Tony Levin: Nejsem člověk, který se moc ohlíží

Na maratonu kapel, v nichž hrají členové King Crimosn, nemohlo chybět trio Stick Men, kde bubnuje Pat Mastelotto a na stick hraje baskytarista Tony Levin. I když v King Crimson s pár přestávkami hraje od počátku osmdesátých let, doprovodil i další přední muzikanty, Petera Gabriela už na prvním sólovém albu a doprovázel ho i na posledním turné.

Když se ohlédnete, přece jen už na to máte věk, kde vidíte vrcholy své kariéry?

Nejsem člověk, který se moc ohlíží, obvykle se soustředím na hudbu, kterou zrovna hraji, ale řekl bych, že pro nás všechny muzikanty na volné noze jsou šťastná období kariéry, když hrajeme s bubeníkem, se kterým jsme propojeni, a přemýšlíme, že s ním budeme hrát dál. A pak jsou doby, kdy nejsme tak šťastní a stojíme mimo. Zavolali mne, abych se přidal k Mahavishnu Orchestra, a já jsem řekl ne, protože jsem byl v jiné kapele, o které nikdo neslyšel. Když se ohlédnu, byl bych šťastný, kdybych se k nim připojil. Stejně tomu bylo v případě turné s Pink Floyd. Byl jsem zaneprázdněný. Ale i když nemáte to štěstí hrát se slavnými lidmi, stejně tu jsou příležitosti, kdy je někdo připraven spolupracovat. To se stává nám všem. Ano, jsem dobrý basista, ale hraje v tom velkou roli štěstí, protože mohou najít jiného baskytaristu, který hraje velmi dobře.

Byl jsem šťastný, že jsem potkal Petera Gabriela a King Crimson a že se mi rozhodl zavolat John Lennon a Paul Simon. Velmi speciální pro mne byl den v roce 1976, když jsme v Torontu natáčeli první Peterovo album a ve studiu jsem potkal jak jeho, tak Roberta Frippa, protože Peter i King Crimson jsou velkou součástí mého života. Je velmi výjimečné mít s nimi po tolika letech dál hudební a přátelské vztahy. Turné Petera Gabriela zahrnovalo 48 koncertů. Jeho nový materiál má velký smysl.

Jak moc King Crimson změnili váš styl hry?

Myslím, že moc. Rok od roku, podle toho, jak se měnilo obsazení. Poprvé jsem se v nich setkal s bubeníkem Billem Brufordem, který hrál úplně jiným způsobem než bubeníci, s nimiž jsem hrál předtím. Současně jsem v nich spolupracoval s Adrianem Belewem, který hraje na kytaru vlastním unikátním způsobem. To na mě mělo obrovský vliv, nekopíroval jsem je, ani jsem se nesnažil dělat to, co dělali oni, potřeboval jsem najít svůj hlas a nebýt basistou, jakým jsem mohl být a jakým jsem byl. Tehdy jsem hrál hodně s Peterem Gabrielem, cítil jsem potřebu rozšířit své schopnosti, abych mohl být progresivním basistou a hráčem na stick a mít svůj vlastní hlas v této skupině v tomto obsazení.

V devadesátých letech se věci změnily, když bylo v King Crimson víc bubeníků. Opět jsem se trochu změnil, a po roce 2000 znovu, takže to mělo vliv na celou mou kariéru u King Crimson. Něco bylo dáno hudbou složenou King Crimson, ale velkou roli v tom hrála skvělá hra ostatních muzikantů.

Foto Lucie Přichystalová

Karel Heřman: Jsem zaprděnej dědek, ale jsem zamilovanej

Karel Heřman je pro mě jednou z nejpozoruhodnějších a nejobdivuhodnějších osobností české hudby. A nejen hudby, Karel se kromě své hlavní kapely Čankišou a dalších hudebních projektů prosadil taky v muzikálu, filmu nebo divadle. Jeho život by vydal na několik knih a pár filmů od thrilleru po cestopisný román, ačkoliv v poslední době se věnuje hlavně svojí vnučce a taky výuce zpěvu a hry na ukulele. O to neuvěřitelnější mi přijde fakt, že jsme se spolu několik let scházeli v zapadlé vinárně v brněnských Černých polích, kde jsem bydlel. Tuhle vinárnu jsme proto zvolili i pro náš rozhovor, který se nesl v příjemně neformálním duchu, a já doufám, že to nebylo naposled.

Karle, ty jsi prý mistr světa v hrdelním zpěvu, je to pravda?

Ne, to je blbost. Já jsem se umístil na druhém místě v soutěži Chuch Mongolia, což byla soutěž v prezentaci mongolské písně v mongolštině nemongoly.

Kolik tam bylo účastníků?

Asi čtyřicet. Američan, Ital, Francouz, Bulharka, jeden Číňan tam byl, Kubánec tam byl a spousta jinejch. A takovej starej Amík, nějakej jazzman, kterej bydlel v Šanghaji asi čtyřicet let a hrál tam v jazzových klubech. U té soutěže byl průšvih, že to mělo být v mongolštině. Takže já jsem si to nechal napsat foneticky od Mongolů, kteří umí hodně česky, a normálně jsem na to šel s papírem. Byli dva účastníci, kterým ti Mongolové rozuměli – ten, co to vyhrál, a já. Vyhrál to Kanaďan, kterej už osm let bydlel v Ulánbátaru a studoval tam tibetskej sanskrt a hrdelní zpěv. Uměl plynně mongolsky a ještě ho zajímala mongolská religionistika a mongolská muzika.

Co to bylo za rok?

Dva tisíce jedna. Za mnou tehdy přišel Zdeněk Kluka, že mu jeho kamarádka vzkazuje, že se v Mongolsku dělá hudební festival a že tam mají zájem o Čechy. Ona bývala velvyslankyní v Jihoafrické republice a tak, a že tam zná na ambasádě kluka, co tam shání nějakou českou kulturu. Tak pozvali mě a Zdenka Kluku, ale on nechtěl, že se bál.

Takže tys tam nebyl s Čankišou?

Ne, já jsem tam nakonec letěl sám. Byl jsem poprvé v životě sám na letišti, poprvé jsem letěl, úplně sám. Dvacet sedm hodin letu přes Moskvu, Peking a do Ulánbátaru, poprvé na letišti, úplně sám. V Moskvě to ještě šlo, to jsem si něco pamatoval ze školy, Peking byl úplná katastrofa a pak už to bylo dobrý.

V té době jste už jinak hrávali běžně s Čankišou?

Jasně. To byl takovej ten náběh Čanki, kdy se to teprve pořádně rozbíhalo, začínali jsme být slavní a známější. No, ono to pak udělalo takovou vlnu, a pak to šlo zase dolů.

Ty jsi mi říkal, že jste hrávali na festivalech po celým světě, tak jsem myslel, že tohle byl jeden z nich.

Jo, to jsme hrávali. A já jsem za to strašně rád. Mám rád cestování, a když se někam můžeš jet podívat, a ještě si tam zahrát, tak to je fajn. My jsme hráli na nejbláznivějších místech. Hráli jsme třeba dvakrát v Pákistánu, na World Performance Festival v Lahore. Když nám psali poprvé, to bylo těsně po velkým zemětřesení v Kašmíru, ptali se, jestli by nám stát nechtěl nějak pomoct, že jsme přeci reprezentanti Český republiky. Tak nám došel první dopis z ministerstva zahraničí a tam bylo napsaný, že zásadně nedoporučují navštěvovat Pákistán. A pak došel dopis z ministerstva kultury, kde bylo napsaný, že zásadně nedoporučují navštěvovat Pákistán. Takže Pákistánci na to nakonec peníze sehnali od nějakýho mobilního operátora. Ten nám zaplatil lístky, my jsme tam odletěli a přijeli jsme na festival, kde bylo dva a půl tisíce účinkujících a trval čtrnáct dní. Takže to nebyl žádnej béčkovej fesťák.

Americana v zákopech americké kulturní války

Do příběhů černobílé country jsme poprvé nakoukli v prosincovém UNI roku 2019 a řekli si, jak si na tom nejpopulárnější americká hudba stojí s černošskými muzikanty, komunitou LGBTQ+ a systémovým rasismem. Mezitím zavraždili George Floyda a protestní hnutí nabrala na síle. Přišel covid, skončil Trump, ale ještě předtím jeho příznivci napadli Capitol. Jak na tyto dějinné události zareagovala country? Chytla se za nos, to rozhodně, její konzervativní křídlo si navzdory všemu ale dál vede svou. Zatímco roli moderního, angažovaného, antirasistického a inkluzivnějšího proudu přebírá americana.

Dějiny psali ve Spojených státech běloši, vycházející vstříc potřebám bílé nacionalistické kultury. V tomto smyslu přiznali černochům zásluhy na vzniku jazzu a blues a bělochům za country. Podle tohoto výkladu dějin hudby platilo, že éra minstrelů a rasová segregace oficiálně jen akcelerovaly fakt, že old-time music byla čistě bělošská záležitost. Připomínky o její silné africké žíle a o vkladu černošských muzikantů nebyly vyslyšeny, a aby to snad někoho nemátlo, byly z historie raději vyjmuty. Jak k tomu došlo? Ve zkratce: Ve 20. letech minulého století, kdy se z hillbilly music a old-time music stávala country, zjistil vyhledávač talentů a hudební obchodník Ralph Peer, že pokud se zaměří na bílé publikum, vydělá daleko víc. V terénu, kde pořídil první slavné nahrávky Jimmieho Rodgerse a Carter Family, záměrně nevzal do úvahy, že na jihu USA tehdy evropští a černošští muzikanti hrávali stejné písně, stejnou hudbu a na stejné nástroje. Že rasová hranice v old-time music neexistovala. Peerovi nezáleželo na tom, že černošští muzikanti svému umění učili bělochy. Tudíž to, co z příběhu Peer cíleně vynechal, se dnes ukazuje být daleko důležitější než to, co v něm původně bylo. Američanům tím poměrně na dlouhou dobu vložil do hlavy absurdně mylný příběh country coby výhradně bělošské hudby pro bělošské publikum, zavánějící od začátku pořádným rasismem.

Vznikajícím hudebním byznysem tehdy nastavené hranice se nikomu nechce rozpouštět, ačkoliv mají už dávno prošlou lhůtu. Padl by totiž nostalgický mýtus o country hudbě, do které černoši nepatří. Nalomil by se jeden z nejpatriotičtějších symbolů Ameriky, což by jeho kovaní vyznavači asi nevydýchali, a tím pádem by se mohla zaseknout mašina generující miliardy dolarů. Zhruba řečeno, a protože každé zboření chrámu něco stojí, rasistické, diskriminační a stereotypní narativy zůstávají v country platné a jak poznamenává historička Amanda Marie Martinez, berou se za tradici. Její strážce – American Country Music Association – zastupující mnohé z nejbohatších a nejpopulárnějších hudebníků v Americe, zásadním změnám odpovídajícím rovnoprávnosti 21. století odolává nejen s ohledem na veřejné mínění a mohutnou konzervativní posluchačskou základnu, které může být nelichotivý hashtag #CountryMusicSoWhite ukradený, je také bedlivě hlídaný korporátními sponzory a politiky sledujícími v populární country své zájmy. A pochopitelně vlivnou zbrojní lobby.

National Rifle Association, založená v roce 1871, patří mezi nejmocnější organizace ve Státech. Bojuje proti všem formám kontroly zbraní a odkazuje se na výklad druhého dodatku Ústavy. Má miliony členů, bezednou pokladnu a tím, že financuje kampaně amerických zákonodárců, získala značný vliv na politické dění. „Musíme si vzít naši zemi nazpět a bojovat jako o život za záchranu Ameriky,“ vyzval prezident NRA Wayne LaPierre členstvo, když začaly sílit hlasy k omezení zbraní. A nejhorlivěji mu přikyvoval kamarád Donald Trump.

A protože podle profesora Marka Brewera z University of Maine „mezi country, konzervativní politikou a jižanskou kulturou zbraní existuje dlouhodobé spojení“, založila NRA v roce 2010 „lifestylovou“ sekci NRA Country: „oslavu amerických hodnot, životního stylu a pouta mezi nejlepšími country hudebníky a tvrdě pracujícími Američany“. S průhledným cílem: využít nejpopulárnější americkou hudbu pro svou propagaci a zasít do její fanouškovské základny ideologii NRA. Hvězdné country muzikanty si zavázala balíky peněz, financováním turné a nabídkou vystupovat v reklamách a na jejích monstr akcích. Nemusela je přemlouvat, hlásili se sami a hrdě nosili logo štědrého sponzora s předpokladem, že mezi fanatiky do zbraní získají další příznivce. Z partnerství se radovala také country Asociace a NRA šla takřka ve všem na ruku. Na oplátku i po těch nejotřesnějších masakrech museli všichni v podstatě držet hubu.

Když 1. října 2017 během country festivalu Route 91 Harvest v Las Vegas šílený střelec zabil šedesát návštěvníků a stovky jich zranil, Asociace vydala před udělováním country cen v Nashvillu příkaz, aby umělcům a vlastně komukoliv během ceremoniálu novináři nepokládali žádné otázky týkající se smrtící střelby, práva na nošení zbraní a politiky. Zákaz byl doporučen i umělcům. Strhla se okolo toho pořádná protestní bouře, takže Asociace příkaz s omluvou zrušila. U hudebníků zaháčkovaných v NRA nastalo ticho a teprve po týdnu, kdy už se tlak veřejného mínění nedal vydržet, se mnozí odhodlali k vyjádření či popření další spolupráce se střeleckou organizací. Pomohla k tomu i výzva zpěvačky Rosanne Cash, která umělce vyzvala, aby se od ní distancovali: „Neexistuje žádný jiný způsob, jak to říci: NRA financuje domácí terorismus.“

Allison Russell: O nebojácných milencích, duhových střelcích a démonech v hlavě

Album The Returner považujte za způsob, jak říct, abyste se pro svoje dobro drželi Allison Russell. Kanadské černošské písničkářky žijící v Nashvillu, zavalené poslední dobou nebývalou slávou, u které nejde o to, jak k ní přišla, na to odpověď známe, ale proč tak pozdě. „Osmnáct let bez povšimnutí a pak přišel tenhle zázrak. A já si řekla, to si snad ze mě někdo dělá prdel, ne?“

Pro upřesnění: zázrakem není míněno album, za které v roce 2023 získala tři nominace na Grammy, nadšení okolo něho je důsledkem předešlých událostí a postupného narůstání dojmu, že Allison jednou dozraje k bodu, kdy si udělá potěšení s hudbou, na kterou v návalu potřeby o sobě nejprve všechno říct, nebyl čas. Právě nastal a kdo neví, s kým má tu čest, asi nepochopí, proč by měl od americana písničkářky poslouchat skladbu Stay Right Here připomínající funky disko a pokyvovat u toho chápavě hlavou.

Najdou se hudebníci, o kterých si přečtete snad úplně všechno, co je k mání, a stejně se o nich nic nedozvíte. Třináctou komoru nechávají zavřenou. U Allison máte jiný problém: tím, že ze životopisu nevynechala jediný, ani ten nejotřesnější detail, a protože je toho tolik, co o ní víme, dostavují se rozpaky, čím dřív začít. Není ani jednoduché dostát zadání dobrého profilu „matky, hudebnice, spisovatelky, queer ženy a černošky nevěřící v americký sen, zato věřící snu o Americe a snům Ruth Bader Ginsburg, Harriet Tubman, Breonny Taylor nebo Marshy P Johnson“. Sebecharakteristiku zanesenou do emotivního autobiografického vyznání Dream of America pronesla před americkými prezidentskými volbami v roce 2020 během Women’s March a je volně k mání v záznamu od producenta T Bone Burnetta. Věnujte jí pozornost a zjistíte, jak se k vám přikrádá zájem o písničkářku s alarmující mírou empatie k lidem, světu a historii.

U vzestupu její kariéry stály dvě sudičky: Rhiannon Giddens a Brandi Carlile. Ale napsat, že mohou za všechno, čím se stala, by nebylo úplně přesné. První jí hlavně pomohla dostat z hlavy démony, druhá ji přinutila, aby se pod jejich zhudebnění podepsala. Tahle nezištnost se oběma vyplatila: do debaty o americké společnosti získaly parťačku k nezaplacení. Pomohly jí také uvést se do komunity: vyvolené rodiny hudebních přátel, pro Allison klíčového impulsu k vyprávění „vlastního příběhu, vlastními slovy a pod vlastním jménem“, nevylučující protknout děsivá traumata s očistnou radostí přeživšího.

Žabák Kermit, banjo a Duhová koalice

Narodila se v roce 1980 v Montrealu sedmnáctileté svobodné matce se skotskými kořeny bojující se schizofrenií. Černošského otce pocházejícího z Grenady viděla až ve třiceti. Nejprve ji umístili do pěstounské péče, když matčina nemoc polevila a vdala se za bělošského dělníka, vrátila se domů. Adoptivní rasistický otec si Allison od pěti let ovšem „pletl s manželkou“ a tloukl jí do hlavy ideologii o černošské méněcennosti. Ze zoufalství přespávala na místě, kde ticho léčí a kámen hřeje: na hřbitově. V patnácti letech od rodičů utekla. Bydlela ve stejném domě s Lhasou de Sela a slýchala ji zpívat na balkóně. Pracovala v kavárnách, studovala na střední a zamilovala se do dívky. „Zachránila mi život, a to co jsem doposud považovala za sexuální otroctví, pomohla přeměnit v něco krásného. Přivedla mě také k hudbě, umlčující uvnitř mé hlavy nesnesitelné hlasy nutící mě nenávidět se,“ vysvětlila Allison, proč na debut Outside Child napsala písničku o Persephoně, své první lásce. „Možná by mě tenkrát zabil, kdybych mu to dovolila. Nemohu ho nahlásit policii, protože vím, že ho to nezastaví. Půjdu za Persephonou. Okvětní lístky mám možná polámané, pořád jsem ale květina.“

V sedmnácti ji teta hudebnice a strýc divadelní režisér odvezli do Vancouveru a uvedli ji do místní umělecké komunity. S matkou zůstala v kontaktu, a když se dozvěděla, že se k ní má nastěhovat malá neteř, odletěla adoptivního otce udat úřadům za znásilnění a sexuální zneužívání. Šel sedět a má doživotní zákaz přibližovat se bez dozoru k dětem.

S Trish Klein od The Be Good Tanyas založila country-folkovou skupinu Po‘ Girl. Vydaly několik alb a vědělo se o nich, přesto se rozpadly. „Ukázalo se, že je stejný blázen jako já, takže jsme se dali dohromady,“ shrnula setkání s americkým kytaristou Jeremy Lindsayem aka JT Nero. Jejich americana kapelu Birds of Chicago nešlo nemilovat. Allison při zpěvu střídala klarinet s banjem a probudila se v ní skladatelka. Dvě stě koncertů za rok, tisíce kilometrů v dodávce, snaha jako blázen prorazit a přízeň médií je od bídy stejně neodstavily. Třetí album Love in Wartime v produkci Luthera Dickinsona, podle nich oslava lásky v nejistých Trumpových dobách, zůstává neobehratelné, a když v překrásné skladbě Superlover zpívají o tom, jak potřebují super lásku a super milence, v té jímavosti se odráží jejich manželství a narození dcery. „Byla jsem zamilovaná do žen, trans a nebinárních lidí. Nikdo ale nebyl překvapenější než já, když jsem se zamilovala do muže,“ uvedla Allison ke stavu s JT, dočkávajícím se od ní na albu Outside Child skladby Joyful Motherfuckers.

Než ji v roce 2018 přizvala Rhiannon Giddens do

Uchamžiky

Netajím se tím, že jsem celkem jednostranně, na hudbu zaměřený člověk. Na hudbu ve všech formách a na všech nosičích. Neznamená to, že bych neměl i jiné zájmy. Ovšem i u těch mě, chtě nechtě, zaujme, pokud je tam nějaké propojení s muzikou. V divadle si všímám, pokud má hra zajímavou hudební nebo zvukovou složku. Během četby zbystřím, když se dozvím, jakou hudbu zrovna poslouchá hlavní hrdina – i když je to třeba pro hlavní děj vedlejší. Titulky filmů vždy dokoukávám do konce, dokonce si je potom často i zastavuji, abych si přečetl podrobný výčet použitých skladeb (to tedy praktikuji pouze doma; v kině se mi bohužel ještě nepodařilo přesvědčit promítače, aby mi to na chvilku zapauzoval – a to i když jsem v tuto chvíli zpravidla už v kině sám). S hudbou měly více méně něco společného i některé výstavy, které jsem v poslední době navštívil. Na mysl mi teď přišly dvě.

Nedávno jsme se (dokonce celokapelově cestou na koncert) dostali na předposlední den výstavy H. R. Gigera v Alšově jihočeské galerii. Nejsem sice takovým fanouškem filmové série Vetřelec (naprosto ji uznávám, ale častěji si holt pustím Četníka ze Saint Tropez), která Gigerovo dílo proslavila, a ani jeho ostatní věci nejsou zrovna můj šálek čaje, nicméně H. R. je fenomén, a vidět takový rozsah jeho díla v originálech je zážitek i pro nefanouška. Byl tam mimo jiné vystaven i obraz Landscape (o žádnou „krajinku“ ale rozhodně nejde), který použili Dead Kennedys v roce 85 jako plakát přikládaný k desce Frankenchrist. Ten se stal záminkou k policejní razii a soudnímu procesu s kapelou, který vedla nechvalně známá rodičovská organizace. Kapely se kromě jiných výrazně zastal Frank Zappa, celoživotní bojovník proti cenzuře. Na výstavě byly i masky a portréty Debbie Harry. Její debutovou sólovou desku KooKoo jsem si tam dokonce koupil. Měli ji v obchodu u vchodu. Tu už sice mám, ale tohle je speciální limitované vydání s lentikulárním obalem, na průhledném 2LP s bonusy a rozšířeným Gigerovým „artworkem“. Debbie snad tenkrát nikdo nežaloval, vydavatel musel pouze odstranit propagační plakáty z newyorského metra. Měla na nich obličej propíchán jehlicemi. (Vypadaly jako jehlice na pletení, ale možná se pletu.)

Chtěl jsem napsat ještě o jedné výstavě, ale teď koukám, že už jsem skoro dole a začínám přetékat do Konráda. A to nemůžu. Tak si holt pokračování nechám na příště. Ondřeje zdravím a předávám mu slovo.

Postila

Nechci se hádat s hašteřivými osobami, ale jednou z nejlepších literatur je ruská a v té chvále se skví i lecjaký mladý „sovět“. Ovšem takový Gončarov žádný sovět nebyl, i když si rady, tedy sovětu, věděl. Jednou z jeho rad byl Oblomov – a toho jsem měl vždycky rád. Ten ležel v posteli a nejvíc byl spokojen, když peřina přijala tvar jeho těla za svůj.

Post illa verba dodávám, že při jednom takovém ležení se náhle rozletěly dveře a do obydlí, jež celé sestávalo z ložnice, vstoupil řekněme Ilja Iljič a dlouho, předlouho za sebou nezavíral dveře. Vločky ze sněžné vichřice řádící na odvrácené straně dveří přistávaly na povrchu Oblomovova lože. „Iljo Iljiči, jdete ze zimy,“ upozornil postelový hrdina spřáteleného vetřelce a zavrtal se, seč mohl, do duchny.

To by zcela stačilo, avšak román pokračuje. Jakmile vstal Oblomov z postele a na dalších stránkách se vystavil nejhloupější z možných společností, přestal mě zajímat. Takto si to pamatuji, eo ipso to tak nemohlo být. Nemohl jsem si to při komponování postily ověřit, neboť jen akademická, ale i knihovní půda mě pálí pod nohama. Nejlepší z mých odkazů jsou právě ty z paměti. Kdybych řečnicky zživotnil plurál slova odkaz, psalo by se moje předcházející prohlášení: „Nejlepší z mých odkazů jsou právě ti z paměti.“

Rád bych skončil, avšak zbývá místo. K čemu psaní, ba i spaní, nanečisto. Snad že óda na zdatného Gončarova spadá mezi moje ódy, kdy se moje žena, jen mnou potěšena, neptá odkdy dokdy. Vše je věčné, byť nevděčné. To, co píšem, snese i šém. Já jsem do řad průkopníků šémové poezie pod vedením, vlastně velením, zakladatele žánru Nikolaje Stankoviče nevstoupil, abych z nich vystupoval. Ledaže by šlo, jak nejmenší zlo, o výstupy pódiové, a sice tónem i slovem.

Copak je to mordyjé výslovnostně za THE END? V rámci trendu dnešních „endů“ se nemůžeme nezmínit o tzv. zbytečných lidech. V ruské literatuře je jich plno. Pokusíme-li se sestavit jejich pořadí, zdá se, že Oblomov předběhne i tak „zbytečného“ člověka, jakým je můj jmenovec Evžen Oněgin. A tak raději viz šémovou naději:

Libě všem

zbývá šém

vesměs ovšem

po našem.

Ad hot

V půli února vypuknou mnohostrunné bakchanálie při koncertu Bély Flecka a jeho kolegů v Brně (15. Sono Centrum), a na dvou pražských (16. sál Dlabačov hotelu Pyramida). Zaplesají pak srdce především těch bluegrassistů, kteří dávno akceptovali, že se dají hranice žánru překračovat. A plynou z toho velké věci. Od založení neortodoxní kapely Flecktones s baskytarovým funky-novátorem Victorem Wootenem na rozhraní 80. a 90. let až k duetům s výsostným jazzovým pianistou Chickem Coreou. A Fleckova obrovská hráčská zdatnost, doširoka otevřená mysl a mraky zkušeností se sečetly na albu My Bluegrass Heart (2021), kde se, jak titul hlásá, vrátil k výchozím stanoviskům. Ale na úrovni energie místy takřka atomové. Ve studiu byli vůbec nej nej souputníci (Sam Bush, Jerry Douglas, David Grisman, Tony Trischka, Stuart Duncan, Edgar Meyer), i zástupci mladší krve (Chris Thiele), až po – s prominutím – skoro panenské (Sierra Hullová, Molly Tuttleová). Mohutné jízdy slibuje i sestava Fleckova evropského turné, v níž je např. vysoce ceněný kytarista Bryan Sutton.

S Fleckem nepřijede, ale na desce se mihne i další novější muzikant, kytarista Billy Strings. Naprostý úkaz. Vlastním jménem Williamu Apostolovi, blond máničce je jedenatřicet. Předávkovaný táta zemřel, když byly synovi dva, matka i s otčímem, zdatným bluegrassovým, ale neprofesionálním kytaristou, zahučeli hluboko do nejtvrdších drog. A až do krimu. Mladej jel pak taky ve všem. Léta žil napůl na útěku, divoký potetovaný adikt. Nevlastní fotřík Terry Barber strašnou zatáčku nakonec nějak vybral (matka částečně), a kluka přitáhl k muzice. Vrátím se ke Strigsovi záhy v UNI obšírněji. Jo – a „Struny“ mu začala říkat teta, protože si odmladinka pozoruhodně ochočoval veškeré drnkací nástroje. A pozor, zrovna vyšlo jeho zvláštní živé album Meet Me At The Creek. Jednolitý, skoro čtyřicetiminutový tah Stringsovy super kapely (mandolína, housle, banjo, kontrabas), rámovaný titulní písní, již nahrál na desku Turnmoil and Turnfoil (2017), volně proloženou dalšími dvěma kusy. Jo, je to bluegrass. Ale zase o kus dál. Fantastický instrumentalista, výtečný vokalista, milovník Hanka Williamse ale i řízného rocku. Takže má k akustické kytaře se snímačem baterii pedálových efektů. A hluboký vztah k období psychedelie. Celé ostatně na You Tube. A slovo jízda je komické. Pane jo.

Jazzová oslava severské mystiky

Evropa nikdy neměla svoji Joni Mitchell, ale zato nabízí široké řečiště skandinávského jazzu, dokumentovaného produkcí ECM i dalších elitních značek. Josefine Lindstrand, známá svojí spoluprací s českým kytaristou Davidem Dorůžkou a jeho mezinárodním triem (Silently Dawning, Animal Music 2008, cena Anděl za nejlepší jazzovou desku roku), stojí podobně jako její severská kolegyně Björk na rozhraní žánrů. Její hudba kombinuje jazzový základ s citem pro křehkou, ale silnou a poutavou melodii. Vedle zpěvu je také výraznou skladatelkou a aranžérkou. Pokud píše pro velký orchestr, výsledek je překvapivě jemný a intimní. Její poslední album Mirages By The Lake je oslavou severské přírody a mystiky. Josefine se vrací do dětství a do nespoutané venkovské krajiny, v níž dominují temné lesy, chladná a tajemná jezera, zrádné potůčky i vodopády.

Tvůrčí dráhu zahájila Josefine Lindstrand ve dvaceti letech, kdy ji objevil britský klavírista a kapelník Django Bates. S jeho skupinou Human Chain účinkovala na velkých evropských festivalech (The North Sea Jazz, Oslo Jazzfestival atd.). Roku 2007 dostala nabídku zpívat roli Desdemony v adaptaci Othella od amerického pianisty Uri Caina ve Vídni a v San Francisku. Brzy poté následovala spolupráce s Davidem Dorůžkou a jeho mezinárodním triem, koncerty v Polsku a České republice. Společně nahráli velmi ceněné album Silently Dawning s texty v angličtině, češtině i švédštině. Roku 2015 získala první velkou nabídku na hudbu pro velký orchestr, jímž byl Norrbotten Big Band ze Švédska. Výsledkem bylo album While We Sleep, které získalo prestižní ocenění Jazzkatten od švédského rozhlasu v kategorii Nejlepší skladatel/ka roku 2017. To jí otevřelo sérii dalších příležitostí ke komponování pro sbory, jazzové bigbandy i filmy. Své páté a zatím poslední album nazvala Mirages By The Lake. Slovo mirage je souhrnné označení pro optické klamy, vyvolané společně počasím i tvárností krajiny, a patří tam i fata morgana. Josefine Lindstrand vystoupí 24. ledna v pražských Kasárnách Karlín.

 

Na lince tradice – experiment

Kytarista Marc Ribot přijede 20. ledna se svojí nejoblíbenější kapelou Ceramic Dog (Shahzad Ismaily – g, b, electronics; Ches Smith – dr) do Jazz Docku, aby prezentoval zbrusu nové album Connection. Ribot je jednou z hvězd generace newyorského downtownu, umělecké „spodní čtvrti“, která (hlavně v 90. letech) nezávisle zkoumala možnosti nadžánrového hraní s takovou múzičností a odevzdáním, až se z ní stala celosvětová inspirace. Patří sem třeba zpěvák Mike Patton, kytarista Bill Frisell, trio Medeski Martin & Wood a kmotr celé scény, saxofonista, skladatel a organizátor John Zorn. S těmi všemi Ribot vymýšlí neslýchané stylové konstelace a natáčí alba. V průběhu let si však vybudoval paralelně i druhou kariéru: jelikož s láskou nabourává a špiní blues, stal se z něj nepostradatelný kumpán Toma Waitse: album Rain Dogs (1985) bylo Ribotovým debutem. Přispěl na desku oceněnou Grammy dua Robert Plant & Allison Krauss, hrál s tak různými otevřenými náturami, jako jsou Elvis Costello, Tricky, Marianne Faithfull, Allen Ginsberg a The Black Keys. Ribot, který pro potíže se zády hrává vsedě, se nevypočitatelně pohybuje na ose tradice – experiment. Jednou dupe po desítkách „krabiček“, jež elektronicky modulují zvuk do výbuchu šumů a jekotu, jindy spřádá v čistém zvuku kovbojskou meditaci.

Revolver Revue a Česká společnost ornitologická vydávají mimořádnou knihu s názvem Pražské ptactvo 1800–2020 (Ptáci – město – příběh hrdiny) Veleslava Wahla a kolektivu autorů

Revolver Revue a Česká společnost ornitologická vydávají mimořádnou knihu s názvem Pražské ptactvo 1800–2020 (Ptáci – město – příběh hrdiny). Obsáhlý svazek přináší slovem i obrazem pozoruhodné ornitologické dílo Veleslava Wahla a zároveň přibližuje osud tohoto odbojáře proti dvěma totalitám, který za své přesvědčení zaplatil životem.

Publikace je určena odborné i široké veřejnosti a propojuje zdánlivě odlehlé oblasti: svědčí o mimořádné osobnosti v boji proti dvěma totalitám a představuje pozoruhodné ornitologické dílo.

V jednom svazku je zahrnuto v jistém smyslu několik knih najednou: Těžištěm je ceněná a v mnoha směrech průkopnická práce Pražské ptactvo, v níž ornitolog Veleslav Wahl (1922–1950) v polovině čtyřicátých let 20. století knižně dokumentoval a komentoval stav a prostředí ptáků v hlavním městě. Na svou dobu mimořádně prozíravý a dnes zvlášť aktuální je mimo jiné Wahlův přístup k ochraně ptactva apelující na cílenou péči o životní prostředí. Kapitoly původního Pražského ptactva byly pro současné vydání významně doplněny a aktualizovány novými texty, které reflektují změny v avifauně Prahy od dob Veleslava Wahla. Tehdy bylo v Praze zjištěno 182 ptačích druhů, dnes se tento počet zvýšil na 248. Ačkoliv počet druhů v Praze vzrostl, některé tu již nehnízdí. Patří mezi ně například strnad zahradní či sýček obecný, naopak nově v hlavním městě hnízdí labuť velká, hrdlička zahradní nebo sokol stěhovavý. Významně přibyly i druhy typické pro vodní a mokřadní prostředí, Vltava v Praze se také stala důležitým zimovištěm vodních ptáků.

Další podstatná část knihy je zaměřena na nevšední život Veleslava Wahla a jeho hrdinské občanské postoje, jimž dodnes nebyla věnována patřičná pozornost. Wahl byl nejen významným ornitologem, ale také aktivním členem domácího protinacistického a posléze protikomunistického odboje; za údajnou velezradu a vyzvědačství byl v roce 1950 totalitní komunistickou justicí odsouzen k smrti. „Tragický osud a silný životní příběh autora Pražského ptactva a dílo samotné nám nedaly spát – kvůli vědomí, že vůči Wahlovi máme my, ornitologové, dluh, který je třeba splatit,“ píše jeden z autorů knihy, ornitolog Petr Voříšek.

Důležitou rovinu tvoří i obrazová vrstva knihy. Texty o ptactvu provázejí nové kresby Jana Hoška, starší ilustrace Karla Svolinského i výběr z obrázků samotného Wahla, fotografie pražských lokalit, které pro tuto publikaci pořídil Karel Cudlín, i řada archivních snímků, dokumentů a dalších pramenů. Autory grafické úpravy celého svazku jsou Josefina Karlíková a Matej Vojtuš. Prezentaci knihy možno zhlédnout zde.

„Veleslav Wahl byl velmi statečný člověk, jeho osud a ornitologické dílo si proto zaslouží nebýt nikdy zapomenuty,“ uzavírá předmluvu Wahlova neteř Kateřina Ebelová. Kniha, čítající 544 stran, ve svém edičním záměru vychází z Wahlovy poslední vůle, kterou sepsal den před svou popravou. Chce splatit dluh vůči jeho ornitologickému dílu i jeho občanské statečnosti a být zdrojem poučení, posily i radosti pro mladé i starší čtenáře 21. století.

Knihu lze nejvýhodněji zakoupit u vydavatelů (revolverrevue.czbirdlife.cz), k dostání rovněž v knihkupectvích.

  • Pražské ptactvo 1800–2020 (Ptáci – město – příběh hrdiny)
  • Autoři textů: Veleslav Wahl, Petr Voříšek, Jaroslav Cepák, Kateřina Ebelová, Jan Hora, Jakub Hošek, Jan Hošek, Ondřej Sedláček, Jaroslav Škopek
  • Ilustrace: Jan Hošek, Karel Svolinský, Veleslav Wahl
  • Fotografie: Karel Cudlín
  • + faksimile ilustrací Jany Kropáčkové a fotografií V. J. Staňka z vydání Pražského ptactva z roku 1944
  • Grafický design, sazba a obálka: Josefina Karlíková a Matej Vojtuš
  • Redakce: Edita Onuferová
  • Vydali: Revolver Revue + Česká společnost ornitologická

Londýnská folk-punková senzace Skinny Lister míří začátkem února do Prahy

Britská pětice troublemakerů Skinny Lister hraje pořádně nabušený folk s nepopíratelnými prvky punku a během toho se elegantně vznáší na vlnách tradiční irské muziky. Jejich hudba se žene v rychlém tempu, je plná dravých rytmů a jestli si někdo umí dokonale pohrát s tradičními prvky irského folklóru a neobvyklými hudebními nástroji, jako je třeba melodeon nebo soudek od rumu, jsou to právě Skinny Lister. Skinny Lister ve své muzice otevírají srdce všem, kdo si rádi zařádí v kotli na jejich zábavné, chytlavé a energické melodie. Kapela zavítá do pražské Kasárny Karlín 4. února v rámci svého Down On The Barrier Tour, na kterém je doprovodí charismatický nizozemský písničkář s akustickou kytarou Tim Vantol. Vstupenky jsou v prodeji v síti GoOut: https://goout.net/cs/listky/down-on-the-barrier-tour-skinny-lister/fwut/

 

Rok 2023 byl pro skupinu Skinny Lister ve znamení znovuzrození. Od svého vzniku v roce 2009 si sice prošli pár personálními změnami, ale už patnáctým rokem dávají své muzice všechno, co mohou. Za posledních deset let procestovali od deštěm zmáčeného Londýna až po rozlehlé tepny USA, rozpumpovali koncerty v rámci hudební plavby Salty Dog Cruise, odehráli obrovská turné po Evropě a Severní Americe s Frankem Turnerem, Dropkick Murphys a Flogging Molly a sami byli headlinery festivalů a velkých sálů.

 

Během uplynulého roku se pětice pilně věnovala nahrávání svého šestého studiového alba “Shanty Punk”, které vyšlo loni na podzim. Jejich charakteristický námořnický punkový styl se stal hlavním motivem nové desky a písně reflektují jejich zážitky ze živých shows a vypráví o tom, jaký je život muzikantů na cestách.

 

Kapelu během tour doprovází amsterdamský zpěvák Tim Vantol, který už léta ohromuje stále početnější publikum hudbou, která přímo vyzývá k tomu popadnout motorku a vydat se někam na roadtrip. V jeho písních se objevuje spousta „cest“ a „domovů“, ale ve skutečnosti jsou všechny právě o vzrušující vzdálenosti mezi nimi.

 

FB událost: https://fb.me/e/1eI9K2oS3

Web: https://skinnylister.com/

FB: https://www.facebook.com/skinnylister

YT: https://www.youtube.com/@skinnylister

 

2024

  1. 1. The Hara / Rock Café – VYPRODÁNO
  2. 2. Skinny Lister / Kasárna Karlín
  3. 2. Nothing More + SiM + Siamese / MeetFactory – ⅔ VSTUPENEK PRODÁNO
  4. 2. Bad Omens / SaSaZu – VYPRODÁNO
  5. 2. Novelists + The Word Alive + Elwood Stray + Ashen / Futurum
  6. 2. Currents + Being As An Ocean, Oceans Ate Alaska, Sentinels / Futurum – POSLEDNÍCH 100 VSTUPENEK
  7. 2. X Ambassadors / SaSaZu – ½ VSTUPENEK PRODÁNO
  8. 2. Dead Poet Society / Futurum – ½ VSTUPENEK PRODÁNO
  9. 3. Call Me Karizma / Futurum – POSLEDNÍCH 140 VSTUPENEK
  10. 3. YONAKA / Rock Café – ½ VSTUPENEK PRODÁNO
  11. 3. Idles / SaSaZu – VYPRODÁNO
  12. 3. The 1975 / Sportovní hala Fortuna – ⅔ VSTUPENEK PRODÁNO16. 3. Halflives / Café V lese
  13. 3. Polaris / MeetFactory
  14. 4. Dope D.O.D. + Bizarre / MeetFactory
  15. 3. Normandie / MeetFactory
  16. 4. The Warning / přesunuto do MeetFactory
  17. 5. LANDMVRKS + Special Guests / Futurum – 60 % VSTUPENEK PRODÁNO
  18. 5. Vended + The Gloom In The Corner + Profiler / Futurum

12.-15. 6. Rock for People 2024

  1. 7. Ed Sheeran / Park 360 – VYPRODÁNO
  2. 7. Ed Sheeran / Park 360
  3. 9. Rikas / Café V lese

 

 

 

sinekfilmizle.com