Miroslav Posejpal na sebe v posledních letech upozornil sólovými kontemplativně laděnými alby, kde využíval možností elektrické kytary doplněné řadou efektů, zejména loopery a delayi. Předtím však dlouho hrál na cello, jehož zvuk často a výrazně měnil pomocí efektů. Hrál na ně v Tonton Macoutes, Paraneuru a IQ+1 zaměřených na totální improvizaci od nuly.

Sólové album Mindscapes složené z nahrávek z první dekády ukazuje, že Posejpal je nejen invenční improvizátor, který dokáže citlivě reagovat na spoluhráče, ale také výjimečný skladatel. První půlka alba přináší skladby pro cello. Teskný Night Train To The Sky rozvíjí smutnou melodickou linku, která se rozplývá v prostoru echa, přičemž ji drží opakující se brknutí. Až v nervní gradaci se ostinato vytratí a cello přejde až do stratosférických výšin, aby nastoupilo další ostinato úderů vytvářející pocit jízdy po kolejích. Vznikl pro Premedici Radioateliéru stejně jako melodické Shining Gate a na práci zvukem stojící Forces in Motion. Ani ony však nepostrádají promyšlenou stavbu, osu ovšem tvoří vybrnkávaná rozvíjející se basová melodie, po níž opět přijde divoká gradace a následuje ostinato s tříští efektovaných zvuků.

Druhou polovinu tvoří skladby pro preparovaný klavír, v nichž Posejpal hraje paličkami a kartáči přímo na struny. Přestože má k tradičnímu pojetí hry Posejpal daleko, pokoušel se prozkoumat veškeré možnosti klavíru, skladby mají jasně promyšlenou skladbu a vývoj. Zřetelné je to u Signals from…? plné podivných, dlouze doznívajících zvuků. Není to sled náhodných úderů, ale promyšlená posloupnost, ve které Posejpal pracuje nejen s kontrastem, ale i s návratem krátkých minimotivů.

Strukturovaná je i dramatičtější a gradující Ancient Legend, kde Posejpal vyzkoušel snad všechny možnosti, jak rozeznít nástroj. Přesto kompozice plná kontrastů drží pohromadě.

Byť jsou skladby pro piano okrajovou částí Posejpalovy tvorby, obstojí i ve srovnání s Ratajovými skladbami pro vnitřnosti piana, působí dokonce promyšleněji.

Trio je od konce dua Durman – Posejpal první kapelou, ve které působí kytarista Miroslav Posejpal, jenž se několik posledních let věnoval sólové tvorbě, kdy vytvářel působivá náladotvorná kontemplativně laděná kytarová alba. Trio vzniklo z podnětu Michala Kořána, který chtěl i na letošním festivalu Space X nabídnout něco výjimečného nového, jenomže mu seškrtaný grant neumožnil dovézt zajímavého zahraničního hosta. Protože se konaly už dva koncerty tria a další jsou v plánu, je jasné, že nejde o projekt pro jednu akci.

Debut As In The Wind je vůbec první nahrávkou, která předcházela koncertu a zachycuje materiál ve stravu zrodu, přesto působí velmi organicky. Svět křehkých Posejpalových skladeb pracujících s náladou i se strukturou vytvářenou pomocí looperů a delayů, se dobře pojí s trochu kosmickým hávem vytvářeným zbylými dvěma protagonisty.

Vesmírný nádech dodává skladbám Milan Maštálka známější jako Night Note svými virtuálními nástroji, smyčkami, samply a elektrickými perkusemi. Michal Kořán směs obohacuje o další zvuky a ruchy, když hodně využívá magickou krabičku od Leaf Audia se snímači, na které jsou namontované malé pružiny i kovové tyče, jež se rozechvívají smyčcem. Ty jsou však jen v pozadí, melodicky nese skladby Posejpalova kytara, která vytváří osu podobně jako jeho cello na debutu IQ+1, a zbylí dva ji jen doplňují, což nijak nesnižuje jejich příspěvek, protože hrají citlivě. Nejenže umožnili Posjepalovi rozvíjet motivy, ale v části čtyři jsou všechny prvky rovnocenné a v části sedm se kytarista dostal do polohy, která se na sólových deskách nevyskytuje – nad Maštálkovým rytmem zahrál sólo se zkresleným zvukem. Tato část s dlouhými pasážemi sekaného bublání v úvodu i v závěru ukazuje, že jde přece jen o skici. Bublání je moc a ruší.

I šumů by mohlo být zejména v páté části méně, je to nadužívaný prvek, i když jako propojení funguje. Hudba, který vznikla jako podklad pro živé malování výtvarnice a loutkářky Michaely Bartoňové však obstála i sama o sobě.

To tu ještě nebylo, dalo by se říct, jenomže bylo, jen jsme si toho třeba nevšimli a nejspíš nám také chybí větší zkušenosti s javánskou zpěvačkou gamelanu, které se splašili koně. Nebo něco na ten způsob. Na každý pád tahle hudba patří do povinné výbavy fanoušků experimentálních nadžánrových nezvyklostí, kdy si za slovo experiment dosaďte hlas s rozsahem od vysokého po ještě vyšší, emočně kmitající jako stínové divadlo, což mimochodem není úplně mimo, protože s ním na koncertech pracuje a vyrostla v něm. Rozdíl mezi ceněnými skladbami, které napsala a uvedla s Kronos Quartetem, spočívá pouze v nynějším důrazu na kytarový noise, baskytaru, frenetické bušení do bubnů, dublování gamelanu syntezátory, flétnu a vokál hostující Satomi Matzusaki od Deerhoof (jejich leader John Dieterich album natočené s instrumentální smetánkou z Brooklynu produkoval). Jinak se v hudbě Peni Rini slastně ztrácíte úplně podobně, ovšem na gamelanové orchestry při všem tom post-rockovém, jazzovém a prapodivném improvizačním rauši a klikatých melodiích moc nemyslíte. To dá rozum, a není jisté, jestli to skladatelka, docentka a držitelka javánského šlechtického titulu na první dobrou očekává; a stejně tak naše vědomosti o umění a roli tradičních zpěvaček gamelanu. Takže to názorně předvádí ve skladbě Sok Ada-Ada, pojmenované po vokálním intermezzu ve stínovém divadle, navozující dramatické napětí před následujícím dějem třeba bitvou. Tady do ní postupně ještě vtahuje zvyšující se rytmus gamelanu a Peni Rini pak připomíná operní pěvkyni po minimálně patnácti redbullech, jinak by asi „meditaci uprostřed chaosu o kráse bílého lotosu na jezeře“ nedala. Omlouváme se, na tuhle hudbu papír opravdu nestačí. A na osmiminutovou Beringin Kurung už vůbec ne: pojednává o stromu sloužícím v koloniální éře jako šibenice, později jako místo schůzek prostitutek, a v oblibě ho měl také indonéský diktátor Suharto, takže lyrické pasáže střídá kytarový hard core se zvukem motorových pil. Fantastické album.

Muzika kapely s domovištěm v kalifornském San José bývá často titulována jakožto instrumentální progresivní rock. Uf! V tom případě by se na vrchu téhle kdoví proč vytvořené škatule musely válet desky pradávných stylotvorných bandů typu National  Health či Happy The Man, jazzujícího klasika Stravinského a hlavně Franka Zappy přinejmenším z období od Apostrophe (1974) po Broadway the Hard Way (1988). Zařazení Zappy do šuplíku, ehm, instrumentálního progresivního rocku, bychom tedy měli odfajfkováno.

Isobar od svého vzniku každoročně stvoří album. Základem je trio výtečníků Jim Anderson (basa), Malcolm Smith (kytary) a Marc Spooner (klávesy). Na nějakém mejdanu se jim podařilo naverbovat bubenickou legendu švédského prog-jazz-rocku Mattiase Olsona (mj. Änglagård, Pixie Ninja, The Opium Cartel etc.), který je od samých počátků veledůležitým neoficiálním členem-nečlenem kapely, v české politice se tomu říká divným slovem nazařazený.

Letošní IV je bezpochyby nejuvolněnějším a nejkonzistentnějším albem od debutu I z roku 2020. Otvírák Rational Anthem s přimíchaným brebentěním publika v úvodu vsákne do melodiky hostovských houslí Trevora Lloyda a s mellotronem velmi nenápadně přeroste v polyrytmickou dynamickou mikrosymfonii. Kytara, basa, klavír, rhodes piano, varhany, cosi à la vibrafon, synkopované bicí podvratně rozeklané perkusemi, činely a gongy. Vše popsané hraje barevně pospolu, jednokrevně, zároveň s významnými sólovými vyhrávkami, nenarušujícími organismus. Starting Over je pak zabijácký nervák, v němž se dosud „klidná rodinka“ ocitne v ohrožení a vyvře tu mohutná obranná síla všech zbraní, rozuměj nástrojů. Každá z deseti skladeb je vzrušující hudební-muzikantská polemika mnoha názorů, posouvající, nikoli hádavé přetlačování, která se vždy nějak čarodějně propojí. Když pak přijdou další hosté na Throne Rubber, Evan Weiss s trubkou a Ben Bohorquez se saxofonem, jsou hnedle členy rodiny, ať už to nazvete třeba instrumentální prog rock, funky-jazz nebo fusion.

Idiom „do třetice všeho dobrého“ platí pro třetí spolupráci Vladimíra Mišíka s producentem a skladatelem Petrem Ostrouchovem dokonale. Tvůrci se přitom nesnížili k opakování stejného receptu. Vteřiny, měsíce a roky zachycují nejen jiné autorské okno v čase než předchozí dvě, též skvělá alba, ale i jiný přístup k nahrávání. Na soundu je to znát. Naprostá většina instrumentálních základů se točila živě. Převážně baladické album tak zní průzračněji, sevřeněji. Ubylo „zpestřujících“ věhlasných hostů. Zato jeden z těch zásadních světových hrál také živě ve studiu a téměř ve všech písních, společně s „rozšířenými“ (Ondřej Pivec, Tomáš Liška…) Blue Shadows: britský steelkytarista BJ Cole (často to ani nevědí, ale jeho vyhrávky a sóla dobře z nají z klasických desek i ctitelé Humble Pie, Uriah Heep, Cata Stevense či Procol Harum, a také Stinga) zásadně dobarvil zvuk.

To vše ale příkladně hraje na osobnost zpěváka. Ani v minulosti se Mišík nebránil autobiografickým písním (Brothers, Devizový příslib), Vteřiny, měsíce a roky jsou ovšem, v dobrém smyslu slova, ještě osobnější výpovědí. Ať už Vladimír opěvuje ve vlastních verších radosti a strasti každodenního života (Ulici bičuje déšť) nebo trefně vzpomíná na dětství (Ráno bouchly dveře). Nebo když se mu Michael Žantovský v textech na míru výtečně trefí do prožitku (Ono to přejde, Metál). Autenticky, uvěřitelně a přirozeně se pak střídají nostalgická až osudová témata s těmi rozvernými. Nikoliv náhodou deska finišuje svižným kouskem v rytmu ska, s Belkovým vypečeným (nebo spíš vypáleným?) textem Destiláty. A končí baladou Moudrost, zhudebněnou sarkastickou básní Mišíkova oblíbeného Františka Gellnera s poselstvím carpe diem.

A Vladimír Mišík to vše zpívá jako z partesu. Koncentrovaně, sytě, s elánem a nezaměnitelným feelingem. Frázování… prostě krásně mišíkovské.

Není pochyb, že kdyby bigbítový Pánbu dal, bude to i do čtveřice všeho dobrého.

Americký černošský písničkář, pro svá témata nazývaný afrofuturistou, a indiánská baskytaristka z téhož písničkářského ranku, akorát že nekonvenčnější, naštvanější a jazzovější, nás klimatickým manifestem vytrhují z letargie a nutí ke zvýšené bdělosti.

Poslouchat album bez backgroundu se nedoporučuje. Rozhazování rukama nadšením nad hlavou z vás totiž ideálního příjemce sdělení ke škodě věci neudělá. Je sice nezbytné zmínit pozoruhodnou a kategorizací se vzpínající hudbu, ještě nezbytnější je ovšem tušit, k čemu směs černošských písní, spirituálů, blues, indiánského pow wow, elektroniky, akustických nástrojů, drone a drsných kytar slouží. Nemluvme přitom pouze o bolestném protestu, přestože o ten kráčí nejvíc, jako spíš o přemítání nad stavem světa ne nutně končícího katastrofou, to když podle dvojice doplněné několika hosty přestaneme ignorovat moudrost předků. „Co budeš dělat, až začne svět hořet? Budeš utíkat. Až se ocitneš na křižovatce, kdy jedna cesta povede ke smrti a druhá k životu,“ zpívá se ve skladbě What’s You Gonna Do When The World​’s On Fire? Ani u následujících oba nepředkládají příliš černé scénáře, jako spíš poselství naděje. „My Symbioti, jsme ti přišli připomenout, že tohle ještě není poslední křižovatka,“ vzkazují třeba v elektro temném přemítání The Green Road bez náznaku přehnaného mentorování.

Remix je remix, na tom se asi shodneme, ne už tak autoři: pro ně remix představuje zesoučasnění minulosti a „přiblížení tradiční hudby všemu ostatnímu a vše ostatní tradiční hudbě“. Čerpají a samplují ze zapomenutých sbírek a historických knih, míchají melodie, odkazují se na Lead Bellyho, Bessie Jones nebo Sister Rosettu Tharpe a citují ze slavného projevu We Are Power proneseného v roce 1980 indiánským zpěvákem a aktivistou Johnem Trudellem. V nejsilnější skladbě Mother přesto za tisíc slov a citací vydá rozbubnované pow wow Obomsawin zintezivnělé syrovými houslemi Blounta. A když ani to by u vás nezabralo, jděte o dům dál a debatu o následcích klimatických změn nechte na jiných.

Jako by zdánlivě odnikud spadla tahle precizně vytvořená, zahraná i nahraná deska, jejíž styl si stejně podobně spadnutě můžu nazvat divnostními pojmy avant-art-prog-punk, navrch symfonizující bigband s mikrofolkovým feelingem. Tohle všechno se totiž představí už v první písni Magic Death Sea Nemesis. Jo, málem bych opomněl divadelnickou stránku jejich užití hudby s texty a křiky z druhého plánu vmíchanými do Pat a Dragon. Pak už se vůbec nedivíte, když vám Estuary of Dream orchestrací i pojetím zpěvu zaevokuje cosi z beatlesáckého Sgt. Peppera.

Tahle circa dvanáctihlavá big banda z australského Sydney je mimořádné zjevení. Základní posádku tvoří kvarteto rockerů s variačním množstvím muzikušů, povětšinou trubačů. Kapitán Captain Enzo Legge ovládá snad cokoli, co naleznete na starých i nejnovějších lodích od výletních bárek po monstrózní cirkuloceánské městostáty: e- i akustické kytary s jakýmkoliv množstvím strun, basovky stejně tak včetně syntezátorových verzí, banjo, akordeon, piano, harmonium a vlastní vynález Enzomophone. A taky zpívá. A taky řičí. A taky skládá. Spolukomponisty jsou zde botsman Kristo Langkjær (bicí, perkuse, vibrafon, zvonkohra, kytara, basa, harmonium, zpěv), dohlížející policejní důstojník Linus Reisonas Hilton (hlavní pěvec, klavír, Hammondky, záznamy z hydrofonu, nosič rybářských prutů) a výkonný ředitel lodní prádelny Finn Fowke (flétny). Prádelna na lodi je zde rovna kuchyni, potažmo i kapitánovi. Totiž všude kolem je voda a jakožto všichni praví námořníci na smrt věří v astro i numerologickým danostem. Proto i album má stopáž přesně 55:55, což znamená, že každý, kdo si poslechne Harbour Century v plném rozsahu, může s největší pravděpodobností očekávat hodně štěstí. To dá rozum. Eunuchs jsou velcí taškáři, bořící a vše bortící pankáči, co složitou vážnohudebnost vystřelili o mnoho levelů výše než zappistický Mr. Bungle. V závěru 17 minut Heroin King. Držte se všeho, sic vás ohromující vlna smete přes palubu!

Samozřejmě není jedno, jaký kabát Jan Burian svým písničkám obléká. Jejich výraz a posluchačovo vnímání jistě ovlivní, zda zvolí bigbít, elektroniku nebo, jako i v případě desky V horečce, formu strohých klavírních balad, blues či kupletů. Nakonec ale stejně zůstává nejdůležitější text a nápěv. A nápěvy i texty, nebo přesněji, zhudebněné básně ze sbírky Zničehonic, se Burianovi dařily. Jsou takové čím dál tím… skoro se to bojím napsat, aby to mylně nevyznělo jako ironie, no zkrátka moudřejší. Smířenější. Výstižné v hutné zkratce. „Jsem skoro starý / se skoro mladým srdcem / a to mě skoro těší,“ charakterizoval se autor přesně hned v úvodní písni Skoro. S čímž se může leckdo ztotožnit, byť je třeba skoro o… něco málo mladší. Ke zmíněné moudrosti samozřejmě nepatří žádné pozérství a školometské poučování. Ale zato spousta upřímosti, vědomí vlastní zranitelnosti i empatie. Slyš třeba ateistův povzdech Turista.

Nálada tu vládne často melancholická (Odtávání) i vyloženě depresivní (Masky). Ale se správným načasováním také potřebně odlehčená. Takové Bakterie spolehlivě rozhýbají bránici. I když pointa vlastně žádná legrace není.

Originálních poetických obrazů kreslí Burian plné skicáky. Jeden za všechny: „Padají vločky, chladní výsadkáři“ (Předjaří). A občasná klišé v hudbě? Plní účel, podpoří vyznění textu.

Album V horečce vychází relativně krátce po desce Dobrý sen! (UNI 8/24), kde verše pana Jana, taktéž obsažené ve sbírce Zničehonic (ale vybrané s důrazem spíše na rozvernější nálady), zhudebnil jeho syn Jiří. Zaslechl jsem kdes, zda to není náhodou tzv. nadprodukce. Není. Ta nastává, když vzniká příliš něčeho, o co už není zájem. A navíc to neplatí pro umění, jehož kvalitu tzv. poptávka neurčuje. Burianova zpívaná i tištěná poezie těší. A těšení není nikdy dost. Ti se skoro mladým srdcem vše snadno uposlouchají. Nehledě na fakt, že tvořit se má, je-li tvůrčí přetlak, a ne dle jakési poptávky.

Nejde o album ale o EPčko, na čemž ovšem nesejde, když vás ty čtyři skladby chtě nechtě pohlcují. Hranice mezi britským folkem a zbytkem hudební scény už k dobru věci nikdo nestřeží a s přijetím elektroniky, auto-tune, drone a syntezátorů nad tím nemá cenu ani uvažovat. Zpěvačka a houslistka Frankie Archer by se od zbytku elektrofolkařů zas tolik nelišila, kdyby nepřišla s prohlášením „fuck the patriarchity“ a na oblíbené mordýřské balady nenakoukla ze ženské perspektivy. Dosud převážně sloužily za důkaz lidské nepoučitelnosti, rodačku z Northumberlandu ale naštvalo, že v nich jsou vražděny, znásilňovány, ponižovány, podváděny a z neřestí obviňovány převážně ženy, zatímco násilní muži z nich přes všechny krutosti vycházejí jako věční hrdinové. „Spoustu sraček, kterými si ženy v těch stovky let starých písních prošly, se navíc příliš neliší od těch, kterým čelí dnes,“ řekla Frankie Archer a přešla k nezvyklému kroku: změnila texty, obrátila naruby narativy a poskytla ženám prostor říct, jak to vidí ony s možností převzít nad lidovými příběhy kontrolu. Jeden z nejslavnějších – Barbara Allen ze 17. století – vypráví o dívce povolané ke smrtelné posteli svého pána, který po ní chce, aby ho milovala tak, jak on miluje ji, a protože jak známo láska léčí, od dívky se očekává, že pánovi padne kolem krku a namísto pohřbu bude svatba. Ta ho však odmítne, protože ji předtím v hospodě přede všemi urážel. Přesto ze samého žalu a s pocitem viny z toho, jak krutě se údajně zachovala, zemře. „Nic ti Johne nedlužím. Není na mně, abych tě napravovala. Chlípnost není kompliment,“ zpívá nově Frankie Archer a pro zdůraznění tradiční baladě přidala popový refrén.

Podobně se to má, s nutností dodat, že bez přepáleného feministického akcentu, i v dalších třech, tu víc, tu méně napružených experimentální elektronikou, glitchem a zkresleným zvukem houslí. V koprodukci Jima Morayeho, což je nutné brát za potvrzení výjimečnosti, stále víc se do řečí dostávající Frankie Racher.