Polská autorka Joanna Rzyska na Baolétě v Táboře v září 2023 vzpomínala na to, jak jí vadilo, když někam přijela a zjistila, že zdejší karneval či jiný festival proběhl před pár dny. Takové události totiž plánovitě vyhledává. A tak vznikla kniha, která umožňuje vyhnout se podobnému zážitku. Sepsala ji „nadšená cestovatelka a milovnice polského folkoru“, také romanistka, tlumočnice a zakladatelka francouzské školky a školy ve Varšavě. Patnáct let se podílela na činnosti nakladatelství Dwie Siostry. Z toho všeho vyplývá, že se soustředěním zájmu na polský foklor to nebude tak horké. Autorka totiž zjevně navštěvuje radostné akce podle klíče vyjádřeného titulem knihy.

Ta je zdánlivě určená dětem, ve skutečnosti poslouží spíš pro společné čtení více generací. A nejen čtení, také prohlížení. Každému svátku je totiž věnována jedna či dvě dvoustrany velkého formátu. A na nich se odehrává karnevalový rej postav v typických kostýmech. Výtvarné zpracování Agaty Dudek a Małgorzaty Nowak (Acapulco Studio) je přitom vysoce stylizované. Pohrává si s různými kombinacemi barev. Děj této obrazové knihy se navíc rozehrává prostřednictvím gagů, situačních i jazykových. Pokud pes účastnící se bulharského svátku Surva v reji masek pronáší „Nemám rád tlačenice“, je to zároveň vtip i trefné vystižení pocitů mnoha návštěvníků festivalů. Všechny svátky světa jsou výkladové i příběhové.

Záběr je přitom světový a nepředsudečný – od zmíněného Bulharska přes Itálii a dál. U pověstného benátského karnevalu se čtenář například dozví, jaká jména mají různé typy benátských masek, které dosud registroval, ale vlastně nerozlišoval. Pokračuje se přes Kolumbii s fiestou v Branquille do Irska. A i čtenář, který se Dne svatého Patrika někdy účastnil, možná užasne nad množstvím příležitostí, jak vnést zelenou barvu do veřejného života. Svátek v Pobřeží slonoviny věnovaný sklizni hlíz jamu sousedí se španělským Svatým týdnem s jeho kajícníky ve špičatých kápích a se sochami svatých nošených při procesích. Autorka nediferencuje podle vyznání nebo příležitosti, v souhrnu tak vznikl přehled lidské touhy bavit se, a to pospolu. Pro českého čtenáře bude možná zvlášť zajímavé polské Mokré čili Velikonoční pondělí, s tradicí polévání namísto pomlázky (což se objevuje i u nás). A jede se dál, do Japonska, s detailně popsanými festivalovými pochoutkami. Severoamerický indiánský festival Pohow se objevuje ve své současné podobě, včetně komise, která hodnotí jednotlivá taneční vystoupení. Českou republiku zastupuje Jízda králů, která znovu míchá starodávnost tradovaného obřadu s přízemními poznámkami účastníků: „Cítím knedlíky“.

Následuje mimo jiné hinduistický svátek Kumbhaméla se sedmdesáti až sto milony účastníků, festival obřích figurín ve Francii a soutěže lukostřelců v Mongolsku. Židovský Sukot, mexický Den mrtvých… a čtenář v pestrém víru stylizovaných postaviček, symbolických činností, masek a typických jídel možná pocítí svého druhu závrať. A zároveň tak trochu úlevu, protože jestli je něco univerzální, je to zřejmě lidská touha po sdílené zábavě.

Pro čtenáře UNI možná bude chybět nejčastější „svátek světa“, který zřejmě navštívili, což je hudební festival. Výzvou právě pro ně by mohlo být pátrání, v čem všem se světové svátky takovému hudebnímu festivalu, třeba tomu v Boskovicích, podobají. Těch shod by byla celá řada. Od přesného termínu několika dnů v roce přes festivalové odění, typické aktivity, festivalová jídla a vůbec všemožnou konzumaci. V první řadě hudby, která řadu svátků provází. „Konzumace“ asi není to pravé slovo, protože účastník svátků stejně jako hudebního festivalu se snaží překročit hranici všednosti a najít jinou životní dimenzi. Českému dospělému čtenáři bude možná titul knihy tak trochu splývat se Seifertovými Všemi krásami světa, což nakonec nebude náhodná podoba. Pro dětského čtenáře může kniha posloužit jako úvod do festivalového způsobu života, který pak zažije s rodiči… třeba právě v Boskovicích.

Hudební biografie pochopitelně a nepřekvapivě vznikají jen o těch slavných a populárních muzikantech, ale u formátu cestovních deníků naštěstí komerční dopad nemusí být pro výsledek důležitý. Na jednu stranu si tak netřeba namlouvat, že souhrnné vydání zážitků ze společných evropských turné pražských alternativních kapel OTK a Lyssa z let 2014, 2018 a 2023 bude zajímat příliš těch, kteří se nepočítají mezi jejich příznivce, na tu druhou ovšem po jejich přečtení lze snadno dojít ke zjištění, že i bez znalosti protagonistů jde o čtení zábavné a poodkrývající leccos z fungování komunity, ve které se pohybují. Ale stejně tak nic nebrání tomu přistoupit k textu jako k beletrii; realita totiž v tomto případě často hravě překoná i sebebujnější fantazii.
Nezasvěcený a s historií kapel neobeznámený čtenář může předem snadno nabýt představy, že u dvou koncertních cest na trase Německo-Francie-Španělsko a u třetí ze Srbska a Rumunska přes Maďarsko, Slovensko a Rakousko se nelze obejít bez přehánění, protože co tak výjimečného by asi kapely, které na vždy zhruba desítce vystoupení hrají pro řádově desítky posluchačů, mohlo vůbec potkat? Opak je pravdou: ve všech případech jsou dotyční doslova magnetem na bizarní a neočekávatelné zážitky. Chvílemi si tak jejich líčení nezadá ani se slavnou verneovkou Cesta kolem světa za osmdesát dní – ani Phileas Fogg by totiž z některých nastalých situací nevybruslil lépe. Frontman tria Lyssa Petr Somogyi, mezi přáteli přezdívaný Töhötöm, který je většinovým autorem těchto původně jen na internetovém blogu zveřejněných „lůzrovských zápisků“, navíc skvěle vládne jazykem, má úžasný cit pro barvitá přirovnání, vtipné podoteky i sarkastické poznámky. Jednotlivé situace tak dokáže vylíčit tak brilantně, že lze místy získat pocit, že sledujete filmový dokument. Není potřeba znát všechny herce ani souvislosti k tomu, aby jednomu došlo, čeho pozoruhodného je tady svědkem. Vedle toho je ale autor svědomitým průvodcem – nikdy neopomene zmínit lokální zvláštnosti, turistické kuriozity či seznámit nás s naturelem místních obyvatel – ať už v roli diváků koncertů, či pořadatelů akcí a hostitelů kapel. A ano, pokud se někdo těší z představy bohémského života rockerů, pro něž jsou samotné koncerty jen pouhou předehrou k divokým večírkům po nich, i on si u četby dostatečně užije. I když – jak se ukáže – se do tohoto oblíbeného stereotypu někteří ze zúčastněných dostanou tak trochu proti své vůli. „…Ondřej dlouho mluvil mezi písničkama anglicky, což mělo dvě nevýhody: vlivem vermouthu mluvil složitě a lidi tady moc neuměj anglicky. Ale zase se OTK zapsali v Barceloně jako politická kapela, která bojuje za mír v Afghánistánu a usiluje o celosvětové vypnutí internetu – publikum to ocenilo bouřlivým aplausem…“ Zkrátka máte-li kapelu, anebo ještě lépe, vždycky jste ji chtěli mít, a nějak se to nikdy pořádně nepovedlo, je tohle čtení přesně a právě pro vás. A pokud ke zmíněným nepatříte, alespoň máte šanci pochopit, co na tom všechny ty blázny tak bere.

Ondřej Galuška se pustil do důkladné, seriózní „srovnávací studie“ obhajob i kritik různých podob nihilismu, skepticismu, ateismu. Do diskursu o z principu nezodpověditelných otázkách smyslu „života, vesmíru a vůbec“ z hlediska různých „filosofií marnosti“, ve stínu neúprosné „komedie entropie“, bezvýchodnosti a konečnosti. A také do snahy o rehabilitaci marnosti. Ukazuje, jak nevnímat „marnost“ pouze coby negativní pojem k pozitivním termínům „smysluplnost“ či „účel“, jenom jako termín vyplývající z jednoho ze zákonů dialektiky (to o těch protikladech, že jo), protože jang potřebuje jing: „Co když se ale ukáže, že nejradikálnější marnost vniká následkem přehnaných nároků na smysl nebo že smysl může být hluboký pouze ve vztahu k překonávané marnosti?“ píše se už v anotaci. Filosofie marnosti dle Galušky pomáhá v osvobozující, leč nesnadné snaze „nechtít být vším“.

Galuška má obsáhle načteno a srovnáno v hlavě. A přestože nejde o úplně lehké čtení, přece jen se hodí jistý filosofický background (osobně si netroufám tvrdit, že jsem vše správně pobral), je tahle knížka zároveň, aniž by to shazovalo její obsah, velmi zábavná a vtipná. Proč také ne, vždyť „žert je legitimní zbraní filosofa“ (Ralph Waldo Emerson) a jedna z krásných point knihy zní: „A je to možná právě filosofie marnosti a humorný odstup, který díky ní získáváme, co nás může přimět přijmout pokoru a skromnost spíše než pýchu a dogmatismus.“

Vtipné je už úvodní nahození tématu: „Není jasné, zda něco jako ‚filosofie marnosti‘ existuje. Rozhodně není mnoho filosofů, kteří by tak označili svou nauku, nanejvýš tak pejorativně onálepkují myšlenky svého konkurenta. Marnost nejspíš ani není standardním filosofickým pojmem, narozdíl třeba od smyslu a účelu. (…) Úvod do filosofie marnosti by mohl být stručný jako citát z Dantova pekla (‚Zanechte naděje, kdo vstupujete‘) anebo by mohl zahrnovat veškeré dějiny západního myšlení, v nichž se některé postavy snaží smířit s marností veškerenstva, a jiné se jí snaží heroicky vzdorovat, pochopitelně že marně.“

Jako myšlenková osnova husté tkaniny názorů a citací souží Galuškovi jedna z nejpopulárnějších starozákonních knih, kniha Kazatel (Kohelet). Ostatně hned v úvodu zrelativizuje či spíše významově rozšíří ustálený překlad hebel hebelim, marnost nad marnost. Lehce přihodí třeba marnivost. A vedle „seriózních filosofů“ (Slavoj Žižek, John Marmysz, James Tartaglia, samozřejmě Kant i Nietzsche, ze zdejších třeba Erazim Kohák či Zdeněk Kratochvíl) neváhá citovat Adamsova Stopařova průvodce po galaxii, což je jistě jedno z nejlepších beletristických zpracování „filosofie marnosti“. Nebo Alenčina dobrodružství Lewise Carrolla. Vyjadřovat se k myšlenkám Václava Havla či Tomáše Halíka. Tematizovat lidové zákony schválnosti. Vypíchnout náš „lidský“ smysl pro paradox. Atd.

Netroufám si odhadnout, jaký vliv na myšlení filosofa Galušky má fakt, že Galuška je zároveň hudebník. Ovšem text má nesporné poetické kvality a mám pocit, že Galuška sdílí např. se Zdeňkem Kratochvílem pohled na filosofii spíše jako na umění a hru než jako na „vědu“. Každopádně však jeho muzikantství ocení hudbymilovní čtenáři díky jednomu ze vtípků, které knihu ve správných momentech odlehčují: „Obvykle je jeden způsob, jak se něco může vydařit, a nesčetně způsobů, jak se to může pokazit. Pouze ve free jazzu toto pravidlo neplatí.“

Stručný úvod do filosofie marnosti může být, a jistě nejen pro nás (vztahuji se samozřejmě k jedné svojí bublině, jinak mi nelze), věčně relativizující skeptiky a agnostiky, velmi příjemné a zároveň povzbudivé čtení. Rozhodně neplatí jedna z autorových sebeironických poznámek pod čarou: „Se svou omezenou schopností introspekce ovšem nemohu vyloučit ani tu možnost, že jsem zatrpklý pesimistický nihilista, který chce život zošklivit všem okolo.“ Můžeme si spolu se starozákonním Kazatelem myslet „marnost nad marnost“. Ale přijetí marnosti neznamená, že pinožení v marném světě nedává jedinci jistý smysl. „Je-li tomu tak, jak říká Kohelet, a vše je marné, pak je marností i moudrost a poznání, včetně našich ideálů a představ o dokonalosti, idejí rozumu a mravních cílů. Ovšem i Koheletova slova jsou marností… Tato sebeshazující ironická perspektiva nás přesto může leccos naučit. Mohli bychom i v rámci světa pomíjivosti cítit vděk za drobné dary (…) a přestat se hnát za nedostižnými cíli a absolutními hodnotami.“ S přijetím marnosti, s přesvědčením o smrti či mlčení Boha, přece nemizí náš morální kodex a tvůrčí bytost neupadá do pasivity.

Ta knížka vážně není marná. Tedy, vlastně je naprosto marná, v tom správném smyslu slova, což vůbec není marné… Jasné? Ne? Tak si ji přečtěte.

PS: Ondřej Galuška vydal svazeček zároveň se stejnojmenným, dejme tomu „artpopovým“ albem (recenze UNI 3/2023). Pohled na téma marnosti pomocí prostředků dvou rozdílných umění je unikátní. Po přečtení hravě filosofického textu ještě lépe vynikne dotaženost písniček, a naopak písně mohou fungovat jako vstřícný úvod ke čtení.

Naoko akademický název je zavádějící, pokud ovšem nepřijmeme Dylanovu hru. Skutečným obsahem knihy nejsou „vědecké“ analýzy písní, ale proud Dylanových myšlenek, nastartovaných oněmi písněmi. Formálně se jedná o prózu, ovšem s tak intenzivní hustotou metafor, že výsledek věrně připomíná Dylanovy písničky z 60. let, z éry před motocyklovou nehodou, která ho přivedla k návratu k jednoduchosti. Ne, že by Dylan už tehdy vedle písní nezkoušel i volně psanou prózu. Chaotičtěji to udělal v knížce Tarantula (1971), přehledněji na obalech svých desek, Highway 61 Revisited, či Bringing It All Back Home (obě 1965).

Za učebnicový příklad hutnosti tehdejších Dylanových metafor můžeme vzít píseň Desolation Row, 1965: „Einstein převlečený za Robina Hooda se svými vzpomínkami v kufru“. Anebo: „Kde si Ma Rainey společně ustlala s Beethovenem, tam teď nacvičují hráči na tubu kolem vlajkového stožáru.“ Srovnejme to s texty z Filozofie moderní písně a zjistíme, že Dylan přidává další patro: „…Jako Walt Whitman, kdyby byl muzikant. … Ten chlap je zloděj. Krade maso, krade kuřata a balamutí a opíjí svoje ženské. Lidi o komediantech říkají, že možná dobře zpívají a hrajou, ale dobří lidé to nejsou. Tahle písnička říká proč.“ (esej ke skladbě Keep My Skillet Good and Greasy). Anebo: „Vezměme si dva lidi – jeden studuje techniku kontrapunktu a druhý pláče, když slyší smutnou písničku. Který z nich doopravdy rozumí hudbě líp? … Analyzovat humor je jako pitvat žábu. Málokoho to zajímá a žába při tom umře.“ (ke skladbě Black Magic Woman). „Lidi se dál můžou snažit udělat z hudby vědu, ale ve vědě budou jedna a jedna vždycky dvě. Hudba nám stejně jako ostatní umění, včetně umění lásky, opakovaně říká, že jedna a jedna jsou za ideálních podmínek tři.“ (opět k Black Magic Woman)

Dylanovy magické metafory jsou jedním z kořínků knížky. Tím druhým je autorova vášeň pro staré songy. Dylan je mapoval v letech 2006–2015 v celkem 102 epizodách pořadu Theme Time Radio Hour (poslední, závěrečný díl, vznikl roku 2020). Pořady jsou dostupné na YouTube a fungují jako zkratka k obskurním nahrávkám i brána do historie americké kultury 20. století. Většinu skladeb Dylan vybíral ze sbírky producenta pořadu, jímž byl Eddie Gorodetsky. Ten za sebou má široké spektrum televizních show včetně Late Night with David Letterman, a jeho archiv obsahuje přes 10 000 desek a více než 140 000 digitálních záznamů. Právě jemu Dylan v záhlaví knihy děkuje: „… kámošovi, co se mnou chodí na ryby, za vše, co pro tuto knihu udělal, a za skvělý zdrojový materiál.“

Výběr jde ostře proti mainstreamovým klišé. Žádné texty od Beatles či Rolling Stones, zato Fugs, Domenico Modugno, The Who, Clash i Grateful Dead. „Je veliký rozdíl v typech žen, které vidíte z pódia, když jste s Rolling Stones a s Grateful Dead,“ píše Dylan. „U Rolling Stones je to jako nějaký porno sjezd. A u Grateful Dead jsou to spíš takové ženy jako ty u řeky ve filmu Bratříčku, kde jsi? Vznáší se a vlní jako had a plouží se jako při nějakém blouznění. Když se člověk vypraví na koncert Grateful Dead, ocitne se v Pirátské uličce na Barbarském pobřeží hned u Sanfranciského zálivu. Může kdykoli propadnout padacími dvířky do člunu a být unesen do Číny a ani si toho nevšimnout.“

O čem vlastně ty staré songy jsou? Nejstarší je již zmíněná Keep My Skillet Good and Greasy z roku 1924, nejnovější natočili John Trudell (2001), Warren Zevon (2003) a Alvin Youngblood Hart (2004), většinu ale tvoří zlatá éra amerického rock and rollu, kdy do pop music naplno pronikal slang i eufemismy bluesových klasiků. Do jaké míry dokázala tato jazyková kamufláž zašifrovat skutečný obsah? Jedním z příkladů je Tutti Frutti s Little Richardem, zdánlivě snadný oříšek. Jde přece o ovocný salát italské diaspory v USA! Nikoli, Dylan píše, že „Little Richard je mistr dvojsmyslů… ,Fruit‛ znamená ,homosexuál‛ a ,tutti frutti‛ je ,samé ovoce‛. … Holka jménem Sue a holka jménem Daisy a obě jsou transvestitky. Viděli jste někdy Elvise zpívat ,Tutti Frutti‛ v show Eda Sullivana? Ví, o čem zpívá? Myslíte, že to ví Ed Sullivan? Myslíte, že to vědí oba? Ze všech, kdo ,Tutti Frutti‛ zpívali, byl nejspíš jediný, kdo věděl, o čem zpívá, Pat Boone.“ Dylanův komentář dožene čtenáře, aby si vygůgloval, jak konzervativní zpěvák byl Pat Boone ─ a že ho tedy Dylan uvedl jako vtip pro ty, kdo znají kontext.

Co nabízí kniha konkrétně? Eseje rozebírající celkem 66 písní, ilustrace tvoří staré fotky obchodů s deskami, pouliční výjevy i dobové reklamy a plakáty. Vše se silnou příchutí života ve velkém městě. Mezi řádky můžete dešifrovat typicky Dylanovské rébusy: Skladbu Old Violin ilustrují neotitulkované obrázky Einsteina i Stradivariho. Speciálním bonusem jsou historické pasáže. Pod Sinatrovým globálním hitem Strangers in the Night je podepsán maestro německého středního proudu Bert Kaempfert, ale skutečným autorem byl dost možná někdo jiný. I když dnešní mladí Sinatru respektují, rocková generace ho právě kvůli této písni začala nenávidět jako mistra pokleslých cajdáků. Sinatra sám prý skladbu „zatracoval jako ,sračku‛“, píše Dylan. „Ale nezapomínejme, že Howlin’ Wolf údajně prohlásil totéž o své první elektrické kytaře a bratři Chessové pak ten citát dali velkými písmeny na obálku jedné jeho desky.“

Dylan k autorství Sinatrova hitu nabízí tento příběh: „Předkládám ho tady pro pobavení, na jeho pravdivost bych nepřísahal.“ Jazzový pianista Avo Uvezian pocházel z arménské rodiny, která uprchla před tureckou genocidou do Bejrútu. Učil prý íránského šáha Rezu Páhlavího, jak správně tančit swing, a díky jeho podpoře se přestěhoval do New Yorku a zapsal na Juilliard School of Music. „Uvezian tvrdí, že poslal jednu drobnou melodii, kterou složil, jediné osobě, kterou v hudebním průmyslu znal – kapelníkovi Německého orchestru a skladateli Bertu Kaempfertovi,“ uvádí Dylan.

Německé cajdáky v Sinatrově podání, to je parketa od Dylana značně vzdálená, pro koho je tedy kniha vlastně určena? V první řadě pro insidery, což nejsou jen dylanologové, ale spíš ti, kdo sledují kulturu v globálním měřítku, a bádají, jak se všechny ty novodobé žánry jako americký folk, R&B či country, otiskly do paměti songwritera, který jako první v této profesi získal Nobelovu cenu za literaturu.

Vřele ji lze doporučit i dalším, kdo chtějí poznat historii americké kultury z trochu jiného úhlu, než se učí na našich univerzitách. Jak bylo řečeno v úvodu: Dylanovy eseje, to nejsou akademické analýzy, ale brutální rozklad na prvočinitele. Nikoli matematické, ale živelně poetické.