Americký zpěvák, raper, hudebník a skladatel Garrett Dutton, známý jako G. Love, poprvé nadchl české publikum v pražském Paláci Akropolis v roce 1996. V té době mělo jeho trio G. Love & Special Sauce za sebou řadu úspěšných koncertů v Evropě. V dalších letech kapela koncertovala především v Americe a G. Love se k nám vracel pouze sporadicky jako sólista. V listopadu loňského roku k nám jako jedna z hlavních hvězd šumperského festivalu Blues Alive zamířil opět s kapelou, která vloni oslavila třicet let od svého vzniku.

V roce 2019 jsem s vámi hovořil před vaším sólovým koncertem v Praze. Tehdy jste mi řekl, že chystáte desku s názvem The Juice: „Bude to deska plná protestsongů proti současné politice Donalda Trumpa v naší zemi, proti negativitě, kterou mne a mou rodinu děsí. Rád bych tedy svou novou deskou dodal energii lidem, kteří proti Trumpově politice aktivně bojují a snaží se vrátit do naší společnosti progresivní hodnoty.“ Album vyšlo v lednu 2020. Jak se na ně díváte dnes?

The Juice byla pro mne důležitá deska, která mi přinesla mou první nominaci na Grammy v kategorii současného blues. Pokud jsem před natáčením hovořil o tom, že to bude hodně politická nahrávka, tak je to vlastně pravda. Je to pro mne velmi osobní album, na kterém zpívám o své rodině a o svém soukromém životě. Ale na druhou stranu tam skutečně reflektuji tehdejší politickou situaci, atmosféru, jakou jsme zažívali v době prezidenta Donalda Trumpa. Politické komentáře tedy na tomto albu opravdu nechybí. Dokonce si myslím, že takové písně jsou moje silná doména. Příkladem je titulní skladba The Juice, kterou jsem napsal společně s Kebem Mo’ a která je pro mne mimořádně důležitá. Jsem s tím albem tedy spokojený a stále z něj hraji řadu písní na koncertech. Jsou to silné písně, které si dál žijí svým životem. Víte, když natočíte album, chcete, aby to bylo dílo, které má smysl tady a teď, ale které bude zároveň nesmrtelné. A domnívám se, že s albem The Juice se nám právě tohle podařilo. Když natočíte desku s písněmi, které pak chcete hrát po celý zbytek života a které vaši fanoušci také vyžadují, opravdu se vám povedlo něco velkého. A toho jsme s tímto albem opravdu dosáhli. 

Jak hodnotíte s odstupem spolupráci s Kebem Mo’ coby producentem?

Spolupráce s Kebem Mo’ pro mne měla velký význam. Bylo to, jako bych na univerzitě navštěvoval hodiny historie hudby a historie blues, psaní písní, produkce, vystupování a rytmu. Řekl mi toho o hudbě tolik! Opravdu každý den jsem si připadal jako školák. Když se s Kebem Mo’ bavím, říkám mu v žertu, že jsem díky němu vystudoval bluesovou univerzitu. On z toho má radost, ale opravdu je to tak, protože on je opravdu velká studnice vědomostí. Lidé třeba říkají, že Beatles byli tak úspěšní, protože všechno bylo v jejich případě naplánováno do posledního detailu, ale že blues – to je prostě chlápek, který se opije, vezme do ruky kytaru a něco skučí. Jenže Keb’ Mo’ vám přesně vysvětlí, proč to není pravda. Ukáže vám, že například to, co dělali Muddy Waters a Little Walter bylo velmi pečlivě připraveno. Každé jedno slovo, každý takt, každý akord, všechno mělo v jejich písních své opodstatnění a své místo. Keb’ Mo’ mi tedy ukázal všechny tyto spletitosti blues a naučil mě jim lépe porozumět. Díky němu jsem se tedy stal lepším hudebníkem a autorem. Naučil mě, že když píšu píseň, na každém jednom slově záleží. Opravdu na každém, včetně spojek nebo členů. Také mě naučil, že píseň nepíšu kvůli písni samotné. Vždy je důležité vědět, jaký příběh se za ní skrývá. Proč jsem se rozhodl právě takovou píseň napsat. Proč bych se při jejím poslechu měl cítit právě takto. A když je to příběh, co se tedy vlastně stalo. Tyto otázky fungují jako kontrola kvality. 

Vy sám ovšem také pracujete jako producent. Produkoval jste například nahrávky Johna Hammonda. V čem jste jiný než Keb’ Mo’?

Ano, to je dobrá otázka. Mimochodem jsme s Kebem Mo’ oba narození ve znamení vah a oba máme narozeniny 3. října. Keb’ Mo’ je při své práci producenta velmi pečlivý. Já spíše improvizuji a těkám a hodně věcí vymýšlím až za chodu. Pokouším se ve studiu uchopit a zhmotnit magické momenty, které tam cítím, což je trochu riskantní způsob práce, ale zase je to rychlejší. Jsme tedy opravdu každý jiný. On je pečlivý, já moc ne. Kdybyste to přirovnal k vaření, on vaří podle receptu a já se podívám, co máme doma, a naházím to od oka do hrnce.

V červnu 2022 vám vyšlo zatím poslední album Philadelphia Missisippi. Na něm jste spolupracoval s Lutherem Dickinsonem. Jaký je on jako producent?

něco něco je hudební projekt životních partnerů, Alžběty Trusinové a Tomáše Tkáče. Mluví o sobě jako o post-punkové diskotéce, hrají chytlavé taneční písničky s českými texty. V jejich hudbě můžete slyšet vlivy New Order, Robyn, The Smiths, LCD soundsystem či české nové vlny.

Na scéně působí poměrně krátce. První album Začíná vyšlo roku 2020, za následující Útržky (2021) byla kapela nominována na ceny Vinyla a Apollo. Loni na podzim vydali třetí studiovku s lakonickým názvem Třetí. Na pódiích je letos uvidíte často, nejbližší příležitost bude třeba hned 12. února v pražském Café V lese.

Jak ovlivnilo vaše hudební směřování rodinné zázemí? Nebo jste se k muzice dostali zcela po vlastní ose? Tomáš kdesi prozradil, že studoval IT a také hudební vědu, nicméně žil také dva roky v Reykjavíku… byla i tohle zkušenost, co se promítla do tvorby?

T: Rodinné zázemí mě moc neovlivnilo, nikdo se hudbě v naší rodině nevěnuje. Došel jsem si k tomu nějak postupně sám, kolem patnácti jsem se stal docela zapáleným hudebním fanouškem a hltal jsem obrovské množství různé hudby. To mě časem přirozeně nasměrovalo k tomu, abych se o něco pokusil sám. V sedmnácti jsem si koupil baskytaru a úplně od nuly a sám jsem se na ni snažil něco naučit. Hudební vědu jsem studoval, protože jsem chtěl dělat cokoliv, co by se týkalo hudby, ale na konzervatoř a jiné praktické obory jsem pochopitelně neměl, takže mi zůstala jen ta teorie. Do mojí tvorby se určitě promítá v podstatě všechno, co jsem v životě zažil, každá malá odbočka měla vždycky nakonec velký vliv na to, čím jsem v přítomnosti.

A: Moje rodina je celkem hudebně založená, odmalička jsem na něco hrála a jezdila s rodiči aspoň jednou za rok na nějaký menší alternativní hudební festival. A představovala si, jaké by bylo stát jednou na pódiu taky.

Bětka, dnes především zpěvačka a textařka, působila v projektu Neřvi mi do ucha. Tomáši ty v Pris, v něco něco obstaráváš kromě syntezátorů kytaru. Jaké jsou začátky něco něco?

T: Dali jsme se dohromady partnersky a v podstatě ve stejné době i hudebně. I když něco něco ještě neexistovali, spolupracoval jsem na nahrávkách Neřvi mi do ucha a nějak paralelně začala vznikat i naše kapela. Všechno se vyvíjelo dost organicky, neměli jsme moc představu, jak by věci měly konkrétně znít a o čem bychom měli zpívat. Aneb „kým jsme byli dřív, nemá s tím, kdo jsme teď, nic společný“.

Co vlastně chceš, Sobecká, Hranice, Chyby. Názvy písní na nejnovější desce Třetí vcelku napovídají, že půjde o silné výpovědi, zároveň odrážejí zkušenost třicátníků, srovnání priorit… Co ses o sobě, Bětko, coby autorka textů dozvěděla?

A: Kdybych měla zdůraznit jen jedno téma, které prozkoumávám a o kterém jsem se během psaní desky něco dalšího dozvěděla, byl by to empowerment. Potřebovala jsem spoustu času, abych se vůbec odvážila řešit, kým chci jako holka v kapele být. Pořád to nemám úplně uchopené, ale aspoň už nezavírám oči před tím, že je potřeba si na tuhle otázku odpovědět.

Mohla bys nastínit, jakým směrem ti běžely myšlenky? Podobné jistě řeší nejedna muzikantka v kapele, ptala ses třeba i kolegyň?

A: Je to pro mě hodně osobní a vlastně nevím, jestli to řeší i někdo jiný. Když vidím sebevědomé projevy jiných hudebnic, působí to na mě spíš, jako by to měly dávno zformulované. Potřebuju zjistit, jaký projev je mi vlastní, potřebuju zjistit, kdo jsem. Nechci už být sešněrovaná, potřebuju být víc nespoutaná. Ale jak se to dělá? Jak s tím souvisí pohyb a tanec? Jak zpěv? Krása? A co vyjádření nějaké sexuální energie? Patří tam? Chci ho tam? Přijde mi, jako bych se postavila na pódium hrozně pasivně, a až teď to začínám trochu „vlastnit“.

Pomohly ti texty utřídit si myšlenky a životní směřování, nebo naopak nejdříve hledáš v sobě a výsledkem je text? V písni Obrysy zpíváte „To, co bylo dřív, nemá s tím, co je teď, nic společný. Kým jsme byli dřív, nemá s tím, kdo jsme teď, nic společný“.

A: Je to jak kdy, samotnou mě to překvapuje. Často mám témata, která chci do textů promítnout, ale když nic takového není a začínám s čistou hlavou u čistého listu, napíšu někdy věci, které jsou trochu neuchopitelné i pro mě samotnou. Pak se stává, že mám třeba během koncertů „aha momenty“, kdy si uvědomím, o čem nějaká rovina toho textu je a jaká všechna témata se v něm odrážejí. Je fascinující, když se mi texty samy vysvětlují ještě třeba po dvou letech od doby, kdy vznikly.

Obrysy vystihují nějaký silný pocit, který s Tomášem sdílíme. V písničce reflektuju spoustu věcí, vznikla předloni na podzim, je v ní válka, inflace i strach z budoucnosti. Když jsi vybrala zrovna tuhle linku, tak přiznávám, že s Tomášem občas vzpomínáme na to, kým jsme byli dřív, a trochu se bavíme. Zároveň je nám jasný, že za nějakou dobu, a nejspíš to nepotrvá ani moc dlouho, budeme vzpomínat na to, kým jsme byli v roce 2024, a budeme se bavit možná ještě víc.

Tomáši, jak moc se dokážeš ztotožnit s Bětčiným ženským pohledem? Nakolik jsi k textům kritický?

T: Bětčiny texty mi dávají většinou naprostý smysl, ztotožňuji se s nimi a stojím si za nimi úplně stejně jako ona. Pochopitelně je spousta ženských zkušeností směrem ke mně nepřenositelných. I když jsou Bětčiny texty osobní, beru je jako statement celé kapely, a nikdy mě nenapadlo, že by to mělo být jinak. Pokud bych měl přistoupit na dělení světa na ženský a mužský, vždycky jsem se cítil mnohem lépe v tom ženském a myslím, že naše kapela je toho přirozeným vyústěním. Zároveň je pro mě důležité všechna témata zpracovávat poetickou formou. Pokud například Bětka zažila v minulosti nějaké obtěžování a chce o tom psát, potřebuju od ní, aby to zpracovala formou, kde se půjde do hloubky a podstaty té emoce, protože tomu jsem schopný myslím porozumět, zatímco „jen“ samotný popis té události by pro mě byl textově těžce uchopitelný. Zároveň bych pak měl pocit, že mluví pouze za sebe, a ne za kapelu. A pro nás oba je extrémně důležité, aby texty nepůsobily jen jako osobní zpověď, ale jako názor kapely.

„Nejde tu být pro všechny, musíš tu být pro sebe“, s textem písně Sobecká se myslím ztotožňujeme v poslední době všichni. V čem ti pomohla či pomáhá „sobeckost“ a je vůbec důraz na sebe a vlastní wellbeing sobeckost? Nejedná se spíše o nutný obranný systém?

A: Jsem hrozný sobec. Naučila jsem se, že když se sama nepostarám o to, abych se měla hezky, nikdo to za mě neudělá. Potud by to bylo v pořádku a slovo „sobec“ by nemělo žádné negativní konotace a byl by to přesně jen nutný důraz na vlastní wellbeing. Problém přichází ve vztahu k ostatním lidem. Několikrát jsem slyšela od ostatních, že jsem fakt hodně sobecká. A vím, že měli pravdu. Na tom si zakládat nechci a snažím se na tom pracovat.

Co tě jako ženu a třicátnici štve ve společnosti? Co bys poradila mladšímu já?

A: Věcí, kvůli kterým se rozčiluju, je hrozně moc. Nejvíc to jsou asi někteří staří bílí muži a jejich potřeba vysvětlovat mladým, jak mají žít, ačkoliv sami světu kolem už nerozumí a nejsou zvyklí na to, že by jim mohl někdo oponovat. Vadí mi, kolik mentální a jiné nálože mají automaticky ženy, vadí mi, že mě jako mladou ženu neberou vážně – anebo možná ještě hůř, když jsou hrozně překvapeni, že i ze mě může vypadnout něco chytrého. Vadí mi hrubost, neotesanost a představa, že když oni to vydrželi, my musíme taky.

Možná mě ale takhle triggerují, protože mi reálně hrozí, že budu ve stáří podobně do sebe zahleděná ignorantka. Nevyžádané rady totiž udílím už teď. Svému mladšímu já bych například nevyžádaně poradila, ať je k sobě laskavé. Díky laskavosti přijde sebeláska, díky sebelásce sebevědomí a díky sebevědomí odvaha na sobě pracovat a dělat věci, které opravdu toužím dělat. Třeba mít kapelu, jako je něco něco.

Rozšířit už tak originální duo HLASkontraBAS na okteto čtyř zpěvaček a čtyř kontrabasistů vypadalo zprvu jako obtížně realizovatelný a přitom poněkud potrhlý nápad. Ovšem z nápadu vykrystalizoval seriózní, stabilní a věru ve světovém měřítku unikátní nadžánrový ansámbl. Komponovaly pro něj osobnosti jako norský houslista, skladatel soudobé hudby i folklorista Nils Økland, jeho jazzový krajan Mats Eilertsen nebo izraelský jazzman Adam Ben Ezra. Další dva skladatelé, a navíc zpěváci, Islanďané Pétur Ben a Ragga Gröndal, dorazí jako hosté na koncert okteta v sále pražské Novoměstské radnice 6. března 2024. Právě na Islandu, spolu s autory kompozic, totiž HLASkontraBAS Oktet dotáhl přípravu repertoáru a absolvoval premiérové turné. Momentálně je ve stádiu dokončování také studiové album s výstižnými pracovními názvy jako Kaleidoscapes nebo Basses In The Voiceland, i když nakonec možná ponese úplně jiný titul. Ságu o cestě osmi hudebníků na Island vyprávějí strůjci původního dua i rozšířené sestavy Ridina Ahmed a Petr Tichý, ale samozřejmě nezůstanou jenom u ní.

Jak vás napadlo oslovit skladatele z Islandu, Norska, Izraele a samozřejmě krajany, ať napíší skladby pro vaše hodně nestandardní obsazení? A ještě uspořádat generální zkoušky a premiéru na míru zkomponovaného koncertního programu na Islandu? Sledovali jste nějaké grantové pobídky?

Ridina: Vše vlastně souviselo s tím, aby HLASkontraBAS Oktet mohl vůbec existovat. Jednou nás cestou na hraní napadlo, jak bychom rádi zažili, aby místo looperu interpretovali všechny smyčky a navrstvené stopy skladeb našeho dua s Petrem další muzikanti. Začali jsme fantazírovat, že bychom dali dohromady patnáct zpěvaček a patnáct kontrabasistů… Když jsme o tom ale začali uvažovat vážněji, aby nápad měl šanci na realizaci, dohodli jsme se na oktetu.

Petr: Se čtyřmi zpěvačkami a čtyřmi kontrabasy lze zahrát bez looperu vše, co je potřeba, přičemž jeden kontrabasista má občas úlohu perkusisty. Původně jsme ovšem neměli ambici založit nějaký pravidelně fungující ansámbl. Chtěli jsme si hraní v osmi jen vyzkoušet, a naplnit tak sen, který vznikl už někdy v roce 1995 ve Frýdlantě v Jazzové dílně, kde jsme se s Ridinou poznali. Doufali jsme, že v téhle podobě uskutečníme tak dva tři mimořádné koncerty. A zpočátku to tak opravdu bylo.

Ridina: Jen jsme zaranžovali pro tohle obsazení náš starý repertoár. Jenže pak do všeho vstoupil covid, a najednou bylo víc času. Rozhodli jsme se celý nápad posunout dál, k dlouhodobějšímu fungování a k novému repertoáru. Přičemž jsme museli řešit i praktickou stránku, jak všechno zaplatit. Projekt vyžaduje řadu zkoušek a studium nového materiálu. A koncerty osmi hudebníků, navíc s naším vlastním zvukařem, s dopravou několika auty s kontrabasy, vychází příliš draho, než aby si je mohl dovolit běžný menší klub.

V podstatě jediná rozumná možnost, jak se do projektu pustit, bylo zkusit nějaký grant. Jenže zároveň jsem se chtěla vyvarovat toho, aby se vymýšlel projekt jen kvůli grantu. Pak se může stát, že se celý záměr vlastně jen musí kvůli splnění podmínek dotáhnout, a je to trápení. Proto jsme hledali něco, co by nás opravdu nadchlo, bavilo, dlouhodobě drželo… Co by nám umožnilo posunout se. Nechat si zkomponovat věci přímo na míru od vynikajících skladatelů bylo přesně to pravé.

Petr: Na míru, ale zároveň tak, aby vybraní skladatelé chtěli využít nezvyklé obsazení po svém. Aby dodali naší muzice další rozměr.

ISLANDSKÝ PREZIDENT MÁ DIVNOU HUDBU RÁD

Ridina během vystoupení HLASkontraBAS Oktetu na festivalu Jazz Goes To Town 2023 vtipně prohlásila, že šlo o „výzvu komponovat pro hodně bláznivé obsazení“. Co na „praštěnou sestavu“ říkali oslovení autoři?

Petr: Nikdo z nich neodmítl, s jedinou výjimkou. Zadání nemohl přijmout Tomáš Dvořák alias Floex. Ale ne proto, že by se mu do výzvy nechtělo, jenom kvůli spoustě jiných závazků neměl čas. Partitury nám dodali Islanďané Pétur Ben (písničkář se záběrem od folku po rock, zároveň producent a autor soudobé hudby, spolupracoval mj. s Nickem Cavem – psal aranžmá k jeho soundtracku k divadelní hře Vojcek v londýnském Barbican Center, pozn. aut.) a Ragga Gröndal (se zkušenostmi od folkloru po sofistikovaný pop, v roce 2006 ji vyhlásili „nejlepší islandskou zpěvačkou“), z Norska Mats Eilertsen (jazzový kontrabasista, spolupráce Iain Bellamy, Nymark Collective či Slow Motion Orchestra, svoje alba vydává u ECM) a Nils Økland (houslista vydávající taktéž u ECM), izraelský jazzový basista Adam Ben Ezra, Beata Hlavenková a Petr Wajsar. Po jedné skladbě jsme napsali také Ridina a já.

Ridina: Spojení „bláznivé obsazení“ jsem ovšem nevymyslela já. Citovala jsem islandského prezidenta (jmenuje se Guðni Thorlacius Jóhannesson). Když jsme otevírali festival v Akureyri, prohlásil: „Mám rád divnou hudbu, takže mně se tohle moc líbí!“

„Islandský“ projekt zaštítil evropský grant, Fond EHP a Norska, který je kromě Norska financován ještě Lichtenštejnskem a Islandem. Což určitě vyžadovalo šílenou kupu administrativní práce. Kdo se jí ujal?

Ridina: Naštěstí má administraci grantu na starosti skvělý tým projektu Hlasohled. Hlasohled funguje skoro dvacet let a spolupracují s ním lidi, kteří tohle umějí. Kdybychom měli grantové žádosti vyřizovat sami, bez zázemí Hlasohledu, nebylo by nic. Já bych to nezvládla, a to mám se psaním grantů letité zkušenosti. Ovšem tyhle „evropské“ záležitosti jsou neuvěřitelně náročné na administrativu. Už jen sepsání grantu představuje ohromný objem textu a údajů. A i potom člověk pořád musí posílat průběžné zprávy, komunikovat všechny změny, hlídat finanční řízení… což je na samostatný úvazek. Osamocený umělec to prakticky nemůže zvládnout, tedy aspoň pokud mluvím za sebe. Pokud má muzikant tu možnost, je lepší obklopit se profíky.

Petr: Ale dříve, než se začalo pracovat na grantu, jsme museli získat písemný příslib všech autorů, že do toho s námi půjdou. A vypracovat přesný časový harmonogram práce na rok a půl. Teprve pak jsme mohli žádat o grantovou podporu. Plán byl, že skladby nejdříve pečlivě nazkoušíme v Česku. Pak strávíme se dvěma islandskými a dvěma norskými skladateli (s každým jeden den) v rezidenci na Islandu, abychom kompozicím s jejich pomocí vtiskli výraz. Nacvičit skladby celé za jediný den by bylo nemožné, jsou docela komplikované. A každý z těch čtyř dnů byl naprosto skvělý.

Ridina: Autorům jsme předvedli někdy více, někdy méně vypilované skladby. Oni nám k nim řekli mnohdy velmi důležité informace. Třeba jak rozumět jejich rukopisu nebo co chtěli vyjádřit. Což interpretaci ohromně pomohlo.

Jak jste vhodné autory hledali?

Petr: Mats Eilertsen mě napadl hned, protože ho znám osobně. S Nilsem Øklandem se také znám, ale došel jsem k němu postupně, při poslechu desek. Napadlo mě, že nějakou takovou skladbu, jako jsou ty jeho, bych si rád zahrál. S islandskými skladateli už to bylo složitější.

Ridina: Udělali jsme si rešerši, „co se děje na severu“.

Petr: A když jsme začali pátrat mezi Islanďany, naráželi jsme buď na autory soudobé hudby, která oktetu není úplně vlastní, nebo zase na pop.

Říkáš, že „soudobá hudba není oktetu úplně vlastní“, ale Pétur Ben vám napsal úžasnou soudobou „kládu“ The Pine Tree. Zjevně těžkou jak co do partitury, tak zatěžkanou ve smyslu nálady. A zvládli jste ji bravurně, na vystoupení v rámci festivalu Jazz Goes To Town to byl možná nejpůsobivější kus.

Petr: Však on nás Pétur pěkně překvapil. Věděli jsme, že má hodně zkušeností s filmovou hudbou, která je nám blízká. Jenže on je především písničkář, čekali jsme něco víc písničkového. (smích) A Ragga, která je také známa spíše písničkami, vlastně udělala to samé. Myslím, že vzali naše obsazení jako výzvu svým skladatelským schopnostem.

Ridina: Když jsme zkoušeli s Raggou, sama se zděsila, jak těžký kus nám napsala.

Něco jako „co jsem vám to proboha udělala“?

Petr: Přesně tak. Jedna ze zpěvaček odpadla kvůli unaveným hlasivkám a šla si odpočinout, a Ragga se nabídla, že vezme na tu chvíli její part.

Ridina: Prohlásila – dobrý, v pohodě, já to dám. A pak začala kulit oči, rozšířily se jí zorničky… A my jsme pocítili jistý pocit zadostiučinění. (smích)

Petr: Ale zároveň se potvrdilo, jak fantastická zpěvačka Ragga je.

Repertoár, jak na mě působil během koncertu, je až extrémně různorodý. Co skladba, to jiný žánr i nálada. Od soudobých kusů přes skladby inspirované severským folklórem, chytrý „alternativní“ pop až po poťouchlost a dětskou hravost. Přesto drží pohromadě. „jen“ kvůli nezvyklému soundu a osobité interpretaci, nebo jste přemýšleli při zadání o určitých jednotících prvcích?

Ridina: O pojítkách mezi skladbami jsme přemýšleli a zadali je, autoři neměli úplně volnou ruku. Jenže ne každý zadání dodržel. Pojítka byla následující: Skladba bez textu. Délka do deseti minut. Žádný hlas nebude sólový a žádný jen doprovodný. A skladba měla obsahovat prostor pro improvizaci. Což jsou věci charakteristické právě pro HLASkontraBAS a chtěli jsme v nich pokračovat. Nakonec jsou dvě skladby nad deset minut, dvě mají text a prostoru na improvizaci je relativně málo.

Petr: Vlastně je většina skladeb kompletně „vypsaná“, bez improvizací.

Ridina: Pro mě šlo o obrovskou výzvu. Protože jsem úplně vykročila z toho, jak autorsky pracuji já. Docela jsem se tím potrápila. Jenže člověk roste právě na výzvách.

ZE Sigljufjordu DO BESKYD

Jaký jste měli na Islandu „itinerář“?

Petr: Jeli jsme tam na čtrnáct dní. První týden jsme trávili zkoušením na rezidenci v Sigljufjordu, kam za námi přijížděli jednotliví skladatelé. V dalším týdnu jsme měli miniturné se čtyřmi koncerty a několika workshopy.

Na nějakou turistiku zjevně čas nebyl. Ale měli jste prostor třeba inspirovat se krajinou?

Petr: Měli jsme během těch dvou týdnů dva dny volna, kdy jsme si udělali výlet. Ale už když člověk jenom jede islandskou krajinou a sleduje ji z okýnka auta, nemůže její kouzlo nevnímat. I výhled na fjord, u kterého jsme zkoušeli, byl nádherný. S Ondrou Komárkem jsme se po zkouškách chodili zchladit do patnáctimetrového vodopádu. A jeden den kontrabasisté věnovali výšlapu na tisícimetrovou horu s místními důchodci… kterým jsme skoro nestačili. (smích)

Dáte k dobru nějaký silný zážitek, setkání nebo zkušenost z cesty?

Ridina: První setkání s Nilsem Øklandem jsme měli ráno v kavárně v Sigljufjordu. Na místě je jen jediná kavárna, která zavírá někdy ve čtyři odpoledne, jinak je tam mrtvo. Mysleli jsme, že se jen s Nilsem seznámíme, dáme si kafe a půjdeme do zkušebny. Jenže on hned vytáhl tradiční norské housle a začal hrát.

Petr: Byly to hardangerské housle, které mají rezonanční struny. Začal nás učit správnou interpretaci svojí skladby. Začalo se zpívat, až jsme se rozparádili tak, že jsme tančili kolem stolu. Ale pořád, asi čtyřicet minut, jsme omílali tuhle jednu jedinou skladbu. Holky začaly doplňovat další hlasy, basisti bručeli svoje party…

Ridina: …lidi v kavárně začali poslouchat, i personál poslouchal. A když jsme skončili, přišli mladíci, zřejmě pekaři, a položili nám na stůl jako poděkování dvě tašky různého sladkého pečiva a pochoutek. Připadalo mi to jako za starých časů, kdy přišli do hospody muzikanti a hráli za jídlo. Kdybychom udělali něco takového v Praze, mám pocit, že by byl personál v kavárně udivený nebo naštvaný, že rušíme. Ale na Islandu to vyznělo naprosto přirozeně. Lidé v kavárně byli zjevně potěšeni, že si užili něco nevšedního.

Petr: V Reykjavíku za mnou zase po koncertě přišli tři kontrabasisté z tamní filharmonie, že se jim to moc líbilo. A ptali se, jestli mě také učil Pošta a jestli se znám s Miroslavem Vitoušem. Jeden z nich studoval u legendárního učitele Františka Pošty v Praze. Toho jsem bohužel nezažil, ale Miroslav, který je jeho žák, mi dal cenné rady, když jsme v jeho studiu v Itálii nahrávali CD s Markem Novotným. Napadlo mě: Můžeme mít vliv na to, která scéna nám připadá dobrá?

Hezké je, že islandské setkání má další výstupy. Pétur Ben a Ragga Gröndal mají s oktetem hostovat na vystoupení a zároveň pražské premiéře nového programu 6. března v sále pražské Novoměstské radnice.

Ridina: A také budou mít workshopy.

Petr: A 4. března máme navíc v rámci festivalu Jazzinec v Trutnově koncert napůl s dalším autorem skladby, izraelským kontrabasistou Adamem Ben Ezrou.

Díky norským autorům, nerýsuje se také výpad do Norska?

Petr: To by bylo složitější. Když jsme spolupráci se skladateli plánovali, zvolili jsme Island právě proto, že je organizačně „jednodušší“ a naše produkční tam měla nějaké kontakty. Na Islandu jsou velmi vstřícní k pořádání koncertů zahraničních hostů. Naopak domluvit vystoupení v Norsku není jen tak. Tamní systém podporuje místní muzikanty, pro pořadatele je nevýhodné zvát interprety „odjinud“. Proto ani nemáme ambice v Norsku koncertovat.

Ridina: Pokud deska dobře dopadne, v což doufáme, tak nám to snad další možnosti koncertování s oktetem otevře. I když pochopitelně jde o logisticky mnohem složitější záležitost, než bylo naše původní duo. Členové okteta jsou hodně vytížení, a aby měli všichni čas na koncert, domlouvá se datum hodně dopředu. Jen najít termíny na zkoušky je vždycky šílená logistika.

Řešíte záskoky? Na Islandu jste hráli a desku jste točili v sestavě se zpěvačkami Alicí Bauer, Mirkou Novak a Markétou Zdeňkovou a s kontrabasisty Tomášem Liškou, Ondřejem Štajnochrem a Ondřejem Komárkem, ale mezi kontrabasy tuším byly v minulosti změny…

Petr: Kontrabasisté občas alternují a nevidím v tom žádný problém. Zvláště proto, že jednotlivé party jsou v tomto programu většinou dané. Je asi snazší pro kontrabasistu přehrát part z not než pro zpěváka cvičit, jak se napojit na další hlasy. Ne, že by hudba nezněla s jinými basisty trochu jinak. Ale rozdíly v osobitosti hráčů cítíme asi jen my v kapele, nemyslím, že by si jich všimli posluchači.

Klasický čtyřstrunný kontrabas má také daný rozsah, ale u zpěvaček jde o individuální rozsah, barvu hlasu…

Ridina: Právě proto se zpěvačky nemění.

Jak jste vybírali sestavu zpěvaček, aby zvládaly, aby si nestěžovaly, že je to „moc těžké“, „moc dlouho na hranici rozsahu“?