Pěnice a pěníci aneb Jazz a jeho odnože zpoza mikrofonů 2: Luciana a Becca

Tentokrát se zastavíme u dvou dam, které se na prvý pohled dost liší. Nikoli pouze zhruba dvacetiletým věkovým rozdílem. Ale není tomu tak docela, společné rysy u nich najdeme. Nicméně zatímco ta prvá a starší je častěji kreativní interpretkou, sama píše jen občas a cele patří na jazzovou scénu, u druhé je skoro všechno naopak.

Luciana Souza

Jazz odedávna zpestřovaly prvky přicházející ze střední i jižní části amerického kontinentu a z karibských ostrovů. Markantně například od 40. let nakažlivé afro-kubánské groovy. Ale nekomplexněji, tedy rytmicky, harmonicky i melodicky do jazzu pronikla a nesporně ho i poznamenala brazilská hudba. Počínaje objevným LP Getz / Gilberto (1964), které zpopularizovalo bossa novu i sambu, prodalo se ho přes milión kusů a bylo oceněno Grammy v hlavní kategorii album roku. Což se od té doby povedlo už jen jedinému jazzovému produktu, Hancockově disku River: The Joni Letters (2007), holdu tvorbě Joni Mitchellové. Skvěle produkovaném jejím ex-manželem, basistou Larrym Kleinem, který v songu Amelia do projektu zapojil i svou druhou ženu Lucianu Souzu. Co čert nechtěl, Brazilku! Z muzikantsko-básnické famílie, od let hudebních studií usazenou v USA a jedinečně kloubící současný jazz s hudbou své vlasti. Konkrétně s tím, co v Brazílii povstalo počátkem šesté dekády jako svébytná, moderní, byť z domácích tradic čerpající pop music. A také ovšem nejen svým svobodným duchem podvratná, a tudíž vojenským režimem svého času tvrdě potlačovaná. Ostatně na tropicalii, jak se říkalo novému stylu reprezentovanému jmény Antonio Carlos Jobim, Gilberto Gil, Djavan, Milton Nascimento, Caetano Veloso, Elis Regina, Ivan Lins, Gal Costa, Maria Bethánia atd., a na brazilskou hudbu vůbec, v tomto seriálu dojde vícekrát.

Sem palavras ou em português neboli da-ba-da i jak zobák narostl

Souza se zvlášť na některých albech k tropicalistickému odkazu otevřeně hlásí, ale jinde ho zase docela daleko překračuje nebo posunuje. A její instrumentální partneři jsou jednou úžasní akustičtí kytaristé Romero Lumambo, Guilherme Monteiro, Marco Pereira nebo Walter Santos na deskách Brazilian Duos (2001, první ze šesti nominací na Grammy), Duos II (2005) a Duos III (2012), s nimiž prokazuje, jak skvěle je na tom nejen intonačně a technicky (do vysokých poloh lehce šplhající a ohebný hlas zní ve středních až sametově), ale také po rytmické stránce. Koneckonců na koncertech s Lumambem hrává ve stoje metličkami na malou bicí soupravu. Jindy ji zase obklopují příslušníci současné elity amerického jazzu. A rozumí i fusion jazzu kapely The Yellowjackets, s níž na CD Raising Our Voice (2018) užívá hlas navíc jako další rovnocenný instrument neboli zpívá i beze slov. Což jí vepsala do partitur svých velkokapelových alb Concert In The Garden (2004) a Sky Blue (2007) také Maria Schneiderová. A řada takových míst je na desce Storytellers (2020), kde slovutný Vince Mendoza diriguje ve vlastních orchestracích bigband rozhlasu v Kolíně. Tedy nad Rýnem. A vyjma jeho Choro #3, kterou Souze ušil na tělo, respektive ,na hlas‛, a její rovněž neotextované Baião A Tempo, jde o songy největších tropicalistů historie. Čili v portugalštině.

Která zní výhradně i z loňské desky Cometa, kuriózně vzniklé: ve studiu rodného São Paula byla protagonistka se štosem předem připravených aranžmá a s ostříleným tamním klavírním triem Corrente, zatímco producent Klein seděl vzdálen tisíce kilometrů ve své losangelské domácí režii, připojený online. A jelikož drahá polovice probírala s muzikanty každý detail v mateřštině, Larry se co chvíli musel ptát, o čem jde zrovna řeč. Na kompaktním výsledku se to ovšem nijak negativně neprojevuje. V české kotlině sice člověku z pouhého poslechu asi nedojde poslání alba, totiž oslava, že se nedlouho před natáčením Brazilci zbavili autoritářského prezidenta Bolsanara, Trumpova obdivovatele, ale suverenita a zápal zpěvačky i radost z výsostného muzicírování celé čtyřky jsou přenosné.

Leonard a jiné poetické duše

Souza ovšem doma (s Kleinem mají patnáctiletého syna) samozřejmě mluví anglicky a mnohdy tak i zpívá. Přičemž sahává po básnících, jejichž dílka zhudebňuje, a jde o věhlasné a ne vždy jednoduché autory. Jakým je u nás málo známý e.e.cummings na CD sofistikovaných písní Tide (2009), kde vedle Kleina s baskytarou tvoří excelentní kapelu klávesista Larry Goldings, kytaristé Lumambo a Larry Koonse plus bubeník Vinnie Colaiuta a jeden z nejvyhledávanějších perkusistů Cyro Baptista. Několika texty přispěl písničkář David Batteau a chvílemi zádumčivě niterný komplet uzavírá miniaturní a opět bezeslovná zvláštnůstka Amulet, jíž pro Lucianu složil samotný Paul Simon – zpěvaččin hlas uvolněně stoupá a klesá v unisonech s Koonsovou španělkou jako ozvěna nějakého mlhavého snu.

Při vyřčení titulu Book Of Longing (2018) je znalcům jasno, že tu bude aspoň něco od Cohena. A taky jo, čtyři kousky vybrané z Knihy toužení, které ale Leonard i přes přátelství s Kleinem (byl i na jejich svatbě), nechtěl dovolit opatřit muzikou a dát na desku. Nakonec, zřejmě udolán, Souze kývl. Prý až napotřetí. Jenže než došlo k realizaci, Cohen zemřel a jelikož jeho ústní souhlas nic neznamenal, bylo nutné znovu přesvědčovat přehráváním demosnímků Leonardova syna Adama. Což se zaplaťbůh podařilo. Jinak bychom byli ochuzeni například o krásnou Paris (v převodu Miroslava Jindry Pařížské nebe: „Pařížské nebe / je modré a jasné / chce se mi létat / duše mi praskne / Má dlouhé nohy / srdce však plaché / řetěz je silný / já ale také.“ Chico Pinhero tu výjimečně použije na akustické kytaře efekt (octaver?) a zahraje báječně vystavěné sólo nad figurami kontrabasu Scotta Colleyho, které jsou páteří průzračné a neoposlouchatelné desky. Po hudební stránce zpěvaččiny autorské, napsala dokonce tři věci i s texty. O úvodní These Things poznamenal všímavý Thom Jurek ze serveru All Music, že v ní slyší stopy inspirace z výrazu Joni Mitchellové. Již Souza obdivovala už dávno, ale pak se o jejím vizionářském umění samozřejmě dozvěděla kdeco od manžela. A jde o osobitou a podmanivou nahrávku. Křehké album, postavené jen na dvou instrumentech (Luciana zastává občas i roli perkusistky), obsahuje také zhudebněné verše Edny St. Vincent Millayové a Christiny Rosettiové. A We Grow Accustomed To The Dark u nás oblíbené Emily Dickinsonové (v překladu Zbyňka Hejdy: „Tmě přivykáme teprve / když světlo zaniklo a není / jako když soused podrží / nám lampu, svědka rozloučení / a na okamžik, nejistě / pro novost noci vykročíme – / pak, přizpůsobíce zrak tmě – / potkáme cestu – a jdem přímě.“). A v The Book je vtipné, když Souza zpívá svou jedinečnou směsí jazzového a brazilského cítění i frázování Cohenova dosti osobní slova: „V kostech mě loupat začalo / za sebou táhnu nohu / Pilulek beru nemálo / dík za ně vzdávám B-hu.“  Tak totiž Leonard důsledně píše jméno Otce nebeského.

Pavel Zajíček: Pár střípků

Měli jsme na základce v čítance článek o úmrtí J. B. Foerstera – zesnulý však zde vůbec nevystupuje, je jakoby nepřítomný a o jeho skonu se dozvídáme z hovoru žen, věšících za krásného květnového dne prádlo. Umřel pan skladatel Foerster, říkají si, a dál se věnují své práci, autor, pokud si to dobře pamatuji, píše o červených střechách venkovských stavení, modrém nebi, zpěvu ptáků, zkrátka, mistr Foerster zemřel, je však připomenut, a ten krásný svět jde, i s vědomím jeho odchodu a ztráty, dál. Vše vyznívá – a jinak to ani v čítance z té doby být nemohlo – jako optimistické přitakání životu. A vlastně, proč ne.

Vracívá se mi tato čtenářská vzpomínka, a nepřekvapivě se vynořila i ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl o odchodu Pavla Zajíčka, který poté, co se popasoval s mozkovými mrtvicemi, podlehl 5. března zápalu plic. Ano, Pavel odešel, chybí nám všem, mluvíme, píšeme o něm – ale on zde již není. My zatím ano.

A vynořují se i další vzpomínky, dávné i nedávné, ze všech ale vychází Pavel jako člověk, kteý si vždy stál za svým, ať to stojí, co to stojí – a že to většinou stálo hodně, není snad třeba připomínat. Ostatně ukotvení v našem undergroundu, v jeho hodnotách, postojích, v jeho vymezení se vůči veškerému ohlupování, důrazu na osobní svobodu a co nejautentičtější tvorbu někoho, jako byl Pavel Zajíček, ani jinam směřovat nemohlo. „Když život není na hraně, tak stojí za hovno,“ řekl jednou.

Přesně takového si Pavla pamatuji, tichého, spíše introvertního, ne však jako někoho, kdo stojí stranou – vybavuje se mi noční bar, kde se ostře postavil proti frajerovi, co otravoval mladou ženu. A vzhledem k Pavlově metru devadesáti, širokým ramenům a rukám jako lopaty, však se v newyorské emigraci živil jako stěhovák, stačilo pár tichých slov, a obejda se stáhl. A to ještě nevěděl, že Pavel v New Yorku trénoval se starým japonským mistrem karate a že dělá každé ráno poctivě kliky a sprchuje se ledovou vodou.

„Člověk v sobě nese úzkost,“ řekl Voknu v roce 1993, „která je různě rozpínavá. Tu a tam je zaznamenatelná, tu a tam ne. Tu a tam je celá bytost úzkostí. Pokud jde o to něco měnit, já nemám ,alternativuʻ, jak by svět měl vypadat jinak. Spíš se stahovat do koutu. Já mám v sobě spíš potřebu, i když se to možná tu a tam nezdá, skutečné nenápadnosti. Až takový ,neviditelnostiʻ! To jsou ale nedosažitelný věci“.

Psal jsem někdy v lednu, že je Pavel „podoben taoistickým mnichům, tvořícím především ve svém nitru a nechávajícím vše, co se tam odehrává, vystoupit pouze onou jednou desetinou ledových ker. Vlastně to není tak daleko, ne snad, že by byl tak chladný, ovšem plující jako ostrov, odtržený od původní masy, to ano. A tak je také třeba k jeho výpovědím a samozřejmě i k jeho tvorbě přistupovat. Tvorbě nejen hudební, tedy k již zmíněným DG 307, ale také k jeho poezii, prózám, výtvarným dílům a skulpturám, k jeho životu a jeho příkladu – protože to vše má jediného jmenovatele: autenticitu, pokoru, neustálé hledání. V umění i v životě“.

Zmiňuje se Zajíčkova mlčenlivost, naprostá absence potřeby nějakého nezávazného klábosení, podobně jako v jeho textech, ať již písňových, v poezii či próze nebylo ani písmenko navíc, vše ořezané – a o to působivější. Seděli jsme jednou asi hodinu, možná dokonce dvě, v kavárně U Vojtěcha ve Vojtěšské ulici, bydlel totiž nedaleko, a sešli jsme se kvůli jeho vzpomínkám na Allena Ginsberga, které jsem potřeboval k jednomu textu. Vlastní rozhovor zabral možná půl hodiny, zbytek jsme v podstatě – nad kávou a zeleným čajem – promlčeli. Občas slovo, občas dvě, nic víc.

Připomíná mi to historku z knihy lidových zkazek z Austrálie, kdy dva lovci jedou celý den krajinou a mlčí. V jednu chvíli jeden z nich řekne, že to obilí vedle cesty je docela vzrostlé, a mlčí dál. Když se ráno probudí, z ohně se ještě kouří, ale je tam sám. Parťák se vytratil a na papír, který zatížil kamenem, napsal: „Moc řečí v tomhle kempu.“ Takže asi tak. A Pavlovi by se jistě tahle příhoda líbila.

Ostatně literaturu měl vždycky rád, však v jednom rozhovoru řekl: „Už od dospívání jsem ale taky hledal nějakou nefalšovanou komunikaci. Nejdřív jsem ji nacházel v útržcích literatury, vytahaných z místní knihovny. Četl jsem všechno možný, nakopli mě třeba beatnici nebo Walt Whitman.“ Četl toho tehdy ale daleko víc, Dostojevského, Ladislava Klímu, hodně četl poezii, vzpomínám, jak jsem k němu jednou přišel do mansardy v Polské ulici a překládal mi verše mladého švédského básníka, jméno jsem vůbec neznal, ale v Pavlově přednesu zněly skvěle. Ostatně poezie mu vždy udělala radost i na sklonku života, kdy si ji nechal předčítat. Jak vzpomínala Pavlova nejstarší dcera Míša, vždy to zabralo.

Jak to ale bylo se skutečnými vlivy, je zbytečné spekulovat. Však sám řekl v roce 1997 Lábusovi: „Ovlivnily mě fragmenty oprašovanejch myšlenek, ovlivnilo mě vědomí archetypu vyslovení. To první slovo. Ovlivnily mě lidský osudy, žitý až na doraz. Lidi žijící v jakýsi vnitřní věrnosti. Ovlivnili mě lidi, který byli schopný ve svejch ústech nést kámen skrze celej svůj život. Je to celá řada bezejmennejch i celá řada se jmény, ale ty nejsou vůbec důležitý.“

Pavel anebo, jak se někdy podepisoval, PZ, „pézetka“, byl známý především jako hudebník, člen kapely DG 307, v níž zpíval (no, spíš deklamoval) své texty, někdy hrával na harmonium, klávesy. Známý byl i jako básník, přičemž skladby DG 307 i jeho poezie byly zcela charakteristické, nezaměnitelné a na první pohled či poslech rozeznatelné: ano, tohle je PZ, tohle jsou DG.

O Zajíčkově hudební, literární, ale i výtvarné tvorbě – dělal velice zajímavé sochy, spíše objekty, skládané z nalezených předmětů – bylo napsáno hodně, ostatně i v UNI, proč tedy přidávat další (redundantní) slova, popisy, hodnocení. Nejlepší stejně je si nějakou jeho desku pustit, vzít do ruky některou z mnoha jeho knih – a mlčet.

Na albu Podobenství (2011), věnovaném ve čtyřech svitách památce Jana Steklíka, Nikolaje Stankoviče, Petra Kabeše a Mejly Hlavsy také zazní: „Potkal jsem v ranních ulicích Prahy / Petra K. / Jeho bezzubá ústa poznamenaná jizvou času / Zeptal jsem se, jestli ještě někdy píše / Moc ne, občas, odpověděl / Už toho bylo vysloveno dost, řekl jsem přiblble / On nesl ranní nákup / Já jsem šel přát svojí matce k svátku/ Bylo patnáctýho května / Nevyslovené příběhy se mísily s davem turistů / Úsměvy, které jsme si s Petrem vyměnili / Byly škleby a zavytí / Osamělejch vlků.“

Uchamžiky

Zajímat se o nějakou hudbu je nikdy nekončící řetězec dalších zájmů. Hudebních i jiných. Člověku to nedovolí přestat. Zrovna nedávno mi to došlo, když jsem dočítal skvělou knížku Ještě jedno, pane Lehmanne.

Začalo to nenápadně: Na chalupě jsem procházel své staré kazety. Zjišťoval jsem, které z nahrávek ještě nemám na CD. Většinu ano, ale přeci jen, sem tam se nějaké bílé místo objeví. Padla mi do oka devadesátka s kapelou Element Of Crime. „Pane jo, to jsem dlouho neslyšel!“ řekl jsem si a uvědomil si, že ani jedno z těch dvou alb (Basically Sad z roku 1986 a o rok mladší Try To Be Mensch) ještě na cédéčku nemám. Hned jsem to tedy napravil; na internetu stála obě dohromady o dost míň než tehdy ta prázdná kazeta, na kterou jsem si je nahrál. Znovu si poslechnout tuhle německou kapelu byla radost, byť hudebně (jak už název debutu napovídá) to žádná juchanda není. Není divu; skupina byla součástí tehdy velmi silné scény toho ještě „opravdového“ Západního Berlína, plného paradoxů, jaký zdí obehnaný ostrůvek svobody uprostřed totalitního státu mohl přinášet. Už si ani nevzpomínám, jak jsem na ně začátkem devadesátých let přišel. Asi mi je někdo doporučil. Určitě tomu dopomohlo i to, že Try To Be Mensch produkoval John Cale.

Jelikož ale v té době ještě nebyl internet a na rozdíl od takového Cavea a Bad Seeds nestáli EOC ani v popředí zájmu hudebních publicistů, jsem toho o nich tenkrát moc nevěděl. Teď mi stačilo pár kliků, abych si rozšířil obzory u dávno známé pevniny. Tak jsem zjistil, že zpěvák Sven Regener je i spisovatel. Dočetl jsem se, že v roce 2001 vydal knížku, která zaznamenala značný ohlas a časem vyšla i v českém překladu. Pak už stačilo mít kliku a díky kliku v online antikvariátu si ji objednat.

A nezklamala! Příběh téměř třicetiletého, výrazně neambiciózního barmana z Kreuzbergu je z rodu knížek, kde se toho moc neděje, dialogy jsou „o ničem“ a dějinné události (v tomto případě pád Berlínské zdi), byť nadohled, jsou prakticky mimo zorný úhel hlavního hrdiny (vyhnout se protivnému psu na ranní liduprázdné ulici pro něj bylo výrazně větším dobrodružstvím). Přesto toho o atmosféře doby a místa řekne víc, než mnohé rozsáhlé romány nebo historické publikace. Pomáhá i to, že vyprávění je prosycené nenásilným humorem a spoustou hudebních odkazů, které si zase budu moci dohledat. Inu, je to nikdy nekončící řetězec…

Postila

„Ty, hlavičko upírova, mráz tě bude tupírovat.“ Tak pravil Nikolaj Stankovič – a lépe by to nesvedl ani Vergilius. On totiž, Nikolaj, nikoli Vergilius, přišel na to, že každé slovo je homonymum, aniž by tu tezi uváděl prolegomenaticky v kantovském smyslu, ostatně v jakémpak jiném než v tom, z nějž se pravda line. Je to pravda předzjednaná, platí v půlnoci i zrána.

Post illa verba dodávám, že Tomášovou pravdou byla shoda věci s rozumem. Kant zavedl pro jistotu rozumy dva: Verstand, překládáno rozum, a Vernunft, překládáno rozmysl. TGM Vernunft převádí jako nadrozum. Kdo chce pochopit, co je Vernunft, tomu doporučuji přečíst si Kritiku čistého rozumu. Chce-li se návdavkem dovědět, co je Verstand, nechť si přečte Kritiku praktického rozumu. Komu předcházející návod nepřipadá dosti soudný, ať si přečte Kritiku soudnosti. Vše je prostě kritika, jež se přednesena chórem všechněch forem dotýká: metafyziky, etiky a estetiky.

To vše Nikolaj věděl, ale jako z udělání na tom seděl. Nevyvodil důsledek, chtěl ušetřit za ledek. A to ledek přenesený, ještě lépe přinesený. Doufal, že se běsů, které číhaly jak Vesuv, s mou pomocí zbaví. Netušil, že stačila by jedna hrst živoucí trávy. Měl jsem do špitálu dojít – a nedošel včasně. Oba jsme se mohli spojit v taktu živné básně. Promluvil jsem nad rakví víceméně jak Akvín, ale bylo pozdě fňukat nářků po zdech. A tak pouštím prasátka na jatka. Co to všechno implikuje, ukazuje to, co tu je, tedy túje. Když se ještě zaživa Nikolaj dověděl, že pod tisem se kumulují smrtonosné páry, prohlásil v Pythagorově stylu „Nikdy neuléhej opilý pod tisem!“ Teď může Nikolaj zažít ve své sluji, jaké je to – vše je detto – ulehnout pod tújí.

Nezbývá než chleba skýva – za vším vězí Havel Ivan – a hlt vína, jakpak jinak. Nicméně to víno třeba dekantovat – a s ním i souběžná slova. A tak naše dekantáta bez Kanta je na to tata. Ani přípitek nechybí. Ač nás Nezval k němu nezval, – dobře věděl, že nás túje stigmaticky přesahuje – nezapřem, že se nám líbí.

Jak by řekl Uhde,

Bůh-moc, Bůh-noc, Bůh-den.

Z přízemí: bOŽÍ mUKA

Kamil Danda je šikovný zvukař a majitel východočeského nahrávacího studia Aluna, které oplývá útulnou, domáckou a příjemnou atmosférou, a tak trochu vypadá, jako by s ním výtvarně pomáhal Josef Váchal. Zároveň má za sebou minulost muzikanta – i když to chvíli vypadalo, že je to opravdu už jen minulost: „Někdy kolem roku 2020 se mně zastesklo po aktivním hraní. Předtím, předchozích sedm let, jsem totiž vůbec nehrál, a to ani sám pro sebe. V podstatě jsem se ani nedotkl nástroje,“ vzpomíná s odstupem. „Po deseti letech harcování po podnájmech jsem opustil Prahu, rozpustil kapelu Fousy Mojo a naplno se věnoval čerstvě založené rodině, rekonstrukci roubené usedlosti na venkově a stavbě nahrávacího studia. Když děti už byly větší, všechno už tak nějak fungovalo svým zaběhnutým způsobem, a to prázdný místo se ve mně odhalilo a zase se to ozvalo. Tušil jsem, že to zase přijde, ale popravdě jsem nevěděl, od čeho se odpíchnout.“

Typická krize středního věku u muzikanta, napadne jednoho. Ale právě studio pomohlo k návratu i na klubová pódia. Snadné to ovšem nebylo: „Nějak jsem necítil žádný vnitřní opěrný bod, ani témata. Ke konci mýho pražskýho hraní jsem už trochu vyhořel, dělal jsem ty písničky spíš automaticky a řemeslně, a nijak už to se mnou víc nerezonovalo. Potřeboval jsem nějakou vnitřní změnu, osobnostní posun,“ vysvětluje už vyrovnaně.  A pak to přišlo: „Jednou u mě byla jako klientka Andrea Hybnerová a nějak se dostala ke starým nahrávkám Heřmana Šviháka a Fousy Mojo a hrozně mi nadávala, že už to nedělám. To bylo takový postrčení něco zkusit. Ona hraje trochu na piano, tak jsme spolu začali zkoušet.“ Další oslovení byli z předchozích kapel a třeba kytarista Michal Dufek přišel na inzerát.

Premiéru si kapela odbyla nedaleko – na pověstné chaotické akci Kozí mejdan, kterou její pořadatel, chovatel koz a někdejší disident Standa Penc, rád označuje za festival, ačkoli samotný název má k realitě mnohem blíže. Ještě než ale Boží muka opravdu začala aktivně koncertovat, rovnou se vtrhla do nahrávání debutového alba. „Z vracejícího se klienta Víta Maršálka se vyklubal moc talentovanej producent a zakořenil u mě ve studiu jako kolega. A vzápětí jsme ho do týhle taškařice taky namočili,“ směje se Kamil. „Mysleli jsme si, že budeme hrát nějaký moje starý písničky, mám jich za ta léta asi 200. Nějaký prostě vybereme a občas si někde brnkneme. A s tím jsme to i spustili, ale hodně rychle začaly vznikat nový, a tak to dopadlo nakonec úplně jinak.“ Možná i proto byla debutová deska Za humna vydaná u malé značky ROCKnGO nakonec hodně žánrově rozevlátá a navzdory příjemným písničkám působila značně nevyrovnaně a neujasněně. „Trochu to je následek i toho, že já jsem spíš takovej písničkář a nijak si nelámu hlavu s tím, co to stádo makaků v mojí hlavě zrovna vyplodí a jak to pasuje do nějakýho rámce kapely,“ přiznává Kamil, a zároveň doplňuje: „Dojem roztříštěnosti ještě podpořilo velký množství různých hostů a taky to, že se měnilo za pochodu obsazení, a vůbec jsme tak nějak ještě nevěděli, co vlastně budeme hrát.“

Svoje sehrálo i to, že každý z členů má jiné kořeny, a bylo nejprve potřeba si ujasnit, co všechno se z nich promítne. Ostatně i sám Kamil Danda přiznává, že různé přístupy ho provázejí celý život: „Měl jsem v minulosti několik autorských kapel – Fousy Moudžou Rajzin (underground), Hrobníkovu Lopatu (punkrock), Heřmana Šviháka (folk) a Fousy Mojo (indie, alternative rock). Řekl bych že Boží muka jsou takovým přirozeným vyústěním, syntézou, všech těch předchozích přístupů, jak se to za ta léta ve mně pomíchalo.“ Jednoznačným spojovacím prvkem je určitá lehkost a všudypřítomnost nadhledu: „Mám v povaze všechno následně shodit. Nevydržím dlouho brát něco vážně, ten červíček pochybností se vždycky ozve a odlehčí to. Bavíme se tím, vyhovuje nám to tak, je v tom pak větší lehkost. Možná je to strach z patosu, nějaká podvědomá obrana, aby se na člověka ten barák nezřítil nebo se nemusel příliš dlouho koukat do temnoty vlastní studny,“ komentuje to Kamil.
Stačí si ale poslechnout pár skladeb, aby bylo jasné, jak moc jsou u Božích muk texty důležité. I proto na nich frontman Kamil, kterému prý jde skládání mnohem snáze, v poslední době spolupracuje s textařem Markem Blažíčkem.
S jarem 2023 následovala dva roky po debutu druhá nahrávka, čtyřskladbové EP Na správný cestě. Avizovalo ho vtipné promovideo a klip zas doprovázel píseň Tramvaj, ve které hostuje celá řada kolegů – Honzou Ungerem ze Zrní či Jakubem Cermaquem počínaje, přes Honzu Vacíka (Čtvrtnasmrt) a Báru Zmekovou až po například Ondřeje Ježka. Zdařilá videa dobře ukazují, že smysl i nutnost sociálních sítí a schopnost oslovovat nejen samotnou hudbou už dnes pomalu chápe nejen ta nejmladší generace. Kapela také už na nahrávce ukazuje svou současnou tvář, vedle původních členů (Kamil Danda – kytara a zpěv, Michal Dufek – kytara a František Škorpil – bicí) a na klávesy hostujícího producenta Víta Maršálka tu už hraje i současný baskytarista Dominik Sauer. Boží muka EP vydali jako určitou upoutávku na chystanou druhou desku.   
„Dobrý je, že jsme parta tvůrců. Sice hrajeme moje písničky, ale Michal Dufek skládá i svojí folkovou tvorbu, Dominik Sauer pro svůj one-man-show projekt Kinimot a Vítek Maršálek pro kohokoliv, kdo potřebuje. Panuje tam invenční třesk a kluci se nebojej do toho vstupovat a utvářet,“ pochvaluje si současnost kapely Kamil. I proto je nakonec skoro jisté, že skladby z EP na druhém albu už nebudou, protože nového materiálu má kapela víc než dost. Navíc se rozhodla k dalšímu pozoruhodnému projektu – jednotlivé písně nahrává každou zvlášť, z nahrávání pořizuje video, a to pokaždé zveřejňuje jako nový díl seriálu Mučírna v nahrávacím studiu, publikovaného na muzikantském webu Frontman.cz. Až prý budou zveřejněny všechny, vyjde druhé album.
Kapela Boží muka je zkrátka jednou z těch mnoha part, které tvoří podhoubí a rozmanitost české klubové scény. Jsou už dost staří na to, aby je netrápily přebujelé ambice a třeba sen se hraním živit, a měli vše dostatečně ujasněné: „Chceme dotočit album a ještě bychom rádi natočili živě koncert, možná ve studiu nebo u nás na dvoře, ale zkrátka najednou a s videem. Taky bychom rádi už zaplnili místo na postu stálého klávesisty nebo klávesistky. Pohráváme si i s myšlenkou dalšího – ženského – hlasu. Stran koncertování jsme všichni docela vytížení v soukromých životech a má to svoje limity, ale zase jdeme spíš cestou kvality než kvantity. Za jakýkoliv posun blíž k lidem budeme rádi, i když to může být běh na dlouhou trať. U nás je ale cíl ta cesta, žijeme tím, co právě děláme. Na prvním místě máme tvůrčí svobodu, musí nás to bavit a být nám spolu dobře.“

Marka Míková: Kdo ví, co ještě bude.

Hraje divadlo, je autorkou her, a ještě je většinou i režíruje. Píše knížky pro děti, dělala například i dabingovou režisérku. Hudební svět ji zná jako nejvýraznější a nejdéle hrající členku kapel Plyn, Dybbuk a Zuby nehty, ke kterým si před časem přibrala Malé Zuby, a navíc ještě vystupuje i jako sólová písničkářka. A kdysi se objevila i v několika filmech, a tak skoro všichni, a to i ti, kteří její knihy a písničky neznají, si pamatují princeznu Růženku z filmové pohádky Jak se budí princezny.
Někdy mi připadá, že Marka Míková zvládá a dokázala to, na co by jiným nestačily ani tři životy…

Už léta vedeš soubor Loutky v nemocnici. Myslím si správně, že je tvou asi nejméně nápadnou, ale nejdůležitější současnou aktivitou?
Určitě je to činnost, která mi v současnosti zabírá nejvíc času z mého obvyklého pracovního dne… (smích)

Kdy a kde se ten nápad, hrát dětem, které se zrovna ocitly v nemocnici, objevil?
Úplně na začátku byla moje výpomoc panu Otokarovi Seifertovi, což byl kamarád mojí maminky, žijící v Německu, kam emigroval. Měl malé loutkové divadlo, těžce onemocněl cukrovkou, a jak byl dlouho v nemocnici, tak ho napadlo, že by mohl hrát divadlo tam. Já jsem tou dobou studovala režii a dramaturgii na katedře loutkového divadla na DAMU, a když jsme se setkali, oslovil mě, zda bych mu nepomohla vymyslet, jak by to celé mohlo probíhat a fungovat. Začali jsme na tom spolupracovat, pak jsem za ním byla i ve Stuttgartu a Ravensburgu, kde už jsme spolu hráli v nemocnici. A to už byl jen krůček k tomu založit něco podobného i tady. Takže jsme s kamarády založili občanské sdružení. Teď už je to devatenáct let, co se tomu věnujeme, a úspěšně se rozrůstáme.

Ale takové aktivity, jako jsou třeba tzv. Zdravotní klauni, už asi v té době existovaly, ne?

Akorát zrovna začínali. Vlastně jsme s tou myšlenkou přišli zhruba souběžně. Oni už ale tou dobou měli sehnané financování, my jsme začínali jako dobrovolníci a peníze jsme nejdřív vůbec neřešili.

Jak to funguje dnes?
Máme producenta a manažera Jakuba Matějku, který shání podporu, kde se dá, a za tu dobu, co to děláme, už máme i vybudovanou síť podporovatelů, kdy nám jednotliví dárci posílají i třeba jen sto korun, a z toho vzniká takový veliký polštář, který nám to umožňuje dělat, i když třeba nedostaneme grant nebo se nám zrovna nedaří sehnat nějakého sponzora.

Loutky v nemocnici ovšem už dnes nevystupují jen tam, hrávají i jinde, vydávají alba písniček… Liší se to nějak hrát pro nemocné a pro relativně zdravé?
Liší se to hodně. Pro veřejnost, třeba v divadlech či různých kulturních střediscích, hrajeme standardní představení. Do nemocnice jdeme s malým kufříkem, ve kterém máme menší loutky. Chodíme vždy ve dvojici, jeden z nás je hlavně muzikant a ten druhý loutkář. Chodíme většinou po jednotlivých pokojích. Dost často by to ani nešlo, aby děti byly pohromadě, mnohdy kvůli infekci, nebo jsou zrovna nepohyblivé, bylo by to moc složité. Čili jdeme pokoj od pokoje a ptáme se, zda mají chuť na písničku nebo krátkou loutkovou scénku. A samozřejmě nevíme, zda tam budou děti, kterým jsou tři roky, anebo takové, kterým je sedmnáct. Navíc někdo je v nemocnici jen na dva dny, někdo na pozorování, jiný je dlouhodobě těžce nemocný. Obvykle začneme muzikou, u toho zjistíme, co je baví, co poslouchají…, máme mezi sebou řadu skvělých, i klasicky vzdělaných muzikantů, často zapojujeme i samotné pacienty, kterým rozdáme různá chřestidla a rytmické nástroje. A je úžasné pozorovat, jak se ta nálada mění. Že i když je někdo třeba na kapačce, tak ho to vytrhne z jeho letargie, najednou se něco prostě stane. A když je pak atmosféra přátelská, vytáhneme loutky, a pokud je to opravdu mrně, tak si s ním chvíli jen hrajeme, a když jsou děti větší, tak dojde i třeba na nějaký celistvý příběh. Další možnost je, že děti mohou být společně v herně – a tam pak můžeme zahrát i celou pohádku nebo nějaký příběh pro ty větší. Většinou představení trvá tak patnáct minut, aby se moc neunavily, a potom zpíváme písničky. A třetí varianta je celé představení, které hráváme v léčebnách. Často navštěvujeme psychiatrické léčebny, kam chodí málokdo, takže ti pacienti jsou hodně vděční, ale zase neustále řešíme, co jim vlastně nabídnout, protože tam spíš převažují teenageři. Někdy je to i regulérní koncert, který pro ně zahrajeme. Pak chodíme do léčeben třeba s respiračními nemocemi a v poslední době stále častěji hrajeme i pro seniory v různých stacionářích.

Jak často tam chodíte?
Třeba do Motola pravidelně třikrát týdně. Chodíme po dvojicích, takže pondělí, úterý, středa dvě dvojice. Je nás hodně, střídáme se. Je dobré chodit ve dvou. Ti dva se mohou i vzájemně podpořit, když občas nastane nějaká náročná chvilka – člověk se setká s kdečím a občas to je i emocionálně náročné. Teď už hráváme i v léčebnách dlouhodobě nemocných.

Napadá mě u toho, jak vlastně došlo k tomu, že ses v divadle začala orientovat hlavně na děti? Kdysi, začátkem devadesátých let, jsem asi jako první od tebe viděl představení Matky, a to bylo určené pro dospělé, i když se hrálo s loutkami. To už tě dnes neláká?
Nevím přesně, proč se to tak stalo. To, o čem mluvíš, jsem dělala v začátcích, krátce po DAMU, měla jsem kolem sebe skvělé lidi – Lenku Vychodilovou, Arjanu Shameti, Dana Karáska a další. Bylo to snadné. Ale proniknout do divadla pro dospělé nastálo je pro mě asi nějak těžší. Loutky jsou blízké dětem. Měla jsem tehdy i vlastní děti, hrála jsem v kapele, nějak nebyl důvod to někam tlačit. Často se mě i při besedách k mým knížkám lidi ptají, proč píšu jen pro děti… Možná je to pro mě snazší, přirozenější cesta. Ale zpětně se k těm tématům pro dospělé vracím. Kdo ví, co ještě bude?

Zmínila jsi psaní a nedávno ti i vyšla nová knížka Papouščí leporelo. Kdy ses vlastně při tom všem divadle a muzice ještě stihla „stát spisovatelkou“?
První knížka mi vyšla v roce 2002. Asi za to může hlavně můj věčný pošťuchovatel Pavla Jonssonová. To ona mě nutila, abych dopsala už rozepsané texty. Dala jsem jí třeba přečíst Rochese a Bžundu, a jí se to hrozně líbilo a hned: „Už jsi to někomu nabídla, aby to vydal? Okamžitě to někomu nabídni!“

A nabídla jsi?
No samozřejmě, skoro všem. Včetně Albatrosu. Ale nikdo to nechtěl. Všude mi říkali, že to tak nějak balancuje mezi věkovýma kategoriemi, není to ani striktně pro děti, ani pro dospělé… Až pak mi Pavla poradila, abych zkusila ještě Baobab… Tak jsem jim to tam odvezla, předala, a ještě než jsem pak dojela domů, už mi volali, že to chtějí.

Kdy nejraději píšeš?
Mám taková období. Někdy píšu hodiny a dny a nemůžu se odtrhnout. Potřebuju se na to soustředit, vždy si na to vyhradit delší čas, abych se do toho dostala. A naštěstí mám i taková místa, kam mohu odjet a kde to jde. Každý den to nejde. Musí přijít ten nápad, který je neodbytný, pořád se mi honí v hlavě, a já abych se toho zbavila, to musím napsat. Jinak mě to pořád prohání. Pak se seberu a odjedu někam, třeba na chalupu, a jak už to začnu, tak už to jde lehce.

Jako autorka jsi byla už i oceněna. Přináší to něco? Otevírá to třeba snáze dveře k vydavatelům?
Nemyslím, že by se od doby, co jsem dostala cenu Magnesia Litera, něco zásadního změnilo. Samozřejmě to potěší, ale jinak ta cena vypadá jako takový obal knihy, na kterém není ani moje jméno, ani rok: Je to celé hodně těžké, takže mi to dobře drží knihy, aby mi nepadaly (smích). Ani žádné peníze s tím nebyly spojené. Odměnou byl rezidenční pobyt v broumovském klášteře, který jsem využila minulé léto. Bydlela jsem v takovém malém domečku s mojí ilustrátorkou Kabátu a kabelky Galinou Miklínovou. Ona malovala, já jsem psala, a bylo to krásný.

Dnes už ale nevydáváš jen u Baobabu?
Ta nakladatelství mám jako takové své miláčky. Vždycky, když píšu, nikdy dopředu nevím, komu to vlastně nabídnu. Až pak mi to tak bleskne, že tohle třeba bude skvělé pro Meander. Teď jsem zrovna trošku s chvěním nabízela jednu věc Argu. Prostě nemám „svého nakladatele“, který by vydával všechny mé knížky, mám jich několik. A všichni už naštěstí dnes o to stojí. To je moc hezký.

Vedle toho ovšem i po letech pořád píšeš i hodně písniček – pro Zuby nehty, pro Malé zuby, dětské pro divadlo i ty pro své písničkářské sólové vystupování. Ve srovnání s tvými vrstevníky jich je vlastně hrozně moc…
Je to podobné jako s těmi nápady pro knížky. Když už mě to téma chytne, honem chci mít tu písničku hotovou, jsem hrozně zvědavá, co tomu holky řeknou, a jestli ji vůbec budou chtít… takže když třeba není čas s holkama zkoušet, tak už vyhlížím, kdy budeme mít písničkářský večer, abych si ji mohla zahrát a pozorovala reakce posluchačů…. musí se narodit.

Takže ani tady nevíš předem, pro koho bude?
Ne. Dokonce si vzpomínám na písničku Jaguár, která vznikla vyloženě pro děti, ale Zuby nehty, jak ji slyšely, tak po ní ihned skočily. A nakonec jsem i musela dopsat ještě jednu sloku, aby to nebylo tak krátké.

Naposledy vyšlo album Malým Zubům, což je cosi jako „malá parta velkých Zubů a nehtů“, kde ale s tebou hraje hlavně Pavla Jonssonová. Bereš je jako samostatnou kapelu? Koukal jsem, že třeba Indies, kteří album vydali, ho v katalogu řadí pod Zuby nehty… Anebo jinak – jsou pro tebe něčím odlišné?

Jiné jsou stoprocentně. Určitě jsou méně líbivé, a možná i víc alternativní. Vyprávěl mi můj syn, který jezdí s Uberem, že si při ježdění tu desku občas pouští, a už se setkal i s reakcí zákazníka „Co to, proboha, je?“, vyslovenou s naprostým despektem… (smích) Takže oproti Zubům nehtům je to určitě syrovější, víc tam je v popředí nápad a text než dokonalé provedení a propracovaná aranžmá. Ty písničky jsou s Pavlou od nás obou, provázejí je i určité příběhy. Jsou osobní a je důležité odhalit, proč každá z nich vznikla a o čem je. V Malých zubech je taky důležitá Jana Kaplanová, která naprosto neopakovatelně a skvěle bubnuje, zpívá a hraje na trubku. Když teď ty písničky hrajeme na koncertech, tak mi tam ta trubka moc chybí. Bohužel Jana bydlí v Podkrkonoší, je to daleko, a když ten koncert není dobře zaplacený, tak si nemůže dovolit přijet. Pak hrajeme jen ve dvou, a tam je to vždy trochu na tenkém ledu, protože chybí rytmus, trubka a třetí hlas.

A co Zuby nehty? Snažíte se po těch letech třeba ještě pravidelně zkoušet?
Bohužel. Ta situace je jasně daná. Všichni jsou hrozně vytížení, Alice navíc bydlí v Teplicích, což je sice kousek, ale pořídila si tam hospodu, takže všechen čas tráví tam. Jana žije u Vrchlabí a hlavně má čtyři děti, Kateřina je v divadle a Honza pracuje v České televizi… A teď jsme ještě navíc přišli o manažera.

Co tvá písničkářská dráha? Nějaké sólové album se nerýsuje?
Kdo by ho chtěl? (smích) Už jsem jednou takový nápad měla, dohodla jsem se s Fumasem z Původního Bureše, on má takové nahrávací vybavení… Tak jsme to v kuchyni nahráli, já jsem si to pak vypálila na CD, udělala obal… Myslela jsem to tak spíš pro lidi ze svého okolí, nevím, jestli by byl zájem širšího okruhu posluchačů… Ale z toho, že jsem součástí komunity Osamělých písničkářů, mám pořád radost. A jsem i ráda, že mě tam kdysi Caine ze Znouzectnosti, v době, kdy jsme s kapelou skoro vůbec nehráli, přivedl. Je to úžasně svobodný prostor a všichni, kdo tam hrávají, jsou moc fajn lidi. Každý je úplně jiný. Je to takové přirozené, lidské, inspirativní. A když mi pak někdo jako Dáša Voňková, které si hrozně vážím, řekne, že se jí moje písnička líbila, tak to jsem na vrcholu blaha.

Co tě autorsky dnes nejvíc inspiruje? Zmínili jsme fakt, že v hodně skladbách se objevuje zvířecí svět, na posledním albu Zubů nehtů Srdce ven cítím velkou motivaci v cestování a v poznávání cizí jinakosti, a u Malých zubů to zas jsou skoro až existenciální otázky…?
Možná ty cesty a příroda, to je velká inspirace. Třeba ta Urubamba v Peru, co o ní zpívám v Zubech nehtech, …ta řeka ti prostě zůstane v hlavě napořád. Nebo San Francisco… To je hrozně zvláštní město. Dokud tam člověk nepřijede, tak o něm neví vůbec nic. Má jen spoustu zkreslených představ. Najednou tam přijede a zjistí: „Aha, ono je to docela malé město… Aha, ono tu vůbec není teplo… A to moře – Tichý oceán…vždyť ty vlny jsou tak obrovský, že se tam vůbec nedá plavat. A ty kostely jsou takový zvláštní…“ Říká se slunná Kalifornie, ale když si večer nevezmeš svetr, tak zmrzneš. A do moře lidi chodí jen v neoprenu, protože je to úplná ledárna. Ti beatníci a historie tam pořád jsou cítit, ale jinak tě na ulicí víc míjejí samí ajťáci a kravaťáci. A všude je hrozně moc bezdomovců, kteří jsou úplně jiní než u nás, a mnohdy se tam cítíš i nebezpečně… Prostě jiný kontinent. I ta zvířata a ptáci tam jsou jiní. I lidé. Třeba evropskou realitu vůbec nechápou a nerozumí jí… „Jak vám může stačit tak málo peněz…?“

Máš docela hodně dětí. Bereš je jako své nástupce? Mají svoje kapely, hrají s tebou i divadlo…
Jsem z toho nadšená. A hlavně z toho, že jsou sví, úplně jiní, než jsem já. Dívat se třeba na kapelu Iritující pýchora, kde bubnuje a zpívá Kryštof, je i pro mě zábavné, protože je to hudebně naprosto jiný svět, nevnímám tam se Zuby nehty žádné spojnice. Navíc jsou takoví hraví, nic nepředstírají… Matyáš zas hraje na piano v Představy postavy a vyrůstá z něj hodně zvláštní básník… je to přirozený leader, začínal skoro sám, toho myslím ještě hodně čeká. Je to zajímavé, zvláštní, jak se kluci postupně učí hrát, tak to stále lépe drží pohromadě a získává to větší osobitost. Nejsem ta hrdá matka, co chodí na všechny koncerty, při mém vytížení by to ani nešlo, ale přistihuji se, že vždycky, když mají něco nového, tak to prostě chci vidět. A jsem ráda, že se vždy zajímají o to, co tomu říkám. Musím zmínit i Šimona – svérázného saxofonistu, který rád improvizuje jak na ulici, tak s různými kamarády muzikanty.

Když tak poslouchám, co tě všechno těší – lituješ někdy toho, co jsi nestihla? Promarněných a nenaskytnutých se příležitostí? Kdysi mi vyprávěl režisér Petr Slabý, že prý jsi měla hrát roli učitelky ve filmu Vesničko má středisková, jen z toho pak sešlo ze zdravotních důvodů, a tak ji nakonec hrála Magda Šebestová… To by třeba přebilo i tu princeznu Růženku, která tě provází celý život?
Zatím jsem o tom nikdy takhle nepřemýšlela, nikdy mě to netrápilo. Třeba to ještě přijde, až mě dostihne stáří. Ale když se podívám na svoji maminku, které je osmdesát šest a pořád lítá někde po světě, tak si ani tím nejsem úplně jistá.

Ad hot

Pařížská olympiáda je takřka na dohled, ale furt není jasné, co s těmi zatracenými Rusy a Bělorusy. Což je dost skandální, měli by přece zůstat doma, a ne běhat, skákat, vrhat a podobně pod Eiffelkou. I kdyby na dresech neměli symboly putinolandu. Jistě, je to smůla, museli už před časem přestat do sebe ládovat podpůrné drogy, aby v létě prošli aspoň s odřenýma ušima testy, a nakonec nic? Někomu jich může být dokonce líto. K čemuž se však těžko připojit. Prostě jsou občany odporně teroristického státu. Který se nadto, jak víme z rozsáhlých podvodů na sočských zimních hrách před deseti roky, chová i v oblasti sportu příšerně. A trapné jsou řeči o tom, že politika do sportu nepatří. To by sice bylo idealisticky pěkné, jenže historie říká něco docela jiného.

Jen si to vemte: v osmačtyřicátém nesměli do Londýna ve válce poražení Němci. Však by taky na ně, neřkuli na jejich případné medaile, měli občané ještě stále Göringem pobořené metropole těžko náladu. A nemohli přijet ani Japonci. Zatímco Itálie z hříchů osy Berlín–Řím–Tokio vyklouzla, neboť se už na podzim 43 oficiálně připojila ke spojencům. Západem jakž takž uznaná NDR musela v Melbourne (1956) i v Římě (1960) tvořit společnou výpravu se Západním Německem. Jenže po stavbě berlínské zdi s tím byl konec a vrátilo se to, až když bylo Německo sjednocené, tedy do Barcelony 1992. V 80. letech do Moskvy odmítly přijet USA kvůli Brežněvově afghánské avantuře. K čemuž se přidala Kanada s Japonskem, Západním Německem, a dokonce i Čínou. Británie, Francie a Austrálie to sice podpořily, ale nechaly účast na samotných sportovcích a například britská výprava nakonec dorazila. Čistě na revanš čili bez podobného důvodu, sabotovalo SSSR a jeho satelity (vyjma Ceaușeskova svéhlavého Rumunska) o čtyři roky později Los Angeles. Kam se ovšem zase po skoro třiceti letech dostavila Čína, která uraženě odjela ze zmíněného Melbourne, když tehdy neprosadila vyloučení Tchaj-wanců. A děly se všelijaké další bojkoty. Třeba řady afrických států kvůli apartheidu v JAR při montrealských hrách v roce 1976. V létě 88 zase odmítla účast Severní Korea v sousedním Soulu. Stačí?

Z letmého výčtu tedy plyne, že se politika do sportu chtěj nechtěj míchá až běda. A leckdy zcela ospravedlnitelně. To ovšem nějak nechce chápat předseda Mezinárodního olympijského výboru Thomas Bach. Fuj! Na rozdíl od pařížské starostky Anne Hidalgové. Sláva jí! 

Aktuální držitelka jazzové Grammy Samara Joy v Brně

V roce 2022 nadchla na koncertě v Tišnově, pořádaném v gesci JazzFestBrno, nyní, o dva roky později, už bude jednou z hlavních hvězd tohoto festivalu a zazpívá v brněnském Sono Centru 13. dubna. Kariéra mladé newyorské zpěvačky nabrala raketovou rychlost.

Do hlavních, tedy nadžánrových kategorií cen Grammy se v roce 2023 po letech vrátil jazz, a neuvěřitelné se stalo skutkem. Jistě to překvapilo i čtyřiadvacetiletou vítězku kategorie Nejlepší nový umělec Samaru Joy. Mladá zpěvačka je teprve druhou jazzmankou na soupisce vítězů v historii těchto cen. První byla v roce 2011 zpěvačka a kontrabasistka Esperanza Spalding. Vítězství Samary Joy je o to podivuhodnější, že na rozdíl od své předchůdkyně, zaměřené přece jen více do široka a beroucí si tu z funku, tu z popu, aktuální vítězka kategorie žádné kompromisy nepřipouští. Je jazzovou zpěvačkou v tom nejklasičtějším slova smyslu, následovnicí takových dam, jako byly Billie Holiday, Ella Fitzgerald nebo Sarah Vaughan – z jejichž repertoáru si také ostatně vybírá písně, které intepretuje na koncertech i na dvou dosud vydaných albech. To druhé, loňské Linger Awhile, přineslo ostatně zpěvačce druhou letošn

Festival Open House Praha 2024 otevře v květnu město pro všechny a oslaví desetileté výročí

Jubilejní desátý ročník festivalu otevřených budov Open House Praha letos proběhne v termínu od 13. do 19. května 2024. Zatímco v týdnu od 13. května bude připraven bohatý doprovodný program, o víkendu 18. a 19. května zpřístupní festival zdarma 115 budov a prostorů na celém území hlavního města. Seznam otevřených budov je zveřejněn na www.openhousepraha.cz/festival-2024/.

 

 „Open House Praha nechá veřejnost nahlédnout do budov spojených s významnými českými architekty, jejichž životní jubilea si letos připomínáme – například Josefa Fuchse, Oldřicha Tyla, Adolfa Benše, Josefa Fanty, Jana Gillara, Karla Hubáčka a dalších. Současně se bude věnovat tématu přístupnosti a otevřenosti města všem skupinám obyvatel,“ říká ředitelka festivalu Klára Veselá.

 

Budovy a výročí – Fuchs, Tyl, Benš, Fanta, Hubáček

Během festivalového víkendu bude otevřeno několik funkcionalistických skvostů, které připomínají významné československé architekty. Tou první je budova bývalé restaurace zimního stadionu Štvanice od Josefa Fuchse (*130 let). Stadion v minulosti několikrát sloužil jako místo konání mistrovství světa v hokeji a po roce 1959 byl využíván jako místo bruslení pro veřejnost. Jeho stav ale postupně chátral a roku 2011 byl i přes svou památkovou ochranu zbourán. Ušetřen zůstal jen objekt kavárny, kde dnes sídlí klub Fuchs2.

 

Návštěvníci se budou moci podívat i do technického zázemí nebo na střešní terasu  Veletržního paláce, jedné z realizací architektů Josefa Fuchse a Oldřicha Tyla (*140 let). V době svého vzniku patřila tato osmipodlažní konstruktivistická stavba, svého druhu největší na světě, k absolutní špičce moderní architektury. Kromě výstavních prostorů zde bylo kino, restaurace a kavárna na střešní terase. V roce 1974, tj. před 50 lety,  však palác zničil obrovský požár. Po dlouhých diskuzích bylo rozhodnuto tuto výjimečnou stavbu obnovit pro potřeby Národní galerie. V seznamu budov je ještě jedna nenápadná realizace od architekta Oldřicha Tyla – Garáže Pod Slovany na Novém Městě. V době své největší slávy nabízely garáže prvotřídní servis pro vozy své zámožné klientely a některé detaily z jejich bohatého vybavení se podařilo uchovat až dodnes.

 

„V souvislosti s letošními jubilanty jsme ve spolupráci se Zdeňkem Lukešem připravili v rámci doprovodného programu na úterý 14. května od 18 hodin přednášku věnovanou tvorbě Oldřicha Tyla a Josefa Fuchse, která se uskuteční v netradičních prostorách klubu Fuchs2. Objekt bývalé restaurace u rušné magistrály je posledním mementem kdysi slavného a dnes již zbouraného areálu zimního stadionu na ostrově Štvanice, kde se psaly sportovní dějiny. Přednáška přiblíží nejen historii místa, ale lidé budou mít také příležitost se podívat, jak prostor v posledních letech ožil alternativní kulturou a uměleckými instalacemi,“ říká Andrea Šenkyříková, kreativní ředitelka festivalu.

 

Během víkendu zájemci nahlédnou i do Základní školy a Mateřské školy Bílá, označované jako malý klenot československého funkcionalismu, který vynesl svému velmi mladému autorovi Janu Gillarovi (*120 let) mezinárodní uznání. Školní areál byl dokončen před devadesáti lety po vzoru nizozemských a německých škol typu open-air, jeho základem byl železobetonový skelet. Důraz byl kladen na maximalizaci plochy učeben, jejich přirozené osvětlení a propojení s okolní zelení.

 

K zástupcům českého funkcionalismu patří také stavby od Adolfa Benše (*140 let) jako budova Elektrických podniků Praha – Bubenská 1 a Terminál 4 na Letišti Václava Havla.

 

Letošních 70 let od úmrtí Josefa Fanty připomene festival zpřístupněním  neorenesanční budovy Hlávkovy studentské koleje, která byla slavnostně otevřena před 120 lety. Její fasádu zdobí sgrafita s motivy studentů, zemských znaků a svatováclavské orlice. Po několikaleté rekonstrukci budou otevřeny úchvatné secesní prostory v severním křídle Fantovy budovy Hlavního nádraží. K nahlédnutí bude i vládní salonek na 1. nástupišti, kde trávil čas při čekání na vlak císař František Josef I. nebo prezident T. G. Masaryk. Fantovo dílo připomene i budova Ministerstva obchodu a průmyslu ČR s ikonickou prosklenou kopulí, do které budou moci lidé v rámci festivalu vystoupat.

 

Posledního letošního jubilanta Karla Hubáčka (*100 let) připomene netradiční umělecký prostor Divadla DISK se střechou ve tvaru ponorky. Návštěvníci si budou moci prohlédnout nejen divadelní zázemí, ale i spletité podzemní chodby, jejichž historie sahá až do dávných středověkých dob. Karel Hubáček se také podílel se svým architektonickým ateliérem SIAL na rekonstrukci již zmiňovaného Veletržního paláce.

 

Novinky

Festival Open House Praha nabídne v programu více než 35 novinek na území 13 městských částí. Jednou z nich je například honosný Palác První české zajišťovací banky na Smetanově nábřeží ve stylu florální secese, který dnes obývá Goethe-Institut. Málokdo by hádal, že v těchto honosných prostorách je ukryta i dodnes funkční sauna, která zde byla zbudována v 70. letech, kdy v budově sídlilo Velvyslanectví Německé demokratické republiky. Sauna bude v průběhu festivalového víkendu otevřena k nahlédnutí, stejně jako honosné a dobře opečovávané interiéry. Foyer budovy bude navíc patřit výstavě Fotoalbum rodiny Kafkových, která nabídne mnoho dosud nepublikovaných fotografií ze života rodiny Franze Kafky, a připomene tím letošních 100 let od jeho úmrtí.

 

Další z novinek je Palác Škodových závodů, nynější sídlo Magistrátu hlavního města Prahy, které vzniklo podle návrhu významného českého architekta Pavla Janáka. V rámci festivalu budou k vidění reprezentativní Škodovy salonky s mimořádnou  umělecko-řemeslnou interiérovou výzdobou a zrestaurovaným dobovým mobiliářem.

 

Návštěvníkům se mimořádně otevře i velkolepá neorenesanční budova Staroměstské tržnice v Rytířské ulici. Ta vznikla podle návrhu Jindřicha Fialky, architekta vodárenské věže na Letné. Naposledy zde byly obchody a supermarket. Celý objekt byl následně v roce 2020 uzavřen v rámci plánů na celkovou rekonstrukci s cílem obnovit jeho původní funkci. O rok později od toho však rada města upustila, a od té doby tato historická památka v centru města stále čeká na svou obnovu.

 

Součástí letošního programu je Palác Městské pojišťovny na Staroměstském náměstí, kde dnes sídlí Ministerstvo pro místní rozvoj ČR. Autor návrhu této secesní budovy Osvald Polívka tehdy ke spolupráci přizval největší jména tehdejší výtvarné scény, a díky tomu zde můžeme dodnes obdivovat sochařská díla Bohuslava Schnircha nebo Ladislava Šalouna. Malebné atrium a prostory Knihovny Václava Havla zpřístupní klasicistní Deymův palác, v němž měl po roce 1989 svůj byt i Karel Schwarzenberg, jehož rodině palác patří. V blízkosti rušného náměstí Republiky se otevře i Měšťanský dům, dnes sídlo Domu zahraniční spolupráce, který je významnou pozdně klasicistní památkou. Letos se festivalu poprvé podařilo získat přístup i do kubistické soukromé vily Na Libušince, jedné z trojice unikátních obytných domů na Rašínově nábřeží, za jejímž návrhem stál významný český architekt Emil Králíček, mj. autor ikonické kubistické lampy na Jungmannově náměstí.

 

Poprvé do programu festivalu se připojí i několik budov v rámci areálu Pražského hradu. Navštívit bude možné například Prezidentskou rezidenci. Původně ji navrhl architekt Pavel Janák pro Edvarda Beneše, který se ale dokončení nedočkal, a tak dům využívali až komunističtí prezidenti. Od roku 1989 dům téměř nebyl obýván a sloužil většinou jako zázemí pro tiskové konference nebo jednání. V posledních letech však prošel rozsáhlými rekonstrukcemi, při kterých se dbalo na zachování původních Janákových prvků. Návštěvníkům se otevře i další mimořádný objekt v Královské zahradě – Nová oranžerie od Evy Jiřičné, patronky festivalu. Stavbu této high-tech budovy ze skla a oceli iniciovala manželka prezidenta Olga Havlová. Provoz skleníku a péči o teplomilné rostliny zajišťuje řada automatických systémů a součástí skleníku jsou i dvě malé kašny – první od slovinského architekta Jožeho Plečnika a druhá, jejímž autorem byl Otto Rothmayer. Poslední otevřenou budovou na Pražském hradě pak bude Lobkowiczký palác, který v sobě elegantně mísí stavební prvky renesance i baroka. Dnes je palác jedinou soukromě vlastněnou částí Pražského hradu, která slouží jako muzeum s cennou sbírkou rodiny Lobkowiczů, jež je považována za největší a nejstarší soukromou uměleckou sbírku v České republice.

 

Jeden z největších moderních archivních areálů světa na pražském Chodovci letos oslaví 30 let od svého otevření a při té příležitosti budou moci zájemci nahlédnout do jeho útrob. Zpřístupněny budou Národní archiv a Státní oblastní archiv v Praze. Dominantou stavby jsou tři vysoké depozitární bloky s nápadným barevným keramickým obkladem, které ční nad okolní zástavbou. Návštěvníci si mohou projít místní knihovnu, ale také zdejší kinosál, badatelny, depozitáře či dezinfekční linku pro archiválie.

 

Poprvé bude zpřístupněna i monumentální trojkřídlá historická budova Národního archivu umístěná na třídě Milady Horákové v Dejvicích, v níž dnes sídlí ředitelství, knihovna a I. oddělení archivu. Během festivalové prohlídky bude možné nahlédnout i do bývalého bytu ředitele archivu a vystavena bude faksimile tzv. Zlaté buly sicilské, vydané 26. září 1212 v Basileji, která je dokumentem prvořadého významu pro české panovníky a české země.

 

Přístupnost a inkluze

I v letošním ročníku se organizátoři snaží bořit bariéry a otevřít město pro všechny. Přístupnost je jedním z hlavních témat a prolínat se bude napříč celým programem – ať už formou speciálních prohlídek pro návštěvníky se zrakovým postižením, neslyšící a děti, debaty o přístupnosti města, workshopu věnovanému fyzické přístupnosti budov či interaktivní městské hry Open Senses. Tu připravují ve spolupráci s Open House Praha na festivalový víkend studenti Katedry arts managementu VŠE a jejím cílem bude, vyzkoušet si na vlastní kůži, jakým výzvám musí každodenně čelit lidé s různými formami hendikepu při pohybu po městě. Inkluzivní program je možné realizovat díky zapojení do projektu Open House Europe s podporou Evropské unie.

 

Dobrovolníci

Festival Open House Praha je komunitní akcí. Budovy se otevřou díky zapojení stovek dobrovolníků*nic, ale také majitelům*kám, správcům*kyním budov a zaměstnancům*kyním firem, které v nich sídlí. Přihlásit se a pomoci s prováděním či koordinací provozu může každý, koho láká nahlédnout do zákulisí příprav akce. Ambasadorkou dobrovolnického programu je moderátorka, modelka, bývalá mluvčí ministra pro lidská práva a národnostní menšiny a dobrovolnice Lejla Abbasová. Podívejte se na náborové video.

 

Infocentrum

Od 13. května se otevře v prostorách Kampusu Hybernská (Hybernská 998/4, Praha 1) festivalové infocentrum a nabídne možnost zakoupení Festivalového průvodce, limitované edice merchandise i dalších materiálů. Otevírací doba: po–pá 10–18 hodin, so–ne 9–19 hodin.

 

Praktické informace

Většina budov (a prostorů) je otevřena po oba víkendové dny od 10 do 18 hodin, existují ale výjimky. Konkrétní časy zpřístupnění a další informace (např. o bezbariérovosti) najdou lidé na www.openhousepraha.cz/festival-2024. Vstup do budov je zdarma bez nutnosti předchozí registrace. Prohlídky budou odbavovány průběžně nebo v předem avizovaných časech (nevidomí, neslyšící, děti či AJ). Informace o aktuálním provozu v otevřených budovách se lidé budou moci dozvědět v nové festivalové aplikaci, která bude ke stažení pro systémy Android i iOS na začátku května.

Na hradě ve Strakonicích se otevírá unikátní knihařská dílna a expozice knižní vazby, výjimečná svou uceleností a plnou funkčností

Ve Strakonicích bude od června v provozu Knihodělna – jedinečná knihařská dílna a muzeum Bedřicha Zákosteleckého. Slavnostní otevření, jehož součástí bude také bohatý kulturní program, proběhne v pátek 31. 5. 2024 na třetím nádvoří strakonického hradu. V následujících měsících bude možné navštívit workshopy zaměřující se na základní knihařské techniky, které povede sám Bedřich Zákostelecký. Tento významný knihař zasvětil dílně více než 40 let svého života. Za tuto dobu vybudoval ojedinělou sbírku knihařských strojů a nástrojů, jaká v podobném rozsahu není jinde k nalezení. Veřejnost se může přes léto těšit na komentované prohlídky, během nichž bude představeno jak samotné řemeslo, tak i některé knihařské práce.

Knihodělna, tedy knihařská dílna a muzeum Bedřicha Zákosteleckého, je nevšedně zachovalou, kompletní dílnou svého druhu u nás. Strakonická kulturní nabídka se tak v červnu rozšíří o tento unikát s rozmanitým programem. Slavnostní otevření se uskuteční 31. 5. 2024 na třetím nádvoří strakonického hradu a nabídne jak vynikající hudební vystoupení a divadelní představení, tak neméně zajímavý doprovodný program. Ten se zaměří na knihařské řemeslo v podobě výtvarných dílen či netradiční výstavy.

Bedřich Zákostelecký se věnuje knihařině přes čtyřicet let a za tu dobu nasbíral cenné zkušenosti u světově známých knihařů z tuzemska i zahraničí. Základ jeho dílny tvoří 15 dobových strojů, doplněných stovkami předmětů sloužícími k ručnímu zlacení, šití, lisování či vyřezávání. Zmiňované činnosti si budou moci zájemci vyzkoušet již v prvním roce fungování dílny. Nabídka kurzů se bude soustředit na knihařské techniky. Účastníci se během nich seznámí se základy rukodělné práce. Všechny své výtvory si budou moci odnést domů. Lektorské úlohy se ujme sám Bedřich Zákostelecký se svou kolegyní.

„Zasvětili jsme přípravě Knihodělny a jejímu přesunu z Přeštic na strakonický hrad poslední 3 roky a jsme nadšení, že po letech práce ji konečně můžeme představit veřejnosti. Věříme, že si brzy najde své publikum a bude sloužit laikům, studentům uměleckých oborů i profesionálním knihařům“, uvedl Jan Zákostelecký, syn knihaře Bedřicha, který měl uvedení Knihodělny v život na starosti. Sám knihař Zákostelecký doplnil: „Mnoho let jsem se věnoval knižní vazbě a teď je důležité, aby má dílna sloužila dál. Jsem rád, že ji budou moci využívat všichni, kteří mají o toto krásné, ale ohrožené řemeslo stále zájem. Dílnu jsem začal budovat právě ve Strakonicích, kam na konci mé profesní dráhy opět doputovala, aby sloužila dalším začínajícím i pokročilým řemeslníkům.“

Další články
sinekfilmizle.com