VT: /volá na střechu/ Tak jsem tu s tím Cé Dé, Vojtěchu!

VL: /volá ze střechy/ Vlastimile, my tady, díkybohu, nemáme CD přehrávač! Řekni něco o textech, vysvětli je. O čem je úvodní skladba?

HAPPY HOUR

VT: Happy Hour je příběh mého bratra, indiánským jménem ,Ten, který nikdy neskákal‘.

Na pražském Altstädter Ringu na bratra kdysi křičel divný dav: „Kdo neskáče, není Čech!“

Ale můj bratr nikdy neskákal.

Na Wenzelsplatzu pak podobný dav ječel: „Cikání do plynu!“

Ale můj bratr šel postranními uličkami domů.

„Byly tam kamery?“ zeptal jsem se ho.

„Byly,“ kývl. „A ty lidi na povel skákali a zvedali ruce. I buřty si tam opejkali.“

„Tak to byli jen filmaři! Režisér, kompars a pojízdná závodní jídelna,“ chlácholil jsem bratra. „Všechno bylo jenom jako, naaranžované!“

„Všechno je jenom jako?“ uklidnil se Milan Korman. „Bachtaľi ora!“

–

VL: Milana Kormana znám, je to můj soused.

VT: Že zdravím… Do textu je propašován začátek hitu Horsta Wesselyho, dále písmena HH, zkratku oddílu Schutzstaffel, Lumpenproletariát, srp a kladivo a podobně.

Franta Sauer byl ale sympatický lump.

VL: Aha… A proč má následující píseň EUROPÉ podtitul ,Nejistá‘?

EUROPÉ

/nejistá/

Europé je název šantánu ve vykřičené čtvrti.

Stárnoucí šansoniérka stejného jména tam od roku 1985 dnes a denně zpívá jednu a tu samou píseň.

Vystupuje mezi čísly Němého břichomluvce a Slepého žongléra.

Po Slepém žonglérovi následuje na zadním dvorku půlnoční překvapení – ogňostroj Kaťůša.

–

Šansoniérka zpívá vadnoucí evergreen s názvem Óda na radost.

,Idealistickou vizi míru a bratrství všech lidí‘, jak stojí v programu.

Ale posluchačů je den ode dne méně, zato přibylo vrzání židlí.

Jednoho dne si zpěvačka uvědomí, že její Óda zní falešně, nejistě,

a zkusí to jinak, Elegií.

–

Óda – z řeckého ωδή, je chvalozpěv, oslavná lyrická báseň či hudební skladba.

Jde o protiklad elegie.

Elegie – z řeckého Ελεγεία, je žalozpěv, truchlivá básnická či hudební skladba.

–

Ódu na radost napsal Friedrich Schiller v roce 1785.

Báseň vznikla jako hold Schillerovu nakladateli:

„Dobrý Otec zří z mlh clony / Dlíte v prachu, milióny?“

Hudbu k básni složil Ludwig van Beethoven roku 1824.

–

Na závěr naší skladby jsme chtěli nahrát vlažný potlesk těchto dvou pánů, ale nepřišli na natáčení…

.

VL: A nemáte tam něco veselejšího?“

VT: Máme – věčnost!

PROBUĎTE MISTRA HANUŠE!

Slunce vyhasne asi za 5 miliard let.

Dnes je přibližně v půli svého života.

Věčnost je denně o den kratší…

–

Albert Einstein kdysi v Bernu pozoroval věžní hodiny na tamním orloji. Viděl, jak se velká bílá rafie pohnula, klapla, poskočila na číslo XII. Ale zvuk té rafije se k Einsteinovi donesl později než onen viditelný pohyb. Fotony přiletěly rychleji než pomalejší decibely.

Přiletěly rychlostí 299 792 458 metrů za sekundu.

Právě teď bylo před chvílí…

–

Ponocný se zapomněl v hospodě u mariáše a půlnoc na návsi odtroubil sice rychlostí zvuku 343 metrů za sekundu, ale až v půl jedné.

Svatý Martin přijel loni na bílém koni v pondělí, ale letos přijede až v úterý.

Bílá neděle byla loni 7. dubna, letos až 27. dubna.

Zvoník od Matky boží tudíž neví, kdy má slavit své nalezení.

A v Notre Dame mu navíc shořel i hodinový stroj a Quasimodo neví, kdy zvonit.

Věčnost bude o den kratší.

A jak to vidí slepý Mistr Hanuš?

„Jirásek kecá jak Palackej..!“

VL: Možná naopak. Je to relativní. Co dál?

DOBRÝ DEN, PANE PROFESORE

/π/

S panem profesorem sedáváme u burgundského vína a za oknem vyhlížíme čtvrtý rozměr.

Loni v březnu, čtrnáctého, jsme už byli nadosah.

Hodiny na levé a pravé věži kostela Cyrila a Metoděje se ten den sešly, jindy spolu bývaly na kordy.

Oboje teď ukazovaly za minutu čtvrt na čtyři.

„En garde!“ ukázal na hodiny pan profesor. „Matematik Ludolph van Ceulen byl mimo jiné i učitel šermu. Chtěl bych někdy jeho číslo zahrát jako sólo na hoboj.“

„Ve tří-čtrnáctinovém rytmu?“ optal jsem se.

„V Leidenu, na šermířově náhrobku, bylo vytesáno: 3,14159265358979323846264338327950288…

Ale někdo onen náhrobek ukradl, už nestojí. Ukradli mi noty!“

A tak to sólo kolega básník Pavel Tylšar nahrál bez not…

–

Dům v Ulmu na Bahnhofstrasse č. 20, zmíněný v textu už také nestojí. Nálet, černou křídou do komína…

VL: Černou křídou do komína?

VT: Černou křídou do komína, v listopadu 1944.

MALOVAL STŘÍBŘENKOU

/lucidní/

Lucidní snění, ,vědomý spánek‘, nebo ,jasný sen‘.

Text je příběh malíře, který nektar z nezralých naříznutých makovic nahřál nad kahanem a nadýchl se.

Poté se s malířským náčiním vydal A víte, že si Madame Tussaudová své první muzeum otevřela v Londýně na Baker Street? V sousedství našeho domu č. 221B, který také nikdy neexistoval.

VL: Nemáte něco veselejšího, Sherlocku?

VT: Máme – předpověď počasí.

MOŽNÁ ASI

/MM/

Televizní meteoroložka v jedné větě své předpovědi použila slovo Možná a po chvíli slovo Asi.

Ptal jsem se kolegů: „Co je víc? Možná, nebo asi?

Někdo řekl: „Možná asi.“

Jiný, že: „Asi možná.“

–

Dívali jsme se z druhého patra na náměstí před kostelem svatého Antonína, pršelo.

Černé a bílé deštníky postávaly nebo přecházely po náměstí jako figurky na zmoklé šachovnici.

Do toho přijela před kostel stará Křižíkova tramvaj, stará přibližně jako ten kostel.

Černý král a bílá věž do tramvaje nastoupili a odjeli tou starou tramvají cestovat časem.

Josef Štěpánek řekl: „Ta tramvaj je z roku 1907 a jezdí doteď.“

A Jan Steinsdörfer dodal: „Zatím.“

„Doteď je starší zatím, že?“ zeptal se Martin Lehký.

„Mezi doteď a zatím má být pauza,“ myslel Miloš Dvořáček.

A tak jsme tu pauzu do písně zakomponovali.

–

Text je věnován autorce hudby a Cateringu MM.

Zpívají tři strávníci, píská čtvrtý.

VL: Slyšel jsem o ní jen chválu! Kde se vzal Sigmund Freud?

LAMPÁŘ A SIGMUND FREUD

Když jsem hrál na Karlově mostě, spal jsem občas pod mostem v parku na Kampě.

Rostly tam lysohlávky a bambusové lampářské tyče.

A jednou v noci jsem na jinak liduprázdném Karlově mostě potkal právě Sigmunda Freuda.

„Guten Abend, Herr Doktor!“

„Herr Laternenanzünder!“ pozdravil i pan doktor a vyprávěl mi, co nového ve Vídni.

V Prátru se prý zadrhl Riesenrad a podražil plyn a topivo.

„Dokud se pálily jen moje knihy, tak to šlo!“ smál se, když vysvětloval, proč opustil vídeňské kanape.

Nabídl mi svou tabatěrku, chvíli jsme spolu pobyli.

Mimo jiné říkal, že plynové lampy viděl prvně v životě na nádraží ve Vratislavi a že v Americe tajně chodil na němé grotesky.

Kolega Jan Štolba mu je na našem LP připomněl svým tenor saxofonem…

VL: My tu nemáme ani gramofon. Co dál?

VT: Doktor Freud ještě říkal, že čte Agathu Christie, ale moje knihy zatím nečetl. Řekl jsem mu, že to mám podobné, a rozloučili jsme se.

„Zavřete oči, odcházím!“

Já se vrátil na Kampu a Sigmund Freud odešel do Londýna.

Pro případné šťouraly, Vojtěchu: Sigmund Freud zemřel tři týdny po premiéře filmu Kristián.

VL: Kristián! Nemáme tu ani DVD přehrávač. Co dál?

DOYEN KANDRDAS

Jakýsi oblastní herec v jedenácti písních odehrál šestnáct rolí. Hrál mimo jiné role ,Toho, který nikdy neskáče‘, šansoniérku Europé i stoletou komtesu. Hrál vyděrače i vydíraného, lampáře, Sigmunda Freuda a Mistra Hanuše.

V závěrečné písni loudí na Thálii nějakou kvalitnější roli, ale dcera Dia se k tomu nemá.

Vyřešil to až náš kolega, zvukař a houslista Adam Pakosta.

Vzpomněl si, že jeho dodavatel, Niccolò Amati z Cremony, je vrstevník Williama Shakespeara a má dobré nápady.

Doyen Kandrdas tedy po houslovém sólu osloví samotného Williama Shakespeara a dostane od něj, /via Pavel Kohout/, roli ušitou na tělo.

Bude hrát sám sebe v prokleté ,skotské hře‘.

A je to, Vojtěchu!

VL: Vlastimile, jdu to říct ,Tomu, který nikdy neskákal‘ a ostatním…

https://epochaplus.cz/skotska-hra-je-macbeth-skutecne-proklety/

Michal Němec, frontman skupin Jablkoň a Krajina Ró, oslavil vloni význačné půlkulaté narozeniny. Připomněl je jednak velkým listopadovým koncertem v městské knihovně, jednak albem příznačně nazvaným 5×15, které je unikátním projektem, na němž se sešli muzikanti z obou jeho kapel. Když Michal přijel na následující povídání, v rámci úvodního „small talku“ došlo i na jeho současné bydliště – a tím jsme ještě před hlavním tématem našeho setkání začali.

Jak se stalo, že ses odstěhoval z Prahy?

Ona je to už devět let stará záležitost. Žil jsem šestatřicet let na Letné, pořád jsem toužil někam do klidu, odstěhovat se na venkov, navíc jsme v Praze měli trochu nepříjemnou paní domácí, a nakonec jsem se musel vystěhovat. Ale pořád jsem nevěděl kam a popravdě řečeno jsem se o to moc nestaral. Asi měsíc před tím datem jsme se vraceli s kapelou z koncertu a Maruška Puttnerová se mě ptala, kam se vlastně chci stěhovat, a já řekl, že jsem ještě neměl čas nad tím přemýšlet. No a Johnny Judl mi nabídl byt ve Slaném, který patří jeho rodině. A bylo to. Není to sice úplný venkov, bydlím blízko centra města, hned vedle je hospoda, takže tam úplný klid není, ale když se někdy večer jdu projít, je všude liduprázdno. Když to srovnám s Prahou, kde jsou pořád davy lidí, je tam klid.

Má to přestěhování nějaký vliv na tvoji tvorbu?

To nevím, možná ano. Přece jen už nežiju tolik kulturně jako v Praze, protože když bych chtěl někam jet, musím řešit, kde budu parkovat, nebudu si moct ani dát pivo, a tak většinou nikam ani nejdu. A doma mám takový koutek, kde si můžu dělat muziku, takže je to takové klidnější. Nevím, co by ze mě teď padalo, kdybych se neodstěhoval.

Vloni jsi oslavil pětasedmdesáté narozeniny. Byl to nějaký přelom? Třeba v tom smyslu, že jsou to tři čtvrtiny stovky?

Ne, já to jako nějaký osobní přelom necítím. Když mi bylo asi sedmapadesát, začal jsem se děsit, že se mi blíží šedesátka, to jsem považoval za zlom, přece jen, člověk začíná být považován za seniora. Ale pak ta šedesátka přišla, a vlastně se nic nestalo. Je to jako na silvestra – sice víš, že bude nový rok, ale když na to dojde, vůbec nic se nezmění. Takže přišla šedesátka, nic se nestalo, a od té doby to jen tak teklo. K tomu, abych slavil pětasedmdesát, mě vyhecovalo okolí, já sám bych narozeniny nijak moc neslavil. Tak jsem navrhl, že se tedy někde sejdem, napijem, pokecáme, ale kluci říkali, že by to chtělo udělat nějaké vystoupení, třeba v Malostranské besedě nebo tak. Nebyl jsem proti, ale na to zase někdo namítl, že by to chtělo něco většího. No, nakonec z toho byla městská knihovna. Pak zase někdo vymyslel, že když už bude velký narozeninový koncert, měla by se taky vydat nějaká deska. Napřed byl ve hře nějaký výběr, a nakonec to přerostlo v úplně nové album. Které se mnou naštěstí dělal Tomáš Frolík, což byla pro mě obrovská úleva. Já jsem totiž takový kolektivní hráč, mám rád spolupráci, a přitom se mnou dřív nikdo moc spolupracovat nechtěl. Pokud to někdo v minulosti zkusil, hned jsem ho utahal, ale Frolík, ten mě naopak pořád honí jak nadmutou kozu. Takže to je pro mě ten pravý člověk.

On je taky v podstatě o dvě generace mladší…

No jo, mohl bych být jeho dědeček…

Jak ty písničky vznikaly? Jste pod nimi podepsáni oba. Je to jako Lennon a McCartney, kteří taky všechno podepisovali společně, a až později se ukázalo, že jich vlastně většinu složil jeden nebo druhý samostatně?

Když jsme dělali s Tomášem první desku Krajiny Ró, já vždycky přinesl nějakou písničku a on si stěžoval, že je moc „trampská“. Tak jsem mu říkal, ať udělá nějakou aranž, aby trampská nebyla. Tahle nová deska ale vznikala spíš tak, že mi Tomáš hrál nějaké motivy, které měl připravené, vždycky nastavil ty svoje roztodivné zvuky, znělo to pěkně, ale jak z toho udělat písničku? Tak jsme brali texty, které jsem nosil, a zkoušeli jsme je dávat dohromady s těmi jeho motivy a riffy. Někdy to k sobě nešlo, tak jsme hledali dál, a když jsme našli něco, co se hodilo, začali jsme na tom dál pracovat. To znamenalo hlavně vymyslet melodii, což nebylo vždycky úplně jednoduché, protože ty motivy často vytvářely dost netradiční harmonie. No ale tímhle způsobem to pomalu narůstalo, až vzniklo celé album. Každý si doma vždycky něco připravil a pak jsme to spolu slepili dohromady.

V obou kapelách, tedy Jablkoni i Krajině Ró, hraješ s mladšími spoluhráči. Oni si tě všichni určitě váží, nicméně, nemáš strach, že si třeba za tvými zády budou říkat něco ve smyslu „Ten dědek nás brzdí“?

No tak v Jablkoni jsou sice všichni mladší, ale už to jsou taky v podstatě dědkové, je to strašný. Když k nám například nastupoval kytarista Martin Carvan, bylo mu čtyřiadvacet a studoval na akademii – a teď je mu šedesát. Takže tam už je to takové ustálené. No a kluci z Krajiny Ró, když jedou s těmi svými Bladderstones, určitě mě zdrbou, nemyslím si, že ne, ale je to v pohodě. My se stýkáme relativně často, občas zajdem i jen tak na pivo, normálně se drbe, ale není to nic zásadního.
Ono je to se mnou tak, že jsem většinou s mladšími lidmi, a pak mám spíš trochu problém být se svými vrstevníky. Oni většinou už mají jiné starosti, žijí jinak. Ne, že bych si s nimi nerozuměl, samozřejmě že mám kamarády svého věku, ale s těmi si jednou za půl roku zavoláme a jednou za rok nebo za dva se vidíme. Takže jsem zvyklý spíš na ty mladší. A funguje nám to.

Když někteří muzikanti přijdou, jak se říká, do let, začnou špatně snášet ježdění na koncerty. Samotné hraní mají rádi, ale to cestování nakonec vede k tomu, že koncertování omezí nebo s ním úplně přestanou. Co ty?

To je samozřejmě bolavé místo. Ale ono to má svoje pro i proti. Před revolucí jsme snili o tom, že s tou naší hudbou vycestujem – a nedostali jsme se vůbec nikam. Pak v devadesátých letech jsme naopak jezdili pořád. Tuhle brácha přinesl nějaký náš koncertní plán a tam jsme se dočetli, že v jednom roce jsme měli šestašedesát vystoupení a z toho šedesát v zahraničí. A to jsme nehráli pro žádné krajánky, ale pro normální místní publikum v klubech a na festivalech. Což bylo úžasné a dosáhli jsme toho, čeho jsme vždycky chtěli. Ale ta doprava byla vždycky hrozná. I když člověk někam doletěl, stejně musel nakonec přesednout do auta. A to mě nebavilo už tehdy. Já sice půl života toužil cestovat, ale pak toho najednou bylo až moc, takže představa, že bych dobrovolně jel někam na dovolenou do zahraničí, to je něco strašného. Proto teď říkám „Za hranice mě dostanete jedině za prachy…“

No a s ježděním u nás je to jen o málo lepší. Když se hraje třeba v Ostravě, cesta tam je ještě v pohodě, člověk je v autě s kapelou, všechno v pořádku. Ale ty cesty zpátky! Vždycky si balím vercajk a říkám si – tak takoví Rolling Stones by teď už dávno seděli ve svém tryskáči. My nasedneme do toho auta, řekněme, v jedenáct, cestou někoho ještě vyhazujeme v Praze, a ve Slaném jsme někdy ve tři ve čtyři ráno. Což je vopruz. Ale na druhé straně se do té své postýlky strašně těším. A často vzpomínám na dobu covidu, kdy se nehrálo, nikam se nejezdilo, seděl jsem doma a můžu ti říct, že jsem toho po týdnu měl plný kecky. Takže člověk sice nadává na cestování, ale na druhé straně je fajn, že se něco děje a že se může vracet domů.

Před chvílí jsme se dotkli toho, že jste uvažovali o vydání nějakého výběru starších nahrávek, což se pak změnilo v plán na úplně nové album. Ale uvědomuju si, že Jablkoň vlastně žádnou tzv. „bestofku“ nemá…

Před lety jsme nějaký výběr vydali, ale byly na něm jen ty naše písničky. To znamená věci, které na našich českých koncertech převládají, protože kdybychom hráli to, s čím jsme začínali a co jsme taky hráli v těch devadesátých letech v zahraničí, máme tak dva koncerty ročně. V tomhle byla ta cizina skvělá, protože tam se líbilo, že jsme jiní, divní, že hrajeme něco nového. U nás to samozřejmě někoho taky zajímá, ale takových lidí je jen pár.

Takže to bereš pragmaticky a hraješ lidem to, co víš, že je zajímá? Nestýská se ti po takovém tom starém jablkoňském „blbnutí“?

Po tomhle blbnutí se mi stejská a musím říct, že se už asi čtyři nebo pět let domlouváme s Michalem Nejtkem, že spolu uděláme nějakou příšernou desku, takovou, jakou si nekoupí ani jeden člověk. Jo, tak to by mě bavilo… Ale mě by bavila spousta věcí. Mám například strašně rád sbory, takže bych někdy něco takového taky rád udělal, dokonce jsem se na tom kdysi dávno domlouval s mladým Bohumilem Kulínským, ale bohužel se to nestihlo.

Ale udělal jsem si radost, že s Krajinou Ró hrajeme bigbít, kluci opravdu umějí přitvrdit, když je třeba. A tomu se teď musím věnovat, protože nás ještě pořád nikdo moc nezná, nástup jsme měli ztížený tím, že jsme se „narodili“ do covidu, a já teď nemůžu říct, že Krajinu Ró na dva roky odkládám a jdu se věnovat zase něčemu jinému. Takže už to tak nějak vzdávám. Není prostě možné dělat víc věcí než ty dvě základní kapely. Plus Půljablkoň – po roce pauzy jsme zase začali s Maruškou Puttnerovou tu a tam jezdit.

Jak vlastně na Krajinu Ró reagují staří fanoušci Jablkoně?

Ľahká Múza, nesporná stálice slovenské alternativní scény, loni vydala album Piesne ticha. A letos se chystá mimo jiné na dvě akce Unijazzu, koncert 12. dubna v pražském Kaštanu a také na červencové hraní v rámci festivalu v Boskovicích. Dost důvodů k rozhovoru s osobitou zpěvačkou Gudrun. Vedle povídání o hudbě samé, třeba o určité inspiraci folklorními trávnicemi, přestože si Gudrun neprozpěvuje při obracení sena na lukách, ovšem muselo dojít i na téma slovenské čistky v kultuře. A konstatování, že skutečně nezávislý umělec nemůže z principu věci zůstat apolitickým. Vždyť i nezávislost na institucích je svého druhu politikum.

Před rozhovorem jsem se omlouval, že o současném gothic rocku, dark wave i industriální elektronice a příslušné fanouškovské subkultuře už mnoho nevím. Ale psala jsi, že je to vlastně dobře, že jste se nikdy žánrově nevyhraňovali.

Od začátku jsme nadžánrová a experimentální kapela. Lavírování mezi různými hudebními žánry je pro nás příznačné a dává nám naprostou uměleckou svobodu v tom, co chceme v hudbě realizovat. To, že začátkem 90. let vznikla možnost koncertně prezentovat naši tvorbu na festivalech industriální, elektronické či gotické subkultury, nás jen k těmto žánrům povrchně přiřadilo. Tady rozhodně nejsme v Evropě, kde se tato hudební oblast od konce 70. let kontinuálně vyvíjela na troskách postpunku. Když pak podobných koncertních příležitostí začalo ubývat, a my koncem 90. let nechtěli hrát něco úzce subžánrově zaměřeného, nezbývalo nám než vyrazit do Europy a hledat tam nové posluchače.

Každé album, které jsme vydali, mělo svoje ústřední hudební téma, okolo kterého oscilovaly všechny hudební, aranžérské a zvukové postupy. My sami se vnímáme jako alternativní kapela, ovšem v kontextu, v jakém je alternativa chápána za našimi hranicemi. Protože u nás je vlastně alternativa už také hudební žánr, se kterým nemáme společný typ zvuku, instrumentace a výrazu. Na Slovensku již dlouhodoběji hrajeme na akcích zaměřených na alternativní kapely, a v tomto směru bychom rádi pokračovali i v Česku.

Jako jednu z pěveckých inspirací posledního alba Piesne ticha uvádíš také přesahy do etnické hudby. Konkrétně slovenské trávnice, ženské lidové písně spojované s kosením a sušením sena. Kde se vzala tahle pěvecká inspirace? Stará se Ľahká Múza o louku?

Máme zahradu, ale ne zas tak velkou, abych si tam prozpěvovala. (smích)

Už od první LP Tieň bolesti z roku 1992 pracuji se specifickými hudebními polohami a technikami, které jsem lety praxe zdokonalila a umožňují mi, vedle maximálního využití hlasivek ve spolupráci s efektovými procesory, používat hlas jako samostatný hudební nástroj. Různé vibrační typy vokálů a etnické barvy se tudíž objevovaly i na předchozích deskách, ale v hustých aranžmá si to posluchač nemusel až tak uvědomovat. Proto jsme Piesne ticha ve srovnání s předchozím titulem Byť tvojím zrkadlom komponovali v mnohem průzračnějším duchu a úmyslně nechali vyniknout všechny pěvecké party. Od začátků jsme měli rádi etnickou hudbu a ta slovenská nabízí bohaté inspirace. A protože trávnice jsou nádherné vícehlasé ženské zpěvy, vždy mě zajímaly. Dnes jsou podobná „world“ témata módní, ale u nás jde o dlouhodobou záležitost. Reagujeme na tohle téma po svém a tak, aby z inspirace vznikaly nové, originální skladby. V tomto kontextu jde opravdu jen o inspiraci jako takovou, nikoliv o převzetí konkrétních hudebních motivů a jejich vložení do naší hudby. To jsme nikdy nedělali. Vždy jsme měli vlastní imaginaci.

Zdá se mi, že v hlase je opět cítit i větší důraz na klasickou pěveckou průpravu, ale možná se pletu?

Jsem poctěna, když se mě kolegyně zpěvačky ptají, ke komu jsem chodila na lekce zpěvu nebo jaké mám hudební vzdělání. Odpovídám jen, že jsem talent, který si sám vytvořil vlastní hudební postupy a osvojil pěvecké techniky. Byla to součást našeho hudebního dobrodružství, objevovat i ve zpěvu vlastní hranice. Můj hlas má specifickou barvu a tonalitu, což mi v jeho využití dává velký prostor. A hudba, do které zapadá, nebo ze které se vynořuje, ho umocňuje. Na předchozích deskách jsem vedle práce se zpívaným textem používala i různé koloraturní belcantové techniky a dvojhlasy. Na novém albu je takových „sopránů“ méně, do popředí jsme postavili rezonanční a vibrační hlasové techniky.

PROČ CHODIT V NĚČÍCH STOPÁCH?

Váš posun v průběhu dekád, od post-punku přes dark a ethereal wave i klasicizující inspirace až k etnickým vlivům působí tak trochu jako konvergentní vývoj třeba s Dead Can Dance. Sledovali jste jejich tvorbu?

V době našich začátků v 80. letech jsme poslouchali široký záběr hudby, od českého undergroundu až po punkové a postpunkové výboje. A že tehdy byla scéna neuvěřitelně pestrá a svěží. Nejen po instrumentální stránce, ale i pěvecky. Nové přístupy, originální mužské i ženské vokály. Ale naše tvorba nemá žádné přímé vazby s Dead Can Dance, i když je Lisa výborná a jejich hudba, hlavně z jejich začátků, je vynikající. Jdeme jinou cestou i v tom etnickém přístupu. Zatímco oni zpracovávali hlavně exotické hudební světy, my jsme se inspirovali domácím folklorem. I co se týče ostatních kapel, vždy jsme se snažili o vlastní rukopis. Jakmile jsme měli pocit, že něco v naší tvorbě evokuje jinou kapelu, přestali jsme tyto nápady rozvíjet. Proč jít cestou, kterou už šel někdo před tebou?

Loni jste oslavili 40 let existence kapely. Dá se říci, že svými proměnami zrajete se svými věrnými fanoušky, jejichž vkus se také vyvíjí? Nebo se spíš přidávají noví?

Tohle je zajímavé sledovat. Protože každé naše album je jiné, vidíme, že část posluchačů jde s námi po našich cestách a část se v nějakém okamžiku odpojí. A právě tam se zase připojují noví. Nebo máme jen posluchače jednotlivých alb.

Jisté „gotické“ a „dark industriální“ ukotvení ale opouštět nebudete? Protože jak je vidět i na příkladu Ľahké Múzy, tyto fanouškovské subkultury vždy výborně fungovaly. Vystupovali jste na prestižních subžánrových festivalech napříč Evropou…

Jak už jsem říkala, v zahraničí jsme vnímáni jako „dark“ alternativní kapela a jen na nás záleží, jakými hudebními cestami kráčíme. Nedá se vyloučit, že se v budoucnu víc posuneme třeba až do „akustické“ polohy. Což teď vážně netuším. Kam nás srdce zavolá, tam půjdou ruce a hlasivky. Vlastní pečeť si ale poneseme s sebou, ať už budeme hrát cokoliv. Možná i proto jsme pro posluchače rozpoznatelní.

Pokud bychom si dovolili čirou spekulaci a srdce vás zavolalo k akustické hudbě, což zní zajímavě, znamenalo by to třeba rozšíření sestavy?

Teď se bavíme opravdu jen v teoretické rovině. Ale už dnes na Piesňach ticha máme spoustu akustických zvukových barev. Různé mandolíny, sitár, akustické kytary, jejichž zvuk je vytvořen specifickým nastavením kytarového procesoru a u kterých málokdo na první poslech identifikuje, že vznikly na elektrické kytaře. Když jsme nedávno hráli na festivalu v Kasselu, zvukaře to natolik zaujalo, že se ještě po koncertu přišel zvlášť zeptat, zda vše, co slyšel, ve skutečnosti i viděl. Tedy že všechny zvuky šly z kytary. Ale nemyslím, že bychom někdy zůstali pouze u využití akustických nástrojů, i když by se nám to možná líbilo.

Zkrátka, koncertní sestava tria s baskytaristkou iNOVA je stabilní, rozšiřování o například čistě akustický nástroj není v plánu…

Ľahká Múza je kapela tří stálých členů a iNOVA s námi hraje od roku 2014. Pro nás je optimální právě trio, které dokonale pokryje živé vstupy na koncertech. Hudba je natolik dynamická, že nepociťujeme deficit dalšího člena a nástroje. Právě naopak. Jsme v malé sestavě mnohem operativnější. I proto je dnes mezi mladými muzikanty takový nárůst one man či one woman projektů, případně dvojic. V současnosti je koncept velké kapely v podstatě přežitá záležitost.

Album Piesne ticha vyšlo u vydavatelství Hevhetia, záměrně nadžánrového, a když, zaměřeného spíše na alternativu, soudobou hudbu, volnou improvizaci, folklorní ohlasy či jazz než na rock. I to byla součást záměru ─ rozšířit záběr kapely?

Ono to krásně zapadlo do celého kontextu. Je to přesně tak, jak říkáš. Hevhetia je jedinečné vydavatelství, které vydává široký žánrový rozptyl domácí i zahraniční hudby. Jako „avantgarda“ jsme se do dramaturgie labelu skvěle hodili, a také se tam cítíme komfortně. Jiná vydavatelství jsou mnohem úžeji zaměřená, tam bychom už dramaturgicky nezapadli. Druhé široce zaměřené vydavatelství je Slnko Records, a to je na Slovensku asi vše. Nakonec i proto jsme tři alba vydali na zahraničních značkách. Subžánrové kapely to v tomhle případě mají mnohem jednodušší.

Jak vlastně došlo ke spolupráci s Jánem Sudzinou, „duší“ vydavatelství Hevhetia?

Šlo o postupný proces. On o nás věděl už dávno a naši cestu sledoval. My jsme také v určité době věděli, že existuje takové vydavatelství a sídlí v Košicích. A když jsme chystali album Piesne ticha, jednoduše jsme Jána Sudzinu oslovili jako první a nabídli mu spolupráci. Velmi nás potěšila okamžitá kladná odpověď. Až když jsme začali souvisleji komunikovat, dozvěděla jsem se, že má vlastně takové pravidlo. Umělec si k němu musí najít cestu. Že jde o jistou volbu, která bude fungovat, pokud je to vzájemné. Což mohu potvrdit. Byli jsme v minulosti i v opačné situaci, kdy jsme dostali od někoho nabídku. A také to fungovalo.

Na nový repertoár se čekalo dlouho, od alba Byť tvojím zrkadlom (2013). Přitom nové písně jste ohlašovali v rozhovorech už na rok 2017. Proč vlastně taková pauza v autorské tvorbě, respektive v jejím prezentování na desce?

Je to tak, nové album jsme chtěli vydat kolem roku 2019. Pak ale do plánů zasáhl v roce 2020 covid, a navíc jsem se v 2021 nešťastně zranila na horách. Po operaci mě čekala delší rekonvalescence. Čímž se naprosto narušilo tempo, kterým jsme na albu začali pracovat. Také samotné nahrávaní a míchání nám zabralo celý rok 2023. A pak jsme ještě chvilku čekali na samotné vydání v dubnu 2024. Ale jak se říká, konec dobrý, všechno dobré. S albem jsme spokojení a je naše už deváté!

DESTRUKCE KULTURNÍCH INSTITUCÍ

Jak vnímáte současnou situaci ve slovenské kultuře nebo vůbec politickou situaci, kdy se píše o rozpolcenosti země? Což tedy zdaleka neplatí jen pro Slovensko… Ovlivňuje vás to v tvorbě?

Kultura a kulturnost u nás nikdy nebyla nějakým všeobecným rysem a vše, co se v kultuře dělo, vznikalo spíš navzdory různým nepřízním. Dlouhodobě se ale takhle pracovat nedá. A v době, kdy už se někteří domnívali, že je čas posunout se v kulturnosti dál, přišel absolutní zásek v podobě působení dnešní oficiální politické garnitury. Program destrukce erbovních i nezávislých institucí nabral charakter pohromy jak v důsledcích, tak v nekompromisnosti realizátorů „čistky“.

Co se nás týče, nikdy jsme netrpěli nadměrným optimismem, že v postfeudálním kapitalismu, ve kterém žijeme, bude jakékoliv nezávislé umění prosperovat. Proto jsme nikdy nespoléhali na vazby s institucemi nebo později na podporu z grantů. Protože za vším jsou konkrétní lidé a jejich vliv. Časem se i v „alternativní“ kultuře vyprofilovali jednotlivci, kteří mají výraznou moc a rozhodují, koho hrát, koho pozvat a tak dál. Rozhodně se všem nedává stejný prostor. Přímo v tvorbě nás to neovlivňuje, ale tím, jak zaniknou některá nezávislá kulturní centra, financovaná z Fondu na podporu umění (FPU), výrazně se i pro nás snižuje možnost koncertovat na Slovensku.

Napětí ve společnosti, určitá temnota, pocit vzdoru, to vše samozřejmě bývá pro alternativní kulturu inspirativní. Dá se říci, že i Ľahká Múza politiku reflektuje, nebo je svým způsobem kapelou apolitickou?

Povrchně se „političnost“ posuzuje podle toho, zda kapela prvoplánově vyslovuje jisté druhy politických komentářů nebo píše vysloveně společensky angažované texty. Ale je i jiný druh politického postoje, a totiž skutečně nezávislá existence. Tedy snaha o udržení umělecké svobody bez ohledu na aktuální politický režim či neúprosné zákony tržní ekonomiky v umění a tak dál. Což je paradoxně o dost náročnější, než se může zdát pozorovateli z venku. Právě v tomto smyslu určitě nejsme apolitická kapela.

Funguje v Česku stále i vaše někdejší návaznost na undergroundovou scénu?

Ano, naše začátky v 80. letech jsou úzce propojené s českým undergroundem, v rámci kterého jsme dostali první koncertní příležitosti. Následně nám v roce 1991 Black Point vydal dvě kazety, Schizofóniu a Nevinnosť. Pak jsme ještě hráli v Řevnicích na desátém výročí obnovení vydávání časopisu Vokno a chtěli jsme udělat něco společně s Mejlou Hlavsou, jenže smrt byla rychlejší…

Pak jsme šli svojí cestou a z undergroundové scény se stávala, alespoň pro nás, spíše jen určitá societa. Když jsme se umělecky výrazně odklonili od repertoáru ze Schizofónie, dostali jsme zpětnou vazbu, že by naši novější tvorbu už „undergroundové“ publikum zřejmě nepobralo. Že už si jede jen ve svých vzpomínkových okruzích. Navzdory tomu ale udržujeme těsné vztahy například s Mejlou Jarošem z Jiříkova vidění, Terrou Ignotou, Evou Turnovou a výtvarníkem Viktorem Haitem. V posledních letech také chodím kvůli lidem na výroční koncerty pořádané na Žižkově v hospodě U Vystřelenýho oka.

Zmínila jsi hraní na festivalu v Kasselu. Kde a jak často vlastně v současnosti hrajete?

Protože se hudbou neživíme, nejsme závislí na počtu odehraných koncertů. V tom máme úplnou volnost. Jsme koncertní typ kapely a hraní na pódiu nás baví. Ale máme určité představy, v jaké dramaturgii se chceme objevovat. Tudíž si vybíráme, kde a v jakém kontextu se ocitneme. A takových akcí je mnohem méně než těch pro „běžnou“ hudbu. Až do covidu jsme měli velmi dobře rozdělené portfolio akcí, zhruba polovinu v zahraničí a polovinu doma, kam vedle Slovenska stále řadíme i Česko. Po pandemii ale mnoho klubů a promotérů skončilo, a museli jsme začít v některých ohledech od bodu nula. I přestože za sebou máme dlouhou historii, chtělo to hledat nové příležitosti k vystupování. Třeba v galeriích, synagoze, rozhlase a tak dál. Měli jsme chuť vykročit i mimo hudební kluby. Zalíbilo se nám pokračovat v tom. Jako umělecký projekt k tomu máme určité predispozice. Aktuálně hrajeme většinu akcí na Slovensku, něco v Česku a hráli jsme i na zmíněném německém festivalu.

ALTERNATIVNÍ ČESKO-SLOVENSKO FUNGUJE

Na 12. dubna chystáte koncert pro scénu Unijazzu v pražském klubu Kaštan. Chystáte něco speciálního, ať už po vizuální, nebo repertoárové stránce? Převažují nové skladby, či spíš starší?

Možná pojmeme koncert pro někoho netradičně, ale my vždy hrajeme na koncertech hlavně nový repertoár, protože jsme pořád aktivní kapela a snažíme se naši tvorbu posouvat. I když samozřejmě zařadíme i starší skladby a jako „bonusy“ ty vysloveně posluchačsky oblíbené. Nicméně určitě zazní kompletní nové album Piesne ticha.

Co se týče vizuální stránky, ta dost záleží na typu pódia. Zda budeme moci využít nějaké promítání, speciální světla a tak podobně. Kaštan je spíš klasický klub, ale má dobré vybavení, uvidíme, jak si s tím pohrajeme. Rádi bychom přivezli i naši baletku Leandru, se kterou na vybraných akcích spolupracujeme.

Navážou na vystoupení v Kaštanu i nějaké další koncerty v Česku?

Teprve začínáme s kluby tohle téma ladit, určitě v Česku ještě nějaká vystoupení v roce 2025 odehrajeme. Ale velmi se těšíme v červenci na Festival pro židovskou čtvrť v Boskovicích. Dlouho na něj máme zálusk a věříme, že právě letos to vyjde i s Ľahkou Múzou. V Česku jsme se vždy cítili doma a těší nás, že tento pocit i po letech zůstává. A to hlavně díky odezvě fanoušků a organizátorů akcí. Společná republika se nám sice rozpadla, ale hudba a přátelství jsou pořád s námi! O tom svědčí i tenhle rozhovor. První zmínka o nás tady byla napsaná někdy kolem roku 1991, pak přišel rozhovor z roku 1993 I stroje mají duši. Je skvělé si tady i po dvaatřiceti letech znovu popovídat.

Kdo na začátku devadesátých let slyšel v pražském Bunkru trio Caspar Brötzmann Massaker, nikdy na to nezapomene minimálně kvůli extrémní intenzitě, které pohltila všechny. Navršené stacky marshallů mu umožňovaly neustále pracovat se zpětnou vazbou. Výsledkem byl hutný kytarový noise, kdy byl zvuk důležitější než struktura skladeb. Na začátku února bylo možné si tento zážitek – i když přece jen ne tak nahlas – připomenout v pražské Akropoli. Loni kytarista Caspar Brötzmann své trio obnovil.

Jaké to bylo vrátit se po letech s kapelou Massaker?

Byla to náhoda, vydavatelství Exile on Mainstream pořádalo loni party k 25 letům existence. Ptali se, jestli bych mohl něco zahrát. Řekl jsem ano, že bych pro ně udělal něco extra s Yvonne Ducksworth, ale když jsme se s Yvonne sešli, tak mi řekla, že na vystoupení ještě nejsme připraveni. Tak co udělat? Co by bylo dobré pro Andrease Kohla (zakladatele Exile on Mainstream)? Tak jsme řekli ok, budou hrát Massaker. Jde to krok za krokem, teď jsme na turné a v únoru děláme novou desku. Ale nebyl za tím žádný plán.

Jaké to je vytvářet v triu novou desku, když jste s kapelou nějakou dobu nehrál?

Docela obtížné, protože nemáme čas zkoušet, takže tato deska bude spíš studiová. Děláme pár dalších nahrávek, zkoušíme něco trochu jiného, máme jiného bubeníka. Hrajeme se dvěma bubeníky, když má Saskia (von Klitzing z kapely Fehlfarben) čas, tak hraje na koncertech (jak tomu bylo v Praze), a když ne, máme druhého bubeníka. Je to vzrušující, ale jsem z toho docela nervózní. V takové situaci jsem nikdy předtím nenahrával desku Massakeru. Když se natáčí improvizovaná hudba, není to problém, ale udělat pár písní Massakeru je jiné dobrodružství. Bude to první studiová deska Massakeru, protože jsme dosud vždycky dělali živé desky. Nahrávalo se naživo a občas se udělalo pár střihů, aby se k sobě daly lepší pasáže. Ale nakonec může být dobré dělat něco jiného.

Jaké to je vracet se ke skladbám, z nichž některé jsou docela staré, z konce osmdesátých let?

Je to otázka, jak to vnímáš, jak si to definuješ. Můj pocit je ten, a měl jsem ho vždycky, že na tom nezáleží. Tato hudba je součástí mého života, takže když hraju tuto hudbu, je tam pocit nadčasovosti. Teď jsme v půlce turné, měli jsme krátkou přestávku, a vidím, že publikum se o to taky nestará.

Skladby se během let proměňovaly, zní jinak než koncem osmdesátých let.

K starým písním bych řekl, že na začátku potřebují trochu času. I když je už hrajete na pódiu, jejich vývoj ještě není u konce, můžou být lepší, ale nyní jsou na vrcholu. To, jak staré písně hrajeme dnes, je nejlepší způsob, jak je podat. Už tu není žádný další vývoj, ale pořád je velká zábava je hrát.

Staré skladby hrajeme pomaleji, tempo je trochu volnější. Ale začali jsme hrát i novou píseň, je to také intro, protestsong o všem tom násilí. Teď je to druh improvizace, zkoušíme ji naživo, ale rozhodně se z toho stane píseň, která bude na nové desce.

Jak vnímáte nárůst násilí ve světě, kde přibývá válek?

Mám pocit, že jsme v ohrožení. Už roky mám pocit, že sklouzáváme k jakési třetí světové válce. Odehrává se příliš moc různých věcí a nakonec mám pocit, že jsme se ocitli v nebezpečí. A nemluvím jen o násilí a o válkách, které je nyní součástí našeho života, ale o zdrojích na této planetě. Na internetu vidíte všechno, což to dělá vážnější.

Ale nejprve jste zmínil násilí.

Stalo se součástí našeho života.

Mluvil jste o protestsongu, ale vzhledem k hlasitosti a intenzitě hudby je na koncertech těžké porozumět slovům.

No, můžu je napsat, napadlo mě to na turné, ale moje texty jsou docela jednoduché, žádné velké věci. Je to součást celého obrazu. Hlubší texty jsou na Koksofen, ale tyto písně na turné nehrajeme.

Hrajete na kytaru pro leváky, kterou ale máte zavěšenou jako pravák. Jaké to skýtá výhody?

Největší výhodou je, že má obráceně mechaniku, což znamená, že hluboké éčko je na hlavě delší. Když hrajete struny nad ořechem hlavě prsty nebo trsátkem, tak máte k dispozici hodně různých zvuků, které nemáte, když hrajete na kytaru pro praváky. Tak prosté to je. Ale celé ovládání kytary je takto mnohem jednodušší, alespoň pro mne.

Ptám se, protože takto hrál na kytaru pro praváky i levák Jimi Hendrix.

Hodně jsem se od něj naučil, ale hrát na kytaru jsem začal kvůli Ritchiemu Blackmorovi, Black Night, Made In Japan… a Song Remains The Same od Led Zeppelin. Jeden z důvodů, proč hraju na kytaru, je jejich píseň Communication Breakdown, velmi krátká, ale intenzivní píseň se sólem. Ale to bylo dávno.

Jaké to pro vás bylo spolupracovat s FM Einheitem z Einstürzende Neubauten, který má přece jen odlišné a ještě radikálnější pojetí.

Jsme pořád přátelé, stále v kontaktu, před dvěma dny jsme si volali. Bavili jsme se, jak jsme se poprvé setkali. Bylo to někdy koncem osmdesátých let nebo v jejich půlce.

Ale vaše hraní s ním je dost daleko od rocku.

Je to jako malovat odlišné obrazy.

Pro mne je snazší pochopit, jak jste se od Massakeru dostali ke společné desce s Pagem Hamiltonem z Helmet než ke spolupráci s FM Einheitem.

To nevím, ale rozumím vám, z hlediska logiky dává větší smysl spojení dvou kytar než hrát se sebranými poničenými stroji. To přináší něco jiného, ale jde jen o to, jak o věcech přemýšlíme. Vzpomeňte si na staré filmy, které neměly žádnou zvukovou stopu. Hrálo se k nim živě a dělaly se k nim ruchy. Je zajímavé, co my vkládáme do věcí. Zkusme to nedělat.

Jste synem známého saxofonisty Petera Brötzmanna. Cítil jste na sobě nějaké zatížení?

V listopadu v sále pražské konzervatoře vystoupilo jazzové Trio Tapestry neúnavného saxofonisty Joea Lovana nabízející komorní jazz. Soubor vydal u značky ECM tři výborná alba, poslední je Our Daily Bread. Na piano v triu hraje jedna z nejlepších a nejoriginálnějších pianistek posledních čtyřiceti let Marilyn Crispell, která dlouho hrála s Anthony Braxtonem. Spolupráce s Triem Tapestry nabízí jen jednu z jejích poloh, tu uměřenější. Ve sporadických sólových vystoupeních ukazuje, jaká energie z ní proudí a co si dovolí v harmoniích.

V roce 1984 jsem vás viděl v pražské Lucerně v kvartetu Anthonyho Braxtona na Mezinárodním jazzovém festivalu. Co pro vás znamenal Anthony Braxton?

Byl pro mě velmi důležitý. Pocházela jsem ze světa klasické hudby a považovala jsem ji za velmi přirozenou. K Anthonyho hudbě jsem cítila silnou vazbu, skoro psychologickou. Hraním s ním jsem se hodně naučila.

Vy jste s ním hrála docela dlouho, že?

Ano, a ani nevím, jak dlouho přesně. Nějakých deset let, ale spíš víc. Deset let to bylo jen s kvartetem, ale já jsme s ním hrála už předtím v Creative Music Orchestra a pak jsme hráli i v duu. Kvarteto však bylo nejdůležitější, a s tím to trvalo deset let. Hodně mě naučil.

Byla to moje první zkušenost s hraním v souboru. Hrozně moc jsem toho naučila jen posloucháním a tím, kdy přestat, nehrát celou dobu. Když jsem začínala, hrála jsem celou dobu hrozně moc not. Bylo velmi důležité, když mi řekl, abych to nedělala.

Říkala jste, že jste začínala s vážnou hudbou. Jaká vás zajímala?

Webern, Schoenberg, Berg, Ligeti a Lutoslawski.

To je docela těžká hudba a hodně odlišná od improvizace. Když hrajete Lutoslawského, moc neimprovizujete. Jaké to pro vás bylo improvizovat?

Studium této hudby mi poskytlo základ. A vím, že můžete hrát cokoli a improvizovat. Když se nyní vracím a hraji klasiku, vnímám to úplně odlišně. Mám pocit, jako bych improvizovala, je to mnohem svobodnější, už se necítím tolik jako otrok. Samozřejmě, že když někdo složí kompozici, chce, abyste hrál, co napsal. Pokud hrajete klasiku, je to úplně jiné, než když hrajete jazz, i když noty budou stejné. Můžete hrát tytéž noty, ale budou znít úplně jinak.

Proč se nesoustředíte více na sólové koncerty?

Britský kytarista Stuart McCallum patří mezi nejvýraznější postavy současné jazzové a ambientní scény. Jako člen The Cinematic Orchestra spolupracoval na ikonických albech a koncertoval po celém světě. Jeho sólová tvorba propojuje jazz s minimalistickou elektronikou, zatímco v duu The Breath s irskou zpěvačkou Ríoghnach Connolly přináší hluboce emotivní folk inspirovaný tradiční hudbou. V rozhovoru se McCallum rozpovídal o nejnovějších projektech, procesu tvorby i o tom, jak se jeho hudba vyvíjí mezi improvizací a precizní produkcí. Hned několikrát letos vystoupí na tuzemských pódiích – na festivalech Spectaculare, Slunovrat a Folkové prázdniny, ale také v Paláci Akropolis v rámci koncertní série Rachotu.

Narodil ses v Prestonu, studoval v Salfordu, ale jaký byl příchod do Manchesteru, do města s velmi bohatou hudební historií?
Úleva! Byl jsem rád, že jsem se dostal do města, kde jsem se mohl setkat se spoustou inspirativních hudebníků a objevovat nejrůznější hudební scény. Město mě nepochybně formovalo. Zkušenosti, které jsem zde získal při hledání vlastního hudebního hlasu, tvoří základ všeho, co dnes dělám.

Tvá tvorba ostatně zahrnuje široké spektrum žánrů – jazz, folk, elektroniku, ambient…
Nejdůležitější pro mě je najít svůj vlastní hlas. Studoval jsem jazz, který mě naučil, že být sám sebou je to hlavní – i když to není vždy snadné.

Hudebník, skladatel, ale také učitel na Royal Northern College of Music. Jak se tyto role propojují?
Všechny ty aspekty pomáhají ovlivňovat a formovat mou hudební a tvůrčí činnost. To, co se naučím při živém hraní, se promítá do mé tvorby i výuky, a naopak. Je to taková zpětná vazba, kde každá část přispívá k rozvoji těch ostatních. Mám to štěstí, že pracuji s velmi talentovanými studenty. Je skvělé přispět k jejich rozvoji, ale zároveň se i já učím od nich.

Je nějaký konkrétní tip, který jim třeba předáváš?

Nejlepší rada, kterou jim mohu dát, je držet se pozitivní energie, kterou hudba přináší, a chránit si svůj vztah k tvorbě před vnějšími vlivy. Snaž se být k sobě laskavý a zůstaň věrný tomu, co považuješ za správnou hudební cestu. Obojí je velmi těžké.

Byl jsi součástí The Cinematic Orchestra během jejich nejslavnějšího období, podílel ses na albech Ma Fleur a Live at the Royal Albert Hall. Jak tě ta zkušenost ovlivnila?
Bylo úžasné hrát v té kapele téměř deset let. Měli jsme skvělé koncerty, ale největší dopad na mě měla práce se zakladatelem Cinematic Orchestra Jasonem Swinscoem a jeho přístup k hudbě.

Hráli jste na obřích pódiích jako Coachella, Montreal jazz festival nebo Royal Albert Hall, ale vystupuješ často i v malých klubech a kavárnách. Co preferuješ?
Energie velkých festivalů je vzrušující, ale malé prostory nabízejí větší bezprostřednost. Každý koncert je jiný, ať už hrajete pro tisíce lidí, nebo pro pár desítek.

Často sdílíš i výuková videa, mluvíš o hudebních postupech. Máš jako kytarista nějaké konkrétní cvičební postupy a techniky?
Ano! Stále cvičím stupnice, arpeggia a akordy mnoha různými způsoby. Toto základní cvičení je klíčem k tomu, abych mohl při hraní poslouchat a nemusel přemýšlet.

Roku 2016 vznikl projekt The Breath, který byl ale původně o pár členů větší. Co vedlo k ustálení formace coby dua?
Začali jsme mít pocit, že bezprostřední spojení mezi námi dvěma s Ríoghnach se v širší sestavě ztrácí. Je jisté, že toto spojení je pro ztvárnění syrovosti hudby důležité, cítili jsme, že hrát v duu je nejlepší cesta.

Prý jsi svou parťačku Ríoghnach Connolly našel na MySpace!
Ano! Slyšel jsem ji zpívat skladbu Knocking on Another Man’s Door, a okamžitě mě to oslovilo. Zjistil jsem, že máme hodně společných přátel, takže bylo snadné se spojit.

Milan Tesař zmínil v rozhovoru s vámi na Radiu Proglas, že jsi ho sám po veletrhu WOMEX kontaktoval s nabídkou rozhovoru. Mile mě překvapilo, že nenecháváte vše jen na agentovi a managementu…
Máme management, ale hodně věcí si stále řešíme sami.

Vaše písně jsou velmi emotivní – plné smutku, hněvu, hlubokých výpovědí, ale jsou to texty Ríoghnach. Jak se s nimi osobně ztotožňuješ?
ektronicko-jazzové zvukové krajiny v duchu Portishead, Massive Attack a Cinematic Orchestra. Bude to skvělá show!

Gabo Naas, kytarista z Argentiny, vytváří s desítkami dalších hudebníků latinskoamerickou oázu v multikulturním Berlíně.

Naas se narodil na jihu Patagonie v přístavu Puerto Santa Cruz, odkud je to necelých 300 km k atlantickému vyústění Magalhãesova průlivu. Vyrůstal s latinskoamerickou lidovou hudbou, později v Buenos Aires vedl ansámbl hrající latinský jazz. Od roku 2008 žije v Berlíně, kde mimo jiné komponuje filmovou hudbu. Berlín si v posledních letech jako základnu zvolila i Marta Töpferová, kterou latinskoamerická hudba okouzlila, když vyrůstala v USA: „Poprvé jsem slyšela Gaba Naase na intimním hudebním večeru. Máme za sebou řadu turné, já hostuji na jeho albu Del tiempo y la distancia a Gabo nahrál jihoamerický strunný nástroj charango na mé nové album Sombras. Navíc společně vedeme hudební kurzy, které jsem nazvala La dílna. Letos v barokním areálu Kuks proběhla už šestá společně s Gabem. Díky tomu, že vedle kytary hraje na řadu dalších nástrojů, tak ansámbl vede on a já se věnuji zpěvákům.“

Následující rozhovor proběhl na Sardinii, ve městě Cagliari, kde se Gabo Naas jako finalista účastnil soutěže Premio Andrea Parodi. Ta je věnovaná odkazu zpěváka Andrey Parodiho, který jako první představil hudbu Sardinie širšímu italskému publiku. Gabo Naas získal ve finále Cenu mezinárodní poroty.

Vy jste z Argentiny a jako evropskou základnu jste si vybral Berlín. Podobnou volbu udělala česká zpěvačka Marta Töpferová. Nabízí Berlín srovnatelné podmínky pro latinskoamerickou hudbu jako třeba Madrid či Barcelona?

V Berlíně žijí lidé z celého světa, příležitostí k hudební výměně je spousta. Navíc tam mám rodinu. Dovedu si představit, že lepší by to bylo ve španělsky mluvící zemi. Ale každé místo je svým způsobem zajímavé.

Máte v Berlíně nějaké místo, kde pravidelně hrajete?

poustu hudebníků s klasickou průpravou, kteří nehrají klasiku, ale vycházejí z tradičních žánrů.

Vy jste z Patagonie, což je blízko Magalhãesova průlivu, jaký tam je život?

Patagonie je rozdělená mezi Argentinu a Chile, žijí tam Indiáni Tehuelche. Ten region pojmenoval Magalhães, když zjistil, že místní Indiáni mají velké postavy. Pata je španělsky noha, a patagones znamená velké nohy.

Náš rozhovor probíhá na Sardinii v rámci soutěže věnované památce zpěváka Andrey Parodiho. Vaše soutěžní písnička se jmenuje Prienda, Zamba y Chacarera. Jedná se tedy o tři rytmy vtělené do jedné skladby?

Ano. Chtěl jsem ukázat, jak bohatý je svět latinskoamerických rytmů. Zamba je afroperuánský rytmus, ve španělštině ženského rodu, jeho název připomíná brazilskou sambu. Ta je ale mužského rodu, je rychlejší a překypuje energií v rytmu 4/4 či 2/4. Kdežto argentinská a peruánská zamba je na 3/4 a má charakter pomalého ploužáku, kdy se muž snaží okouzlit ženu.

K soutěžním disciplínám patří i zahrát cover verzi z Parodiho repertoáru, což je vlastně test muzikantské invence.

Já jsem si vybral píseň Inghiria, líbila se mi rytmicky, ale pojal jsem ji úplně jinak. Zatímco vy v evropské hudbě dáváte nejčastěji akcent na první dobu, my v Latinské Americe ty akcenty všelijak posouváme. To je vliv z Afriky, akcent na první dobu nám přijde banální.