Na počátku kapely MarZ stáli zpěvačka a kytaristka Markéta Zdeňková a trombonista Štěpán Janoušek. V tomto složení pouze s několika hosty vydali v roce 2017 první album Na rozcestí, které zaujalo kombinací jazzu, folku a popu. Následně se ke kapele přidali kytarista Dalibor Hrubeš, baskytarista Miloš Klápště a bubeník Vítězslav Patočka, aby společně v roce 2020 vydali eponymní album. Třetí album, nazvané #silnouzenou, pokřtila kapela loni v září v dejvické Klubovně. Album si vysloužilo množství nadšených recenzí, chválících jak melodickou a instrumentální nápaditost skladeb, tak zpěvaččiny pěvecké schopnosti. K rozhovoru jsem se sešel se zakladatelkou kapely Markétou Zdeňkovou.

Úvodní písní alba je Ale moje srdce. Vybrali jste ji čistě kvůli melodii, nebo hrál roli i její text?

Obojí. Myslím si, že je to hudebně i textově silná píseň – nejen kvůli refrénu, který je úplně jednoduchý, a přitom má hluboký význam. Když jsme pak hledali název alba, „Ale moje srdce“ mi připadalo moc folkové, a chtěla jsem něco provokativnějšího nebo výraznějšího. Prošla jsem všechny texty a rozhodla se pro citát právě z této písně: „Nahodí úsměv na instagram, už je zas #silnouzenou, možná to ani mámě nepřiznám, jak tvrdou platím měnou“. Přemýšleli jsme, jestli tam ten hashtag dávat, ale samotné „Silnou ženou“ by působilo příliš manifestačně. Jednak je to takto praktické, protože se to bude díky hashtagu na sítích hned označovat, ale také se mi líbila dvojznačnost tohoto názvu. Na jednu stranu může působit velmi emancipovaně, ale zároveň je jasné, že když se někdo nějak veřejně prezentuje, nemusí to automaticky znamenat, že je to skutečně pravda. Texty mnohých písní odhalují zranitelnost a vnitřní boje, které se skrývají pod možná zdánlivě pevnou fasádou.

Písnička Abstinenční začíná slovy „Mý tóny tečou z ran“. Jsou skutečně inspirací pro tvou tvorbu jen bolestivé či nepříjemné zážitky?

Motivace tvořit u mě spočívá často v něčem smutném nebo bolestivém, protože to je většinou silný vjem, který člověk prostřednictvím umění zpracuje, a získá na něj tak náhled zvenčí. Tím, že vytvoří něco hmatatelného nebo slyšitelného, tomu zážitku může dát nový smysl. Jsou ale i písničky, které jsem napsala v radostnější náladě. Sem patří z tohoto alba třeba Maják. Kamarádka mi poslala inzerát na „práci snů“ někde v Anglii. Pár bude bydlet na majáku a počítat velryby pro vědecké účely. Mně to přišlo jako úžasně romantická představa, proto jsem o tom napsala. Větší procento jsou u mě ale asi ty písničky, které vznikly ze složitějších situací.

Dělají tedy smutné zážitky tvoji tvorbu bohatší?

Asi jo. Ono se i říká, že se umělci bojí být úplně spokojení, aby jim nevyprchala inspirace. Ale ne že bych vědomě sabotovala svoje štěstí (smích).

V písničce Maják zpíváš o delfínech a velrybách. Dále je na albu písnička Velryby. Jsou pro tebe moře a oceány důležitou inspirací?

Určitě jsou. Ještě více než moře mi teď připadá magický oceán. Jeho svoboda a síla mě nabíjejí a inspirují. Na jedné ze svých dvou cest na Island jsem viděla velryby a bylo to nádherné. Taky mi před lety můj kamarád, který se věnuje výzkumu zemětřesení, dal nahrávku velryb, která během jeho práce vznikla jako vedlejší produkt. Vím, že „velrybí zpěv“ můžete slyšet i kdekoli na internetu, ale když jsem dostala takto osobní ručně pomalované CD s amplitudami zvuků a popisy, o který druh se jedná, tak mě to oslovilo nějak víc. Asi tehdy začal můj hlubší vztah k velrybám. Taky v posledních letech hodně jezdím do Portugalska a miluju jen sedět a pozorovat vlny, které jsou tam mnohdy obrovské.

Chystáš se tam i hrát?

V roce 2023 jsme tam se Štěpánem měli menší turné a loni na podzim koncerty na dvou festivalech – World Music Week v Lisabonu a OuTonalidades v severním Portugalsku ve městě Águeda. Tím, že je to daleko a letecká doprava je s nástroji komplikovaná, tam bohužel zatím nedostanu celou kapelu, ale zato jsme tam během týdenní umělecké rezidence spolupracovali s místními muzikanty. Je to skvělé portugalsko-argentinské duo, které se jmenuje Afonso e Malena. Nazkoušeli jsme společný repertoár z našich i jejich písní, který jsme prezentovali na festivalu v Lisabonu. Moc ráda bych je přivezla i do Čech a také bych chtěla strávit ještě více času v Portugalsku, kde mám už teď spoustu nejen hudebních přátel a kontaktů.

Křest minulého alba se od aktuálního lišil tím, že proběhl v lockdownu. Vidíš to jako ryze negativní okolnost nebo se na tom dá najít něco pozitivního?

Bylo to opravdu špatné načasování, protože jsme album vydali úplně v první den lockdownu, prostě pátek 13. – teď už věřím, že je to nešťastný den! On-line křest jsme udělali náhradou za ten skutečný už dva týdny poté díky úplně nové iniciativě #nechoďven a v té době jsme vůbec nevěděli, co se děje. Byl to hodně zvláštní pocit: netušili jsme, jaký teď bude svět, jak je to vážné. Pro mě bylo hezké vědět, že se lidé na nás dívají z domova, že jsme tak nějak stmeleni. Přesto jsem ale při přenosu on-line byla nesvá, protože když člověk hraje jen na kamery, nezná bezprostřední reakci diváků a tak trochu tápe ve tmě. Mám ráda, když při živém hraní vnímám bezprostřední reakci, lidi zatleskají, něco řeknou nebo se zasmějí. Podle toho se vyvíjí i to, jak koncert vedu. Ticho, kdy jsem se mohla jen domýšlet, jestli na druhé straně někdo je, nebo není, bylo pro mě náročné.

Tvé písničky a tvou komunikaci s publikem vnímám jako extrovertní. Odpovídá to tvé skutečné osobnosti?

Nepřipadám si jako extrovert v tom smyslu, že bych často vyhledávala společnost nebo potřebovala společnost bavit či být hlavním tahounem večera. Ale asi platí, že jak v písničkách, tak osobně jsem otevřený člověk. Jsem docela empatická a v tvorbě se nebojím svěřit se s osobními věcmi. Moje vystupování na pódiu i v životě korespondují, nemám žádnou masku. I když možná osobně jsem trochu stydlivější než při vystupování na pódiu. Musela jsem se to ale učit. Když mi bylo patnáct šestnáct, nebyla jsem mezi písničkami vůbec schopná promluvit. Koncert musel za mě konferovat náš tehdejší klarinetista, protože když jsem něco řekla já, zamotávala jsem se do toho a bylo to hrozně trapné. Pak jsem si psávala na papír, co budu přesně říkat, a učila jsem se to zpaměti. Až později jsem se naučila improvizovat. Dnes si jen tak zhruba připravím, co v jakém místě říct, ale někdy jsem spontánní. Největší problém mi dělá nezapomenout říkat takové ty „marketingové“ věci a praktické informace, jako kde nás lidi příště uslyší a jaký máme web, protože se mi během hraní těžko přepíná ze snového do racionálního uvažování.

Ne každá česká zpěvačka by dokázala to, co Marta Töpferová. Ta nejprve natočila šest vřele přijatých alb v té nejtvrdší muzikantské konkurenci v New Yorku. Až poté se představila českému publiku albem Milokraj, nominovaným na cenu Anděl roku 2013. V USA propadla kouzlu španělsky zpívaných stylů, po návratu do Čech znovu objevila své kořeny i doprovod houslí a cimbálu. Své poslední, opět španělsky zpívané album Sombras, Stíny, pokřtila v listopadu 2024.

Vy jste se narodila v Československu, pak jste s maminkou a sestrou odešly do Spojených států, v New Yorku jste hrála s těmi nejlepšími místními muzikanty a teď žijete střídavě v Česku a v Berlíně. Berlín je sice kulturní metropole, ale nabízí srovnatelné podmínky pro latinskoamerickou hudbu jako třeba Madrid či Barcelona?

Latinskoamerická komunita se v Berlíně rozrůstá. Pandemie to sice zabrzdila, ale teď znovu přijíždějí významné kapely, o nichž by se nám v Praze mohlo jen zdát, třeba legendární Los Gaiteros de San Jacinto z Kolumbie. V Berlíně nemáme té hudby tolik jako v Madridu, ale lidé ji o to víc ocení.

Zatímco v našich zeměpisných končinách jsou historicky nejpopulárnější žánry anglosaského světa jako jazz, blues, rock, vám učaroval španělsky zpívaný repertoár. Proč?

V latinskoamerické hudbě cítím pospolitost, vzájemné vztahy, to, jak lidé tráví čas společně, zpívají, tančí. Hudba je u nich víc součástí každodenního života než v anglosaském světě.

Pro zdejší posluchače se ale jedná o neprobádanou oblast. Obzor českého publika končí někde u tanga a salsy, ale ty desítky dalších rytmů a stylů neznají, což se snažíte napravit nejen vlastní tvorbou, ale také hudebními kurzy, které jste stylově pojmenovala La Dílna.

Fascinuje mě propojení zpěvu a rytmů, dvou nezávislých a autonomních rovin, pro latinskoamerickou hudbu typické. Těch rytmů je skutečně mnoho, stejně jako latinskoamerických perkusí. Teď jsem se třeba naučila na basový buben bombo. Ten pochází z jižní Argentiny, hraje se na něj paličkami, a to jak na blánu, tak na dřevěný okraj.

Jak taková La Dílna probíhá?

Já učila už v New Yorku, ale až po návratu do Čech jsem se rozhodla tomu dát název. Dbám na to, abych zájemce neodstrašila, účastnit se mohou i naprostí začátečníci. Nejprve se naučíme melodii a pak přidáme základní rytmický doprovod, třeba jen tleskáním, anebo s kubánskou perkusí clave.

Clave, to jsou vlastně dvě dřívka, která navzdory malým rozměrům vytvářejí základ té komplikované rytmické architektury kubánského orchestru. Co tedy může nezasvěcený účastník od vašich workshopů očekávat?

Nabízím několik formátů. Nejmenší trvá čtyři hodiny, to stihneme dvě až tři písně. Důkladnější je víkendová dílna, ta umožňuje ponořit se hlouběji. A každé léto pořádám dílnu v Kuksu v Podkrkonoší, tam máme tři intenzivní dny. Je to otevřené jak pro muzikanty, tak i pro zpěváky, z nichž sestavíme ansámbl, výsledek je vždy a pro všechny fascinujícím překvapením. Jezdí k nám i profíci, kteří potřebují rozšířit vzdělání o latinskoamerické styly.

Jak to mají španělsky zpívající umělci s patosem? Jako příslušník rockandrollové generace si pamatuji, že pro moje vrstevníky byly ty nadsazené emoce ve španělském zpěvu nestravitelné. Ale patos, to přece není kýč. Jak to vidíte vy?

Písničkář Jan Burian začal koncertovat na počátku 70. let. Během své hudební kariéry spolupracoval kromě jiných s Petrem Skoumalem, Jiřím Dědečkem a Danem Fikejzem. Nepatřil mezi protěžované umělce, takže své první album Hodina duchů mohl vydat až v roce 1989. Od té doby vydal dvacítku dalších alb a zhruba stejný počet knih (básnických sbírek, cestopisů, sbírek fejetonů a čtyřsetstránkovou publikaci o svém otci E. F Burianovi). Vedle toho moderoval několik pořadů České televize a Českého rozhlasu. Hudbě se věnují i dvě z jeho čtyř dětí. Nejstarší syn Jan skládá divadelní a filmovou hudbu a hraje s kapelou Kyklos Galaktikos. Další syn Jiří vystupuje coby Kapitán Demo, polovina dua Republic of Two a dříve hrál ve skupině Southpaw.

V roce 2024 vydal Jan Burian hned dvě alba. V květnu vyšel jeho společný projekt se synem Jiřím Dobrý sen! a v září album V horečce. Obě desky obsahují zhudebněné básně sbírky Zničehonic.

Poslední písničkou na albu je Horečka a horečku má album i v názvu. To na první pohled působí temně, ovšem konec písničky je optimistický. Lze říct, že tématem alba je nejednoznačnost a střetávání protichůdných situací a pocitů?
Je to tak, ale u mě je tomu tak vždycky.  Ono to vypadá dost často jen jako legrace, a já jsem rád, protože legrace nebo lehkost jsou dobří nosiči pochybností, které musejí přijít.

Jako pilotní singl vyšla písnička Bakterie. Singly obvykle alba otevírají, Bakterie se ale nachází zhruba uprostřed desky.

Já se na to nekoukám jako na prodejní artikl.  Na to jsou výzkumy, že trojka má být nejzajímavější a tak. Já to takhle nemám. Když si odmyslíte tu kabaretní hudbu, tak tenhle text není žádná sranda. Je o tom, že v sobě máme bakterie. Zkusme se nad tím zamyslet. Je to dobře, nebo je to třeba špatně?  Ale jsem rád, že se u toho lidi smějí. Taky jsem se vždycky smál tomu vtipu, že člověk je tady proto, aby bakterie mohly mezi sebou rychleji komunikovat. Proč to nevzít vážně? Je to přece součást tajemství, ve kterém se nacházíme a které s největší pravděpodobností nikdy nerozluštíme. Ale nemyslím si, že by se ten text moc lišil od ostatních. Jenom je to snad oživení. Po písničce o turistovi, která je temnější, se úplně změní nálada, ale přitom tam snad zůstává poselství.

Zmíněná písnička Turista je o člověku, který je nešťastný, proto se vydá do chrámu, ale tam předstírá, že se v chrámové lodi jenom rozhlíží. Proč nechce přiznat svůj smutek?
Pokud chodíte do kostela, nemůžete to pochopit. Pokud tam nechodíte, tak to můžete pochopit velmi snadno, protože pro člověka, který není v církvi nebo nechodí do kostela pravidelně, je návštěva kostela většinou především kulturní záležitost. A tenhle hrdina písničky má strach ze smrti, a touží s tím něco udělat. Jde do toho kostela, nechce si sám moc přiznat, že ho to tam táhne, protože si najednou uvědomil věci, které mu předtím nedocházely, a potřebuje se o něco opřít. Ale je v něm také určitý druh ostychu a nechce rušit.
Já teď chodím tak trochu s podobnou náladou občas na mši a čtu si Richarda Rohra, což je americký františkánský mnich, který posouvá moderní katolictví tam, kde mu víc rozumím. Jeho hlavní a zřejmě paličská myšlenka je, že pánbůh netrestá. A když si uvědomíte, že bůh netrestá, tak se vám celé dějiny tak trochu obrátí vzhůru nohama. Pánbůh tě potrestá, tu větu zná každý…

Písnička Válka je o vnitřní rozervanosti, kdy se v člověku něco pere. O jakém konkrétním boji je?

Tu jsem složil v roce 2022, když začala válka na Ukrajině. Tam by vás na to měl přivést verš „na věčné časy“, což bylo jedno zaklínadlo komunistického režimu. Ta píseň vznikla z překvapení, že tu najednou je válka, a člověk si myslel, že válku nezažije. Najednou vypukla. A probíhá pár kilometrů odsud. V textu nejde o žádnou obecnou válku, ani o nějaký obecný mír nebo jakési pseudomírové snahy, jde opravdu jenom o to, že člověk netušil, že ještě bude válku prožívat.  Proto je tam verš, že se jí nezbaví ani knihami ani filmy ani cestou do hospody. Nedá se před ní nikam utéct.

Každé album, které člověk vytvoří, je svým způsobem jeho dítě. Vy jste měl vloni ty děti dvě, z toho jedno má za druhého tatínka vašeho syna. Máte ty dvě děti stejně rád? Jak se liší váš vztah k nim?
To je fajn otázka. Já dokonce často říkám, že ty desky jsou děti. Mám jich už hodně, ale třeba to dítě, které se tak úplně nepovedlo, které trochu šišlá nebo šilhá, má člověk ještě radši než ty dokonalejší. Mám třeba desku Černý z nebe. Je to vlastně moje druhá deska, se kterou mi pomáhal Vlasta Matoušek. Je na ní sice spousta nedokonalostí, protože v roce 1990 byly podmínky ve studiu složité, ale mám ji hodně rád a odpovídá tomu, jaký jsem tehdy byl a možná ještě jsem

Marocký loutnista Driss El Maloumi své nejnovější album Details (2024) natočil ve spolupráci se smyčcovým Watar Quintetem z Belgie. Rozhovor s umělcem, jehož velkou vášní je vedle hudby také literatura, vznikl v Bratislavě, kde El Maloumi vystoupil v rámci World Music Festivalu.

Jaké byly vaše hudební začátky?

Pro mne, jak řekl básník, je prvním nebem město Agadir ve středním Maroku u Atlantského oceánu. Jako každé dítě jsem navázal své první kontakty se světem zvuku a hudebních frází díky své matce, která měla krásný hlas, přestože nikdy nezpívala na pódiu. Ona mi předala první melodie. Jinak jsem měl jako každé dítě v našem městě rád fotbal, ale také různé bubínky. To patřilo k našemu dětství. Postupně jsem se stal členem pěveckého sboru a začal jsem vnímat hudbu prostřednictvím písní. Začal jsem studovat na naší malé konzervatoři v Agadiru, kde jsem měl také první koncerty. Postupně se to všechno na sebe nabalovalo, ale mohu říct, že mě vždy přitahovalo vytváření nových hudebních frází, inspirovaných jednak tím, co jsem v té době prožíval, jednak snahou vést dialog a říct něco nového, pojmenovat věci vlastními slovy a ze svého vlastního úhlu pohledu. Vedle studia na konzervatoři jsem absolvoval také univerzitu – mám vystudovanou arabskou literaturu. Stal jsem se učitelem a dnes jsem ředitelem na konzervatoři, na které jsem studoval. Je to možná logický vývoj, ale pro mne bylo důležité hlavně to, že jsem velmi brzy mohl hrát s dalšími skvělými muzikanty, že jsem mohl opustit Agadir a vydat se do jiných měst, a především pak do Evropy. Tam jsem totiž zahájil svou skutečnou kariéru, mohu-li to tak říct. A pak už to šlo ráz na ráz. První album, druhé a tak dále. Potkal jsem také své přátele z agentury Contre-Jour, a díky nim jsem mohl přijmout další a další hudební výzvy, a to je i důvod, proč tu dnes můžeme sedět a povídat si o mém novém albu. 

Zmínil jste Agadir, město, z kterého pocházíte. To dnes působí velmi moderně, ale je to hlavně proto, že starý Agadir ve druhé polovině 20. století postihlo ničivé zemětřesení, a město tak muselo být postaveno prakticky znovu. Jak moc je právě takové místo inspirativní?

Je to jednoduché, každý z nás má zvláštní vztah k prvnímu světu, který jej obklopoval. Díky Agadiru jsem měl možnost objevit oceán i západy slunce, které jsou tam hodně zvláštní. Zajímaví jsou tam i lidé, protože Agadir je hlavní město marockých Berberů. Je to velmi turistické město a lidé jsou tam otevření. Evropané i ti, kdo tam přijíždějí z Východu, jsou tam vítáni. Máme tam také krásné pláže, nejhezčí v Maroku a jedny z nejlepších v Africe. To je tedy jedna stránka Agadiru. Vedle toho však musíme postavit historii města. Slovo Agadir znamená citadela, pevnost. Je to město, které bylo ve své době vystaveno portugalské okupaci. Prožilo bezpočet dramatických událostí včetně, jak jste už zdůraznil, velkého dramatu z roku 1960, tragického zemětřesení. Ostatně k této epizodě našich dějin mám osobní vztah. Mého otce zachránili z trosek v posledním možném okamžiku. Málem v sutinách zemřel. Pro mne je ale mimořádně důležitý klid, který v Agadiru nacházím. Hodně cestuji po celém světě a vždy mám touhu se vrátit do Agadiru a inspirovat se jeho klidem. Ano, Agadir je dnes spíše moderní město, protože kvůli zemětřesení jsme ztratili jeho historickou část, přišli jsme o staré čtvrti a historickou pevnost, ale i tak to město nabízí spoustu výzev. Jak řekl básník, pro mne je Agadir prvním nebem. Mám tam svá oblíbená zákoutí, která mi umožňují inspirovat se a vnímat svět. Ostatně i nové album s tím souvisí. Mám na něm například skladbu s názvem Lidé úsvitu. Věnoval jsem ji lidem, kteří musí pracovat brzy ráno. Ano, vím, že takové najdeme po celém světě, ale já si vždy vybavím ranní volání k modlitbě, zvuk ranního autobusu, ženy, které spěchají, aby mohli pro své rodiny připravit snídani, celý ten ranní městský ruch, který vytváří zvláštní zvukovou kulisu a který mě inspiroval jednak k předchozímu albu Aswat, což znamená Zvuky, a jednak k novému albu Details, Detaily. Myslím tím jak detaily života v Agadiru, tak detaily v okolním světě. 

Ke skladbám vás tedy inspirují mikropříběhy z města. Vnímáte tedy i vy sám své skladby jako příběhy?

Ano, přesně tak. Patřím mezi hudebníky, kteří o sobě tvrdí, že nekomponují zvuky, ale píšou příběhy. Ano, samozřejmě, pracuji se zvukem. Pracuji s loutnou a s perkusemi, tedy s hudebními nástroji. Ale jsem v tomto ohledu velmi nenasytný. Rád se potkávám s lidmi, rád jim jdu vstříc, rád se dělím o to, jak vnímám věci kolem sebe. A rád si vychutnávám, jak moje loutna hraje v kombinaci s jinými nástroji a stává se součástí nových hudebních konceptů. A přitom vyprávím části mého životního příběhu, jak jsem vám to už ukázal na příkladu skladby Lidé úsvitu. Další skladbu na albu, Tanec deště, jsem složil proto, že mě odjakživa přitahoval zvuk dešťových kapek. Nesmíte zapomenout, že pocházím z města na severu Afriky, kde déšť zdaleka není každodenní záležitost. Příchod deště pro nás znamená radost. Je to moment, kdy si lidé naplno uvědomí, že život na této zemi má stále smysl. A je to také symbol toho, že život bude pokračovat. Za každým tónem mé skladby je nějaký příběh. Nebo jinak – žádný tón nevyzní správně, pokud není součástí příběhu. Je to tak pro mne důležité. Ostatně sám píšu také hodně textů. Někdy je to tak, že nejprve napíšu text a ten se pak snažím – ne snad přeložit, ale reagovat na něj hudbou. A platí to i naopak. Miluji hudbu, ale často se snažím slovy vysvětlil a popsat, co jsem jí chtěl říct. Takže ano, příběhy jsou pro mne nezbytnou součástí mé touhy dál skládat hudbu. 

Album Details jste natočil se smyčcovým kvintetem, ale vedle toho zkoušíte na koncertech i spolupráci s velkými západními orchestry. Jak jste se k této fúzi severoafrické a evropské hudby dostal?