Jaromír Švejdík aka Jaromír 99 je dnes etablovanou i respektovanou personou stejně tak mezi hudebníky, jako i mezi výtvarníky. Působí klidně, vyrovnaně, když vypráví o všech svých početných aktivitách, zdá se, jako by k němu přicházely náhodou. Aktuálně vydal druhé album a koncertuje s Letní kapelou, ale připomínání minulých fenoménů, jako jsou píseň Půlnoční, komiks a film Alois Nebel nebo kapela Priessnitz, se asi už nikdy nezbaví.
Co se u tebe projevilo dříve – hudební, nebo výtvarné sklony? Byla první kapela, nebo malování?
Chodil jsem do Lidové školy umění, ale jako úplně první jsem asi byl „posluchač“. Měl jsem magnetofon a nahrával muziku, kde se dalo, od kamarádů, z polského rádia. Poslouchali jsme všechno, co se k nám dostalo.
V té době, kdy nebyl internet, člověk musel mít nějaký kanál, někoho, kdo ho muzikou zásoboval a doporučoval mu novinky – obvykle staršího sourozence nebo někoho z kamarádů… Kdo to byl u tebe?
Asi brácha, ale nejen on. Jiří Černý, který dělal své legendární poslechové večery, objížděl nejčastěji právě ta malá města, jako bylo to naše, takže na něm jsem byl asi i několikrát. Pak jsme hodně poslouchali v radiu pořad Mikrofórum, kde když byl Ivan Cafourek, tak jsme vždycky dostali zajímavé tipy. Taky „Trojka“ na polském rádiu – tam běžela dobrá muzika každý den a hodně tam pouštěli i nové zahraniční desky. Takže třeba nové U2 nebo The Cure jsem vždy slyšel právě tam. Všichni jsme měli samozřejmě doma připravené „páskáče“, kotoučové magnetofony a nahrávali jsme to. Ty domácí kapely se zase daly sledovat třeba přes festivaly Rockfest, ale k tomu Polsku bylo přece jen blíž, a severní Morava v tom byla dost specifická. Bylo to dobře vidět i na tom, jaké se tam objevovaly skupiny – Klec, Masomlejn, Brumerova Prouza, Slepé střevo, my… samý divný novovlnný kapely (smích). U toho Slepého střeva, ze kterého se později vyvinula Mňága a Žďorp, bylo zas hezky vidět, jak důležitá byla aktivní kulturní centra – ta kapela by nikdy nebyla, kdyby nebyl M-Klub ve Valmezu. A podobné to později bylo i třeba v Kopřivnici.
V Jeseníku nějaké takové centrum taky bylo?
My jsme měli Katovnu. Ta samozřejmě fungovala jako svazácké centrum, ale dalo se tam leccos dělat, s první kapelou Chlapi z práce jsme začínali právě tam. Pak jsme měli Kulturní dům – říkalo se tomu tedy Hasičský dům – a tam spíš hrály tradiční bigbítové kapely jako Odyssea nebo Katapult. A protože toho tehdy bylo málo, tak jsme tam samozřejmě taky chodili. Ale ta Katovna byla pro naši generaci asi nejdůležitější – to zásadní, jako třeba ty večery Jirky Černého, se dělo právě tam.
Jak na Chlapy z práce zpětně vzpomínáš? Se smíchem nebo s nostalgií?
Byly to zkrátka začátky. Nejdřív jsme se jmenovali EL-34 podle lampy do zesilovače, ale to jsme asi ještě ani nikde nevystoupili. Pak se to hodně začalo střídat – kytarista Péťa Kružík šel na vojnu, já jsem usiloval o modrou knížku, nikam to moc chvíli nevedlo. Až tak 1987 se to konečně usadilo, já jsem tehdy pracoval jako zahradník v místních lázních a potkal tam dramatika Zdeňka Petrželku, co si později začal říkat J. A. Pitínský. On tam tehdy byl v takovém „vyhnanství“, protože měl v Brně nějaký průšvih. A dost do mě dost hučel: „Chlapi z práce – takových názvů je… Vymyslete si něco zajímavějšího, co upoutá…“ Což byla pravda, protože tou dobou jsme se na pódiích pořád potkávali s kapelami Černý penicilín a Stará dobrá ruční práce. A jak jsem tak hrabal to listí, tak najednou vidím nápis „Sanatorium Priessnitz“. Z polských rádií tou dobou začaly hodně znít gotické kapely Fields of the Nephilim a Sisters Of Mercy a hodně nás to oslovilo, protože náš kraj má všechny ty čarodějnické procesy a obecnou bezútěšnost v sobě doslova nasáklou. Tak jsme se těsně před revolucí přejmenovali, a vznikli Priessnitz.
Pamatuji si, jak pak hrávali Priessnitz prakticky jako nerozlučná dvojka spolu s kapelou Prouza. Oni ale byli z Frýdku-Místku. Jak jste se potkali?
Nejdřív na koncertech. Po revoluci se hodně dělaly takové velké akce, vlastně spíš malé festiválky, kde vždy hrálo hned několik kapel. Stejně tak tam často bývalo Bratrstvo nebo Helmutova stříkačka. Všechny ty kapely mě hodně bavily, ale Prouza mě vyloženě nadchla. Tak jsme se trochu skamarádili, a oni nám pak doporučili Davida Ondříčka, který měl malé vydavatelství AG Kult, a poslali jsme mu demo. Pak se to vydavatelství přejmenovalo na Legend a David z toho chtěl mít takovou českou odpověď na britské 4AD. No a když už jsme byli s Prouzou u stejného vydavatelství, tak jsme spolu začali i jezdit koncerty. Ve větších městech, jako je Praha, už jsme mívali vyprodáno, ale na maloměstech nám to hodně pomohlo – ty fanouškovské party se dobře doplňovaly. Pomalu to dostávalo takový status kultu, takže když jsme jeli na nějaké menší turné, tak fanoušci jezdili s námi. Jak jsme byli z té severní Moravy a Slezska, tak jsme měli k sobě i kořeny a myšlením hodně blízko – přece jen Bratrstvo nebo Toyen už byli trochu někde jinde.
Jak moc se na Jesenicku a obecně ve východních Sudetech změnily po revoluci poměry?
Samozřejmě se to pozvolna začalo měnit k lepšímu. Ale hlavně tím, jak jsme začali hodně jezdit, tak jsme byli takoví ti kluci z venkova, co konečně poznávají svět – pamatuju si, když jsme třeba přijeli poprvé v Praze do Bunkru, tak jsme na to koukali jak blázni. Na novém albu Letní kapely je třeba písnička o tom, jaké jsme měli pocity, když jsme poprvé jeli hrát do Vídně. Zpětně nás to inspirovalo, takže jsme u nás doma sami začali leccos organizovat, vznikl festiválek, chtěli jsme i nějaký pořádný klub, ale to se nám nikdy nepodařilo. S tehdejším basákem Liborem Halíčkem jsme si ale otevřeli – a trochu tím předběhli dobu – takovou hipsterskou kavárnu, kde jsme se všichni scházeli. Ale „Sudety“ jako pojem tenkrát nebyly ještě moc téma, to se objevilo až později. Spíš jsme s tím krajem původu byli trochu za exoty, a i nám to pomáhalo, vydělovalo nás to z obyčejnosti.
Priessnitz ale nálepka gotické kapely moc dlouho nevydržela. Co všechno jsi tehdy poslouchal nebo co tu proměnu inspirovalo?
Když jsem byl mladší, tak hodně punk, novou vlnu, od bráchy i underground. Ale fakticky to bylo skoro všechno, co se ke mně dostalo – bavila mě třeba i kapela Kraftwerk. Až ta gotika nás hodně ovlivnila a chvíli mi to i vydrželo, a ta image i dobře fungovala. Tou dobou už jsem i hodně maloval a mám hodně obrázků s tématy typu „sabat na Čertových kamenech“. Ale kluci k tomu moc sklony neměli, maximálně jsme hráli v černém a měli tam kouř, ale třeba nějaké kostýmy – do toho se jim moc nechtělo. A když jsem se pak přestěhoval do Prahy, postupně se to začalo proměňovat jinam. Pamatuju si, že mě tehdy hodně ovlivnila grafika Erika Drookera, který hodně kreslil obálky k různým novelám a dělal i nějaké obaly alb – třeba pro Faith No More. Nějak mě to i povzbudilo, že bych to snad i také zvládl, takže obal pro čtvrtou desku Seance už jsem si udělal sám. Je už mnohem civilnější a poprvé i komiksový. Tou dobou už jsem viděl věci jinak a už by mě asi nebavilo jen dokola zpívat o hořících čarodějnicích a temném kraji.
Co na to fanoušci? Neprotestovali?
Trošku nám to dali sežrat. Zpíval jsem třeba „Mámo jsem tu novej / domů jezdím metrem anebo tramvají…“ a reakce byly „Jaký sakra tramvaje? Co to je, tohleto – Priessnitz a tramvaje…?“ Ještěže tehdy ještě nebyl internet, takže lidi tolik nehejtovali… (smích). Nás ale tou dobou hlavně bavily songy. Písničky pro nás byly to nejdůležitější. Hudebně jsme to pořád byli my, pořád to bylo takový syrový a divný, ale už jsme se nechtěli nechat něčím svazovat. Pro fanoušky to určitě bylo těžký. Ale už tehdy jsem si uvědomoval, že nechci zůstávat na místě, že chci ty lidi, a i nás samotné, pořád nějak překvapovat – aby nás to pořád bavilo. A taky v tom asi byla i potřeba nějaká upřímnost k sobě samému. Tou dobou už jsme se všichni rozprchli, v Jeseníku až na basáka už nikdo nebydlel, takže nedávalo úplný smysl se toho místa pořád držet.
Později k Priessnitz přibyli i Jaromír 99 & The Bombers a Umakart. Jak k tomu došlo, že už ti jedna kapela nestačila?
Žili jsme každý jinde, už jsme nezkoušeli jednou týdně, ale třeba jednou za měsíc. Pak třeba i někdo párkrát nepřišel, a tak jsme ho museli vyměnit… Mně se mezitím nějak začaly hromadit písničky. V minulosti mi vadilo, že jsem vždycky melodie měl jen v hlavě, a když jsme je včas nenahráli ve zkušebně, tak jsem je prostě zapomněl. Takže mě to donutilo si pořídit kytaru a začít se na ni aspoň něco málo učit. Jenomže ty nápady pak logicky byly jednoduché, třeba jen na dva tři akordy – a kluci z Priessnitz se najednou na ně nějak netvářili, anebo je rovnou nechtěli. Zdály se jim moc minimalistické. Pak jsem v něčem hostoval ve studiu v Kopřivnici, které si postavili Dušan a Tomáš Neuwerthovi, a jak jsem se tak s Dušanem bavil, tak jsem mu nějaké pustil. A Dušanovi se líbily. Asi dvě nebo tři jsme rovnou nahráli a Dušan si s nimi producentsky pohrál – a mně to skoro vyrazilo dech, jak mi to najednou připadlo dobré. Takže už nám to nějak zůstalo – vždy, když mě něco napadne a má to už alespoň hlavu a patu, okamžitě s tím jdu za Dušanem. Pak jsem kreslil Bombera, svůj první autorský komiks, měl jsem docela krizi, rozváděl jsem se, celé léto jsem byl sám na chatě, a jen mě jezdil navštěvovat kamarád a spisovatel Jára Rudiš. A jak jsem si tak brnkal na kytaru, tak jsem mu půjčil nějaké klávesy a hráli jsme si u ohně. Bylo to příjemné odreagování se od toho kreslení, což je přece jen hlavně řemeslo. A něco jsem si i nahrál. Jenomže Dušan tehdy nějak zrovna neměl čas, měl moc práce, a tak jsem zavolal Ondrovi Ježkovi. Ten si to poslechl a pravil, že se to může rovnou vydat. Což mě trochu vyděsilo, protože to jsem primárně vůbec neměl v úmyslu. Bylo to takové „lo-fi na třetí“. Nakonec jsme něco opravili, něco nechali, něco Ondra dohrál, a postupně tak zvolna vznikli Jaromír 99 & The Bombers – živelně a trochu jako opak těch vypiplaných a zvukově uhlazených Umakart. Přišlo mi to takové svobodné, vlastně trochu jako moderní lidová písnička, která vzniká přirozeně, samovolně. Hrozně mě to bavilo, celé to vzniklo za léto, a stal se z toho takový soundtrack k tomu komiksu. Nakonec jsme s tím byli i v Německu nebo v Americe… což je docela vtipný, vzhledem k tomu, o jaký happening šlo.
Jak jste se s Jaroslavem Rudišem seznámili? Vzpomeneš si ještě, kde jste se potkali?
Poprvé jsem ho viděl tuším v Liberci, kde dělal DJ po koncertě. Bůhví, jestli tehdy ještě nebyl student. My jsme tam tehdy hráli, myslím s Prouzou a ještě místními Solomon Bob, trochu jsme se mu i smáli, protože DJ jsme nikdy nebrali vážně. Pak nějakou dobu i psal do Big Bengu, časopisu, který vedl Jarda Špulák, a dělali jsme spolu interview. A pak jsem bydlel nějaký čas na Žižkově a potkal jsem ho U Vystřeleného oka, dali jsme se do řeči, a začali tam spolu chodit na pivo. Kecali jsme o muzice a o knížkách… to jsem ještě ani nevěděl, že píše. Pak odjel do Německa a zas jsme si zmizeli z obzoru, ale po čase jsem narazil na jeho knížku Nebe pod Berlínem. A hned jsem mu navrhl, že už delší dobu sháním scenáristu, že bych chtěl udělat grafickou novelu, knižní komiks. A on po čase přišel s příběhem nádražáka Aloise Nebela. Nakonec vznikly tři části, a k mému překvapení se celý náklad vyprodal hrozně rychle. Předobrazem byl Járův strejda, který ale žil někde v Krkonoších, kde jsem to moc neznal, takže jsme to celé přenesli do Jeseníků, kde jsem to naopak znal dobře a mohl si svobodně kreslit. V té době ještě nebyl internet natolik rozšířený, abych si třeba ty reálie mohl někde dohledávat. Nakonec jsem to ale stejně nakreslil po paměti, takže nám pak třeba nádražáci vyčítali, že tam mám blbě návěstidla… Vznikalo to hlavně v hospodě – já jsem si skicoval a Jára si sepisoval nápady. Taky jsem mu dodával různé máničkovské a undergroundové historky a příběhy – třeba ten blázinec v Bílé vodě, to bylo doslova legendární místo, tím u nás prošli snad všichni, kteří tehdy chtěli modrou knížku. A z nádražek v Šumperku nebo v Zábřehu jsem samozřejmě taky znal spoustu lidí – v tom kraji to, stejně jako v Jeseníku nebo Krnově, byla jedna parta.
Ten příběh je ovšem nejsilnější, a myslím, že popularitu získal hodně i tím, že osvětluje sudetskou historii, léta zamlčovaná zvěrstva a poválečné pomsty na Němcích. To byl úmysl od začátku?
To byla spíš přirozená součást. Naši třeba náš dům koupili od jednoho elektrikáře, původem taky po Němci, který tam směl zůstat, ale v šedesátých letech se mu pak podařilo legálně vycestovat, ale jinak byly domy přidělené z těch zabavených po odsunutých rodinách samozřejmě běžné. Místní si zabrali ty nejlepší a nejzachovalejší a byli pak ta „elita“; co zbylo, to si rozebrali přistěhovalci z okolí a z vnitrozemí, kteří tam byli nalákaní, aby zaplnili bílá místa po těch vyhnaných Němcích, no a ty nejchudší domečky podél vody, které v posledních letech splachují povodně, ty dostali lidé, kteří přijeli z chudých oblastí ze Slovenska – v poválečných letech tím tak vznikla i určitá nová hierarchie. Hodně se samozřejmě i bouralo a stavělo znova, na tom, aby zůstaly nějaké památky na minulost, nebyl příliš zájem. Objevit třeba někde zarostlý nějaký pomník, popsaný švabachem, jakých tu bylo před válkou spousta, byl později už skoro malý zázrak. Historické a někdy i až středověké baráky byly označeny za vlhké a nevyhovující, a tak se prostě zbouraly a místo nich se postavilo sídliště paneláků. Nejoblíbenější seriál v televizi byl Okres na severu; bylo to celé prezentované jako dobro ze strany státu pro jeho obyvatele. Než jsem stačil vyrůst a přišla revoluce, zmizelo takhle půl města… Všechny ty uličky, kde jsme běhal jako kluk, už najednou nebyly. I tohle svoje malé trauma jsem tam chtěl aspoň trochu otisknout. Když jsme Aloise Nebela začali dělat, uvědomili jsme si, že už je hodně let po revoluci, ale pořád se o tom skoro nemluví, takže jsme to tam chtěli mít „hodně naostro“. Do toho se v tom kraji po osmašedesátém objevilo hodně Rusů, u kterých stačilo s nimi chvíli žít, aby všichni pochopili, co jsou zač, jak se k tomu kraji chovají a jaká je jejich kultura. Blízko nás byla poměrně velká sovětská posádka, takže se stávalo docela často, klidně tak dvakrát třikrát ročně, že nějaké dítě vyrazilo do lesa, a tam na větvi našlo viset nějakého ruského vojáčka, který už to nevydržel a prostě se oběsil. Do toho v lesích také každou chvíli honili dezertéry. Navíc ten kraj je odjakživa pašerácký – takže stejně jako se šmelilo s Poláky, šmelilo se pak i s Rusy, to prostě bylo naprosto běžné. Jednou jsem třeba sám zažil, jak se v hospodě porval nějaký popelář s ruským důstojníkem. Nakonec mu dal „hlavičku“, voják šel k zemi a nehýbal se. Všichni se báli, tak ho tam prostě posadili na lavici do kouta a dělali jakoby nic… A najednou se tam objevil můj doktor a divil se, co tam dělám, když mám být na neschopence. A abych se prý za ním po víkendu zastavil v ordinaci. Tak jsem tam v pondělí šel, on mi neschopenku ukončil, a mě tak napadlo se ho zeptat, jak to dopadlo, co ten důstojník… „Myslíš ten Rus? Ten už byl mrtvej…“, odvětil suše. Těch příběhů byly spousty, a některé byly bizarní až k neuvěření. Tak jsme snažili do toho Nebela alespoň něco z toho dostat. Z té atmosféry, ve které jsme léta žili.
Alois Nebel byl asi pro tvou výtvarnou dráhu zásadní zlom. Co se všechno pro tebe tím úspěchem změnilo?
V té době jsem dělal pro reklamní agenturu, kam jsem se dostal přes Michala Lánského, kterého jsem poznal jako střihače Davida Ondříčka, když jsme s ním dělali klip. Napadlo ho, že bych mohl malovat storyboardy… jenomže já tou dobou vůbec netušil, co to storyboard je. Nicméně za ten svůj první jsem dostal takovou finanční nabídku, že jsem to rychle naučil. Pak se to postupně nabalovalo – tu jsem dostal nabídku namalovat komiks do časopisu, tu jsem ilustroval jednu knížku… Ještě před Nebelem jsem třeba maloval Erbenovy Svatební košile, kde jsem si dobře vyzkoušel tu černobílou formu. Jenže u toho Nebela jsem pak zjistil, že to prostě nejde dělat nějak nárazově, když je zrovna čas, že se tomu potřebuju věnovat soustavně. Takže jsem si pár měsíců vydělával nějaké peníze a pak jsem se na pár týdnů zavřel na chatě a maloval jen Nebela. Což se pak s dalšími díly opakovalo ještě dvakrát. To jsme samozřejmě s Járou Rudišem ještě netušili, jaký nastane boom nebo nedej bože, že vznikne i nějaký film. Když ten pak přišel, tak jsem musel v reklamě skončit, protože už to bylo na plný úvazek. Samotný film vznikal asi dva roky, ale my jsme už s Járou předtím dělali na scénářích a dalších přípravách, kreslil jsem storyboard a další věci, a celkem jsme s tím strávili asi tak pět let. A od té doby jsem na volné noze a živí mě jen malování a částečně muzika. Samozřejmě živit se volnou tvorbou je trochu těžší než v reklamě, ale o to je to občas pestřejší a zajímavější.
Co tě na tom filmu nejvíc překvapilo? Ten úspěch?
Nejvíc asi to, jak ho vnímali v zahraničí. Nám to zpočátku přišlo jako naprosto lokální příběh, ale ukázalo se, že to téma je nosné a přenosné i mimo Sudety, pak se začala objevovat i první ocenění na různých festivalech, až to nakonec dostalo na Maltě cenu za nejlepší animovaný film na Evropských filmových cenách, které se taky říká „Evropský Oscar“, za rok 2012. V mnoha zemích, třeba v Německu, byl taky Nebel v poměrně významných distribucích a vidělo ho relativně dost lidí. Uvědomil jsem si u toho, že film má mnohonásobně větší moc a zásah, než mají nějaký komiks nebo i hudební album. Najednou jsme byli v jednom kole – až jsme si s Járou jednou řekli, že se musíme důsledně „denebelizovat“, nebo se to s námi potáhne až do smrti… (smích)
Ve filmu Alois Nebel se ale objevila i písnička Půlnoční, která pak později iniciovala tvou a Dušanovu spolupráci s bratry Neckářovými. Překvapilo mě, že jste v tichosti na ni před rokem navázali novým singlem Snílek…
Písnička Půlnoční vlastně původně vznikla pro Umakart. Pamatuju si, že jsme ji ještě jako rozdělanou hráli na jednom vánočním večírku, ještě než byl film dokončený. Pro mě to pak byl fakticky v životě první opravdový hit – Dušan už s Tata Bojs pár úspěšných záseků měl, Honza Muchow měl taky svůj Lucky Boy, ale mně se předtím nikdy nic takového nestalo. Ta písnička měla chvíli po vydání tisíce přehrání na YouTube a běžně ji hrála i velká rádia. Vlastně i dost pomohla tomu filmu – všichni jsme na to koukali jak blázni, co se to děje. Mezitím jsme s Járou psali scénář Dawson City o cestovateli a dobrodruhovi Eskymo Welzlovi, což mělo dělat Dejvické divadlo, ale nějak to nedopadlo. Ale už dopředu jsem to měl nějak spojené s písničkami, takový model Balada pro banditu, takže jsem napsal asi sedm nebo osm písniček, které byly určené pro „staršího chlápka“ – tedy toho Eskymo Welzla.
Když jsme pak nahráli Půlnoční s Václavem Neckářem a strhl se ten obrovský úspěch, tak jsem mu řekl, že kdyby ještě chtěl, že jich pár ještě v zásobě mám. A album Dobrý časy pak bylo opravdu podařené období – nicméně potom, co jsme je s Dušanem udělali, přišla nabídka z Anglie na Kafku. Ale sami za sebe jsme nějak tu spolupráci uzavírat nechtěli, říkali jsme jim, že kdyby byla v budoucnu chuť, že do toho rádi půjdeme. Když pak měl na podzim 2023 Václav osmdesáté narozeniny, vytáhli jsme ze šuplíku písničku Snílek – jako dárek. Už jen tím názvem to myslím byl dobrý nápad.
Zmiňoval jsi, a i v minulosti se o tom dost mluvilo, že Kafkovská série i ta kapela samotná vlastně vznikly na objednávku. Loni vyšlo třetí album Der Process – jsou ještě nějaké další plány
