Kdo je kdo v Blues Brothers

Na řadě míst tohoto monotematického čísla UNI jste se mohli dočíst, že oba filmy s Blues Brothers v hlavní roli jsou doslova prošpikovány účastí velkých hudebních hvězd. Následující přehled vznikl proto, abychom si je všechny připomněli, ty možná trochu méně známé představili, a abychom také jaksi mimochodem nastínili hudební souvislosti mezi jednotlivými přizvanými muzikanty. Při čtení si třeba můžete dělat čárky, kolikrát zazní v následujících „slovníkových heslech“ slova jako Stax, Chicago nebo Saturday Night Live.

BLUES BROTHERS BAND

Steve „The Colonel“ Cropper – kytara

(1941)

Jedna z největších postav americké rhythmandbluesové a soulové scény. Je významným skladatelem, který má na kontě řadu hitů zejména pro zpěváky ze stáje memphiského labelu Stax Records. Byl kytaristou staxovského house bandu Booker T. & the MG’s, který nahrával hudební základy takovým hvězdám, jako byli Otis Redding, Sam & Dave, Carla Thomas, Wilson Pickett, Eddie Floyd nebo Rufus Thomas. Podle prestižního žebříčku časopisu Rolling Stone je 36. nejlepším kytaristou všech dob. Po odchodu z firmy Stax spolupracoval mimo jiné s Jeffem Beckem, Johnem Lennonem nebo Neilem Youngem. Spolu s kolegy z původních Booker T. & MG’s v roce 1992 doprovázel většinu hvězd tzv. Bobfestu, tedy výročního koncertu k třiceti letům nahrávací kariéry Boba Dylana v Madison Square Garden. Vydává také sólová alba a je držitelem dvou cen Grammy.

Matt „Guitar“ Murphy – kytara

(1929–2018)

Rodák z Mississippi se v roce 1948 přesunul do Chicaga, kde se připojil ke kapele Howlin’ Wolfa. Nahrával nebo koncertoval i s Ikem Turnerem, Chuckem Berrym, Koko Taylor, Ettou James, Williem Dixonem nebo Buddym Guyem. Téměř celá sedmdesátá léta zasvětil úzké spolupráci s harmonikářem Jamesem Cottonem. Od vzniku Blues Brothers Bandu s ním koncertoval až do začátku nového století. Sólově debutoval až v roce 1990, celkem natočil pod svým jménem čtyři alba.

George „Murphy“ Dunne – klávesy

(1942)

Americký herec a příležitostný hudebník. Není stoprocentně jisté, jestli klávesové party ve filmu hraje on nebo Paul Shaffer (viz dále). Koncertně s Blues Brothers Bandem vystupoval pouze v souvislosti s propagací filmu Blues Brothers. Hrál zhruba ve dvou desítkách většinou méně významných filmů.

Donald „Duck“ Dunn – baskytara

(1941–2012)

Jeho životopis se z velké části kryje s životem Stevea Croppera, s nímž byli nerozluční přátelé už od dětství. Byl také členem kapely Booker T. & MG’s, jeho jméno najdeme tudíž na desítkách slavných soulových songů ze Staxu, stejně jako na bohaté diskografii „rodné“ kapely. Oborový časopis Bass Player jej vyhlásil čtyřicátým nejlepším baskytaristou všech dob.

Steve „Getdwa“ Jordan – bicí

(1957)

Díky spolupráci s Rolling Stones, do nichž si jej jako svého nástupce před smrtí vybral sám Charlie Watts, patří dnes k nejčastěji skloňovaným bubeníkům současné rockové scény. Má za sebou ovšem zářnou kariéru hudebníka i producenta. Byl členem kapely působící v Saturday Nigt Live, hrál se Steviem Wonderem a Joem Cockerem. Úzce se skamarádil s Keithem Richardsem a stal se členem jeho vedlejšího projektu X-pensive Winos, je dlouholetým hlavním bubeníkem a producentem Roberta Craye, intenzivně spolupracoval s Johnem Mayerem. Je autorem soundtracku k filmu Cadillac Records, s nadsázkou popisujícího historii chicagského hudebního vydavatelství Chess. Byl členem koncertní sestavy Blues Brothers Bandu, ve filmech se jako herec neobjevil, spekuluje se ale, že velkou část bubenických partů přinejmenším v prvním dílu nahrál.

Willie „Too Big“ Hall – bicí

(1950)

V šedesátých letech byl jedním z bubeníků kapely Bar-Kays, která doprovázela soulové zpěváky na nahrávkách pro firmu Stax, nejčastěji pracoval s Isaacem Hayesem, který si jej vybral i do svojí koncertní kapely The Movement. Po smrti původního bubeníka Ala Jacksona se stal členem Booker T. & MG’s, zde se seznámil se Stevem Cropperem a Donaldem Dunnem. Odtud byl jen krůček ke spolupráci s Blues Brothers. V pozdějších letech byl součástí rytmické páteře tour bandů Arethy Franklin, Bonnie Raitt, Rogera McGuinna a mnoha dalších.

Lou „Blue Lou“ Marini – saxofon

(1945)

Profesionální kariéru zahájil na začátku sedmdesátých let v Blood, Sweat & Tears, posléze byl členem house bandu Saturday Night Live, kde se seznámil s mnoha dalšími protagonisty tohoto příběhu a de facto asistoval u vzniku fenoménu Blues Brothers. Dále spolupracoval s Frankem Zappou, Aerosmith nebo Steely Dan. Ačkoli vydal tři sólová alba, svoji kariéru postavil především na úloze spolehlivého sidemana. V současné době je členem stále koncertujícího The Original Blues Brothers Bandu, ovšem jako pouze jeden ze dvou stálých původních členů.

Alan „Mr. Fabulous“ Rubin – trubka

(1943–2011)

Další klíčový člen kapely Saturday Night Live. Jako sideman spolupracoval s širokým spektrem hudebníků od zpěvaček Arethy Franklin, Tiny Turner či Sinéad O’Connor přes Lou Reeda nebo Paula Simona až po jazzmany Herbieho Manna nebo Rona Cartera. Nikdy během pozdějšího života se stejně jako další jeho kolegové zejména z dechové sekce neodříkal vzpomínkových akcí na Blues Brothers.

Tom „Bones“ Malone – trombón

(1947)

Multiinstrumentalista, který kromě trombónu ovládá hru na saxofon, trubku, tubu, flétnu a baskytaru. Kariéru zahájil v jazzových bigbandech včetně Woodyho Hermana, hrál s Frankem Zappou a Blood, Sweat & Tears, patnáct let byl členem progresivního orchestru Gila Evanse. V polovině sedmdesátých let členem Saturday Night Live Bandu, kde se výraznou měrou podílel na vzniku scének Blues Brothers. Účet jeho celoživotní práce je neuvěřitelný, je v něm mj. víc než tisíc natočených desek a více než tři tisíce rozhlasových a televizních reklam. Sólové album natočil pouze jedno. Dnes je druhým z původních členů, kteří „drží prapor“ v The Original Blues Brothers Bandu.

DALŠÍ HUDEBNÍ HVĚZDY VE FILMU BLUES BROTHERS

Ray Charles – majitel Rayova hudebního bazaru

(1930–2004)

Jedna z nejdůležitějších postav historie americké populární hudby, skvělý zpěvák, pianista a skladatel převážně na poli rhythm and blues a soulu, zasáhl ale i do country a popu. Byl přezdíván Genius, a to říká vše. Jeho život a dílo vydá na tlustou knihu.

James Brown – reverend Cleophus James

(1933–2006)

Další gigant americké popscény, jedna z klíčových postav soulu a rodícího se funku, jeho nahrávky měly klíčový vliv na moderní černou hudbu. Je na sedmém místě žebříčku sta největších umělců všech dob podle magazínu Rolling Stone. 

Chaka Khan – zpěvačka v kostelním sboru

(1953)

Významná americká zpěvačka pohybující se na křižovatce soulu, funku a gospelu, dokázala se ale přizpůsobit i moderním černým trendům včetně hip hopu. Majitelka deseti cen Grammy. Spolupracovala se Stevem Winwoodem, Ry Cooderem, Rayem Charlesem, De La Soul nebo Mary J. Blige.

 

STEVE CROPPER: Bluesové desky jsem nikdy nesbíral

Kytarista Steve Cropper patřil v rhythm’n’bluesové Americe po mnoho dekád k nejvyhledávanějším studiovým i koncertním hráčům. Začínal ve skupinách Mar-Keys a Booker T. & The MG’s, které doprovázely většinu soulových hvězd šedesátých let. S Wilsonem Pickettem složil hit In The Midnight Hour, s Eddiem Floydem další Pickettův šlágr 634–5789 (Soulsville, U.S.A.), s Otisem Reddingem písně Mr. Pitiful a (Sittin’ On) The Dock Of The Bay. Velký úspěch zaznamenala Floydova a Cropperova skladba Knock On Wood, kterou měli v repertoáru Ella Fitzgeraldová i David Bowie. Diskografie výjimečného muzikanta zahrnuje stovky slavných jmen: s Johnem Lennonem natáčel album Rock’n’Roll, s Neilem Youngem podnikl evropské turné. Během mamutího koncertu v Madison Square Garden na počest Boba Dylana v roce 1992 byl jedním z pilířů doprovodné kapely, o kterou se ve čtyřhodinovém programu mohli opřít Eric Clapton, George Harrison, Lou Reed a desítky dalších špičkových umělců.

V rámci festivalu Summer City vystoupil Steve Cropper v červenci 2003 na Střeleckém ostrově v Praze s Original Blues Brothers Bandem, tvořeným zčásti hudebníky známými z původního filmu Blues Brothers. Vzpomínáte? Tehdy přijel trumpeťák Alan Rubin, pianista Leon Pendarvis, zazpíval sám Eddie Floyd… K dalším tahákům této letní akce patřili Ten Years After či bluesový albín Johnny Winter. S ním se mi tenkrát také podařilo udělat rozhovor, ale ten jsem rovnou zahodil. Johnny totiž odpovídal pouze třemi způsoby: YEAH! OH YES! OH NO! To vyklidněný Steve, evidentně vytrénovaný problémovými bratry Elwoodem a Joliet Jakem v podání ještě problémovější dvojice Dan Aykroyd – John Belushi, se mnou a mou kolegyní Tamarou Nathovou konverzoval o hodně srdečněji.

Víte, že těsně před vámi v Praze koncertuje Johnny Winter? Můžete se potkat.

To jsem nevěděl. Kdyby zůstal, bylo by to skvělé. Druhý den snad máme volno, chceme se podívat do města. Nikdy jsem v Praze nebyl, ale slyšel jsem, že je krásná. Mám tam přátele, kteří mne často navštěvují a tvrdí, že je to jedno z nejkrásnějších měst vůbec. Takže se k vám těším.

Co byste si třeba rád prohlédl?

Asi Staré Město. Možná bychom si mohli s kapelou domluvit okružní jízdu.

Jak vlastně vypadá vaše současná show? Vystupujete pořád jako muži v černém?

My na to moc nejsme, ale máme frontmana, který si z úcty k filmovým Blues Brothers občas nasadí tmavý klobouk a brýle. Taky se stává, že přijdou v černém fanoušci. Ale naše koncerty s filmem příliš nesouvisí. Nechceme být jen dalším z mnoha revivalů Blues Brothers, které existují všude ve světě. Snažíme se hrát i to, co vzniklo předtím, písničky z prvního alba a z jiných desek. Čísla, která stála a padala s Belushiho a Aykroydovou komikou, vypouštíme a hrajeme ty normálnější. Je to především show našeho skvělého zpěváka Eddieho Floyda a koncert písní z éry Stax Records, kde jsme začínali. Ve finále se snažíme zapojit do hry i diváky, takže se rozhodně nenudí.

 

Nebe showbusinessu

Je to kult, jak zákon káže. Když měl 20. června 1980 film Blues Brothers premiéru, určitě by si nikdo nevsadil nejen na jeho obří sledovanost, ale určitě ne ani na to, že z něj vzejde řada slavných „hlášek“, že kromě standardního merche se podle něj budou pojmenovávat kluby, hospody nebo amsterdamské coffeeshopy, že budou speciální série oblečení. Že se budou hudebně-vizuální podobou kapely a jejích dvou frontmanů, protagonistů filmu, inspirovat desítky, možná stovky kapel, ať už čistě po hudební stránce, nebo ve všech směrech, tedy coby do detailu dotažené revivaly. A co je úplně nejvíc: tahle neuvěřitelná popularita trvá už přes čtyřicet let.

Hlavní postavou tohohle cirkusu je Dan Aykroyd. Začínal jako statista, později komediální herec a imitátor v televizním pořadu Saturday Night Live. Jeho herecká kariéra, jež ho měla v budoucnu dovést k řadě divácky úspěšných snímků, a to jak komediálních (za všechny jmenujme Krotitele duchů), tak i vážnějších (za roli ve filmu Řidič slečny Daisy si vysloužil nominaci na Oscara), a vedle toho i muzikantská, ke které měl coby milovník blues a soulu neméně nakročeno, začala 17. ledna 1976 v kostýmu včely, ve dvojici s druhým budoucím Blues Brotherem Johnem Belushim, za zpěvu klasického bluesového songu I’m a King Bee právě ve zmíněném komediálním pořadu. Belushi původně o blues vůbec nic nevěděl, to, že se u něj rozhořela fanatická láska k žánru, má na svědomí právě Aykroyd a pár dalších muzikantů, mimo jiné zpěvák a harmonikář Curtis Salgado, který se posléze stal jedním ze vzorů při dopilovávání podob obou bratří Bluesových. 

Aykroyd přijal pseudonym Elwood Blues, Belushi se pojmenoval Joliet Jake Blues, a jako cíl svých plánů si určili vrátit rhythm’n’bluesovou muziku a soul zpět do popředí zájmu hudebních fanoušků. Což se jim povedlo jako málokomu. A mimochodem, podle legendy nebyli Elwood a Jake skuteční sourozenci. Výrostci ze sirotčince, kterým vnukl lásku k blues tamní domovník a cosi jako jejich „duchovní otec“ Curtis, spojili svoji krev po rozříznutí prstů strunou pocházející údajně z kytary nikoho menšího než Elmorea Jamese, jednoho z originálních článků spojujících mississippské a chicagské blues.

Aktovka plná blues

 

Uchamžiky

Již jsem zde psal o svém komplikovaném vztahu k digipakům. Že se mi na pohled docela líbí, ale zároveň mě trošku iritují. Hlavně tím, že v poličce „nezařezávají“. Dlouho jsem se ostýchal toto téma otevřít. Nějak se všeobecně má za to, že digipaky jsou esteticky hodnotnější a nikdo přeci nechce přiznat, že má špatné estetické cítění. Rozhodl jsem se ale, že se přiznám. Ne k tomu, že mám špatné estetické cítění (to si o sobě nemyslí nikdo; každému se přeci líbí to, co je podle něj hezké), ale k tomu, že v tomto případě preferuji prefabrikovanou plastovou uniformitu. Hlavně po estetické stránce! Po praktické ale také. Zatímco poškozená krabička jde vyměnit, digipakové obaly časem chřadnou. Jistě, jsou i tací, kteří i tuto odrbanost (patinu, říkají), považují za estetické plus. Mně se spíš líbí, když cédéčko i po letech vypadá jako kdyby nebylo vůbec používané, i když používané je!

Zkrátka k digipakům mám výhrady, ale chápu i opačný pohled. Je zde ale jedno provedení, kde jsem nesmiřitelný: Kapsičky. Brr. Ty geniálním způsobem spojují všechny nevýhody. Nejsou nijak extra hezké, zato jsou extrémně nepraktické. Snad jediná jejich kladná vlastnost, je skladnost. Ale to je i důvod jejich hlavní nevýhody, kterou je nevypátratelnost. Koupíte, založíte, a za chvilku už vůbec nevíte, že to máte. Žádný hřbet. A jak každý sběratel ví, nikoli titulky, ale hřbety dělají sbírku! Ty jsou totiž jako jediné z celého CD stále vidět. Zbytek jen občas. A další nevýhoda kapsiček je psychologického rázu. Jako by tím titul sám o sobě říkal, že za moc nestojí. Že jste ho nejspíš dostali někde zadarmo, a že se jím ani nemusíte moc zaobírat. Doba CD příloh časopisů je sice dávno pryč, ale nejedna sbírka je jimi stále zamořená. O to hůř snáším, když je v tomto provedení nějaký kvalitní hudební počin. To tak pak samozřejmě nemůžu nechat a pustím se do výroby vlastního obalu! Ale to už je jiná kapitola.

Pochopitelně nic z výše zmíněného se netýká luxusních japonských vydání typu „mini vinyl replica“. To jsou sice také kapsičky, ale z kvalitního papíru větších rozměrů a gramáže, s bohatým bookletem a roztomilým mikrotenovým sáčkem, který chrání CD tak, jako jeho vetší brácha LP. Navíc bývají vybaveny OBI papírkem, který zároveň tvoří úzký, ale čitelný hřbet. To vše celé pochopitelně v odolném, luxusním a krásně průhledném celofánu. To je ale také jiná kapitola. A obě tyto kapitoly jsem už napsal.

 

Postila

Když Zuzana, nikoli v lázni, ale v přízni, a to mojí, poprvé viděla Bruno Kreiského (Kreiští původně vlastnili „Znojemské okurky“), poděkovala mu za azyl a oba účastníci toho spontánního aktu se objali. „Vy jste ten nejlepší,“ pravila Zuzana a měla pravdu pravdoucí. Když o spoustu let později táž Zuzana osobně uviděla Franze Vranitzkého, i jeho pochválila, a to svrchovaným právem slovy: „Vy jste ten nejlepší, hned po Kreiském.“ Inu, jsou chvály a chvály, nejhorší jsou ty nejupřímnější. Kancléř sem, kancléř tam.

Post illa verba dodávám, že nevím, jestli jsem následující gag už nevyprávěl, ale i kdybych jej vyprávěl, stejně jej teď znovu vypravím. Kreisky se svého času stal kancléřem, a to v zemi, která historicky vzato přespříliš prožidovská nebyla. Přijela za ním z Izraele Golda Meir a chtěla po něm v jádře drobnost, zřízení nějakého bohulibého, vlastně hospodinulibého ústavu, a Kreisky jí, jak si myslela, nevyhověl. Po návratu do Izraele prohlásila: „On mi ani nenabídl kafe.“ A co se nestalo, v řádu týdnů už ten kýžený ústav nebo co to bylo, stál.

Nevím, zda to „povstání“ Hospodin zaregistroval, ale pokud ano, pak by měl být spokojen. I když On spokojen nikdy není, v tom je jeho dopuštění. Není ani nespokojen. Přijměme to, věčné detto, v žádném pádě s nepokojem. Jaké tu je – či není – nepředmětné myšlení, jsem už vyložil. Každopádně tu však není žádné valné zamyšlení, jež bych nesložil.

Vraťme se jak hodec bumerangu k tomu nedávnému rangu, a sice k tématu matu, v českých zemích spíše patu. Uhodli jste, to je jisté. Hospodina nepotěší, že jsme sobci, jde o to, co dělá obec obcí. Šlápne-li nám nenadále bůhvíjaký Zavorálek bezohledně na kulturu, musí sudí pískat súru. My můžeme doporučit, a za to soustavně ručit, do ústavy, co platí pro všechny stavy, řekněme, ne němě, zákon stvrzující bez vyrážky v líci, že beze vší kultury obec ztrácí kontury. Kultura je právě ona, ta, jež vše, co činím já i moji jiní, za nás koná. Jako vysvětlivku k závěrečným veršům připomínáme, že kulturolog Vladimír Borecký si vedl kartotéku mašíblů (magorů, šílenců, bláznů).

Jak říkají Angličané,/než „kopneme do kýblu“,/což je osud mašíblů,/za zásluhy načinčané,/za to, co jsme napsali,/kéž by hráli halali.

 

Ad hot

„Jsem skladatelka, která taky hraje na klavír. A někdy mám pocit, že bych měla na pódiu nosit ceduli s nápisem ,Napsala tu hudbuʻ.“ Pravda, zatímco na její jméno naráželi příznivci jazzu pod názvy skladeb na deskách Paula Bleye, Georga Russella nebo Jimmyho Giufreho už od konce 50. let, jako instrumentalistku, natož šéfovou různých sestav, od komorních až po big band, ji ještě dlouho nikdo neznal. Ostatně tehdy se v jazzu vyskytovaly ženy sporadicky, samozřejmě mimo zpěvaček. Slavná je historka, jak se Lovella May Borgová, dítě švédského, v Kalifornii usazeného páru (otec muzikant), vydala v teenagerském věku stopem za jazzem do New Yorku, v legendárním klubu Birdland dostala job dívky prodávající mezi stolky cigarety a sbalil ji tam avantgardní pianista Bley. Záhy zjistiv, že krasavice projevuje pozoruhodné kompoziční nadání. Roku 1964 byla už Carla Bleyová, chvíli si říkala Karen Borgová, u vzniku sdružení Jazz Composers Guild. A po boku druhého chotě, z Rakouska pocházejícího trumpetisty a skladatele Michaela Mantlera, se pak rozmáchla k velkolepému projektu Escalator Over The Hill (1971) na texty básníka Paula Hainese, trojalbu svébytné ,rockové operyʻ pod hlavičkou Jazz Composers Orchestra. Což vzbudilo značný ohlas a ona mohla začít točit čistě vlastní desky. Hned druhou Dinner Music (1977) měl ze supraphonského vydání doma každý tuzemský jazzový afficionado. Zamilovaný do Carly z obálek řady dalších alb, na nichž se neváhala nechat fotit velmi přitažlivě, avšak nikoli lascivně. Skvělá neslýchaná hudba od takové kočky!, která v jedné chvíli hrávala rock-jazz s creamovským Jackem Brucem, ale hlavně neustále psala, nahrávala a koncertovala v jak už řečeno rozmanitých sestavách. Podle toho, jaké instrumentace jí k nové várce kompozic zrovna běžely hlavou. Po rozchodu s Mantlerem (dcera Karen Mantlerová je rovněž hudebnice), se jejím doživotním a zásadním muzikantským partnerem stal baskytarista Steve Swallow, kterého ovšem výborně znala ještě z paulbleyovských časů! V triu s britským saxofonistou Andym Sheppardem jsme je mohli několikrát vidět i u nás. A pokaždé šlo o ohromný zážitek. Už to byla značně křehká dáma v letech, ale se stále charakteristickým ,mopemʻ na hlavě a s lehkým úsměvem, jak jí hudba úplně kvete pod rukama, pod ním. Nezapomenutelná a ještě dlouho podnětná Carla Bleyová zemřela 17. října 2023 v osmdesáti sedmi letech.

 

BRATŘI EBENOVÉ: Co my víme

Nejkrásnější na písních Bratří Ebenů zůstává, jak nalézají poetično i komiku, mnohdy pěkně jedovatou, i v nejvšednějších reáliích: „Už je tu zas květen / všechno se tu žlutí / a nejhorší je ten smrádek na padnutí… Kdo nám to sem tlačí… Proboha to stačí… Mě snad klepne pepka / všude samá řepka…“ (Jarní). Banalita? No právě, jenže geniální. Refrénové „fuj“ si s Ebeny s chutí uplivnete při každém poslechu. Pochopitelně dojde i na vážnější kousky, ač ebenovsky zlehka podané. Zábavná je střelba do našich (novinářských) řad Bez komentáře. Jenže když se téma domyslí, z prázdnoty doby, prahnoucí po povrchních heslech a „názorech celebrit“, docela zamrazí. Nemluvě o odposlechnutém rozhovoru v textu Ty jo. Totéž platí pro „existenciální“ Kam to ještě pude, kde záměrný textový naivismus tne hlouběji než sofistikovaná prognóza, nebo titulní Co my víme. Dalo by se asi napsat, že Ebenové už vydali i silnější kolekce písní, ale jestli je to pravda, ukáže až odstup. A i kdyby, proč si neužít tu novou, neoposlouchanou.

Bratři Ebenové nikdy nebyli jen o textech. Deska je typicky aranžérsky vycizelovaná, a nemyslím jen markantní využití dětského pěveckého sboru Radost v „laskavém snovém hororu“ Procházka. Zkušení muzikanti si mohou dovolit pohrávat si s žánry tak, že třeba hardrockový kus Na šňůře nezní i zní jako parodie. Baví i instrumentální jazzůvka Clafoutis s nosným motivem saxofonu Davida Ebena.

Mimochodem, streamovači přijdou o hodně. Vtipný je už Halounův a Kubíkův obal CD. Největší perličky z křížovky, jejíž tajenkou je samozřejmě název alba, s písmenky vytlačenými do papíru digipacku? Správné odpovědi: Hudebník ve výjimečném období života? Placená osoba. Zvuk posluchače v pomalé větě? Chrrr. Výsledek Spartakiády? Babyboom. Věřím, že i díky této desce zůstanou hudebníci ve výjimečném období a posluchač udrží pozornost i u nejlíbeznějších balad, i když Spartakiáda při poslechu nehrozí. Naštěstí.

 

LADISLAV PAZDERA: Chiaroscuro

Původem pardubický kytarista Ladislav Pazdera (*1989) je jistě známější v rámci Evropy než v domovině. Po klasické průpravě a prvních koncertech (včetně prezentace s Pardubickým filharmonickým orchestrem) přesměroval svoje zájmy k autorské tvorbě a world jazzu, univerzitní hudební studia absolvoval v Drážďanech a vydal desku Meraki (2019) v duu s nizozemskou kytaristkou Karlijn Langendijk. První Pazderův sólový titul vychází u švýcarského labelu Unit.

Jednou z Pazderových předností je přirozená všestrannost. Nejen schopnost jakoby mimoděk skloubit do kompaktního celku různé inspirace včetně středomořských, andaluských, blízkovýchodních i latinskoamerických, ale i nástrojová. Z klasické kytary snadno přechází na bezpražcový nástroj, evokující svým zvukem oud a pochopitelně umožňující hru mikrotónových intervalů. Další nástroj nechal opatřit druhým, tenkým krkem à la saz, tedy s posuvnými pražci tradičně umisťovanými ve čtvrttónových intervalech. Další z předností pak je schopnost propojit repertoár snivou atmosférou, což platí i pro svižnější kusy. Pazdera například nestaví na odiv virtuózní fingerstyle, i když ona virtuozita je nesporná, ale cílí na výpravnost hudby. Tvoří vlastně takové konejšivé hudební pohádky tisíce a jedné noci.

Jako jednoho z inspirátorů zmiňuje Pazdera tureckého hráče na bezpračcovou kytaru Cenka Erdoğana (známého i u nás díky projektu a albu T.E.L.D., kde s Erdoganem hraje Tomáš Liška). Vedle vlastních skladeb či sofistikované úpravy turecké lidovky Yüksek Yüksek Tepelere Pazdera uchopil například i Erdoganovu kompozici Parğa. Výborně.

Hudbu pro převážně sólovou kytaru zpestřují dva vstupy Pazderova mentora, německého skladatele a kytaristy Reentka Dirkse (na desce si zahraje i na darabuku). A duo s francouzskou kytaristkou Claire Besson, se kterou Pazdera momentálně často koncertuje v Německu. Bylo by hezké, kdyby se Pazdera i díky zdařilému albu stal „prorokem“ také doma.

 

LABELLE: Noir Anima 

Se jménem LaBelle mají pamětníci spojenu stejnojmennou americkou dívčí funkovou trojici. V současné době ale pozornost k tomuto jménu přitahuje elektronický producent a skladatel Jeremy Labelle. Ten je rozkročen mezi dvěma poměrně odlišnými světy – světem minimalistického techna, a kvůli svým kořenům i světem hudebního folkloru rodného ostrova Reunion, kterému se říká maloya. Tento hudební styl má silnou příbuznost s hudbou západní Afriky a odráží se v něm použití zpěvů otroků a pracovních písní. Jeremy už na svém druhém albu přizval do svého světa řadu protagonistů z world music oblasti, včetně hudebníků a zpěváků rodného Reunionu. Před pěti roky dokonce složil svou první orchestrální skladbu s výrazným využitím folklorních perkusí a Jeremyho elektroniky. Oba základní hudební zdroje najdeme i na nové desce Noir Anima. Ta je znovu primárně postavená na temné elektronice. Autor na osobně laděné desce předkládá portrét vlastní duše zahalené temnotou noci mířící k euforickému ránu. Extáze vycházející z tanečního reje, krajní emocionální stavy umělce jsou objektem zájmu autora předkládajícího vějíř skladeb, od výrazných kompozic postavených na tradičních rytmech maloyi až k minimalistickému detroitskému technu. Vedle afrických vlivů cítíme spíše podprahově i jistou příbuznost s indickou tranzovní hudbou, či dokonce gamelanovými orchestry. Lebelle díky hlubokému zanoření do obou základních proudů vytahuje jednotlivé hudební ingredience, ne aby se jimi okatě chlubil před mainstreamovým publikem (jako řada slavnějších synkretických projektů), ale aby tanečnímu publiku ukázal nečekané spojnice mezi tribálními cestami techna a maloyi. Proto se v polovině desky tep předložené hudby klidně zanoří do hlukově hutného ambientu, aby se následně ještě několikrát zasnil uprostřed tanečního parketu. Labelle ukazuje, že elektronický útok z afrického kontinentu nemá pouze podobu manického amalgámu nyege-nyege šílenství.

 

Emil Viklický / Imogen Ryall: Songs

S přední současnou britskou jazzovou zpěvačkou Imogen Ryallovou se Emil Viklický seznámil přes příležitostného spoluhráče, saxofonistu Juliana Nicholase, v jehož kapelách zpívá. Petr Dvořák je současným kontrabasistou Viklického, bubeníkem nahrávky je Eric Ford. Když se zpěvačka seznámila s Viklického hudbou, sama přišla s nápadem své texty nechat zhudebnit a nazpívat. Na albu je devět písní melodicky nápaditého charakteru a s dobře slyšitelným zavedeným autorovým rukopisem, včetně „janáčkovského“ echa v podvědomí. Hudba Viklického a zpěv Ryallové mají v sobě ducha skvělých standardů moderního jazzu, což posluchače napadne už při úvodní Not Yet; Nicholas zpěv podmalovává druhým hlasem. Viklický dokáže hrát dynamicky i v baladických skladbách, což patří ke znakům jeho stylu, jak jej známe. V I know You Know zpěvačka předvede rovněž svou schopnost scatu. Nádhernou písní je valčíkové pojetí spirituálního tématu Gone With Water, s baladickým sólem Nicholasova tenorsaxofonu – ostatně jeho hra je příhodně lyrická ve všech písních. Zadumanou a melancholickou melodií je Aspen Leaf, v níž je slyšitelná i Viklického příchylnost k moravské folklorní melodice. Muzikálově rozverně zní Conjurology s rozdováděnými sóly Nicholase i Viklického, saxofon září také v pomalé Dawn Devayne a kolem následující Kyczera se vznáší zpěvný opar country. Moon, Sleeping In A Cradle, uvedená sólem saxofonu, se zkrášlujícím sólem klavíru, patří k silným posluchačským prožitkům. Závěrečná Desire je v náladě popůlnoční balady, s ležérním a uklidňujícím hlasem Imogen Ryallové. Dvorského hra představuje vše potřebné, co se od doprovodu basy vyžaduje, a s citlivými bicími Forda jsou bezpečnou, rytmickou podporou písní. Nahrávka je zdařilou symbiózou Viklického hudby s hlasovou modulací zpěvačky, což dalo vzniknout skvělému albu. Kdo nesežene nízkonákladové LP, dočká se na jaře CD u anglické značky Rubicon.

 

Další články
sinekfilmizle.com