Alžírské arabesky: Ve stínu taroutu

Štěpán Kučera

Druhé město 2023

Štěpán Kučera (1985) je prozaik a publicista, který kromě svých beletristických knih předloni vydal i první publikaci patřící spíše do oblasti non fiction Gablonz/Jablonec. Šlo o koláž vzpomínek, příběhů a citací, v níž svoje rodné město představil jako (z hlediska Prahy) periferní lokalitu, která ale coby centrum výroby bižuterie měla kontakty s celým světem. Nosili je Indové, Afričané, ale i indiáni. A když slavný Buffalo Bill se svojí westernovou show do Jablonce zavítal, málokdo tušil, že tzv. „tradiční náhrdelníky“, zdobící hrudi synů prérie, jsou vyrobené z jabloneckých skleněných perliček, které do Spojených států vyvážejí zdejší exportéři. Korálky se tak tehdy pomyslně vrátily na místo svého původu.

Podobnou montážní formou vznikla i Kučerova nová kniha Alžírské arabesky: Ve stínu taroutu. Jde o svébytnou cestopisnou prózu s imaginárními prvky, v níž se autor z cizího kontinentu naopak pomyslně stále bolestně vztahuje domů, kde nechal děti a manželku, po kterých se mu stýská. O to intenzivněji ale v exotické zemi pátrá po všech stopách, které ji s Českem duchovně spojují: zmiňuje alžírského rodáka Jacquese Derridu a jeho českou manželku, i jeho krátké zatčení v Praze; dále hru dalšího tamního rodáka Alberta Camuse Nedorozumění, která se odehrává v Českých Budějovicích a rozpracovává „Příběh Čechoslováka“, načrtnutý předtím v románu Cizinec… nebo významného sociologa Iva Možného, který navázal na alžírské výzkumy Pierra Bourdieua a poukázal na překvapivé podobnosti mezi kabylskou a československou společností.

Relativně snadno přitom geografickou bariéru překonávají migrující příběhy, i když mohou být sebevíce pokládány za typicky národní: tak česká Kronika o Bruncvíkovi je variací německé báje o bavorském vévodovi Jindřichu Lvovi z Brunšviku, a ta je zase variací francouzského románu Yvain aneb Rytíř se Lvem. Přátelské vztahy rytířů se lvy byly obecně oblíbeným motivem rytířských románů a Miguel de Cervantes, který byl v Alžíru vězněn piráty, si z toho dělá legraci ve svém Donu Quijotovi. „Příběhy jsou svobodnější než národy,“ zní k tomu Kučerův komentář i vyznání.

Autor se ovšem zajímá i o současný Alžír, jehož obraz skládá na základě rozhovorů, knižních úryvků nebo písňových textů. Při tom všem zůstává cestujícím intelektuálem, který sice obecně věří v univerzálnost („Lidé jsou všude v jádru stejní; všude hrají hry, zdobí se a vymýšlejí konce světa“), ale zároveň si uvědomuje, že s Alžířany určitých vrstev se mu nepodařilo navázat kontakt. A který připouští, že „cizinec vidí to, co je připravený vidět, a obraz cizího města se tak možná stává spíš cizincovým autoportrétem“.

V různých podobách se přitom v knize vrací motiv prostupnosti a nezřetelnosti hranice mezi člověkem a zvířetem: ostatně Kučera zmiňuje i jakýsi tamní (zřejmě vymyšlený) nomádský kmen, o jehož lidské podstatě se dlouho vedly spory. Takže první francouzští kolonisté jednoho jeho člena údajně dokonce ulovili, upekli a snědli, „protože ho považovali za nějaký neznámý druh pouštní zvěře“. Kučera připomíná i antického spisovatele původem z Alžíru, Apuleia (asi 125–180), v jehož knize Zlatý osel, jediném zcela zachovaném latinském románu starověku, se hlavní hrdina (přechodně) proměňuje v osla. A v současnosti zase u svých alžírských známých zaznamenává existenci kocoura jménem Camus, který si nerozumí se zvířaty a sám sebe pokládá za člověka, takže by chtěl sedět u stolu jako ostatní (lidé). Vedle snahy o překlenutí tisíce kilometrů mezi Alžírem a střední Evropou se tak autor v knize zabývá i pokusy o překonání propasti ještě hlubší, totiž mezi námi a ostatními žijícími bytostmi včetně rostlin: od pohádkových a mytických příběhů o možnosti naučit se řeči zvířat až po sci-fi povídku Zvukolap Roalda Dahla. Ostatně Afrika se pro podobný typ tázání zdá ideální: právě tam se s našimi dávnými zvířecími prapředky odehrála ta podivuhodná proměna, že se stali lidmi. A odtamtud se pak vydali do všech možných končin světa, dokonce i do Jablonce…

Mejdan s Anti-: Čtvrtstoletí služby hudebním osobnostem

Málokterý sublabel se na hudební scéně pohybuje tak suverénně jako vydavatelství Anti-, vedené výraznou personou, manažerem Andym Kaulkinem. Věnuje velkou pozornost zasloužilým osobnostem hudební scény i relativním nováčkům. Američanům i Evropanům. Bluesmanům, rockerům, popařům i muzikantům z urban oblasti. Zaslouženě se po čtvrtstoletí fungování těší respektu celé hudební obce. Na tuto oslavu výročí vydavatelství bude třeba vyrazit s předstihem. Na probrání podrobností z historie vydavatelství bude potřeba více času.

I dnes se vydavatelsko-narozeninový příběh bude točit primárně okolo jedné osoby. Tou je postava muzikanta, manažera a vizionáře Andyho Kaulkina, jehož sny pomohly vystřelit kariéru vydavatelství do první ligy hned s prvním nosičem. Ale pojďme se vrátit v čase trochu nazpátek. Andy Kaulkin, ročník narození 1964, začínal jako nájemný muzikant, který ale vedle hraní koketoval s vydáváním hudby skrze dnes už zapomenuté mikrolabely. Nakonec spojil své síly s punkovým vydavatelstvím Epitaph Records, ve kterém brzy našel společnou notu se šéfem Brettem Gurewitzem. V roce 1997 už o něm čteme jako o bývalém obchodním a marketingovém řediteli, který přebral vedení Epitaph Records po otci zakladateli, toho času na drogové odvykačce. Jak Brett, tak Andy v rozhovorech dotýkajících se vzniku Anti- odhalili, že jejich hudební svět je mnohem širší než pouze punkrock, hardcore a další příbuzné styly, kterým se věnoval Epitaph, respektive kapela Bad Religion. A také o tom, že postava Toma Waitse je pro ně tak zásadní, stylotvorná figura hudebního světa, jako pro jiné například Boba Dylana. Kdy jindy tedy vyjít na veřejnost s novým vydavatelským konceptem než v době, kdy upíšete pod svá křídla tohoto hudebního vagabunda vracejícího se na scénu po šesti letech ticha? Entrée nové značce tedy v roce 1999 zařídilo album Mule Variations, které nejenže shráblo prodejní platinu, ale navíc si vykoledovalo cenu Grammy v kategorii Nejlepší současné folkové album. Andy kul železo, dokud bylo žhavé. Domluvil úzké propojení s unikátním světem Fat Possum Records, upsal pod Anti- dancehallového zpěváka Buju Bantona, country veterána Merleho Haggarda i triphopového vyvrhele Trickyho. Zásadní album, které podtrhlo význam Anti-, byla ale návratová deska Don’t Give Up On Me soulového „tajného svatého“, Solomona Burkea. „Anti- je tu pro umělce, kteří se nesnaží dělat něco, co je trendy,“ prozradil Kaulkin v rozhovoru v roce 2007 agentuře Reuters. „Je tu pro muzikanty, kteří jdou svou vlastní cestou a rozumí hudební historii, aniž by jí byli vázáni. Je jedno, o jaký žánr jde. Zajímají nás osobnosti jakéhokoli žánru i věku,“ prozradil šéf vydavatelství svou taktiku. Navíc nešel oblíbenou cestou, při které se většinou labely snažily oprášit zašlou slávu zapomenutých muzikantů. To znamená narvat na jejich comebackovou desku co nejvíce slavných hostí. Kaulkin přemluvil Salomona, aby pod vedením o generaci mladšího producenta Joea Henryho nahrál album plné nového originálního materiálu v co nejvíce spontánním duchu. Se svými příspěvky pro Burkea nezištně přispěchali už zmíněný Tom Waits, Bob Dylan nebo Van Morrison. Kaulkinovi se zkrátka povedl nejméně pravděpodobný majstrštyk: znovuobjevil pro širší posluchačský svět zapomenutou hvězdu, a navíc s ní natočil novou desku, která se skvěle prodávala. Toto kouzlo pak zopakoval hned několikrát – vzpomeňme na heroický návrat na scénu polozapomenuté soulové zpěvačky Bettye Lavette v roce 2005 s albem I’ve Got My Own Hell to Raise. S jen o rok mladší deskou I Stand Alone se pod hlavičkou Anti- přihlásil za velké mediální pozornosti písničkář Ramblin‘ Jack Elliott. Rok 2007 by ve znamení triumfálního návratu Mavis Staples s deskou We’ll Never Turn Back.  O dva roky později vzešla z lůna Anti- další Grammy ověnčená deska Potato Hole, tentokrát z pera soulového varhaníka, skladatele a producenta Bookera T. Jonese, a tak bychom mohli poměrně dlouho dále pokračovat.

Jenže tím bychom vykreslili příběh Anti- Records jako neúplný. Už od začátku Andy Kaulkin podával pomocnou ruku nejen polozapomenutým hudebním klasikům, ale i nadějným osobnostem v už našlápnuté kariéře. Ba dokonce i úplným nováčkům, pro které vydaná deska u tohoto vydavatelství byla zároveň debutem hudebníka na veřejnosti. Do první skupiny muzikantů můžeme zařadit například písničkářku Neko Case, v Česku dobře známou irskou rockovou úderku The Frames, na jejíž alba následně navázal i sólovými deskami jejich zpěvák Glen Hansard. Právě Glenova osobnost otevřela dveře do kanceláří Anti- jediné české interpretce historie vydavatelství, a to Markétě Irglové.

Z přízemí: Fail Together

Těžko říci, zda můžeme mluvit o nějakém trendu, ale nelze si nevšimnout, že se v posledních letech na tuzemské scéně objevuje – i mezi nejmladší generací hlásící se k alternativním žánrům – jednak reinkarnace obliby country, a jednak nejrůznější fúze akustické hudby a ostřejšího rocku či punku jako původců živelnosti a rebelství. Jistě – všichni známe Pogues, obecně na tom není nic nového a kolujících videí nejrůznější folk-punkových spolků, hrajících třeba coververze AC/DC, jsou plné sociální sítě, ale v kontrastu s věrozvěsty, věštícími už léta nejen konec rocku, je to přinejmenším pozoruhodné.
Může se tak zdát, že jeden z objevů posledních dvou let, šestice Fail Together, pouze naskočila na rozjetou vlnu, ale jak sami říkají, jejich historie je mnohem delší. „Byli jsme takový pankáči, co spolu chodili do parků a drnkali na kytaru, banjo a akordeon, žrali jsme folk punk a chtěli ho jednou hrát. Ale jako správný hovada jsme si dali načas…. Skoro jedenáct let,“ vysvětluje frontman Martin. „Já, Honza a Anička jsme tři dlouholetí kámoši. S Honzou jsme měli tenkrát kapelu The 5 Finger Discounts (dnes The Shifty Grifts) a Anička s námi občas hostovala, a teprve za pár let se taky připojila k začínající kapele Krajina Ró,“ rekapituluje Martin. Když se pak trojice rozhodla do toho opravdu praštit, první, na čem se shodli, že jako další nástroj ke kytaře a banju nutně potřebují valchu. „Na ráně byl kámoš a největší pankáč v okolí Maty, kterej dřív hrál na bicí v kapele SNB. Na jednom koncertě Znouzectnosti se nechal ukecat, na zkoušce jsme mu vrazili valchu, pak vybrakoval galanterii o náprstky a bylo to.“ A z punkového podhoubí vzešel i basista, který je dnes vizuální ozdobou souboru. Jeho nástroj je totiž zcela unikátní a rukodělně vyrobený. „Po jednom vandru a několikahodinovým čekání na autobus v Zakšíně jsme pustili pár nahrávek ze zkušebny Jirkovi, který zrovna opustil hardcorovou kapelu Homesick. Ten se do toho tak nadchnul, že na místě vymyslel, že bude hrát na kontrabanjo, který si po nástupu do kapely i sám vyrobil. Pořád nám ale chyběly housle, který jsme od začátku chtěli. Poznali jsme Káju, která hraje v duu Mladé Perspektivní Ryby, a po prvních tónech, které improvizačně zahrála na zkoušce do našeho songu Gangsta Cowboys, jsme věděli, že je to přesně ono.“

Fug You!  XVII.: Horo, horo, vysoká jsi…

Okamžitě opravme lehce folklorní a možná vtipný titulek, „vysoká“ nahraďme adjektivem „černá“ – a rázem se ocitáme v jiné oblasti, jíž je poezie, jež se pojí se školou Black Mountain. Ovšem ne že by ono „vysoká“ nebylo tak zcela na místě, dovolíme si totiž jednu zcela patřičnou asociaci, a sice na bohužel stále ještě platný titul Ginsbergova eseje z roku 1992 o vlivu poezie Walta Whitmana: „Hora příliš vysoká na to, aby ji bylo možno obhlédnout.“ Protože Whitmana, toho si na Černé hoře opravdu a právem považovali.

Ale zpět k Black Mountain College, jak zněl oficiální název této skvělé instituce. Předem snad pár – no, pár jich nebude, nebojte se – faktů. Doufejme, že zajímavých. Této škole a všemu podstatnému, co se s ní pojí, se budeme věnovat nejen pro ni samu a pro básníky, kteří na ní působili, ale – a to je pro nás důležité – v kontextu toho, jak to vše ovlivnilo nejen Eda Sanderse, ale také třeba Tuliho Kupferberga a další (nemluvě o Ginsbergovi, i když tomu se, bohužel, věnovat nebudeme), tedy, jak jistě každý ví, členy kapely The Fugs, fenoménu, který stál za prvotním nápadem na celý náš undergroundový cyklus.

Takže Black Mountain College byla založena v roce 1933 v městečku Black Mountain v Severní Karolíně, přičemž její zakladatelé, Theodore Dreier a John Andrew Rice – ten především – kladli důraz na liberální humanitní vědy, univerzita tedy měla vzdělávat k povšechné znalosti a rozvíjet všeobecné intelektuální schopnosti (na rozdíl od vysokých škol zaměřených technicky, profesně či na konkrétní povolání), přičemž absolventi měli získávat titul bakaláře. Rice měl s výukou bohaté zkušenosti, zároveň se nebál zavádět nové, až experimentální metody studia – mimochodem, později byly zaváděny na dalších, podobně laděných školách. Nepřekvapí ovšem, že pro svou radikální kritiku standardního modelu vyššího vzdělávání v USA se dostával do střetů, zvláště ve společensky konzervativnějších 30. až 50. letech.

Jaké tedy byly jeho zásady, na nichž postavil Black Mountain College?

1. V centru měl stát umělecký zážitek a zkušenost s uměním, ty pak měly podporovat studium všech dalších oborů,

2. důraz na hodnotu vzdělávání založeného na zkušenostech, na empirii,

3. demokraticky sdílené vedení školy jak profesory, tak studenty,

4. důraz na hodnotu společenských a kulturních snah mimo přednáškový sál,

5. vyloučení dohledu ze strany správců.

Pátý bod si zaslouží dovysvětlení, z předchozí praxe Rice věděl, že je třeba zaručit naprostou akademickou svobodu, aby byly „vyloučeny pasti ze strany autokratických rektorů a různých správců, a studentům se tak mohlo dostávat flexibilnějšího vzdělání“. Rice také kladl důraz na účast hostujících profesorů, není tedy divu, že si škola záhy získala renomé po celých Spojených státech. Ovšem, a to je také třeba zdůraznit, pokud šlo o financování, nikdy neměla na růžích ustláno, a nakonec musela, v roce 1956, ukončit svou činnost. Ovšem stopa, jakou po sobě zanechala v umění, ale i v celkovém přístupu ke vzdělávání, je nesmazatelná. Snad postačí, uvedeme-li alespoň pár jmen jejích absolventů, původně se jich zapsalo jednadvacet, v závěru šel počet studentů přes stovku. Takže na Black Mountain College studovali anebo přednášeli například Josef Albers (než emigroval před nacisty, přednášel na Bauhausu), John Cage, Robert Creeley, Merce Cunningham, Elaine a Willem de Kooningovi,  Buckminster Fuller, Walter Gropius, Franz Kline, Robert Motherwell, Charles Olson, Robert Rauschenberg, Michael Rumaker či Cy Twombly – jména, která snad nepotřebují dalšího komentáře, nicméně k některým se ještě vrátíme. A dodejme, že takový John Cage by si jistě zasloužil pořádně přiblížit, ovšem to by bylo na vlastní cyklus, stejnou pozornost by si zasloužil Merce Cunningham či malíři Robert Rauschenberg, Cy Twombly či manželé de Kooningovi. A o Fullerovi jsme se sice již jednou zmiňovali, ne však do patřičné hloubky. Škoda, snad někdy příště. Zmiňme tedy alespoň, že například právě zde založil Merce Cunningham svůj baletní soubor, právě zde postavil Buckminster Fuller se svými studenty svůj první geodesický dóm, právě zde provedl John Cage svůj první hudební happening… A v 50. letech, což bude níže hlavním předmětem našeho zájmu, se Black Mountain College stala pod rektorským vedením Charlese Olsona a za přispění Roberta Creeleyho jedním z důležitých center americké poezie. Vlastně jedním ze dvou – tím druhým pak bylo San Francisco a autoři beat generation.

Studenti byli vedeni k tomu, aby se podíleli na rozhodovacích procesech, nechávalo se na nich, kdy budou studium uzavírat (mnozí je tím pádem vlastně nikdy formálně neukončili), neměli předepsané přednášky ani oficiální známkování. Možná chaos a anarchie, chtělo by se říci, ovšem zde dvojnásob platí výsledky – a je pravdou, že mnoho absolventů za sebou nechalo skutečně významné dílo. Není divu, experimentální pojetí výuky, naprostá demokratičnost a absence jakékoli nadřazenosti profesorského sboru, interdisciplinární přístup, důraz na umění a jeho tvorbu jakožto nutná součást vzdělávání, to vše se prostě muselo někde projevit. A v tom nejlepším.

Básníci od Černé hory

Uchamžiky

Prostorový zvuk u hudby je něco jako 3D u filmu. Je to docela stará idea, kterou jednou za čas někdo s nějakou vlnou optimismu vypustí do světa a za chvilku se za ní zavře voda. Možná nejde úplně ke dnu, jen se tak bezcílně drží na hladině. Žádné vlny už rozhodně nedělá.

U filmu byl první větší boom 3D filmů někdy v padesátých letech. Viděl jsem to například v dokumentu bonusové sekce DVD Hitchcockova filmu Dial M For Murder. Snímek je z roku 1954 a ve filmu o filmu vysvětlovali, že některé záběry Mistr koncipoval tak, aby v nich vynikl trojrozměrný efekt (detail vražedného předmětu – nůžek – v popředí, zdůrazněná perspektiva atd.). Po čase ale lidi zase omrzelo nosit do kina brýle s jedním zeleným a druhým červeným sklíčkem. Spíše se přidávaly milimetry šířky filmových políček (pro diváky ale metry plátna navíc). Myšlenka 3D filmů se tu a tam připomínala, ale teprve před pár lety se s nimi roztrhl pytel. Dnes ale, mám pocit, už se to zase trochu zklidnilo. 3D projekce probíhají, ale není to už „povinnost“; plochých filmů je asi pořád víc.

Podobný oblouk nebo spíše sinusovku prodělal i záznam hudby. Jediné, co se bezpečně ujalo a stalo se standardem, bylo stereo. Nedlouho po jeho prosazení, někdy počátkem sedmdesátých let, dorazila na pulty LP s kvadrofonním záznamem. Žádnou takovou desku jsem bohužel neviděl, ale na první pohled vypadala stejně jako klasická stereofonní. Existovaly čtyři formáty těchto čtyřkanálových kódování. Stylové. Přesto asi trochu nepraktické. Zažil jsem až výrazný nástup DVD v nultých letech. Ten kromě filmů přinesl i speciální kategorii – DVD Audio. Některé desky začaly vycházet rozmíchané do 5.1. Mám takhle například všechna studiová alba Talking Heads, živák Bowieho či popovou klasiku Pet Sounds od Beach Boys.

Ti staří surfaři o různých vlnách, které přicházejí a odcházejí, jistě vědí své. Teď se přihnala zase další: Pure Audio Blu-ray, která může přinášet hudbu i ve formátu Dolby Atmos. Vyšli tak třeba noví Blur nebo Peter Gabriel. Jaký osud bude mít tato „nová vlna“, těžko říct. Masově se to asi nechytne, ale líbilo by se mi, kdyby to paralelně zůstalo v nabídce. I když to vyžaduje větší pozornost, více času a speciální vybavení, nemusí to být špatné, být občas polapen uprostřed skvělé hudby! Myslím, že prostorový zvuk si svůj prostor zaslouží.

Postila

Vloni má žena Zuzana odletěla do Nizozemí na unikátní výstavu Vermeerových obrazů. Můj souhlas nepotřebovala, ale měla. Vždyť jsem celoživotně absolvoval bezpočet interview a na obligátní otázku „Nejlepší tři malíři“ stereotypně odpovídal „Jan Vermeer van Delft, William Turner a Otakar Slavík“.

Post illa verba dodávám, že za obrazem Alegorie malířství Zuzana letět nemusela. Ona malba visí jako švec v Lysý, ale ten obden jen. Zato Vermeer ve Vídni visí bratru všechny dni. Před tou malbou malíř sedí a to samé, na co hledí, maluje. Jako by nás slyšel a z šalby té malby vyšel. Dnes se ovšem nevěnujeme jen Alegorii malířství, ale všem obrazům, kolik jich na světě je – a bude. Kdo by se nechtěl probouzet pod obrazem. Jenže chceš-li pod obrazem spát, musíš si jej malovat, rozumí se vlastnoručně. Píle dělá mistra z učně. Ve své roli postiliona jsem občas uváděl, jak se maluje, aby se našinec mohl probouzet pod vlastním obrazem, a teď to shrnem. Najmě postupy, než se otupí, zatím neuvedené.

Jakpak tedy malovat? Stromy odzdola po kmeni nahoru, protože strom se větví a ve štětci barvy ubývá. Krajinu tak, že malíř se k ní otočí zády a dívá se na ni mezi rozkročenýma nohama. Krajinné kontury jsou pak ostřejší.

Malované postavy je třeba nejprve svléknout. To se nemusí dít osobně, k tomu jsou tady metodičtí svalovci, a teprve po náčrtu nahatých figur je kresebně obléci. Jinak dílo ztroskotá na haprující anatomii. U ženských modelů je nutno dbát na pánev. Když je žena obnažena a je patrno, že má odpovídající pánev, pak dotyčná dobře rodí, což se malířovi hodí. Konec konců malíř by měl malovat jenom to, co se mu hodí.

Vraťme se však k Alegorii malířství. Je to vlastně Lekce malby a jako takovou ji lze komentovat následovně:

Ecce

lekce.

Projde lehce

ať už se chce

nebo nechce.

Obrazy jsou pak jak živé

Na ně připíjím svým cuvé.

Ad hot

Tento rok si budeme připomínat dvě parádní centeniálky (pardon za anglismus), neboť 27. března a 29. srpna by se dožily stovky Sarah Vaughanová, resp. Dinah Washingtonová. Což níže podepsaného vedlo k nápadu věnovat se během roku v UNI nejen těmto výtečnicím, nýbrž zpěvačkám a zpěvákům jak primárně jazzovým, tak i těm jazzem ,přiboudlýmʿ, jak psával Lubomír Dorůžka. A ovšem vyjma Sáry a Dajny současným, mnohdy na scénu přibyvším v posledních dekádách nebo teprve předevčírem. Což se týká kupříkladu Samary Joy, o níž už jsem se tu myslím zmiňoval. A která je úplné zjevení, přebohatě vybavené hlasem, technikou, cítěním a muzikalitou. Za rok 2022 získala dvě Grammy (nejlepší jazzové vokální album Linger Awhile a coby nejskvělejší nový umělec). A pokud to někdo ještě neví, 13. dubna vystoupí Samara Joy na brněnském JazzFestu. Kde pak o pět dní později (a ještě o jeden v pražském JazzDocku) bude koncertovat zase typově úplně jiná jazzová vokalistka Gretchen Parlato, nadto s kytaristou Lionelem Louekem, také jedinečným zpěvákem (vloni vydali desku Lean In), což je ideální příležitost odstartovat touto trojicí volný seriál, ve kterém půjde také o jména zatím méně známá, ale plnou pozornost zasluhující.

Mimochodem stovka od narození se tento rok týká třeba jednoho z bebopových dobrodruhů, pianisty Buda Powella, dále Paula Desmonda, altsaxofonisty legendárního kvartetu Davea Brubecka (Desmond je autorem neustále obehrávané pětičtvrtky Take Five), dále jeho nástrojového hard-bopového kolegy Sonnyho Stitta, bubeníků Maxe Roache a Louie Bellsona, trombonisty J.J. Johnsona, anebo ne sice přímo jazzového, ale mnohými jazzmany i rockery obdivovaného country kytaristy Cheta Atkinse. Před sto lety přišel na svět i Rudy Van Gelder, zvukový mistr nad mistry, vlastník studia v newjerseyském Ingelwood Cliffs, kde vznikaly tisícovky snímků nejvýznačnějších muzikantů poválečné éry. Převážně pro značku Blue Note, ale nejenom, třeba u labelu Impulse! vydaná Coltraneova svita A Love Supreme (1965). A tak dále.

No a ještě: roku 1924 spatřili světlo světa už zmíněný Lubomír Dorůžka (18. března) i jeho blízký přítel a častý spolupracovník Josef Škvorecký (27. září), kteří jako nějací mágové začarovali vícero generací láskou k jazzu a jeho přiboudlinám.

Béla Fleck přijede ve vrcholné formě

JazzFestBrno zahajuje nový ročník opravdu těžkou vahou. Pětašedesátiletý skladatel a hráč na banjo Béla Fleck patří jednoznačně mezi nejvýznamnější hudebníky současnosti a je bezesporu největší hvězdou svého nástrojového oboru. Je to dáno nejen jeho virtuozitou, ale také nesmírně širokým muzikantským záběrem. Ten mu umožnil spolupracovat se zástupem umělců z celého světa i napříč žánry, od amerického jazzmana Chicka Corey přes irského bluesrockera Roryho Gallaghera až po řadu představitelů world music z Indie či Afriky. Se všemi dokázal nejen načerpat jejich hudební podněty, ale společným projektům přidal také pořádnou dávku svého talentu a vidění světa. Originální mix všeho, co na své hudební cestě načerpal, pak už pětatřicet let realizuje se svou kapelou Flecktones, jež přináší originální syntézu bluegrassu, jazzu, funky i elektroniky.

V roce 2021 vydal Béla Fleck dvojalbum příznačně nazvané My Bluegrass Heart, na němž se za jeho zády objevila kromě veteránů i čerstvá hráčská krev žánru, který na jedné straně udržuje tradice, ale zároveň své nejmuzikálnější protagonisty dokáže doslova vystřelit ke stylově přesahové, instrumentálně dokonalé a přitom emočně velmi působivé hudbě.

V živé podobě projektu My Bluegrass Heart, který Béla Fleck přiveze 15. února na dva koncerty do Brna a o den později do pražského sálu Dlabačov v hotelu Pyramida, se představí po klasikově boku právě většinou zástupci oné mladší generace. A to jak ti, kteří se přímo v rolích hostů na albu podíleli, jako jsou brilantní houslista Michael Cleveland, hvězdná mandolinistka Sierra Hull nebo kytarista Bryan Sutton, tak další hudebníci, kteří patří k absolutním současným profesionálům, schopným skvěle zahrát prakticky na kterýkoli nástroj z „bluegrassové rodiny“, Justin Moses a Mark Schatz.

Abstract Concrete: ve stopách This Heat

Charles Hayward toho zažil a složil už hodně, nejčastěji bývá připomínán v souvislosti s vlivnými This Heat, případně s jeho následným projektem Camberwell Now.

Ve zbrusu nové kapele Abstract Concrete, kterou představí v klubu Punctum – Krásovka 11. února, se potkává s generačně mladšími hudebnicemi a hudebníky, které spojil Londýn, jinak ale pochází z všemožných zákoutí experimentální scény. Společně tvoří hudbu, která je melodicky neodolatelná, ale skrývá v sobě i napětí pramenící z každodenní reality, kterou na rozdíl od generických kytarovek nepopírá. Těžká váha, lehkonohá muzika.

Budou Abstract Concrete nakonec tak legendární jako Haywardovy předchozí kapely? Ohlasy na svůj studiový debut sbírají zatím fenomenální.

Večer zahájí nyní již trio Oswaldovi, rovněž s čerstvou deskou Across the Borders We Build v zádech.

Antonín Rejcha a Jan Novák. Filharmonie Brno uvádí dva exilové autory jako svůj zásadní příspěvek k Roku české hudby

Filharmonie Brno připravila na tento čtvrtek a pátek svůj zásadní příspěvek k Roku české hudby. Uvede díla dvou autorů, o jejichž odkaz dlouhodobě pečuje, nejen na pódiích, ale také nahrávkami na vlastním labelu. V jeden večer zazní dílo Jana Nováka a Antonína Rejchy. „Oba jsou to exiloví autoři, oba vynikající skladatelé, solitéři prahnoucí po umělecké i osobní svobodě,“ uvedl dramaturg Filharmonie Brno Vítězslav Mikeš.

 

Název koncertu V očekávání jara a míru se odvolává na ideová zaměření obou děl: Novákova Vernalis temporis symphonia, tedy Jarní symfonie, je oslavou jara, naděje a znovuzrození, Rejchova kantáta Der Neue Psalm  (Nový žalm) na text parafrázující Otčenáš je modlitbou za mír. „V současné době, kdy svět zachvátily válečné nepokoje, lze tento koncert vnímat nejen jako připomenuti nádherné hudby dvou vynikajících skladatelů, ale i jako poselství dnešnímu světu,“ doplnil Mikeš. Obě skladby jsou vokálně-instrumentální: Jarní symfonie je koncipována podle vzoru Beethovenovy Deváté symfonie, tedy s vokální závěrečnou větou, v Rejchově díle se k orchestru kromě sboru přidají i čtyři sólisté.

 

Východiskem Novákovy hudební tvorby se stal neoklasicismus, vyniká přehlednou formou, svěží melodickou invencí, významnou rytmičností, elegantní lehkostí a svébytným humorem. Všemi uvedenými rysy oplývá jeho Jarní symfonie, kterou doprovázejí zvukomalebné motivy s nádechem jara, například ptačího cvrlikání. „Nováka uvádíme pravidelně a proto víme, že kdo ho uslyší, okamžitě si ho zamiluje. Jeho hudba je nádherná, melodická, lidé jsou z ní uneseni na první poslech,“ konstatovala ředitelka Filharmonie Brno Marie Kučerová. Novák, kterého Rafael Kubelík kdysi nazval „božským rošťákem“, symfonii složil pro otevření koncertního sálu v dánském Aarhusu, kde pobýval v emigraci. Zazní v ní proto melodie písně, kterou zvony tamní radnice odbíjejí každé poledne.

 

„Pracuji ve dne v noci a nechci tvořit díla, která se objeví a zmizí jako oblaka za obzorem. Pracuji pro budoucnost, protože k tomu mám nadání, a nesu před ní už nyní odpovědnost. Vůbec netoužím po pomíjivé slávě tolika svých kolegů, kteří běží, sotva dechu popadají, ale nic po sobě nenechávají.“ To jsou slova Antonína Rejchy, který proslul zejména jako teoretik a pedagog. Z domu odešel v jedenácti letech za svým strýcem, díky němuž pronikl do světa hudby. Ve Vídni se velmi spřátelil s Beethovenem a také Josephem Haydnem, později se natrvalo usadil v Paříži, kde vyučoval například Hectora Berlioze nebo Franze Liszta. Rejcha vycházel z klasických forem, ale uplatňoval v nich četné novátorské podněty leckdy vyloženě experimentální povahy. Týká se to i jeho čtyř vokálně-instrumentálních děl, mezi která patří právě Nový žalm. V něm se kromě orchestru a Českého filharmonického sboru Brno představí sopranistka Martina Janková, mezzosopranistka Pavla Vykopalová, tenorista Aleš Briscein a basista Jiří Brückler. „S Martinou Jankovou jsme na Rejchovi už spolupracovali. Ujala se titulní role v jeho oratoriu Lenora, které jsme nahráli na CD. Provedení Lenory před čtyřmi lety vzbudilo ohromný ohlas, koncert natáčela i Česká televize,“ podotkla Kučerová. Lenoru orchestr nahrál pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russella Daviese, který řídí i koncerty tento týden. A s Daviesem nahrál před dvěma lety také CD s výběrem skladeb Jana Nováka. Kromě Filharmonických tanců obsahuje v premiéře Ludi symphoniaci (Symfonické hry) a Elegantiae tripudiorum (Elegance valčíků) v úpravě pro orchestr.

 

 

Páteční koncert živě přenáší Český rozhlas Vltava v rámci oslav výročí 100 let brněnského studia.  Přijde na něj také dcera Jana Nováka Clara a jeho bratranec, operní pěvec Richard Novák.

Vstupenky jsou k dostání online na webu filharmonie-brno.cz, ve filharmonickém předprodeji nebo na místě před začátkem koncertu, kdy studenti mají vstup za 50 Kč.

Legendy Einstürzende Neubauten vystoupí v říjnu v Praze. Představí novou desku s pop music pro paralelní vesmíry a mezisvěty

Legendární německá kapela Einstürzende Neubauten vystoupí 18. října v pražském Foru Karlín. Naživo představí své nové album nazvané Rampen – apm: alien pop music, které vyjde letos v dubnu. Nahrávka vychází z volných živých improvizací, které její členové Blixa Bargeld, N. U. Unruh, Alexander Hacke, Jochen Arbeit, Rudolph Moser a Felix Gebhard hráli před dvěma roky na turné k zatím poslední desce Alles in Allem. Přinese novou uměleckou formu pojmenovanou apm – alien pop music: popovou hudbu pro paralelní vesmíry a mezisvěty, pro hyperprostory a mezizóny. Mikrokosmickou a mezigalaktickou zároveň. Předprodej vstupenek pro podporovatele kapely začne 8. února, 10.00, pro širokou veřejnost pak 9. února, 10.00, v sítích Ticketmaster a Ticketportal. Koncert pořádá agentura 10:15 Entertainment.

 

Těžko hledat v hudebním světě jméno, které by bylo více synonymem pro experiment a novátorství, než kapelu Einstürzende Neubauten. Od svého vzniku před čtyřiceti čtyřmi roky v Západním Berlíně se formace proslavila nejen tím, že používá vlastnoručně vyrobené nástroje z kovového šrotu a předmětů denní potřeby, ale především neúnavnými a neustále novými hudebními experimenty a zkoumáním neprobádaných zvukových území. Ovlivnila řadu dalších kapel a uměleckých žánrů – od tanečního divadla po výtvarné umění a film.

 

Einstürzende Neubauten vznikli 1. dubna 1980 vlastně náhodou. Blixa Bargeld byl požádán, zda by si nechtěl zahrát v berlínském klubu Moon, načež podle svých slov „prostě zavolal několika přátelůmˮ. A kdo měl ten večer čas, stal se zakládajícím členem této formace. Od debutového alba Kollaps v roce 1981 kapela měnila parametry mainstreamu a subkultury, aby nechala zaznít neslyšitelné – a možná i to dosud neslyšené. Tento experimentální terénní výzkum se nyní dostává do nové fáze – fáze „ramp”, ve které se kapela vrací ke svým kořenům a zároveň se znovu definuje. A vytváří vlastní žánr nazvaný apm – alien pop music.

 

Album Rampen – apm: alien pop music, na kterém se kapela dle svých slov představí ze svých nejnepředvídatelnějších a nejnekonvenčnějších stránek, vychází z tzv. „ramp” živě zahraných na turné k desce Alles in Allem. „Rampa” znamená v interním jazyce kapely improvizovanou živou skladbu, kterou Einstürzende Neubauten vždy zařazují do programu svých koncertů. Tyto „rampy” pak využijí jako nápady nebo inspiraci pro nové album.

 

„Rampen – apm: alien pop music je popová hudba pro paralelní vesmíry a mezisvěty – pro hyperprostory a mezizóny. Je mikrokosmická a mezigalaktická zároveň. Je to všední nárok mimo všechny fyzikální zákony, s nímž Einstürzende Neubauten vstupují na stylovou půdu nikoho mezi minulostí a budoucností. Na jedné straně je tu návrat ke kořenům, na druhé straně vzniká z mohutných erupcí hluku, které se setkávají s kryptickými, často fragmentárními texty, nová umělecká forma: populární hudba pro cizince a vyděděnce. Z antipopu se stal mimozemský pop,” uvádí kapela.

 

Podivný. Spředený jako kokon. Neslyšený. Sonus inauditus. Ne náhodou čistá grafika desky připomíná ikonický obal Bílého alba Beatles. „Vychází to z myšlenky, že Einstürzende Neubauten jsou v jiné sluneční soustavě stejně slavní jako Beatles v našem světě,” říká Blixa Bargeld a poznamenává, že jde o balancování mezi avantgardou a jazykovou drzostí, provokací a popkulturní diskontinuitou. Tento přístup také přímo definuje ústřední téma, které se jako společná nit táhne všemi písněmi: změna, utopické myšlenkové hry a pomíjivost.

 

„Na albu jsem našel několik řešení a formuloval věci tak, jak jsem je předtím neformuloval, protože mi nikdy nebyly tak jasné. Jsem člověk, který věří, že k poznání lze dospět prostřednictvím hudby. Vždycky to tak bylo. Řídím se přesvědčením, že v hudbě najdu něco, co jsem předtím nevěděl. A zazpívat něco, co jsem neznal. Něco, co se ukáže být pravdivé. Nebo aspoň něco, co má nějaký smysl,” uzavírá Blixa Bargeld. Toto album tak představuje další krok ve vývoji, kdy je známý jazyk konečně opuštěn a otevírají se další, nekonečné možnosti: mimozemská pop music.

 

Předprodej vstupenek pro podporovatele kapely začal 8. února, 10.00, pro širokou veřejnost pak 9. února, 10.00, v sítích Ticketmaster a Ticketportal.

Další články
sinekfilmizle.com