphon, Galén, ale také u Indies). Ta kvalitní dramaturgie odrážela ducha doby – folklor byl považován za součást národní kultury a jeho prezentace podporována, mimo jiné i proto, aby se omezily vlivy západní popkultury. Folklorní tituly byly v drtivé většině připravovány a vydávány bez ohledu na bezprostřední komerční zisk. Ideologické zatížení edičních vydavatelských plánů nám však přineslo paradoxně i leccos dobrého pro dnešek – za prvé byly pořízeny kvalitní dokumenty rozvoje folkloru a za druhé obsahová dramaturgie a zpracování řady tehdejších titulů zůstává dodnes měřítkem kvality.

Po revoluci nastal zlom. Ediční politika se rázem změnila. Liberalizovala se a zaměřila především na naplnění bezprostředních potřeb posluchačů, tedy i takových, které předtím držela na uzdě dramaturgie zaměřená na hodnoty umělecké a obsahové. Exploze titulů vydavatelství Carmen Jiřího Zmožka budiž příkladem za mnohé. Zdálo se, že folkloru v dřívějším pojetí je odzvoněno a že vše bude převálcováno tahem za vkusem většinového posluchače. Ziskuchtivost víceméně vylučovala systematickou a kvalitní práci dramaturgickou.

V polovině 90. let 20. století však pomaličku začala opadávat první mohutná vlna posluchačské nenasycenosti a vydavatelských zlatokopů a společnost se vracela k sobě, k jemnější reflexi svých bytostných potřeb. Jednou z nich je prostor pro obecně kulturní tvořivost a druhou práce na vlastní kulturní identitě. Tvořivost ústí nejen ve tvorbu pro obchodní užití, ale i v osobitou výpověď, jež člověka zbytostňuje. To je také základ alternativy vůči kulturnímu mainstreamu, který obrušuje či přímo „normalizuje“ tvůrčí jedinečnost. Vlastní kulturní identita zas vychází z vědomí kořenů a dodává člověku sebevědomí, že „je odněkud“. Upevňuje jeho místo ve světě. Péče o identitu je výrazně spjata s tradiční kulturou, s folklorem. To platí pro všechny země světa.

Vydavatelství Indies bylo od počátku spjato především s tvořivostí v prostoru alternativy v opozici k přímočaré komerci. Ale postupně se vcelku přirozeně otevřelo i titulům, které jsou spjaty s kulturní identitou, tedy s tradiční kulturou. Nikoli však s tou, která je napojena jen na prostoduchou zábavu, ale s takovou, která v sobě nese určitou osobitou esenci – tematickou či kulturní (třeba regionální styl). Jsem přesvědčen o tom, že cesta vedoucích osobností Indies (v první řadě pak Milana Páleše a posléze Jaromíra Kratochvíla) k moravskému folkloru byla ryze intuitivní, bez hlubší dramaturgické koncepce, ale o to více zrcadlí přirozené principy tradiční i alternativní kultury.

Katalogově prvním folklorním titulem Indies bylo CD V Brně na Špilberku (1996), kde se potkaly v jednom tématu (písničky z Brněnska a o Brně) tři zcela rozdílné soubory – Gajdoši Brno, Hradišťan a Horňácká cimbálová muzika Martina Hrbáče. Tento dramaturgicky zajímavý nápad je navíc pro brněnského vydavatele i výsostně symbolický.

Dalšími počiny, s jejichž náměty za Milanem Pálešem přišel brněnský hudebník (skupina Hrozně) a milovník všeho horňáckého Martin Kozlovský, už cílí do srdce zemité tradice: Na albu Došli sme k vám (1996) najdeme horňácké vesnické sbory natočené v přirozeném akustickém prostředí a CD Zpívání z Horňácka (1998) je skvostnou přehlídkou horňáckých zpěváckých legend, které doprovází muzika Mirka Minkse.

Vedle zemitých nahrávek z Horňácka si cestu k Indies našel i z folkloru vycházející, ale jej také překračující Hradišťan. V roce 1999 zde vydal své proslulé album O slunovratu – písně na texty básníka Jana Skácela. Spolupráce této moderní cimbálové muziky s brněnským vydavatelstvím pokračovala i v následujících letech.

Moravský (stejně jako blízký slovenský) folklor nelze odříznout od našeho současného folku. Tyto dvě oblasti se zcela přirozeně protínají a folkoví interpreti často čerpají inspiraci z tradiční kultury. Folk-folklorní symbióza – symbol živé kultury – stojí též u kořenů žánru world music v našich zemích. V katalogu Indies se postupně zabydleli někteří takto zaměření interpreti – prvním byl Tomáš Kočko a jeho Orchestr s titulem Horní chlapci (1998). Postupně si k Indies našly cestu skupiny Benedikta, Teagrass, Muziga, Cimbal Classic, Bezobratři, Jitka Šuranská (se svým triem i s autorem těchto řádků), multiinstrumentalista Marian Friedl se svými projekty, a koneckonců sem do jisté míry patří i Iva Bittová, která moravské folklorní inspirace nezastírá.

První folklorní tituly vzešly tedy z dramaturgického nápadu. Do katalogu Indies se však postupně začaly dostávat i tituly, které lze považovat za (sebe)prezentaci dobrých cimbálových muzik – jako je například Radošov, Vonica, Danaj, Musica Folklorica či Horňácká muzika Petra Mičky z jižní Moravy, nebo Soláň, Radhošť a Valašský Vojvoda z Moravy severní. Jan Rokyta mladší, hudebník a redaktor ČRo Ostrava, připravil řadu cenných titulů oživujících archivy (Jarmila Šuláková, Josef Laža). Folklor si tak v katalogu Indies (po rozdělení na tři subjekty v roce 2006 u Indies Scope Milana Páleše a Indies Happy Trails Jaromíra Kratochvíla) našel pevné místo a otevřenou scénu.

Autor těchto řádků patří v Brně od poloviny 90. let k vydavatelským souputníkům Indies Records. Nebyli jsme však nikdy konkurenti, spíše šlo o dvě různá vydavatelská pojetí (moje cílenější, u kolegů zase živelnější), a kde to bylo možné, tam jsem spolupracovali a dosud spolupracujeme. Podílel jsem se na produkci některých titulů a naopak Indies Happy Trails vydalo v roce 2012 znovu moje první folklorní CD Horňácký hudec Martin Hrbáč (Gnosis Brno 1995). Nepřísluší mi tedy vyjadřovat se příliš kriticky ke spřátelenému podniku, spíše bych rád vystihl to, co mi na něm vždy imponovalo.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Registrace

Krabička zapomenutých perel

Na některé hudební poklady se časem zákonitě trochu pozapomene. Skončí zakopané hluboko na pustých ostrovech archivů. Tedy ne, že by následující kotoučky úplně vypadly z povědomí nadšenců a příznivců. Věrní obdivovatelé jistě občas zaloví u dna sbírky desek. Akorát nemají tolik „obecné“ pozornosti. Ale když příslušná dílka vytáhnete ze zaprášené šperkovnice na světlo, zjistíte, že neztratila nic z původní elegance a hodnoty. Navíc i některé kousky bižuterie získaly s časem příjemnou patinu a kouzlo dokumentu doby.

Katalog Indies Records a následnických značek narostl za třicet let budování do úctyhodných rozměrů. Není divu, že novější či ve své době viditelnější tituly převrstvily mnoho dobrého, co si osud pouhé archivní položky či hudby pro pár pamětníků-zasvěcenců nezaslouží. Proto jsem vybral deset titulů (nutné sebeomezení, jinak bych nebyl k zastavení), ke kterým se buď vracím, nebo které mě samotného při přehrabování krabic se starými cédéčky znovu mile překvapily. Čímž nechci nikomu vnucovat, že právě tyhle kousky jsou nejlepší, nadčasové a nezpochybnitelně kvalitní. Jde o subjektivní volbu, závislou navíc na momentální náladě, a jsou mezi nimi i některé málem infantilní libůstky. Záměrem bylo spíše inspirovat k vašemu vlastnímu prohrábnutí domácích sedimentů.

Řazení desek je abecední. Nejde o soukromou hitparádu ani porovnávání „významu“ alb.

Ahmed má hlad: Magadan (2009)

Jistě, muziku Balkánu a slovanského východu u nás daleko dotaženěji uchopili třeba Gothart. Nebo i dámy z BraAgas, když se do téhle oblasti epizodně vydaly z oblíbených končin andaluských. Jenže na záměrně punkově přímočarém až parodickém uchopení tematiky je něco odzbrojujícího. Navíc kapela Ahmed má hlad začala se svým východním world punkem koncertovat už ve druhé polovině 90. let, kdy šlo o jev u nás ještě docela novátorský. Na druhé a žel poslední album kapely se navíc podařilo dostat podstatnou část koncertní energie a humoru.

Al-Yaman: Hurriya (2004)

Osobité elektronické taneční fúzi s arabskou hudbou, zcela profesionálně „dirigované“ Alešem Hyvnarem a naprosto autenticky podané uhrančivou zpěvačkou Ashwaq Abdullou Kulaib pocházející z Jemenu, jsem v době vydání debutu tipoval šanci na pořádný mezinárodní úspěch. Al-Yaman si zahráli třeba před Transglobal Underground a nebyl důvod, proč by v evropském měřítku neměli přitáhnout pozornost. Z důvodů mezi nebem a zemí se tak zatím nestalo, škoda. Ale kapela pokud vím pořád občas vystupuje. Není všem dnům konec, i když boom world-tanečních prolínaček je pryč. Obě vydané desky, na té druhé c (2010) dokonce hostuje Amit Chatterjee (ex-The Zawinul Syndicate), stojí za poslech kdykoliv.

Gulo čar: Baro drom (2003)

V době následující po vydání dodnes svěžího alba Baro drom (Dlouhá cesta) představovali také Gulo čar potenciální vývozní artikl. Brilantně fungující funkový „stroj s duší“, obohacený navíc zdejším… ehm, čarem. Což potvrzují i pozdější vazby na nápomocného slavného Douga Wimbishe, producenta a basistu známého z Living Colour. Gulo čar se těšili slušné popularitě, na koncertech mívali plno a skvělou atmosféru. Ve sféře populární hudby, i té svrchovaně kvalitní, se ovšem zapomíná rychle.

Maria Hoffman & Jan Hrubý: The Habit of Perfection (2006)

Čaroděj českých a „tolkienovsky středozemských“ rockových i jiných houslí připomínat pochopitelně nepotřebuje. Ale ojedinělý zápis skladatelky, zpěvačky a klavíristky Marie Hoffmanové ano. Kde se vzala, tu se vzala, a ještě dosti útlému mládí navzdory vytvořila dílko naprosto zralé. Jak výběrem zhudebněné anglické poezie, tak projevem pěveckým i hráčským.

Chorchestr: Arabigbit (2002)

V Chorchestru jsme mohli poprvé zaznamenat klávesistu Jiřího Hradila (více o něm třeba v recenzi Hrubé Hudby v tomto čísle UNI). Jediné album kapely nabízí nakažlivě taneční směsku funku, rocku, názvuků jazzu i reggae. Navíc s povětšinou mile úsměvnými texty. Při verších jako „maš-li rada mně stareho paku / chceš-li mi urobit radost nějaku / puč mi koalu… budem spolu kalit / kalit eukalypt“, navíc zazpívaných s důvěryhodným cizineckým přízvukem, nehledě na dětinskost, pořád cukají koutky. A kdopak to zpívá sbory a občas sólo? Už tehdy nezaměnitelná Dorka Barová.

Petr Linhart: Sudéta (2007)

Ne, že by Petrova hudba byla vyloženě opomíjená. A jeho kapela Majerovy brzdové tabulky alias Majerovky, před časem obnovená, je slušný domácí „kultík“. Jenže jde pořád o menšinovku, ačkoliv sudetské písničkářské opusy jsou naprosto sdělné. V projektu Sudéta, stejně jako na posledních deskách Majerovek, dokázal Petr také vzácně přirozeně a hladce propojit folk s elektronikou a vytvořit vlastní styl „laptopového písničkářství“, aniž by šlo o pusté freak-folkové či nu-folkové epigonství. Mlha se táhne z kopců, horská rašeliniště trochu děsí svojí hloubkou, ale víc lákají tajemnou krásou k návštěvě. Jen opatrně, našlapujte po pevnějších pěšinkách prochozených zvěří. Možná tam někde čeká vaše Agni. Komu se ve světě mystických Linhartových Sudet zalíbí, neváhá obvykle sednout na Autobus do Podbořan (2010). Krajina za okénkem je tam snad ještě hezčí a svéráznější než v Sudétě.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Registrace

Indies Records očima současných „indies“

Je pravdou, že ani první roky po Sametové revoluci nebyly skoupé na pokusy o vedení vydavatelství v opozici nejprve oproti postkomunistickým hudebním pohrobkům (Supraphon, Panton, Opus), následně oproti mezinárodním majors, kteří velmi rychle rozbili na našem trhu stan. Kdo si ale dnes pamatuje labely TomK, Tommü, Reflex, Popron nebo Multisonic? Všechny dříve nebo později, i přes počáteční masivní úspěchy, postupně ukončily svou činnost. Vydavatelství Indies Records, které vzniklo ve stejné době, dokázalo jako jediné ustát veškeré turbulence hudebního průmyslu a vedle nových labelů funguje do dnešních dnů. Jak na starší kolegy nahlíží mladší generace domácích vydavatelů? To jsme se pokusili zjistit rozesláním krátkého dotazníčku.

 

Kdy jsi poprvé zaregistroval jméno Indies Records? Při jaké příležitosti?

Polí5 (Josef Jidrák): Indies jsem zaregistroval, když začali přibírat takový ty velký jména jako Bittová, Už jsme doma, Psí vojáci…, asi jsem si toho musel všimnout v nějakém časopise s recenzí nebo s propagačním CD, co dávali do časopisu Tamto.

Minority Records (Dan Dudarec): Myslím si, že to muselo být už s jejich prvním titulem, a to albem Meat-House Chicago I.R.A., kapely z Hradce Králové, jelikož jsem v té době sledoval a poslouchal hudebně podobné formace a žil nedaleko.

Tranzistor (David Landštof): Defacto hned po jeho vzniku ještě jako dítě. Otec byl bubeník v Extempore, otčím hrál s Neduhou svoje písničky. Oni sice vydávali tuším u Pantonu, ale desky kamarádů u nás byly hned za tepla.

Koupil sis někdy něco z katalogu Indies?

Polí5: Já byl v té době (zamlada) hrozně chudej, CD jsem si nemohl dovolit a kazety jsem nepovažoval za regulérní nosič, ale všechno jsem si na ně kopíroval. Nekupoval jsem skoro nic. Jen si pamatuju, že jsem si na koncertu jako velkou svátost pořídil Václavkovo Jsem hlína, jsem strom, jsem stroj. Dneska mám nosičů plnej vlastní krám, takže potřeba tahat to domů není tak velká, a když už, tak spíš měním, než kupuju… Budu mít doma asi Filipa Topola s Agon Orchestra a pár dalších kusů, ale myslím, že ne více jak deset titulů. Když jsem otevíral prodejnu, všechno, co bylo doma, jsem tam natahal, abych měl vůbec co prodávat.

Minority: Samozřejmě, že ano. Naposledy to bylo album Black Yoga od Ghost of You po jejich fantastickém koncertě v pražském Café v lese.

Tranzistor: Nespočet alb…

Čím to je, že Indies, na rozdíl od jiných vydavatelství 90. let, přežili do dnešních dnů?

Polí5: No, to by spíš mohli vědět oni. Já předpokládám, že kvůli činorodé podnikavosti ve správné době, kdy stačili vydat nejzásadnější tituly a vybudovat velký katalog, ze kterého pak samospádem můžeš žít další dobu. A hlavně, že ve chvíli, kdy to mezi nima začalo skřípat a začaly se ozývat různé hlasy, jak pokračovat, dokázali se rozdělit tak, aniž by se na smrt rozhádali. A pak si každý z nich dokázal najít svou cestu a své tempo tak, aby se dokázal uživit.

Minority: Důvodů pro to, proč jsou vlastně všichni původní majitelé Indies doposud vydavatelsky aktivní, musí být hned několik. Předně vyrostli na poslechu hudby z vinylu, následně CD a fyzické nosiče jsou pro ně důležitou součástí jejich životů. Přežili krizi v prodejích CD nosičů a i díky vlastní distribuční síti se jim evidentně daří fyzická alba dlouhodobě slušně prodávat. Milan Páleš vlastně kdysi sám v jednom rozhovoru řekl, že Indies budou existovat, dokud budou mít lidé o CD zájem.

Tranzistor: Tak to si popravdě nedokážu vůbec vysvětlit. Předpokládám, že to bude vyzrálostí, houževnatostí, velkým fanouškovstvím a bůhví čím. Myslím, že ani kvalita uměleckých počinů či tučné příjmy nemůžou být dostatečnou náplastí na vydavatelskou řeholi.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Registrace

Milan Páleš – Od demonahrávek po digitální prodej

Milan Páleš, jeden ze zakladatelů značky Indies, dnes stojí v čele vydavatelství Indies Scope. Po osmidílné Antologii moravské lidové hudby pokračuje v mapování moravského folkloru v tematické edici Malovaná truhla. Kromě toho dál vydává hudbu pro děti, folk, world music, rock i další žánry.

 

Prvním titulem, který na značce Indies vyšel, bylo album Steak! skupiny Meat-House Chicago I.R.A. Jak jste na tuto kapelu narazili?

Z pražského Rockfestu jsem znal rapovou kapelu Piráti. Kolega Miloš Gruber se osobně znal s jejím kytaristou Petrem Vyšohlídem a ten mu jednou řekl, že má novou kapelu a že její už hotová nahrávka leží v ostravském vydavatelství N.A.R., aniž by byla naděje, že by ji vydali. Tak jsme mu slíbili, že si to poslechneme, a on nám záznam přivezl na kazetě. Líbilo se nám to, a tak jsme řekli, že to vydáme.

Věděli jste, co vydání desky obnáší?

Vůbec jsme to nevěděli, i když jsme s určitým typem „vydávání“ měli zkušenosti ještě z doby totality. Nahrávali jsme si totiž koncerty a „vydávali“ je na demokazetách. Malovali nebo fotili jsme si k nim obaly, načerno jsme to chodili kopírovat, kazety jsme pak množili a navzájem si je půjčovali. Ale to byla ilegální činnost, vůbec jsme například neřešili nějaká práva. Teď ovšem mělo jít o oficiální vydání, a to ještě na vinylu. Dostali jsme nahrávku na dvoustopém pásu a vyrazili jsme s ní do lisovny v Loděnicích, kde to v té době vypadalo ještě jako v klasickém socialistickém podniku. Na vrátnici seděl pán, který nás nechtěl pustit dovnitř, dokud jsme se nelegitimovali. Neměli jsme v té době ani žádné zkušenosti s tiskárnami. První náklad bookletu jsme museli vyhodit. Až po těchto peripetiích jsme začali tušit, jak se to dělá.

Zhruba rok před vydáním prvního titulu jste otevřeli půjčovnu kompaktních disků. Od začátku Sametové revoluce uplynuly pouhé tři měsíce a vy jste jezdívali nakupovat hudební novinky do Vídně. Podle čeho jste se rozhodovali, co koupíte?

Půjčovnu jsme otevřeli 14. února 1990 a na začátku jsme měli v nabídce asi sto třicet disků, které jsme seskládali z vlastních rodinných sbírek. Ve Vídni jsme nakupovali v jednom speciálním punkovém obchodě. Pokaždé jsme panu prodavači přivezli české pivo a on nám připravil kolekci podle svého výběru a třeba dvě hodiny nám pouštěl ukázky z desek, které jsme neznali. Do Brna jsme pak vozili věci, které tady nikdo neznal. Když jsem například slyšel poprvé skupinu Nirvana, hned jsem věděl, že to chci. A byl to titul, který se půjčoval každý den. V půjčovně jsme hudbu také pouštěli nahlas, a lidé se tam mohli seznámit s novými kapelami. Když například u nás poprvé vystoupila americká skupina Swans, divili se, že je tady zná tolik lidí. A bylo to i tím, že jsme v půjčovně měli její desky a fanoušci je znali od nás.

Půjčovna ukončila svou činnost po policejním zátahu. Co tomu předcházelo?

Předcházel tomu nový autorský zákon, podle kterého bylo zakázáno půjčování CD. To mi přišlo nelogické, protože všude v Evropě se kompaktní disky půjčovaly, i když v knihovnách. Navíc nám zájem o půjčování klesal, protože u nás vycházelo stále více titulů a lidé chtěli mít nosiče raději doma i s originálními booklety. Zákaz půjčování přišel ovšem v době, kdy jsme do půjčovny investovali spoustu peněz a kdy nám hrozilo, že zkrachujeme. Nakonec jsme nezkrachovali, protože jsme v té době už byli zavedená prodejna, která nenabízela jen tituly Indies, ale také například produkci velmi aktivního vydavatelství Globus a dalších labelů. Když přišel zákaz, přeměnili jsme půjčovnu v bazar. Zájemce si koupil CD za 500 korun a druhý den nám je prodal zpět za 480. Bylo to však vyhodnoceno jako skryté půjčování, což byla v zásadě pravda. A tak nám všech asi tři tisíce CD zabavili. Paradoxně o půl roku později stejná organizace povolila půjčování knihovnám. Našich pět tisíc registrovaných zákazníků tak přešlo pod knihovnu a půjčovalo se vesele dál. Pouze už bez nás.

V jakém stavu bylo v té době vydavatelství?

V roce 1995 jsme měli vydáno asi deset titulů ročně a tehdy někteří spolumajitelé Indies řekli, že nechtějí do vydávání dál investovat. Došlo k prvnímu rozdělení firmy, dva spolumajitelé si vzali na starost obchod a já s Milošem jsme odešli a začali jsme se živit jen vydavatelstvím. V roce 1996 vyšlo už patnáct včetně některých známějších jmen. Zatímco do té doby jsem totiž půjčoval a prodával za pultem a vydávání jsem měl jen jako vedlejší činnost, teď jsem se tomu mohl věnovat na plný úvazek. Zlomovým titulem byla Sestra Psích vojáků, tedy přední kapely naší alternativní scény. V té době ovšem kapela nehrála. Bratr Filipa Topola Jáchym napsal úspěšný román Sestra, začal jezdit po autorských čteních a Filip jej doprovázel na elektrické klávesy. Postupně se k němu znovu přidávali další členové kapely, Psí vojáci se tak znovu dali dohromady a natočili album Sestra. To bylo první, které jsme lisovali ve dvou nebo třítisícovém nákladu.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Registrace

Miloš Gruber – Od půjčovny CD k filmům

Miloš Gruber stojí v čele vydavatelství Indies MG, které má ve svém katalogu nejnovější nahrávky skupiny Už jsme doma nebo nedávno vydané vinylové reedice alb Radůzy a Psích vojáků. Ke značce Indies patří celých třicet let.
 

Na začátku historie Indies byla půjčovna kompaktních disků v Brně. Jak ten nápad vznikl?

S Milanem Pálešem jsem se znal už asi deset let. Vzájemně jsme si půjčovali nahrávky a měli jsme podobný vkus. Někdy před Vánoci 1989 jsme se začali domlouvat, že bychom založili v Brně půjčovnu, a získali jsme pro ten nápad i další přátele. Určili jsme si nějaký základní finanční vklad na osobu s tím, že někdo přispěl penězi a někdo věnoval svou sbírku cédéček. Od počátku jsme chtěli být půjčovnou zaměřenou zejména na alternativní hudbu, o komerční tituly jsme alespoň na počátku nestáli. Zajímala nás nová vlna, post-punk, alternativa, prostě hudba mimo mainstream, jako jsou The Cure, Siouxsie & The Banshees, Pixies, Joy Division, Talking Heads, ale také třeba Pink Floyd, Genesis, Peter Gabriel, Tom Waits apod.

Jaký byl na počátku o půjčování zájem?

První půjčovna se nacházela u kamaráda v bytě a chodilo do ní asi dvacet lidí za den. Některé z nich jsme znali a ve vkusu jsme se s nimi shodovali. Zlom nastal na jaře 1990, kdy jsme získali v brněnské ulici Milady Horákové nebytový prostor. Šlo o bývalý přízemní byt, který ovšem sloužil jako sklep a sklad uhlí. Museli jsme jej tedy vyčistit, upravit, nechat vyrobit nábytek. Ale byla to taková šťastná doba, kdy byli všichni do všeho velmi nadšení. Například jeden náš známý, architekt, nám navrhl na tu dobu velmi extravagantní interiérové vybavení. V té době jsme už mohli půjčovnu provozovat denně – předtím jsme měli otevřeno tuším dvakrát nebo třikrát týdně, jen asi na tři hodiny odpoledne. Nyní jsme k tomu přidali prodej hudebních nosičů a po odečtení nákladů a „mezd“ jsme veškerý zisk investovali do nákupu dalších CD. Jednou za dva týdny jsme jezdili nakupovat novou muziku do Vídně a sem tam i do Německa a základní „kapitál“ asi 150 nosičů se rozrostl během tří nebo čtyř měsíců na pět set. Pak se vrátil z emigrace ze Spojených států kamarád jednoho z nás a nabídl nám, že se k nám přidá a že nám počet CD jednorázově zdvojnásobí. Tak jsme měli první tisícovku, což už bylo slušné. V té době k nám do půjčovny už chodilo sto až dvě stě lidí denně. Dalším zlomem pak bylo o dva nebo tři roky později vybudování nových prostor v Kozí ulici – ve sklepě sídlila půjčovna a v přízemí byla prodejna.

Zatímco obchod s logem Indies v Brně stále funguje – jen se z Kozí přestěhoval na nedalekou Poštovskou ulici –, půjčovna bohužel skončila neslavně.

Ano, zřejmě na nějaké udání se tehdy Intergram rozhodl vykonat exemplární zásah. Policie všechna CD půjčovně zabavila a my jsme cédéčka s našimi vyrytými čísly ještě po letech nacházeli v bazarech. Paradoxní je, že jsme Intergramu i OSA platili za půjčování statisícové částky… Ale to se stalo v době, kdy jsme my s Milanem v prodejně a půjčovně už nefigurovali.

Značka Indies se několikrát dělila a to první rozdělení bylo právě na prodejnu a vydavatelství. Ovšem s vydáváním jste začali poměrně brzy…

Ano, první titul jsme vydali rok po otevření půjčovny. Dostala se nám do rukou nahrávka Steak! od královéhradecké skupiny Meat-House Chicago I.R.A. Líbila se nám, a tak jsme si řekli, že ji vydáme. Že to prostě zkusíme.

Tehdy byl hudební trh v úplně jiné kondici než dnes. V čem bylo jiné vydávat tehdy hudbu?

Pro nás to bylo jiné hlavně v tom, že jsme nic takového do té doby nedělali, takže jsme to neuměli. Všechno jsme se postupně učili sami – vytvářet smlouvy s umělci, hledat kontakty na výrobce nosičů, navazovat vztahy s novináři, rádii, lidmi z televize, oslovovat obchody… Jinak ale těch odlišností od oslovení umělce nebo kapely až po dodání hotového alba na trh moc není. To základní zůstává: Když se ti líbí něčí tvorba, pokusíš se s interpretem dohodnout na podmínkách, vybere se nahrávací studio, domluví se příprava obalu, zadá se vlastní výroba nosiče, rozjede se propagace, a pak už se snažíš album všemi možnými způsoby dostat k posluchači. Změna je částečně ve způsobu nahrávání, protože nyní lze hodně muziky připravit a částečně nahrát i doma. Dříve to nešlo, bylo nutné si pronajímat a draze platit studio. Rozdíl je také ve vlastním prodeji. Dříve existovaly pouze kamenné prodejny a po hudbě byl hlad, takže obchody bez problémů vzaly do prodeje každý titul, který jsme vydali. To se změnilo, prodejny zanikají a alba méně známých interpretů se bojí nabízet. Na druhé straně existují e-shopy s hudbou včetně digitálních formátu a máme nadnárodní streamovací platformy, což dříve neexistovalo.

Vaše půjčovna se zpočátku zaměřovala na alternativní hudbu a postupně svůj záběr rozšiřovala. Vnímáš to podobně u vydavatelství? I ono se podle mě žánrově otevíralo.

Zpočátku nebylo úplně snadné dostat se ke známějším kapelám. Po první desce Meat-House Chicago I.R.A. jsme vydali další spřízněné kapely z hradecké scény – Piráty 44 a jim předcházející archivní rapové Piráty. Z Brna jsme znali Vladimíra Václavka, vydali jsme také vyškovskou kapelu Here. Prvním krokem do „velkého světa“ byli Psí vojáci, s nimiž nám hodně pomohla jejich tehdejší manažerka Pavla Švédová. I díky ní jsme se relativně snadno domluvili, a tak vyšla jejich první deska u nás, Sestra. Následovala výborná Brutální lyrika a po ní, což bylo na naše přání, aby na regulérní desce vyšly Žiletky, vznikl výběr s názvem Národ Psích vojáků. Psí vojáci nám pak otevřeli cestu k dalším „velkým“ kapelám tehdejší alternativní scény. Druhým velkým jménem byli Už jsme doma, a pak už to šlo ráz na ráz. Ozvaly se nám například Zuby nehty a další skupiny. My jsme ovšem nebyli zaměřeni pouze na tuto alternativní scénu. Milan i já jsme měli rádi novou vlnu a také folk. Chodili jsme na koncerty Oldřicha Janoty, Jana Buriana, Dagmar Andrtové nebo Jakuba Nohy. I je se nám podařilo získat a postupně vydávat jejich desky. Interpreti si o nás navzájem říkali, jeden nás doporučoval druhému, a tak se náš záběr rozšiřoval. Stále ale platilo, že se nám ta muzika musí líbit. Nevydali jsme titul, za který bychom se styděli. Aspoň z mého pohledu.

Jak to v té době fungovalo personálně? Dělali jste všichni všechno ve vzájemné shodě?

Když vydavatelství začínalo, já jsem jednal s interprety a také jsem připravoval smlouvy. Ale o tom, co vydáme, jsme se bavili kolektivně. Například jsme měli všichni rádi Ivu Bittovou. Ta už v té době měla velké renomé, byla to osobnost. Měla tehdy koncertní program s Vladimírem Václavkem Bílé inferno. Znal jsem se s ní už z osmdesátých let, a tak jsem ji oslovil a podařilo se to. Vydání Bílého inferna byla velká sláva, byli jsme za to nesmírně rádi. Je to deska, která ani s odstupem času nestárne. Některé Iviny projekty jsou hodně extravagantní a pro většinu lidí hůře stravitelné. Ale toto je víceméně písňová tvorba, která oslovila široké publikum. Byl to i komerčně úspěšný titul.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Registrace

Eugen Brikcius uvádí: Díl šestý/Jiří Načeradský & Rudolf Němec

Jiří Načeradský (1939–2014)

O Jiřím Načeradském se mluví jako o klíčové postavě nové figurace v české malbě 60. let. Jak jste ho poznal vy?

Seznámil jsem se s ním v roce 1967. Byl jedním z těch, jimž jsem měl ve Špálově galerii, kde jsem tehdy pracoval jako „důvěrník“, prodávat obrazy. Nepodařilo se mi prodat ani jeden. Načeradského jsem poznal jako figurálního malíře, on byl vždycky a neodbytně figurální. Nejdřív maloval jakési rozpustilé panáčky, a protože jeho rukopis tehdy nápadně připomínal rukopis Jeana Dubuffeta, francouzského malíře a obchodníka s vínem, zaujal místo v takzvaném pochodu plagiátorů. Pak, v druhé polovině šedesátých let, začal malovat sportovce a sportovkyně, svá nejdůležitější díla. Vznikala podle černobílých fotografií z novin: na sportovní stránce si našel ideální sestavu, vybrané atlety i atletky svlékl a dotvořil na plátně po svém. To jsou fascinující práce, Načeradského hvězdná hodina uprostřed zlatých šedesátých let.

Co to byl „pochod plagiátorů“?

Termín jsem vymyslel já, ale podnět dal Petr Král v jednom svém textu, publikovaném v prvním čísle surrealistické revue Analogon. Jmenoval tam několik tehdejších malířů, o nichž měl za to, že jsou nepůvodní. Já si ale nemyslím, že by to s Načeradského plagováním Dubuffeta bylo tak žhavé.

K některým těm naháčům a nahotinkám připisoval Načeradský telefonní čísla svých přátel. Proč?

Myslím, že ten fór s telefonním číslem použil jenom jednou, když portrétoval Antonína Málka. Namaloval ho svlečeného a připsal telefonní číslo, aby mu mohly volat holky.

Ozvala se některá?

Načeradský bohužel nenabídl předvolbu. Takže se obávám, že se Málkovi, který po srpnu osmašedesátého roku odešel do Švédska, nedovolala žádná. Vybavuji si ale jasně, jak Jiří, když na to číslo na obraze upozorňoval, hýkal škodolibou radostí.

Rezonoval tehdy, na sklonku šedesátých let, Načeradský i za hranicemi?

Zatímco já jsem vyjel v osmašedesátém roce za svými studii filozofie a za svou bývalou budoucí ženou do Anglie, Jirka s přáteli odjel do Francie. Koleje našich vlaků se rozdělily v Mohuči. Ta pařížská vazba mu zůstala, našel si tam záhy galeristu a později slavil na tamějším výtvarném trhu jisté úspěchy.

Jak se vyvíjel jeho výtvarný rukopis v sedmdesátých a osmdesátých letech?

Nechci říkat, že šlo o fázi vyloženě úpadkovou, ale s výkonem, který podal Načeradský v druhé půli šedesátých let, se rovnat nedá. Začal malovat jednak jakési marťanské členovce, jednak expresivně, vehementně podané muže i ženy, občas oblečené, občas svlečené. A maloval už méně. Když byl na vrcholu, zvládl hravě dvě tři plátna denně. Byl geniální rychlomalíř, nikoli pouťového, ale galerijního typu; několikrát jsem byl jeho tvůrčímu výkonu přítomen. A nejen maloval, taky přemalovával: spíš nezáměrně než záměrně své dřívější obrazy ničil. Jednou dokonce přemaloval moje dílo…

Vaše dílo? Vy jste taky maloval?

Nemaloval, kreslil. Když jsem měl v devětasedmdesátém roce výstavu svých dětských kreseb v Náplavní ulici, v bytě Pavla Brunhoffera, zařadil jsem i dva mystifikační oleje. Přemluvil jsem Jirku Načeradského a Otakara Slavíka a každému vybral pasáž ze své dětské kresby; na jedné byla porcelánová palma v koruně s opičkou, na druhé kralevic, jak vypouští na Bezdězu ptáčka z klece. Náča dělal zátiší, Ota krajinu. Zatímco Slavík pracoval tři dny a tři noci, Načeradský měl hotovo za dvě hodiny. Obraz nazval „Hamadryáda v koruně palmy“. Jenže byl malér, hned na výstavě nás sebrala policie. Když se Načeradský dostal druhý den k Brunhofferovi do bytu, obraz vzal a ve svém žižkovském ateliéru okamžitě přemaloval.

Kde měl na Žižkově ateliér?

U Nákladového nádraží.

Načeradský byl zřejmě člověk velmi eruptivní. Jaké s ním bylo posezení v hospodě?

Nebylo záhodno ho dráždit. Občas rozdával „pecky-čenichovky“.

Jaký je rozdíl mezi „peckou-čenichovkou“ a „zadovkami“, které dával Slavík?

Ten rozdíl je podstatný: zadovka měla přivést toho, kdo ji inkasuje, na jiné myšlenky; šlo o pobídku. Pecka-čenichovka byla trest.

Vy jste nějakou „pecku-čenichovku“ od Načeradského inkasoval?

Nikoli. Já jsem se moc nerval.

Co se dělo u stolu, když nepadaly „pecky-čenichovky“?

Načeradský se projevoval jako literát. Sice nikdy nic nenapsal, jako Buddha nebo Sokrates, ale co jeho věta, to přesně tesaný verš jako od toho nejlepšího básníka. Měl velký talent. Jednou někde někdo vyprávěl o nějakém hanebném kousku, který provedl tehdejší režim, a Náča se zamyslel: „To není chyba funkcionáře na nádraží, to je nemoc.“ Lezlo to z něj ovšem dost pomalu, chtěl mít formulaci co nejpřesnější.

Zapisoval někdo ty jeho výroky?

Právě že ne.

A vylovíte z hlavy ještě nějaký?

Právě že ne. Ale ten dojem, který z jeho slov mám, nejčastěji o umění, ať svém či druhých, je mimořádný.

Kdo u toho stolu s Načeradským a vámi nejčastěji sedával?

Nejlepšího kamaráda měl celoživotně v Jiřím Sopkovi. U stolu pak s ním sedávali mnozí, nejčastěji Rudolf Němec.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Registrace

Zapomněli jste heslo? Zadejte uživatelské jméno nebo email a my vám pošleme odkaz na stránku pro vytvoření nového hesla.