Experimentovat na pomezí klasické hudby a soudobých experimentálních impulzů je bruslení na tenkém ledě. Na tuto půdu se před dvěma lety pustila trojice muzikantek Katrine Grarup Elbo, Lisa Marie Vogel a Marie-Claire Schlameus obsluhující housle, violu a violoncello, když jako trio Toechter vydalo svou debutovou desku Zephyr. Směřuje podobným směrem jako Mexičan Murcof, který se loni představil na festivalu Spectaculare. To znamená k co nejpřirozenějšímu prolnutí smyčcových nástrojů s elektronikou. Zatímco Fernando Corona manipuluje už s natočeným akustickým materiálem, klasicky školené těleso už s elektronikou počítá při tvorbě svých autorských skladeb. Navíc Toechter na letošní druhé desce ještě více zapojuje další zvukový element – své vlastní vokály. Aby byl progres jasný, je právě na souzvuku hlasů všech tří protagonistek z valné části postaveno úvodní preludium. Hlasy jsou postupně na sebe navrstveny, kdy některé, spolu s linkami smyčcových nástrojů, tvoří něžný kontinuální background. Další jsou po vzoru Laurie Andenson nasekány a pokrouceny, aby se vhodně prolínaly s jednoduchým perkusivním rytmem. Album Epic Wonder vhodně kormidluje mezi téměř čistou akustickou komořinou (Mellow Splash, Celestine), a naopak výrazně abstraktním, v základu elektronických rébusem (Shift Souls). Hudebnice z Německa a Dánska dokážou poměry mezi základními ingrediencemi proměňovat i v rámci jedné kompozice. Například už zmíněná Celestine se z neoklasického, hladkého základu dostane postupným rozkladem jak tající ledovec do pozice z ledu vystouplé, oholené a několikrát vyspravované kostry. Rozklad, transformace a návrat k tradici – tak bychom mohli charakterizovat kolečko, které Toechter během sedmatřiceti minut absolvují hned několikrát. Pokaždé navíc tak posluchačsky vděčně, že nemáte nutkavou potřebu určité skladby nebo pasáže přeskakovat. Toechter prozatím mnoho koncertů neodehráli. Studiový hybrid zkrátka nebude tak jednoduché přenést živé podoby. Pokud by se to povedlo, triu by se podařil v duchu nové desky čistý „epický zázrak“.

Pianista a skladatel Marek Novotný se léta programově snaží promíchávat prvky artificiální hudby a jazzu tak, aby nebyly patrné pomyslné „čáry“ na hranicích žánrů. Albový debut CrossOver Sextetu je v křížení stylů ještě důkladnější. Přidává občas lehké folklórní ohlasy, tu a tam špetku latiny, ale hlavně pop. Pop bez hanlivého přídechu. Pop, jaký by v nějaké kulturně osvícenější (asi utopické) společnosti klidně mohly hrát komerční rozhlasové stanice. Jde prostě o chytlavé písničky s akustickým soundem, do kterých tu probleskne decentní jazzové sólko nebo zapulzuje swing, onde lehce dominují klasicizující pasáže.

Novotný nemá o líbivé motivy nouzi, přitom se nesnižuje k pusté podbízivosti. S harmoniemi, melodiemi i rytmy zachází sofistikovaně. Vycizelovaná aranžmá nejen přirozeně propojují jazzovou rytmiku se smyčci. Účelně využívají i sborové vokály, podporující sólový zpěv Josefíny Čermákové. Novotný si dokonce sestavil čtrnáctičlenný studiový CrossOver Chamber Choir. Je také pěkné, jak si pianistova drahá polovička Lucie Vojtková poradila s texty (s jednou výjimkou zhudebněného Shakespearova Sonetu 29) i na hodně komplikovaně frázované pěvecké linky, aniž by z veršů až příliš vykukovala „křížovkářská práce“. Občas trochu naivní a mnohomluvná romantika (Arktida, Kaligram z listu) vlastně také přirozeně patří věci, příjemně „ladí“ s hudbou. Navíc ji vyvažují zemitější kusy jako Morana. A odzbrojí třeba Vinná, popis, jak se má dáma decentně… opít, akorát závěrečná polopatická moralita měla chybět.

Jistě, ne každému sedí tak vycizelovaná a dokonale uhlazená tvorba. Jenže to není otázka kvality, ale vkusu. I když se omezím na vlastní vkus, vracívám se spíše k syrovějším, živelnějším či více improvizovaným nahrávkám, nelze neocenit třeba elegantní žonglování s rytmy a vášnivou gradaci závěrečné a možná nejpovedenější kompozice S větrem v zádech.

Magnetit (lodestone), temně lesklý neštěpný oxid železa s příměsí titanu a hořčíku, je dodnes i pro geology tajemným nerostem. Od nepaměti ho léčitelé všech končin světa uctívali kvůli jeho regeneračním účinkům buněk a pro očistu těla. Díky dvěma magnetizačním pólům má harmonizující účinek na organismus, příliš aktivní orgány tlumí a zároveň podporuje činnost oslabených orgánů. Skladatelka, klavíristka a zpěvačka Mali Sastri aka Singer Mali pojmenovala svůj sólový debut dokonale. Výraznou osobností byla už předtím v bostonské kapele Jaggery, jejíž tři výtečná alba jsou nevím proč opomíjenými perlami avant písňové hudby – Polyhymnia (2006), Upon a Penumbra (2010), Having It Out with Melancholy (2020).

Úvodní Terror Targets je sice v názvu i textu v koloraturách zpěvu, klavíru, kytary, baskytary i bicích rockově výstražná, ale v harmonii nikoli bez naděje. To vlastně pasuje na všechny písně alba. Následná My Nature jede v podobné nástrojové nervnosti, ale úderný klavír zde prekrývají smyčce a ohromující vrstvené vícehlasy. Wayside (Boží muka) je pro mne vedle titulky nejsilnější skladbou. Přenádherně melodickou píseň o plynutí času a cyklech ročních období otevírá a zavírá sólové violoncello nad deníkovým příběhem hostesky z hotelu Wayside Inn a Maliin hlas se opakovaně, s plným orchestrem stupňovaně dramaticky a na konci už jen tiše ptá: „Mohla bych si vzít domů záznam tikání starých hodin ze salónku?“ To Evolve je pak z jiného ranku, autorka mi snad promine, připomnělo mi to písňové věci Lindsay Cooper. Udržuje posluchače ve střehu rytmy, které klopýtají a přeskakují a sotva se chytí, zas hrozí pád. Napětí. Závěrečná You & The Stars má v prvotním rockovém důrazu/riffu cosi z Hendrixovy verze Dylanovky All Along the Watchtower, ale nejvýše je bezesporu titulní Lonestone. Výsostně překrásná píseň s natolik silnou až nebeskou melodií, vrstvenou hlasy i všemi nástroji, kterou si budete nevěřícně pouštět opakovaně, nikdy se neoposlouchá. Objev roku.

Někomu věk obrušuje hrany, a někomu holt ne. Justin Sullivan je pořád rváč. O čemž pojednává i text If I Am Still Me. V písni I Did Nothing Wrong se zase pustil do „arogance a krutosti korporací“. Tentokrát na příkladu britského „poštovního skandálu“ (podrobnosti o kvůli chybě systému nespravedlivě souzených pošťácích a zničených životech proběhly i zdejšími médii). „Vlastně jsme tuhle píseň s poštovním skandálem jako ústředím motivem napsali už před lety, ale pak ještě rozšířili obsah. O to, jak hloupě dovolujeme brutálnímu, binárnímu, digitalizovanému světu, aby nahradil normální lidské interakce,“ děl kapelník New Model Army a opřel se do hlasivek jako zamlada.

Ani v ostatních písních není místo pro smířlivost. Což platí i pro volnější, více „akustický“, zato řádně temný kus Cold Wind. NMA mají nezaměnitelný sound. Ovšem v jeho mantinelech se tentokrát, ve znovu na čtyři členy zúžené sestavě, zhoupli blíž k tvrdosti a naštvanosti svých punkových začátků, dále od folkrockových výletů. „Vše, co cítíme, je vztek / vše, co slyšíme, je vztek / no hele / další kouřící kvér / tak jen znovu nabít,“ řičí Sullivan znechuceně v Reload. Jmenuje i viníky toho všeho: „Není tu nic k vidění, jen penízky putují do pěkného malého ráje v Karibiku / a oligarchové se chválí, že jen dostávají, co si zaslouží…“

Jistě, slogany protestsongů už z principu zjednodušují. Jistě, tahle kapela byla vždy spíš nalevo (ovšem intelektuálně nalevo, nikoliv naivně, natož bolševicky nalevo). Jenže, bohužel, atmosféru dob vystihují NMA velmi přesně. Zvláště těch blbých dob. Není divu, že po letech pestřejší a civilnější tvorby, byť selanky netvořili nikdy, zrovna nyní vydali jedno ze svých nejtvrdších alb. Takhle načuřeně snad kapela působila jen na Vengeance (1984). Tvůrce by jistě rád volal po něčem konstruktivním, nadějném, Sullivan už se o to snažíval. Jenže řečeno s klasikem, „jsou chvíle, kdy by se optimisté měli popravovat“.

Aktuálně v triu se nacházející Jarabáci fungují už přes pětadvacet let a jejich akustickou hudbu nelze snadno zaškatulkovat – nejblíže mají k folku, ale nebojí se ani vlivů world music nebo alternativních postupů – ne nadarmo jeho členy bylo možno vídat i v sestavách kapel, jako byly Traband, Neočekávaný dýchánek nebo Ponožky pana Semtamťuka. Navíc každý z členů je multinstrumentalistou, takže do základní sestavy patří dvě cella, akordeon, banjo, trubka a ještě několik dalších nástrojů. Což jim nebránilo si na své šesté album přizvat jako hosty ještě baskytaristu Filipa Nováka (Vasilův Rubáš) a zkušeného bubeníka Honzu Nohu.
Pokoušet se o humor je vždy ošidné – může to taky skončit pěknou trapností. Ale Jarabáci s lehkostí proplouvají všemi úskalími, jejich texty v sobě mají nemálo zábavných postřehů i point, občas až sarkasticky komentují současnost, občas si jen hrají se slovy, s ironií, i s životními paradoxy. A co je důležité – netýká se to jen textů – pestré vyjadřovací schopnosti za použití mnoha nástrojů prozrazují muzikálnost i instrumentální zručnost. Hravost a vtip album provázejí od počátku do konce, a nelze si u toho nevzpomenout na trojici Jiřích – Suchého, Žáčka a Dědečka.
„Mám v sobě duto / nedovedu to / popsat líp / co ve mně chybí / je bezpochyby / podstatný…“ I na váhání, nejistotu či nedostatky se kapela dokáže podívat s nadhledem, nemistruje, nemoralizuje, i její nové písničky vyjadřují radost ze života s jeho všemi minusy, takže chybí-li vám optimismus, tady ho najdete na rozdávání. To album má zkrátka jedinou chybu: Jeho rozverné texty, ať už je to je namátkou lehce misogynní Blues o očích dlouhobrvých nebo titulní Nejvyšší prkno (řeč je mimochodem o skokanském můstku jako synonymu životních výzev), na sebe často až příliš strhávají pozornost, a neméně hravá, skvěle zahraná i zaranžovaná muzika zůstává pak stranou. I když je to hlavně ona, která dělá kapelu výjimečnou.

Oxfordský hudebník Will Samson se pohybuje na hudební scéně déle než dekádu. Během ní natočil více než deset desek, které rozprostřel na žánrově poměrně širokou paletu. Alba vydaná na labelu Karaoke Kalk jsou introvertní indie elektronickou výpovědí, zatímco předloňské album Active Imagination je poměrně jednoduše přístupným dreampopem. Nové album Harp Swells už faktem, že vychází v americkém vydavatelství 12k, jasně naznačuje, že budeme mít co do činění s výrazně ambientnější výpovědí introvertního muzikanta. Ten kolekci natočil během svého pobytu v Portugalsku, v přístavním městě Almada, za přítomnosti Caspera Clausena – nenápadného hybatele dění nejen za kapelou Efterklang. Foukání větru a nekonečné vlnění moře jsou průvodními znaky desky. Zůstává nikam nespěchající melodika, pryč je ale veškerá rytmická složka. Prázdný prostor vyplňují nejen field music nahrávky, ale i další elementy. V klipové And Yet to jsou sborový zpěv a smyčcový kvartet, v Double Bass přebírají hlavní slovo akustická kytara a atmosférická analogová elektronika. Křupání a jistou roztřesenost soundu celé desky má na svědomí natočení vstupního materiálu alba na drobný páskový magnetofon ze sedmdesátých let, UHER 4200. Sám autor přiznává, že všechny tyto kroky měly za cíl bojovat s vlastními pocity frustrace, které ho začaly ovládat. Šestidílná skládanka je svým způsobem zvukovou pohlednicí světlých dovolenkových okamžiků. Bezeslovnou, která pomalým plynutím podtrhuje meditativní, ale ne barvotiskově křiklavé vyznění alba. Jemný ambient Willa Samsona (spolu s kooperací projektu Loscil a Lawrence Englishe) odstartuje 23. února jedenáctý ročník přehlídky Spectaculare v exkluzivních prostorách kostela sv. Šimona a Judy na pražském Starém Městě. Na základě poslechu navrhuji lehátkové pojetí hlediště. Takto, nejlépe se zavřenýma očima, si budeme moci vychutnat křehkou hudební výpověď britského hudebníka.

Farah Kaddour, bejrútská hráčka na buzuq (pozor, je sice příbuzný s buzuki, pořečtěnou maloasijskou verzí nástroje, ale bližší spíše sazu, včetně pražců po čtvrttónech), má za sebou pestrou minulost. Hrála s libanonskou kapelou Sanam hypnoticky ponurou fúzi blízkovýchodní hudby s rockem a elektronikou. S egyptským muzikologem, zpěvákem a hráčem na oud Mustafou Saidem se věnovala arabské klasické hudbě. A také vystupovala s Hansem Joachimem Irmlerem, spoluzakladatelem legendární německé experimentální rockové kapely Faust. Její sólový debut je ovšem čistě akustický. Nečekaná bohatost zvuku nástroje, zdánlivě subtilního drnkátka, a hlavně virtuozita samotné Farah tak dokonale vynikne. Album Badā ovšem není čistě sólovým recitálem. Ve dvou skladbách ze sedmi se přidává perkusista Ali El Hout, dříve spoluhráč Farah v Saidově kapele. Když se Ali opře do perského laditelného řámového bubnu daf, výsledkem je slušný „akustický tlak“. I když i v sólových kusech si Farah vystačí. Dokáže využít perkusivní kvality buzuqu. A na záživnosti a spádu nahrávky má zásluhu mistrovská práce s dynamikou, střídání náporových pasáží a kaskád tónů s hudební meditací.

Co do repertoáru se Farah nijak neomezovala, koncepci vlastními slovy vymezila takto: „Jde o cestu mezi zapamatovaným, improvizovaným a zkomponovaným.“ Jinak řečeno, svobodně poletuje po hmatníku tam, kam ji zrovna cit vede. Elegantně osciluje mezi tradičními levantskými motivy, odrážejícími odkaz pěkné řady etnik. Mezi kompozicí v reálném čase i autorskými kusy. Vůbec tu nemá smysl třídit mezi world music, soudobou hudbou a jazzem, i když potěšení mohou v nahrávce najít ctitelé všech těchto škatulat. Máte-li ze šťastnějších dob vzpomínky na Libanon, hudba hezky vystihuje atmosféru krajiny a svobodného rozletu, kdy se během pár hodin můžete vyšvihnout od prohřátého středomořského pobřeží po zasněžené vrcholky hor. A zase se spustit zpátky.

Název archivní živé nahrávky z festivalu Jazz Goes To Town 2019 Going Where The Wind Takes It bychom mohli přeložit Kam vítr, tam plášť, jenže tak tomu není. Lépe funguje příměr volné improvizace basklarinetisty a saxofonisty Pavla Hrubého a německého avantgardního bubeníka Klause Kugela ke zcela banálně pojaté základní poučce taoismu, následování taa. Hudba nejde proti vlnám, ale hladce a po větru splývá s proudem společného prožitku. Aniž by se však hudebníci vzdali rozhodování, kam po směru větru zakormidlovat. Zda do tišin, nebo do vod zčeřených či vířících.

Plynulý zvukový tok je na CD rozčleněn do dvanácti navazujících částí. „Tracky“ jsou vyznačeny intuitivně podle nálad. Přibližně rámují pasáže ambientní (zvonečky, gongy, dróny), hypnotické a ty freejazzově rozverné (např. stopa 9, kde se pánově lehce rozdivočí), byť převládá spíše velebný poklid. Jistě inspirovaný i původně chrámovými prostorami (viz dále) koncertního sálu. Lepší je ovšem vůbec si změn „tracků“ nevšímat, a vnímat nahrávku jako kompaktní celek. Jak je ostatně smíchána. Muzikantské „tao“ následovat tím posluchačským, plout tam, kam nás vítr fantazie nese.

Koncert se konal v královéhradecké Městské hudební síni, tedy v restaurované kapli sv. Jana Nepomuckého, která má při nepřehlušeném vystoupení nemnoha nástrojů příjemný přirozený dozvuk. O nahrávku koncertu se navíc postaral Kugel osobně a dokázal akustiku sálu dobře využít. Jasně, podstatou kouzla volné improvizace je vnímat vznikající hudbu „živě“ tady a teď, provázaně s prostředím, v přímém kontaktu s hudebníky. Zachycením do konzervy se velká část „čara“ vytratí. To však neznamená, že by se nevyplatilo hudbu okamžiku citlivě fixovat. A vnímat ji opakovaně, obklopení zvukem doplnit vstřebáním detailů. Stejně jako květ zalitý v jantaru, také z prostoru ulovená hudební myšlenka zatuhlá v nulách a jedničkách disku může mít svůj odlišný druh kouzla.

Závidím Polákům vztah k vlastní jazzové historii, pro niž hledají doklady i ve světě. Není to otázka nostalgie, ale uchování nadčasových hodnot muziky. Týká se to samozřejmě především fascinující, bohužel krátké kariéry pianisty a skladatele Krzysztofa  Komedy (1931–1969). Novinka převzatá z archivu slovinského rozhlasu z festivalu v Bledu 1965 je skvělým doplňkem ke v roce 2022 vydanému záznamu Čs. rozhlasu ze dvou koncertů Komedova kvinteta na mezinárodním pražském jazzovém festivalu 1964. Na obou festivalech hrálo v odlišných sestavách, v Bledu Urbaniaka nahradil Janusz Muniak (as, ss), Ostaszewského Roman Dyląg (cb), Bartkowského Andrzej Dąmbrowski (ds). Z „pražské“ party Komedovi zůstal vbrzku světově uznávaný trumpetista Tomasz Stańko. Oba koncerty se repertoárově liší. V Bledu zazněla pouhá dvě témata, zato ta, která ve světě avantgardního jazzu Komedu snad nejvíce proslavily: Kattorna a Svantetic. Obě dodnes do repertoáru zařazují všichni polští jazzmani mající odvahu si s těmito skladbami pohrát. Obě skladby se dostaly i do katalogu ECM (Stańko, Wasileswski). Album Astigmatic s Komedovým polsko-švédsko-německým kvintetem, převzaté od polské MUZY, kde obě skladby také znějí, dramaturg Eicher převzal pro ECM s prohlášením, že se jedná o milník v jazzové historii. Obě skladby jsou vlastně baladami. Kattorna (švédsky kočka) má melancholicky naléhavé téma, melodicky snadno zapamatovatelné, nad nímž se rozvíjejí sóla Stańkovy trubky, altky Muniaka, hudbu dramatizuje vstup Komedův, na své si přijde také i rytmika. Téměř zádumčivě se rozvíjí následující Svantetic, kterou však rozhýbá rychlé valčíkové tempo, libozvučným sólem se rozezní Muniakova sopránka. V Komedově sólu se mění dynamika, rozvíjí zpěvnost tématu – ostatně melodičnost patří obecně k výrazným znakům jeho skladeb. Stańko à capella skladbu přivede k závěru. Současnost dokazuje, že jeho skladby jsou neoposlouchatelné.