Úsvit

Text: Anna Šípová

Nikdy jsme nebyli moderní. We Have Never Been Modern – festivalový název nového česko-slovenského historického dramatu Úsvit se sice odehrává v Československu v roce 1937, ale jeho téma o modernitě a přijetí odlišnosti je všudypřítomné ve všech historických epochách. 

Úsvit se odehrává těsně před druhou světovou válkou ve městě Svit. Svit vzniká na zelené louce v podhůří divokých Tater. Zdejší továrna na umělé hedvábí dává pracovní možnosti a řídí regionální rozvoj. Protagonistka, žena ředitele továrny Helena Hauptová, očekává dítě. S manželem Aloisem se oba považují za strůjce místního pokroku – Helena zakládá první kliniku pro dělníky, továrna čile zásobuje zlínský obuvnický průmysl. 

V zdánlivě bezproblémovém prosperujícím prostředí se jako temná zvěst objeví krutá vražda. V hromadě písku na dvoře textilky pracovníci narazí na tělo mrtvého kojence, který jeví znaky mužského i ženského pohlaví. V lidově pověrčivém kraji by se toto odhalení mohlo považovat místními vesničany za boží znamení, které jasně odsuzuje průmyslový zásah do tradiční přírodní krajiny. Nápadně rychlé nalezení viníků připadá Heleně podezřelé, a proto začne podnikat vlastní pátrání. 

Zprvu poutavá detektivní zápletka v druhé polovině filmu zvolna přejde k alegorickému ztvárnění (nejen) současné problematiky dualismu přírody a kultury. Právě anglický název We Have Never Been Modern odkazuje ke stejnojmenné knize filozofa Bruna Latoura. Autor v ní problematizuje odvěké stavění již zmíněné kultury a přírody do neslučitelného protikladu. Namísto toho tvrdí, že takové rozdělení nikdy, skutečně nikdy neexistovalo, jinými slovy se naše společnost ani nemůže označovat a vydělovat slovem „modernita“.

Baťovský podnikavý rozmach ostře kontrastuje se „zaostalostí“ místních vesničanů. Přesto je ten, jehož názory jsou nevyspělé, právě majitel továrny. Zejména když se při vizitě Svitu nechá lanovkou vyvézt na vrcholky hor, kde se prorocky rozmachuje nad údolí a básní o budování zcela nových vodních tunelů, které umožní export ze Slovenska do celé Evropy. 

Stejnou zkouškou je pro vedení továrny i přijetí vzácné intersexuality mrtvého dítěte – dobově nazývané hermafroditismus – a to i přes vědecké důkazy, které Helena neúnavně nalézá v lékařských učebnicích. Naopak rurální osadníci, kteří se stále ještě drží v okolí Svitu, tento jev přijímají, a přes svou pověrečnost takové jedince ve svých komunitách nechávají.

Pro československý kontext je typický i koloniální dualismus vyspělého a zastaralého. Ten reprezentují manželé Helena i Alois: přišli do Svitu ze Zlína budovat nový svět. Ke Zlínu se často v rozhovorech vracejí jako k jinému místu, kde je pro nezastavitelný pokrok možné vše (dokonce i to, že by ženy mohly vystudovat medicínu). Jejich nesympatický paternalismus se prolíná zdánlivě humanistickým zájmem o zaostalý region. I empatická Helena, která se ze všech sil snaží o genderovou osvětu a přijetí fenoménu intersexuality mezi dělníky je ve svém jednání povýšená a do sebe zahleděná.

Přesto že jde o kostýmní historické drama, pojednává Úsvit o současných kulturně společenských tématech a nechává divákům prostor pro vlastní interpretaci.

 

Jiří Hála: Šavle meče, náhodná česká stopa

V globálním bluesbratrském hnutí zanechala do jisté míry otisk, do značné míry ovšem mimoděčný, pražská kapela Šavle meče. Vyznačující se dechovou sekcí a muzikou kombinující jazz-rock s funkem. Dnes aktivní sporadicky, ale od poloviny 90. let zhruba dvě dekády poměrně viditelná. Tehdy byla stabilní položkou jejího repertoáru cosi jako znělka Blues Brothers, instrumentální verze songu I Can’t Turn Your Loose, kterou napsal a roku 1965 nazpíval Otis Redding. Šavle meče ji také zařadily na své jediné eponymní album (2000). A od ní se odvíjí ona původně neúmyslná stopa. O čemž jde nejen následná řeč se zakladatelem a kapelníkem Jiřím Hálou, střídajícím barytonsaxofon s tenorem a flétnou, autorem několika vlastních skladeb a aranžmá části převzatých kusů. V zájmu korektnosti třeba dodat, že výše podepsaný se „Šavlemi“ pár radostných sezón rovněž působil. 

Blues Brothers sice nebyli přímým impulsem k založení tvojí kapely, ale sympatie k nim jsi měl zřejmé. Kdy jsi na ně poprvé narazil? 

Když jsem ještě před rokem 89 chodil na americkou ambasádu půjčovat si desky a kazety. Tehdy jsem je poprvé slyšel z alba Made In America, ale už jsem o nich věděl díky knize o Johnu Belushim, kterou měl můj táta (Vlastimil Hála, dlouholetý aranžér orchestru Karla Vlacha a skladatel filmové hudby, poz. aut.), a kterou vydal roku 1984 Bob Woodward, slavnej novinář z aféry Watergate. A ještě, než padla Berlínská zeď, jsem si z tý západní části přivezl i první, taky živý album Blues Brothers. Od nichž jsme pak se Šavlema převzali I Can’t Turn Your Loose. A mě kapela zajímala kvůli jejím členům. V první sestavě byl saxofonista Tom Scott, šéf senzačních L.A. Express, mimochodem natáčejících a koncertujících s Joni Mitchellovou. Scott už tehdy byl vyslovená kapacita a vyskytoval se u Blues Brothers ještě v TV show Saturday Night Live. Jako ostatní členové dostal přezdívku a jeho zněla Triple Scale, což sice znamená tři oktávy, ale v tomhle případě šlo o to, že měl trojnásobnou gáži! Ovšem ve filmu už není, nevím proč. Stejně jako proč do něj nebyla angažovaná televizní kapela. V tý filmový a pak na albech jsou ovšem další hráči, který jsem znal. Trumpetistu Alana Rubina z různejch bigbandů. A trombonista Tom Malone a saxofonista Lou „Blue Lou“ Marini hrávali v Blood, Sweat and Tears, mojí vůbec nejoblíbenější kapele. Plus jsem samozřejmě znal rytmiku legendárních Booker T & the MG’s, kytaristu Steve Croppera a basistu Donalda „Ducka“ Dunna. Ale i klávesistu Paula Shaffera, lídra bandu populárního pořadu televize NBC Late Night with David Letterman. 

Když ale Blues Brothers vznikli, hráli starší černou muziku 60. let. Nebyl to anachronismus?

Jasně, že byl, ale zároveň veliká nadsázka a legrace s vysokejma muzikantskejma parametrama. A myslím, že inspirace trochu pocházela od zřejmě hlavně koncertně výtečný, jamesbrownovský kapely C.C. Riders zpěváka Waynea Cochrana. Ve který jeden čas hrál ještě jako teenager Jaco Pastorius. A nejspíš se tam toho hodně naučil. C. C. Riders byl skoro big band, čtrnáct instrumentalistů a dvě vokalistky, dokonalá choreografie a muzika obrovskej mazec. A Blues Brothers byli taky sestavený z prvotřídních hráčů, samejch legend a nejlepších dechařů. I když aranžmá byly psaný poměrně jednoduše v tom starším duchu, jak to má u revivalu svým způsobem bejt. Tedy ne podstatně náročnější, jaký pak měli třeba Tower of Power a podobně.

 

Chicagu Blues Brothers nikdo neodpáře

Štěpán Suchochleb je český koncertní agent, který tři desetiletí dováží do Česka zahraniční, zejména americké hudebníky. A čtvrt století je také spojen s mezinárodním festivalem Blues Alive v Šumperku, jemuž zprostředkovává hlavní hvězdy a v posledních letech se stará i o spoustu dalších věcí. Letos v létě v rámci svojí profese navštívil Chicago a vydal se tam po stopách blues. Město je kolébkou elektrifikované verze tohoto žánru, tamní historické nahrávky dodnes inspirují tisíce muzikantů, a v neposlední řadě je také dějištěm filmů s Blues Brothers, kterým se v tomto čísle UNI věnujeme. Proto jsme se Štěpána zeptali, co ještě v dnešním Chicagu z blues zbylo a jestli tam můžeme narazit na nějaké památky spojené právě s hlavním objektem našeho zájmu.

 

Má ještě dnes, v roce 2023, návštěva Chicaga pro bluesového fanouška smysl?

Rozhodně ano. Ale důvody musím trochu rozvést, protože blues v Chicagu není vidět na první pohled, je trochu skryté pod povrchem. Mám srovnání se svou loňskou cestou do další tradiční bluesové oblasti, do Mississippi. Tam, obzvláště v Deltě, je blues přítomné opravdu na každém kroku. Jsou tam spousty muzeí, informačních center, klubů a hlavně takzvaných blues markerů, milníků, které jsou na všech zajímavých místech, a píše se na nich, kde se například který muzikant narodil, kde nahrával, až po místo, kde je pohřben. Podle téhle infrastruktury si můžeš sestavit vlastní itinerář cesty. Celá Delta je tím pádem vlastně jedno velké muzeum. Je to díky samotnému státu Mississippi, který si někdy v osmdesátých letech uvědomil, že blues je jedinečný artikl, který může přitáhnout pozornost vnějšího světa – bluesovou turistiku tam hodně rozjeli a navázali na ni síť hotelů a dalších služeb. Tohle v Chicagu vůbec není. Když se dneska řekne blues v Chicagu, napadnou tě dvě ikonické věci: Chicago Blues Festival a klub Buddy Guy’s Legends. Nejslavnější éra festivalu byla za dlouholetého ředitelování Barryho Dolinse, který ten festival vykopal ze země, ale už odešel do důchodu. On vymyslel, že se festival nebude věnovat jen živé hudbě, ale taky dokumentování historie blues, a chodil po těch opravdu hodně starých bluesmanech, nahrával jejich vyprávění a archivoval je pro budoucnost. No a co se týče Buddy Guy’s Legends, to je takový vymazlený stroj na peníze. Tam jsou stejně důležité jako hudba, která se ten den hraje, stánek s merchandisingem u vchodu a menu s jídlem, které podávají během koncertů.

 

A co tedy další pamětihodná místa kromě těchto dvou?

Těch je spousta, ale nejsou označená, nejsou ani nikde jednoduše k nalezení na internetu – neexistuje žádná stránka typu chicagoblueshistory.com, na které by tahle místa na tebe vylezla. Musíš se pídit sám, ale když se do toho pustíš, je to hodně zajímavé. V souvislosti s chicagským blues jsi například tisíckrát slyšel o South Side. Je to část Chicaga asi čtyřicet minut nadzemkou z centra, velmi rozlehlá čtvrť, která se postupně rozrůstala. Moje dávná představa byla, že když černoši utekli z Jihu do Chicaga v rámci velké migrace před rasismem a před segregací, našli v Chicagu zemi zaslíbenou, ale ono to tak úplně není. V Chicagu ta segregace samozřejmě byla taky, jen nebyla tak striktní a nikdo je nelynčoval. Ale v centru města se usadit nemohli, a tak se usazovali na West Side a taky South Side, vlastně úplně mimo tehdejší Chicago, a vytvořili tam takové město ve městě. No a tahle South Side se dochovala v poměrně autentickém stavu.

Foto: Štěpán Suchochleb

 

Anketa: Co pro vás znamená film Blues Brothers? Ovlivnil v něčem vaše vnímání blues a hudby obecně? Případně posunul vás někam na vaší hudební dráze?

David Gaydečka (promotér, Metronome Prague Festival, United Islands of Prague, agentura Joe’s Garage):

Oba filmy s Blues Brothers jsou kultovní. Těžko spočítat, kolikrát jsme si je někde pouštěli či jen poslouchali jejich soundtracky. Všem aktérům včetně hlavních hvězd, které ve filmech účinkují, se podařilo v čase, kdy si žezlo na hudební scéně předávaly osmdesátkové disco a nová vlna s devadesátkovým grungem, parádně zpopularizovat bluesovou a soulovou muziku. My jsme měli v našich začátcích tehdy ještě se Štěpánem Kubištou s pořádáním koncertů to štěstí, že se nám do ČR originální Blues Brothers Band podařilo dovézt, tehdy v sestavě s Eddiem Floydem, Alanem Rubinem i Stevem Cropperem. Hráli v roce 2002 na Střeláku v Praze na akci Summer City Island, která byla předzvěstí dnes již tradičnímu festivalu United Islands of Prague. Než k tomu ale došlo, Blues Brothers nás čas od času ovlivňovali. S kamarády jsme se za jejich koncerty několikrát okolo roku 1998 vydali. Do Wroclawi jsme přijeli několik hodin po skončení jejich koncertu. Tak jsme se odtamtud přesunuli do Bonnu. Tedy, popravdě, do Bonnu dojelo jen jedno auto, druhému došel benzín na německé dálnici už v půli cesty. Do Turku ve Finsku, kde se odehrál asi jediný společný koncert Blues Brothers a další kultovní filmové kapely Leningrad Cowboys, jsme ale dokázali dorazit včas. Jen proto, že jsme doslova ujeli dopravní policii, kvůli které nám málem uletělo z Prahy letadlo. Do Budapešti jsme pak taky přijeli včas. Bez problému se to ale opět neobešlo. Při cestě zpět jsme na tehdejších hranicích se Slovenskem dostali od celníků do pasů razítka se zákazem vstupu na Slovensko. Atmosféra v naší koloně aut v Komárnu na mostě přes Dunaj připomínala víc než posádku s řidiči a spolucestujícími spíše funkovou gospelovou mši. Celníci nám řekli, že se neumíme slušně chovat. Blues Brothers, to není jen film, to je i životní styl.

Jan Fic: 

Pro mě byl film Blues Brothers přelomovým zážitkem a dodnes ho mám moc rád. Kterému klukovi by se taky nelíbil film plný bluesové hudby, amerických auťáků, ostrého vtipu, a navíc s dvojicí sympaťáků, kteří se snaží vydělat peníze na dobrou věc, i když u toho podělají, co se dá. Na druhou stranu si říkám, že možná dost deformuje obraz blues jako takového, protože se z filmu může zdát, že v celé téhle hudbě, kultuře a historii s tím spjaté jde jen o černé brýle, klobouk a ironické hlášky whisky popíjejících a doutníky kouřících chlápků v kvádru. Ačkoliv by vlastně bylo fajn, kdyby to bylo takhle jednoduché, a já se do téhle představy u obrazovky vždycky rád ponořím.

Vít Kahle (Majerovy brzdové tabulky): 

Blues Brothers jako film je pro mě především skvělá zábava s fantastickými interprety a herci, od začátku do konce. Rovněž důkaz o tom, jak důležitý je kvalitní scénář plný humoru a nadsázky (Dan Aykroyrd) a nelítostné „střelby“ do vlastních řad, což není v zámořské filmové produkci vždy samozřejmé. Jako pro saxofonistu je pro mě

STAX RECORDS: Ďábelská hudba, nebo písně s poselstvím?

STAX. Zní to jako výstřel z pušky. V logu má tahle hudební firma lusknutí prstů – a opravdu se zdá, jako by se talenty v této memphiské stáji líhly s nebývalou lehkostí. Rufus Thomas, Isaac Hayes, Wilson Pickett, Otis Redding, Sam & Dave, Eddie Floyd, The Staple Singers, Richard Pryor, Albert King… Už dobrých šestašedesát let konkurují hity Stax Records nahrávkám detroitského Motownu, newyorské společnosti Atlantic i jiných továren na soulovou muziku. Zlatou érou značky ze státu Tennessee byla druhá polovina šedesátých let. O dvě dekády později se dočkala nečekaného vzkříšení díky filmu Blues Brothers.

Přemýšleli jste někdy o tom, jaká česká slova nejlépe vystihují jednoduchý výraz SOUL? A proč tak originální, živelná a životodárná hudba našince pořád trochu míjí? Kolik u nás vlastně máme zpěváků a zpěvaček, o nichž bychom mohli s klidným srdcem prohlásit, že se afroamerickému soulu aspoň přiblížili? Marta Kubišová. Michal Prokop. Matěj Ruppert. Raný Vladimír Mišík. Tím výčet pomalu končí. Na rozdíl od blues a folkrocku zde soulová tradice nikdy nenašla davy zastánců, i když samozřejmě jednotlivé prvky této hudby jsou na mnoha českých albech přítomny a milovány. Jedním z důvodů, proč vliv soulu výrazněji nepřesáhl hranice Severní Ameriky, je zřejmě fakt, že jeho dějiny až příliš úzce souvisejí s událostmi v USA šedesátých let 20. století.

V polovině této dekády, kdy vrcholilo úsilí hnutí za občanská práva, a rasistický Jih byl na odpis, nalezli afroameričtí tvůrci ve svých hudebních kořenech novou duchovní oporu a sílu. Černošské soubory jako The Staple Singers se organicky propojily s mladými bílými folkaři, které zase – a nutno říci, že ne úplně špatně – vychovávali levicově zaměření písničkáři-folkloristé v čele s Petem Seegerem. Zároveň s tím se vynořila další, rytmicky vyzývavější podoba staleté černé muziky. SOUL neboli „message songs“, tedy skladby s poselstvím. Je to vlastně pořád stejná písnička: ďábelská hudba kontra dar z nebes. Talent od Boha versus zaprodání nízké komerci, v porovnání s duchovními zpěvy značně oplzlé. Stejné dilema řešil už před válkou Josh White, který ve strachu ze svého otce-reverenda nahrával pro jednu firmu gospel coby The Singing Christian a pro druhou blues, skrytý za pseudonym Pinewood Tom.

TOMÁŠ PALUCHA: Rauš

Kdybychom hledali jakési spojovací slovo, které je pořád platné a nevytrácí se ani po dvanácti letech existence původně dua kytaristů Honzy Tomáše a Libora Paluchy, pak by to nejspíš bylo „dobrodružství“. Dobrodružná je souhra obou protagonistů i finální výsledek spolupráce s dalšími spoluhráči, dobrodružné je prolínání nálad, struktury většinou instrumentálních skladeb, ale i samotné vynořování se a zase mizení kapely na domácí klubové scéně, kdy dopředu není jisté ani kdy a kde, ale i zda vůbec se ještě příště objeví.
Rauš jako (abych citoval z tiskové zprávy) „krátkej a pomíjivej okamžik transu a radosti“ znamená pro tentokrát zachycenou hudbu poměrně výstižnou charakteristiku. A to přesto, že jemné až folkové pasáže i pečlivě vygradované hradby post-rockových stěn a sonických psychedelií na albu poměrně často ustupují před rockovou přímočarostí, s jakou vše uhání vpřed – dobrým příkladem může být Wilde Jagd s kytarovým riffem jak od Black Sabbath. Vítek Chaloupecký (Rutka Laskier), který za bicími vystřídal Regála, v tomto směru zručně slouží, neexhibuje a šikovně udržuje neustálé napětí i drive. Co naopak zůstalo stejné, jsou příležitostná vokální hostování – ať už to jsou v hudbě utápěné deklamace Dominika Pilnáčka či nečekaně emotivní vokál Todda Nesbitta nebo nadoblačný ženský chór Soni Amranové z brněnských Whyohwhy. Nabízené zvukové krajiny jsou tak opět nejen pestré, ale neustále také udržují v pozornosti. Vyznačují se i dostatečnou tajuplností a stále mají sílu poskytovat vydatnou porci impulsů k vyprovokování posluchačovy fantazie.

Hypnoticky a vášnivě nás Tomáš Palucha berou na výpravu do snových krajin, aniž by nutně museli potlačovat své kořeny, vyrůstající z hardcore/punkové scény. Cesty opět vytrvale probíhají opačným směrem od reality, ale na druhou stranu mohou klidně být i lékem a určitou terapií na její negativní aspekty. I proto jsou Tomáš Palucha mnohem přesvědčivější v rozevlátě psychedelických pasážích, než když se vědomě vracejí k ostřejšímu rock’n’rollu. Vyniknou totiž lépe všechny ty jejich podivuhodné zvuky, vědomé schválnosti vůči všemu otřepanému a očekávatelnému, a neustálá chuť nevzdávat se experimentů na úkor okázalé prezentace instrumentálních schopností, které jim ale ani trochu nechybí. Vlastně ani nepřekvapí, že souběžně se vznikem alba se Honza Tomáš věnoval i tvorbě soundtracku k novému filmu Brutální vedro – onen lehce filmový odér provází celou tvorbu kapely, a ani nejčerstvější album v tom není výjimkou. Trochu a nepříliš pozitivně tentokrát překvapí jen délka nahrávky. Sotva se všechno pořádně začne rozbalovat a posluchač je lapen, už je tady konec a pocit neuspokojenosti, který jako by provokativně zval na koncerty s tím, že tam bude času dost. Euforie a opojení jsou tu zkrátka tentokrát příliš krátké. Anebo že by i to byl úmysl, nutící pustit si album zas znovu od začátku?

PLASTIC PEOPLE OF THE UNIVERSE: 100 bodů, Dopis Magorovi, Inventura

Další z řady alb Plastic People of the Universe, remasterovaných a skvěle ošetřených z původních pásů Ondřejem Ježkem, obsahuje dvě již vydané skladby, 100 bodů a Dopis Magorovi, a jednu zatím nevydanou, Inventuru. Mimochodem, tu předchozí editor „spisů“ nepovažoval za nutné vydat, rozhodnutí, jež raději nekomentujeme… O celém mimořádně záslužném projektu reduxů již byla řeč, obraťme se tedy k čerstvé novince. 

Pár fakt: 100 bodů natočili Plastici na Hrádečku na podzim 1977, Dopis Magorovi tamtéž, ovšem v květnu 1978, a Inventura vznikla v bytě Vratislava Brabence na podzim 1979. Album tedy pokrývá dva roky, období po Chartě i prvních postihů a represí. Zároveň to bylo pro Plastiky relativně plodné období, v květnu 1978 byly nahrány Pašijové hry velikonoční a v říjnu 1979 živá verze klímovského alba Jak bude po smrti – toto zasazení je důležité z několika důvodů. Dopis Magorovi se 100 body tvoří jakousi „publicistiku“, zatímco Klímu s Pašijemi můžeme vnímat více jako hudební počin. Ovšem, jakkoli zajímavou hudební stránku první dvě skladby alba obsahují, hlavní význam i hybatel zde představuje slovo. Hlavsa ve 100 bodech po desetiminutové introdukci načuřeně vypočítává vše, čeho se soudruzi bojí, aby ve finále položil logickou otázku: „Tak proč se bojíme my jich?“ V Dopisu Magorovi mu posílají přátelé různé vzkazy, komentáře, vše za leckdy pěkně free doprovodu. Působivé, dojemné, osobní, zároveň se ukazuje, jak nahrávky tohoto typu, spíše melodramata, mohou v celém plastickém kánonu skvěle fungovat. Protože, ano, sdělení je tím nejdůležitějším.

Půlhodinová instrumentálka Inventura vznikla k filmu Tomáše Lišky, jak to u filmové hudby bývá, ani zde se neskrývá eklektičnost, takže chceme-li, můžeme chytrolínsky číhat na známé motivy ze starších Hlavsových skladeb, není však proč. Skladba je to nosná, dobrá, co tedy víc. A zdůrazňovat, jak skvěle to hraje? Jak je album vypraveno? Opět, proč, u Guerilly samozřejmost…

 

JOSEF KLÍČ AND HIS ONE MAN CELLO SQUAD: Places, People, Situations

Koncertní mistr Národního divadla Brno Josef Klíč na albu Místa, Lidé, Situace rozvíjí koncepci, kterou uplatnil ve svém Requiem za Magora, kdy postupně nahraje několik vrstev cella zcela sám. Na novince nenabízí žádnou rozsáhlejší kompozici, ale s výjimkou Moravské Třebové tří- až čtyřminutové písně, v nichž dokonce pracuje i se slokou a refrénem. Čerpá v nich nejen z vážné hudby až barokní, ale také z folkloru a undergroundu i rocku. Úvodní It Depends má potřebný říz, byť vyvážený melodií, následující křehká Small Chapell začínající vybrnkáváním se blíží až lidové hudbě. Chieftain´s Tango věnované Václavu Havlovi má až piazzollovsko-saluziovskou atmosféru, smutek pak dominuje mrazivým Tears of Ukraine. 

Dramatičtější jsou The Worst Apprehenssions, rozhodně nejsilnější kus na desce, ale ani v nich Klíč moc nevzdaluje světu klasické harmonie a tonality. Jeho skladby proto nepřekvapí žádným nečekaným zvratem, žádnou disonancí, radikálním zlomem, který by podtrhl naléhavost skladby. Kompozici má však skvěle zvládnutou, skladba nepostrádá patřičné napětí a graduje, po vypjatých pasážích přichází zklidnění, aby se člověk mohl nadechnout po vrcholu. 

Klíč myslel i na skladbu celého alba, takže následuje lyričtější Moravská Třebová, ale ani tento obrázek krajiny dětství nepostrádá znepokojivý podtext v podobě nervního chvění jedné stopy cella. 

Klíčovy prokomponované dotažené skladby je radost poslouchat. Forma písně mu vysloveně svědčí. Ukázaly to už skladby Asanace a Úsměv zjizveného srdce oceněné v International Songwriting Competition. Osobně bych přivítal více hledačství, snahu opustit vyjeté harmonické koleje, když už ne mikrointervaly, ale to nic neubírá na kvalitách alba. Je sice kratší, ale bez slabin, a každá píseň z něj se vryje do uší. Některé by klidně mohly znít i z éteru, to by ovšem museli dramaturgové více hledat a nebýt svázáni tím, jak je naprogramován selector. 

 

John Landis, John Belushi, Dan Aykroyd: Prolínání

John Landis je ateista, americký filmový režisér, scenárista, producent, příležitostný muzikant a herec. John Belushi byl veleúspěšný stand-up komik albánského původu, filmový herec s nezaměnitelným výrazem, ateista, alkoholik, narkoman a příležitostný muzikant. Dan Aykroyd je kanadský herec, scenárista, producent, nedostudovaný kriminalista, zapálený fanoušek UFO a paranormálních jevů, ateista, milovník jazzu a celoživotní domácí saxofonista. Všechno zde uvedené je pravda. Leda by to v některých momentech bylo mírně odlišné od pravdy. 

Divnost nad divnost, že se tato trojice poprvé profesionálně fyzicky potkala při natáčení mystifikační parodie na entou The Rutles: All You Need Is Cash (1978). Touto filmovou relikvií vyjevil scenárista a vícerežisér Eric Idle, letošní osmdesátník a tvůrčí pokladatel balvanu Monty Python’s Flying Circus, s pomocí amerického méněrežiséra a kameramana Garyho Weise, který mj. natočil vůbec první posmrtný dokument o Hendrixovi Jimi Hendrix (1973), režíroval 45 kousků Saturday Night Live včetně nejlepších skečů Belushiho s Aykroydem a objevil talent inteligentního humoru Steva Martina, jasnou a finální pravdu o The Beatles, ehm, samozřejmě The Rutles. John Landis se po svém nevalném, sotva béčkovém režijním debutu Banana Monster (Schlock, 1973) právě chystal na velký průnik do Hollywoodu s realizací scénáře The Kentucky Fried Movie (1977) od posléze veleúspěšné trojky David Zucker – Jim Abrahams – Jerry Zucker. Během těch několika natáčecích dnů The Rutles v Americe, resp. v NY, fungoval v koprodukčním štábu coby manažer lokací. Jistěže sledoval, ba slídil, jak se ta evropsky švihlá pravda dělá.

Příběh od 12 milionů dolarů a hora koksu

Film The Blues Brothers (1980) zůstává jednou z nejdivočejších, nejzábavnějších a nejenergičtějších hudebních komedií kinematografie, co i dnes v tomhle jiném světě nadchnou nové diváky. Mnohem víc fascinující než psaní dalšího recenzního rozboru je drama, které se odehrávalo mimo plátno a v zákulisí. 

Problematicky zamotaná historie přípravy a výroby filmu se skládá z divokých příběhů o Johnu Belushim, z obrovských zpoždění v harmonogramu, intenzivní války mezi hollywoodskými studii a Danu Aykroydovi (prý) trvalo šest měsíců, než napsal 324stránkový scénář. Byl tu však jeden drobný problém: Aykroyd do té doby nikdy žádný scénář k celovečernímu filmu nečetl, natož aby ho napsal.

U zrodu Blues Brothers stál hudební skeč, který Belushi s Aykroydem předvedli improvizovaně a živě v roce 1976 v pořadu Saturday Night Live. Tato scénka se stala natolik populární, že komediální dvojka předskakovala nejprve Stevu Martinovi v divadle Universal Amphitheater, pak na velekoncertě znovuzrozených Grateful Dead v sanfranciské aréně Winterland Ballroom, načež B&A podepsali smlouvu s Atlantic Records, u níž v roce 1978 vydali živě nahrané a posléze dvojitě platinové album Briefcase Full of Blues, které patří mezi nejprodávanější bluesová alba všech dob. Štěstí i prachy padaly z nebe. 

 

Saturday Night Live from New York!

Saturday Night Live (SNL), s původním názvem NBC’s Saturday Night (v letech 1975─77), je v přímém přenosu (byť obsahuje též krátká, přednatočená videa) každou sobotu ve 22.30 hodin vysílaná devadesátiminutová komediální show psaných, ale případně i částečně improvizovaných humoristicko-satirických scénických skečů, která je pravděpodobně nejdéle vysílaným pravidelným nočním (!) estrádně-zábavným programem v dlouhých a bohatých dějinách americké televize.

Společnost National Broadcasting Company (NBC) tuto svoji show v roce 1975 koncipovala jako poněkud tematicky risqué komediální sérii, která měla v momentu, kdy skončila válka ve Vietnamu a Amerika byla generačně a názorově hluboce rozpolcena, svojí neotřelou originalitou a záměrnou politickou i společenskou provokativností přilákat chytré a zvídavé mladší publikum věkové kategorie 18─34 let, a tím zvýšit ratingy sledovanosti NBC a navnadit reklamní inzerenty z velkého byznysu.

Ideovými původci tohoto jedenapůlhodinového programu, který za svých téměř padesát let trvání neustále získává nové a nové diváky a příznivce, přičemž ti staří mu nadále zůstávají za hrob věrní, jsou Dick Ebersol (tehdy vrcholový manažér NBC), ale hlavně píšící autor a vizionář Lorne Michaels (přezdívaný „židovský WASP“), který po krátké absenci na začátku 80. let zůstává dodnes výkonným producentem tohoto programu, který společnosti NBC vydělává stovky milionů dolarů ročně.

Každotýdenně vysílaná episoda SNL přivádí na obrazovku stálý (byť léty se měnící) kádr herců, komiků a více či méně dokonalých imitátorů veřejně známých osobností, jakož též čestného moderátora celého večera (může to být třeba i amerických prezident nebo starosta New Yorku!) a jeho hudební hosty kalibru Elvise Costella, Nirvany, Rolling Stones, Radiohead, Run-D.M.C., Britney Spears, Beyoncé či Kanyeho Westa.

Stojí za zmínku říci, že význam SNL pro mediální prezentaci nepodceňoval ani takový Frank Zappa, který v této show vystoupil hned dvakrát. Poprvé v roce 1976, kdy Mothers byli hudebním hostem večera a předvedli svoji tehdejší ironickou antidrogovou agitku Cocaine Decisions a podruhé v roce 1978, kdy Zappa byl moderátorem závěrečné epizody večera Goodbye Segment a zároveň hudebním hostem.

Rozešli se však s vedením SNL ve zlém, poněvadž inspicientkami záměrně Zappovi ukazované tzv. cue cards, tedy návodná, mimo-záběrová režisérská nápověda, kdy a jak má proslovit na kameru dohodnutý narativní vstup a jak ho pohybově realizovat, Zappa schválně doslova přečetl nevzrušeně v živém vstupu na kameru, čímž nebylo zřejmé, jestli je blbý on, nebo si dělá srandu ze samotné show, potažmo diváků, odhaluje přitom interní mechanismus toho, jak se taková „spontánní“ TV sranda dělá. Zappa však alespoň nečekaně pobavil diváky v závěrečném kvízu, kdy měli uhodnout, který ze tří vánočně vyzdobených stromečků trčících na pódiu je on sám zahalen v patřičném kostýmu …

Jiným z rockových bouřliváků objevivším se v SNL byl Lou Reed, který ve dvouminutovém živém vystoupení v segmentu Weekend Update v roce 2012 popřel svoji vlastní smrt, kteroužto poplašnou zprávu tehdy nepravdivě uvedla některá média (bohužel opravdu zemřel o pouhý rok později…).

Když jsme už u těchto velkých hudebních jmen, která se objevila v kontextu SNL show, nesmíme zapomenout na neméně proslavené vlastní „vokální“ těleso Blues Brothers, které Dan Aykroyd a John Belushi dali vlastně dohromady ještě před svým příchodem do SNL. Toto duo se však v rámci TV vysílání časem tak vypracovalo, že nakonec skončili v Hollywoodu jako hvězdy samostatného celovečerního hudebního filmu a začali točit desky.

Nechme proto vyprávět samotného Dan Aykroyda, jak to tehdy úplně na počátku vlastně bylo: „V SNL jsme začli tím, že jsme vystoupili jako předskokani živě interpretující vokální úvod pro scénu komičky Carrie Fisherové. Ale fakt je, že jsme tam vystoupili již párkrát předtím. Zpívali jsme s Williem Nelsonem coby naším doprovodem (!) a Mickeym Raphaelem na harmoniku, jo, a byl tam taky Willie Hall. Potom s náma hrála kapela The Uniforms at the Lone Star. A dokonce jsme zpívali za doprovodu Dukea Robillarda a jeho Roomful of Blues. Chtěli jsme Dukea přetáhnout k nám, ale on tehdy nechtěl. Dokonce si myslím, že se obával, že Belushi by chtěl v celém posazu jaksi dominovat. Proto (Robillard – pozn. ZP) z toho kšeftíku vycouval. Skončilo to tak, že jsme další hráče ´rekrutovali´ přes Toma Maloneho, dechaře domovské kapely celé SNL show. Dopadlo to tak, že k nám přišel Steve Cropper, Donald Dunn, Lou Marini a Alan Rubin s Mattem Murphym.“

„Murphyho jsme ´objevili´ v jednom baru na Columbus Avenue, kde jsme ho slyšeli při vystoupení. Hrál u Jamese Cottona a my jsme si řekli: tak tohodle chlapíka my chceme k nám. No, a v případě Croppera a Dunna, ty dva jsme prostě museli nějak přesvědčit, poněvadž jim připadalo, že my dva se nedokážeme přizpůsobit jejich hudebnímu výrazu. Museli ale asi vidět naše respekt k hudbě a odhodlání k tomu, že chceme postavit echtovní Memphis-Chicago fusion band. Tím se nakonec opravdu Blues Brothers stali, protože hráli elektrické chicagské blues kombinované s memphiským rhythm and blues ve stylu Stax. Přišli tedy k nám, my dělali tu první show s Carrie Fisherovou a pak nakonec přišel i Steve Martin.“

Česká soda pro Švédy

Saturday Night Live show tradičně začíná úvodním aktuálním situačním skečem, jehož učinkující na konci společně vykřiknou na kameru: „Živě z New Yorku – je sobota večer!!!“ Představení se sice simultálně natáčí před studiovým publikem, ale současně do éteru jde živě (s určitým zpožděním na západním pobřeží USA), což zvyšuje diváckou přitažlivost i možnou nezamýšlenou trému či trapasy ze strany učinkujících, ale rovněž to přispělo k řadě kontroverzí či skandálů – z nichž nejčastěji uváděným je nechvalně známý incident z roku 1992, kdy dnes již zesnulá irská zpěvačka Sinéad O‘ Connor živě na kameru roztrhala fotku papeže Jana Pavla II, což způsobilo vlnu protestů od tisíců uražených diváků. 

Show kombinuje topikální či politicky motivovaná témata a náměty dne se skvělým observačním humorem, satirou a parodií. Od svého začátku je SNL pevně zakořeněná v tradicích a intencích repertoárové školy improvizační komiky vyvinuté v 50. a 60. letech v Chicagu tehdejším souborem Compass Players a v další umělecké „líhni“ – komediálním divadle Second City (nejprve z Chicaga a později též z kanadského Toronta).

Tyto dva soubory, plus improvizační komika dalšího ansámblu The Groundlings z Los Angeles byly oním „skleníkem talentů“ první generace skvostných performerů, kteří byli v roce 1975 angažování Lornem Michaelsem a přišli do SNL jako takzvaní Not Ready for Prime Time Players (Ještě ne úplně zralí na premiérové vysílání) – tedy dnešní legendy Dan Aykroyd, John Belushi, Chevy Chase, Jane Curtinová, na dlouhou dobu jediný černoch v celé show Garrett Morris, Laraine Newmanová a naprosto nepřekonatelná, bohužel v roce 1989 předčasně na rakovinu zesnulá Gilda Radnerová. Tato původní, a asi vůbec kdy nejlepší sestava SNL, je dodnes znalci označována v literatuře podle oné slavné kovbojky jako The Magnificent Seven (v Čechách tedy Sedm statečných).

Ona posledně zmíněná dáma Gilda Radner byla přesně to, čemu staré válečné námořnictvo říkávalo (ze stojanu) utržené dělo. Na důkaz toho, že to nijak protekcionisticky či subjektivně nepřeháním, odkazuji na YouTube, kde „visí“ 11minutové video ze skečového segmentu Rock Against Yeast (1979), v němž Gilda coby fiktivní punkerka Candy Slice (přitom již satirizující Patti Smith!), neskutečně divokým způsobem věrně imituje a paroduje podobu, styl, zpěv a podiovou prezentaci Micka Jaggera ve své vlastní písni Gimme Mick, Gimme Mick: „Dejte mi Micka, dejte mi Micka/vlasy dětsky andělský, bulvy ven vyvalený a rty tak odulý / ‘seš ty ženská?‘seš ty chlap? / Jsem tvoje nejposedlejší fanynka / tak mě rockuj, tak mě roluj / až se z toho pos.ru…“ To je fakt nářez!

Tento čas od času se měnící kádr hlavních aktérů v SNL byl od samého počátku přímo vypouštěcím stavidlem a odrazovým prknem zaručeného talentovodu pro Hollywood. Jmenujme jen pár lidí, které objevila SNL, a oni poté udělali závratnou kariéru ve filmové mecce, vydělali miliony a přitom se velmi rádi na obrazovku SNL jako čestní hosté večera vraceli: Bill Murray, Eddie Murphy, Julia Louis Dreyfus, Robert Downey Jr., Dennis Miller, Dana Carvey, Phil Hartman, Chris Bock, David Spade, Chris Farley, Sarah Silverman, Mike Myers, Will Ferrell, Tina Fey, Amy Poehler a řada dalších. Připouštím, že pro našince může být zmíněný panteon gigantů zívačkou, ale mějte na paměti, že SNL vždy byla a je echtovně americkou záležitostí, se vším všudy. Tak jak to vtipně formuloval jeden český autor na webu, který píše, že: „… SNL v Čechách lze vnímat asi jako Českou sodu vysílanou pro Švédy…“ 

Dnešní čestní moderátoři večera jsou často ty nejzářivější společenské a performerské celebrity anebo velmi úspěšné filmové hvězdy, které na obrazovce zároveň bezostyšně propagují svůj nejnovější megafilm. Jmenujme Stevea Martina, Paula Simona, Johna Goodmana, Christophera Walkena či Aleca Baldwina.

Sluší se též připomenout, že Saturday Night Live jako instituce je též držitelem řady televizních cen. Kupříkladu pětaosmdesátkrát získala cenu Emmy a třikrát Peabody Awards.

Politická satira

V únoru 2015 měl na newyorském uměleckém filmovém festivalu TriBeCa Film Fest premiéru celovečerní dokument režiséra Bao Nguyena SNL – Live from New York, věnovaný 40. výročí trvání tohoto slavného televiznního programu. Podotýkám, že filmu se příliš moc přízně od amerických kritiků nedostalo. Shrnu-li tehdejší komentáře z tisku, většině pisálků vadilo, že film není ani (1) exposé, ani (2) úvod pro nezasvěcené a ani (3) v pravém smyslu slova oslava výročí oné show. Většina kritiků psala, že jde spíše o reminiscenci, kladla si naléhavou otázku, jestli si tento film vůbec najde své publikum a hlavně, kdo jím bude.

Režisér Nguyen své dílo otvírá montáží archivních záběrů s ranými členy souboru – Belushim, Radnerovou, Murrayem a dalšími – kteří jen tak blbnou na pódiu a připravují se na chvíli, až spustí kamery. Smyslem má zřejmě být konstatování, že SNL je pevnou součástí americké soudobé kultury, kterou reflektuje a současně ji ovlivňuje. S tímto na paměti se nám dostává rychlé exkurze čtyřicetiletou historií show s důrazem na politické a kulturní události a jejich protagonisty.

Vidíme Chevyho Chase jak imituje nešikovné tehdejší (ale skutečně fyzické!) zakopnutí prezidenta Geralda Forda, zatímco jiný Fordův imitátor, Jimmy Fallon, nám naopak říká, že tento prezident byl jedním z atleticky a fyzicky nejzdatnějších prezidentů, kterého kdy Amerika měla (není na škodu si přitom připomenout aktuální koincidenci s problémy tohoto druhu škodolibě připomínané reálně uvažující částí dnešní americké veřejnosti u současného prezidenta přezdívaného Old Joe). Film dle očekávání věnuje hodně času více či méně ironickému „posmívání se“ různým politickým debatám a jejich aktérům, proběhlým za onu řadu let, jež byly právě cíleným terčem satiry v SNL.

Připomenu zde u nás asi nepříliš známou story o guvernérce Aljašky Sarah Palin, která se v roce 2008 pokoušela kandidovat na prezidentku a v SNL to parádně schytala sžíravě-satirickou karikaturou od herečky Tiny Fey. Tato epizodka je považovaná za dosavadní vrchol umění politické satiry na SNL, kterýžto žánr tamtéž nabral na intenzitě po dalších změnách souboru v první dekádě nového milénia. Podobně dopadla další nepříliš bystrá, ale o to zavilejší (a rovněž podlejší) voliči zapuzená prezidentská kandidátka Hilary Clinton (2016). Ta dokonce osobní účastí přičinlivě „přihrávala“ munici v živě vysílané scénce s vedle stojící věrnou, svojí (devastujícně) imitačně-parodující dvojnicí v podání herečky Amy Poehlerové. K čemuž všemu tehdy zněl na scéně sborem předvedený majestátní gospelový chorál Hallelujah… 

Nguyen nezapomíná ani na reakci v SNL na onu hrůznou událost teroristického útoku na newyorské dvouvěží v roce 2001 – ono 9/11 – a nechá ve filmu řadu minut vyprávět samotného tehdejšího starostu NYC Rudiho Giulianiho, který však, po pravdě řečeno, tehdy v živém vysílání SNL na obrazovce pronesl jeden z opravdu brilantně sarkasticky uzemňujících (anglicky deadpan) a do dneška citovaných výroků-kameňáků, objevivších se kdy na obrazovce SNL. Na filozofickou otázku Lorneho Michaelse, zdali se SNL může vůbec pokoušet o nějaký humor, Giuliani mu s vážnou tváří odpověděl: „Proč byste to měli zkoušet zrovna teď?“

Na tomto dokumentu se svými uvedenými výroky a postoji podílela celá řada jak učinkujících, tak i členů manažerského nebo technického personálu z historie SNL. Chvályhodné proto je, že režisérovi naprosto nejde o nějaký prvoplánový paján, samoúčelný chvalozpěv. Julia Louis Dreyfus, poprvé angažovaná kdysi ve svých 21 letech, vyskočí do záběru a vzrušeně pronese, že celá show byla skrz nazkrz prolezlá sexismem. Zmíněná Tina Fey k tomu naopak dodá, že (zvláště dnes woke-komsomolci tolik odsuzovaný – pozn. aut.) sexismus nikdy nebyl v SNL nijak obzvláště patrným.

Nebo jiná věc. Na dlouhá léta kdysi vskutku jediný černošský herec v celé show – Garrett Morris – ve filmu tvrdí, jaké prý měl problémy vůbec angažmá v souboru získat, byť třeba jen pro nepatrnou roličku jakéhosi lékaře, a to údajně prý právě pro barvu své pleti.

Režisér Nguyen se proto dotkl otázky od doby premiéry filmu (2015) narůstající kontroverze týkající se údajně malého zastoupení černošských hereček v programu. V tomto smyslu, alespoň pro mne, je pádnou odpovědí a svým způsobem vrcholem tohoto vzpomínkového medailonu na historii SNL zařazená viněta z, u chytřejší části diváctva, proslaveného satirického monologu černošské (velmi korpulentní) komičky Leslie Jonesové z roku 2014, kdy si tato na obrazovce ve své (autorsky napsané!) scénce dlouze postěžovala, jak trpce lituje, že už neexistuje otrokářství, měla by prý zaručeně lepší sexuální život(!!!).

 

Další články
sinekfilmizle.com