V letech 2016 a 2017 se Jan Burian a Jaroslav Kořán (Orloj snivců) setkali k několika impromptu vystoupením. „Přišli jsme na jeviště. Jaroslav písničky, které měl hrát, vůbec nikdy dřív neslyšel. Rozložil si své nástroje, zapnul počítač. Já jsem se posadil ke klavíru a na stojánek před sebe položil texty. Některé měly melodii, jiné ještě ne. Předtím jsme si stačili jen říct, že se nebudeme nijak omezovat,“ popsal koncepci Burian. Záznamy z října 2016 pak vyšly na desce Improvizace, a tím mohl zajímavý písničkářsko-volnohudební výlet skončit.

Se šestiletým odstupem ovšem připravil Petr Mayer ze záznamů dalších koncertů z roku 2017 album Anebojo! A zase je to zajímavé a už z principu úplně jiné než předchozí titul Buriana s Kořánem. I co do textů na stojánku, včetně básní Modlitba před jídlem Bennyho Andersena a Smutné paní Františka Halase.

Leckdy krásně nesehranému, ale odhodlanému a empatickému duu vyjdou velmi vydařené dramatické momenty. Nejen v Žiju, kde se pianista s perkusistou v dynamice potkávají jako jeden muž. Burian si nemele jen svou, ale s rodilým improvizátorem Kořánem si hezky vyhrají. Příkladná je komunikace třeba v písni Evženův smích. Z textu Staré dopisy vytvořili hodně zajímavý experimentální kus, pitvořivý i vynalézavý. Člověk by řekl, že některé momenty kořeněné komikou nebo trnoucí vážným podtextem, budou z atmosféry koncertu na desku nepřenositelné, respektive zapůsobí „lacině“. Přehrávaná ospalost závěru Na slepou kolej třeba. Ale ne, i podobné dryáčnické kousky, které by při opakovaném domácím poslechu měly vyznít přepjatě, odzbrojí bezprostředností.

Klidně by si pánové svůj koncept „svobodu písním“ mohli zopakovat. Jak by jim volné hraní (si) asi vyšlo dnes? V Burianově webovém rozpisu koncertů zatím žádné společné datum (zjišťováno před půlí listopadu 2023) nevisí, ale v hlavně ho třeba hudebníci mají. Vydání archivních nahrávek by byla dobrá záminka k repete, ne? Anebojo!?

Smršť, s jakou vtrhlo bratislavské Tornado Lue v devadesátých letech na pódia, ještě pamětníci nezapomněli. S mixem dekadence, nálad z filmů Davida Lynche, punkové údernosti, emotivní poetiky a v neposlední řadě zpěvu v češtině na ně tehdy vneslo cosi, co zde do té doby nikdo neuměl. Koncertní album z roku 2013 ale kapelu zastihlo už jen v barovém triu bez bicích a s pouhou trojicí novinek, doplněnou unaveným výběrem někdejších hitů. O to pak byl překvapivější návrat k pětičlenné sestavě, s novým bubeníkem a saxofonistou Jiřím Jelínkem (ex- Garáž a Psí vojáci). Přesto si na další album všichni opět museli ještě počkat.
Už od úvodní skladby posluchače doslova zaplaví nostalgie. Tajuplné retro ozvěny jsou zpět, umocněné swingujícími rytmy, šedesátkovými tremoly kytar, najazzlými vpády saxofonu a zurčícími tóny analogových kláves. Atmosféra zakouřeného baru a „šťastné zlaté časy“, jak se i zpívá v písni Dálnice 666. Jako stylizace moc pěkné, ale… Není to už jen revival sebe sama? Dokáže tenhle noir filmový klub přilákat i někoho, kdo devadesátá léta nezažil? Ne, že by tu chyběla snaha o čerstvý zvuk, už na koncertním albu obsažená Šílená doznala značných aranžérských změn, zaujetí a soustředěnost prozrazují poctivý přístup i snahu o znovunastolení pauzami přerušené kontinuity. Jenže ne vždy se to daří.
Po dvaceti letech vydaná studiovka v nejlepších momentech připomíná zfilmované verneovky Karla Zemana – vtahuje posluchače do svého tajuplného světa a dělí se o něj. Dokáže zaujmout pečlivě vystavěnou atmosférou. Leckde ale kouzlo už vyvanulo – patrné to je třeba u předposlední Dálnice end – nejprve se slibně a divoce začne rozjíždět, aby se nakonec utopila v pouhém jamování, uvězněném v hledání nosného nápadu. Aby bylo jasno – nikdo nečekal, a bylo by určitě špatně, kdyby se zrovna tato skupina například obklopila jen syntezátory a pokoušela se rapovat. Ani to, že album zní jako mnohá alba kolegů před dvaceti lety by nemuselo být na škodu. Jen by se mnohde nesměly tak citelně vytratit někdejší nadšení, energie a přesvědčivost.
Jistě, stále je tu deviza charakteristického, výjimečného a po pár sekundách snadno rozpoznatelného vokálu i sexy konceptu. Ale zároveň také nepříjemně se vkrádající pocit, že rok 1993, kdy kapela živelně debutovala, se už prostě nevrátí.

Tohle je, prosím pěkně, hudbou totálně narvané album! Muzikantský sluch duch bezpochyby radostně zastřihá ušima. Třináctá deska anglického muzikanta a víceméně výtvarníka-vizuálního umělce je vpravdě zjevením, nad kterým i bezvěrec vyvalí oči. Jako dobrý pravý karibský rum bez minimální pětileté doby staření-dýchání v dubových sudech se zkušení paliči těchto nápojů neobejdou a nevypustí je ke konzumaci, tolik let zrálo Winter Crawls. Všechny nás už jistě deptá, otravuje doba covidové mrtvolnosti a častého odkazování se na ty dva roky hrůzné paralýzy. Sem to ale patří. A vlastně je třeba si to připomínat v jakémkoli smyslu. Nějaký čas se z toho budeme hrabat všichni.

Geneze psaní Reaksových věcí pro tuhle desku sahá do čisté normální předcovidové doby v krásném bezproblémovém roce 2018. Pak přetržené a s nádechem zas přervané jeho osobními i zdravotními trably. Otisk oněch pěti let je safra zřetelný už po prvním poslechu. Cyklený příběh. Klenba úvodní přečisté písničkářské krásy The Murmur of Things Divine, na správném místě před vrcholem vypouzdřené saxofonovým sólem Joela Purnella. Pak trochu děsivá, polyrytmicky (výtečný bubeník Rob Hirons) složitá titulní věc s prolínáním harmonických verzí/témat kláves, saxofonů, kytar, zpěvu a dalších hlasů. A propos vokály! To je mistrovské poznávací znamení Ashleyho písní připodobnitelné snad jen k souzpěvům byvších CSN&Y. Tady fungují jako koherentní nástroj, nikoli coby doplnění hlavní pěvecké linie. Buď v dynamizování textu, nebo jako jeho dramatický oponent. Texty jsou tu důležitým elementem velmi podobným Reaksovým kolážím. Stejně tak rytmicky velmi nevyzpytatelné aranže plné nečekaných akcentů a změn tempa. Bizarní střihové dada obrazy mimo jakékoli zažité představy konvenčního písničkářství. Kytarové (génius Nick Dunne), basové a klávesové party (Reaks) se většinou neskládají z akordů, které by podporovaly zpěv, ale z arpeggií a kontramelodií. Album vyzrálé jako víno, jako skvělý rum.

K setkání Phila Shoenfelta a Heysků došlo tak, že se brněnský „Band Of…“ nabídl v létě 2020 jako doprovodná kapela koncertu v Praze usazeného Angličana v moravské metropoli. Vystoupení vyšlo tak dobře, že inspirovalo pokračování až ke společné desce.

Pěkné spojení. A logické, což ale člověka napadne, až když slyší výsledek. Shoenfeltovo potemnělé písničkářství „jižanského“ střihu a záměrně monotónní pojetí bluesrocku Heysků k sobě náramně pasuje. Rozumí si i autorské rukopisy, které propojuje i společná obliba mystiky amerického jihu. Vlastně si rozumí i hlasy Shoenfelta a Švihálka. I když popravdě v momentech, kdy převezme hlavní slovo Švihálek, v kontrastu s plnou barvou Shoenfeltova hlasu hudba co do sugestivity trochu „spadne“. Nápadné je to ve dvou verzích příběhu o „botkách z kůže aligátoří“ Mystery Shoes resp. Alligator Shoes. Ale zase zní deska pestře a jde jistě také o autentičnost vypravěče konkrétního textu, byť autorsky se pod verše podepsali oba frontmani společně. Tedy s výjimkou „pouze Shoenfeltova“ závěrečné kusu How Do You Sleep At Night.

Album je pestré i žánrově, aniž by se jednotlivé příbuzné vlivy „kousaly“. Heyskové mají blízko i k bluesové psychedelii, echované a delayované kytary na živě ve studiu natočeném snímku kouzlí s hypnotickou náladou. A dvouakordové verze v podstatě folk songů či countryovek jako One Way Street či Tiny Coffee Shop nabízejí stejně pohodlný mustr k uvolněnému hraní jako bluesové riffy nebo svižné boogie Let It Burn, se stylovým pianem oblíbeného Heysčího hosta Omera Blentiće (na albu samozřejmě hraje i na hammondky). Když je řeč o stylovosti, superlativy se dají vršit i na vokály v Brně žijící americké písničkářky Kristi Lescinski.

Lze si představit, že na povedenou první albovou souhru naváže další, kde už by mohli dva invenční autoři promyslet i víc než převládající dvojakordové kolovrátky (ale nic proti nim, fungují).

V sérii Polish Jazz, vycházející od roku 1963, má toto album Vol. 89 a je to první titul svěřený jazzové instrumentalistce. Pianistka Kasia Pietrzko s triem u nás zazářila už na Jazzfestu Brno 2019, a kdo si tehdy pořídil alba Forthright Stories (2017) nebo Ephemeral Pleasures (2020), s chutí si je opakovaně přehrává. Na všech v triu bubnuje Piotr Budniak, na prvním a třetím albu hraje na kontrabas Andrzej Ṡwięs. Na všech třech albech jsou skladby z pera Pietrzko, na každém má jednu skladbu účinkující basista. Po vzoru průkopníka pianisty Billa Evanse její trio zachovává rovnoprávnost všech tří muzikantů, aranžmá jsou tedy redukcí orchestrálního myšlení do triové podoby. Úvodní Shiny Spirit má dynamický prolog a několik pasáží náladou se trochu odlišujících, sólo Kasii Pietrzko posluchače v klidu nenechá. Proti tomu je baladické Blues, Deep and Wide zamyšlenou impresí. Nálada Foggy Dreams s krásným sólem kontrabasu je obsažena už v názvu skladby. Jemnocitný doprovod Piotra Budniaka upomíná na Paula Motiana; skladbu uzavírá sólo bicích, nad nímž se dokola opakuje fráze klavíru, občas zvýrazněná akordicky. Klara Cloud je zpěvačka Sylwia Klara Zasemba a její romantická básnická tvorba Kasiu inspirovala k obdobně dramaticky laděné skladbě Window, v ní si s dramatickým podtextem pohrají právě bicí. Klara hudbu podmalovává bezeslovným vokálem (se skupinou The Voltures, v níž hraje také Budniak, mají album Vauna, 2019). Je třeba podotknout, že na albu neslyšíme žádné „chopinovské“ odkazy, užívané často polskými jazzovými pianisty. Doslova jímavou písní je Cloudy Sky – jen jí dodat verše. Andrzej Ṡwięs pro album napsal skladbu se záhadnou zkratkou CHLS, svěží téma v hardbopovém odkazu. Trio se s námi loučí s Blending Reality, v níž odkudsi z pozadí Kasiu Pietrzko navádí Chick Corea. Její trio hraje novodobou hudbu s vědomím dlouhé a pestré tradice moderních klavírních jazzových trií.

Na začátku byl harcovník Ryan Patterson, který jako zpěvák a kytarista trojice Coliseum více než dekádu brázdil zeměkouli s punkrockově/hardcoreovým repertoárem. Dny této trojice jsou delší dobu sečteny, aby se Ryan před pěti roky přihlásil s novým projektem Fotocrime. V něm se už s prvními singly hrdě přihlásil k postpunkově/gotickým kořenům. Projekt, který s oblibou koncertuje i v Česku, ale nezůstává pouze u temně laděných kytar, dunivé basy a automatického bubeníka. To jasně ukazuje letošní, už čtvrtá řadová deska Accelerated. Sytý baryton předáka jistí dvě ostřílené persony louisvillského undergroundu – kytarista Nick Thieneman (Young Widows, Fool’s Ghost) a baskytarista Will Allard (Aon Brasi, Xerxes). Oba jsou schopni, pokud je potřeba přidat klávesové linky, Ryan pak čerstvě oprášil saxofon odložený v rohu delší dobu. Album sice otevírá přímočarý postpunkový nátěr s výraznou sekvencerou linkou On The Edge Of The Light, kterou následuje podobně laděná titulní kompozice s vlajícími kytarovými kily, hned následující I Still Need You Here je ale baladou s náladou Depeche Mode à la Songs Of Faith And Devotion. Kousek Saint Maire zase oživuje indie rockového ducha Galaxie 500, říznuté popovými spády The Chameleons. A jak by s chutí zahlásil Horst Fuchs: „To stále ještě není všechno!“ Druhá polovina desky ještě více nahrává popově syntetickým náladám. Kytar prostá Servant Of Your Soul se žene na osmdesátkovými neony osvětlený taneční parket a Pulsar 99 můžeme vzít za úspěšný vpád na minimal synth punk půdu, že by The Nihilists měli zřejmě velkou radost. Závěrečná Night Must Fall je sice návratem do temnějších, kytarových vod, přesto si trojice neodpustí do kompozice vpašovat nenápadné artové vložky. Fotocrime na nové desce otevřeli mnoho dveří. Ztratili tím sevřenost předchozích alb, nabídli ale na oplátku hned několik scénářů, kam se jejich kroky mohou v budoucnu ubírat. A žádná z nich se nejeví prozatím jako slepá ulice.

Pavel Zelinka

https://youtu.be/WlKjB45Z-bo

Výstižný úvod do umění tuniské producentky a LGBT aktivistky obstará pařížský koncert zpřístupněný na YouTube. Prsty s kovovými náprstky bubnuje na ozvučenou dřevěnou lavici s odkladačem na pera, kde chybí snad už jen kalamář. Noří se do přednatočených skladeb, v přímém přenosu je dotváří a kvílivě u toho zpívá. Odkrývá podobnost mezi léčivým tranzem stambeli a klubovou elektronikou, považovanou producenty z tuniského kolektivu Arabstazy svým způsobem také za rituál. Kolektiv, do kterého Deena zpočátku patřila, má sice základnu ve francouzském Lyonu, kde sídlí label Shouka, úplně všechno, co od Tunisanů slyšíme, si ovšem udržuje hluboké vazby s domovinou, na jejíž tradice jsou po letech tápání a kmitání mezi technem a house napojeni, a tím pádem snad poprvé mohou čelit marocké, alžírské a egyptské dominanci.

U Deenny, vnímající podle svých slov hudbu instinktivně, jde o avantgardní taneční hudbu. Tím se ale chlubí nejeden producent a přitom do nás pálí odlidštěné techno. Ne tak ona: pracuje s vrstvenými melodiemi v modu blízkovýchodních maqamů, se syntezátory buduje zvukové, řekněme až artrockové plochy, které nechává přeznívat i zvolna ambientně doznívat. Do bass music zanáší arabštinou modulovaný hlas a impulsivně mění rytmickou i náladovou intenzitu beatů, odvozených od stambeli a hry na darbouku. Připadá si prý jako hackerka: vlamuje se totiž také do rytmicky zběsilé svatební hudby mahraganat a městského písňového žánru shaabi, charakterizující egyptská předměstí, a bere si jejich nakažlivou energii. Je to velmi, velmi sofistikované, ovšem nepřekombinované a slastně nepředvídatelné. Tahle hudba nám hodlá něco důležitého sdělit, ne jen uvést do taneční euforie, o což se Deena v protestně-apelujících textech naléhavě snaží. K dokonalosti alba, bez debat portálu ke hvězdnosti a pojmenovaného po tuniské hoře Djebel Ressas, přispěli producent Khalil Epi a blízká spolupracovnice Björk, egyptská zvuková inženýrka Heba Kadry.

Jiří Moravčík

Trio GURLS (fonetická zkomolenina „girls“) je od roku 2013 volnou aktivitou tenor saxofonistky Hanny Paulsbergové a kontrabasistky Elleny Andrey Wangové. Pro projekt Oui přizvali jedinečnou norskou vokalistku s řeckými kořeny Mariannu Sangitu Angeletaki Røe. Pro ni napsala Pulsbergová, členka orchestru, sedm songů a sama je zaranžovala. Výběr z Trondheim Jazz Festivalu a z jihonorského Mandaljazzu (2021) je obsahem alba Oui. Orchestr působí od počátku století a patří k těm nejzajímavějším na současné jazzové scéně. Na svém kontě má už třicet alb, sólujícími hosty byli také Corea, Metheny či Redman. Jejich koncert na letošním Jazz Goes To Town byl silným zážitkem. Album Oui je tedy vokální, ale dává velký prostor sólistům a nápaditým aranžím Paulsbergové. Všechny tři „guerls“ se zajímavě uvedou svými party hned na počátku alba v písni Joy. V hiphopové rytmizaci zpěvačka se saxofonistkou rozjíždějí energické Fruity Looty: po melodické střední pasáži si užíváme sólo tubistky Heidy Mobeckové nad řáděním dvou souběžně hrajících bubeníků (Ola Øverby, Håkon Mjåset Johansen) a se zvonkohrou vibrafonu na pozadí (Amund Storløkken Åse). Baladickému songu Girl opět dominuje saxofon Paulsbergové, náladu domaluje basklarinet Erika Hegdala. Vibrafon doprovázený ptačím zpěvem otvírá titulní píseň Oui plnou něžností ve zvuku a sólem tenora s basou a postupně se vplétající do latinské rytmiky. Také ve Sweet Talker se setkáme v aranžmá mnoha fines, také se objevuje rapová frazeologie a sólo syntezátoru. Soulově vypjatá je You Want Me, s frenetickou expresí a orientálním témbrem saxofonového sóla. Závěrečná Dåndeia je zklidňující písní folklórního rodu, s duetem tenora a tuby v sólu. Lze říci, že orchestr tu není jen doprovodem, ale v každé písni je zajímavě instrumentální, tyto pasáže a sóla nejsou vždy jen ozvěnou tématu vokálu, ale jsou zcela svébytné. Právě to dělá nahrávku zajímavou po všech stránkách.

„Svět byl stvořen v ráji a skončil v Los Angeles,“ zpíval v roce 1968 Phil Ochs, jako by bylo tomuto městu záhodno se dalekým obloukem vyhnout. Britští bubeníci Lol Tolhurst (The Cure), Budgie (Siouxie and The Banshees) a Kevin Haskins (Bauhaus) byli asi nemocní, když tahle písnička cloumala rozhlasovým éterem, jinak by se totiž postupně v tomto městě neusadili. A co více, po desítkách let se rozhodli „Městu andělů“ složit hold v podobě společné desky. Práce na projektu, který dostal pracovní název LXS, běžely jak po másle, jenže pak začaly bubeníkům padat pod nohy nečekané překážky. Nejprve se ze studia pakoval Haskins, který dal přednost reunionu praotců gotiky, a pak do veškerého snažení hodil vidle covid. Zbylá dvojice si krátila čas tvořením populárního podcastu Curious Creatures a zdálo se, že velké hudební plány smetl čas. Naštěstí se v letošním roce dění okolo uspaného materiálu znovu rozčeřilo, a to příchodem nového člena – elektronika Jacknife Leeho. Ten rozpracované skici občerstvil o svůj pohled. Tato trojice nakonec dotáhla rozpracovaný materiál do konce, a to i kvůli seznamu hostí, kteří album, jednoduše nazvané Los Angeles, svou účastí podpořili. Posuďte sami: Bobby Gillespie z Primal Scream, The Edge z U2, Mark Bowen z Idles, Isaac Brook z Modest Mouse nebo avantgardní harfenistka Mary Lattimore.
Že album bude postaveno z velké části na důmyslném předivu rytmů, není zas takové překvapení. Především Budgieho projekt Creatures, který vedl léta se Siouxie Sioux, tu a tam vytane na mysl kvůli použití melodických rytmických nástrojů (např. xylofonu v titulní skladbě nebo perkusivně bohaté kodě Skins). Elektronický rukopis Jacknife Leeho ale často posunuje do jiných krajin. Krautrockově motoricky odměřených (Train With No Station), novovlnně přímočarých (We Got The Move), nebo naopak dokonce avantgardně hiphopových (Travel Channel). Hosté jsou svými vokálními vstupy (opěvujícími nebo zatracujícími metropoli Kalifornie) motory řady skladeb. Především James Murphy s trojicí srostl ve dvou skladbách takřka bezešvě a The Edgeův příspěvek není žádnou kytarovou exhibicí, ale spíše nenápadným sonickým inženýrstvím. Nejvíc k obrazu svému ohnul skladby, na kterých spolupracoval, Bobby Gillespie, který svým ospale frackovským podáním přiblížil skladby nedaleko území, kde se několikrát ve svém elektroničtějším období jeho domovští Primal Scream pohybovali.
Z původně nezávaznéale benického jamování zasloužilých postpunkerů a gotiků vzniklo během složitého procesu nahrávání písničkové album, kde elektronika a rytmy dokážou sloužit silným melodickým nápadům, ale i převzít na delší dobu „vedoucí úlohu“. Milovníci alternativního popu, jakým se dříve chlubili například David Sylvian, Locust nebo Beak>, by se měli mít na pozoru!

https://youtu.be/zQwvN7pyjBs – Los Angeles (feat. James Murphy z LCD Soundsystem)