Kdo operního zpěváka a klavíristu z kanadského indiánského národa Wolastoq/Maliseet zná, nezaváhá ani tentokrát. Kdo ještě ne, celkem brzy zjistí, o co dosud přicházel. Vystudovaný antropolog v ničem neodpovídá archetypu indiánského umělce, vedoucího dialog skrze pow wow: aktivista queer komunity Two Spirits se před námi zjevuje v glamrockových kostýmech a s tenorovým vibrátem mění své renesanční poselství v umělecký akt hrdosti. Nepřešponovaně, a sice s dávkou patosu, ale zkuste se vžít do krvavé indiánské historie, a přijde vám to důstojné. Ačkoliv Jeremy násilí netematizuje, přece jenom občas zpívá „jazykem slz“. V rockové Ancestors Too Young s ničivým trumpetovým sólem třeba připomíná děsivý nárůst sebevražd mladé indiánské generace: „Musím se nadechnout, protože si nejsem jistý, jak bych měl truchlit.“ 

Je to vysoce návykové album, v neposlední řadě díky impozantnímu souběhu experimentálního popu, art rocku, neoklasiky a jazzu, ve kterém se pohodlně najdou fanoušci Anohni, Kìzise, Perfume Geniuse nebo Owena Palletta (aranžéra smyčců). To, plus dar přimět posluchače, aby si co chvíli myslel, že slastně intenzivněji už to nejde, než přijde milostná skladba Take My Hand dokazující, jak se mýlil. 

Debut Wolastoqiyik Lintuwakonawa – moderní reinterpretaci archivní hudby předků – nazpíval v jazyku wolastoq, kterým už mluví pouhá stovka lidí. Se záchrannou misí ovšem narazil: nerozuměli mu ani členové jeho národa. A protože chtěl mluvit se všemi ochotnými mu naslouchat, rozhodl se poprvé zpívat anglicky. Motewolonuwok – „lidé velké duchovní síly“ – je jiné i ve volbě doprovodu. Smyčcová kvarteta Jeremy zmohutnil do orchestru a obklopil se gospelově znějícími sbory. I o zvěrstvech zpívá něžně – The Land That Held Them o zavražděných dětech – a když v hymnické Skicinuwihkuk dojde na zásadní téma, ještě něžněji: „Toto je navždy indiánská země, a dokud bude mezi našimi lidmi jediné dítě, budeme ji bránit.“

Osoba maďarského zpěváka a skladatele Dávida Makó se už delší dobu pohybuje v okrajových metalových vodách. Nejprve jako součást doom metalové skupiny Stereochrist, v posledních letech primárně jako předák vlastního projektu The Devil’s Trade. Makóvo písničkaření patří k těm temnějším, které s folkem v tradičním pojetí nemají skoro nic společného. Naopak celkovou atmosférou jeho hudba míří stejným směrem jako na svých sólových deskách předkládají hlavní představitelé Neurosis – Scott Kelly a Steve Von Till. Ne nadarmo se projekt v České republice nejčastěji objevuje ve společnosti jiných metalových spolků nebo na festivalu Brutal Assault (vedle toho jsme ale jeho mimořádně imaginativní hudbu zaznamenali i v rámci nabídky festivalu Colour Meeting v roce 2019…). Každopádně jeho letošní album Vidékek vannak idebenn se znovu vrací k více kapelnímu zvuku, především k akustickým bicím v rukou bývalého parťáka ze Sterochrist Gáspára Bindera, které na minulé desce The Call Of The Iron Peak zcela absentovaly. Na druhou stranu trojlístek kytary (akustické i elektrické), výrazné využití kláves a výrazný vokál Makó stále určuje základní, funerálně sychravé vyznění alba. Emocionálně odhalená tvorba The Devil’s Trade si bere inspiraci, vedle už zmíněných dark folkových hegemonů, z živelnosti originálního živla Davida Tibeta z Current 93 a v duchu Justina Broadricka ze Godflesh, Jesu ad. vládne mistrovstvím držet silnou atmosféru pod pokličkou a vypouštět ji ve správnou, zabijáckou dobu mezi posluchače. Rukopis maďarského projektu je předákem znovu posouván do nových pozic, jak jinak než totálně odevzdaným, uhrančivým způsobem. Až jméno projektu znovu zahlédnete v kulturních přehledech, nedejte se zmást metalovou grafikou spřátelených projektů a nenechte si emocionálně výjimečný zážitek na hraně metalu, rocku, folku a alternativy ujít.

Nation Of Language si načasovali svůj vstup na scénu na tu nejhorší dobu, na jaro roku 2020. Přesto s debutovou deskou Introduction, Presence slavili nečekaný úspěch. Portál Paste jejich první album nominoval do Top50 nejlepších desek roku! Rozruch okolo trojice podpořila ještě lepším následovníkem A Way Forward. O této nahrávce magazín New Musical Express psal jako o nové moderní klasice. S druhým albem se kapela poprvé podívala na podzim loňského roku do Evropy, kdy se zastavila i v pražském klubu Underdogs’. Není divu, že ještě před vydáním třetího alba Strange Disciple se dalo očekávání okolo Američanů doslova krájet. Zvláště když ho vlivný portál Pitchfork označil za jednu z nejostřeji očekávaných desek letošního roku. Jakou hudbou trio uhranulo hudební veřejnost? Sami ji nazývají „working-class synth-pop“, a jasně se tak už touto nálepkou vymezují vůči nablýskanému synthpopu současných popových hvězdiček směrem k samotným kořenům žánru přelomu 70. a 80. let. Do doby, kdy OMD míchali vlivy Kraftwerku s postpunkem a melancholií, nastupující generací byla tato doba pojmenovaná jako novoromantická. I Nation Of Language staví svou hudbu na jednoduché analogové elektronice, suché rytmice automatického bubeníka, a naopak velmi hutné basové lince, kterou tu a tam doplňují kytarové příspěvky zpěváka Iana Richarda Devaneye. Jeho výrazný zjev i vokál bychom mohli přirovnat podobným zaujetím na doraz k Samuelu Herringovi z Future Islands. A nové album v celkem úzce vykolíkovaném území pluje s přehledem. Nečekejte přímočaré hitovky jako už zmínění OMD, ani experimenty v duchu posledních nahrávek Johna Foxxe and The Maths. Nejjednodušší přirovnání budiž k domácím Midi Lidi s tím, že Američané nemají problém vycestovat do sychravě rockového hájemství ve skladbě Swimming in the Shallow Sea nebo k Devo z klipové Too Much, Enough. Další důkaz, že se sythpopovým odkazem se stále dají páchat kreativně originální psí kusy.

Předem bylo jasné, že tahle deska zachytí jinou Rhiannon. Label ohlásil, že půjde o její první zcela autorský titul. Není to úplně přesné, většina písní je spoluautorských a na závěr dojde i na irskou lidovou „fidlovačku“, ale toť jen informace pro puntičkáře. Oznámení producenta pak mohlo vyvolat i velké pochyby. Ne, že by Jack Splash dělal nesmysly (Alicia Keys, John Legend, Mary J. Blige), jenže je odjinud. Naštěstí, Giddens je výborná, ať dělá cokoliv.

Album propojuje mainstreamově uhlazený zvuk s opulentní orchestrací, dechovou sekcí i smyčci. Jinak ovšem snad žádná píseň nedrží stejný žánr jako ta předchozí. A Giddens vše interpretačně utáhne, aniž by deska zněla jako příslovečný dortík haf a mňau. To spíš gumbo. Různé přísady, ale výsledek chuťově harmonický. „Deska vznikla z lásky a kamarádství se spoustou lidí z různých světů, se záměrem bořit hranice mezi žánry. Částí mojí mise je přesvědčit, že kde vnímáme bariéry, vlastně žádné bariéry nejsou,“ utnula autorka předem kritiku multižánrového naschválu.

Přesvědčí i funkový kus Too Little, Too Late, Too Bad, byť nebýt nezaměnitelného hlasu, hádali bychom nějakou R&B/soulovou divu. Milovníci někdejší tradicionalistky Rhiannon ovšem také leccos ocení. Pořád jde o americanu. Na desce zazní cajun (You Louisiana Man) i folkové či countryové nápěvy (If You Don’t Know How Sweet It Is), byť košatěji a moderněji aranžované, než bylo dříve u téhle dámy zvykem. Nápadné „world“ stopy vnáší perkusemi a akordeonem Rhiannonin italský hudební i životní parter Francesco Turrisi. Nebo konžský kytarista Niwel Tsumbu. Byť zpěvačka bez hnutí brvou přeskočí i na ohlas tradičního popu ve Who Are You Dreaming Of, písni jak vypadlé z nějakého meziválečného muzikálu. A titulní, pro koncepci zvláště důležitá píseň? Odzbrojující, Rhiannon zpívá o svých dětech.

Když se někdo jako Rhiannon Giddens přiblíží mainstreamu, povznese to mainstream a tvůrčí osobnosti neuškodí.

Filip Homola je známý především jako člen ambientního dua Kora et le Mechanix. S Michalem Kořánem se také podílel scénické hudbě k inscenacím libereckého Naivního divadla. Sólové album 16 Little Stories, která natočil pod hlavičkou Kung Fuciu5, ukazuje, že jeho záběr sahá daleko za oblast ambientu a navrstvených zvukových ploch. Elektronika sice zůstala, ale po rozmazaných zvucích utápějících se v mlze hallu není ani stopy. Zvuky jsou často jasně definované, většinou čisté. Úplně odlišná je však především hudba na pomezí hip a trip hopu a funku, což zdůrazňují výrazné basové linky, přecházející až do dubu. Využité jsou postupy DJingu včetně scratchování, přehrávání nasamplovaných slov či krátkých vět. Nechybí ani obligátní praskání desky nebo komentativní vstupy hlubokého hlasu připomínající skity na mixtapes. 

Deska je především velmi hravá, Homola se při jejím natáčení vyřádil, když prudce střídal jednotlivé minimotivy jako pop artové obrazy Roye Lichtensteina. Booklet ukazuje, že se hlásí ke komiksu, pro který jsou taky typické prudké střihy. Inspirací jsou i soundtracky z béčkových filmů, ať už asijských bojových nebo erotických hororů. Nahrávky mají až retro náladu, které vytvářejí použité zvuky, jaké vyvolávající atmosféru doby prvních dvanácibitových romplerů. Přispívají k tomu i zvuky nápodob hammondových varhan a dalších kláves, zvuk kytary jak z šedesátých let nebo surfové hudby či občasné riffy dechů. Svou retro náladou se nahrávky přibližují až tomu, co dělal Jim O´Rourke, i když použité prostředky jsou jiné – evokují také jistou nedospělou nevinnost. 

Celé album působí jako divoká odvázaná jízda neznámým městem plným neonů lákajících do podniků, klubů a heren nebo na poslední blockbustery. Tady se však objevuje úskalí přístupu plného střihů – i jednotlivým malým příběhům chybí jasnější hudební osa, byť kolikrát nemají ani tři minuty Na soustředěný poslech to není, ale jako kulisa k čtení komiksu skvělé.