Ondřej Fencl & Hromosvod: Sen nenasytných kluků

Trochu (sympaticky) naivní, letorou středoškolská kapela, našeptává cosi vždy při setkání s dalšími alby Hromosvodu. Ale ouha, to se jen přihlásil o slovo strýček stereotyp. Alba Zimní čas (2010), Divoký ticho Žižkova (2015) a dál jsou dávno zralá. Z původní skupiny mnoho nezbylo. Dávno v ní hrají ostřílení profesionální muzikanti jako basista Jaryn Janek nebo houslistka Hana Vyšínská (Český národní symfonický orchestr, Inflagranti, Mydy Rabycad a jiné žánrové přemety). Na desce vydatně hostuje třeba multiinstrumentalista Matěj Belko. A stejně tak principál nabral zkušenosti životní i muzikantské, kvůli roli sidemana Vladimíra Merty či Luboše Pospíšila.

Ale on ten prvotní dojem přece jen úplně neklame. Klukovství z Fenclových folkrockových písniček pořád dýchá. Vlastně by se deska mohla jmenovat Sen nenasytných věčných kluků. „S každým dalším douškem zlata neprodleně mládnu / zalejvám si v sobě kytku přece neuvadnu / myšlenky jak mocnou silou prorážejí stěny / jenže ráno vracejí se odmocněný,“ zpívá Fencl v titulní a zároveň úvodní písni. Výstižné a přesvědčivé. Do textů se vedle rozverností (Všecky jsou stejný) i posmutnělých lascivností (Holka z konce března) dostalo i pár odrazů životních hořkostí (Hráli jsme do rána) a hodně sentimentu (Bylo nám míň, V kapkách rosy), zato naštěstí žádné moralizování. Nejzdařilejší text? Možná Ramzová, kde se Fencl představuje jako empatický pozorovatel.

Muzika těší pestrými aranžmá, byť je vlastně krajně konzervativní a předvídatelná. Občas Fencl jako skladatel sklouzne k vyloženým klišé (Zemřelý město). Což ale k „civilně poetickým“ písničkám vlastně nejlépe sedí, tudíž v tomto případě nejde o výtku. Akorát snímek na obalu spolu s titulem desky trochu mate tělem (během), evokuje obsah mnohem povrchnější. Dlouholeté příznivce vynálezu Prokopa Diviše ovšem nesplete ani neodradí.

YS Trading: Gold for Garbage

V duu s minimalistickým názvem se sešli dva zruční i etablovaní tvůrci – frontman kvarteta Planety a kytarista několika dalších spolků Ondřej „Orel“ Krochmalný a zpěvačka Lenka Zbořilová, v poslední době aktivní hlavně jako Ivy Z. Debutové album, které shrnuje zhruba dvouletku jejich spolupráce, se objevilo naprosto nenápadně a bez zbytečného mediálního humbuku, ale o to víc může překvapit. Osm skladeb s legračně bizarními názvy (např. Kuřecí komedie nebo King Trombón) dává tušit, že tady se tvoří korespondenčně – nejde o písničky v tradičním slova smyslu, ale o vrstvené kompozice, které namísto nudných schémat a předvídatelnosti sázejí na atmosféru i aranžérsko-zvuková dobrodružství. Navzdory experimentální povaze nejsou ale nijak těžko poslouchatelná – prosté, až folkově oduševnělé melodie i svěží Orlovy kytary a dreampopově zastřený, echovaný zpěv se přelévají od shoegaze rozmazanosti k elektronickému tepání, které spíš než kašírovanost, agresivitu a pompéznost taneční scény evokuje rytmicky minimalistická přediva pionýrů typu Kraftwerk.
Mnohde jako by si Ys teprve „ohmatávali terén“, ale album je sexy právě svou chutí hledat a objevovat i tam, kde už ostatní zjevně mají pocit, že bylo vše nalezeno a objeveno, a také je sympatické až okázale krásnou atmosférou, jasně se nesoucí na vlně pozitivismu a optimisticky všudypřítomné naděje. V době, kdy trendy přinášejí buď programovou posmutnělost a melancholii, nebo naopak tupě primitivní, osmdesátkově rozjuchané popěvky s texty na úrovni základní školy, jde o velmi osvěžující záležitost.
Je pravděpodobné, že duo Ys zůstane jen vedlejším projektem, sekundujícím mateřským aktivitám obou protagonistů, ale pakliže se to stane, bude to víc než škoda. Potenciál, který debutová nahrávka nijak neskrývá, dává tušit, že oba zúčastnění mají nejen invence na rozdávání, ale i schopnost sdělovat a dávat svým nápadům kreativní podobu i jistou míru nakažlivosti. Trochu obdivuju a trochu závidím.

Vince Clarke: Songs of Silence

Elektronik Vince Clarke se veřejnosti představil už v několika podobách a slavných projektech. Z těch nejznámějších můžeme jmenovat první album Depeche Mode, Yazoo nebo Erasure. Před lety překvapil minimalisticky tanečním albem ve spolupráci s Martinem Gorem z Depeche Mode. Jeho nový počin ale zaskočí možná i poměrně informované fanoušky. Angličanův debut vydaný pod občanským jménem se jmenuje Songs Of Silence a přinesl ryze instrumentální exkurz, který Clarke vyplnil devítkou vlastních instrumentálních, často těžce zařaditelných ambientních krajinomaleb. U kompozic, které prý věrně vykreslují autorovo rozpoložení během covidu, který strávil převážně sám ve svém domácím studiu v New Yorku. Při bezcílném komponování si Clarke stanovil dvě pravidla: zaprvé, že zvuky, které pro album vygeneroval, budou pocházet výhradně z modulárního systému Eurorack, a zadruhé, že každá skladba bude založena na jedné notě, přičemž bude po celou dobu zachována jedna tónina. „Nikoho v mé domácnosti zvlášť nezajímalo, co jsem v tu dobu páchal ve studiu,“ vzpomínal na covidovou uzávěru Vince. „Dokonce i naše kočka mě opouštěla po hodině poslechu dronů,“ dodal autor s úsměvem. Výsledná podoba ale nemá tak radikálně minimalistickou podobu, jak se na první pohled zdá. V prvním singlu, na monotónním základu exceluje violoncello Reeda Hayse, vangelisovská Passage si vypomohla bezeslovným vokálem Caroline Joy Clarke. Tam, kde mohlo hrozit uspání, si Clarke vypomohl pulzující rytmikou. Drobné kytarové přihrávky spíše hlukového původu do poloviny skladeb natočil v Česku usazený producent Steve Walsh. Každopádně máme co do činění s překvapivou nahrávkou, která je na hony vzdálená synthpopovému světu Erasure. Oč je kolekce více vzdálena hudebnímu „domácímu rybníčku“ autora, o to hmatatelněji a uhrančivěji přibližuje nejistotu prožité covidové doby.

Jaroslav Kořán, Petr Varjú, Petr Tichý: Par Avion

Jaroslav Kořán, který začínal s industriálem, je nejznámější z proměnlivého Zapomenutého orchestru země snivců. Jeho záběr je však širší, zahrnuje i scénickou hudbu a jak ukazuje Par Avion, během své kariéry se věnoval i čistému free jazzu. V triu hraje na bicí a perkuse s dalšími snivci, saxofonistou a klarinetistou Petrem Varjů a známým kontrabasistou Petrem Tichým.

Deska byla natočená před dvaceti lety, ale vyšla až teď, což není až tak překvapivé. Zcela se vymyká nejen tvorbě Jaroslava Kořána, ale téměř všemu, co se v té době u nás, ale i ve světě tehdy hrálo. Nápadně připomíná nahrávky, které vycházely v polovině šedesátých let na značce Impulse, kde vydával John Coltrane a začínali exponenti free jazzu Archie Shepp a Pharoah Sanders, ale také Max Roach, Sonny Rollins nebo McCoy Tyner.

Par Avion se nese v podobném duchu, i když Varjú, jehož altka, baryton saxofon a klarinet dominují nahrávkám, není žádný Trane, hraje přece jen konvenčněji. Nahrávky přibližuje k experimentálnímu free jazzu (myšleno tomu z šedesátých let) právě Kořán. Umí sice hrát jazzový doprovod, dokonce i swingující, ale většinou to nedělá. Místo toho si pohrává se zvukomalebností, jak to ukazují Par Avion 4 a 5, nebo vytvoří tribální figuru tomů. Skladbu Par Avion 7 zahajuje jeho divoká hra na plechy, od nichž pak ve stejně vysokém tempu přejde k perkusi. Varjú sotva stíhá. Zvuk Kořán ozvláštňuje i foukáním do lahví.

Petr Tichý, který se v té době teprve začínal prosazovat, je jako obvykle skvělým a citlivým sidemanem, který umí účelně doplňovat free sóla, ale taky převzít hlavní strukturotvornou roli, když je hra dechů až moc divoká ─ jako v Par Avion 4.

Par Avion ukazuje, že ani v novém tisíciletí se na tuzemské scéně nepřestávalo experimentovat a hledat se dalo i mimo mainstream. Bohužel tyto experimenty často zapadly, protože neměly komerční potenciál. Začátkem roku vychází druhá deska tria zachycující křehčí kusy.

Sacha Mullin: Casino Wilderness Period

Zpěvák a skladatel z Chicaga vzdoruje jakýmkoliv stylistickým charakterizacím. Zdánlivě pop s jazzovým feelingem, ale ne tradičním be-bopovým způsobem, jindy pak skoro ryzí funky jazz s chytlavými popůvkami, jenže ani náhodou ve smyslu posledních newyorských rap-hip-hopových úletů Milese Davise či veškerých nástupníků. Sem tam se vrhne do rockového vytvrzení. Někteří hodně opatrní = hluší recenzenti si po jeho fenomenálním debutu Whelm (2013) pomáhali škatulkou R&B. Což je totální nonsens, protože právě tady si Mullin nebere servítky vůči komukoli a čemukoli – je to absolutně svobodné a jeho nejrockovější autorské album. Jenže ten hlas, práce s hlasem, přerazí jakékoli fádní stylové škatule. Určitě je v něm bolavě vznětlivé nitro Jeffa Buckleyho, někdy snad i George Michaela, kdyby teda byli zpěváky kapely avant legendy Gong. Mullinův zpěv je až absolutně neuvěřitelně variační a v mnoha polohách připomene emočně vypjaté vokály Kate Bush nebo ve výpravných koloraturách Joni Mitchell. Ne darmo si Sachu Mullina po druhém albu Duplex (2017) na koncertní turné hostovsky brali kapely či persony jako rockoví experimentoři Dead Rider, prog-metaloví Kayo Dot, psycho-noisoví alternativci Cheer-Accident, jazz-punkoví Lovely Little Girls nebo vokální všedivín Bobby McFerrin, který svého mladého kolegu označil za anděla a mimozemšťana. Julee Cruise, v červnu 2022 ze své vůle tento svět opustivší hudební múza Davida Lynche a blízká kamarádka Sachy Mullina: „Páni, to je ale hlas! Skutečný klenot.“

Vše výše řečené je k novému albu tak nějak málo. Mullin tu zpívá s rozsahem, který snadno posune z falzetu do jiného světa během jediného nádechu, jediného tlukotu srdce. Všechny písně jsou filmově evokační, strhující a odvážně cool vlnivě/poutavě dynamické. Tapisérie utkaná ze žánrů, emocí a příběhů, s geniální muzikálností tvořící atmosféru říše divů. Pojímá hudbu v celé její šíři a popírá jakékoli žánrové hranice. Jaká radost! Hostina!

THE SMILE: Wall Of Eyes

Koronavirová pandemie důkladně zamíchala děním na hudební scéně. Dala mimo jiné vzniknout i trojici The Smile, kterou tvoří dvě úhlavní postavy alternativně rockových veličin Radiohead, zpěvák Thom Yorke a multiinstrumentalista Jonny Greenwood. Třetím do party je bývalý bubeník jazzových Sons of Kemet Tom Skinner. Trojice dala rychle dohromady nový autorský materiál, ten vydala na debutové desce A Light For Attracting Attention, a ihned poté vyrazila na turné, které jednou zastávkou zasáhlo i Českou republiku. Jenže The Smile se nechovají jako standardní vedlejší projekt, který by po této erupci poslušně ustoupil do pozadí ve prospěch hlavní kapely. Už v loňském roce trio začalo do svých setů zařazovat nové kompozice. První z nich, osmiminutová balada Bending Hectic, poté vyšla oficiálně už před loňským létem, aby začala připravovat posluchače na dlouhohrajícího následovníka. Ten po sérii dalších singlů vyšel koncem ledna pojmenovaný Wall Of Eye (vzpomínáte, že takto chtěli před lety Radiohead pojmenovat jedno své EP?). Už od začátku se jedná o kolekci s typickými znaky rukopisu členů Radiohead, na druhu stranu deska je v mnoha dalších momentech jiná. Jistě ve změně má prsty producent Sam Petts-Davies (ten vystřídal Nigela Godriche z dva roky starého debutu), ale ještě větší vliv na nové nahrávky má ještě užší spjatost všech tři protagonistů utužená intenzivním koncertováním The Smile. Kapela si většinu materiálu ohrála během loňské koncertní sezóny. K funky a přímočarému rockovému vzteku debutu přidává Wall of Eyes v osmi delších kompozicích nejen psychedeličtější podtón, ale také německou krautrockovou  motoriku 70. let a smyčce London Contemporary Orchestra. Yorke se s Greenwoodem částečně osvobodili od očekávání, která jsou logicky spojena s vydáním první desky každého vedlejšího oddenku mateřské kapely. Zatímco na kytarových figurách postavená Under The Pillows kontinuitu s hlavní kapelou nezapře, hned následující Friends Of A Friend nasazuje až šansoniérsky rozšafnou náladu. Tu podporují postupně gradující smyčce a odměřený Yorkův klavír. Vedle toho album obsahuje i cyklicky zabalenou kompozici I Quit, postavenou na elektronických linkách, které podporuje svým mimořádně barevným bubnováním Tom Skinner. Jeho rytmický rukopis je často výrazně ornamentální, úplně opačně postavený, než je cítění bubeníka Radiohead Phila Selwaye. Co Wall of Eyes postrádá, je šok z nového. Jedná se zkrátka o druhé album, přičemž velká část materiálu byla známa z koncertů. Deska fakticky obsahuje pouze dvě novinky. Konec alba ale sází na stůl ty nejsilnější trumfy, kterými trojice na druhé desce disponuje – mimořádně silnou atmosférou spojenou s nezvyklým rukopisem všech tří protagonistů. The Smile nepřestávají koncertovat, 12. června vystoupí v pražském Foru Karlín. Druhá deska Wall Of Eye je pro toto setkání dobrou pozvánou.

Pavel Zelinka

(Nová vizuální identita FAUN festivalu. Autorem je Štěpán Marko)

FAUN: Druhý ročník festivalu aktuální hudby a zvukových umění

Druhý ročník festivalu FAUN, opět pod dramaturgickým vedením Radima Hanouska a Jana Lichého, má ambice navázat na úspěšný první ročník a zanechat ještě výraznější otisk na kulturní mapě Brna. Festival nabídne mimořádně pestrou zvukovou paletu, překvapivé žánrové průsečíky, radikální hudební vize, rituální taneční performance, ale zároveň zůstane divácky přívětivý, nezaujatý a maximálně otevřený.

Stejně jako minulý rok nestaví dramaturgie festivalu pouze na žánrové pestrosti, ale i na pestrosti hudebních přístupů – od elektronické a elektroakustické kompozice až po strukturálně bohatý zvuk živých kapel, od noise až k maximálnímu tichu, od progresivní západní hudby po rituály kultur východních; přesně v duchu festivalového motta Explorations in Sound. Společným jmenovatelem jsou originalita, progresivita, vysoká umělecká hodnota, technická vytříbenost a zvuková virtuozita.

Neoficiálním tématem letošního ročníku je tradice a rituál v kontextu současných hudebních trendů. Své nekonvenční vize přijedou představit umělci z Japonska, Iráku, Singapuru, Norska, Slovenska nebo Belgie.

Hlavní koncertní program festivalu proběhne v sobotu 13. dubna na velké a sklepní scéně divadla Husa na provázku, kterými opět prostoupí eklektický hudební koktejl obsahující EDM elektroniku, ambient, současný jazz, hudební improvizace či vokální experimenty. Japonské duo KAKUHAN vypálí dávku matematicky přesného elektronického soundu (Koširo Hino) nenuceně propojeného s křehkými ambientními plochami cella (Júki Nakagawa). Belgický multiinstrumentalista a zvukový experimentátor Bram Bosteels v Brně představí novou desku projektu Kaboom Karavan – směsici elektroniky, živých houslí a starých akustických nástrojů. Velkou scénu Husy na provázku dále rozezní syrové EDM beaty v Berlíně usazené producentky Ziúr rozšířené o hlasovou akrobacii skotské hudební nomádky Elvin Brandhi. Slovensko-norská dvojice Michaela Antalová, Adrian Myhr přivezou do Husy žánrový mix soudobé a tradiční hudby obou zemí s prvky folklóru, živou elektronikou a terénními nahrávkami doplněný strhující světelnou projekcí norského umělce Torda Knudsena.

Sklepní scénu obsadí i se svými Buchla modulárními syntetizátory rumunská zvuková umělkyně Alina Kalancea. Improvizační duo Les Marquises (Emilie Škrijelj – akordeon, elektronika, gramofony a Tom Malmendier – bicí) nabídne elektroakustickou bouři se závratnými tempy. Nigar Hasib společně se Sun Sun Yap předvedou své vokální umění v audiovizuální performanci Memory VI, jež zahrnuje tradiční kurdské hlasové techniky, fyzické divadlo i komponovanou experimentální hudbu.

V pátek 12. dubna proběhne prolog festivalu v Domě umění města Brna, kde FAUN v české premiéře představí britskou experimentální turtablistku Mariam Rezaei, která redefinovala možnosti gramofonu jako hudebního nástroje a jejíž album Bown většina hudebních serverů a kritiků oprávněně zařadila mezi nejlepší nahrávky loňského roku. Na zcela opačné straně zvukového spektra bude vystoupení italské butó tanečnice Eleny Boschi, která za naprostého ticha předvede svou pohybovou ekvilibristiku.

Druhý ročník festivalu FAUN nabídne i doprovodný program. Pro všechny, kdo mají zájem prozkoumat své hlasové možnosti a objevit umění tradičních horských a hrdelních zpěvů, je určen hlasový workshop zpěvaček Nigar Hasib a Sun Sun Yap. Norský avantgardní skladatel a trumpetista Didrik Ingvaldsen přiveze otevřené partitury vytvořené speciálně pro festival FAUN a se studenty Hudební fakulty JAMU připraví program, který 11. dubna odstartuje v Komorním sále JAMU celý festival.

Předprogram hlavního festivalového večera nabídne v sobotu 13. dubna v zasedacím sále divadla Husa na provázku DEEP DRONE Listening Session. Komentovaná poslechová seance vyzve návštěvníky k ponoru do hudby, která nabízí jedinečný psychofyzický zážitek. S počátkem šedesátých let začali skladatelé jako LaMonte Young se svými ansámbly provozovat hudbu dlouhých tónů, takzvaných drones. Někdy pořádali i celonoční seance, v nichž se tvůrčí hledání prostupovalo s psychedelickými stavy. V říši akustických i elektronických zvuků se tak ustanovila nová linie hudby, která obklopuje posluchače spojitým živlem rezonujícího zvuku a počítá s překvapivými akustickými vlastnostmi prostředí. Ze vzrušující historie hudby dronů, která přešla ze skladatelského prostředí také k post-klubovým experimentům, vybírá a komentuje Pavel Klusák. V průběhu večera zazní: La Monte Young, Marian Zazeela, Pandit Pran Nath, Pauline Oliveros, Phill Niblock, Rhys Chatham, C. C. Hennix, Eliane Radigue a další. Program je věnován památce Philla Niblocka (1933-2024).

Součástí druhého ročníku projektu FAUN je i mezinárodní výstava sound artu a hybridních médií Beyond the Sound, kterou kurátorsky připravil Jiří Suchánek. Přehlídka, která je svým zaměřením a rozsahem ojedinělá a která představí mezinárodně etablované zvukové umělce, dokumentuje dlouhodobý celosvětový zájem o tuto stále neukotvenou a experimentující uměleckou formu. Výstava nabídne specifický průřez disciplínou od sonifikací planetárních jevů jako jsou telurické proudy (Raviv Ganchrow), Shumannovy rezonance (::vtol::), či změny elektrických potenciálů mikrobiálních buněk (Interspecifics), přes mistrovsky zpracované terénní nahrávky jarních podmořských krajin na hranicích tajících ledovců (Jana Winderen), akustické a paměťové jevy v kapalinových analogových počítačích a stárnoucích EPROM čipech (Ioana Vreme Moser), až po rozeznívání textur ohořelých korkových kmenů (Gil Delindro), nebo neslyšitelným ultrazvukem vznikající imploze vzduchových mikro bublinek (Evelina Domnitch + Dmitry Gelfand). Zvuk bude představován jako médium – nástroj sloužící k průzkumu a vyjevování jinak mnohdy i zrakem nerozpoznatelných efemérních fenoménů.

Výstava Beyond the Sound proběhne ve spolupráci s Domem umění města Brna, kde i výstava proběhne v termínu 5. dubna až 14. července 2024. Vernisáž se bude konat ve čtvrtek 4. Dubna v 17 hodin

Vstupenky jsou od 14. února v prodeji v síti smsticket.cz.

Festival Věčná naděje 2024

Sedmý ročník festivalu Věčná naděje zahájí 21. února PKF – Prague Philharmonia s klarinetistkou Annou Paulovou pod vedením dirigenta Roberta Kružíka v kostele sv. Šimona a Judy. Od února do dubna festivalová pódia přivítají Bennewitzovo kvarteto, Bellu Adamovou, Igora Ardaševa či Dětskou operu Praha.

Rok 2024 je rokem české hudby. Festival Věčná naděje se však nezaměří na vývoj české klasické hudby ve 20. století, ale na možný hudebně kulturní vývoj 20. a 21. století bez následků 2. světové války, která vtiskla nesmazatelnou stopu na vývoj poválečné hudby. Zazní dílo Pavla Haase (1899–1944), Viktora Ullmanna (1898–1944), Gideona Kleina (1919–1945), Erwina Schulhoffa (1894–1942), Ilse Weberové (1903–1944) a mnoha dalších.

„Tématem letošního ročníku jsou Hudební kontrasty. Představíme paralely mezi nejuznávanějšími skladateli klasiky a tzv. terezínskými autory, kteří by mohli stanout po boku velikánů světové klasické hudby, nebýt hrůz 2. světové války. Naším novým projektem je čtyřletý cyklus „Gideon Klein, klavírista terezínského ghetta“, v jehož rámci nám Igor Ardašev 27. března představí jeden z programů, který Klein často prezentoval svým spoluvězňům v Terezíně. Osobně se také velmi těším na koncert Bennewitzova kvarteta, které nám kromě skladeb Pavla Haase a Bedřicha Smetany zahraje i vítězný smyčcový kvartet 1. ročníku skladatelské soutěže našeho festivalu,“ přibližuje letošní program dramaturg, Petr Nouzovský.

Festivalovou novinkou je uspořádání mezinárodní skladatelské soutěže. Vyhlášení vítězné skladby z více než dvou desítek přihlášených děl proběhne 24. února ve Španělské synagoze.

  1. února čeká na dětské návštěvníky zpěvohra Jaroslava Křičky a Josefa Čapka Tlustý pradědeček a loupežníci. Premiéra se uskutečnila v pražském Národním divadle roku 1932, Dětská opera Praha se rozhodla pohádku k Roku české hudby nastudovat a premiérově uvést v rámci festivalu Věčná naděje. Marek Švejkar a Lenka Korecká představí v kostele sv. Vavřince 29. února ojedinělý program. Pro mladého klarinetistu je jedním z hlavních cílů etablování sólového klarinetu, čemuž pomáhá nejen uváděním významných skladeb v transkripci pro klarinet. A právě Hot Sonate Erwina Schulhoffa napsaná původně pro alt saxofon a klavír zazní v české premiéře v transkripci pro klarinet.

Hudební paralely prezentující na první pohled zdánlivou nesourodost písní Pavla Haase, Gustava Mahlera, Viktora Ullmanna, Erwina Schulhoffa a Ilse Weberové budou jedinečným pilířem benefičního večera 14. března v Zrcadlové kapli Klementina protknutého vášní, nadějí a kontrasty, v provedení mezzosopranistky Belly Adamove a pianisty Malte Schäfera. Weberová byla básnířkou, skladatelkou písní a spisovatelkou knížek pro děti, v koncentračním táboře Terezín pracovala jako dětská sestra. Dobrovolně nastoupila do transportu do Auschwitz-Birkenau, kde byla zavražděna spolu se svým mladším synem Tomášem. Právě její písňová tvorba je jednou z nejsilnějších výpovědí o životě v Terezíně za druhé světové války. Charitativní koncert podpoří nákup hudebních nástrojů pro Jedličkův ústav a školy.

Jarní část festivalu zakončí 21. dubna ve Vile Volman v Čelákovicích Petra Ernyei Quartet s názvem Jazzové a židovské písně. Zazní i nová skladba inspirovaná básněmi Ilse Weberové zkomponovaná přímo pro festival Věčná naděje.

 

Vstupenky na festival zakoupíte v prodejní síti GoOut. Kompletní informace a program naleznete na webu vecnanadeje.org.

Výstava jako smírčí rituál: projekt Kamily Ženaté MOJE BOTY, TVOJE BOTY otevírá témata mezigeneračního traumatu a rodinných příběhů

Je možné změnit rodinné vzorce předávané z generace na generaci? Co všechno řídí naše rozhodnutí? Jaké důvody nás znovu vedou do situací, v nichž jsme se už mnohokrát ocitli? Tyto a další otázky si klade ojedinělý výtvarný projekt Moje boty, tvoje boty, který iniciovala terapeutka a výtvarnice Kamila Ženatá. Vyzvala v něm osm umělkyň a jejich dcery ke generačnímu dialogu.

Výstava Moje boty, tvoje boty bude v Kampusu Hybernská k vidění od 2. března do 18. května. Zahájí ji v pátek 1. března 2024 slavnostní vernisáž. Ve stejný den se v Kampusu otevře výstava Barotrauma – Čas & Tlak, která představí tvorbu Pavla Tichoně.

„Propojení rodinné ženské linie rodu a iniciace k tvůrčí spolupráci je v prostoru výtvarného umění ojedinělá. V tom je náš projekt unikátní,” vysvětluje Kamila Ženatá.

Paměť rodu i předávaná traumata

„Náš projekt se liší se od běžných skupinových výstav i tím, že jsem oslovila umělkyně z jiných uměleckých oblastí,” upřesňuje Ženatá. „Tereza Marečková je dramaturgyně Divadla v Dlouhé, Denisa Václavová je kurátorka a organizátorka kulturních akcí, Jana Preková je scénografka, Olina Stehlíková básnířka, ostatní autorky (Daniela Baráčková, Lucie Nováčková, Zuzana Růžičková, Kateřina Závodová) se kontinuálně věnují vizuálnímu umění. Skupina autorek na projektu pracovala několik měsíců, konečná podoba výstavy vznikala postupně. Důležitý byl i proces, který autorky prožívaly během otevřených mezigeneračních rozhovorů, nebo návštěvy míst, jež souvisí s rodinnou historií.”

 

Pro projekt Moje boty, tvoje boty vyzvala Kamila Ženatá osm umělkyň a jejich dcery ke generačnímu dialogu, který zkoumá emoční odkaz jejich rodů. Při této příležitosti se HYB4 Galerie A v Kampusu Hybernská promění v byt rozdělený do několika pokojů. V každém z nich se odehrává příběh, který vytvořila „rodinná sestava” autorek – matek a dcer. Jsou to záznamy vzpomínek, mapy krajiny vědomí a nevědomí, abstrakt emocí a snů, zpracovávání rodových příběhů a linií předávaných z generace na generaci ženami – babičkami, matkami, dcerami, vnučkami.

Děje, události, vzpomínky a emoce vytvářejí paměť rodu. Jsou to jakési sociální a emoční mapy, prorůstající napříč generacemi. Součástí takto předávaných rodových map můžou být pozitivní emoce, ale i traumata, která pak způsobují zranění v podobě konfliktních a destruktivních sil. Trauma sice člověka i společnost rozpojuje, zároveň má ale ohromný potenciál propojování. Výstava Moje boty, tvoje boty je smírčím rituálem svého druhu. Rituálem, který provádějí všechny ženy, které se na výstavě podílejí. A zapojit se do něj mohou i návštěvníci.

„Transgenerační přenos traumatu je problém, který zasluhuje pozornost. Přináší totiž nezpracovaná tabu, úzkosti a agresi. Věnuji se dlouhodobě projektům, které se zabývají nevědomím, emocemi, pamětí a podobně,“ říká autorka konceptu Kamila Ženatá.

„Výstavní projekt Kamily Ženaté Moje boty, tvoje boty je po Lence Tyrpeklové a výstavě Dno den druhým projektem otevřeně reflektující palčivá a často i nevyřčená témata naší společnosti, jako je právě mezigenerační trauma,” popisuje kurátor HYB4 Galerie Filip Kazda. „Umění má – přes svou až romantizující polohu zobrazování krásna – dar prezentovat kreativní formou právě taková témata, která by jinak zůstávala skryta. Z dlouhodobé hlediska je pro nás důležité podporovat
a rozvíjet právě experimentální výstavy tohoto typu a vytvářet tak prostor ke společenskému sebe-rozvoji,” dodává Kazda.

Na výstavě se podílejí:

Daniela Baráčková, Karla Ema Nováková, Božena Baráčková, Tereza Marečková, Zora Marečková, Viola Marečková, Lucie Nováčková, Žofie Jarkovská, Jana Preková, Lilian Rullerová, Zuzana Růžičková, Alice Probstová, Olga Stehlíková, Rosaria Viola Mlčková, Denisa Václavová, Emma Kintera, Maya Kintera, Kateřina Závodová, Viola Závodová, Kamila Ženatá, Tereza Bečičková, Alena Bečičková.

Součástí projektu je katalog, který obsahuje rozhovory s umělkyněmi a fotodokumentaci jednotlivých instalací. Výstavu doplní i doprovodné akce včetně přednášek předních českých odborníků a odbornic z oblasti psychiatrie, psychoterapie a psychologie. Chystají se také komentované prohlídky za doprovodu kurátora a vybraných umělkyň. Podrobný program budeme průběžně zveřejňovat na webu Kampusu Hybernská.

 

Program přednáškového cyklu:

Mgr. Gabriela Dymešová – (U)Tajené dědictví žen v rodové linii
(Od matek k dcerám a zpět k babičkám)
26. března 2024 v 18:00

MUDr. Peter Pöethe – Kdo jsem, když nejsem (Vztah, trauma, identita)

  1. dubna 2024 v 18:00

Prof. MUDr. Horáček Jiří – Jak trauma ovlivňuje mozek a prožitek vlastní existence

  1. dubna 2024 v 18:00

 

PhDr. Šebek Michael – Náš život s traumaty: ničivost i tvořivost

  1. dubna 2024 v 18:00

 

Mgr. Ženatý J. Jan – ​Odolnost (Post-traumatický růst)

  1. dubna 2024 v 18:00

Min Tanaka: Nepojmenovatelný tanec

Divadla Archa ukončila sólová představení japonského tanečníka Mina Tanaky, což bylo symbolické, protože Tanaka s Johnem Calem v červnu 1994 divadlo otvíral. Propojení je však silnější, Ondřej Hrab pořádal Tanakova vystoupení ještě za socialismu.

Poslední tři představení Nepojmenovatelného tance však nebyla pouhým ohlédnutím se nebo vzpomínáním na minulost. Osmasedmdesátiletý tanečník nabídl jedno z nejlepších vystoupení, přičemž v tom posledním ze sebe vydal všechno. Tanaka je šedivý, obličej má už plný vrásek, ale věk na jeho tanci není patrný, i když už nestaví jako zamlada na muskulaturním těle. Na pódium přišel pomalu starý muž v tradičním oděvu, ovšem po chvíli se roztančil ve vysokém tempu jako křepký junák. Na nohou, které jsou pro butó klíčové, se věk neprojevil. Po skončení vystoupení si pochvaloval: „Tělo mi funguje dobře.“  Chvílemi svými delikátními pohyby připomínal Kazua Ónoa v La Argentině či při jeho vystoupení v Disku na začátku devadesátých let.

Představení bylo hodně temné, odráželo současný svět se zuřícími válkami. Na scéně unikal před rachotem nalétávajících bombardérů.  Není to poprvé, kdy se Tanaka k tématu války vrátil, sám si ji sice nepamatuje, narodil se v březnu 1945, ale vyrůstal v poválečné chudobě, a současné války ho znepokojují.

Silný byl také moment, kdy pomalým krokem odcházel do otevřeného zákulisí, kde svítila oranžová světla, což některým divákům evokovalo krematorium.

Tanaka plně využil možnosti Archy, kde se dá každá část podlahy zvednout. Nejprve se v ní zamotával do spuštěných provazů, potom mu sloužila jako druh úkrytu, který prozkoumával a z něhož vynesl pro něj typickou rekvizitu – plechový kýbl. S tím pak tančil a cákal okolo sebe vodu. V třetím představení vodu z celého kbelíku vychrstl, a nakonec úplně vyčerpaný padl a lehl si na břicho s rozpaženýma rukama. Hrab si lehl vedle něj.

Jednotlivá představení se od sebe velmi lišila. i když všechna měla stejnou kostru a nesla příznačný název Nepojmenovatelný tanec – Tanaka už v polovině devadesátých let při diskusi s významným kritikem Nariem Godou říkal, že mnoho v tanci nejde pojmenovat slovy.

Tanaku sice proslavila velká představení se souborem Mai-juku jako bylo v Národním uvedené Svěcení jara nebo v pro Archu nastudované temné Jsem zrozen z hlíny, jež také bylo o smrti. Měli jsme mimořádnou možnost vidět celou řadu jeho silných představení, v nichž byla vždy patrná podstata jeho tance, ať už to bylo Já sedím, či sólo na benefičním večeru pro vyplavenou Archu v Státní opeře a v plenéru na Rohanském ostrově uvedený Šťastný strom.

Množství uvedených představení ukazuje na silné Minovy vazby na Archu, pro kterou připravil nejen společné vystoupení s Johnem Calem, jehož do té doby neznal (a nutno podotknout, že tančit butó na písně s pevnou kostrou a tempem není skutečně lehké), nebo trilogii Grimm Grimm zpracovávající motivy z témat bratří Grimmů, ale při znovuotevření Archy dokonce přeplaval Vltavu.

Vyzdvihnout je potřeba nejen scénografii a nasvícení, ale také hudbu, kterou vytvořila jeho žena Rin Ishihara, jež s ním tančila v roce 2016 v Destination of the Stone.

Další články
sinekfilmizle.com