Na maratonu kapel, v nichž hrají členové King Crimosn, nemohlo chybět trio Stick Men, kde bubnuje Pat Mastelotto a na stick hraje baskytarista Tony Levin. I když v King Crimson s pár přestávkami hraje od počátku osmdesátých let, doprovodil i další přední muzikanty, Petera Gabriela už na prvním sólovém albu a doprovázel ho i na posledním turné.

Když se ohlédnete, přece jen už na to máte věk, kde vidíte vrcholy své kariéry?

Nejsem člověk, který se moc ohlíží, obvykle se soustředím na hudbu, kterou zrovna hraji, ale řekl bych, že pro nás všechny muzikanty na volné noze jsou šťastná období kariéry, když hrajeme s bubeníkem, se kterým jsme propojeni, a přemýšlíme, že s ním budeme hrát dál. A pak jsou doby, kdy nejsme tak šťastní a stojíme mimo. Zavolali mne, abych se přidal k Mahavishnu Orchestra, a já jsem řekl ne, protože jsem byl v jiné kapele, o které nikdo neslyšel. Když se ohlédnu, byl bych šťastný, kdybych se k nim připojil. Stejně tomu bylo v případě turné s Pink Floyd. Byl jsem zaneprázdněný. Ale i když nemáte to štěstí hrát se slavnými lidmi, stejně tu jsou příležitosti, kdy je někdo připraven spolupracovat. To se stává nám všem. Ano, jsem dobrý basista, ale hraje v tom velkou roli štěstí, protože mohou najít jiného baskytaristu, který hraje velmi dobře.

Byl jsem šťastný, že jsem potkal Petera Gabriela a King Crimson a že se mi rozhodl zavolat John Lennon a Paul Simon. Velmi speciální pro mne byl den v roce 1976, když jsme v Torontu natáčeli první Peterovo album a ve studiu jsem potkal jak jeho, tak Roberta Frippa, protože Peter i King Crimson jsou velkou součástí mého života. Je velmi výjimečné mít s nimi po tolika letech dál hudební a přátelské vztahy. Turné Petera Gabriela zahrnovalo 48 koncertů. Jeho nový materiál má velký smysl.

Jak moc King Crimson změnili váš styl hry?

Myslím, že moc. Rok od roku, podle toho, jak se měnilo obsazení. Poprvé jsem se v nich setkal s bubeníkem Billem Brufordem, který hrál úplně jiným způsobem než bubeníci, s nimiž jsem hrál předtím. Současně jsem v nich spolupracoval s Adrianem Belewem, který hraje na kytaru vlastním unikátním způsobem. To na mě mělo obrovský vliv, nekopíroval jsem je, ani jsem se nesnažil dělat to, co dělali oni, potřeboval jsem najít svůj hlas a nebýt basistou, jakým jsem mohl být a jakým jsem byl. Tehdy jsem hrál hodně s Peterem Gabrielem, cítil jsem potřebu rozšířit své schopnosti, abych mohl být progresivním basistou a hráčem na stick a mít svůj vlastní hlas v této skupině v tomto obsazení.

V devadesátých letech se věci změnily, když bylo v King Crimson víc bubeníků. Opět jsem se trochu změnil, a po roce 2000 znovu, takže to mělo vliv na celou mou kariéru u King Crimson. Něco bylo dáno hudbou složenou King Crimson, ale velkou roli v tom hrála skvělá hra ostatních muzikantů.

Karel Heřman je pro mě jednou z nejpozoruhodnějších a nejobdivuhodnějších osobností české hudby. A nejen hudby, Karel se kromě své hlavní kapely Čankišou a dalších hudebních projektů prosadil taky v muzikálu, filmu nebo divadle. Jeho život by vydal na několik knih a pár filmů od thrilleru po cestopisný román, ačkoliv v poslední době se věnuje hlavně svojí vnučce a taky výuce zpěvu a hry na ukulele. O to neuvěřitelnější mi přijde fakt, že jsme se spolu několik let scházeli v zapadlé vinárně v brněnských Černých polích, kde jsem bydlel. Tuhle vinárnu jsme proto zvolili i pro náš rozhovor, který se nesl v příjemně neformálním duchu, a já doufám, že to nebylo naposled.

Karle, ty jsi prý mistr světa v hrdelním zpěvu, je to pravda?

Ne, to je blbost. Já jsem se umístil na druhém místě v soutěži Chuch Mongolia, což byla soutěž v prezentaci mongolské písně v mongolštině nemongoly.

Kolik tam bylo účastníků?

Asi čtyřicet. Američan, Ital, Francouz, Bulharka, jeden Číňan tam byl, Kubánec tam byl a spousta jinejch. A takovej starej Amík, nějakej jazzman, kterej bydlel v Šanghaji asi čtyřicet let a hrál tam v jazzových klubech. U té soutěže byl průšvih, že to mělo být v mongolštině. Takže já jsem si to nechal napsat foneticky od Mongolů, kteří umí hodně česky, a normálně jsem na to šel s papírem. Byli dva účastníci, kterým ti Mongolové rozuměli – ten, co to vyhrál, a já. Vyhrál to Kanaďan, kterej už osm let bydlel v Ulánbátaru a studoval tam tibetskej sanskrt a hrdelní zpěv. Uměl plynně mongolsky a ještě ho zajímala mongolská religionistika a mongolská muzika.

Co to bylo za rok?

Dva tisíce jedna. Za mnou tehdy přišel Zdeněk Kluka, že mu jeho kamarádka vzkazuje, že se v Mongolsku dělá hudební festival a že tam mají zájem o Čechy. Ona bývala velvyslankyní v Jihoafrické republice a tak, a že tam zná na ambasádě kluka, co tam shání nějakou českou kulturu. Tak pozvali mě a Zdenka Kluku, ale on nechtěl, že se bál.

Takže tys tam nebyl s Čankišou?

Ne, já jsem tam nakonec letěl sám. Byl jsem poprvé v životě sám na letišti, poprvé jsem letěl, úplně sám. Dvacet sedm hodin letu přes Moskvu, Peking a do Ulánbátaru, poprvé na letišti, úplně sám. V Moskvě to ještě šlo, to jsem si něco pamatoval ze školy, Peking byl úplná katastrofa a pak už to bylo dobrý.

V té době jste už jinak hrávali běžně s Čankišou?

Jasně. To byl takovej ten náběh Čanki, kdy se to teprve pořádně rozbíhalo, začínali jsme být slavní a známější. No, ono to pak udělalo takovou vlnu, a pak to šlo zase dolů.

Ty jsi mi říkal, že jste hrávali na festivalech po celým světě, tak jsem myslel, že tohle byl jeden z nich.

Jo, to jsme hrávali. A já jsem za to strašně rád. Mám rád cestování, a když se někam můžeš jet podívat, a ještě si tam zahrát, tak to je fajn. My jsme hráli na nejbláznivějších místech. Hráli jsme třeba dvakrát v Pákistánu, na World Performance Festival v Lahore. Když nám psali poprvé, to bylo těsně po velkým zemětřesení v Kašmíru, ptali se, jestli by nám stát nechtěl nějak pomoct, že jsme přeci reprezentanti Český republiky. Tak nám došel první dopis z ministerstva zahraničí a tam bylo napsaný, že zásadně nedoporučují navštěvovat Pákistán. A pak došel dopis z ministerstva kultury, kde bylo napsaný, že zásadně nedoporučují navštěvovat Pákistán. Takže Pákistánci na to nakonec peníze sehnali od nějakýho mobilního operátora. Ten nám zaplatil lístky, my jsme tam odletěli a přijeli jsme na festival, kde bylo dva a půl tisíce účinkujících a trval čtrnáct dní. Takže to nebyl žádnej béčkovej fesťák.