Druhé album „varhanního“ projektu bubeníka Otty Hejnice doprovází hrdinská historka. Když trio s hammondkářem Brianem Charettem a saxofonistou Osianem Robertsem natáčelo Hejnicův autorský titul Beringia (2022, recenze UNI 2/2023), zajednalo si nahrávací studio na dva dny. Jenže pánové měli úspěšně semleto za den. Jak naložit s volnou Nedělí ve studiu? Což takhle natočit další, neplánovanou desku?

Pochopitelně nejde o autorský titul. Tak plodný nebo vybavený okamžitě použitelným šuplíkovým materiálem bývá málokdo. Ovšem už v akustickém triu s Ondrejem Krajňákem a Josefem Fečem střídal Otto Hejnic s oblibou alba skladatelská s kolekcemi standardů, tak proč v téhle praxi nepokračovat s „Organismem“. Sestava ostřílených hráčů pochopitelně neměla problém dohodnout se na trojstranně přijatelném repertoáru a v pohodě ho zaznamenat.

Dalo by se zjednodušeně, ale úspěšně namítnout, že desky tisíckrát reinterpretovaných a v plejádě všemožných úprav dávno zachycených kusů už v současné nadprodukci téměř nikoho nezajímají. Nicméně pokud muzikanty standardy upřímně baví a nechtějí se jenom blýsknout jazzovou erudicí (o které nikdo nepochybuje), potažmo si dělají reklamu na klubové hraní, proč ne. Rozhodně dobrá alternativa k tomu rýpat se ve zbylém čase v již natočené Beringii a ještě jí vzít atmosféru přeprodukováním.

Jistě, od prvních taktů tématu Cheesecake (či chcete-li Cheese Cake, jak název skladby původně psával na obalech desek autor Dexter Gordon) muzika příkladně swinguje a vrací posluchače do zlatých časů souljazzu. Nechybí pocta Chickovi Coreovi Windows. V Cold Duck Time Eddieho Harrise si Hejnic po efektním zvolnění dopřeje zvláště pěkně decentní sólko. Aspoň jeden Monkův kousek (Straight No Chaser) patří k povinné výbavě. Atd. A pánové samozřejmě nezabočí chybně, natož aby zakopli o Davisovy Milestones. Chutná zvuková konzerva, i v tom přeneseném smyslu, snad nejen pro konzervativce.

Křehkost je vlastnost, kterou si s písněmi Kataríny Koščové spojujeme dlouhodobě. Má na svém kontě křehké vánoční album i křehké album ukolébavek a její zatím poslední studiová nahrávka Hranica dažďa s křehkostí stála a padala. A přesto zpěvačka dokázala na své novince zajít ještě dál. Album Krehkosť, natočené opět v duu s pianistou Danielem Špinerem, ukazuje, kam až se dá zajít v disciplíně klidná píseň, která nezní nudně.

Koščová, ač výborná zpěvačka, nemá potřebu se hlasově předvádět. Bez váhání volí polorecitaci tam, kde je zpěv zbytečný. A tam, kde to nálada písně vyžaduje, si vystačí se šepotem. Základním doprovodným nástrojem je klavír, občas podpořený syntezátory nebo naprogramovanými zvuky (dokonalá akustická kytara v Opaku ticha), výjimečně zazní akordeon (Špiner) nebo kontrabas (Michal Šelep), dvakrát také mužský hlas (Ondřej Ruml). Mimořádně důležitým nástrojem je ovšem také ticho, každá pauza mezi tóny zde má své místo.

K hudebně intimnímu albu samozřejmě patří intimní témata, která se zde ovšem naprosto přirozeně prolínají s tématy globálními. Koščová, která si texty písně sama skládá, zpívá poetické milostné dopisy („Vždy, keď sa ma dotkneš, v mojom srdci vzlietne kŕdel kolibríkov“) i písně o zapomnění („A raz sa zabudnú naše mená, zvetrajú tesané do kameňa“) a o touze po domově („Vezmi ma domov, kde ľahko sa dýcha…“). Odtud je však jen krůček k válce jako negaci domova, k válce jako jednomu z ústředních témat alba. Píseň Vojna je nabízí řetěz obrazů z každodenního života těch, kteří bohužel nemají to štěstí, že by mohli žít v míru: „Nedojedený krajec chleba, nedopísaná pieseň, nedovarený obed, nedokončené milovanie, nedokončená hádka, nedopísaný list…“ V písni Po správach pak „za zvuku rakiet ustieľa si dieťa, rodí sa nový život“. Láska a válka, dvě archetypální témata, zde však v naprosto aktuální, křehké, a přitom burcují podobě. Křehká krása, která křičí tichem.

Catrin Finch je přední velšská hráčka na harfu, známá například ze spolupráce se senegalským hudebníkem Sekou Keitou nebo s kolumbijskou skupinou Cimarrón. Aoife Ní Bhriain je virtuózní irská houslistka. Obě mají klasické hudební vzdělání i zkušenosti s lidovou hudbou své země a obě vnímají Wales a Irsko jako kulturně příbuzné oblasti, které se po staletí navzájem ovlivňovaly. Za jednu z inspirací svého prvního společného alba, které začaly skládat v době pandemie, si vzaly včely, jejich chování (zdánlivě chaotický let i geometricky přesné plástve) a roli, kterou sehrály v kultuře obou zemí: Irský mnich a vášnivý včelař Modomnoc se v 6. století usadil ve Walesu a odtud podle legendy přinesl včely do Irska.

Album Double You si však lze vychutnat i bez včelích paralel. Housle i harfa sice mohou být sladké jako med a mohou bod jako žihadla, ale zajímavější jsou hudební inspirace, které obě ženy na albu přinášejí. Programově se hlásí k Bachovi, od jehož skladeb se prý práce na albu odrazila. Jeho kompoziční postupy se zde však prolínají s lidovými irskými tanci hornpipy a s melodiemi z velšských i irských balad, stejně jako s inspirací hudbou Bretaně nebo Québecu. Ve skladbě Waggle dosáhnout expresivní housle až k argentinskému tangu a ke gipsy jazzu, zatímco ve Wings harfa načrtává snovou melodii. A i když pouhé dva nástroje dokážou vyvolat pestrou škálu nálad, Aoife Ní Bhriain sahá hned v první skladbě Whispers vedle klasických houslí k hardangerským houslím z Norska, vybaveným rezonančními strunami.

Album Double You (názvy všech skladeb mimochodem začínají písmenem „W“) je ukázkou toho, že v rámci takzvané keltské hudby, u nás zprofanované mnoha průměrnými a podprůměrnými napodobovateli, lze přinést něco nového, svěžího, a to i s minimem vyjadřovacích prostředků. Jen je k tomu třeba erudice a nadhled a také touha po hudební svobodě.

Je hodně zásadních věcí, co Rogera (*1959) liší od staršího bratra Briana (*1948). Sice byl poměrně dlouho jaksi v Brianově závěsu, ale kromě pár kooperací, na které byl tu a tam přizván třeba producentským vševědem Danielem Lanoisem, měl na rozdíl od bráchy vždycky v hlavě jiný přístup k hudbě. Byť o mnoho mladší, tak kupodivu klidnější a skladatelsky klasicistnější. K participaci na filmových/divadelních score jako by přirozeně mířil a plno jeho skladeb bylo použito ve filmech, mj. Warm Summer Rain, Nine ½ Weeks nebo scifi sérii For All Mankind. Osobní věci, to nejniternější hudební cítění ale můžeme najít jen na jeho sólových počinech. Ne darmo jedna z posledních velkých firem nekomerční „vážné“ hudby Deutsche Grammophon ulovila Rogera Ena do svého portfolia. Jistěže s veškerou volností tvorby. Jeho loňské album The Turning Year je, a neříká se mi to vzhledem k recenzované letošní desce úplně dobře, mistrovské a asi lepší než toto.

Klasická hudba prodělala za poslední století plno veletočů. Od konců ještě harmonického klasicismu přes poly-mimo-harmonické dodekafonické neplechy Schönbergovy, ještě hlouběji našeho Aloise Háby, výtečně parafrázované podvodně mystifikačním skladatelem Maxmiliánem Braunem, pravým jménem Viktor Bláha, ve Fričově filmu Roztomilý člověk (1941), zklidnění i s užitím výše řečeného plus jazzu Igorem Stravinským atp. Návrat k melodii, byť chvíli skryté, je u Rogera Ena čistým trademarkem. Takže nečekejte šumnou hlukovou změť do výtahu. Tohle je hudba. Možná nataženost témat připomene věci tzv. nových skladatelů typu Max Richter nebo Jóhann Jóhannsson. Ne, ty jsou jiné. A navíc si tu bez ohledu na až metafyzické zpomalení času Roger Eno zařadil píseň, jedinou zpívanou a jedinou velmi lehce dynamicky narušitelskou Strangely, I Dreamt, s vokálem jeho dcery Cecily. Tak čisté, prosté, průzračné melodie, z nichž např. překrásná Throught the Blue (St. Swithin´s) se vám hned po prvním poslechu usadí v hlavě.

Už v době debutu The Shining působila stylizace Frankieho a jeho Budižkničemů naprosto odzbrojujícím způsobem. Jako kdyby se na naší scéně najednou vynořila parta pivních recesistů z nějakého zapadákova jihozápadu Států a s dryáčnickým nasazením spustila svoji představu o alt country, říznutou parodickými libůstkami cow punku. Druhé album je pochopitelně ještě dotaženější, tušené hudební vzory ve Slimu Cessnovi, Wovenhand či v jemnějších polohách třeba ve Whiskeytown jsou nastudovanější a do vlastního ksichtu přetavenější. Písně Františka „Frankieho“ Knutha znějí jaksi autentičtěji. A velkým přínosem je stálé členství nefalšovaného „Amíka z Nashvillu“, hráče na pedálovou steel kytaru Millera Harrisona, který na debutu jen hostoval.

Slabina? Zvuk. Nikoliv sound kapely. Pružinové reverby kytarových komb s lampami vybuzenými k lehké nakřáplosti makají na plné obrátky jako chřestýší ocásky a dávají snímku patřičně tajemný dlouhý dozvuk, jak ozvěna kaňonů v hloubi pouště. Bohužel mix silně připomíná počátek 90. let, kdy řada zdejších kapel konečně mohla hromadně točit desky a měla naposlouchané svoje předlohy, ale nikdo moc nevěděl, jak vyvážit poměry nástrojových stop. Bicí tak v několika písních převálcují kytary a zpěv, nápadně v úvodní Until The Sun Touches My Face nebo v baladě Flowers. Sound prokoukne, jen když rytmika velmi zdecentní (Oh Mama) nebo zmizí (balada All My Heroes). Basa zní až moc zahuhlaně. Leckde se „kytarová stěna“ žádoucím způsobem nepropojí a jednotlivé stopy vyzní lehce rozháraně. Ale zase pěkně zapadla do celku trubka v On The Road Again, Again, a naštěstí se najdou další „sonicky světlá“ místa.

To je ovšem jen malá vada na kráse texaských růží, vždy je důležitější obsah než forma. A těžiště řádění městských kovbojů jistě zůstává na koncertech. Nová sbírka písní jako lákavá pozvánka na vystoupení jistě zafunguje.

Karlovarská kapela FFF & Henry $ má za sebou třicet let existence, desku Tanacetum vulgare (2014, dostupná via Bandcamp) a bráno s rezervou, po svém navazuje na odkaz undergroundu. S tím, že underground není žánrová, ale spíše myšlenková kategorie. Na desce Zběhlý satyr se hudebníci na cestě „od spontánních psychedelických improvizací k rock’n’rollu a zpět“ (jak sami svoji tvorbu charakterizují) dobrali k chytlavému a přitom ne hloupému pub rocku, s přehlednými riffy a funkčně jednoduchými „tří-čtyřakordovými“ harmoniemi, které se výtečně hodí ke svérázným, půvabně nekorektním zhudebněným básním Milana Kozelky (1948─2014), který se ostatně od undergroundu distancoval. Spojení s Kozelkovým dílem přitom není jen „vkusové“, že by se básně členům kapely prostě jen líbily, a tak po nich sáhli. Mezi „radikálním básnickým anarchistou“ i mistrem happeningů a kapelou vládlo dlouholeté přátelství. Což ostatně připomíná archivní nahrávka Kozelkovy koncertní promluvy zahajující desku i závěrečná koláž Gapusei.

Navíc pravidelné metrum, „zpěvnost“ a až punková údernost Kozelkovy poezie doslova vybízí ke zhudebnění. Perličky? „Dali mi na hlavu jelení parohy / přes noc mne žehlili pod koly aut / potom mne od stropu svěsili za nohy / stal jsem se pozvánkou na muší raut“ (Rakve jsou kánoe bankovních rytířů). Nesporná pravda „Lepší být psem, který štěká a vrčí / než kdybych jako falus stál / a čekal kam mne strčí“ (Ze tmy se ozývá studený smích). Nebo celý drsně poetický text Želvy píší tibetským feministům.

Ani po muzikantské stránce nejde o žádný amatérismus. Základní trio Jindřich Tolar, Karel Koštejn a Michal Fejt je dávno sehrané a v současné sestavě kapely figuruje i ostřílený profesionál, multiinstrumentalista s jazzovými kořeny Jaryn Janek (Benedikta, Al Yaman, Duende, Ladě i řada profláklých pop/rockových interpretů). Celkově jde o sympaticky svérázné dílko.

Třetí sólové kytarové album Miroslava Posejpala Shape of The Moment není, jak plyne už z podtitulu, následovníkem vynikající přelomové desky Stellar Voices a po ní přicházejících dotažených letošních Song Of The Ocean, ale právě naopak k nim představuje cestu. V minulé dekádě se tento průkopník použití efektů na cello začal věnovat více hře na kytaru. Původně dokonce využíval stejné multiefekty a delay s looperem jako u cella.

Shape Of The Moment místy ještě hodně připomíná způsob práce, jaký uplatňoval při hře na cello, a to i zvukově. Patrné je to v Seven Flames Dancing s hybným basovým motivem, i když je místo cella využita kytara. Zvuky dolované z kytary v Save Our Souls připomínají hodně ty, které dostával s pomocí pitch shifteru na multiefektu z cella.

Skladby jsou taky zvukově barevnější a místy i dramatičtější než na následujících dvou albech, jak ukazuje Lament, využívají i zkreslení a zejména pak vysloveně na procesování zvuku stojící kosmicky bublající Apocalypse … Now?, která by udělala radost lecjakému milovníkovi experimentů se zvukem.

Současně se však už objevuje pojetí, jaké převážilo na dalších deskách, tedy větší důraz na strukturu a snaha o uměřenost, aby zvuková kouzla nezakrývala základní ideje skladeb. V náznacích jsou slyšet už v úvodní Luně, ale nejjasněji pak ve Fretless Songu a v Shangri-La s jemným kytarovým motivem, kdy jsou jednotlivé tóny nahallené. I závěrečná Night Prayer připomíná Stellar Voices.

Album, kde se objevuje i na důrazném riffu a zvuku postavený Hard Talk nebo vysloveně zvukomalebné Lo-Fi, je pestřejší co do nálady, zvuku i přístupu, místy má až ráz soundtracku a zasahuje do dalších stylů, jako je psychedelie. Může tak oslovit širší publikum, ovšem nemá onu koherentnost a sevřenost nebo čistotu Songs Of The Ocean. Nemělo by však být opomenuto, protože ukazuje šíři Posejpalova záběru a to, jak zvukomalebná může být jeho tvorba, úplně jako stvořená pro film nebo taneční divadlo.

Angličan Mark Shreeve (2. 6. 1957 – 31. 8. 2022) byl bezpochybně velkou a ctěnou personou v nejširším poli elektronické hudby. Ne darmo jeho přátelé a souputníci v názvu této pocty uvedli Berlin. Je to jasné nasměrování k tzv. Berlínské škole, odnoži krautrocku 70. let, která Marka nejvíc zasáhla a vybudila k vlastní tvorbě. Patřil k první generaci syntezátorových solitérů inspirovaných Klausem Schulzem a tím nejlepším z Tangerine Dream. Tisíce hodin trávil jako pravý badatel v domácím studiu plném kabelů a přerůzných anologových nástrojů/strojů propojuje je do té snad nejnepravděpodobnější, ale ve výsledku geniální inovativní zvukové souhry. Kromě sólových prací – 15 alb od roku 1980 – fungoval s bratrem Julianem v experimentálně rozmáchlém duu Redshift či niterně out-of intenzivně vyšperkovaném projektu ARC s Ianem Boddym.

Na tomto tributním počinu demonstrují Markovu hudební ideu i zmíněné kapely. Úvodní bezmála dvanáctiminutovka Quenzer od Redshift a závěrečná, zde poprvé prezentovaná sólová věc Marka Shreevea The Battle Files možná zasvěceným přijdou povědomé pro svou sekvencerovou hbitost a provedení, zatímco Fractured od ARC zní přímo z pódia s hybným kouzlem živého vystoupení. Už jen tato triáda je monstrózní! Jsou tu mistři přátelé, kteří jen pro tohle album a s tepoucím srdcem stvořili kompozice, smekajíce tím pomyslné klobouky vévodovi. Ian Boddy v Memory Lane jako by navrací evokaci samotného Shreeva a jeho vtělení se do počátků hypnotiky s překrásnou klenbou skladby. Jasun Martz zase s dvanáctiminutovou dramaturgicky mistrózní elektronickou mikrosymfonií In Transience vystoupá až na vrchol. Ač autoři/tvůrci tohoto projektu jsou generačně i technologicko-hudebně z různých líhní, každá skladba ctí melodiku a dynamiku po svém. Žádná kopírka, ale nové originální věci složené a nahrané pro tuhle slavnost. Kromě pocty Marku Shreevovi je album i charitativním projektem, jehož výtěžek půjde na podporu výzkumu rakoviny.