Z přízemí: SEBE

Dnes už poněkud otřepané úsloví, že „hip hop je punk dneška“ se objevilo před poměrně notnou dobou. Nicméně dost dlouho to zároveň bylo v českém prostředí poněkud úsměvné tvrzení, neboť ti, u kterých mělo své opodstatnění, se dali spočítat prakticky na prstech – drtivá většina nových ctitelů žánru spíše pošilhávala po komerčním modelu a snila o tom, že z nich jednou bude další Jay-Z nebo Eminem. Nebo alespoň nový Vladimir 518. Jenomže navázat na průkopnictví Manželů a jejich postřehy z reality českého sídliště nebo natolik vládnout jazykem a pracovat s češtinou i schopností sdělení natolik zručně jako Kato z Prago Union, přece jen neumí každý. Undergroundové podzemí u nás sice mělo svého Bonuse či nejrůznější alternativy od WWW Neurobeat přes Kyklos Galaktikos po Mutanti hledaj východisko, ale musela přijít až nová generace, aby výše zmíněný citát nebyl jen více či méně pouhým vtipem. Angažovaní rapeři jako jsou například Násilník nebo Potmě přinesli svěží průvan, a není divu, že se o nich mluví stále víc. Nejsou ale sami. V přívalu dalších čerstvých z těch, kteří letos vydali své přesvědčivé debuty, ční nad ostatní dvě jména – jedni si říkají P/st, a ti druzí SEBE.

Pokud se někdo začne nově zajímat o současnou mladou scénu, dříve či později narazí na producenta a beatmakera Vojtěcha Grabače, známého jako Scorn. S celou řadou raperů aktivně spolupracuje, a sám je zaangažovaný do hned několika projektů. To, jak rychle vylétlo do povědomí duo SEBE, jehož je polovinou, je i jeho zásluhou. Při pátrání po Scornových počátcích vlastně vůbec nepřekvapí, že opravdu začínal u punku. „Za klíčový zlom považuju moment, kdy jsem nějak víc začal vnímat roli textu v hudbě. První track jsme udělali společně s punkovou kapelou Ice-Scream, kde jsem hrál na kytaru, někdy v roce 2012. To mi bylo patnáct, a svůj první beat jsem udělal zhruba o dva roky později.“ Druhou polovinou SEBE je absolvent DAMU Adam Ernest, který už se stihl docela dobře zapsat coby člen rovněž dua Matka. To debutovalo na podzim 2017, živelnost i nekompromisnost z něj tryskala všemi směry a brzo se o něm začalo pochvalně mluvit. Přesto to zjevně Adamovi Ernestovi nestačilo. „SEBE se dalo dohromady zhruba před rokem a půl s tím, že s Adamem jsme o sobě věděli už od základky, kdy já jsem chodil na koncerty jeho tehdejší rockʼnʼrollové kapely The Earnest,“ vzpomíná Scorn. „A pak jsme se po letech potkali na společném koncertu. Adamovi se tehdy v hlavě rýsoval kontrastní projekt k jeho druhé kapele Matka, tak mě s tím oslovil, a začali jsme hledat zvukovej kabátek pro našeho novýho spratka. Od ostatních projektů, kde figuruju třeba jen částečně, bych SEBE odlišil asi nejvíc jasným konceptem a jednotným zvukem.“

Na tvorbě SEBE je znát, že nemá potřebu epigonství, jede si po své vlastní koleji, a vůbec si neláme hlavu s tím, jak to dělají jiní. A už vůbec nad těmi „zasloužilejšími“ neohrnuje nos. Také je zde pozoruhodně eliminované, v hip hopu tak časté posilování si vlastního ega. Přestože jinak typický machismus je tu naopak dotažen až ad absurdum. „Potřebu vymezovat se vůči zaběhlé scéně moc nemám, a i když většinu aktivně neposlouchám, tak mě baví sledovat, kam se to ubírá. Jsou tam i věci, které mě v určitém období ovlivnily. Nejblíž mám dodnes jednoznačně ke kapele WWW.“
Nabízí se otázka, čím, a zda vůbec, se to všechno promítá do tvorby SEBE. A ukazuje se, že ji stejnou měrou ovlivňuje i do it yourself přístup, promítající se i do laciných klipů či využívání tisíckrát slyšených syntetických zvuků, za které by se třeba elektroničtí producenti i styděli. A zapadá do toho i nijak profesionální technické zázemí. „Moje vybavení je opravdu velmi lo-fi: MIDI klávesy Casio CTK-3200, kondenzátorový mikrofon SAMSON C01U PRO, cracklý FL Studio s tisícem pluginů a sluchátka a monitory snad radši nebudu uvádět...

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Registrace

Sarathy Korwar: Čas na bourání dekorací

Před dvaceti lety vyšlo zásadní album asijského undergroundu. Na Beyond Skin předložil Nitin Sawhney rozklad toho, co znamená být Indem v Británii, založený na bourání předsudků a mírném optimismu ohledně multikulturalismu. Pak přišlo 11. září a nic už nebylo jako předtím, jen na Inda se v Británii podle Sarathyho Korwara pořád hledí stejně. Název po všech stránkách výbušného alba More Arriving odkazuje na strach obklopující imigraci v časech Brexitu. Korwarova ironie navíc nezná mezí: „Přijde ještě více lidí a vy se s tím budete muset vypořádat.“

Kdo je indický perkusista, jazzman, skladatel a producent Sarathy Korwar? Když k nám v roce 2017 přijížděl, předcházely ho hlášky: nový jazzový objev Ninja Tune a kamarád Kamasiho Washingtona. Seděl za bicí soupravou, s triem hrál „etno jazz“ prolínaný samply nahrávek indického národa Sidi a tak nějak prošuměl. Nemá cenu plakat nad rozlitým mlékem: do seberozsvícení v supernovu Korwarovi tehdy ještě kousek chyběl. Dnes je to jiné: se Shabakou Hutchingsem patří k nejodvážnějším vizionářům britského jazzu reflektujícím politicko-nacionalistické turbulence. Jazzu mimo všechny standardy, jazzu s nádechem punkové rebelie napadající všechny druhy elitářství. Kdo pamatuje, jakou hudební bouři v 90. letech zaseli Indové a Pákistánci elektro-tanečním asijským undergroundem, dokáže si představit sílu současné londýnské jazzové exploze. Také potomci karibské generace Windrush se pod velením Hutchingse nadechli, jako by chtěli nasát všechen kyslík Londýna, nicméně za platformu zvolili expresivní, kreativní a cenově dostupný jazz určený obyčejným lidem. Přemýšlejí o něm ale jako o příležitosti uplatnit své kulturní zázemí, do něhož vsazují hip hop, grime, dub, punk, afrobeat, kosmologii Sun Ra a karibské styly.

Korwar na britské jazzové scéně trefil pozici akcentem na Indii a vybočuje také tažením za vyvracením rozšířených stereotypních klišé. Redukovat nesmírnou rozmanitost indického subkontinentu do úzkého chápání indické hudby jako stejnorodého celku, který se neobejde bez sitáru a bubínků tabla, považuje za nebezpečný kulturní předsudek. „Můj hlas patří k tisícům a album More Arriving je součástí něčeho mnohem většího, než jsem já. Představuje pro mne možnost poslat zprávu,“ tvrdí Korwar, nemaskující fandění novému druhu undergroundu: indickému hip hopu vyšlému ze slumů Bombaje a Dillí, bouři nazývané gully rap (slangový název pro stoku), měnící perspektivu indické popmusic, nabízející dosud v závěsu s bollywoodskými filmy falešné sny, bezstarostný svět, na který převážná většina Indů nikdy nedosáhne. Podle Bobbyho Frictiona z BBC Asian Network rapeři převracejí dosavadní hodnoty kultury pro mládež. Už jen používání slangu a místních dialektů, dodávající regionálním šlehům autentickou sílu, je prý samo o sobě politickým prohlášením směrem k nejbohatším kastám, kdy rapeři ze slumů milionářům poprvé vzkazují: nechceme vaše peníze, nechceme být jako vy.

„MC nezpívají o alkoholu, večírcích a drogách, ale o každodenním přežití v ghettech, policejním násilí, politické korupci, vraždách a rasismu. Nabízejí mnohem reálnější odraz života milionů lidí žijících v ghettech po celé Indii,“ vysvětlil Korwar a každého z hostujících raperů nechává na albu vyprávět jiný příběh. V qawwali skladbě Bol s vypjatým vokálem slavného Aditya Prakashe umístěný do Londýna s otázkou: co dnes v Británii znamená být „hnědým“. Slampoetrista Zia Ahmed prochází v buřince ulice se šálkem čaje v ruce a sype ze sebe: „Jsem karma, kamasutra, milionář z chatrče, bůh s osmi hlavami, Šiva, Al-Káida... zrovna zkouším roli teroristy a ano, dokážu to i v arabském přízvuku.“ Ostrý střih a jsme v Indii: MC Mawali v divném karnatickém rytmu tlačeném Korwarovými hypnotickými bicími a baryton saxofonem Tamary Osborn v narážce na koloniální historii a hinduistický nacionalismus konstatuje: „Mumbaj nebo Bombaj, říkejte tomu, jak chcete, u mě se tím nic nemění.“

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Registrace

Marocké křižovatky

Rabat, hlavní město Maroka, hostil pošesté hudební festival a veletrh Visa For Music. Ten vznikl podobně jako desítky spřízněných akcí podle vzoru jménem Womex coby detailně promyšlené propojení hudebních objevů s delegáty z mezinárodních festivalů i s médii. Ve srovnání s přehlídkami v jiných regionech vykazuje ale Visa for Music nejstrmější růst, a to z několika důvodů. Rabat je z Evropy snadno dosažitelný – a přitom slouží jako okno otevřené nejen do Afriky, ale i na Blízký východ. Hvězdou loňského ročníku, který začal 20. listopadu, byla Natacha Atlas, která sice žádný objev nepředstavuje, ale s čerstvě vydaným albem plánuje comeback. Vedle ní se představili umělci z Etiopie, Zanzibaru a dokonce i Burjatska.

Maroko samo disponuje ze všech severoafrických zemí bezkonkurenčně pestrou hudební nabídkou. Unikátní specialitou je hudba bratrstva Gnawa, etnicky, nábožensky i hudebně vyhraněné menšiny, kterou tvoří potomci černošských otroků, zavlečených do Maroka přes Saharu. Ti naoko přijali islám, pod jehož rouškou ale dál praktikovali animistická kouzla subsaharské Afriky. Teskně naříkavý zpěv, hřmotný rytmus masivních kovových kastanět a především baskytaře podobný zvuk guimbri jsou základem celonočních rituálů lila, jejichž zlatým hřebem, který nastává pozdě nad ránem, je vymítání duchů. Dr. Lucy Duran z londýnské Fakulty orientálních a afrických studií píše: „Jedna žena se vztyčí, kolem čela má volně uvázaný červený šátek. To je ten rudý duch, ze všech nejobávanější, který ji ovládl. Žena vykonává trhavé pohyby, jako by ji řídil někdo zvenčí. To je léčebná část obřadu. Vedoucí seance na ni volá, aby ducha nechala odejít. Brzy bude opět zdravá a volná.“ V loňském roce byl tento kulturní unikát nominován do seznamu Nehmotného kulturního dědictví UNESCO, rozhodovalo se počátkem prosince na jednání v kolumbijské Bogotě. I když hudba rituálů je tradičně doménou mužů, vyvrcholením loňského programu Visa for Music se stala čistě ženská skupina Asmaa Hamzaoui & Bnat Timbouktou, jejíž koncert působil i jako manifest. Bylo fascinující sledovat ženskou část publika, která vystoupení dešifrovala jako výzvu k emancipaci v islámské společnosti, dosud ovládané muži. Signál zachytila i porota veletrhu Womex a skupinu marockých divoženek vybrala mezi účinkující na loňský ročník v Tampere.

Zakladatelem a ředitelem Visa for Music je Brahim El Mazned, všestranný znalec hudby Maroka, programátor festivalu Timitar v Agadiru, zaměřeného na hudbu berberských obyvatel, a klíčový partner hudebních přehlídek od Marseille přes Libanon až po Uzbekistán. Jak se vlastně jeví světová hudba ze severoafrické perspektivy? Jak funguje hudební podnikání v Maroku a je tu státní podpora hudebního exportu jako v Evropě? To jsou hlavní témata následujícího rozhovoru s Brahimem El Maznedem.

 

Nejste vy také hudebník?

Ne, ale hudbu miluji a snažím se ji propagovat. Na cestách jsem objevil, kolik zemí má své hudební konference, veletrhy, showcasové festivaly. V Latinské Americe, v Evropě, ale ne v Africe. A přitom právě Afrika je zdroj všech těch moderních stylů, od jazzu a blues až po hip hop. Takováhle akce nám chybí. Teď s kolegy se snažíme to naplnit, takových akcí by v Africe totiž mělo být víc.

Říkáte, že Afrika je hudební zdroj – s tím nelze než souhlasit. Funguje to jak v té historické vrstvě, kdy éra otrokářství předznamenala zrození jazzu i jihoamerických stylů, a funguje to i v současné rovině. Hudba a kultura jsou pro Afriku důležité exportní artikly, právě tak jako nafta či jiné suroviny. Získáváte podporu i na téhle bázi?

Zatím ještě ne v té míře, jak by to mělo být. Ale dobře víme, že tvůrčí ekonomika je pro náš region hodně důležitá, proto se snažíme na náš festival přilákat media i další partnery.

Festival Visa For Music je nákladná akce – jak funguje financování?

Dříve jsem dostával polovinu rozpočtu z ministerstva, teď hledám další partnery, což není úplně jednoduché.

Řada významných hudebních akcí v Maroku už existuje. Tou nejznámější je Festival of Sacred Music ve Fezu a také Festival Gnaoua Essaouira.

Celkem máme asi 200 hudebních festivalů a 20 z nich má mezinárodní úroveň.

Ale existují paradoxy. Kdysi na ně upozornil světoznámý americký spisovatel Paul Bowles, jehož nejznámější knihu o tragické cestě přes Saharu, Pod ochranou nebes, zfilmoval Bernardo Bertolucci. Bowles byl i hudebním skladatelem a sběratelem s podobným zaměřením jako Béla Bartók, s nímž se mimochodem osobně znal. Cestoval marockým vnitrozemím s magnetofonem Ampex a podobně jako Alan Lomax prováděl rozsáhlé terénní výzkumy pro Knihovnu amerického Kongresu. Soustředil se hlavně na regiony obývané Berbery a upozornil na nepochopení ze strany marockých autorit. Maroko se tehdy snažilo zdůrazňovat své evropské stránky, a tradiční hudbu a zvyky spíš tajilo, v poněkud archaické obavě, že mezinárodní veřejnost to bude hodnotit jako „hudbu divochů“. Předpokládám, že od té doby se situace změnila?

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Registrace

Mejdan s Hubro Music

Andreas Risanger Meland prolétl norskou hudební scénou jako žhavá střela. Jako hudebník, ale především jako organizátor a následně jako vydavatel. Po domácím vydávání a práci pro jiné si našel své místo jako šéf labelu Hubro Music. Ten převzal otěže ve vydávání současného skandinávského jazzu a v letošním roce slaví dekádu fungování. Za další vydavatelskou oslavou vyrážíme na sever do Osla!

Už na střední škole bylo jasné, že tenhle nadšenec z Haugesundu, norského přístavu, který zásobuje Evropu sledi, se bude motat okolo muziky. Vždyť už jako teenager pomáhal organizovat řadu hudebních koncertů a festivalů, kterých se navíc účastnil jako člen řady projektů na pomezí jazzu, avantgardy a elektronické avantgardy. Zmínit můžeme například Bokfink, Düplo, Norwegian Noise Orchestra, Røyskatt, Sort Mel nebo spolupráci s Lasse Marhaugem. Po přestěhování do Osla založil label Safe As Milk (a následně i elektronický sublabel Melektronikk), kde řadu tehdejších hudebních nápadů vydal.

Sám často vzpomínal, že trampoty s domácím vydavatelstvím, včetně prodělku velké sumy peněz, pro něj byly cennou školou hudebního průmyslu. Turbulentní dění na začátku milénia spojilo Melandovy kroky s výraznou persónou norského hudebního průmyslu – Rune Kristoffersenem – basákem novovlnné hvězdy Fra Lippo Lippi a především šéfem labelu Rune Grammofon, který představoval v hudbě svých svěřenců inovativní spojení jazzu a experimentální elektroniky. O důležitém kroku své kariéry se Andreas nedávno rozhovořil pro portál Allaboutjazz.com: „Jako student jsem mimo jiné pracoval v samoobsluze, kam si shodou okolností chodil Rune každý den kupovat něco k obědu. Znal mě a věděl o mém vlastním vydavatelstvíčku, o kapelách, ve kterých jsem hrál, i o festivalech, které jsem pomáhal organizovat. Jednoho dne se mě zeptal, jestli bych se za ním mohl stavit v kanceláři, že by si se mnou rád promluvil. Když jsem za ním dorazil, nabídl mi, jestli bych pro něj nechtěl pracovat jako jeho pravá ruka. Po roce jsem se vedle dění v Rune Grammofon začal starat také o kapely labelu ECM, pro které jsem se stal norskou spojkou. Tuhle práci jsem dělal od roku 2003 celkem deset let“.

To už Andreas nepracoval pro Rune Grammofon, ale pro největší norský nezávislý label Grappa. Zde také ihned zapadl do vydavatelského soukolí, poprvé bez vlivu na domácí jazzovou a experimentální scénu. A právě absence užšího kontaktu se scénou ho přivedla k myšlence druhého vydavatelského pokusu. Vždyť Grappa vydávala i jazzové desky. Ty ale často zapadly v proudu hudby, zaměřené spíše na pop, rock nebo folk. Z toho titulu přišlo požehnání a s ním i finančním krytí nového (sub)vydavatelství. K tomu všemu došlo na přelomu roku 2009 a 2010. Už od začátku se Andreas rozhodl spolupracovat s designérskou skupinou Yokoland, která je známá svým přírodně laděným designem. Ten v případě obalů alb Hubro Music, jak Meland vydavatelství pojmenoval, jen doplňuje civilně pojaté přírodní fotografie.

O prvním nosiči měl Andreas už poměrně dlouho jasno: „Byl jsem osloven mým přítelem, který znal klavírní trio, jež mělo vydat album na jednom švédském labelu. Vydavatelství ale přestalo se Splashgirl, tak se trio jmenovalo, komunikovat a dle mého názoru výborná nahrávka na pomezí komorního jazzu, progresivního rocku a hlukového ambientu náhle neměla vydavatele,“ prozradil v rozhovoru pro časopis Record Collector letos na jaře Andreas Risanger Meland. Nutno dodat, že se Splashgirl s labelem dodnes spolupracuje. Výsledkem je už šest vydaných řadových alb. To poslední, z jara minulého roku, dostalo název Sixth Sense.

Další nahrávkou, kterou si Andreas schovával v rukávu, byla sólová harmoniová nahrávka bývalého kolegy z dob Safe As Milk, Sigbjørna Apelanda. Posledním jménem, se kterým Meland počítal při rozjezdu Hubro Music, byl i mimořádně produktivní kontrabasista Mats Eilertsen, který zde vydal mimo jiné i sérii autorských triových alb. Jak skromně šéf labelu poznamenal, pak už se zájem začal nabalovat jako sněhová koule. Od roku 2011 pak Hubro vyprodukovalo každoročně mezi dvanácti až sedmnácti tituly, což dělá ve výsledku okolo 120 vydaných alb během prvních desíti let fungování.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Registrace

HVĚZDY V POLOSTÍNU: MICHAEL MARTIN MURPHEY

Michael Martin Murphey Nar. 14. 3. 1945, Dallas, Texas, USA. Důležitá alba: Geronimo’s Cadillac (A&M 1972), Cosmic Cowboy Souvenir(A&M 1973), Michael Murphey (Epic 1973), Blue Sky – Night Thunder (Epic 1975), Swans Against The Sun (Epic 1976), Land Of Enchantment (Warner Bros. 1989). Písně, které stojí za to: Geronimo’s Cadillac, Nobody’s Gonna Tell Me How To Play My Music, Wildfire, Carolina In The Pines, Mansion On The Hill.

Písně rodilého Texasana Michaela Martina Murpheyho si vzali za své kovbojové, rančeři, farmáři a jezdci rodea. To nejlepší z americké tradice se v nich snoubí s Murpheyho láskou k tajuplným příběhům, jimiž se prérie jen hemží. Pozdější hitmaker se narodil na dallaském předměstí Oak Cliff. On i jeho mladší bratr Mark byli už od dětství koňáci – řemeslo, k němuž přičichli na rančích svého dědy a strýčka. V noci přespávali na verandě pod hvězdnou oblohou a naslouchali historkám, které se vnímavému chlapci vryly do paměti. Murpheyho představivost dále rozvíjela četba knížek Marka Twaina a Williama Faulknera. Čím víc poslouchal strýčkovy šelakové desky s nahrávkami Woodyho Guthrieho, Hanka Williamse nebo zpívajícího kovboje Boba Willse, tím širší byl jeho hudební a textařský záběr. V následujících dekádách spojí dobrý příběh s naleštěným soundem moderního country-popu. Udrží ale glanc a zůstane jedním z nejlepších písničkářů své éry.

Student řečtiny na Univerzitě Severního Texasu se po přestupu na Kalifornskou univerzitu orientoval na středověkou literaturu. Trochu zvláštní vybavení pro countrymana… Poté, co se chvíli otrkával v losangeleských klubech, podepsal nadějný skladatel vydavatelskou smlouvu se společností Sparrow Music. První ostruhy si vysloužil jako tvůrce písničky What Am I Doing Hangin’ Round, která se objevila na hitovém albu Pisces, Aquarius, Capricorn & Jones Ltd. od skupiny The Monkees. V ní účinkoval Michaelův kamarád Michael Nesmith, kterého znal Murphey z Texasu a s nímž kdysi založil svou první kapelu Trinity River Boys. The Monkees, známí z televizního seriálu, pomohli Murpheymu ke světovému úspěchu. U firmy, která vydávala jejich elpíčka, pak Michael spolu s dalším texaským přítelem Boomerem Castlemanem vydal desku Lewis & Clarke Expedition, načež se – dobře zajištěn – v osmašedesátém uklidil do malebné vesničky Wrightwood v kalifornském pohoří San Gabriel, sousedícím s Mohavskou pouští. Zde se pustil do psaní vlastního repertoáru, s nímž potom zahájil sólovou kariéru. Přidal se k hnutí „outlaw country“ a zařadil se po bok interpretů, jako jsou Willie Nelson nebo Kenny Rogers, který z jeho písní (na téma opuštěného města duchů v Mohavské poušti) sestavil celé album The Ballad Of Calico.

V roce 1971 podepsal Murphey kontrakt s firmou A&M. Tento šťastný krok inicioval producent Bob Johnston, který stál za nejslavnějšími deskami Boba Dylana, Johnnyho Cashe, Leonarda Cohena či dua Simon & Garfunkel. Johnston si zpěváka všiml v jednom dallaském klubu a do roka s ním v Nashvillu natočil přelomové album Geronimo’s Cadillac. Titulní píseň, kterou s Murpheym napsal Charles Quarto, byla inspirována snímkem zachycujícím apačského duchovního vůdce a šamana Geronima za volantem luxusního vozu (ve skutečnosti to nebyl cadillac, ale auto značky Locomobile). Roku 1973 vyšlo album Michael Murphey (tak se zpěvák představoval, dokud se nerozhodl, že se musí odlišit od herce Michaela Murphyho, a nezačal používat prostřední jméno Martin).

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Registrace

Zapomněli jste heslo? Zadejte uživatelské jméno nebo email a my vám pošleme odkaz na stránku pro vytvoření nového hesla.